Tělesného styku s přírodou máme čím dál méně. Ve městě nejde chodit bosky, a i kdyby člověk ignoroval to vše, co se vyskytuje na chodníku, stejně by si neužil styku se zemí — nanejvýš tak s asfaltem nebo zámkovou dlažbou. O tom, co dýcháme, je zbytečno se šířit, a vskutku je těžko říci, jestli si člověk víc škodí kouřením, nebo častým pobytem na rušných křižovatkách či zastávkách hromadné dopravy. Také na přechodech pro chodce se mi někdy udělá na chvíli špatně z hnusného, mírně nemocničního zápachu výfukových plynů, přehnaných přes katalyzátor.

Posledním stykem s přírodním živlem je plavání a brouzdání ve vodě. V městských parcích se dnes obnovují vodní toky (vytvářejí se však uměle), do nichž je už dovoleno vstupovat, děti si v nich můžou hrát a člověk se klidně může brodit korytem. To všechno je však umělá náhražka přirozené hry v potoce, přirozeného brodění řekou a koupání v rybníce.

Když člověk začátkem května vleze poprvé do přírodní vody, jako by se do něj vlila nějaká síla. Schopnost plavat, tedy schopnost pohybu v tomto přírodním prostředí, je hrdou vlastností všech vyšších tvorů: zatímco ryba se na suchu pohybovat nedovede, savci (i ptáci) plavat dovedou a ve vodě se dokáží pohybovat docela samozřejmě.

Ano, ale pohyb ve vodě přestal být přirozeností a stal se sportovní aktivitou. Kryté a vyhřívané plavecké bazény jsou energeticky mimořádně náročnou vymožeností městského života — mám k nim více sympatií než k uměle zasněžovaným sjezdovkám, ale v podstatě jde o totéž. Plavat bychom měli v létě, když je k tomu přiměřeně teplo, a k tomu bychom si měli zřizovat koupaliště. Uznávám a chápu užitečnost krytého bazénu, kde si můžeme plaváním trénovat záda, ztuhlá u počítačů, jen bychom měli vědět, že pokud by nastala skutečná energetická krize, museli bychom se tohoto potěšení zříci. A to mi trochu kalí radost a vlastně kryté plovárny ráda nemám a chodím tam, jen když už mě moc bolí záda anebo když nějak přijdu k volným vstupenkám. Zatímco rybník láká k ponoření, sotva je nad nulou i v noci.

Protože jsem vyrostla ve městě, kde plavecký bazén široko daleko nebyl a naše koupání bylo závislé na příchodu jara, snesu i docela studenou koupel. Mívali jsme zásadu, že nejpozději na 1. máje člověk prostě do rybníka musí, a lezli jsme tam jako děti už dávno v dubnu, jen tajně.

V Tachově, městě mého dětství, bylo krásné velké, kamenem obložené koupaliště, na němž jsem se naučila plavat. Bylo pozůstatkem německé „Freikörperkultur“, která dbala o tělesnou zdatnost, k níž plavání patřilo, a moje učitelka klavíru, původem Němka, která i po válce v pohraničním městě zůstala, byla první, kdo koupaliště navštívil na jaře, a poslední, kdo se s ním na podzim rozloučil. Koupaliště bylo napájené vodou z řeky Mže, nádherně čistou a hnědavou z rašelinišť Českého lesa a taky pěkně studenou. Podobně tomu bylo v Chebu, kde byla ovšem městská plovárna na řece Ohři, mnohem větší a širší než Mže v Tachově, takže v Chebu nebylo třeba koupaliště a plovárna byla říční. Říční lázně se tomu říká u Prahy, jak víme z Vančury.

To tachovské koupaliště sloužilo mnoha generacím a bylo výjimečné tím, že na tak malé město bylo opravdu velké. Člověk si v něm skvěle zaplaval, na délku mělo šedesát metrů!

Před dvěma lety bylo koupaliště zavřeno a vypuštěno s tím, že k tomu, aby vyhovělo hygienické normě, muselo by se dost nákladně upravit, a pokud normě nevyhovuje, mohlo by sice ve městě dál být, ale nemohlo by mít status koupaliště. Městští představitelé se usnesli, že se tedy koupaliště vypustí a zruší, aby nikdo nemusel nést odpovědnost, a obávám se, že ani po volbách se nic nezměnilo a nezmění. Koupání v přírodě se totiž stalo zálibou jen několika pošetilců, většina obyvatelstva potřebuje vodu mnohem teplejší a hygienicky ošetřenou.

Plovárna v Chebu — abych zůstala věrná příkladům z pohraničí — byla napřed vylepšena přehradou Skalka, díky níž vzniklo jezero a podmínky k plavání a rekreaci se zlepšily, ale pak přišla sinice, v přehradě se místo vody objevila zelená hrachová kaše, páchnoucí divně chemicky, a plovárna zpustla a zašla docela.

Divně to dopadá i s rybníky v přírodě, najednou člověk tam, kam celá léta chodil plavat, narazí na drátěný plot, někdy i na golfové hřiště, nehledě k tomu, že i rybníky zarůstají sinicí a řasou a už se do nich vlézt ani nedá. A tak jsme se svým koupáním odkázáni na průmysl s tím spojený — na bazény uměle vybetonované, kde se člověk k vodě musí propracovat turnikety a šatnami, kde musí opatrovat klíček od skříňky a platit zálohu za zámek. Na zájezdy k moři, kde je přírodní jen ta voda, jinak je celá plážová kultura odlišná od té naší rybniční se svačinou, detektivkou a dekou (u rybníka nejsou restaurace).

Někdy takhle o víkendu v Praze myslím na to, jaké radosti má člověk, který je chudý, ne moc vzdělaný anebo je cizinec ve chvílích volna. Člověk, který nemá pro sebe ani kousek vlastního trávníku. Který má třeba malé děti a těžko se mu někam cestuje. V létě mezi ty radosti patří určitě pobyt na koupališti, kde se sice eventuálně platí vstupné, ale zdaleka ne tak vysoké jako v krytých bazénech, kde člověk může číst a jíst vlastní svačinu a dát si k tomu pivo nebo limonádu, kterou tam většinou prodávají, a děti si můžou bez nepřetržité pozornosti jen tak blbnout. Kde je přirozený stín, protože jsou tam stromy, i slunce na trávníku. Kde, jak doufám, nehraje stále nějaká protivná hudba. Na těchto koupalištích vídám starší ženy, mladé rodiče s dětmi, o prázdninách babičky a dědy s vnuky, kteří nemají kam z města odjet.

Jenže všechny tyhle vody se postupně kazí. V Praze je přehrada Hostivař už druhý rok mimo provoz (a až ji znovu napustí a otevřou, bude tam drahý vstup a všude tolik atrakcí, že se to už s okolní přírodou těžko srovná), rybník Šeberák, mimochodem krásný, je letos celý potažený slizkými chaluhami, do Vltavy se sice vlézt dá, ale třeba na děti je přece jenom moc studená — ale přece není tak zle, vždyť se staví stále nová akvacentra!

No jo, ale tam je hrozně drahé vstupné a zbytečně mnoho atrakcí, tráva tam neroste a stromy nejsou a dotyk těla s vodou je čímsi podobným koupání ve vaně, ne přírodním a přirozeným splynutím.

Kdejaká městská čtvrť se ve svém volebním programu chystá postavit krytý bazén. Já bych podporovala tu, která bude udržovat místní přírodní koupaliště. Jako demokratickou, na jazykovou a sociální odlišnost nereagující příležitost k radosti a tělesnému obcování s vodou, kterou naši předkové uměli v krajině tak skvěle udržovat a které my si v její „nehygienické“ podobě tak málo vážíme.