Režim reálného socialismu byl kdysi známý svou posedlostí mírem. Žádný prvomájový svátek se neobešel bez bílých holubiček jakožto symbolů míru a všelijakých mírových zdravic. Básníci, kteří chtěli uspět, psali verše o míru a děti je přednášely v recitačních soutěžích. Pozdrav „světu mír“ s oblibou používaly různé organizace v oficiální korespondenci (v ruštině „миру мир“, protože Rusové mají pro svět a mír týž výraz).

Jako veškerá ideologie reálného socialismu, ať správná či nesprávná, neušlo ani to okázalé zbožňování míru lidovému sarkasmu. Párkrát jsem slyšela poznámku, že bojovat za mír je jako „souložit za panenství“ (někdo použil i vulgárnější výraz), protože obě slova si přece významově protiřečí. Jak legrační... Představa, že boj by mohl mít i jinou podobu než fyzickou, byla autorům bonmotu zřejmě cizí.

Nebylo to ovšem tak, že by snad lidé mírem pohrdali a přáli si válku. Naopak, mír byl v podstatě považován za něco úplně samozřejmého. Ne snad, že by nikomu válka nepřišla ani na mysl, tedy válka, která by se nás mohla bezprostředně dotknout, protože války se samozřejmě na zeměkouli vyskytovaly. Jenže všechny šly tak trochu mimo nás, a proto jsme si válku nijak zvlášť nepřipouštěli, i když se o ní mluvilo. Bylo to pro nás něco velmi vzdáleného - buď časově nebo prostorově.

Od vynálezu jaderných zbraní se vědělo o tom, jak strašným jsou nebezpečím pro celý svět, ale na druhou stranu se říkalo, že znemožňují vznik nové světové války, že jsou jakousi pojistkou proti ní. Nikdo by přece nebyl takový blázen, aby rozpoutal světový konflikt v době, kdy existuje jaderný potenciál nejen ke zničení celé planety, ale dokonce k jejímu mnohonásobnému zničení. Když stačí jen stisknout jakési tlačítko na jakémsi pultu...