Výlet do Slavkova

Alena Zemančíková

Kdyby tak bylo možné, aby ve Slavkově opravili pustnoucí historické domy. Kdyby šlo město scelit, oživit, zachránit, co zbylo po bezohledném bourání v 70. letech 20. století. Začít znovu vyrábět porcelán a vrátit zpět, co bylo zničeno. Možné to však není.

Není snad u nás města, které by bylo postiženo tolika dějinnými paradoxy jako Horní Slavkov. Krásné renesanční a významné horní město bylo po válce vybráno k tomu, aby v něm vznikly pracovní tábory politicky trestaných vězňů, což souviselo s těžbou uranu. Ta zase souvisela s nalezišti kovů, které kdysi přinesly městu slávu a bohatství, které se projevilo ve stavbách renesančních domů, ve výzdobě kostelů, v 19. století v rozvoji železnice.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Všechno, co bylo požehnáním, změnilo se však časem v prokletí — a do renesančních patricijských domů na potvrzení tohoto stavu byli nastěhováni lidé, kteří možná měli všelijaká nadání a schopnosti, rozhodně však mezi ně nepatřil smysl pro dějiny a cenu staveb, které je dosvědčují. Souběžně s tím, jak historický Slavkov chátral, stavělo se na kopci sídliště ve stylu socialistického realismu — i to však bylo postiženo paradoxem, protože jeho architekt Krauz nakonec nemohl koncepci dokončit, protože byl obviněn jako „třídní nepřítel“ a uvězněn. Ačkoliv do své koncepce vtělil jak ducha sovětských staveb socialismu, tak odkaz naší meziválečné avantgardy. Výsledkem je typické náměstí — tržiště, s morovým sloupem uprostřed, jen na tom sloupu není Panna Maria, ale jen jakési světlo (vsadila bych se, že tam byla rudá hvězda a že si to pamatuju, ale nenašla jsem pro to žádný důkaz). V přízemí všech budov byly — a zůstaly — obchody, nejhonosnější byl hotel Tatran, kde dnes sídlí městský úřad. Zvláštní je i to, že okázalé náměstí, na němž stojí kulturní dům, obchodní dům a městský úřad, nikdy nemělo jméno — a nemá je dodnes. Je to prostě náměstí na konci (nebo na začátku) Dlouhé ulice. V divadle jsme kdysi, když chebské divadlo vyhořelo a soubor neměl kde hrát, také hrávali, publikum se tam svezlo. To divadlo je neuvěřitelně kultivovaně postavené a působí naivně — dnes se v tom dřevem obloženém interiéru se skleněnými socialisticko-maloměšťáckými lustry divadlo nehraje, kdo by na ně chodil?

Horní Slavkov, ovšem inkognito, figuruje v jedné detektivce Hany Proškové, v níž vystupuje její hrdina malíř Horác. Atmosféra a prostředí toho města v 60. letech je v tom příběhu dobře vystiženo, pod příkrovem socialistické kultury se skrývají závislosti, deprese a vražda.

Vedle pevnostního kostela svatého Jiří je barokní budova děkanství, z níž zloději ukradli tašky nedávno nové střechy. Budova, ačkoliv do ní zjevně bylo investováno, je na tom dnes hůř než před dvaceti lety, a tabule naučné stezky, která o ní s uznáním hovoří, je spíše k smíchu. Na historickém náměstí je v nejhorším stavu dům s renesančním portálem a arkýřem — jestli se něco nestane, za chvíli spadne. Tyto ruiny sousedí se Sálem království Svědků Jehovových a kolem dokola je obklopují docela nákladné nové rodinné domy, rozhodně se nedá říci, že by dolní část Horního Slavkova byla oblastí sociálně vyloučených. Nicméně to nejcennější je na tom nejhůř. Místo celé řady domů, zbouraných v 70. letech 20. století, jsou nesmyslné objekty jakýchsi kdysi obchodů s obrovskými výklady, za nimiž nic není a které by naopak bylo nejlepší zbourat a náměstí znovu zastavět řadou slušných obytných domů. Hotel U Karkulky se za časů, kdy v něm Goethe reklamoval příliš vysokou útratu, jmenoval Zum roten Ochsen a pak, myslím, Rudá hvězda. Ta hvězda mě ve Slavkově straší všude. Víc, než kamenná trojramenná šibenice na kopci u Bošířan.

Sídliště na kopci je naproti tomu docela příjemné místo k životu, je obklopeno lesem, dá se odtud vyrazit na příjemné procházky i delší výlety, poblíž je přírodní koupaliště (to už je dnes vzácnost) i nákupní možnosti v novém supermarketu. Jsou tu i příjemné restaurace, cukrárna, knihovna, kulturní středisko, školy. Ve Slavkově zůstal jakýsi průmysl i po uzavření dolů, do Sokolova i do Karlových Varů je pár kilometrů, je zde nádherné okolí s chráněnou krajinnou oblastí Slavkovský les. Město se o své obyvatele stará, například poskytuje vstupní byty lidem v tíživé sociální situaci za skutečně symbolický nájem.

Je smutné, že v globální konkurenci podlehla nejstarší porcelánová manufaktura v Čechách Haas a Cjžek, je to škoda i proto, že to dlouho vypadalo jako příklad slušné, poctivé a odborně vedené privatizace. Skončilo to divně — před rokem porcelánku, kdysi zprivatizovanou třemi bývalými zaměstnanci, koupil jediný vlastník, Rus, který v té době byl už největším odběratelem. Pak se něco stalo — a v lednu továrnu zavřel a zanechal dluhy na daních i povinných odvodech za zaměstnance. Konec porcelánky přinesl problémy několika desítkám někdejších zaměstnanců, včetně bývalých majitelů. Kteří nejsou globálními milionáři, ale místními občany. Už se pochopitelně nedá očekávat, že by se historická mísírna porcelánové hmoty, památkově chráněná industriální památka, jíž se dostalo ochrany v roce 200. výročí jejího založení, tedy roku 1992, stala po opravě turistickým cílem. Těžko ji někdo opraví.

Ve Slavkově je ovšem jedna instituce, která je významným zaměstnavatelem a hospodářskou jednotkou v okolí, která nezkrachuje ani za nejhlubší hospodářské krize a v žádném režimu. Je to věznice, založená roku 1958, kde se podrobují výkonu trestu muži poměrně závažných provinění, s délkou trestu až do 15 let. Jaké je překvapení návštěvníka nedalekého Bečova nad Teplou a jeho zámku, kde je uložen i fantasticky cenný relikviář sv. Maura, když se dozví, že jeho haptický model, na němž jsou částí relikviáře odnímatelné, přichycené ke skříňce magnetem, takže si ho mohou ohmatat i nevidomí návštěvníci, byl vyroben v dílnách věznice Horní Slavkov! Není záhodno si poměry ve vězení nijak romantizovat, člověk se přesto neubrání čapkovské představě, jak zkušený kasař a lupič ruku v ruce vytvářejí dokonalý model zlatnické práce, která se svou cenou vyrovná hodnotě korunovačních klenotů. A když si do příběhu obsadíte Jeana Gabina a Alaina Delona, mohl by z toho být lehce ironický film o tom, jak tito dva vězni vymyslí a uskuteční krádež relikviáře, která se nakonec nepovede jen naprosto nepředvídatelnou souhrou náhod (a do níž se zaplete ten tajemný Rus). Škoda, že tak zajímavou práci nemají lidé, propuštění z porcelánky.

Zločin a trest je silným tématem Horního Slavkova. Na jednom konci vězení, na druhém šibenice (i když ta je už romantickou rekonstrukcí z 19. století původní středověké).

Kdyby tak bylo možné, aby vězni spravili ty pustnoucí historické domy! Když ony koneckonců pustnou i vlivem trestné činnosti. Kdyby šlo město scelit, oživit, zachránit, co zbylo po bezohledném bourání v 70. letech 20. století. Začít znovu vyrábět porcelán, který se tu vyráběl nepřetržitě 200 let od roku 1812. Vždyť je tam tak krásně! Krásou okolí a přírody i blízkostí větších center je na tom Slavkov o dost lépe než mnohá města v severních Čechách.

Ale nějak to nejde.

    Diskuse