Možná, že mnozí čtenáři tohoto internetového deníku byli dost chytří hned. Pravděpodobně většina mladších časy po převratu v plné dospělosti nepamatuje. Já, abych byla upřímná, každý den dělám inventuru svých omylů a iluzí a myslím na to, že s tím, s čím jsme šli do nových poměrů po roce 1989, vystačíme i dnes.

Vzpomínám si, jak jsem v Literárních novinách v 90. letech četla články Bohuslava Blažka o tom, jak bude vypadat budoucnost našeho venkova. Bydleli jsme tehdy na vsi, v zanedbaném pohraničí, a nadšeně jsme na kole jezdili prozkoumávat nejbližší bavorské okolí.

Články Bohuslava Blažka mi šly na nervy, psalo se v nich, jak se venkov změní v takovou rekreačně-obslužnou oblast, kde zemědělství pozbude významu a vesnice budou žít čilým občanským životem nejrůznějších společenských, kulturních a ekologických aktivit. Připadalo mi to tehdy poněkud salonní, mnohem blíž mi byly texty Ivana Dejmala, v nichž mluvil o budoucnosti zemědělství — tak nějak, jak on psal, to totiž vypadalo na tom bavorském venkově.

Snila jsem tehdy o pastvinách, kde kromě krav se budou pást taky koně a třeba ovce, a věřila jsem, že si budeme kupovat mléko z místních zdrojů, možná i sýry, když na to přijde. Podél železné opony se táhly obrovské lány obilí — když už pohraničníci vypnuli elektriku a otevřeli traktoristovi vrata v signální stěně, aby to stálo za to, ale pole v Německu, kam jsme normálně viděli, vypadaly jako bavlněná látka se vzorem z teplých barev.

Musím přiznat, že se náš venkov začal rozvíjet spíš podle teorie Bohuslava Blažka, vzkvétaly spíš nově vysazované aleje a odpočívadla než pole. Jasně, pro bavorská občanská sdružení bylo snadné dát peníze na obnovu a osázení cesty pro pěší přes hranici, ale reformovat Státní statky v Čechách nemohly. A abych nekřivdila vlastním lidem, i pro české iniciativy bylo možno bez problémů něco okrášlit, mnohem obtížnější však bylo cokoli z gruntu předefinovat. Myslím třeba na tzv. meliorace. Definice náležejí politice.

V těch časech psal do časopisu Týden, který jsme tehdy četli, o zemědělství redaktor, který se jmenoval příznačným jménem Pšenička. Ten razil názor, že je zbytečné téměř cokoli pěstovat, protože všechny zemědělské produkty je možno mnohem levněji dovézt, a že je to tak v pořádku. Přiznávám, že mě zviklal.

Pak nastalo období, kdy pole totálně zpustla, zarostla bodlákem a heřmánkem, hrůza pohledět. A pak jsme vstoupili do Evropské unie, zemědělská politika se stala politikou dotační, zanedbaná pole se změnila v kosené louky, krajina začala vypadat lépe, ale krávy a zejména kravíny se z ní ztratily. Ale v tom Bavorsku ne! V té době také, navzdory možnosti soukromého podnikání, nebylo téměř možné sehnat zedníka nebo pokrývače.

Napřed všichni pracovali v Německu, později ti řemeslníci zmizeli ve firmách, které pracují na zakázkách pro velké stavební firmy, a když člověk potřebuje udělat fasádu, musí si nakonec sehnat někoho, kdo to udělá načerno. Vlastně podobně, jako jsme za socialismu načerno sháněli meloucháře.