V den, kdy se konečně oteplilo a od rána svítilo slunce, jež nám po celý květen tolik chybělo, jsem se odpoledne vypravila do Dejvic, abych si prohlédla výstavu Za všedností, věnovanou divadelní architektuře střední Evropy. Výstava byla k vidění v Národní technické knihovně v Dejvicích (a bohužel už skončila), těšila jsem se proto i na prohlídku této nové pražské obecně prospěšné stavby.

Několik dnů před tím jsem totiž byla v Památníku národního písemnictví na Strahově a s úžasem hleděla na dokonale opravené a bohatě využívané objekty Královské kanonie premonstrátů, na zpřístupněnou obrazárnu a hospodářské stavby přeměněné v nejrůznější restaurace, kavárny, komerční galerie a rezidence, a v kontrastu k tomu na sešlost a zjevnou chudobu PNP. Památník dnes už zřetelně působí jako nemilovaný nájemník na dožití, taková ta stará paní, kterou nelze vyhodit, a tak se sice trpělivě, ale přesto s nadějí čeká, že zemře. Vzpomněla jsem si přitom, jak se před časem vedla debata o tom, zda nemá být PNP sloučen s Národní knihovnou, nebo Národním muzeem, a všichni, kdo tomu rozumějí, byli celkem proti. Tehdy jsme se také dozvěděli, že PNP by měl fondy, které jsou umístěny v několika objektech mimo Prahu, svézt do Pečkovy vily v Bubenči — o tom, zda se vila upravuje a jak práce postupují, nevíme nic.