V den, kdy se konečně oteplilo a od rána svítilo slunce, jež nám po celý květen tolik chybělo, jsem se odpoledne vypravila do Dejvic, abych si prohlédla výstavu Za všedností, věnovanou divadelní architektuře střední Evropy. Výstava byla k vidění v Národní technické knihovně v Dejvicích (a bohužel už skončila), těšila jsem se proto i na prohlídku této nové pražské obecně prospěšné stavby.

Několik dnů před tím jsem totiž byla v Památníku národního písemnictví na Strahově a s úžasem hleděla na dokonale opravené a bohatě využívané objekty Královské kanonie premonstrátů, na zpřístupněnou obrazárnu a hospodářské stavby přeměněné v nejrůznější restaurace, kavárny, komerční galerie a rezidence, a v kontrastu k tomu na sešlost a zjevnou chudobu PNP. Památník dnes už zřetelně působí jako nemilovaný nájemník na dožití, taková ta stará paní, kterou nelze vyhodit, a tak se sice trpělivě, ale přesto s nadějí čeká, že zemře. Vzpomněla jsem si přitom, jak se před časem vedla debata o tom, zda nemá být PNP sloučen s Národní knihovnou, nebo Národním muzeem, a všichni, kdo tomu rozumějí, byli celkem proti. Tehdy jsme se také dozvěděli, že PNP by měl fondy, které jsou umístěny v několika objektech mimo Prahu, svézt do Pečkovy vily v Bubenči — o tom, zda se vila upravuje a jak práce postupují, nevíme nic.

Z okna Sálu Boženy Němcové je úchvatný pohled na Prahu. Díky letošnímu deštivému máji je porostlá bujnou zelení, takže i hradba paneláků bohnického sídliště je předělena kadeřavou linií a nepůsobí tak zlověstně jako jindy. Mnohem drastičtějším zásahem do panoramatu jsou výškové budovy na Pankráci a na Žižkově, odpudivá socialisticky těžkopádná budova telekomunikací a ježatící se Pankrác, ale to je jiná kapitola, v níž měli — a mají — rozhodující slovo lidé, kteří se pravděpodobně z okna Sálu Boženy Němcové nedívají.

Když jsem nedávno na jednom rozhlasovém festivalu odpovídala na otázku, odkud jsem, říkali mi všichni mezinárodní kolegové, že Praha je krásná. Snažila jsem se jim sdělit, že ano, že si to uvědomujeme tím spíš, čím snáze se dostaneme do jiných evropských metropolí, a že se o její krásu bojíme. Aby se z ní nestala jen taková načančaná animírka pro bohaté pány, aby nezmizel kulturní místopis, neztratil se drobný život obyčejných lidí (rozhodovala jsem se, zda ten výraz vůbec můžu použít, ale přece si ho nenechám ukrást jako Malou Stranu?). Souhlasně pokyvovali: ano, to chápeme.

V pátek odpoledne jsem tedy přijela do Dejvic. Národní technická knihovna je stavba mohutná, ale nikoli pyšná, člověk se až podiví, že si vůbec nepamatuje, jak vypadalo místo, na němž byla postavena. Místo má charakter univerzitní čtvrti, v knihovně je přívětivá kavárna, v přízemí pobočka městské knihovny lidové, všude k dispozici počítače, pamatovalo se i na týmové studovny, kde člověk může, aniž by rušil ostatní, při práci hovořit s kolegy. Nikde žádná okázalost, jednoduché a věřím, že i dobře funkční řešení (na podzim 2010 bude k vidění film Víta Janečka o této stavbě).

Také z Dejvic je krásný pohled na Prahu. V blízkosti Národní technické knihovny si člověk připadá jako v moderním univerzitním městě, které je ke svým obyvatelům i návštěvníkům přívětivé. Zatímco Klementinum působí jako střežená pokladnice moudrosti, do níž se dovoluje vstoupit jen zasvěceným, technická knihovna je otevřená všem už proto, že je průsvitná, průchozí skrze kavárnu a veřejnou knihovnu pro místní obyvatele, že počítá nejen se čtenáři, ale i s pouhými návštěvníky, a je na ně zařízená (má návštěvnické centrum, kde člověku zapůjčí kartu, s jejíž pomocí projde turniketem a pak už se může volně pohybovat ve všech prostorách).

Praha je krásná, pokud nestojíte zrovna na křižovatce U Bulhara nebo na Těšnově či nemusíte přecházet Křížovnickou ulici u filozofické fakulty, kde z nepochopitelného důvodu neudělali budovatelé metra východ u Rudolfina, ačkoliv celý ten prostor poddolovali pro podzemní parkoviště. Je úchvatná ze Strahova i z Břevnova a z Hradu, i když tam i onde by mohlo být alespoň tu a tam něco, kde by mohli rodiče koupit svým dětem limonádu za přiměřenou cenu.

Je pěkná i z Ládví a z Proseku, odkud se nabízejí nečekané pohledy na Pražský hrad, a je pěkná i v Bohnicích, kde zrovna probíhá festival Mezi ploty. Ano, Praha je krásná a dají se v ní dělat všechny ty věci, o jakých píše Ferlinghetti v té slavné básni, kterou tu parafrázuji, jako třeba legrační kousky a milostné kousky a psí kusy a dají se tu zpívat smutné písničky a mít inspiraci a chodit sem a tam, na všechno koukat a vonět ke kytkám a okukovat sochy, a dokonce i myslet a líbat lidi a dělat děti a nosit kalhoty a mávat klobouky a tancovat a chodit plavat do řeky už v Praze taky jde, jen kdyby nebyla Vltava tak studená, ale dá se chodit třeba na malé koupaliště ve Lhotce, které je uprostřed sídliště jako obrázek ze starých časů, a dá se chodit na pikniky uprostřed léta a prostě vůbec „si to užívat".

Dokonce i pak, když přijde ten usměvavý funebrák, zjistíte, že i na Olšanech je krásně, i na Malvazinkách. Tu krásu ale dělá normální život. V takzvaném BB Centru pod Budějovickým náměstím, kde se to v pracovní době hemží kravatami a kostýmky a večer je tu pusto, protože v tomhle komplexu kanceláří nikdo nebydlí, to nijak hezké není.