Není snad u nás města, které by bylo postiženo tolika dějinnými paradoxy jako Horní Slavkov. Krásné renesanční a významné horní město bylo po válce vybráno k tomu, aby v něm vznikly pracovní tábory politicky trestaných vězňů, což souviselo s těžbou uranu. Ta zase souvisela s nalezišti kovů, které kdysi přinesly městu slávu a bohatství, které se projevilo ve stavbách renesančních domů, ve výzdobě kostelů, v 19. století v rozvoji železnice.

Všechno, co bylo požehnáním, změnilo se však časem v prokletí — a do renesančních patricijských domů na potvrzení tohoto stavu byli nastěhováni lidé, kteří možná měli všelijaká nadání a schopnosti, rozhodně však mezi ně nepatřil smysl pro dějiny a cenu staveb, které je dosvědčují. Souběžně s tím, jak historický Slavkov chátral, stavělo se na kopci sídliště ve stylu socialistického realismu — i to však bylo postiženo paradoxem, protože jeho architekt Krauz nakonec nemohl koncepci dokončit, protože byl obviněn jako „třídní nepřítel“ a uvězněn. Ačkoliv do své koncepce vtělil jak ducha sovětských staveb socialismu, tak odkaz naší meziválečné avantgardy. Výsledkem je typické náměstí — tržiště, s morovým sloupem uprostřed, jen na tom sloupu není Panna Maria, ale jen jakési světlo (vsadila bych se, že tam byla rudá hvězda a že si to pamatuju, ale nenašla jsem pro to žádný důkaz). V přízemí všech budov byly — a zůstaly — obchody, nejhonosnější byl hotel Tatran, kde dnes sídlí městský úřad. Zvláštní je i to, že okázalé náměstí, na němž stojí kulturní dům, obchodní dům a městský úřad, nikdy nemělo jméno — a nemá je dodnes. Je to prostě náměstí na konci (nebo na začátku) Dlouhé ulice. V divadle jsme kdysi, když chebské divadlo vyhořelo a soubor neměl kde hrát, také hrávali, publikum se tam svezlo. To divadlo je neuvěřitelně kultivovaně postavené a působí naivně — dnes se v tom dřevem obloženém interiéru se skleněnými socialisticko-maloměšťáckými lustry divadlo nehraje, kdo by na ně chodil?