Tělesného styku s přírodou máme čím dál méně. Ve městě nejde chodit bosky, a i kdyby člověk ignoroval to vše, co se vyskytuje na chodníku, stejně by si neužil styku se zemí — nanejvýš tak s asfaltem nebo zámkovou dlažbou. O tom, co dýcháme, je zbytečno se šířit, a vskutku je těžko říci, jestli si člověk víc škodí kouřením, nebo častým pobytem na rušných křižovatkách či zastávkách hromadné dopravy. Také na přechodech pro chodce se mi někdy udělá na chvíli špatně z hnusného, mírně nemocničního zápachu výfukových plynů, přehnaných přes katalyzátor.

Posledním stykem s přírodním živlem je plavání a brouzdání ve vodě. V městských parcích se dnes obnovují vodní toky (vytvářejí se však uměle), do nichž je už dovoleno vstupovat, děti si v nich můžou hrát a člověk se klidně může brodit korytem. To všechno je však umělá náhražka přirozené hry v potoce, přirozeného brodění řekou a koupání v rybníce.

Když člověk začátkem května vleze poprvé do přírodní vody, jako by se do něj vlila nějaká síla. Schopnost plavat, tedy schopnost pohybu v tomto přírodním prostředí, je hrdou vlastností všech vyšších tvorů: zatímco ryba se na suchu pohybovat nedovede, savci (i ptáci) plavat dovedou a ve vodě se dokáží pohybovat docela samozřejmě.

Ano, ale pohyb ve vodě přestal být přirozeností a stal se sportovní aktivitou. Kryté a vyhřívané plavecké bazény jsou energeticky mimořádně náročnou vymožeností městského života — mám k nim více sympatií než k uměle zasněžovaným sjezdovkám, ale v podstatě jde o totéž. Plavat bychom měli v létě, když je k tomu přiměřeně teplo, a k tomu bychom si měli zřizovat koupaliště. Uznávám a chápu užitečnost krytého bazénu, kde si můžeme plaváním trénovat záda, ztuhlá u počítačů, jen bychom měli vědět, že pokud by nastala skutečná energetická krize, museli bychom se tohoto potěšení zříci. A to mi trochu kalí radost a vlastně kryté plovárny ráda nemám a chodím tam, jen když už mě moc bolí záda anebo když nějak přijdu k volným vstupenkám. Zatímco rybník láká k ponoření, sotva je nad nulou i v noci.