K vodě
Alena ZemančíkováKoupaliště, která dříve poskytovala klid a možnost si odpočinout a ponořit se do sebe, jsou dnes zavřená. Nahradily je aquaparky, kde všechno jen třeští a míří na vaši kapsu.
Koupaliště, která dříve poskytovala klid a možnost si odpočinout a ponořit se do sebe, jsou dnes zavřená. Nahradily je aquaparky, kde všechno jen třeští a míří na vaši kapsu.
Když se o takové prázdninové neděli, kdy se nikam nejelo, udělalo hezky jako dnes, trávívali jsme odpoledne na koupališti. S rodiči někdy pro změnu i u rybníka, kterých bylo v okolí mého tehdejšího bydliště na výběr hned několik, tam jsme ale jako děti neměli dovoleno chodit sami. Na koupaliště ano, protože tam byla spolehlivě vyznačená plocha pro neplavce a takové devítileté zednické třísky jako my, nad koupajícími se vznášel plavčíkův dozor.
Ten opálený a (tenkrát to byla romantická zajímavost) tetovaný muž nás dokonce i napomínal píšťalkou, když jsme řvali při svých hrách tak, že to nadmíru vadilo opodál se opalujícím profesorkám z gymnázia a z hudební školy (jejich nevole se projevila odložením knížky a vztyčením se do přísného sedu s rovnými zády), dokonce, když jsme vymysleli nějakou obzvlášť divokou hru, sundávaly jitrocelové listy z očí i luxusní manželky dobře placených horníků z uranových dolů, které jediné chodily na koupaliště ověšené zlatými šperky.
V hospodě U vodníka nikomu nezletilému rum do kofoly nenalili, takže ze strany rodičů nebylo čeho se bát. Prázdniny na tomhle koupališti byly krásné jako knížky, které jsem tam četla, poetické, erotické (k tomu přispívala i přítomnost vojáků místní posádky v trenkách vyrolovaných až nahoru, aby vypadaly - stejně nevypadaly - jako plavky).
O prázdninách mezi osmou a devátou třídou jsem tam četla Škvoreckého Hořkej svět. Předvádějíce se před slečnami, předváděli mládenci gymnastické kreace na skokanském můstku a prkně, do kruhu si pinkali všichni se všemi, stačilo se jenom včlenit. Máma s babičkou odpoledne zavařovaly, co jsme nasbírali ráno a dopoledne v lese, a v podvečer si přišly taky zaplavat. Pak jsme si dali pivo a limonádu a šli domů všichni spolu. Bylo to bezvadné, nestálo to skoro nic, dlouho jsem měla na dně šuplete pod postelí ve své už samostatné domácnosti starou záplatovanou koupalištní deku, neschopná ji ze samého sentimentu vyhodit.
Nakonec jsem ji vyhodila a teď mě to mrzí, protože tohle nádherné koupaliště na řece Mži už několik let je vyřazeno z provozu, důvody zástupci města nějaké uvedli, ale není důležité je tady rozebírat, podstatné je, že tuhle obyčejnou, demokratickou, všeobecně dostupnou a romantickou službu obyvatelům město nemá zájem poskytovat, není to dost efektní, hygienicky je to komplikované (ale přírodně se od té doby nezměnilo nic, nahoře na horním toku řeky, z níž je bazén napájen, není žádný znečišťovatel, je tam alej, lesopark, a ještě výš dokonce přehrada na pitnou vodu) a neodpovídá to trendu.
Trendu odpovídá vzít auto a jet do akvaparku do Weidenu.
U nás na Lhotce v Praze bylo taky koupaliště, taková starodávná enkláva mezi paneláky. Chodila jsem si tam zaplavat cestou z práce, po sedmnácté hodině už byla večerní sleva a do sedmi se člověk dobře protáhl. Ráda jsem pozorovala, jací tam chodí lidé — staré, do tmavohněda opálené dámy (ty jsou všude), jim podobní muži v menším množství, stavební dělníci, které člověk pozná podle toho, že jim opálení na rukou končí tam, kde začínají rukávy trička.
Zněla tam hodně ukrajinština, slovenština a další slovanské jazyky, v létě tam často byli prarodiče s dětmi, jejichž rodiče nemají dost dovolené a nevlastní chalupu nebo chatu, kde by trávili s dětmi léto. Příjemná paní u kasy, jedno okénko s pivem, limonádou, tatrankou a párkem, plavčík na gumovém člunu. Když člověk doplaval do poloviny bazénu, uviděl na věži lhoteckého kostela, kolik je hodin. Na březích tráva a smuteční vrby, kolem živý plot ze slivkovitých keřů, na nichž v srpnu zrály špendlíky. Slunce i stín.
To koupaliště je už třetí rok zavřené, protože ho kdysi, v roce 2005, prodal Pozemkový fond (z jakéhosi záhadného důvodu území nepatřilo městské části) někomu, kdo ho na řadu let pronajal lidem, kteří ho mile a ke spokojenosti všech provozovali řadu let. Před dvěma lety ovšem majitel smlouvu vypověděl, že tam bude stavět „dílčí rezidence“. To je holý nesmysl, pozemek nebyl stavební ani tenkrát a majitel musel mít asi velmi pádný důvod se domnívat, že se změní územní plán v jeho prospěch. Řekla bych, že si to ujištění i nechal něco stát.
Na obranu koupaliště vzniklo občanské sdružení, podepsali jsme dvě petice, v roce, kdy je neotevřeli, byli lidé tak naštvaní, že by se asi šli i přivazovat k plotu, kdyby se mělo začít stavět, ale takhle to už dnes přece nechodí. Město a jeho část Praha 4 vstoupilo v jednání s majitelem, ten chce náhradu nebo kompenzaci za údajnou zmařenou investici (cha!, nic neinvestoval a stavět by mu tam nepovolili), mezitím padla pražská samospráva a vyměnili se lidé na příslušných místech, nastalo vedro a koupaliště, suché, smutně zarůstá travou.
Abych byla k Praze spravedlivá, zašla jsem do Žlutých lázní. Tam se neplatí vstupné, ale ty trendy, kterým stará koupaliště neodpovídají, jsou patrné. Děti bych tam samotné nepustila a kdybych tam s nimi šla, nebude to žádný odpočinek pro mě, je tam zbytečně moc restaurací a stánků a atrakcí, všude něco hraje, hlučí, je tam zmatek. A o to přeci jde, abychom byli pořád něčím rušeni, abychom neměli chvíli klidu a nemohli být ponořeni do sebe, na takovém místě se špatně čte a učí, dokonce se tam i špatně povídá.
Křik, který byl kdysi na koupališti u Mže nepřípustný, je tady součást věci, všechno třeští a míří na vaši kapsu, no odepřete dětem tisíce druhů limonád a všechny ty úžasné hranolky a zmrzliny, dejte jim rohlík se sýrem a napít studeného čaje z igelitové láhve! A i kdyby, koho to baví pořád říkat ne.
Upřímně řečeno, si myslím, že tak, jako staré koupaliště na řece Mži, i to na Lhotce skončilo svou existenci. Za pár let, až ani jiná politická garnitura nic neudělá nebo nezmůže, areál zaroste, stane se působištěm nežádoucích živlů, nenajde se nájemce, který by chtěl investovat do areálu mezitím zdevastovaného, město bude mít jiné, důležitější úkoly, a nakonec se klidně může stát, že ona developerská společnost v klidu postaví své rezidence. Na místě koupaliště možná vznikne pro luxusní obyvatele jezírko, zbytek bude parkoviště.
A tímto způsobem se naše města, navenek tak hezká a pyšná na svá nově s dotací EU vydlážděná náměstí a opravené fasády, stávají stále hůře obyvatelná.
Mimochodem, byla jsem minulý týden s našimi dětmi (devět a patnáct) v Aquacity v Popradu. Měli jsme večerní slevu a stálo nás to 49 euro. Něco takového si můžu dovolit jen jednou za prázdniny.
Vy asi nepamatujete dobu, kdy na každé druhé dece řval tranzistorák (kolem roku 1958-60) a při větším teple spíš šuměl, když vypověděla teplotní stabilizace germaniových tranzistorů (od toho název šumák), ale byli jsme mladí a nevadila nám smradlavá voda v Labi, kam jsme v Brné skákali, když kolem jela loď do Hamburku nebo do Chvaletic, abychom se nechali pohoupat ve vlnách.
Dcera s manželem se připojili k petici pro záchranu koupaliště ve Lhotce, ale sleduje někdo vývoj tohoto případu a tlačí na zastupitelstvo? Ptám se i jich a oni nevědí. V příštím roce jsou jsou nové komunální volby!
Přijeďte se podívat na jedno koupaliště, kde není žádný aquapark, ale kde je klid a pohoda, dokonce ostrůvek a čistá voda a člověk si protáhne tělo, zvláště mezi 17-19 hod. Kde skutečně naleznete několik opálených starších paní a patrioty, kteří chtějí obnovit restauraci z I. republiky ve tvaru parníku - do Rokycan.