Koupaliště, která dříve poskytovala klid a možnost si odpočinout a ponořit se do sebe, jsou dnes zavřená. Nahradily je aquaparky, kde všechno jen třeští a míří na vaši kapsu.

Když se o takové prázdninové neděli, kdy se nikam nejelo, udělalo hezky jako dnes, trávívali jsme odpoledne na koupališti. S rodiči někdy pro změnu i u rybníka, kterých bylo v okolí mého tehdejšího bydliště na výběr hned několik, tam jsme ale jako děti neměli dovoleno chodit sami. Na koupaliště ano, protože tam byla spolehlivě vyznačená plocha pro neplavce a takové devítileté zednické třísky jako my, nad koupajícími se vznášel plavčíkův dozor.

Ten opálený a (tenkrát to byla romantická zajímavost) tetovaný muž nás dokonce i napomínal píšťalkou, když jsme řvali při svých hrách tak, že to nadmíru vadilo opodál se opalujícím profesorkám z gymnázia a z hudební školy (jejich nevole se projevila odložením knížky a vztyčením se do přísného sedu s rovnými zády), dokonce, když jsme vymysleli nějakou obzvlášť divokou hru, sundávaly jitrocelové listy z očí i luxusní manželky dobře placených horníků z uranových dolů, které jediné chodily na koupaliště ověšené zlatými šperky.

V hospodě U vodníka nikomu nezletilému rum do kofoly nenalili, takže ze strany rodičů nebylo čeho se bát. Prázdniny na tomhle koupališti byly krásné jako knížky, které jsem tam četla, poetické, erotické (k tomu přispívala i přítomnost vojáků místní posádky v trenkách vyrolovaných až nahoru, aby vypadaly - stejně nevypadaly - jako plavky).