Soupis krachů místního průmyslu
Alena ZemančíkováPo roce 1989 došlo k velkému úpadku regionálního zemědělství a malého průmyslu. Představy o tom, že svoboda podnikání přinese rozvoj regionálním provozům, se rozplynuly. Nedala by se najít cesta jak menší místní produkce podpořit?
V této době, kdy denně někde vídám Miloše Zemana, myslím často na kupónovou privatizaci. Totiž na to, jak on byl velmi zřetelně proti. Tenkrát jsem mu věřila (i proto, že to, jak bych mohla spoluvlastnit majetek největších továren, jsem ani nepochopila), koneckonců tu tisícovku jsme tenkrát nazbyt ani neměli.
Moje matka, nadaná k finančnictví, se kupónové privatizace ovšem zúčastnila a nám, mně a mému muži, kupónovou knížku prostě koupila, přece nebudeme tak zpozdilí, abychom se distancovali od tak zajímavé šance. Jestli to ostatně není přímo vlastenecká povinnost.
Tak jsme se zúčastnili. Požádali jsme o akcie mlékárny v Mariánských Lázních, chebského stavebního podniku Stavovat v Chebu, Karlovarského a Starorolského porcelánu, Jídelních a lůžkových vozů a Knoflíkářského průmyslu Žirovnice. Jistě se už smějete, když čtete tento soupis zkrachovalých podniků našeho lehkého průmyslu.
Udělali bychom lépe, kdybychom si koupili akcie těch Koženého Harvardských fondů (které nám byly protivné už tenkrát) s jejich jistotou desetinásobku — dostali bychom deset tisíc, takhle jsme nedostali nic. O rozkradení majetku Viktorem Koženým se napsalo dost, já jsem ale měla i nějaké akcie fondu Trend, zaštítěného Michaelem Kocábem a Martinem Kratochvílem, a od nich jsem nedostala ani ten desetinásobek. Co jsme si tenkrát mysleli?
Četli jsme v té době Pestré a zelené Hany Librové a představovali jsme si, že svoboda podnikání přinese rozvoj regionálním provozům, které se, už bez socialistického plánování, budou moci rozletět ve své vynalézavosti a přivedou naše zanedbané pohraničí k novému rozkvětu, kterému žádná železná opona už nebude bránit.
Kde jsou dnes brněnské textilky? Zbyla prý jedna malá poslední v Brně-Slatině a to bylo Brno po celé 20. století textilní velmocí. Na střední škole jsme v rámci předmětu základy výroby chodili do textilek v Maloměřicích, na Francouzské (tam pracoval můj tatínek na vývoji prvních netkaných textilních strojů-Arachné), na Cejlu. Velké textilky byly na Hybešové a vlastně skoro v každé brněnské čtvrti.Na Francouzské bývala i Střední průmyslová škola textilní,koho a čemu tam dnes může vyučovat, když v Brně textilky zmizely? Vygooglovala jsem si to. Přejmenovala se na školu umění a designu, zůstalo jim tam totiž to základní vybavení na zpracování vlny, lnu, výrobu textilií. Než to zastará ...
Nebo si vezměte příběh jihomoravských cukrovarů, kde jsou ty časy? Po emailech chodí te´d historie zaniklé ČKD, kterou jsme znávali jako velkovýrobce lokomotiv a jiných těžkých pojízdných i nepojízdných strojů. Její příběh je jako přes kopírák s mnoha jinými, nejblíž mám v Brně Lachemu. Nejprve se řeklo, že státní podnik neprosperuje, protože je státní, nemá soukromého vlastníka. Proto kuponová privatizace. Ty velké podniky ale stát někdy prodával velkému zahraničnímu investorovi. Ten obvykle nejprve "modernizuje" a činí pokusy s konkurenceschopností, zdánlivě tedy v pořádku. Jenže po čase se začnou provozy demontovat, odvážet mimo republiku, nebo prostě rozprodávat. No a až už zbývají jen malé části bývalého provozu (Lachemě trval její úpadek víc jak deset let, vyráběl se tam lék proti rakovině, cisplatina) tak už se pak prodávají i budovy, které nový vlastníci pronajímají, nebo je nechají zchátrat, nebo na jejich místě vyroste něco jiného, jako v případě Sazka Arény na místě dřívější části ČKD Praha. Celý ten proces vcelku nejvíc připomíná likvidaci nežádoucí konkurence zahraničními globálními výrobci.
Poprvé mi to tak přišlo před dvěma lety, když mi syn líčil, jak byl zlikvidován zahraničním majitelem Starobrna pivovar ve Znojmě.
Co by s tím šlo dělat?
Paní Zemánková, spustit železnou oponu je extrém, to jistě nejde. Ale jistěže lze nastavit některé zákony tak, aby nám tu nějaký průmysl, či zěmědělství mohly zůstat. Je to jen otázka politické vůle, která by se měla řídit veřejným zájmem. Potřebujeme základní hospodářskou koncepci rozvoje naší ekonomiky a zemědělství, to zaprvé.
A potřebujeme vzdělané a vynalézavé občany, kteří budou chápat, že dobrý jogurt je něco jiného než veselé barevné kelímky, ve kterých se ale vyskytuje vedle malého množství mléka a jogurtových bakterií také hlavně škrob, mléčné bílkoviny (alergenní kasein), případně arabská guma a jiné speciality. Dobrou chuť!
1) Kdo a proč prodal matonce tu zemědělskou půdu? Má mít veřejná moc právo takovým prodejům bránit?
2) České zemědělství že je neproduktivní? Ale kdež, produkuje za asi 100 miliard Kč ročně. Produkuje ale hlavně to, co je nejvýnosnější. Má mít veřejná moc právo určovat, co bude kdo pěstovat nebo chovat?
3) Jak zvýhodnit regionální zemědělství a místní průmysl? Přísně vzato nijak, protože jsme už 9 let v EU a celá drahá společná zemědělská politika je postavena na tom, že místní vlády nesmějí zvýhodňovat místní producenty. Jo a "mistní průmysl" je zrovna z evropských peněz v rámci vyrovnávání podmínek dotován několika miliardami každý rok. Jestli to má mít jiná pravidla než dosud, je vcelku nejvyšší čas říci, v čem se mají změnit. Více třeba zde: http://www.mmr.cz/cs/Ministerstvo/Ministerstvo/Pro-media/Tiskove-zpravy/2013/MMR-Ceska-republika-v-polocase-priprav-na-cerpani
4) Musejí být vůbec místní zemědělci a výrobci nějak zvýhodňovaní z našich daní? Jestli si jejich dražší nebo jinak "horší" výrobky nekupujeme, dobře nám tak. Když oni raději prodávají těm, kdo platí víc než my, dobře jim tak.
Dobrý jogurt se dělá z mléka a tudíž ty obávané mléčné bílkoviny včetně alergenního kaseinu obsahuje v hojné míře. Pokud chcete jogurt nízkotučný je v něm nutně škrob nebo jiné zahušťovadlo, jinak by to bylo úplně tekuté; je to pak něco mezi pudinkem a jogurtem. Jogurt z plnotučného mléka žádné zahuštění nepotřebuje.