Změnit svět pro šťastný život?

Štěpánka Šprynarová

Společenských systémů bylo v dějinách několik, je ale možné žít ve společnosti, ve které budou všichni spokojeni? Podle některých názorů se takovým životem vyznačovalo společenství lovců-sběračů.

Svět - podobně jako člověk - je, jaký je, a obojí většinou není, jakými bychom si je přáli mít. Rádi bychom je proto změnili.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Protože lidé žijí ve společenstvích, ve společenských systémech, stojí zato uvažovat jednak o cestě, jak změnit společenský systém, jednak o cestě, jak změnit člověka. Oba postupy mají své zastánce. Mnozí trvají na tom, že prvotní je změna systému, jiní na tom, že primární je změna člověka a někteří jsou přesvědčeni, že změna společenství a změna člověka (a stejně tak v obráceném pořadí, změna člověka a změna společenství) jdou společně ruku v ruce.

Společenských systémů, ve kterých lidé žijí, bylo v dějinách několik a pokud bude člověk existovat, přibudou další. Mohou tedy mizet a být nahrazeny - většinou bouřlivě, ale někdy též klidně - systémy jinými, tak dlouho, pokud budou lidé existovat. Co by však rozhodně nemělo zmizet spolu s některým společenským systémem, je  lidský rod.

V poměrně nedávné etapě lidské historie přivedlo některé společenské vrstvy sílící vědomí nesnesitelnosti života od snah o zlepšení podmínek vlastní existence, existence své rodiny či svého společenství až ke snahám o šťastný život pro všechny.

Spokojeným životem všech svých členů se podle Mihály Csíkszentmihályiho vyznačovalo společenství lovců-sběračů. Foto cs.wikipedia.org

Jsem v pokušení konstatovat, že se dosud žádnému společenskému systému nepodařilo vytvořit podmínky, v nichž by byli šťastni všichni, a domnívám se, že v této snaze neuspěla ani žádná náboženská či duchovní nauka. Přitom odnepaměti vytváří člověk společenství, aby se mu v nich dobře žilo a znovu a znovu se pokouší formulovat pravidla šťastného žití.

Pohled Mihály Csíkszentmihályiho do historie, zveřejněný na blogu matthieuricard.org naznačuje, že nemusím mít pravdu, že mohlo existovat něco jiného, že lidé kdysi mohli žít spokojeně.

Spokojeným životem všech svých členů se podle autora této koncepce vyznačovalo společenství lovců-sběračů. Většina lidí v něm kontrolovala své činnosti: lovci-sběrači se mohou rozhodnout, kdy a jak dlouho budou lovit nebo sbírat potravu, odpočívat, věnovat se kolektivním hrám atd. Neexistuje konflikt hodnot, neboť kmen sestává z omezeného počtu osob, které sdílejí tytéž hodnoty.

Některé osoby mohou mít samozřejmě pocit frustrace a pochybovat o svých schopnostech, když se například ukáže, že nejsou dobrými lovci, ale to není příliš důležité, protože se spontánně věnují jiným úkolům: přípravě šípů a dalším, pro společenství užitečným činnostem. Nejsou tedy ostrakizováni. V těchto společenstvích je velmi málo závisti, společnosti lovců-sběračů jsou velmi rovnostářské, založené na rozdělování.

Jeden z důvodů, proč všechno rozdělují a nezatěžují se nadbytkem, spočívá v tom, že nikdo není ochoten nosit nadbytečnou zátěž nepotřebných věcí z jednoho tábora do druhého. Odpovědnost každého je jasně vymezena a členové společenství jsou si plně vědomi platných sociálních norem. Navíc hněv byl všeobecně dobře kontrolován (étos akceptování pravidel a zvyků řecké vesnice), protože všichni muži byli jako lovci ozbrojeni. Podlehnout vzteku je za těchto okolností nebezpečné.

V zemědělských společnostech, ve kterých není většina lidí ozbrojena, nebyla sebevláda tak potřebná, neboť rizika smrtelných konfliktů byla menší. Pokud jde o závist, se vznikem hierarchie, spojené s usídlením, s nastoupením zemědělství a nahromaděním zboží se zrodila frustrace, protože v nerovnostářské společnosti - „société inégalitaire“ - se na vrchol pyramidy nemohli dostat všichni.

Lidé v současné společnosti si stěžují na podmínky, se kterými se na pracovištích často setkávají. Mezi příčinami svých potíží — vedoucích často k „profesnímu vyčerpání“, k vyhoření — často zmiňují nedostatečnou kontrolu toho, co dělají, konflikt hodnot, pocity frustrace, pochybnosti o svých vlastních schopnostech, agresivitu a hněv, a skutečnost, že hranice mezi jejich odpovědností a odpovědností druhých jsou často špatně vymezeny. Csíkszentmihályi zdůrazňuje, že to všechno jsou specifické problémy, typické pro moderní svět.

Vnucuje se otázka: Je vyloučeno pokusit se využít současného rozvoje techniky k restituování starých společenských podmínek osobní a společenské spokojenosti všech - nebo alespoň většiny? Pakliže usoudíme, že taková možnost existuje, jsme schopni hledat cesty, jak ji zrealizovat?

    Diskuse
    JP
    August 26, 2014 v 12.22
    Lovci-sběrači a moderní společnost
    Zajímavý příspěvek k probíhajícím debatám o tom, jakým způsobem - a především na jakém základě - je možno zlepšit charakter života současné společnosti a současného člověka.

    Ovšem - výchozí obraz Mihály Csíkszentmihályiho, na kterém je založena přinejmenším část této úvahy, je sotva možno bez dalšího akceptovat.

    V podstatě se nejedná o nic jiného nežli o další variantu oné prastaré víry, že na "úsvitu lidských dějin" existoval nějaký zlatý věk, kde všichni spolu žili ve vzájemné harmonii a vzájemném bratrství. A že to byly až pozdější doby, kdy lidstvo podlehlo chamtivosti a závisti, což bylo doprovázeno nárůstem nenávisti, svárů a vzájemných bojů.

    Nejsem etnologem a nemohu se kvalifikovaně vyjádřit k té tézi, že u těch lovců-sběračů existovala nějaká zcela harmonická pospolitost; ale je v každém případě možno vyslovit zásadní pochybnosti o tom, že by tento model mohl být nějakou nosnou základnou pro změnu naší vysoce komplexní moderní společnosti.

    Za prvé: ty zcela původní skupiny těchto lovců-sběračů, to byly v podstatě jenom doslova rodiny. Takže, otázka vzájemných vztahů tu nebyl problém: rodičovská autorita vůdce skupiny byla přirozená, a veškerý život sestával v podstatě ze shánění potravy pro právě jsoucí den. Pro nějaké zásadní konflikty tu nebyl ani důvod, ani prostor.

    Tato situace se ale zcela zásadně mění, když lidský rod je už schopen vyprodukovat víc, nežli co slouží k bezprostřednímu zabezpečení vlastní holé existence. Vzniká n a d p r o d u k t - a spolu s ním vyvstává zcela zásadní otázka, co s ním. Jakým způsobem se má rozdělovat - komu má připadnout více, komu méně. A spolu s kvantitativním nárůstem těchto prvotních skupin už také není možno tento problém - a konflikt - řešit jenom v rámci rodiny a jejích přirozených autorit a hierarchií.

    V podstatě je jen dvojí možnost, jak tento problém řešit: buďto prostřednictvím násilí - silnější jedinec či skupina si násilně přisvojí privilegované postavení; anebo prostřednictvím principu zásluhovosti: větší podíl z vytvořeného nadproduktu připadne tomu, o kom se předpokládá, že jeho zásluha na jeho vytvoření byla větší, nežli u těch ostatních.

    Zdá se, že ten princip zásluhovosti by měl být spravedlivý, a tedy bezkonfliktní; ovšem nelze se tu vyhnout zásadnímu problému, j a k poznat a určit, čí zásluhy byly na konečném produktu větší, a čí menší.
    Navíc vyvstává ten problém, co s těmi, jejichž podíl na vytvoření společného produktu je minimální, a přece morální a sociální ohledy zabraňují tomu, nechat je prostě zemřít hlady.

    Takže jako čistě pragmaticky optimální řešení se pak nabízí médium t r h u, respektive trhu s přídavným predikátem "sociální" - každý dostane v podstatě takový podíl, jaký pro něj vyplyne z porovnání konkurence (moment zásluhovosti), ovšem doplněný momentem moci (nakonec se v konkurenčním prostředí prosadí ten silnější, který pak má možnost čerpání nadměrného zisku). Jak řečeno tento princip trhu je možno doplnit ještě momentem sociálna, aby se zmírnil konfliktní potenciál tohoto modelu.

    Ten princip zásluhovosti - ten bych tu nechtěl více do hloubky rozebírat, je v podstatě klíčový, ale to je příliš složitá problematika, v podstatě právě na toto téma chystám vlastní text, o otázce vykořisťování.

    V každém případě ten "rodinný" model těch původních lovců-sběračů asi opravdu sotva bude možno smysluplně použít pro naši vysoce komplexní moderní společnost. Sice v podstatě právě tímto směrem míří v určité části levice v současné době populární model družstevnictví - ale to daleko spíše svědčí o naivitě tohoto modelu, nežli o jeho perspektivnosti. Svým způsobem se v něm opravdu nejedná o nic jiného, nežli problémy vysoce komplexní moderní společnosti řešit modely z dob života neandrtálců.
    JP
    August 26, 2014 v 12.32
    Problém nadproduktu v komunistické společnosti
    A ještě dodatek, co se týče té otázky, co s vytvořeným nadproduktem: Marx se snaží tento problém obejít předpokladem, že 1. v komunistické společnosti budou výrobní síly už natolik extrémně vyvinuté, že dokáží zabezpečit všechny životní potřeby každého jejího příslušníka; a že 2. každý jednotlivec bude natolik mravně vyspělý, že nebude mít naprosto žádné větší konzumní požadavky, než jaké mají rozumnou míru, čili jaké nepřesahují právě produkční možnosti této komunistické společnosti.

    Přitom ovšem - a je zajímavé, že žádný ze zastánců komunismu si tohoto protimluvu zřejmě doposud nedokázal povšimnout - bod 1. v podstatě naprosto protiřečí bodu 2.

    Totiž, jestliže komunismus má být charakterizován neustálým nárůstem "výrobních sil" společnosti, pak to dává smysl jenom tehdy, když i všichni příslušníci této společnosti jsou čím dál tím více a lépe materiálně zabezpečeni - to jest, že čím dál tím více konzumují.

    Ale na straně druhé právě n e s m ě j í konzumovat ani o kousek více, nežli co právě vyprodukuje ekonomika - protože jinak by se tato nutně zhroutila.
    Přitom ale ten člověk za komunismu nemá vůbec ž á d n o u m o ž n o s t objektivně poznat, jestli jeho konzumní nároky a tužby jsou ještě v souladu s produkčními možnostmi společnosti - protože se zrušením trhu a zrušením peněz (což jsou podle Marxe naprosto konstitutivní, neopominutelné podmínky pro existenci komunismu) není nic, co by mohlo nějakým způsobem poměřit a vyrovnat nabídku a poptávku, produkci a spotřebu.
    August 26, 2014 v 13.34
    Růst výrobních sil vůbec neznamená zvyšování objemu výroby a tím zvyšování konzumu. Mezi výrobní síly patří totiž i pracovní síla, tedy vlastně lidské schopnosti. A ty růst mohou. Nikoli kvantitativně (čili ne pracovat víc hodin), ale kvalitativně. A protože nutné práce bude ubývat, bude to znamenat celkový lidský růst.
    August 26, 2014 v 13.55
    Ekonomická demokracie
    "Spokojeným životem všech svých členů se podle Mihály Csíkszentmihályiho vyznačovalo společenství lovců-sběračů."
    A odlišovalo se od dnešních poměrů také tím, že díky stěhování z místa na místo, - jak Štěpánka Šprynarová uvádí -, nikdo nevlastnil příliš mnoho a všichni asi tak stejně. Společnost byla zjevně po ekonomické stránce rovnostářská.

    A nyní analogie. Rovnost občanů vzhledem k řízení společnosti (možnosti uplatnit se v politice) se nazývá demokracie. Rovnost občanů vzhledem k vlastnění majetku (možnosti uplatnit se v ekonomii) by se podle toho dala nazvat ekonomická demokracie.

    Pokud se skutečně společenství lovců-sběračů vyznačovalo spokojeností všech svých členů, stálo by za zamyšlení, co by obnášela ekonomická demokracie v dnešní době.

    Děkuji Štěpánce Šprynarové za pěknou úvahu. I já se domnívám, že je legitimní otázka, zda současná věda a technika nemohou být nápomocné při přechodu k ekonomické demokracii. Bylo by to potřebné. Politická demokracie bez ekonomické není úplná. Myslím, že tahle myšlenka stojí i v pozadí úvah marxisty Josefa Hellera.
    JP
    August 27, 2014 v 11.57
    Ekonomika a demokracie
    Paní Švandová, to přerůstání demokracie politické v demokracii ekonomickou je dost oblíbeným tématem u levicově smýšlející části obyvatelstva; má to samozřejmě svou logiku, když je tu konstatována zásadní disproporce mezi sférou politickou a sférou ekonomickou.

    Jenže, tato úvaha má jednu zásadní slabinu: ani ta demokracie politická ve skutečnosti nemá ani zdaleka za cíl faktickou, r e á l n o u účast všech občanů na správě státu. Tato účast je v podstatě pouze deklaratorní a formalizovaná: každý má sice rovné právo odevzdat svůj hlas v tzv. "volbách" - ale tím veškerá účast (a veškerý vliv) občana víceméně také končí. Fakticky o osudech státu, o reálné politice rozhodují organizované zájmové skupiny - v podstatě politická oligarchie.

    No, a to je v podstatě ten naprosto stejný stav, jaký máme v ekonomice (kapitalistické): formálně má také každý jednotlivec naprosté právo (a v určité míře i reálnou možnost) vyvíjet ekonomické aktivity podle vlastního uvážení, a tím docílit osobní úspěch a třeba i osobní blahobyt. V tomto ohledu je kapitalistická ekonomika nepochybně nesrovnatelně "demokratičtější", nežli ekonomika feudálního typu. Ovšem realitou je, že tato možnost - nabýt vlastní ekonomickou činností blahobytu - je sice otevřena k a ž d é m u, ale nikoli v š e m.
    To znamená, jak řečeno, formálně sice každý jednotlivec má tu možnost, ale v realitě dané ekonomiky dochází nevyhnutelně k tak nerovnému rozdělení bohatství a příjmů, že je to obecně považováno za nepřiměřené a nespravedlivé.

    Ale jak řečeno, v demokracii (alespoň v tom typu demokracie který je v současné době dominantní) to funguje naprosto stejně: každý jednotlivec sice formálně může sice mít politický názor jaký chce, ale fakticky má na chod politického aparátu jenom zcela minimální vliv; tento je fakticky ovládán oněmi už zmíněnými oligarchickými skupinami.

    Takže, paní Švandová, celkem vzato opravdu nemá smysl požadovat "více demokracie" i pro ekonomický sektor: tato demokracie - v uvedeném smyslu - v něm už dávno přítomna je.

    Pokud bychom chtěli dosáhnout nějakého opravdu podstatného zlepšení věcí veřejných, pak bychom napřed museli vynalézt a prosadit nějaký principiálně jiný modus demokracie - jak ekonomické, tak ale i té politické.
    JB
    August 27, 2014 v 12.47
    Co by na tento příspěvek řekl Rudolf Steiner?
    Vyvstává ve mě otázka, zda Steinerova Sociální trojčlennost by nemohla vést k tomu, že by - jak píše autorka - svět i člověk byl takový, jaký bychom ho chtěli.
    Milý pane Poláčku, ale já přece vím, co je to zastupitelská demokracie, a jak se liší od přímé. A myslím, že směšujete dva způsoby vládnutí. Totiž od Aristotela se vžilo rozlišovat demokracii od oligarchie. Buď tu máme jedno nebo druhé. Co je to za hybrid říkat: máme demokracii a vládnou nám oligarchové?

    V tom, co jste napsal, nemohu nalézt, že byste si uvědomoval, že systém zastupitelské demokracie nespadl shůry, ale že sám sebe ustanovil skrze Ústavu a pomocí zákonů stanovuje pořádek ve státě včetně rozdělení majetku mezi občany.
    ŠŠ
    August 28, 2014 v 16.39
    Panu Bílkovi na otázku,
    zda Sociální trojčlennost by mohla vést k přetvoření světa i člověka, odpovědět neumím.

    Mohu jen podotknout, že pokud soudím z koncepce tří oblastí společnosti (kultury, politiky a ekonomiky), jež se navzájem mají korigovat a fungovat společně tak, aby každá z nich byla zdravě nezávislá, zařadila bych autora Sociální trojčlennosti mezi ty, kteří trvají na tom, že prvotní je změna systému.

    Za svou osobu dávám přednost koncepcím, vycházejícím z přesvědčení, že změna společenství a změna člověka (a stejně tak v obráceném pořadí, změna člověka a změna společenství) jdou společně ruku v ruce.
    JP
    August 29, 2014 v 13.45
    Demokracie a oligarchie
    Paní Švandová, opravdu jsem nepsal nic o rozdílu mezi přímou a zastupitelskou demokracií; tento rozdíl je v podstatě zcela nicotný, jde zcela mimo podstatu problému.

    Že by se "od Aristotela vžilo rozlišovat demokracii od oligarchie"? - No, jak se to vezme. Právě Aristoteles ukazuje, jak se obojí navzájem velice podmiňuje. A že nakonec to jedno není principiálně o nic lepší, hodnotnější než to druhé.

    To že "systém zastupitelské demokracie nespadl shůry, ale že sám sebe ustanovil skrze Ústavu a pomocí zákonů stanovuje pořádek ve státě včetně rozdělení majetku mezi občany" - to je tvrzení velmi, ale opravdu velmi pochybné, českoslovenští zákonodárci (z důvodu naprosté absence vlastní státoprávní invence) celou tu "zastupitelskou demokracii" prostě a jednoduše zcela pasivně, neřkuli vysloveně otrocky převzali a opsali od států dominantního Západu.
    Čistě teoreticky, kdyby ti tehdejší českoslovenští zákonodárci měli poněkud více odvahy, více kreativity (a kdyby nebyli natolik zaslepeni svým antikomunismem), mohli se alespoň do jisté míry pokusit navázat na dědictví československého "Pražského jara" roku 1968 - s jeho jedinečným projektem spojit ideu socialismu s politickou a občanskou svobodou. Ale, jak řečeno, namísto takového tvůrčího počinu přišlo pouhé slepé přejímání cizích vzorů...

    Ještě k té demokracii a oligarchii: svým minulým textem jsem chtěl především poukázat na to, že pod v n ě j š k o v ý m zdáním jakési "vlády lidu" se tu ve skutečnosti faktické vlády nad státem zmocnily ty zmíněné organizované skupiny. Které sice původně možná nebyly (alespoň některé) ryze oligarchické, ale postupem času nabyly fakticky oligarchický charakter.
    Milý pane Poláčku, tápu, co mi vlastně chcete sdělit. Tak to raděj nechám být.
    Přeji vše dobré. B.Š.
    + Další komentáře