Možná, že mnozí čtenáři tohoto internetového deníku byli dost chytří hned. Pravděpodobně většina mladších časy po převratu v plné dospělosti nepamatuje. Já, abych byla upřímná, každý den dělám inventuru svých omylů a iluzí a myslím na to, že s tím, s čím jsme šli do nových poměrů po roce 1989, vystačíme i dnes.

Vzpomínám si, jak jsem v Literárních novinách v 90. letech četla články Bohuslava Blažka o tom, jak bude vypadat budoucnost našeho venkova. Bydleli jsme tehdy na vsi, v zanedbaném pohraničí, a nadšeně jsme na kole jezdili prozkoumávat nejbližší bavorské okolí.

Články Bohuslava Blažka mi šly na nervy, psalo se v nich, jak se venkov změní v takovou rekreačně-obslužnou oblast, kde zemědělství pozbude významu a vesnice budou žít čilým občanským životem nejrůznějších společenských, kulturních a ekologických aktivit. Připadalo mi to tehdy poněkud salonní, mnohem blíž mi byly texty Ivana Dejmala, v nichž mluvil o budoucnosti zemědělství — tak nějak, jak on psal, to totiž vypadalo na tom bavorském venkově.

Snila jsem tehdy o pastvinách, kde kromě krav se budou pást taky koně a třeba ovce, a věřila jsem, že si budeme kupovat mléko z místních zdrojů, možná i sýry, když na to přijde. Podél železné opony se táhly obrovské lány obilí — když už pohraničníci vypnuli elektriku a otevřeli traktoristovi vrata v signální stěně, aby to stálo za to, ale pole v Německu, kam jsme normálně viděli, vypadaly jako bavlněná látka se vzorem z teplých barev.

Musím přiznat, že se náš venkov začal rozvíjet spíš podle teorie Bohuslava Blažka, vzkvétaly spíš nově vysazované aleje a odpočívadla než pole. Jasně, pro bavorská občanská sdružení bylo snadné dát peníze na obnovu a osázení cesty pro pěší přes hranici, ale reformovat Státní statky v Čechách nemohly. A abych nekřivdila vlastním lidem, i pro české iniciativy bylo možno bez problémů něco okrášlit, mnohem obtížnější však bylo cokoli z gruntu předefinovat. Myslím třeba na tzv. meliorace. Definice náležejí politice.

V těch časech psal do časopisu Týden, který jsme tehdy četli, o zemědělství redaktor, který se jmenoval příznačným jménem Pšenička. Ten razil názor, že je zbytečné téměř cokoli pěstovat, protože všechny zemědělské produkty je možno mnohem levněji dovézt, a že je to tak v pořádku. Přiznávám, že mě zviklal.

Pak nastalo období, kdy pole totálně zpustla, zarostla bodlákem a heřmánkem, hrůza pohledět. A pak jsme vstoupili do Evropské unie, zemědělská politika se stala politikou dotační, zanedbaná pole se změnila v kosené louky, krajina začala vypadat lépe, ale krávy a zejména kravíny se z ní ztratily. Ale v tom Bavorsku ne! V té době také, navzdory možnosti soukromého podnikání, nebylo téměř možné sehnat zedníka nebo pokrývače.

Napřed všichni pracovali v Německu, později ti řemeslníci zmizeli ve firmách, které pracují na zakázkách pro velké stavební firmy, a když člověk potřebuje udělat fasádu, musí si nakonec sehnat někoho, kdo to udělá načerno. Vlastně podobně, jako jsme za socialismu načerno sháněli meloucháře.

A docela dobře vybavené a zařízené budovy opuštěných vojenských útvarů zpustly, veškeré zařízení jako dveře, záchody, radiátory a vodovodní baterie bylo rozkradeno, ačkoliv v těch objektech by se dalo klidně okamžitě bydlet a bylo by tak postaráno o spoustu lidí — jenže já mluvím o době, kdy se slovo postarat se používalo výhradně ve vztahu k bezmocným, kteří už sami nemohli nic.

Postarat se o celek, skupinu (to strašné slovo kolektiv!), ať už mám na mysli krajinu, obec nebo sociální množinu, se nezdálo být potřeba, ať se každý postará sám. Nic jsem nenamítala, starala jsem se o sebe už za socialismu, co bych se nestarala teď, když je svoboda. Roztřídíme hodnoty, řekneme si, co chceme a na čem nám nezáleží, a podle toho se zařídíme. Svoboda přece spočívá právě v tom.

Tenkrát jsem celkem uvěřila tomu, že pokud možno všechno má mít konkrétního soukromého majitele, do jehož práv není možno zasahovat, a když holt někdo uplatňuje svoje právo tak, že objekt nechává pustnout, co se dá dělat. Však náš skromný dům se taky neskvěl novými adaptacemi, dokonce se stal svého času nejotřískanějším ve vsi.

Mnohokrát jsem si pomyslela, že spravovat majetek je docela problém a že bych ho nechtěla mít víc, než kolik je nutné pro vlastní potřebu, ale neříkala jsem to nahlas, protože jsem si nebyla jistá, jestli to, že si to myslím, není jen výraz nějaké mé neschopnosti nebo asociálního založení. Ale trvala jsem na svobodě nemít dluh — a bez toho se nová fasáda pořídit nedala.

Divila jsem se, že každý chce vlastnit byt nebo dům i někde, kde si snad ani nemůže přát zůstat navždycky, ale jak už jsem řekla, v duchu individuální zodpovědnosti podezírala jsem sama sebe.

Taky jsem byla celkem svolná s tím, že se bude platit školné, představovala jsem si, že placené školy budou zárukou vynikajícího vzdělání, byla jsem ochotná se kvůli tomu i zadlužit, kdyby to moje děti potřebovaly. Rovněž jsem byla příznivkyní restitucí ve víře, že právě restituenti se o svoje nově nabyté majetky postarají ku prospěchu svému i celé společnosti.

Teprve později jsem si začala uvědomovat, že majetek může posloužit i ke spekulaci a že třeba privatizace bytů byla docela nátlak, když se lidé museli i třeba v důchodovém věku rozhodovat, zda si byt koupí nebo zůstanou bydlet sice tam, kde jsou odedávna, ale v majetku někoho, kdo je může klidně vystěhovat. Náhle mi začalo docházet, že to soukromé vlastnictví může svobodu člověka docela omezovat a že tak, jako bylo za socialismu lidem upíráno, je jim teď stejně násilně vnucováno.

Ve svém státotvorném zaujetí volila jsem vždycky tu stranu, která se rozpadla brzy poté, co získala pozice ve státě, a každá vláda mi navíc na ministerstvo kultury dosadila člověka, kterého jsem tam rozhodně nechtěla a který vždy snížil procento ze státního rozpočtu na kulturu ještě níž, než bylo.

Trvalo dost dlouho, než jsem si pojmenovala, že tento rozpad a selhávání malých stran, od pravicové ODA přes Unii svobody až po Stranu zelených, je výrazem úplného zmatení civilizačních hodnot a že nám zbylé velké soupeřící strany nenabízejí novou kvalitu, ale jen podle svého zaměření kvantitu. Že o tu kvalitu fakt nejde.

Nechtěla jsem nadávat a ti, co to dělali, mi byli protivní. Radovala jsem se ze svobody a věřila tomu, že jde i o svobodu lidí, jako jsem já. Věřila jsem například, že stát vypíše příspěvky na opravu autentických staveb, které postupně vytvořily ráz jednotlivých sídel, a trvalo dlouho, než jsem pochopila, že navzdory čím dál konzervativnější politické dikci se podporuje vždy to nové, ať je to cokoli. Staré přírodní koupaliště pryč, místo toho moderní akvapark.

Chtěla jsem věřit tomu, že dotace z Evropské unie pomůžou docílit zlepšení, po nichž jsem volala, nechala jsem se přesvědčit, že zrušení malých nemocnic se děje ve prospěch lepší péče pro všechny v těch velkých, uvěřila jsem, že vysoce pokročilé technologie nám vynahradí každodenní lidské trmácení.

Protože se u nás doma vždycky dost úzkostlivě hospodařilo, byla jsem pro to, aby se nevynakládaly prostředky jen tak zbůhdarma. Mezi tím se ale neobyčejně rozmohlo všechno možné, co je v mých očích „zbůhdarma“, často s obrovskou investicí.

Příklad: za socialismu jsme protestovali proti tomu, aby se na místě ovocného sadu postavily dva paneláky, říkali jsme, že trocha krásy a volné přírody ve městě ke spokojenému životu patří a paneláky přece můžou stát kdekoliv. Letos se vedl podobný spor o třešňovku za sídlištěm, na jejím místě už ale nemají stát domy, ale takové to složité hřiště pro blbnutí na různých prknech, kolech a umělých lezeckých stěnách.

Hlásím se k tomu, že jsem začala nakupovat v levných supermarketech, když se na jednom denním nákupu dala ušetřit proti venkovskému obchodu i stovka, připadalo mi, že to jídlo zase není tak důležité, abych za ně dávala víc, než je minimálně nutné. Pár let mi trvalo, než jsem si uvědomila, že nejde jen o jídlo, a jak se nám ta láce ve skutečnosti prodraží.

Teprve, když jsem pocítila, že podle zákona o veřejných zakázkách nás v rozhlase nemůže učit němčinu osvědčená lektorka z Goethe Institutu, protože jediným kritériem výběrového řízení je cena a instituce, která je na němčinu nejlepší, prostě není a nikdy nebude nejlevnější, jsem nahlédla, že ty veřejné soutěže jsou asi podobně pitomé, jako byla za minulého režimu soutěž brigád socialistické práce.

Vidím sama na sobě, že jsme si ten nový způsob fungování společnosti museli vyzkoušet, než jsme přišli na to, že odpovědnost není automaticky funkcí vlastnictví a že proti reklamní masáži komerčních médií je rozumná argumentace neúčinnou zbraní. A že trh, prý nejvýše spravedlivý, je pěkně falešný hráč.

Za asi dvanáct let jsem to pomalu pochopila, podobně, jako moji rodiče za zhruba stejnou dobu od mého narození do roku 1968 pochopili, že mnoho pěkně znějících pokrokových opatření a zařízení onoho socialismu, který se docela obětavě vydali budovat a k němuž si během života vytvořili kritický odstup až odpor, společnosti neprospívají a k pokroku nevedou.

V dalších letech jsem to už začala i říkat. Najednou se mi sousloví jako „socialistická soutěž“ spojilo s „konkurenceschopností“ ve stejný kec, výběrové řízení splynulo s řízením kádrovým, a třeba slovo „optimalizace“ se pěkně umístilo svým skutečným významem v Orwellově newspeaku, je to totiž zhoršení. Taky se mi moc líbí, když se místo propouštění říká „uvolnění pro trh práce“.

Dospěli jsme do situace, kdy se děje opak toho, co se proklamuje. Předpisy, které měly chránit svobodu a pluralitu, brání rozvoji, zhoršují kvalitu a vedou k intrikám a korupci, lidem je ve společnosti věčné konkurence a soutěže nedobře a tlak, který se na ně vyvíjí, je připravuje o iniciativu a vede k pasivitě, mechaničnosti a rezignaci. Kromě toho je to hrozně únavné a vyčerpávající.

Étos převratu v roce 1989 byl pro mě ve slově svoboda, v něm jsem měla automaticky obsaženu i rovnost a bratrství, čili solidaritu. Když přemýšlím o tom, pod jakým praporem bych se dnes zúčastnila eventuálního převratu, byl by to zase prapor svobody. A zase bych trvala na tom, že v ní ale musí být obsažena i ta rovnost a bratrství. Přemýšlím o tom celý týden a nic lepšího nevím.