Od řádu vlčí smečky k bratrství
Eva HájkováHeslo „svoboda, rovnost, bratrství“ se nepodařilo naplnit ani v moderní době, protože hierarchie ve společnosti zůstala, i když už nebyla stavovsky vymezená a neměnná, nýbrž se utvářela především ekonomickou konkurencí.
Často se mluví o tom, co je a co není pro člověka přirozené. Je člověku vůbec něco přirozené? Nebo je mu přirozené pouze to, co má společného se zvířaty? Jsou přirozené nerovnosti v lidské společnosti?
Začnu možná trochu nelogicky exkurzem do světa skupinově žijících zvířat, ale místo na naše opičí předky se podívám na vlky. Nedávno jsem o tom četla a docela mě to zaujalo. Osamělí nebo v párech žijící vlci se na zimu sdružují do smeček. Ne že by nebyli schopni se uživit samostatně, ale lov ve smečce je výhodný, šetří se jím energie.
Smečku tvoří příbuzní jedinci, mezi nimiž existují hierarchické vazby, které se vytvářejí už od raného mládí, čili jakýsi řád, jehož narušení by mohlo způsobit rozpad smečky. Smečka se zpravidla skládá z potomků téhož vlčího páru, ovšem z různých vrhů.
Je to vlastně taková širší vlčí rodina, ačkoli vlci to tak neberou a o rodinném životě mají asi poněkud jiné představy než my. V tom jejich příbuzenském soužití je velmi důležité soupeření. Každý se snaží posílit svou pozici ve smečce. Smečku vede alfa pár, který má přednostní právo na žrádlo i rozmnožování.
U všech dalších členů je stanoveno pořadí jejich důležitosti - poslední ze všech je omega jedinec - jakýsi otloukánek či obětní beránek smečky, který je na tom ze všech nejhůř. Ovšem „beránek” v kůži vlka. Žere vždycky až nakonec, občas na něj nic nezbude. Příroda je krutá. Když se smečka potřebuje někoho zbavit, zbaví se jeho. Omega jedinci jsou patrně fyzicky slabší nebo jinak hedikepovaní a nevyskutují se ve všech smečkách.
Jakmile počet členů ve smečce příliš vzroste (průměr je okolo šesti až sedmi jedinců), stávají se sociální vazby nepřehlednými, protože vlci si je hůř pamatují, a smečka se rozdělí. Každá vlčí smečka potřebuje ke svému uživení teritorium o určité rozloze. V případě, že je jich v nějaké krajině příliš mnoho, musí hledat nová teritoria.
Různé živočišné druhy mají určitě různá pravidla soužití. Naši dávní předkové žili místo ve smečkách v patriarchální rodové pospolitosti. Předpokládám, že pozice člena ve skupině hodně závisela na tom, jak kdo byl schopen přispívat ke společné obživě. Roli přitom asi hrála fyzická síla, schopnosti, zkušenosti, později možná ve společném životě přibývalo kulturních prvků — zejména ohledů na staré a nemocné jedince. Přírodní soužití se měnilo v kulturní soužití.
V lidských pospolitostech se tak postupně vytvářel řád, který zajišťoval pokud možno nekonfliktní soužití tím, že utlumil otevřené soupeření (i když mělo tendenci se občas vracet) a stanovil další pravidla chování. Každý řád se však vztahoval jenom na konkrétní pospolitost. O jejich sjednocování se pravděpodobně zasloužila velká náboženství.
Jan Keller píše v knize Nedomyšlená společnost o tom, že rodina, lépe řečeno domácnost, byla po tisíciletí jedinou životaschopnou výrobní jednotkou. Její uspořádání prolínalo celou společností (dokonce i královský dvůr byl veden jako domácnost). Při omezených možnostech směny se v domácnostech muselo produkovat téměř vše, co bylo nutné pro obživu i ošacení všech členů.
To platilo téměř absolutně pro venkovské domácnosti a do značné míry i pro městské domácnosti. Rodina a domácnost ovšem není úplně totéž. K domácnosti patřili i nečlenové vlastní rodiny - služebnictvo, čeleď, u řemeslníků tovaryši a učňové, zkrátka pomocný personál či jak to souhrnně vyjádřit.
Na selských gruntech žilo tolik lidí, kolik jich uživila půda. Když měl sedlák málo dětí, přibíral čeleď. Když jich měl vzhledem k rozloze půdy přebytek, posílal je do služby jinam. Jako domácnost (i když mnohem větší co do rozsahu hospodářství a co do počtu podřízených osob) byl vlastně organizován i šlechtický velkostatek. Změnila to až moderní velkovýroba. Přesto domácnost jako výrobní jednotka částečně přetrvala až do dvacátého století a někde existuje dodnes.
Nesmíme podléhat představám o idylickém domáckém životě tradiční společnosti, které se nám možná trochu vnucují. Podmínky byly tvrdé. Především šlo o těžkou dřinu převážné části obyvatelstva. Pracovní vztahy uvnitř takové patriarchální domácnosti, jež byla zároveň výrobní jednotkou, byly nerovné, měly hierarchickou strukturu. Nefungovalo by to, kdyby lidem odmalička nebylo vštěpováno, že to tak musí být a neobešlo se to bez ideologie ospravedlňující tento řád.
Hospodářům byla svěřena moc nad čeledí stejně jako nad vlastními dětmi. Měli právo organizovat a kontrolovat jejich práci, ba dokonce jejich volný čas, starat se o jejich výchovu. V případě potřeby mohli prohlížet jejich osobní věci. Čeleď to musela strpět a mohla opustit pracoviště (a zároveň bydliště) pouze se svolením hospodářů. Jejich pracovní (či vlastně služební) podmínky upravovaly čelední řády, a to ještě i ve dvacátém století.
Nechci se pouštět do rozsáhlých a z mé strany ne příliš odborných výkladů, ať už jde o chování vlčích smeček či o život tradičních domácností. Nejsem v tom nijak fundovaná a kdekterý odborník by mi možná leccos z mých představ vyvrátil. Když však člověk přemýšlí o možných souvislostech, napadne ho, že je v tom určitá analogie. Třeba ty hierarchické sociální vazby, jimž se jedinec učil od dětství...
I ti omega jedinci - „obětní beránci” či „otloukánci” by se pravděpodobně našli jak u vlků, tak u lidí. Jen se s nimi možná nakládalo méně krutě a nebylo už tak snadné se jich zbavit. Ale nikdy žádná rovnost! Heslo „svoboda, rovnost, bratrství“ se nepodařilo naplnit ani v moderní době, protože hierarchie ve společnosti zůstala, i když už nebyla stavovsky vymezená a neměnná, nýbrž se utvářela především ekonomickou konkurencí.
Rovnost sice není nic přirozeného, přirozená však není ani nerovnost. Obojímu se člověk učí ve společnosti. Záleží tedy na tom, jaká je společnost, jaké jsou v ní vztahy a jaký v ní převládá způsob obživy.
V době kapitalistické velkovýroby se domácnost a výroba od sebe postupně oddělily (nejdéle se spojení udrželo v zemědělství) a k jejich opětovnému sloučení už asi nikdy nedojde. To, že rodina-domácnost přestala být výrobní jednotkou, oslabilo některé její další funkce (vše totiž spolu souvisí).
Keller ve zmiňované knize popisuje, jak v moderní době postupně některé z těch dalších funkcí domácnosti přebíral na sebe stát (např. vzdělání, zabezpečení v nemoci a ve stáří). Stát totiž musel mírnit sociální diferenciace aspoň natolik, aby udržel sociální smír. Zároveň tím ovšem podporoval snížení schopnosti některých domácností pomoci si vlastními silami.
Neoliberálové patrně předpokládají, že po odbourání státní podpory začnou rodiny-domácnosti opět sociální potřeby svých členů plně zabezpečovat, což je ovšem nesmyslné. Toho by byly schopny jen dostatečně bohaté rodiny-domácnosti. Tento problém je společenský, nikoli soukromý, a musí se řešit na úrovni celé společnosti, ne na úrovni rodiny-domácnosti. To ovšem předpokládá, že ekonomie nebude něco, nad čím společnost nemá žádnou kontrolu. Pokud je však realita jiná, měl by se problém řešit jiným způsobem nebo na jiné úrovni.
Rodina už asi nikdy nebude zároveň výrobní jednotkou (aspoň ne ve větší míře). Ale napadlo mě, že by to mohlo platit obráceně - že by totiž mohly vznikat výrobní jednotky podobající se rodině, ovšem ne patriarchální, jak tomu bylo kdysi, nýbrž demokratické. Nestáli by proti sobě na jedné straně zaměstnavatelé a na druhé zaměstnanci, z nichž jedni kupují pracovní sílu a druzí ji prodávají.
Byly by to kolektivy rovných vlastníků, společně pracujících v podmínkách ekonomicko-sociální spravedlnosti a v demokratické atmosféře, ne akcionářů, jejichž vztahy jsou jen čistě obchodní. Pokud totiž nedojde k emancipaci v práci, nedojde k ní nikde. Ekonomická samospráva by mohla naplnit ono výše zmíněné heslo: „svoboda, rovnost, bratrství“, zejména pak jeho třetí část.
Bratrství by v samosprávě znamenalo: rovnoprávně rozhodovat o všem důležitém, včetně odměňování a přijímání nových pracovníků, dělit se spravedlivě o zisk, rozdělovat si práci podle schopností a podle toho, co kdo rád dělá, cítit společnou zodpovědnost, chápat druhé, brát na ně ohledy, pomáhat jim, kde se dá, pozitivně je ovlivňovat, možná i společně trávit volný čas — třeba i s rodinami, prostě žít se spolupracovníky přátelsky a solidárně.
Pokud jde o několik posledních bodů, neměla by podobným způsobem žít nakonec celá společnost? Možná by se v ní přestali vyskytovat omega jedinci. Pro ty slabší by totiž v tak přátelské společnosti nebyl problém dohnat své druhy, nebo by naopak našli své uplatnění v něčem zvláštním a specifickém, v čem by mohli dokonce vyniknout.
Nemožné? Ale co když je právě tohle podmínkou překonání kapitalismu, ve kterém má řád vlčí smečky tendenci stále se vracet? Možná je to dokonce nezbytné, abychom se v situaci, kdy chybí nová teritoria, nakonec úplně nesežrali.
V přirodě je ovšem vlčí smečka tvořena rodičovským párem a jejich potomky, což je mezi savci dost neobvyklé, žádná jiná šelma stabilní monogamní páry netvoří, mezi primáty jsou to jen gibboni a lidi (někdy). Ty mýty o alfa samcích atd. jsou odvozeny z pozorování uměle vytvořených skupin v malém výběhu.
Pokud bychom měli ty úvahy o přirozenosti zvířat či lidí brát vážně, museli bychom uvažovat o vysoce specifických dědičných predispozicích, jako je například u lidí velmi specifická vloha pro jazyk nebo to, jak velkou a mnohotvárnou roli u nich hraje sex.
Také by bylo potřeba se vyhnout antropomorfizujícm metaforám: rodičovský pár nevede svou smečku v tom smyslu, že by jim udílel nějaké příkazy, ale děti prostě chodí za rodiči. Schopnost vlků se při lovu organizovat je ostatně dosti chabá tam, kde nevystačí s instiktivními vzorci. Nevyrovnají se v tom například keporkakům, kteří jsou chytřejší, natožpak lovcům přírodních národů, kteří se můžou domluvit.
Představa, že lidé se sdružují jedině a hlavně z ekonomických důvodů, je neoddůvodněná a odporuje známým faktům.
Netvrdila jsem ani, že jednají cíleně ekonomicky. Jednak vlci žádnou ekonomiku nemají, jednak si, myslím, nic dopředu neplánují. Řekla bych ale, že to tak zařídila příroda, o niž si myslím, že je svým způsobem rozumná, takže může zařídit i to, aby nějací tvorové šetřili energií.
Jak už jsem napsala v článku, nejsem zoolog, pouze mě zaujalo něco, co jsem četla, a hned mě napadly souvislosti. Takže jak jsem koupila, tak prodávám. O podrobnostech vlčího života se samozřejmě nebudu přít, ale vedení smečky nemusí spočívat v příkazech a nic takového jsem ani nenapsala.
Taky jsem nepsala, že lidé se sdružují jedině a hlavně z ekonomických důvodů (jak by potom proboha mohla existovat láska?). Dokud ale lidé byli více méně přírodními tvory, tak pro ně, myslím, platilo to, co pro vlky - příroda to zařídila tak, aby se chovali racionálně. Možná existuje něco, co zvířata (i lidi) táhne k rodině nebo prostě k jedincům geneticky nejbližším, ale proč to potom u některých zvířat neplatí? Třeba u těch, co žijí osaměle? Proto si myslím, že určitá neuvědomělá výhodnost sdružování při získávání potravy (hlavně v nepříznivém zimním období) v tom může hrát svou roli.
Ovšem už teď je jasné, že ta dichotomie přírodního a sociálního, jak z ní vycházejí folosofové jako Hobbes, Rousseau, Marx, bude muset být revidována.
Důležitá část kultury - jazyk - je zčásti vrozená. Děti se sice jazyku učí, ovšem na základě velmi specifické vlohy. Noam Chomsky je mimochodem velmi významný právě proto, že tuto specifickou vlohu začal zkoumat a vyvrátil názor, že lidská schopnost mluvit je jen projevem všeobecné inteligence.
Z toho je celkem zřejmé, že "přirozenost" člověka, tedy jeho vrozené biologcké vlastnosti, se vyvíjela u předchůdců člověka žijících sociálně ve společenstvích, která jazyk používala. Děti jsou geneticky predisponovány k tomu, aby se akulturovaly do společnosti, která používá jazyk, který není libovolný, ale má určité universální vlastnosti. Je dost pravděpodobné, že člověk má i jiné specifické vrozené předpoklady k vytváření sociálních struktur. Variabilita sociálního uspořádání, ve kterém lidé žijí, je obrovská, ale asi není nekonečná. O tom je zatím známo málo. Myslím si ale, že je to nepoznané, ne úplně nepoznatelné.
U lidí přiroda zařídila, aby žili ve společnostech, které používají jazyk, aby v jejich životě hrál velkou roli sex a aby měli cosi, co se přece jen podobá naší rodině.To třeba kočky nemají a kdyby vytvořily civilizaci, jistě by vypadala úplně jinak než ta naše. Například by nepěstovaly obilí a netvrdily, že rodina je základ státu.
Ostatně se domnívám, že je velikou chybou vykládat lidem, že se od zvířat vlastně vůbec neliší. Tím je jenom podporujeme v tom, aby se o nic nesnažili a aby své chyby omlouvali tím, že jsou přirozené (třeba aby u nich hrál velkou roli sex). Na vrozené předpoklady k vytváření sociálních struktur nevěřím. Věřím, že člověk je schopen se naučit žít úplně jinak, než jak je to zvykem v poměrech, v jakých se narodil. Potřebuje k tomu jedinou věc. Musí chtít. K tomu ho musí ovšem něco motivovat.
Klasická a tomistická filosofie říká, že existuje, a pak již jen pár obecnějších tezi, jako že člověk je přirozeně tvor společenský a kulturní, užívá jazyk a má schopnost abstrakce a tendenci přesahovat do světa ideálů, vyskytuje se v dualitě pohlaví - muž a žena a žije v rodině. A je nesmírně adaptabilní, takže toto uvedené představuje pouze optimum, výjimky jsou možné.
Ze společenskosti plyne nutnost morálních norem. Společenskost je daleko významnější, než připouští neoliberalismus a vůbec moderní politická filosofie od Descarta a Hobbese. Člověk jako nezávislý jedinec neexistuje, neměl by jazyk ani kulturu a nebyl by člověkem. Krize naší civilizace podle mne má zdroj právě v přehnaném individualismu.
Co o přirozenosti, společenskosti a kultuře říká psychologie, pane Kubičko?
Paní Hájková, kde jste se o vlcích dočetla?
Ale jak už jsem napsala, netvrdím, že to o vlcích je nějaká svatá pravda, protože znalosti z etologie zvířat mi chybí.
Kdežto u lidí záleží jak na každém jednotlivém životě, tak na životě celé společnosti. Aspoň by na tom záležet mělo.
Měli bychom se možná i zamyslet nad tím, co to vlastně společnost je? Co je nad tou základní společenskou jednotkou, kterou jak předpokládáme je stále rodina (i když úžeji pojatá než dříve). Nějaká komunita? Národ? Stát? Kulturní nebo civilizační okruh (např. Evropa)? Nebo celé lidstvo?
Je to dobře vidět na tom, že vlk se nedá ochočit, aby se choval jako pes, ačkoliv pes je původem domestikovaný vlk. U psů se totiž domestikaci (selektivním rozmnožováním) vyvinula neoténie, dospělí jedinci si uchovávají vlastnosti mláďat. Například dospělí vlci si nehrají jako psi, hrají si jen mláďata. Pes se snadno vpasuje do lidské rodiny, protože se chová k pánovi jako k rodiči a nezkouší nad ním získat převahu, aspoň tehdy pokud se ten člověk chová alespoň trochu psoznale. Dospělý vlk do lidské rodiny nezapadne.
Vztahy dominance-submise tedy u zvířat existují, někdy jen v určité situaci jako třeba v době říje, někdy jsou dlouhodobější. Ale struktury skupin sociálně žijících zvířat jsou velmi různorodé a spletité, nebývá to jednoduchá hierarchie jednců různého věku a pohlaví.
V lidských společnostech také většinou nevládne nějaká jednoduchá hierarchie, dokonce ani tam, kde je tak určitá společenská struktura oficiálně koncipována. Napříkad Tolstoj líčí, jak si mladý důstojník v generálním štábu všímá, že kromě hierarchie hodností existuje v armádě ještě jiná, nepojmenovaná hierarchie a říká si, že to je asi ta, kterou je dobře se řídit. Kromě toho existují i jiné komplementární modality lidskách vztahů než je dominance, například vztah pečujícího a opečovávaného, předvádějícího se a diváka atd.
Vytváří pravidla lidského soužití, řád (o kterém zaujatě diskutujeme jinde pod článkem pana Poláčka). Jsou nepsaná, zvyková i formálně stanovená, napsaná, tištěná, třeba i vytesaná do kamene. Ta formální stanoví panovník, vláda, a v každém případě ti mocní a obvykle bohatí členové společnosti a často je zahnou ve svůj prospěch.
Pravidla soužití, řád, do značné míry určují kvalitu života lidí a duchovní a hmotnou prosperitu společnosti. Při špatných pravidlech, která omezují lidskou iniciativu, nemotivují lidi k tvůrčí práci (např. tím, že umožňují beztrestně krást a vykořisťovat), společnost zaostává. A naopak. Proto je tak důležité státnické umění, umění vládnout. Jeho důležitou součástí je charakter, snaha společnosti sloužit a stanovit kvalitní férové zákony, pravidla a řád.
Vzniká otázka, zda by nebylo vhodné zkoumat reverzibilní procesy u psů s různým stupněm neotenie.
A použitím výsledků přispět k procesu občanské emancipace na cestě z infantility.
Suverénních občanů je mnohdy poskrovnu ..........jak se znám a až za Židovským hřbitovem poznal.
Dodal bych k tomu ale ještě jednu aktualitu, kterou jsem četl zrovna v minulých dnech: před západním pobřežím Kanady je několik ostrůvků, na kterých žijí vlci, kteří se velmi znatelně odlišují od svých pevninských druhů. Je to dáno způsobem jejich obživy: zatímco ti kontinentální vlci se musí živit lovem, to jest uštvat svou kořist, ti ostrovní vlci mají v podstatě neustále "prostřený talíř": živí se tím, co jim tak řečeno moře samo vyplaví "pod nos".
Důsledkem toho je, že tito ostrovní vlci jsou podstatně méně agresivní nežli ti kontinentální, a také fyzicky méně vyvinutí. - Jenom si teď nedokážu vzpomenout, jestli tato změna našla svůj výraz i v odchylkách v genetickém aparátu. Ale vzhledem k tomu, že se jedná zřejmě o zcela nový objev, bude tato otázka nejspíš až záležitostí dalších výzkumů.
V každém případě je tento rozdíl dokladem toho, jak životní podmínky mohou ovlivňovat chování tvorů, a to včetně i jejich "osobnostních" vlastností, jako je míra a stupeň agresivity. V principu by to byl tedy doklad pro správnost marxistického pojetí, že i člověka je možno kultivovat tím, že se zasadí do kultivovaných životních podmínek, kde osobní agresivita není nezbytnou podmínkou pro zabezpečení základních životních potřeb.
----------------------------------
Pane Petrasku, s tou neotenií a infantilností by to ale ukazovalo spíše opačným směrem: jestliže podmínkou pro domestikaci vlka v psa "domácího" byla jeho schopnost zachovat si něco ze štěněte, pak by se adekvátně k tomu muselo soudit i to, že základní podmínkou pro úspěšnou socializaci člověka je právě ta schopnost - zůstat alespoň trochu dítětem... ;-)
P.S. - upozornění
Na webu http://nestalinsky-marxismus.webnode.cz je taktéž možné vyjádřit se k tomuto článku i k diskusi a zároveň si přečíst komentáře J. Hellera.
Tenkrát jsem tam napsala následující (cituji doslova):
Pondělí, 10.Února 2014, 02:41:37
On je šťasten i ten, kdo se řídí touhle radou (...a během tvoření se tomu člověk chvílemi přibližuje):
„...Nemějte starost o svůj život ani o své tělo – co budete jíst a pít a co si oblečete. Není snad život víc než jídlo a tělo víc než oblečení? ….. Podívejte se na ptáky na obloze....“ /Mt 6, 25/
- Ono to (v určitých momentech) docela funguje. Přesně takhle se chovají děti. Ale ty k tomu nutně potřebují někoho, kdo je miluje. A ten někdo (většinou rodiče) kvůli tomu musí něco obětovat. Zda by to fungovalo, kdyby se tak chovali všichni a trvale, tím si nejsem jistá. Vyžaduje to zázemí.
Spíš než vyvracet přirovnání hledejme, jak to bratrství, které Eva naznačila, vytvořit.