Růstové problémy jsou řešeny dluhem v mnoha podobách. Na jedné straně dluhy domácností, které reflektují klesající kupní sílu středně a nízkopříjmových vrstev. Ta je vyjádřena nejen v přemisťování pracovních míst na Východ, ale také v dominanci kapitálu nad prací. Ten od 70. let vede mimo jiné k poklesu podílu mezd na HDP.

Dluh je charakteristické „řešení“ pro hospodářský útlum i v případě národních států. Vzhledem k sílícímu finančnímu kapitálu je toto „řešení“ ale nadále použitelné jen pro určité státy, např. USA.

Druhé „řešení“ je hledání zisků ve virtuální, finanční sféře. S tou je spojen rozvoj spekulativního kapitálu, který deformuje reálnou ekonomiku (např. kurz, ceny primárních komodit). Rozvoj financializace je silnější než reálná ekonomika, což je vidět nejen na objemu finančních toků (jen 2 % spojena s mezinárodním obchodem se zbožím a službami), ale i na tom, že finanční kapitál je schopen stanovovat trendy — např. v případě hrozby bankrotu určité země jako v současnosti Řecko.

Východ — s velkými rozdíly mezi zeměmi kategorie emerging a rozvojovými — je v odlišné pozici. V řadě zemí probíhá industrializace (přesun kapacit zpracovatelského průmyslu), některé země jsou na Západ napojeny klasickými kolonizačními vazbami jako dodavatelé surovin (ropné státy). Přestože je ekonomický vývoj těchto zemí postaven na reálných základech, jejich napojení na Západ (odbytiště) je deformuje. Ohrožení, které tyto země pociťují, je vyjádřeno např. v akumulaci devizových rezerv.

Asymetrie vývoje mezi Západem (tzv. vyspělými zeměmi) a Východem je pregnantně vyjádřena globální nerovnováhou. Východ (rozvojové a emerging země) financuje Západ, který není schopen nalézt dostatečný růstový impuls.

Západ na tyto podmínky reaguje přizpůsobením se finančnímu kapitálu a nadnárodním firmám, pokračuje v oslabování své ekonomické suverenity a marginalizací faktoru práce. Tato neschopnost posunout se do další fáze vývoje je vyjádřena i v bezradnosti elit, ve slovníku „přizpůsobení se“ vývoji, akceptaci podmínek finančních trhů apod.

Většina vlád si ovšem formační podobu současné krize neuvědomuje, takže se — místo radikálních řešení — upíná ke klasickým nástrojům makroekonomické politiky, které dobře fungovaly v 50. a 60. letech. Globální světová ekonomika se ovšem změnila natolik, že jsou nyní mnohem méně účinné (byť odlišně s ohledem na velikost země např.).

Monetární politika je prováděna centrální bankou, která je ve většině západních zemí na vládě nezávislá. V minulých dekádách byli centrální bankéři pod vlivem neoliberální doktríny, která se zaměřovala na inflaci. Možnosti nezávislých centrálních bank jsou zeslabeny rozvojem off shore bankovnictví, které snižuje potenciál regulace.