Spolčovací právo, tedy právo občanů vytvářet zájmová seskupení, řídící se vlastními stanovami, s určitým cílem - ať už politickým, hospodářským, sociálním, uměleckým, vědeckým či jiným - se dnes považuje za základní demokratické právo. Nebylo tomu tak vždy, přestože už od středověku vznikaly útvary spolkům podobné. Na zakládání spolků v předmoderní době však neexistovalo zákonné právo. Záleželo většinou na panovníkovi, zda ten či onen „spolek“ povolí.

Až s moderní dobou, přestože začínala zcela absolutisticky, si lidé své spolčovací právo uvědomili a začali o ně vést boj. Od konce 18. století bylo spolčovací právo neustále na programu různých opozičních a demokratických hnutí, a to tak dlouho, až se ho podařilo prosadit a uzákonit v různých zemích civilizovaného světa; a ovšem i u nás.

Absolutistický režim měl o vznik některých spolků zájem, o jiné naopak zájem neměl. Už v době osvícenství byly zakládány vědecké společnosti, později živnostensko-průmyslové spolky či spolky na podporu zemědělství, akciové společnosti, dobročinné spolky, pojišťovací spolky, či jiné „státu prospěšné“ spolky, jež mohly tak či onak podpořit rozvoj hospodářství nebo prospět charitě. Politické spolky byly nepřípustné, takže pokud nějaké vznikaly, nabývaly charakteru tajných společností, které vzbuzovaly u úřadů hrůzu z možného šíření myšlenek Francouzské revoluce.

Přesto se postupně stávalo nutností nějakým způsobem reagovat na probouzení samostatného myšlení obyvatelstva, tedy i na požadavek spolčovacího práva. Spolková legislativa se vyvíjela pomalu. Nejprve byly vydávány různé instrukce, později první spolkový zákon, jenž u nás vyšel formou dekretu dvorské kanceláře 5.11. 1843. Podle něho bylo k založení jakéhokoliv spolku nutné získat souhlas státních úřadů, a to buď císaře, spojené dvorské kanceláře nebo zemského úřadu. Tento zákon byl v roce 1844 doplněn ještě dekretem dvorské kanceláře, regulujícím vznik spořitelen.

V revolučním roce 1848 patřilo spolčovací, shromažďovací a petiční právo mezi základní požadavky liberální opozice vůči metternichovskému systému. Po porážce revoluce byly zakázány dělnické spolky, které krátce předtím už povoleny byly. Dne 17.3.1849 vydal císař prozatímní spolkový zákon, jímž povoloval vznik nepolitických spolků nevýrobní povahy pouze na základě ohlašovací povinnosti. Po odlivu revoluční vlny bylo zakládání spolků znovu okleštěno. Dne 26.11.1852 byl vydán nový spolkový zákon, který se prakticky vrátil k praxi z roku 1843. Protože byl posílen vliv katolické církve, nabyly zvláštního významu katolické náboženské spolky. Z praktických důvodů byla dána zelená spolkovým spořitelnám a pojišťovnám.

Definitivní spolkový zákon byl v Rakousku-Uhersku přijat 15.11.1867. Po dlouhá desetiletí se pak stal právním základem existence spolků, a to nejen v době monarchie, ale i později, po vzniku ČSR, kdy zákon zůstal v platnosti fakticky v nezměněné podobě, pouze s dílčími úpravami. Teprve tímto spolkovým zákonem z roku 1867 se tedy konečně prosadilo liberální spolkové právo.

Byla zavedena ohlašovací povinnost. Činnost spolků sledovaly v první instanci okresní úřady, případně ve městech policejní komisařství a ředitelství, a ve druhé instanci zemské úřady, čili místodržitelství. Občané, kteří chtěli založit spolek, museli zaslat zemskému úřadu písemné ohlášení a předložit stanovy. V případě, že úřad do čtyř týdnů nevyjádřil proti založení spolku námitky, nabyl spolek právního trvání. Zemský úřad pak vrátil spolku stanovy s úředním potvrzením, že spolek byl vzat na vědomí. Spolkový zákon stanovil, co je třeba ve stanovách přesně vymezit a co všechno musí spolek dodržovat, aby nebyl zemským úřadem rozpuštěn.

Zemské úřady si vymínily právo v případě potřeby posílat na spolkové schůze své zmocněnce, aby je informovali o tom, jaké záležitosti se tam projednávají, a také možnost rozpustit spolek, pokud se protivil trestnímu zákonu, pokud zasáhl do oboru zákonodárné nebo výkonné moci, překročil obor své působnosti vymezené stanovami nebo „nevyhovoval-li vůbec podmínkám svého právního trvání".

Na obranu před nežádoucím úředním rozpuštěním, i v jiných sporných záležitostech, bylo spolkům dáno právo odvolat se k ministerstvu vnitra. Do kompetence ministerstva vnitra rovněž spadaly spolky, jejichž územní rozsah působnosti přesahoval jednotlivé země monarchie, poději republiky.

Politickou činnost měly povolenu pouze spolky, které ji přímo uváděly ve svých stanovách. Každý jiný spolek se musel politické činnosti zdržet. Členy politických spolků podle spolkového zákona nesměli být cizinci, nezletilé osoby, ba ani ženy! Politické spolky měly i jiná omezení - nesměly zřizovat filiálky, nesměly korespondovat mezi sebou, členové nesměli nosit spolkové odznaky. Politické spolky vyvíjely činnost spíš v období Rakouska-Uherska, později je nahradily politické strany, pro něž většina těchto omezení neplatila.

Každý spolek byl povinen zasílat politickým úřadům výroční zprávy, kolkované žádosti o změnu stanov, o povolení odznaku, praporu, stejnokroje, oznámení o rozpuštění; to byl spolek povinen i publikovat (v novinách či úředním věstníku). Spolky též zasílaly oznámení o konání valných hromad a různých spolkových akcí, jakými byly například plesy, přednášky, divadelní představení, výlety, tábory lidu a podobně. Všechny tyto dokumenty byly shromažďovány spolu s  relacemi, jež podávali agenti politických a policejních úřadů o průběhu spolkových schůzí, a staly se součástí úřední spolkové agendy, která je dnes k dispozici v některých archivech. Obsahuje velmi zajímavé materiály.

Spolková činnost dosáhla nebývalého rozmachu v poslední třetině devatenáctého a v první polovině dvacátého století. Toto období lze právem nazvat zlatou érou spolků. Spolkovou činností se lidé realizovali v zájmové oblasti (ochotnické, umělecké, čtenářské spolky), v tělovýchově a sportu, v politice i hospodářství, s pomocí spolků se vzdělávali, provozovali hudbu a zpěv, poskytovali si vzájemnou výpomoc ve stáří a nemoci, podporovali chudé a invalidy, starali se o sirotky, zakládali parky, navzájem se pojišťovali, stavěli hřiště, poskytovali si první pomoc, hasili požáry, půjčovali si knihy a časopisy, bojovali proti alkoholismu a řešili ještě mnoho dalších záležitostí, o něž se kdysi stát nestaral buď vůbec nebo jen v omezené míře.

Proto si občané tyto věci museli zajistit sami a dobrovolně (to jest zdarma) a byli v tom směru poměrně velmi aktivní. Společensky utlačované skupiny (dělníci, ženy, národnostní menšiny) také vytvářeli vlastní spolky, jejichž prostřednictvím se snažily prosazovat svá práva.

Na spolkové bázi kdysi fungovaly i některé podniky (původně se totiž mezi spolky počítaly i akciové společnosti), muzea, divadla, knihovny, léčebné a opatrovnické ústavy, ozdravovny, sportovní zařízení (koupaliště, kluziště), ba dokonce i první krematoria. Později byly některé typy spolků (zejména v oblasti hospodářské a sociální) regulovány jiným zákonem, a sice zákonem o společenstvech (či družstvech) v roce 1873 a v v 80. letech převzal na sebe stát díl odpovědnosti v oblasti dělnického úrazového a nemocenského pojištění. V 90. letech byl vydán nový regulativ pro akciové společnosti, které se tímto přestaly mezi spolky započítávat.

Po celou zmíněnou dobu - tedy zhruba od poloviny devatenáctého století do poloviny dvacátého — století spolky vznikaly a zanikaly. Některé z nich přetrvaly celá desetiletí, jiné nepřežily ani několik týdnů. Mnohé měly pouze několik členů, jiné statisíce. Některé spolky vytvářely složitou vertikální a horizontální strukturu (hlavní spolek s celostátní působností se členil na okresní spolky, popřípadě různé župy, odbočky a místní nebo závodní skupiny) — časté to bylo například u tělovýchovných a hasičských spolků, ale i u jiných. Spolky obvykle nesledovaly jen svůj hlavní cíl, vytčený stanovami, ale pořádaly pro své členy i plesy, výlety, ochotnická představení a další zábavné akce, takže se pak stávaly středem společenského života měst a obcí.

V roce 1939 byla spolková činnost okupační správou velmi omezena, přičemž mnohé spolky zanikly, protože jejich okleštěná činnost postrádala jakýkoliv smysl. Některé byly přímo zakázány. Po válce se činnost spolků obnovila jen na čas. Spolky nebyly po únoru 1948 zakázány, jak si možná někdo myslí; obvykle přetrvaly ještě asi dva tři roky, aby pak byly pod nátlakem státu z větší části včleněny do organizací Národní fronty, přičemž se ty „nehodící se“ musely „dobrovolně“ rozpustit.

Mnozí jejich aktivní účastníci se s tímto postupem jen obtížně smiřovali. Jak jsem měla možnost zjistit studiem archivního materiálu, tak například dobrovolní hasiči po roce 1948 velmi těžko nesli, že přestali být v hašení požárů hlavními aktéry a měli se stát pouhými pomocníky profesionálů. I některé další spolky v oblasti sociální a zdravotní (např. záchranná služba) byly v podstatě nahrazeny profesionálními organizacemi, jejichž dostupnost a kvalita byly garantovány státem.

O každém typu spolků, ba v některých případech dokonce o každém zvlášť, by se dal napsat článek. Tento obecný historický výklad o spolčování poukazuje na někdejší společenskou aktivitu našich předků. Dnes bychom potřebovali, aby občané v sobě vykřesali aspoň část té aktivity, kterou oplývali tenkrát, ve „zlaté éře“ spolků.

Ne, že by nebyli společensky aktivní vůbec, ale nad činností veřejně prospěšnou a svépomocnou patrně dnes převládá zábavná a sportovní činnost. Občas, když se hovoří o tom, že naše společnost není k občanské aktivitě ještě zralá, se ptám: Není naše občanská společnost naopak už přezrálá? Vždyť ta její někdejší aktivita je dávno minulostí!