V poslední době, když se objeví nová výrazná ať už domácí nebo zahraniční událost, namísto toho, abych začala pátrat co a jak, potřebuji v první řadě prokličkovat mezi hysterizujícími komentáři obou stran. Změť jazyků, názorů, tvrzení, konspirací a nedůvěry všech ke všem.

V mnoha diskusích je téměř s určitostí znát, že „na čí straně je pravda“ se řeší zcela na úkor toho „co se vlastně stalo“, a vlastně si člověk zdaleka nemůže být jist, jestli to, co se stalo, se nestalo jen proto, aby se na této straně mohla nalézat pravda.

Svět jako fotbalový zápas, kde na obrazovkách umírají stovky dětí za ostnatým drátem v Gaze, Jezídi v Iráku, v Libyi a na Ukrajině zuří občanská válka a nad kontinenty se podezřele vznáší hranice vzájemného trumfování, odkud nelze stupňovat už jinak nežli silou zbraní. A někde v nedotčených výšinách nad tím se vznášíme v růžových obláčcích svých názorů.

K téměř neuvěřitelné dokonalosti dovedl tuto absurditu nový rabín Pražské židovské obce David Peter: „Naaranžují kečup, přivedou reportéry: „Jaká hrůza! Izraelská armáda zase zabila civilní obyvatelstvo! Pak se ti figuranti provětrají a už zase přichází nová skupina reportérů… Potom vycházejí články, jak izraelská armáda ničí a zabíjí ty chudáky. Nikdo se moc neptá, zda do toho domu, který vybouchl, volala předem izraelská armáda, ať jej vyklidí, že za hodinu bude bombardovaný. Ale pánové z Hamasu zamkli dveře a to už reportér nevidí, nebo nechce vidět. Pak svět volá: „Podívejte se na ty Židy, na ten apartheid!“

Ten už žije ve světě, ve kterém je reálný život pouhá ateliérová fikce vytvořená pro zář reflektorů, která se dá změnit a předělat, kdykoliv se jednomu zamane. Tisíc životů sem, tisíc životů tam, všechno je to jenom kečup. Dát OSN a dalším mnoha mezinárodním organizacím, stovkám novinářů, zpravodajů a desítkám tisíc lidí takto šmahem najevo, že jsou úplně blbí, zmanipulovaní a skáčou na vějičku, to dokáže opravdu jen zbrusu nové přehorlivé ideologické koště.

Nevím, jestli autor výroku natolik vyznává taktiku „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“, že spoléhá na to, že plácnout se dá cokoliv a nikdo mu nakonec opak nedokáže nebo se opravdu pohybuje ve světě kulis natolik, že je předpokládá všude. Těžko soudit, každopádně míra potřeby korelace tvrzení se skutečností je u něj viditelně mizivá. A s tím jde ruku v ruce i šokující neodhad, do jakých souvislostí se svými slovy zaplétá.

Ale jak to s podobnými horlivými nešťastníky bývá, pan vrchní rabi je jen extrémním a díky tomu lépe čitelným projevem celkového stavu, kdy hmotný základ dění — fakta — jsou vlastně tím, co všichni považují za nedohledatelné, a tak jediné, k čemu se dá vyjadřovat, jsou různě libě znějící teorie. Emoce předchází úsudek zcela neregistrovaně a mysl se stává jen kreativcem vytvářejícím slogany na objednávku zdola. Svět postavený na víře ve vlastní racionalitu se houpe v rytmu emotivního podloží.

Situace posledních týdnů, kdy události čím dál citelněji odhalují mechanismus, jímž podceněné a nevědomé emoce aktivně pomáhají při dalším řetězení krvavých událostí a nad světem se podezřele vzdouvají plamenné výzvy válečného draka, jako by naznačovala, že je nejvyšší čas obrátit nesmiřitelného analytického soudce dovnitř, zahlédnout vzdouvající proudy vášní, na nichž se zmítá bárka našich názorových staveb, a hledat cesty, jak své teorie oživit dotekem s realitou. Úporně se ptát „co to vlastně děláme…“