V této době, kdy denně někde vídám Miloše Zemana, myslím často na kupónovou privatizaci. Totiž na to, jak on byl velmi zřetelně proti. Tenkrát jsem mu věřila (i proto, že to, jak bych mohla spoluvlastnit majetek největších továren, jsem ani nepochopila), koneckonců tu tisícovku jsme tenkrát nazbyt ani neměli.

Moje matka, nadaná k finančnictví, se kupónové privatizace ovšem zúčastnila a nám, mně a mému muži, kupónovou knížku prostě koupila, přece nebudeme tak zpozdilí, abychom se distancovali od tak zajímavé šance. Jestli to ostatně není přímo vlastenecká povinnost.

Tak jsme se zúčastnili. Požádali jsme o akcie mlékárny v Mariánských Lázních, chebského stavebního podniku Stavovat v Chebu, Karlovarského a Starorolského porcelánu, Jídelních a lůžkových vozů a Knoflíkářského průmyslu Žirovnice. Jistě se už smějete, když čtete tento soupis zkrachovalých podniků našeho lehkého průmyslu.

Udělali bychom lépe, kdybychom si koupili akcie těch Koženého Harvardských fondů (které nám byly protivné už tenkrát) s jejich jistotou desetinásobku — dostali bychom deset tisíc, takhle jsme nedostali nic. O rozkradení majetku Viktorem Koženým se napsalo dost, já jsem ale měla i nějaké akcie fondu Trend, zaštítěného Michaelem Kocábem a Martinem Kratochvílem, a od nich jsem nedostala ani ten desetinásobek. Co jsme si tenkrát mysleli?

Četli jsme v té době Pestré a zelené Hany Librové a představovali jsme si, že svoboda podnikání přinese rozvoj regionálním provozům, které se, už bez socialistického plánování, budou moci rozletět ve své vynalézavosti a přivedou naše zanedbané pohraničí k novému rozkvětu, kterému žádná železná opona už nebude bránit.

Že budeme pít mléko krav, které se popásají ve Slavkovském lese, chráněné to krajinné oblasti, na kterou se díváme, kdykoli vylezeme na kopec. Že město Cheb bude vzkvétat stavební péčí podniku, který tu je už dlouho a jehož vedení dobře ví, co město potřebuje a co nemohlo řešit v době socialistického plánování. Že jídelní a lůžkové vozy přispějí ke slávě železnic, kterými tak rádi jezdíme a jež nás teď konečně budou vozit přes hranici.

Už se jistě opět smějete tomu soupisu podniků, které byly zavřeny okamžitě po tom, co kupónová privatizace skončila, takže nemusím nic psát o knoflících z Žirovnice. Z hlediska kapitálového podnikání a investic tyhle naše úvahy a těšení se byly naprostý nesmysl, naivita a hloupost, ale něco na nich přece jen bylo. To něco je mnohem větší tragédie než ztracená tisícovka za kupónovou knížku, jakkoli tehdy bylo tisíc korun víc než dnes. Je to tragédie regionálního zemědělství, obchodu a průmyslu.

Když tak myslím na Mlékárnu Mariánské Lázně, uvědomuji si, že její produkty jsem konzumovala celé dětství — nevzpomínám si, že by někdy matka nebo babička, přísné hospodyně, kritizovaly kvalitu mléka, jogurtů nebo tvarohu. Mně připadal nudný sortiment sýrů, ale ty se v Mariánských Lázních nevyráběly.

Při zpětném pohledu nechápu, proč si tolik lidí z pohraničí jezdilo po převratu kupovat jogurty do německých supermarketů, zejména do toho nejlacinějšího Aldi, když chutnaly uměle a konzistenci měly podivně kluzkou (mají ji ostatně dodnes). Mariánskolázeňská i karlovarská mlékárna, kde se vyráběly jogurty mnohem lepší, se položily jako domeček z karet a spolu s tím šla i proměna zemědělství z dotované, ale produktivní sféry ve sféru dotovanou, ale neproduktivní.

Ve Slavkovském lese se už mléčné krávy nechovají, což připravilo o práci řadu lidí na vesnicích, ty zpustly (není pravda, že všechno po převratu vypadá lépe) a celkově se zvětšil problém zde žijících obyvatel, v mnoha případech Romů, kteří spolehlivě a bez problémů pracovali v kravínech, jezdili s traktorem, starali se o dobytek.

Dnes (například v takové Nové vsi u Bečova nad Teplou) koukají z oken rozpadajících se bytovek, kolem nich polorozebraná auta, za humny podobně se rozpadající areál živočišné výroby (jak se za socialismu říkalo). Stačilo by obnovit chov krav na mléko a ti lidé by měli důstojné zaměstnání, jenže vlastníkem půdy ve Slavkovském lese je firma Mattoni, která, jak víme, podniká nikoli s mlékem, ale s vodou.

Pád porcelánek v Evropě lze vysvětlit nejen konkurencí z východní Asie, ale i změnou životního stylu, který nóbl porcelán nepoužívá, ba nemá na něj ani místo. Zatímco kvalitní hrnky na kávu bývaly tenkostěnné a s elegantním subtilním ouškem, značkové nádobí, které dodávají firmy, vyrábějící kávovary, jako součást své značky, je založeno na silných stěnách a potisku se značkou kávy, nikoli porcelánu.

No dobrá, bezpochyby nyní pijeme o něco lepší kafe než v 80. letech, je to něco za něco. Ale v případě jiných potravin se člověk k takové smířlivosti těžko přinutí: proč vlastně nemůžou místní farmy produkovat místo balíků sena skutálených ke kraji louky i mléko, jak to, že nemůžou být malé mlékárny a porážky, o drůbežárnách nemluvě? Proč musela zkrachovat všechna zahradnictví a zelinářství, která si pamatuju od dětství až do převratu? Jak to tedy vlastně bylo myšleno s tou svobodou podnikání?

Upřímně řečeno, nevím, jak by se mělo právně ošetřit, aby se zase spustilo regionální zemědělství a malý průmysl. Jak zvýhodnit ty, kteří by se do toho pustili, aniž by dotační politika dopadla tak, jako podpora obnovitelných zdrojů energie.

Jak docílit toho, aby se dřevo z místních lesů zpracovávalo na místních pilách, pokud by v kraji byly, a neprodávalo se už předem dřevozpracujícím gigantům. Jak vrátit regionům jejich místní ekonomiku bez toho, aby se znovu musely zavřít hranice a zavést plánované hospodářství.

Ale zkuste někdy jít do restaurace v Mariánských Lázních a zjistíte, jak nudné a nezajímavé jídlo vám tam za drahé peníze předloží, ze surovin, nakoupených v místním Kauflandu, ačkoliv by se zdálo, že právě v lázních by se dobře uplatnily místní potravinové zdroje (a okolní hospodáři z toho vždycky byli živi). Jak docílit toho, aby nevypadalo a nechutnalo všechno všude stejně.

Jistě, velké globální firmy, které vyrábějí mléčné výrobky, kávu nebo tu vodu, kterou tak nepochopitelně draze platíme, mají peníze na reklamu (nudná Mattoni okamžitě položila i oblíbený Excelsior v Mariánských Lázních). Nedalo by se jim to ale přece jenom nějak zkrouhnout a podpořit menší místní produkce?

V době, kdy jsme si kupovali kupónové knížky, poslouchali jsme taky neustálé řeči o tom, jak budeme společností vzdělání a služeb. Jenomže bez prvotní produkce celá ekonomika služeb visí na jakémsi módním věšáku, vytvarovaném reklamou, a k rozvoji země nepřispívá. Už by bylo na čase použít toho vzdělání k tomu, aby se našel způsob, jak tohle změnit. Protože za těchto podmínek jsme společností daňových úniků a sociálních dávek.