Překoná někdy levice roztříštění?

Eva Hájková

Stoupenci levice se dnes nedokáží shodnout ani na tom, zda být levicový zároveň znamená být také liberální. Má levici jít spíš o svobodu, o rovnost, nebo o sociální otázku?

Levice je dnes roztříštěná, a proto bezmocná. Její příznivci se nemohou shodnout na mnoha věcech. Například na tom, zda být levicový zároveň znamená být také liberální. Má levici jít spíš o svobodu, o rovnost, nebo o sociální otázku? A nebo ještě o něco jiného? Občas se dokonce zdá, jako bychom u nás měli ne dva, ale hned několik levicových táborů. Co způsobilo to přílišné a místy nepřehledné dělení?

Jako první jsme použili termín „obchod s chudobou“. Podpořte nás, abychom mohli dál otevírat témata, která v hlavních zprávách chybí.
×
Francouzská levice demonstruje svou sounáležitost řadou společných akcí. Patří mezi ně například i zářiový hudební festival. Foto neznámého autora, Internet

Kořeny hledejme v minulosti. Reálný socialismus, který se během dvacátého století postupně vyvinul v zemích východní a střední Evropy, vzešel z bojů radikální levice, ale vzhledem k tomu, že trpěl demokratickým deficitem, brali ho někteří liberálně-levicoví nebo radikálně-demokratičtí kritici (např. Milan Valach) spíš jako pravicový. Reformní komunisté z roku 1968 hodnotili normalizační režim jako konzervativní (pro jeho příklon ke stalinismu), zatímco příznivci normalizace reformní komunisty a jejich spojence na oplátku nazývali pravičáky.

Později se objevil termín konzervativní levice, který označoval příznivce normalizace a odpůrce reforem roku 1968, ačkoli člověk by si pod názvem konzervativní levice mohl představit spíš nějaké křesťanské sociály, jimž se příčil liberalismus. Pojmy označující levicové spektrum se začaly trochu zamotávat (čert aby se v tom vyznal). Do toho přibyly proudy, které samy sebe považovaly či považují za politický střed, ale o těch ani o pravici psát nechci. Snad je jen vhodné poznamenat, že ani pravice není jednotná a občas se dokonce vzájemně obviňuje z levicovosti, čímž bývá pojmový zmatek ještě umocněn. Existuje ovšem bod, v němž se pravice převážně shoduje, a tím je kapitalistické tržní hospodářství. Zdá se, že levice takový bod nemá. Bohužel.

Ale zpět k historickému vývoji, v němž je třeba hledat příčiny současného stavu. K levici se v průběhu dějin počítalo jak dělnické hnutí, tak hnutí levicových intelektuálů. Ne vždy jim šlo o totéž, ačkoliv je částečně spojoval zájem o změnu nevyhovujících ekonomických nebo politických poměrů. Někteří levicoví intelektuálové mívají sklon vidět levicové hnutí příliš idealisticky — jako boj za společenské ideály. V tom jejich pojetí je patrné i jakési soucítění s dělníky nebo prostě s utlačovanými, což jsou jistě ušlechtilé pohnutky. Něco jako křesťanská agapé.

Dělníci však nikdy příliš idealističtí nebyli. Drželi se daleko víc reality, která jim nebyla příznivá, a šlo jim vždy především o zlepšení vlastního postavení, tedy o změnu té reality ve svůj prospěch. Podle Marxovy teorie měl ovšem jejich boj za vlastní zájmy být zároveň bojem za zájmy všech společenských vrstev. Měl přinést univerzální osvobození lidstva.

Po válce dosáhli dělníci výrazného zlepšení svých pozic, a to jak ve východních zemích, které se pokoušely budovat nový systém, tak na západě, kde zůstal kapitalismus. Levicoví intelektuálové už tolik nemuseli bojovat za dělníky, a zaměřili se víc na sebe. Více volnosti, méně konvencí, více možností osobního rozvoje. Větší relativní svoboda na západě vedla k vyššímu stupni individualizace. Na východě k větší individualizaci zase vedla negativní reakce na společenské poměry či nenaplněná touha po západním pojetí svobody. Člověka napadne, že možná šlo o dva různé způsoby či různé kvality individualizace.

Dělníci postupně přestali mít ambice měnit svět. Zvykli si na poměrně slušné sociální zabezpečení a spoustu věcí, před válkou jim nedostupných. Politické cíle dělníků a levicových intelektuálů se zvolna začaly rozcházet. Oč méně si levicoví intelektuálové rozuměli s lidem, o to více se zajímali o ekologii a o práva menšin.

Levicoví intelektuálové obvykle dávají přednost práci, která je zároveň baví, v níž se mohou realizovat. Bývají od dětství vedeni k očekávání takové práce, a pokud se to očekávání nenaplní, cítí se zklamaní. Naproti tomu dělníci častěji berou práci jenom jako nutný zdroj obživy, nikoli jako možnost realizovat se.

Úspěšnější levicoví intelektuálové tíhnou k liberální levici. Někteří méně úspěšní spíš k radikální levici. Dělníci frustrovaní dnes zhoršenými pracovními podmínkami, nižší mzdou nebo něčím jiným kupodivu k radikální levici příliš netíhnou. Občas dokonce sympatizují s extrémní pravicí, protože ta obvykle předkládá jasná a nekomplikovaná „řešení“.

Podle jiného (nikoliv posledního) hlediska bychom levici mohli také rozdělit na systémovou (státotvornou) a antisystémovou. Ta první se částečně kryje s liberální levicí a převažuje v levicových politických stranách, které si antisystémovost nemohou dovolit, ta druhá se téměř kryje s radikální levicí a vyskytuje se v sociálních hnutích a iniciativách více méně anarchistického či podobného ražení. Systémová levice se stále ještě pokouší navazovat na tradice západoevropské sociálnědemokratické politiky, která se svého času ukázala jako úspěšná. Někteří její příznivci dodnes nejsou sto pochopit, proč už úspěšná není. Vždyť přece zkušenosti její úspěchy dokazují! Neradi vidí dnešní realitu způsobenou globalizací a neradi si ji připouštějí, což je chyba, protože pokud chceme realitu změnit, musíme ji obvykle předtím uznat.

Část z nich apeluje na dodržování zákonů, případně na přijetí ještě více a ještě přísnějších zákonů (například daňových). Část z nich apeluje na morálku, která ovšem, jak lze ve společnosti pozorovat, funguje čím dál méně. Profesionální levicoví politici, kteří realitu dnešního světa znají a uznávají, se zase příliš snadno spokojují s konstatováním, že se s ní prostě nedá hnout.

Výsledek je takový, že ani idealisté a moralisté na jedné straně ani pragmatici na druhé straně nebudou schopni zachránit sociální stát - vymoženost minulých generací. Dokonce ani radikální antisystémová levice toho není schopna. Není ovšem schopna ani změnit stávající systém. Je málo početná a skládá se převážně z intelektuálů, kteří mají k lidu poměrně daleko. A bez aktivního spojení s lidem nebude zachráněn ani sociální stát ani nedojde ke změně systému. K obojímu je zapotřebí silného a početného politického (a možná nejen politického) subjektu.

Každý subjekt existuje natolik, nakolik existuje jeho vůle. Musela by tu být nějaká společná vůle, která by stanovila společný cíl a prostředky (cestu) k tomu cíli. Jak ale překonat nesoudržnost atomizované levice skládající se z individualizovaných jedinců, z nichž každý je zahleděn do svých vlastních problémů? Znamená to snad, že v zájmu sjednocení mají všichni v něčem ustoupit? Jak se to vezme. Možná mají, možná nemají. Záleží na tom, jak blízko má kdo k pravdě. Každý z nás by se nad tím měl zamyslet, protože pravdu bychom měli hledat především. A až se ta pravda ukáže, pak bychom jí rozhodně měli dát přednost před malichernostmi.

    Diskuse
    ON
    July 30, 2014 v 18.13
    Vážená paní,
    nepochybuji o Vašich zcela čistých úmyslech. Ale několik zásadních poznámek:
    1. Levice moderní doby – cca od poloviny 19. století, byla vždy „roztříštěná“, protože byla pluralistická a většinou se složitě domlouvala na společném programu. Dařilo se jí to především tehdy, když se jednotlivé proudy dokázaly (minimálně z taktických důvodů) respektovat. Divit se tomu může ten, kdo si myslí, že existuje jen jediná správná levice, resp. ta, která a priori ví, že má k pravdě nejblíže, nebo že ji dokonce vlastní a na tu by měly ostatní levicové proudy přistoupit.
    2. Levice se nikam nepohne, když nepřestane s tím zavádějícím rozdělováním sebe sama na systémovou a anti-systémovou. Autorka – marxistka-leninistka – se, samozřejmě, řadí k anti-systémové levici. Já, sociální demokrat marxista-leninista nejsem, dokonce ani marxista, ale odmítám se řadit jak k systémové levici, tak anti-systémové levici. Pokud se v našich hlavách takhle hloupě rozdělíme, vykopeme mezi sebou příkop, který už sotva kdy zasypeme. Rozhodně ne opakováním stále stejných marxisticko-leninských banalit, které se na tomto rozdělení doslova pasou.
    3. Sociální demokracie neignoruje globalizaci. Naopak bere ji velmi vážně. Nevyhovuje jí ovšem globalizace, jejíž směr určuje čistě strana kapitálu a nikoli rovněž strana práce. Nemyslí si ale z mnoha důvodů – převážně praktických - že je třeba stranu kapitálu zničit. Tohle nezafungovalo v národním měřítku (tzv. reálný socialismus) a toto poznání bylo vykoupeno za strašnou cenu. Poznání, že to nelze provést v globálním měřítku, by bylo vykoupeno za mnohem strašnější cenu.
    MP
    July 30, 2014 v 19.33
    P. Novotný,
    je od vás vrcholně nefér označovat p. Hájkovou za marxistku-leninistku. Který marxista-leninista by napsal, že "reálný socialismus trpěl demokratickým deficitem", a že proto zkrachoval?

    Myslím, že určitá rozčilenost vaší reakce vyplývá z toho, že socdem se tváří v tvář problémům globalizace projevuje dosti impotentně a na celoevropské úrovni neustále uhýbá pravici a kolaboruje s neoliberalismem (viz nynější velká koalice v EP, dále třeba velká koalice v Německu apod.).

    Čili co máte jako socdem v ruce? Jaký program nabízíte, aby platilo to, co píšete ve svém bodu 3?
    July 30, 2014 v 22.13
    No, já jsem se tu už vícekrát zmínila, že k Leninovi se znám, i když neplánuji novou VŘSR, přesto však cítím, že mě pan Novotný chce prostě nějak onálepkovat.
    Jinak by mě stejně jako pana Plevu zajímalo, co má socdem za trumfy proti globálnímu kapitálu.
    ??
    July 30, 2014 v 22.51
    Evi, to je legrace
    Ota Novotný, vystudovaný marxisticko-leninský filozof, exkomunista, kterému jsem ručil do strany, aby neměl problémy se zaměstnáním v oboru, pracoivník katedry tehdy nazývané marxismu-leninismu na menším ústavu ČSAV, později soc.dem., ale silně pravicový, kdysi obdivovatel neoliberalismu a kapitalismu, poslední léta objevitel sociálního státu, ale jen v mezích zákona - Tebe označuje za marxistku -leninistku. To je k popukání. TY zamlžovací řeči jsou k ničemuj, soc.dem díky svým vedoucím garniturám (členi do toho moc mluvit nemohou, jako v KSČM) představují cukr oproti pravicovému biči mezi politickými nástroji dnes globální buržoasie.
    Ale Evi, Ty jsi tomu trochu nahrála svou ne zcela jasnou koncepcí levice.
    Když dovolíš: Podstatným kriteriem dnes je opravdu ta systémovost či antisystémovost, ale ne jen deklarovaná, jako je tomu u KSČM, ale opravdová, projevující se v charakteru základny i vedoucí garnitury,programu strany, druhu akcí apod.
    Ale to je jen osa problému.
    Obecně - levice v marxistickém pojetí je tím více, čím více se spojuje se směrem pokroku - s vyšším stupněm zespolečenštění a vlastnické rovnosti, plus demokracie atd. Skutečná levice je tedy ta síla, která vyjadřuje zájmy vykořisťovaných pracujících - to je ten spolehlivý kompas. Dnes by k tomu měli možná nejblíže určité skupiny anarchistů v zahraničí trockistů i těch různých "rozhněvaných"atd., část KSČM a SDS, v minulosti část Levé Alternativy,
    Když však ten pojem levice rozšíříme - na politické skupiny nějak přispívající k zlepšení sociální situace vykořisťovaných a omezení \ykořisťování, tedy i reformisty, tak by se to tady u nás snad dalo vztáhnut na další soc.dem. (u Oty bych měl pochybnosti, a rozhodně bych vyloučil tu partu s kterou to Ota dříve táhnul - kolem Richarda Dolejše)
    Jenomže - tíhnout třeba i v praktické politice k správnému pokrokovému směru je jedna věc a přijímat ideolpgii druhá. Přijímání jasných ideologií, na nichž je možné se sjednotit, je zcela autonomní proces. A proto ideologickou roztříštěnost v té obecně metodologické rovině překonat nelze. (U buržoasie to není takový problém - jako sjednocující působí zájem buržoASIE NA ZHODNOCOVÁNÍ KAPITÁLU) tAKŽE NEMÁ CENU SE O TO ANI POKOUŠET - OTEVŘENÝ DIALOG ÚPLNĚ STAČÍ. Ovšem je třeba se sjednocovat na praktických požadavcích a krocích - nejlépe strategických, přinejhorším taktických. Ve strategické rovině bych dnes řekl, že by minimem pro sjednocování měla být podpora samosprávného sektoru v rámci plurality sektorů, pluralita a samospráva v politice a veřejné správě. Požadavek zestátňování je možno přijmout jen jako dočasný pomocný krok na cestě k formování samosprávného sektoru,je-li nastolen jako výhradní cíl, pak jde o ideologii bývalé třídyx řídícího aparátu, jedné z forem dnešního antipokrokového směřování - tedy pravice. I já jsem v hodnocení roku 1968 označoval jako pravici jak KAN, K v231,atd., tak konzervativní proud v KSČM - dvě reakční třídy. Dnes stalinisté - nová pravice - skutečnou levici jenom diskreditují a jako od ideologie i cílů je třeba se od nich otevřeně distancovat..
    July 31, 2014 v 5.35
    Píšeš, že ideologická roztříštěnost je v obecně-metodologické rovině nepřekonatelná a že "je třeba se sjednocovat na praktických požadavcích a krocích - nejlépe strategických, přinejhorším taktických". Není to ale tak, že jakmile se nějaká strategie (čili praktické činy) ukáže alespoň v části světa jako dlouhodobě úspěšná, vytváří si sama svou ideologii, která se stane dominantní vůči jiným ideologiím? A že tedy spousta lidí, kteří s takovým vývojem souzní, mají tendenci tuto ideologii více či méně dobrovolně přejímat? Jistěže budou vždy existovat lidé s odlišným názorem, ale jde o to, k čemu se přikloní většina.
    Je vlastně deologie totéž co světový názor? Nebo v čem se to liší? Jsou ideologie vždycky vytvořené nějak uměle nebo záměrně, kdežto světový názor si vytváří jedinec?
    ??
    July 31, 2014 v 8.33
    Evi - správné otázky
    Ideologie je proces odrazu zájmů a zkušeností určité třídy - je to jakési plynové mračno vystupující z lidí, kteří plní určitou ekonomicky danou třídní roli. Je jistou osou vědomí společnosti, vyvěrající z konkrétní ekonomické (zejména vlastnické) základny. Pojem společenské vědomí je obecnější jednak proto že se v něm nachází i neideologické prvky, jednak proto, že neodráží jen danou základnu ale přežívají v něm i prvky starší nebo záblesky předbíhající znik dané základny. Schválně jsem napsal, že ideologie je proces, protože nemá jen uspořádanou teoretickou složku, ale i různé nálady, emoce. pocity, zkušenostní momenty apod. Podstatné ale je, že tyto raciojální i psychické prvky odrážejí ty třídně determinující prvky společenské reality, je to odraz reality zorostředkovaný třídou. Jinak vědomí jednotlivců či různých skupin plnících např. profesní či etnické role obsahuje i jiné formy odrazu či zprostředkování tohoto odrazu - např. jisté komunitní vědomí, jisté genderové vědomí apod. To všechno je v našich hlavách.
    Řekl bych, že pojmy "světový názor" a ideologie se překrývají.V třídní společnosti je světový názor vždy zároveň ideologií, ale přesahuje ji o obecně poznávací prvky, i když ta ideologie je vlezlá - viz vliv ideologie na obraz sluneční soustavy.
    Takže - ideologie vzniká převážjně živelně,ale i vědomou tvorbou teoretiků, kteří ovšem vůbec nemusí si být vědomi že tvoří ideologii a někoku slouží. Ta třídní realita je prostě strhává.A přitom - ideologie se nevznáší jen na třídou ale tak nějak kolem ní, nad třídou má jen těžiště. Podléhají ji i lidé mimo danou třídu (Marx,Engels)a naopak řada objektivně příslušníků určité třídy mohou buď pasivně podlehnoutt ideologii zcela nepřátelské třídy nebo ji i aktivně sloužit (např.teoretici odmítající existenci třídy, náboženští fanatici apod.)
    Takže to vědomí lidí si představujme spíše jako boj probíhající v každé jednotlivé hlavě. Takže - i když si světový názor vytváří každý jedinec, včetně těch bezprostředně neideologických (např. proč vychází Slunce apod.), ale v členitější společnosti je podstatný a určující ten ideologický třídně zprostředkovaný proces tvorbě světového názoru, včetně cíleně vytvářené vědy a ideologie.
    A jádro Tvé otázky: Dejme tomu, že je stav, kdy praxe tlačí k určitému řešení, ale různé ideologie o to bojují, v hlavých lidí je dost zmatku a rozdílů, ale pokud určité praktické politické hnutí vtáhne širší vrstvy do určitého praktoického řešení, tak i ta ideologie tohoto hnutí získává převahu a je přijimána jako obecný konsensus, i když se třeba teoretici nahoře hádají..
    Čili -odraz bytí ve vědomí různými formami včetně ideologické dimenze,probíhá permamentě živelně jako nekonečná tendence pohybu společenské hmoty,kde se prolínají různé roviny skupinového zprostředkování, ale v tomto proudu je i více či méně vědomý, cílený odraz v podobě teoretické (ideologické i neideologické) činností. Je to srozumitelné?
    July 31, 2014 v 8.52
    No, trochu. Ale hlavně to vypadá komicky, když si to člověk představí: Ideologie se vznášejí nad našimi hlavami jako mraky...
    July 31, 2014 v 11.19
    Dělení levice
    Co by mělo levici spojovat, jsou konečné cíle: svoboda, rovnost a bratrství. Různé proudy levice se liší v názoru na to, jakými prostředky lze těchto cílů nejlépe dosáhnout; nepřekonatelné hradby mezi sebou levicové frakce budují, když se tolik soustředí na prostředky, že zapomenou na cíle.

    Leninismus i sociáldemokratismus bych nerozlišoval jako proti a prosystémové směry, nehodí-li se pro oba označení prosystémové, jsou určitě aspoň prostátní. Oba jsou větvemi marxismu (docela by mě zajímalo, jaký sociální demokrat je Oto Novotný, když není marxista).

    Marxismus má stejný cíl jako anarchismus: zánik státu. Anarchismus je protistátní, protisystémový, chce stát zbourat a jeho roli v organizaci moderní společnosti, moderní složité výroby, nahradit samosprávnými solidárními strukturami vybudovanými zdola.

    Marxismus je v tomto směru prostátní, demokratický: chce stát ovládnout, demokratizovat, samosprávné solidární struktury založit z velké části na demokratizovaných strukturách státu a stát nechat pozvolna se rozplynout, zaniknout jako nepotřebný. Podle způsobu, jakým chce stát ovládnout, se marxismus dělí na revoluční leninismus, který usiluje o uchvácení vlády násilným převratem, a kompromisní sociáldemokratismus, který chce stát demokratizovat cestou mírného pokroku v mezích zákona.

    Ten mírný pokrok v mezích zákona sice vypadá jako klasický Haškův vtip, a sociálně demokratické strany ho tak, bohužel, opravdu často praktikují, ale ve skutečnosti to byl původní Marxův plán: spojit proletáře do strany, která se díky tomu, že chudých je více než bohatých, stane nejsilnější stranou a bez násilí, jen s využitím formálně demokratických pravidel buržoazního oligarchického systému, převezme moc, aby nastolila skutečnou demokracii, nahradila diktaturu majetkových elit diktaturou proletariátu.

    Klasickým problémem sociálně demokratické politiky je, že věčné kompromisy s buržoazií lezou sociálním demokratům na mozek a nechávají své vědomí, jakož i politické programy, kolonizovat ideologií vládnoucí třídy. Leninisté pro změnu po úspěšných revolucích zatím vždy podlehli pokušení stát se sami vládnoucí třídou, novou oligarchií, a stát, kterého se zmocnili, si nechat pro sebe, místo aby ho odevzdali lidu.

    Celkově levice trpí tím, že vládnoucí třída má v třídním boji lepší výzbroj a výstroj, dokonce, jak ostatně popsal už Marx, má mnohem lepší třídní vědomí. Samo třídní vědomí proletariátu vládnoucí třída v rámci třídního boje systematicky rozbíjí, všemi dostupnými prostředky propagandy a vším svým vlivem na školní výuku, kulturu, zpravodajství a vůbec všechny informační zdroje nás přesvědčuje, že nemáme společné zájmy, že se dělíme na mnoho různých skupin, profesních, národnostních, náboženských, a co si jen lze vymyslet, jejichž zájmy jsou navzájem protichůdné, a ještě naopak často společné s vládnoucí třídou.

    Jestliže se máme spojit, musíme překonat buržoazní propagandu. Učit se, učit se, učit se.
    MP
    July 31, 2014 v 13.31
    P. Macháčku
    v šestém odstavci skvělé a velmi přesné formulace.

    Se závěrem taky souhlasím..
    ON
    July 31, 2014 v 18.6
    Takže pánové...
    K panu Plevovi:
    Žádné rozčílení, pane Plevo, jen konstatování, že čisté úmysly paní Hájkové, kterým rozumím a souhlasím s nimi, nelze vystavět na marxisticko - leninských předpokladech, které ona, ano, někdy nedůsledně zastává, jak ji občas správně připomíná Josef Heller. Stačí si přečíst již rané práce Marxe, natož pozdější práce Lenina, ze kterých je jasné, že marxismus, resp. marxismus- leninismus se s jinými levicovými směry příliš nesnese. (Jistě, když zůstaneme u čistě teoretických disputací, moc škody to nenadělá.) Přiznání, pardonování post festum, že minulý režim trpěl demokratickým deficitem, na tom nic nemění. Stejně jako vsunutí některých „nových prvků“ (např. otázka samosprávy) , aniž by se zároveň inovovaly některé výchozí předpoklady, také ne. Takže naopak. Za rozčílenou považuji Vaši reakci a vysvětluji si to tak, že jsem upozornil na onen neuralgický bod „systémové“ a „antisystémové“ levice, kterého se marxisté - leninisté a část tzv. radikální levice a asi i Vy úpěnlivě drží. Ale třeba i někteří mí kolegové ze sociální demokracie, když se otevřeně hlásí k tzv. systémové levici, což já nečiním.

    Jestli si, myslíte, že demokratická politika, včetně té levicové, se dá dělat bez kompromisů a koalic a nazýváte to hned „kolaborací“ oddávejte se dál teoretickým disputacím o čistotě levice, ale pak si dejte pozor, aby právě Vaše kritické poznámky k praktické politice sociální demokracie nepůsobily„impotentně“. „Koalování“ dvou nejsilnějších frakcí v EU – socdem a lidovců a rozhodně velkou koalici v Německu nelze jednoduše označit za kolaboraci s neoliberalismem; CDU není programově ani prakticky neoliberální stranou.

    Jak čelí socdem neoliberalismu? U nás (v složité koalici s ANO a lidovci) nápravami chyb po minulé neoliberální vládě, a zatím ani ne za cenu příliš velkých kompromisů, neboť koaliční program byl položen na základech volebního programu ČSSD, který si přečtěte a pak mi řekněte, co je na něj neoliberálního. V jednotlivých národních státech je to různé…

    Pokud jde o to globální měřítko, tam je to mnohem složitější, to je dnes především otázka charakteru evropské integrace – vtisknout evropské integraci větší sociální rozměr a postupně odstraňovat její demokratický deficit. Tady ani tak nechybí realistický program (můžete si ho najít na webech SI, PES čí jednotlivých národních centrál), ale větší politická vůle, koordinovanost postupu jednotlivých sociálnědemokratických národních centrál, a samozřejmě nedostatečná schopnost čelit globálních tlakům, které zahání politiky socdem do národních rámců, kde přestávají být jejich politiky efektivní. Tohle je kombinace mnoha problémů a to, jak se řeší, je i v řadách socdem předmětem diskuse a tvrdé kritiky. Neexistuje však žádné zázračné nebo jednoduché řešení.

    K panu Macháčkovi: Jestli si myslíte, že když je někdo sociální demokrat, tak musí být marxista, či členem nějaké jeho větvě, tak to pravděpodobně, promiňte, asi příliš nevíte o rozmanitých ideových zdrojích sociálnědemokratického hnutí. Vy to asi vidíte úzkou optikou dějin sociální demokracie, která je výlučně vázaná na středoevropský kontext. Německá SPD byla původně nejdůsledněji marxistická evropská strana, což v padesátých letech vzdala, pokud se nechtěla stát sektou. V socdem jiných zemí – Skandinávie, Británie, Nizozemí – sehrával Marx a marxismus jen malou či zanedbatelnou roli.

    K Josefu Hellerovi: Tobě jsem, Josefe, své poznámky bezprostředně neadresoval, ale nedivím se, že potrefená husa se ozvala….. Diskutovat s Tebou nemá valný smysl. Ty nediskutuješ, ale pouze, marxisticko-leninsky sektářsky mentoruješ. Typické je, že když má marxista-leninista pocit (ale v tom se neodlišuje od jiného doktrináře), že se mu nedaří přesvědčovat o svých argumentech či vyvracet argumenty protistrany ad rem, tak si vypomáhá argumenty ad hominem či dokonce ad personam. V tomhle jsi skutečně zdatný leninista, Lenin si takhle vypomáhal proti Kautskému a sociálním demokratům, ale nakonec se ukázalo, že se takřka ve všem na rozdíl od nich mýlil. Kdysi jsem Tě požádal, aby sis nevypomáhal tímto typem argumentace, a také abys v značně deformované podobě nepřipomínal některé momenty z našeho několikaletého společného pracovního působení. Myslím, že nejsi ještě natolik sklerotický, aby sis nepamatoval, že již tehdy (před listopadem), jakkoli jsme si jako kolegové v zaměstnání lidsky nevadili, jsme měli politické postoje dost odlišné. Nicméně v jedné věci se musím ad personam ohradit: nikdy jsem nebyl po listopadu ani na moment „obdivovatel kapitalismu a neoliberalismu“. V tomto směru bez pardonu opakovaně lžeš, a pokud ne, tak to přičítám opět Tvé doktrinářské zaslepenosti, která každého, kdo není v souladu s učením velkého Marxe a Lenina, jaksi automaticky přiřazuje mezi buržoazní přisluhovače.

    Omlouvám se za delší diskusní příspěvek reagující na více podnětů, nyní se s diskuse stahuji a ponechávám prostor Josefu Hellerovi, aby nás již po stopadesáté poučil o základech marxisticko-leninské filozofie a sociálnědemokratických renegátech.
    + Další komentáře