Režim reálného socialismu byl kdysi známý svou posedlostí mírem. Žádný prvomájový svátek se neobešel bez bílých holubiček jakožto symbolů míru a všelijakých mírových zdravic. Básníci, kteří chtěli uspět, psali verše o míru a děti je přednášely v recitačních soutěžích. Pozdrav „světu mír“ s oblibou používaly různé organizace v oficiální korespondenci (v ruštině „миру мир“, protože Rusové mají pro svět a mír týž výraz).

Jako veškerá ideologie reálného socialismu, ať správná či nesprávná, neušlo ani to okázalé zbožňování míru lidovému sarkasmu. Párkrát jsem slyšela poznámku, že bojovat za mír je jako „souložit za panenství“ (někdo použil i vulgárnější výraz), protože obě slova si přece významově protiřečí. Jak legrační... Představa, že boj by mohl mít i jinou podobu než fyzickou, byla autorům bonmotu zřejmě cizí.

Nebylo to ovšem tak, že by snad lidé mírem pohrdali a přáli si válku. Naopak, mír byl v podstatě považován za něco úplně samozřejmého. Ne snad, že by nikomu válka nepřišla ani na mysl, tedy válka, která by se nás mohla bezprostředně dotknout, protože války se samozřejmě na zeměkouli vyskytovaly. Jenže všechny šly tak trochu mimo nás, a proto jsme si válku nijak zvlášť nepřipouštěli, i když se o ní mluvilo. Bylo to pro nás něco velmi vzdáleného - buď časově nebo prostorově.

Od vynálezu jaderných zbraní se vědělo o tom, jak strašným jsou nebezpečím pro celý svět, ale na druhou stranu se říkalo, že znemožňují vznik nové světové války, že jsou jakousi pojistkou proti ní. Nikdo by přece nebyl takový blázen, aby rozpoutal světový konflikt v době, kdy existuje jaderný potenciál nejen ke zničení celé planety, ale dokonce k jejímu mnohonásobnému zničení. Když stačí jen stisknout jakési tlačítko na jakémsi pultu...

Válka přesto pořád tak nějak visela ve vzduchu jako Damoklův meč. Zbrojilo se ostošest na obou stranách barikády, již symbolizovala vysoká berlínská zeď a ostnatý drát. Ve škole nám dětem brali pravidelně míru na plynové masky a občas jsme mívali krátké cvičení civilní obrany, aby se udrželo naše vědomí, že tohle všechno může kdykoliv nastat v reálu. Během vyučování náhle zahoukal poplašný signál, během něhož jsme v tichosti a spořádaně (jak jen to šlo) odešli do šaten v suterénu. Jen tak cvičně.

Každoročně se pořádalo celodenní pochodové cvičení s brannými prvky, kdy jsme v pláštěnkách a s igelitovými sáčky na nohou simulovali pohyb osob na radioaktivně zamořeném území, házeli jsme umělým granátem nebo stříleli ze vzduchovek.

Mimo to bývala branná výchova zařazována i do týdenního školního rozvrhu. Menší děti to chápaly jako legrační zábavu, jako ulití se z vyučování. Starší mládež už to spíš otravovalo. Řeči o tom, jak nás imperialisté ohrožují, připadaly všem k smíchu. Jako malování čerta na zeď. Byly šmahem házeny za hlavu jako prorežimní propaganda.

Východní blok ovšem neměl na válce žádný zájem. Kdyby pro nic jiného, tak aspoň proto, že nemohl případný konflikt vyhrát. Udržování a modernizace zbrojního arzenálu stálo přílišné množství peněz, kterých se nedostávalo, kam se jen člověk podíval. Stejnou měrou, jak země reálného socialismu víc a víc hospodářsky zaostávaly za kapitalistickým západem, ztrácely jejich vlády podporu u vlastních občanů.

Dlouhotrvající období vzájemné rivality Východu a Západu dostalo přiléhavý název studená válka. Ta se vyznačovala fázemi studenějšími i vlažnějšími, ale protože trvaly obavy z toho, že by se studená válka v bipolárním světě mohla obrátit ve válku horkou, spontánně vznikala po celém světě hnutí za mír. Téma protiválečného odporu se odráželo i v kultuře, například v populární hudbě, jejíž ozvěny pronikaly přes hranice i k nám. Odpor proti válce byl v kursu zejména v šedesátých a sedmdesátých letech, v dobách americké války ve Vietnamu.

Oblíbila jsem si tenkrát píseň Ruby (...„já nevymyslel válku, to jen prstem někdo kýv, mě učili jen střílet, jenže jiný střelil dřív...“). Ale to všechno jsou pro starší generaci známé věci a mnohý její příslušník by o těch dobách jistě uměl napsat mnohem víc a mnohem lépe než já.

Jednání o smlouvách, které měly nastartovat snižování počtu jaderných zbraní, se protahovala na dlouhá léta a čas plynul. Blížil se rok 1989. Z jistých důvodů jsem nepatřila k těm, kdo vítali zánik reálného socialismu (a návrat kapitalismu) s nadšením, ovšem když už se tak stalo, řekli jsme si tenkrát s mým mužem, že aspoň jednu nespornou výhodu zánik východního bloku má. Totiž tu, že přestane studená válka a v důsledku toho odpadne zbrojení, vysoká ekologická zátěž planety a stálé nebezpečí s tím spojené.

Branná příprava civilního obyvatelstva se stane nenávratnou minulostí; o tom, že by snad někdo někdy „prstem kýv“, abychom se učili střílet, ani nemluvě. Na koho taky? „Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme“, slyšeli jsme z vysokých politických míst.

Působilo to zpočátku nadějně, ale bohužel se to u nás neujalo. A brzy bylo nad slunce jasnější, že se nebude konat ani žádné celosvětové odzbrojení. Kdeže! Jak jsme jen mohli, byť na krátkou chvíli, uvěřit tomu, že svět zbavený institucionalizovaných protikladů v podobě dvou nepřátelských bloků a jejich vojenských paktů, bude bezpečnější!

Vždyť hospodářské, sociální i politické rozdělení světa trvá, jen ty dělící čáry nevedou přesně týmiž místy. Chudí jsou ale stejně chudí jako byli dřív a bohatí jsou neskonale bohatší než dřív. Kolik lokálních válek se od té doby odehrálo?

Letošní sté výročí imperialistické první světové na pozadí rusko-ukrajinského sporu by nám mělo být výstražným mementem. Válka přece vždy přichází jako pokračování politiky jinými prostředky. Vzpomeňme, jak snadno kdysi podlehli evropští socialisté nacionalismu a válečnému opojení.

Kapitalistický svět, plodící a prohlubující nerovnosti mezi lidmi a soupeření všech proti všem, se neustále nachází v blízkosti ozbrojeného konfliktu. Fantóm války se nikdy nedá s jistotou zažehnat a mocní s oblibou odvádějí pozornost od systémových problémů k pseudoproblémům, které štvou lidi proti sobě.

Odpor proti válce a odpor proti kapitalismu spolu proto logicky musí splynout. Zbavme se toho agresivního a nerovného systému! To bude to nejlepší, co můžeme pro mír udělat. Myslím si ovšem, že kapitalismus neporazíme ozbrojeným násilím, ale setřeseme ho teprve, až položíme základy nového systému. Protože nový, spravedlivější systém nemůže stát na hliněných nohou, ale na pevných základech. Staňme se sami těmi základy!