Nemusíme se nutně přidat k jedné straně sporu. Když se dva páni perou o trhy, nemusí si levicoví Vašci za ně lámat na ledě kosti.
Nám není třeba podrobných informací. Většna současných konfliktů je bojem o trhy. Agresorům můžeme dát jasně najevo, že jejich boj nepodpoříme. A podpora je pro něj důležitá, mějme na paměti jak byly USA rády, když Havel a další poskokové psali zvací dopisy.
Většina obyvatel jedné, či druhé strany konfliktu tento konflikt nechce. O Palestincích se píše jako o válkychtivém národu, přičemž více jak 88 % jich žádnou válku nechce a 10 % by chtělo alespoň trvalé příměří. Věřím tomu, že takto k válce přistupuje většina lidstva. Bohužel však podléha dojmu "povinnosti" že musí něčemu stranit. A proto se válčí. Kdyby stranili míru, pánové by si pak mohli tak akorát trhnout.

Autorka citlivě vnímá, u událostí, které jsou samy jaksi válečnické, jak referování o nich spíše v konfliktu poračuje, rozšiřuje ho z válečného pole (na východní Ukrajine, v Libyi, Sýrii, Iráku, Izraeli a Palestině) do sféry internetu, jakoby tu válka pokračovala, jen jinými prostředky.

Markéta Hrbková by si přála mír, a to s ní sdílím. Mír si koneckonců přeje každý rozumný člověk. Za války sice vzkvétá technika, povzbuzuje to průmysl, výsledkem války mohou být nová odbytiště. Avšak také inter arma silent musae (mezi zbraněmi mlčí múzy). Teče krev, obyvatelstvo hrubne, režimy se posouvají od posledních zbytků demokracie k diktátorským manýrám (v zájmu "národní bezpečnosti").

Z toho celkem logicky plyne, že byznys si přeje válku a těží z ní, my ostatní smrtelníci dáváme zapravdu míru. Říct ovšem dnes: jsem pro mír, znamená vystavit se výsměchu. Minulý režim téma míru zneužíval a kdo tehdy byl skutečně pro mír (pacifisti), tak byl terčem útoků a represí. Dnes je obhájce míru, např. před pár lety protiradaroví aktivisté, směšný nebo i podezřelý.

Je tu ovšem potíž. Máme vůbec možnost nahlížet současné spory z nadstranického hlediska? Dokážeme se povznést nad strany, které tm jsou ve sporu? A co dlužíme bojujícím (zbraněmi nebo slovy) stranám. Výzvy, aby se umírnily, aby nahradily boj jednáním a polemiku korektní diskusí nebo dokonce dialogem? Inu, můžeme jim takové výzvy adresovat. Jen se obávám, že nás neposlechnou.

A co je ještě větší potíž? My prostě nemáme nepředpojaté informace. Nejde o příliš angažované interpretace objektivních informací. Bohužel už informace jsou spíše desinformacemi. Už prvotní svědectví o konfliktech jsou výsledkem použití určité optiky. Všechny strany sporů zabarvují své referování svým pohledem. A nemusí přitom vědomě lhát jako profesionálové psychologické války. Jde prostě o to, že každý pohled je angažovaný, a sotva to může být jinak.

Ale pak mi z toho vychází, že úsilí o objektivní nepředpojatost je ušlechtilé, ale marné. A že opravdu nakonec jde o to, na kterou stranu sporu se postavíme. Není neutrality mezi agresí a obranou, mezi demokracií a diktaturou, mezi nacionalismem a kosmopolitismem, mezi humanismem jedné a cynismem druhé strany sporu.

Když se otevřeně přikloníme k jedné ze stran sporu, riskujeme, že vyvoláváme nechuť a nelibost. Je to nepříjemné, ale někdy asi musíme jasně říct, čemu straníme bez ohledu na body, které tím získáme - nebo ztratíme.

To, že člověk není objektivní a každý něčemu straní, je určitě pravda a je to normální. Ale myslím, že by to nemělo být překážkou míru.

Citovaný vrchní pražský rabín se jmenuje David Peter, ne Daniel Petera. To pro korektnost, jakkoli si podle mě člověk, který takto nejapně zlehčuje smrt stovek a tisíců lidí, korektní přístup asi ani nezaslouží.

je beznadějné. Dá to ale (časově náročnou) fušku (abych citoval).
Vyžaduje to hledat po internetu ve více zdrojích, nejen českých. Obvykle se pravda provalí až po čase. Dobrou orientaci dává stará právnická otázka "cui bono?".

Přikláním se spíše k názoru pana Rychetníka než k názoru pana Štampacha o absenci nepředpojatých informací. S tím, jak ve zpravodajství jde čím dál více o rychlost (a šetření nákladů), pomalu ale jistě (vida, předpojatost) nahradí živé novináře počítačem zpracované články. Budou i ty předpojaté? Asi je to možné, ale to by je tak někdo musel zcela cíleně a promyšleně naprogramovat (?)

Je zvláštní, kolika lidem chybí zdravý odstup. Kolik lidí si představuje, že minulost je nám sama o sobě nějak dostupná. Neberou vážně čas. Co je minulé, minulo a už to není. Minulé události se beznadějně propadly do nicoty. Čas minulost, mytologicky řečeno, požírá.

MInulost nechává stopy (archeologické nálezy), které však samy říkají velmi málo. Pro část minulosti (z velmi krátkého úseku lidské minulosti) a z geograficky vymezené části světa zůstala selektivní svědectví. Některé komunity zanechaly soudobé záznamy někdejších událostí a ty se dodnes zachovaly.

Záznamy zachycují více o dějinách válek, vojevůdců a vladařů (zejména oslavu jejich skvělých vítězství a popisy odpornosti a hnusu poražených). Méně záznamy mluví o (možná důležitějším) obyčejném životě. 99,99 % minulých událostí je beznadějně pryč a zřejmě nikdy o nich nic nebudeme vědět.

Svědectví která máme jsou předpojatá, je to záznam beznadějně promíchaný s interpretací. Jediná cesta, jak se sice nedobereme faktů, ta jsou prostě pryč, ale jak se zorientovat, co nás minulost učí (historia magistra vitae), je položit si otázku cui bono, jak připomíná pan Rychetník. Řekl bych, že má smysl posoudit ideové poselství minulosti podle toho, komu nebo čemu slouží, jakým mocenským, politickým a ekonomickým zájmům slouží.

Faktografická přesnost historie může být pro součanost skvělým nástrojem pro ospravedlnění nadvlády. A proto v posledním důsledku jde o lež. Vyhmátnutí emancipačního poselství minulosti pro současnost a budoucnost může být pravdivé svým zacílením, svým smyslem, a to i tehdy, jdyž nemáme dokonalé nástroje pro vyhledávání a srovnávání informací.

Paní Hrbková je citlivá umělkyně. V posledním odstavci explicitně zaznamenává atmosféru doby, která mne děsí. Připomíná duchovní atmosféru posledních měsíců před srpnem 1914. Říká, že je nejvyšší čas se obrátit, změnit srdce, myšlení a život. Čas pro Ježíšovo "čiňte pokání neboť se přiblížilo nebeské království", METANOIA, obrat životního zaměření, od chamtivosti k hledání své duše a Boha. Doufám, že i to zahrnuje pan Štampach do emancipačního poselství: duchovní osvobození jako předpoklad k osvobození politickému.

Ke druhému v souvislosti s prvním jsem formuloval své 'Ukazatele na cestě k dobré společnosti pro aktivní občany i politiky' v diskusi ke článku Josefa Poláčka "Za všechno může kapitalismus?" ("JAK? podrobněji", Středa, 20.Srpna 2014, 21:02:31).
K prvnímu mohou více říci paní Hrbková a pan Štampach. Předávám slovo.

Pan Rychetník je toho názoru, že k pravdivým informacím je vždycky možno se nějak dostat, jenom to vyžaduje poněkud osobní námahy.

Za prvé je ovšem nutno namítnout: k d o si doopravdy dá tu námahu (a ten čas), vyhledávat ve všech možných zdrojích nějaké informace, které se už nějak "nevešly" do běžného zpravodajství dominujících informačních médií? - To je v podstatě jenom záležitost pro specialisty, nebo přinejmenším pro osobně mimořádně politicky angažované jedince, pro tuctového občana asi sotva.

Ale, co je ještě daleko závažnější: je to bohužel zcela tristním faktem, ale ani ty nejobjektivnější informace nezmůžou prakticky nic tam, kde narážejí na hradbu osobní předpojatosti. Je opravdu až neuvěřitelné, jakým způsobem i jinak inteligentní, kultivovaní a osobně slušní lidé dokáží překroutit a dezinterpretovat fakta, která jsou o sobě víceméně zcela nezpochybnitelná. Mám náhodou ve svém pracovním okolí několik rodilých Rusů; v jejich podání celý svět Putinovu Rusku činí holé bezpráví, když ho činí odpovědným a vinným za jeho akty imperialistické agrese vůči Ukrajině; v jejich očích zde jsou "terorizováni" a zabíjeni pouze nevinní ruští obyvatelé východní Ukrajiny, zatímco o - v podstatě zcela nepopiratelných - násilných činech separatistů jako jsou únosy, mučení a vraždy jejich odpůrců, nechtějí vědět naprosto nic. A když už je nějaká událost natolik zjevná, že se nedá popřít (jako je sestřel civilního dopravního letadla separatisty), pak tuto záležitost přinejmenším zlehčují.

V podstatě právě na tomto předpokladu spočívá zásadní omyl moderní doby vůbec, v užším smyslu pak politické demokracie: že totiž jakýsi vyspělý, rozumný, rozvážný občan se bude rozhodovat a bude politicky aktivní na základě čistě objektivní znalosti faktů, a jejich racionálního posouzení.

Ve skutečnosti i nadále člověka ovládají v podstatě přesně ty samé rozumem nereflektované a nekorigované emoce a pudy, jako už jeho předchůdce z dob předcivilizačních. Jediný rozdíl spočívá v tom, že člověk soudobé civilizace se přece jenom do určité míry naučil své emoce alespoň navenek ovládat, s tím že tyto ideologické konflikty povětšině nejsou "řešeny" prostřednictvím zbraní a hrubé síly, nýbrž hledá se pokud možno kompromis.

Tento "kompromis" - to je nutno vidět - ovšem ve skutečnosti sám také není skutečným řešením, to jest nepřekonává ony hluboce zakořeněné předpojatosti, je to pouhý samoúčel, který může pouze zabránit holému násilí, ale sám nemá nijaký pozitivní impuls.

já jsem ve stavu neklidu už sedm let (to je docela velký kus života) a asi mě to nepřejde, dokud nenastane nějaká významná změna. Patrně dokud se svět neuklidní a nenajde nějaké rozumné řešení budoucnosti pro všechny.

Zažíváme periodu radikalizace běžných projevů postmoderny, vycházejících z poznatku - .vše je poloplatnou polopravdou, tudíž co je dnes extrémní výpovědí, je zítra ráno zapomenuto a jenom extra provokace jsou hodny uznání úderné pablisity a uctivého šapó branže na negativní reklamu.
Jednou z odpověďí proč jsou tyto projevy současně tak plytké a tak platné je současný způsob sdílení pocitu svobody.
Široce platný akt vysvobození je doprovázen pocitem svobody, který v prostředí neoliberální ideoologie totálního ztržnění mutuje do svobody vykořisťování.
Nesvoboda musíš vykonat je nahrazena svobodným můžeš vykonat. Musíš vykonat má své hranice, oproti tomu můžeš žádné neklade. Z pozice můžeš tak vychází neomezený prostor a tlak na "svobodnou neomezenou realizaci vlastná výkonnosti.
Výsledkem tohoto je konglomerát ambivalentního vztahu k etice a nespoutané vůle po seberealizaci/sebevykořisťování.
Děje se tu vlastně poslední akt epochy klausismu ....................taknějak bych řekl.

děkuji za bohaté reakce a budu se snažit se k nim nějak vyjádřit. Za prvé souhlasím s panem Poláčkem, že pokud jsou informace k sehnání, vyžaduje to tolik času a energie, že se to stává tématem jen pro zvlášť zainteresované, kteří tomu mohou věnovat opravdu hodně času, což je situace při nejmenším nezdravá, válka by se týkala všech.
To, čeho jsme svědky, je skutečně ( jak řekl pan Poláček)"radikalizace běžných projevů postmoderny", jenže ta postmoderna není "viníkem", jak se zdá z mnoha reakcí, ale se svým apelem na souvislosti, zdá se mi, má pravdu v tom, že oživit pojmy a navrátit jimalespoň částečně obsah není možné dělat tím, že budeme trvat na jejich už vyčpělém obsahu, který v souvislostech nefunguje ( tedy stěžovat si na jejich morální vyprázdněnost), ale nechat jejich význam oživit právě v souvislostech. Nevím, jestlki se mi to podařilo vysvětlit, budu ráda, když se rozvine další diskuse :)

Vzdouvající se emoce?
Patrně něco jako v oceánu jev El niňo?
Já myslím, že je to možná odraz nebo obraz rozkladu systému či výrobního způsobu v lidském nevědomí.

zda a kdy je možné očekávat neočekávaný obrat i v té situaci, která se zdá bezvýchodnou:
Ponejprv si ale až dokonce vyslechněte znázorňující doklad: http://agligator.ru/neozhidannyiy-povorot-sobyitiy-vo-vremya-poedinka-po-tayskomu-boksu/
Jde o poznání, že zcela ojedinělé události někdy natolik zkříží stávající uspořádání/řád, že způsobí zlom, který nečekaně otevře nové prostory svobody. Toto poznání (formulované Nietzschem - k lidské přirozenosti náleží připravenost pro absolutně nenadálé a zkřižující - a rozvinuté Foucaltem), dokládá i výše znázorněná událost pod názvem Nechtěný zvrat - Něžidánnyj pavarót. Sice nejde o cyklon, a jenom o singulární událost, ale zato o cyklickou tak jak dějiny káží.
Tak jako v 89 nabídly události zlom, který nečekaně otevřel novou svobodu, stejně tak to bude pozítří se svobodou příští ...........................bych se špetkou skepse dodal.

Tak trochu jsem byl sám překvapen - z posledního příspěvku paní Hrbkové - co všechno jsem tu napsal a prohlásil, než mi došlo, že se zčásti jedná o záměnu jmen, ony citáty se vztahovaly zřejmě na pana Petraska. Tolik pro pořádek. ;-)

Jinak k těm pojmům: ano, souhlas, v podstatě každý falešný režim se schovává za záměny pojmů, nebo přinejmenším jejich rozostření, takže se negativní nebo přinejmenším deficitní obsahy skrývají za napohled nezpochybnitelné, obecně přijímané pojmy, normy a hesla.

Proto je opravdu jednou ze základních nutností jakékoli společenské rekonstrukce odhalení falešnosti oněch pojmů respektive hesel, a návrat k pravým významům oněch pojmů.