Jak zlomit kouzlo soukromého vlastnictví?

Michael Hauser

Soukromé vlastnictví se v neoliberálním reformátorství považuje za nedotknutelné. Z toho vyplývá řada nepříjemných konsekvencí. Způsob, jak toto kouzlo nedotknutelnosti zlomit, je vlastně docela jednoduchý.

Dnešní neoliberální reformátorství táhne Evropou a má podivnou sílu. Je v něm něco ocelového a zároveň vyvolává dojem čehosi osudového. Probouzí překvapivě velké vlny odporu, ale pravicové vlády před nimi neustupují. Na Nečasovu vládu bychom se měli dívat jako na součást tohoto tažení. Neoliberalismus začal působit jako celoevropská roznětka. Vyvolává odpor a mobilizaci velké části evropské společnosti, ale zároveň nehodlá dělat kompromisy. Zvláštní situace.

V liberálních demokraciích bylo zvykem, že vlády jsou ochotné vyjednávat, ustupovat, upravovat svou politiku podle veřejného mínění. Ale nyní  jako by se řídily perverzní reformátorskou morálkou, která jim přikazuje, aby si stály na svém a šly i proti většině. Jako by vlády přestávaly být pragmatické (neberou ohled na reakce veřejnosti a na dopady svých kroků) a v jistém smyslu se stávaly „radikálními“. Kvůli své utopii „vyrovnaného státního rozpočtu“ si dokonce neváhají podkopávat vyhlídky na budoucí volební vítězství. A nebylo by jim zatěžko omezit ani samotnou liberální demokracii, pokud by jim stála v cestě.

Neoliberální tažení však způsobuje, že se mění základní pohled na věci. Vidíme, co jsme neviděli, a co vidíme, začínáme chápat jinak. Tím nejdůležitějším je sám pojem soukromého vlastnictví. Roman Joch to říká tak, že všechna práva a svobody se dají převést na jedno jediné, na právo na soukromé vlastnictví. Jenže tu nejde pouze o diskriminaci těch, kteří žádné soukromé vlastnictví nemají. Ti mají toto právo, ale je to právo na to, co nemají, a proto je to stejné jako mít právo nosit sedmimílové boty.

Možná ještě zásadnější je, že je to jakési odhalení podstaty: v liberální demokracii neběží ani o liberalismus (jako svobody pro všechny), ani o demokracii, ale jen o soukromé vlastnictví.

Je to opravdu zvláštní jev, který vypovídá o tom, jak se mění samotná povaha ideologie. Podle Marxova klasického vymezení je ideologie vždy nějakým zahalením (třídních vztahů, vykořisťování) a působí jako nahrazení: místo vykořisťování se mluví o svobodě, místo o vlastnických vztazích o demokracii. Klasickou výhradou na adresu marxismu bylo: a není to příliš omezené vidění, když říkáte, že demokracie není nic než zakrývání vykořisťování? Svoboda nic než…?

Ale co když se dnešní ideologie chová přesně naopak a sama provádí odhalování? To, co dříve dělali marxisté, nyní dělají obránci vládnoucího řádu. To vypovídá o tom, že ideologie se už nedá chápat jen jako falešné vědomí. Není třeba nic zahalovat nebo utajovat, dají se veřejně vyslovit skrytá tajemství liberální demokracie a nic se neděje. Ba co víc, ti, kdo je vyslovují, získávají punc „poctivých“, kteří konečně věci nazvali pravým jménem. Vlastnictví je víc než demokracie, a pokud by demokratickým rozhodnutím mělo dojít k zásahu do vlastnictví, je zapotřebí demokracii omezit.

Ideologie je spíš formou praxe, jak o tom píše Althusser. Jestliže začneme jednat určitým způsobem, za chvíli zjistíme, že naše jednání se nám jeví jako přirozené. Tak to je i se soukromým vlastnictvím. Pokud se za tichého souhlasu všech neustále rozšiřuje, takže vlastně nezbývá nic, co by se nedalo zprivatizovat, pak se začne jevit jako něco samozřejmého a přirozeného. Je to jako když jsme dlouho na moři a nevidíme nic než nekonečnou vodní plochu. Postupně v nás vznikne pocit, že existuje jenom moře a pevnina je pouhý sen.

Když dnes slyšíme mluvit o soukromém vlastnictví jako o tom, co je víc než demokracie, proč to neobrátit? Demokracie je víc než soukromé vlastnictví.

    Diskuse (41 příspěvků)
    Jan Kopecký, sociolog
    November 5, 2010 v 8.56
    kouzlo? vztah kapitálu a práce
    * MH: „Demokracie je víc než soukromé vlastnictví.“ Ano, nikoli však demokracie liberální (dříve: buržoasní). --- M.R.L. má nepochybně pravdu, když v neoliberalismu vidí hrozbu pro buržoasní demokracii. Mýlí se v tom, pokud toto ohrožení vidí teprve dnes přicházet. Mýlí se také, pokud se domnívá, že návrat k liberalismu bude návratem k demokracii. --- Neoliberalismus totiž není tak docela popřením liberalismu. Je i rozvinutým, ofenzivním liberalismem. (Přechod do ofenzivy si tento nový „liberalismus“ nejnázorněji vyzkoušel s Pinochetem.) --- Čeští sociální demokraté jsou, obávám se, ochotni mýlit se s MRL. V duchu své tradice stále věří v možnost reformovatelnosti kapitalismu. Přezdíváme jim sice „socani“, ale oni ve skutečnosti ve své většině socialisty nejsou. Domnívají se, že osud ruského bolševismu („komunismu“) byl definitivním soudem dějin nad myšlenkou radikálního socialismu.
    Jenže od liberální demokracie nevede žádná přímá "reformní" cesta k demokracii sociální, a už vůbec ne k socialismu. Bránit liberalismus není totéž, co bránit principy demokracie. Je to totéž jako bránit principy kapitalismu. Liberalismus (původně „laissez faire“) je vždy pouze negativní, je ideově prázdný. Nebo – jak se dnes říkává – nemá „vizi“ budoucí společnosti. V tísni proto svou vizi hledá v minulosti. --- LIBERALISMUS nemůže být RADIKÁLNÍ, protože nejde ke kořenům NESVOBODY. A jsme u toho soukromého vlastnictví .....

    * MH „V liberálních demokraciích bylo zvykem, že vlády jsou ochotné vyjednávat, ustupovat, upravovat svou politiku podle veřejného mínění.“ –-- To je pravda – ale jenom do konce studené války.

    * MH: „Perverzní reformátorská morálka“ --- ...je morálkou osvobozeného kapitálu, tedy morálkou v pravém slova smyslu nelidskou. Její perverznost je v její nelidskosti. Tajemství liberální demokracie se tím vskutku přestává skrývat.
    David Lobpreis, Socio-ekononický migrant
    November 5, 2010 v 20.7
    K tématu privatizace veřejných statků :-)
    Květoslava Hyldebrantová, pedagog
    November 7, 2010 v 7.9
    Proč lámat soukromé vlastnictví?
    Není soukromé vlastnictví pocit jistého klidu a bezpečí?
    Proč ho lámat?
    I nejchudší mají jisté soukromé vlastnictví a jistotu (pravidelné sociální dávky a své jiné jistoty - bezpečí - potřebné).
    Střední vrstvy mají často svůj osobní soukromý mobil, PC, oblečení (auto, byt) apod. - potřebné.
    Nelámejme soukromé vlastnictví - a rozhodně ne násilně (stačil už rok 1948 a následných 41 let).
    Vím, že je asi článek myšlen jinak, ale název mne vybíídl k reakci.
    Jan Kopecký, sociolog
    November 7, 2010 v 10.17
    na vysvětlenou
    paní Hyldebrantové:
    Řeč není o soukromém vlastnictví domů, ledniček, oblečení nebo aut. Řeč je o soukromém vlastnictví výrobních prostředků, bank a zdravotních pojišťoven. Už je to jasné?
    David Lobpreis, Socio-ekononický migrant
    November 9, 2010 v 5.19
    Jan Kopecký
    Takže troubu si můžu pořídit, ale jakmile perníčky z ní pečené budu chtít prodávat, měl bych předem uzavřít nějakou smlouvu o sdílení trouby se svými (neznámými) zákazníky?
    Květoslava Hyldebrantová, pedagog
    November 9, 2010 v 9.8
    David Lobpreis
    Dobrý dotaz :) Také by mne to zajímalo...

    Chudáci třeba taxikáři - bála bych se takové auto ve vlastnictcí všech pak řídit...
    Jan Kopecký, sociolog
    November 9, 2010 v 11.24
    To jsou žertovné otázky?
    ad DL:
    Majitel trouby, který prodává perníčky, platí daně. Žádnou další smlouvu (se zákazníkem nebo s kýmkoli jiným), nechce-li, uzavírat nemusí. Trouba se amortizuje a on má nárok na odpisy z daní. Jeho práce (podnikání) nerozhoduje o životech lidí a je pro ně prospěšná.
    V čem je ale pro společnost prospěšné, aby jedinci či soukromé firmy vlastnili desetitisíce hektarů půdy nebo aby monopoly ovládaly obchod s potravinami (perníčky) nebo aby jim patřily nemocnice, zdravotní pojišťovny či vodovody?

    ad KH:
    A čímpak se vlastně liší taxikář, který řídí vlastní auto, od taxikáře, který řídí auto svého zaměstnavatele?!
    Na rozdíl od majitele nemocnice si nesmí (pokud dodržuje zákon) vybírat, kterého zákazníka sveze a kterého odmítne.
    -- Majitel soukromé nemocnice je na rozdíl od taxikáře „svobodný“: pacienta přijme nebo pošle pryč podle toho, zda je to výnosné. Ti, jejichž ošetření a léčení nevynáší, jdou do nemocnice veřejné. Tak dnes vypadá reálná praxe po privatizaci zdravotnických zařízení. Ten, kdo pořád ještě věří v lepší kvalitu a vyšší efektivnost privatizovaného zdravotnictví, nežije v reálném světě.
    David Lobpreis, Socio-ekononický migrant
    November 10, 2010 v 5.8
    @Jan Kopecký a Zaměstnanec, zaměstnavatel, majitel a komunismus VS socialismus.
    Omlouvám se, za poněkud zkratkovité vyjádření v případě zájmu se pokusím jakékoli nejasnosti doložit či vysvětlit.

    Upřímně... nevím, jaký je rozdíl mezi tím vlastnit jednu nebo tisíc trub. Samozřejmě se dá předpokládat, že na těch 1000 trub se nevydělává lehce, ale asi nemůžeme tvrdit, že musí být kradené.
    Stejně tak nejde tvrdit, že majitel jedné trouby daně platí a majitel 1000 ne.
    Jinak akciové podniky mají obvykle více majitelů, dost často mohou roli majitele zastávat různé fondy, které jsou zase v podstatě vlastněny (budoucími) důchodci.
    Takže důležitá otázka podle mne zní: Důvěřuji více firmě, která má jednoho majitele (který v ní může být i zaměstnancem, dokonce může třeba být i ředitel), nebo více firmě, kde roli majitele vykonává nějaký zastupitelský orgán typu valné hromady akcionářů (http://www.thecoca-colacompany.com/investors/shareowner_meeting/).
    Nemohu si pomoci, ale osobně vždy jednám raději s konkrétním majitelem (fyzickou osobou) než s volenými pohůnky.
    Také proto jsem zastáncem přímé demokracie a roayalista.
    Honza Macháček, chemik
    November 10, 2010 v 7.26
    Podstata problému
    To, že není principielní rozdíl mezi vlastnictvím věcí pro osobní potřebu, zahrádky pro vlastní pěstování zeleniny, pole pro vlastní zemědělskou produkci, nástrojů a strojů pro vlastní zemědělskou výrobu, menší továrny nebo statku, kde už zaměstnáte pár lidí, a třeba nadnárodní firmy, která zotročuje zaměstnance a vydírá vlády států, nebo rozsáhlých pozemků, se kterými spekulujete a znemožňujete místním vypěstovat si něco k jídlu, to je základní problém vlastnictví. Mít něco málo je zjevně základní lidské právo, kdo nemá vůbec nic, rychle umře. Mít hodně znamená omezovat práva druhých lidí. Přitom neexistuje žádná přirozená hranice -- institut vlastnictví nevytváří žádné přirozené meze, a to je jeho selhání.

    Nejde o právní úpravu, jde o zásadní pohled na svět. Potřebujeme nový myšlenkový rámec, aby naše pokusy napravit svět -- nebo mu aspoň nedovolit příliš se zvrhnout -- nezkrachovaly jako socialismus. Zatím nejúspěšnějším pokusem uspořádat jakž takž slušně společnost v myšlenkovém rámci soukromého vlastnictví a trhu, stanovit společenskou dohodou umělé hranice, ve kterých se soukromé vlastnictví příliš nezvrhne, byl sociální stát, ten ale právě teď umírá v křečích na metastázy globálního kapitalismu.

    Proto potřebujeme zlomit kouzlo soukromého vlastnictví. A otázka, velice důležitá, dost možná životně, zní: Jak?
    Jan Kopecký, sociolog
    November 10, 2010 v 13.34
    ad HM
    Jistě jde o "zásadní pohled na svět", ale o právní úpravy jde taky. Chrání-li právo vlastnictví více než lidi, je něco v nepořádku. A ten "myšlenkový rámec" není zas tak nový, protože to, že hladovění a zotročování není přirozené, se ví od nepaměti.
    Stručně a jasně to vystihl ten, kdo upozornil, že i dnes ještě v mnoha zemích lidská práva začínají snídaní.
    + Další komentáře