Má dnes smysl kritika sociálního státu zleva?

Jiří Pehe

Sociální stát je kritizován zprava, ale i zleva jako systém, který umožňuje stávající uspořádání. Vzhledem k tomu, že kapitalismus nemá žádnou zřejmou alternativu, je třeba být v kritice uměřený.

Sociální stát není v současnosti pod palbou kritiky jen ze strany neoliberálů a konzervativců, kteří ho chtějí výrazně omezit (popřípadě demontovat) buď z ideologických důvodů, coby údajně drahý přežitek před-globální industriální éry, anebo na základě poptávky nadnárodního kapitálu, jemuž sociální stát ztěžuje podnikání. Stává se stále častěji také terčem kritiky zleva.

Za cenu jistého zjednodušení lze shrnout argumenty radikální levice tak, že sociální stát de facto vyztužuje kapitalismus, protože výrazně zmenšuje riziko sociálních nepokojů. V tomto kontextu pak není ani tak důležité, zda si sociální stát skutečně vydobyly na kapitálu „vykořisťované“ sociální vrstvy, anebo je jen jakýmsi opiem, které kapitál víceméně dobrovolně začal nabízet „masám“ poté, co se vyčerpaly „utišující“ účinky jiného opia lidstva — náboženství.

K tomuto druhu kritiky sociálního státu často ještě přibývá argument, že sociální stát de facto maří šance na „autentickou existenci“, protože podporuje konzumerismus. Michael Hauser nedávno například připomněl známý argument Herberta Marcuseho, že konzumní kultura je represivní, protože materiální dostatek způsobuje, že lidem nevadí, že jsou podrobeni anonymním ekonomickým silám a dalším podobám moci.

Kritika sociálního státu zleva není ničím novým. Byla svým způsobem jádrem sporu mezi sociálně-demokratickou a komunistickou levicí ještě předtím, než se samotný koncept sociálního státu vůbec objevil.

Zatímco pro sociálně-demokratickou levici bylo prioritou „humanizovat“ kapitalismus (nejprve v podobě různých sociálních vymožeností a později s pomocí uceleného konceptu sociálního státu), pro levici komunistickou byla tato strategie jen důkazem korumpujícího vlivu kapitálu na (sociálně-demokratickou) část levice, která se údajně smířila s existencí kapitalismu, takže se svůj boj o změnu rozhodla vést v rámci systému, nikoliv proti systému samotnému.

Znovu pak ožil tento spor v šedesátých letech minulého století v podobě neo-marxistických a dalších radikálně levicových teorií. Po pádu komunismu a bipolárního světa poněkud utichl, ale nyní opět ožívá v kontextu kritiky globálního kapitalismu a boje s neoliberalismem.

Například podle Hausera je zarážející, že levice tak nekriticky vzývá sociální stát jako to jediné, o co má smysl usilovat. Je prý poněkud nelogické, když levice kritizuje neoliberální škrty, které omezily konzumní kulturu (lidé musí šetřit, strachují se o práci…), a zároveň aspoň zčásti mluví proti konzumní kultuře a občanské pasivitě, která s ní jde ruku v ruce.

Hauser upozorňuje na to, co vidí jako „zvláštní rozpor“, který se občas projeví i u dnešních kritických duchů, třeba u Václava Bělohradského. Ten odmítá neoliberalismus mj. kvůli likvidaci sociálního státu, ale zároveň kritizuje růst Růstu, který ovšem byl ekonomickým základem sociálního státu. Pokud myslíme důsledně, říká Hauser, pak sociální stát se bez tohoto ekonomického imperativu neobejde.

Lze samozřejmě částečně souhlasit s kritikou, v níž je sociální stát vykreslován jako součást kapitalistického motoru, založeném na modle růstu Růstu, jakož i jako jedna z příčin konzumerismu, jenž nejen v podobě umělé poptávky ještě více roztáčí kapitalistickou ekonomiku, ale také vytváří represivní konzumní kulturu, která stabilizuje kapitalistické panství.

Otázkou ovšem je, jaká jsou realistická řešení. Hauser cituje Slavoje Žižeka, jenž říká, že současná levice připomíná neurotika, který má nutkání neustále mluvit o zástupných problémech, jenom aby nemusel mluvit o tom hlavním. Tím hlavním je totiž změna celého globálně kapitalistického systému, neboť v něm koření všechny další problémy (ekonomická krize, likvidace sociálního státu, ekologie, migrace, sociální vyloučení).

Jenže lze namítnout, že nikdo v radikální levici, ani Žižek, nemá realistický recept, jak celý globálně kapitalistický systém změnit. S klidem můžeme vyloučit například „řešení“ jako je „světová revoluce“; žádná se v dohledné době nechystá.

Jako příliš realistická se nejeví ani jakási samovolná, uvědomělá změna současného paradigmatu, v níž by lidé dobrovolně omezili spotřebu, vrátili se k lokální ekonomice a začali akcentovat hodnoty post-materiální „autentické existence“. Taková změna by totiž nejen znamenala dosti nepravděpodobnou transformaci lidského chování, jež se málokdy odehraje bez enormního tlaku, ale navíc by se jako odpověď na globální kapitalismus musela odehrát globálně.

A to je velmi nepravděpodobné i ve věku, kdy různá sociální hnutí, která by tento druh změny propagovala, mohou s pomocí internetu fungovat „globálně“. Stejně globální, ale o poznání silnější je totiž i vliv mainstreamových médií, která coby odnože globálního kapitálu sice mohou kritizovat různé nešvary, ale obecně důsledně pracují „uvnitř systému“ a šíří hodnoty kapitalismu.

Poněkud více realistické je, že se systém globálního kapitalismu zhroutí sám pod tíhou příští krize, nedostatku energetických zdrojů nebo v důsledku globální ekologické katastrofy, načež se vynoří poptávka po alternativách k současnému módu masové spotřeby a konzumní existence. Otázkou ovšem je, do jaké míry může být přechod k novému módu existence v takových situacích uvědomělý a do jaké míry by byl jen produktem nějakého nového globálního násilí a chaosu.

Výše řečené si neklade za cíl zpochybňovat oprávněnost hledání alternativ k současnému systému globálního kapitalismu. Přesto by možná byla na místě jistá uměřenost.

Například Hauser, v návaznosti na Žižeka, píše, že „… bezútěšnost, beznadějnost dnešního života souvisí s tím, že se dosud chováme jako neurotik. Cítíme, že zásadní společenská změna je to hlavní, ale nechceme věřit, že je možná“.

Tvrzení o „bezútěšnosti a beznadějnosti dnešního života“ je samo o sobě dosti kategorické. Mohli bychom totiž také tvrdit, že jakkoliv je konzumní kultura represivní a jakkoliv sociální stát prozatím souzněl s růstem Růstu, zároveň právě jistoty sociálního státu, zajišťující navíc masám lidí určitý ekonomický standard, dávají obyčejným lidem důstojnost a bezpečí, které nikdy v historii neměli.

Toto bezpečí je také vybavuje „politicky“, aby usilovali o změnu, budou-li si ji přát. V radikální levici je sice populární tvrzení, že pokusy o skutečné změny v rámci systému liberální demokracie jsou odsouzeny k nezdaru, neboť nakonec je možná jen taková politika, kterou diktuje kapitalistické panství, ale je to tak trochu jako kdybychom před třemi stoletími tvrdili, že prosazování se prvků konstituční monarchie a tržního hospodářství nemůže nic změnit na feudálním panství, natož s ním skoncovat.

Jinými slovy, nemůžeme se vyhnout otázce, zda ona požadovaná společenská změna nutně musí přijít v podobě jakéhosi revolučního přeryvu. A nikdo také neví, v co přesně by taková změna měla vyústit, protože definitivní odpovědi ztěžuje příliš vysoký počet „proměnných“: od prudce se měnícího kontextu mezinárodní politiky až po rostoucí vliv nových technologií a revolučních vědeckých objevů.

Z historie víme, že změny společenských řádů či celých civilizačních paradigmat se občas odehrávaly v podobě „revolucí“, občas ale evolučně tak, jak se do starého systému postupně vloudily prvky nového systému, až nakonec převážily do té míry, že změnily doposud existující paradigma. A když už se takové změny odehrály, byly nakonec o dost jiné, než co si představovali nejrůznější teoretici, neboť už tehdy bylo oněch „proměnných“ příliš mnoho.

Proto bychom si měli dávat pozor na příliš kategorické soudy. Václav Bělohradský například nedávno napsal, že „kapitalismus s lidskou tváří“ není možný. To by ovšem znamenalo, že alternativy k současnému kapitalismu musíme hledat jen mimo něj.

Jenže publicista Václav Žák oprávněně namítnul: „Zbývá nám opravdu jenom odmítnutí kapitalismu, jak tvrdí Bělohradský? Nebo platí, že kapitalismy mohou být značně odlišné? Je řecký kapitalismus stejný jako v Dánsku?“

Pokud připustíme, že politickou akcí v rámci systému liberální demokracie můžeme kapitalismus postupně reformovat, má demokratická levice velkou šanci převzít právě zde iniciativu, jak už jsem napsal v jedné z nedávných úvah na téma sociálního státu. Jejím praktickým úkolem současnosti je reformovat „reálný kapitalismus“, působící stále více v globálním měřítku, v „kapitalismus s lidskou tváří“ tak, jak se to v národním měřítku podařilo docela obstojně například právě ve skandinávských zemích.

Jde tedy o to, aby se i globální kapitalismus co nejméně vymykal nárokům vyspělé politické demokracie, jež v sobě kloubí svobodu, rovnost a solidaritu. Prvním úkolem je přivést globální kapitál pod politickou kontrolu. Nebude-li se globální kapitalismus této kontrole vymykat, je ho možné reformovat, je možné vést — i na globální úrovni — smysluplnou diskusi například o udržitelném růstu, a tedy i o limitech spotřeby a konzumerismu.

Ano, není kapitalismus jako kapitalismus. Pokud bude i nadále v globálním měřítku existovat kapitalismus v jakési podobě „latinskoamerické“, v níž funguje dnes, budeme dále mluvit o bohatém centru a chudé periférii, či o sociální nesouměřitelnosti. Bude-li existovat globální „kapitalismus“ v podobě skandinávské, tedy sociálně-tržního hospodářství, mluvíme o zcela jiné kvalitě globálního společenského uspořádání, v němž nakonec není vyloučena ani racionální diskuse o tom, jak se evolučně posunout za systém, který dnes, poněkud zjednodušeně, nazýváme kapitalismem.

A je zde ještě jeden důležitý argument: tlaku globálního kapitalismu na přetváření pracujících v recyklovatelné zdroje námezdní práce a na privatizaci veřejných statků přeci nemůže levice, snad ani ta radikální, čelit tím, že si umyje ruce nad sociálním státem v bláhové naději, že následná pauperizace dříve zabezpečených lidí vyprovokuje jakousi revoltu proti kapitalismu nebo změní způsob myšlení současného lidstva. Bohužel filozofii „čím hůře tím lépe“ lze v argumentech některých radikálně levicových myslitelů rozpoznat.

Levice by se měla semknout, aby sociální stát za každou cenu nejen ubránila, ale postupně umožnila, třeba s pomocí nadnárodních institucí jako je Evropská unie, jeho rozšíření i do těch částí světa, kde zatím neexistuje. Jakkoliv lze jeho některé důsledky, například konzumerismus, kritizovat, je to jedna ze základních bašt, z nichž lze souboj s globálním kapitálem nakonec vyhrát.

    Diskuse
    MH
    July 27, 2010 v 8.03
    Má pozice je, že sociální stát třeba bránit (neuznávám tezi "čím hůře, tím lépe" už jenom proto, že ono hůře může zplodit hnědé obludy). Ale kromě toho se snažím o druhý krok. Co když současný globální kapitalismus a sociální stát (pokud je něčím víc než funkcí globálního kapitalismu) opravdu nejdou k sobě. Jejich zápas je nerovný a sociální stát (vynechám-li případ skandinávských zemí) byl zatím vždycky ten slabší a poražený.

    Co říkám, je to, že i sociálně demokratická levice by v zájmu kapitálu neměla omezovat sociální stát, ale naopak v zájmu sociálního státu omezovat kapitál. Tuto politiku chápu jako akt poznání. V ní se totiž může ukázat, že kvůli tomu je nutno provést zásahy hluboko do těla dnešního kapitalismu (třeba provést deprivatizaci bank apod.) Pak se pravděpodobně změní celé východisko, už ne jen sociální stát, nýbrž socialismus.

    Jinak si myslím, že radikální levice (ta, která jde ke kořenům problémů) by měla vidět i stinné stránky sociálního státu. Pokud se sociální stát stane nekritizovatelný (nebo to bude jen příslovečná "konstruktivní kritika"), může to s ním dopadnout jako s minulým režimem. Pokud se zaujme postoj "raději moc nekritizovat", tak mizí jeho autoregulační schopnost, která musí zahrnovat i jeho základní principy. Kosmetické úpravy režimu, jako byla perestrojka, pak nemohou odvrátit jeho degeneraci a pád. Pokud chce nějaký režim dosáhnout dlouhověkosti, potřebuje radikální kritiku, aby příliš brzy neztrouchnivěl.
    July 27, 2010 v 8.47
    Politologie bídy NEBO bída politologie?
    To je ten „odvážnější a kreativnější postoj“, který Jiří Pehe doporučil sociální demokracii před týdnem. On přece nepřistupuje „na tuto logiku diktovanou globálním kapitálem“, není-liž pravda?
    Levice z dílny Freedom House?
    July 27, 2010 v 12.32
    Přece jen trochu víc
    Pokládal bych sociální stát za pokrok, ale jen relativně, podle okolností. Sociální státy byly nepochybně i fašistická Itálie (Mussoliniho Carta di lavore byla dlouho po pádu režimu základem italského, dnes likvidovaného sociálního státu), ba i nacistické Německo.

    Řekl bych, že je humánní čelit sociálním dopadům kapitalistické ekonomiky státními opatřeními, ale domnívám se, že je třeba víc. Nebál bych se slova "socialismus" a spěchám dodat adjektivum "demokratický." Ten je demokratizací ekonomických vztahů. A neruší ani pluralitní systém a občanská a lidská práva a nemusí také rušit decentralizovanou aktivitu a tvořivost trhu nikde, kde jsou tržní vztahy prospěšné lidským zájmům.

    Možná to ani není nutné interpretovat jako jako kritiku sociálního státu zleva. Koneckonců to, s čím přišli nedávno britští konzervativci, totiž distributivismus, jde svým způsobem za hranice sociálního státu. Je to nevyzkoušený a jistě ohrožený pokus o emancipaci pracovníků distribucí (rozptýlení) kapitálu.
    BT
    July 27, 2010 v 17.17
    Problematiku promelu odtažitě
    Text se poněkud týká vztahu k bohatství. Problematiku promelu porovnáním a) těla a b) světa.
    a) Tělo je k životu podmínkou nutnou. Pochybný by byl k němu přístup: Mám tělo, potřebuji tělo, nyní najíst, pak masírovat, nalíčit, pak umýt a naolejovat. Pak opalovat a cvičit. Pak spánek. A znovu dokola.
    Přitom tělo je jen prostředkem pobytu na světě. Zásadnější jsou vztahy - s druhými lidmi - přáteli, sousedy, dětmi či rodiči. I se zvířaty. Atd.
    *
    b) Svět se svou hmotou je k životu podmínkou nutnou. Pochybný by byl k němu přístup - usilovat právě o hmotu: o krásný dům, perfektní auto, bazén s vodou, šperky, pole či lesy do vlastnictví - to není vrcholným přístupem k existenci.
    Přitom zásadnější jsou přístupy - starat se, zda mají domy vydržet 50 let (plýtvat surovinami), nebo 180 let (jejich provedení zastará). Zda auta nebo vznášedla, zda vodu v bazénu recyklovat tak či onak.
    Zakládat si na hmotě, na úplném základě existence, to připomíná, jakoby si člověk zakládal na svém těle a dál nic.
    July 27, 2010 v 17.38
    Kdy doleva a kdy doprava?
    V socialistické škole jsme se kdysi učili o kapitalismu jako o hrůzném zlu, kdy vykořisťovatelé dřou dělníky za nelidských podmínek, kdy si lidé plně a přímo v plné výši platí zdravotnictví i nepovinné školství, kdy není nijak státem postaráno o lidi nemocné, postižené atd.

    Pokud se někomu zdá, že žijeme nyní v kapitalismu, jak často slýchávám, pak nám buď učitelé za socialismu o kapitalismu lhali, nebo v něm nežijeme... (?)
    (Stát se přece nyní i v údajném "kapitalismu" stále ve velké a často až přebujelé a zneužívatelné míře stará o člověka ve výše uvedených situacích - a to i v situacích méně potřebných - 50% lidí dle pana Kalouska pobírá sociální dávky hrazené z daní či pojištění ostatních lidí, školství je téměř zdarma, u zdravotnictví lidé "remcají" i u mírných regulačních poplatků, plně funguje sociální síť u lidí, kteří nemohou pracovat atd.atd. - co to má společného s kapitalismem?)

    Žijeme tedy v socialismu či v kapitalismu, nebo v pomíchanosti těchto systémů?

    Kdy tedy jít doleva a kdy doprava?

    Kde se osobně domnívám, že je rozumný střed?

    Myslím si: Za kapitalismu směřovat doleva (k solidaritě s potřebnými) - a za rozbujelého a zneužívatelného systému sociálního zase doprava.

    T.j. : Dlouhodobý ideál vidím uprostřed, momentálně však přechodně v reformách současné vlády - směřujícími zleva ke středu (t.j. zleva mírně doprava).
    July 27, 2010 v 18.36
    Paní Hyldebrantová, někdy mám pocit, že jsme žili v různých světech. My jsme např. v dějepisu od 6. třídy do maturity měli učitelku, která nám říkala, jak to bylo doopravdy, nikdo ji neudal, neměla žádné potíže. Když občas tento příběh vyprávím, dovídám se podobné příběhy. Totiž, že to nakonec záviselo na lidech. A byla spousta doplňujících, neoficiálních zdrojů informací. Když se v letní den při otevřených oknech šlo v devět hodin večer ulicí, tak se snad ze všech oken ozývala znělka Hlasu Ameriky. Druhý den v práci se rozebíralo, co hlásil (případně co hlásila Svobodná Evropa - v době, když se skončilo s jejím rušením). Měl jsem knihovnu naditou samizdaty překladového i domácího původu, českými knihami vydanými v zahraničí. Snad polovinu mé knihovny tvořily polské knihy. V Polsku byla snad devadestipětiprocentní svoboda slova a bylo tam k dispozici vše, např. v Polském kulturním středisku v Praze.

    Jsou samozřejmě kapitalistické státy, kde není bezplatné zdravotnictví nebo školství, např. Spojené státy americké (teprve před pár týdny tento antihumánní systém poněkud zmírnil "miláček levice" president Obama. Dosud jsou minimální nebo nulové prvky sociálního státu např. v některých zemích Latinské Ameriky. Týká se to koneckonců i současného tvrdého čínského kapitalismu.

    Státy západní Evropy se často přímo v ústavě definují jako sociální. Strany, jaké u nás vládnou, by tam byly protiústavní. ODS často říká, že Evropská unie je špatná, ale když už jsme tam vstoupili, že našim úkolem v ní je vymést z ní socialismus. Skandinávský socialismus je proslulý. Např. ve Švédsku ani strany, které v posledním volebním období porazily sociální demokracii (po několika desetiletích její vlády) se neodvážily zrušit sociální stát. Je to koalice křesťansko-sociálních a sociálně-liberálních stran a udělali jen malou úpravu tamního demokratického korporativismu.

    Pokud tu, paní Hyldebrantová, hájíme sociální stát nebo demokratický socialismus, je to právě tento systém. Možná je tu nějaké nedorozumění a představujete si, že obhajujeme minulou diktaturu. Já jsem za minulého režimu byl politickým vězněm a nemohl jsem konat práci podle své kvalifikace. Mě snad ze sympatií k tomu režimu nebude obviňovat. Hájíme tu demokratický socialismus jako civilizační projev proti zdejšímu východnímu barbarství. Česko by zase jednou chtělo totiž spasit svět a chce zavádět změny, které jsou ve "staré Evropě" nevídané, neslýchané. Ruší sociální reformy, které se tvořily přibližně sto posledních let a tuto likvidaci reforem vládní strany drze nazývají reformami.

    Ano, tvrdý kapitalismus popisovaný Vašimi učiteli existuje, řekl bych, že ve většině kapitalistického světa. Ale řada zemí je na cestě reforem a snaží se z něj podle svých možností vymanit, např. Brazílie, Chile, Venezuela a další. Nejvyspělejší část světa, západní Evropa se s klasickým kapitalismem už před desetiletími rozžehnala a je to ta Vaše "promíchanost" a my po posledních volbách se ocitáme na útěku z civilizované Evropy.
    July 28, 2010 v 0.55
    Pan Pehe napsal:
    „Jde tedy o to, aby se i globální kapitalismus co nejméně vymykal nárokům vyspělé politické demokracie, jež v sobě kloubí svobodu, rovnost a solidaritu. Prvním úkolem je přivést globální kapitál pod politickou kontrolu.“

    Řekl bych, že právě zde se blížíme podstatě věci (kořenům problému). Je politická (státní) moc v současnosti schopna kontrolovat kapitál? Je nyní politická moc samostatnou mocí, na moci ekonomické nezávislou?

    Vždyť i pan Pehe píše občas o zprivatizované politice. Moc politická (státní) se spolu s mocí mediální staly součástí moci ekonomické. Nejde tu o samostatné, navzájem se vyvažující a kontrolující moci. Nelze tedy, podle mého názoru, přivést kapitál, tím spíše kapitál globální, pod politickou kontrolu. Leda snad pod jakousi „sebekontrolu“. Možná sebezáchovnou sebekontrolu

    Ten první úkol by měl být asi zformulován jinak. Třeba něco o moci občanské … (?)
    July 28, 2010 v 1.21
    Všechno je věcí míry.
    Může mi někdo vysvětlit jaký je rozdíl mezi sociálním státem fungujícím na bázi kapitalismu, a socialistickým státem fungujícím na bázi demokratického socialismu?
    Moc děkuji Ivanovi Štampachovi za zajímavou obsáhlou a vysvětlující odpověď.

    Mám ještě pár dotazů:
    Jakým konkrétním rušením sociálních reforem (které máte na mysli?) se ocitáme po posledních volbách na útěku z civilizované Evropy?
    Může kromě demokratického socialismu existovat též "demokratický kapitalismus" s přiměřenou existencí sociálního zabezpečení a humání solidaritou k potřebným, zejména k nemocným, sirotkům, starším soluobčanům (a proč a kde si myslíte, že nyní tento systém nyní zejména nefunguje)?

    Já osobně vidím selhání současného systému zatím jen v těchto hlavních oblastech, které potřebují akutní řešení:
    1/ Systém účinné pomoci a péče o pouliční bezdomovce.
    2/ Potřebnost vytvoření dalších pracovních míst, podporovat co nejvíce podnikání (prolíná to), pomoci zejména mladým lidem s uplatněním svých schopností na trhu práce (nárok na podporu i ihned po absolvování školy za docházku na pomocná místa, získávání zkušeností a praxe ve zvoleném oboru - t.j. zavést podobně jako "nulté" ročníky na VŠ i "nultá" pomocná pracovní místa pro absolventy škol či jiné i starší zájemce za finanční podporu od státu do nalezení samostatného pracovního místa).
    MM
    July 28, 2010 v 12.48
    S kapitalismem na věčné časy ?
    Dovolím pojmenovat základní problém kolem kterého pan Pehe ve svém textu krouží a který se stává alfou a omegou současné levicové rozpolcenosti. Je kapitalismus, či raději liberálně demokratická forma kapitalismu ve své podstatě (v jakémsi základním kódu) špatný a jako takový je ho třeba zcela odmítnout, a nebo se jedná o v jádru dobrý sytém společenského soužití, který je pouze třeba správným „levicovým“ tlakem usměrňovat a bránit nepřirozeným výkyvům?

    Žižek například tvrdí, že koncept liberální demokracie a na ní vázaný kapitalismus selhal v okamžiku zavedení instituce duševního vlastnictví. Od této chvíle se trh začal chovat nevyzpytatelně a začal generovat extrémy jichž jsme dneska svědky (ekonomická krize, Bill Gates atd.), a které ohrožují v důsledku celou lidskou společnost. Dále tvrdí, že tato dnešní rozkolísanost kapitalismu je zákonitá a tedy, že tento systém si nezasluhuje ani nejmenší míru podpory, protože dříve nebo později stejně zajde v důsledku kulminace, v dnešní době již dobře patrných, problémů jako jsou extrémní nerovnoměrnost v distribuci peněz, monopolizace výroby, ekologické problémy atd. Tato jeho kritika je věcná a dobře mířená a skutečně budí pochyby o liberálně demokratickém kapitalismu jako o ideologii schopné vést lidstvo dále. Naproti tomu pan Pehe, dle mého názoru zcela správně, staví vizi jakéhosi kapitalismu skandinávského typu, který by snad mohl splňovat atributy udržitelnosti a pohodového žití. Sám jsem žil a pracoval tři roky v Kodani tak mám pod tímto pojmem poměrně solidní představu a spolu s panem Pehe k ní upírám naděje jako na možnou cestu.

    Otázka tedy je, pro jakou cestu se rozhodne většinový levicový diskurz, protože obě cesty nejsou kompatibilní jsou doslova protichůdné. Myslím, že dříve nebo později tento zásadní rozkol v přístupu ke kapitalismu způsobí i zásadní názorový rozpor zde na DR a bude moc zajímavé sledovat na kterou stranu se různí místní komentátoři přikloní. U pana Pehe máme tedy již jasno.
    July 28, 2010 v 19.10
    V konečném důsledku
    všechny levicové cesty vedou k regulaci, ne-li řízení ekonomiky. Tedy k zásahům do soukromého vlastnictví. A nejde jen o duševní. Ale podle mě je to to nejdůležitější vlastnictví.
    July 29, 2010 v 5.59
    Vraťte se na zem !
    Společnost se definitivně rozdělila na bohatší a chudší a hodlá se z většinové vůle vyjádřené v posledních volbách ubírat dále tímto směrem. Z toho vzniká napětí, které je povolána převádět do nenásilných forem právě politika.
    (Alexandr Mitrofanov, 14.7.2010)
    Ad JŠ : přesně tak.
    Zásahy do duševního vlastnictví člověka je negativum bohužel často spojené s levicovými cestami, a to nejen ve vyhrocené míře názorové manipulace minulé totality (stát sice i dnes něco z daní či pojištění lidí člověku "jakoby" dává - ale "něco za něco" - rozhoduje zároveň o člověku "povinně" i v oblastech, keré by neměly být úřady evidované a ideálně by měly zůstat jen zcela diskrétní a soukromé, či alespoň dobrovolné).

    Ad JK: Rozdělení společnosti vždy bylo a bude, nechtějme uniformitu ani názorovou, ani povahovou a osobnostní, ani pracovní a často i následně od tohoto se odvíjející uniformitu majetkovou. Je třeba se prioritně solidně a zcela solidárně postarat především o nezaviněně bezmocné a pak též sekundárně alespoň na bázi životního minima o všechny další ostatní potřebné skupiny lidí (nikoliv se však přirozenému rozdělení na bohatší a chudé násilně bránit). Například podnikatel, který má "papírově" kapitál k zaměstnávání chudých lidí i k obživě své rodiny, nebo otec rodiny vlastnící rodinný dům a pobírající plat 50.000 měsíčně třeba pro 6-ti člennou rodinu, možná "papírově" patří k bohatým, ve skutečnosti je to ale zcela jinak. (Já osobně neodlišuji lidi chudé a bohaté podle zápisů majetku či výplat, ale v Tescu na Andělu v Praze u regálů s pečivem - bohatí berou luxusní pečivo kolem 5-10-ti Kč za kus, chudí vybírají u regálů s pečivem podobné hmotnosti kolem 0,90 - 1 Kč za kus - někdy i v dalších slevách).
    July 29, 2010 v 12.25
    Přirozené rozdělení na bohatší a chudé ?
    Banditismus Wall Streetu byl bezprostřední příčinou Velké recese, nikoli však příčinou základní. I kdyby byl Wall Street do budoucna kontrolován lépe (o čemž ovšem pochybuji), strukturální příčina Velké recese bude Ameriku pronásledovat dál. Onou příčinou je totiž narůstající nerovnost, píše americký ekonom a někdejší Clintonův ministr práce Robert Reich.
    July 30, 2010 v 6.08
    ještě paní Hyldebrantové
    Pokud se Vás (vás?) problém bohatství a chudoby skutečně dotýká - tj. nejen v Tescu - měl by Vás (vás?) zaujmout článek Stanislava Hoška v dnešních Britských listech:
    http://blisty.cz/2010/7/30/art53713.html
    Je napsán naprosto srozumitelně, takže riziko, že byste si mohla něco chybně vyložit, je poměrně malé.
    S přátelským pozdravem Jan Kopecký
    July 30, 2010 v 9.16
    Vše je v lidech...
    Pane Kopecký, děkuji za zajímavý odkaz.

    Ohledně závisti musím bohužel podotknout, že bývá často mezi lidmi nechutná.
    Mám například víceletou brigádní zkušenost (především prázdninovou či víkendovou - vedle trvalého pracovního poměru ve školství ) s jednou výbornou soukromou firmou v Praze, kde mají všichni zaměstnanci stejnou a spravedlivou možnost si vybrat pracovní dobu, počet odpracovaných hodin - a též si i stejně vydělat (jde zejména o práci v rychlosti, z velké části na PC). Přesto jsou rozdíly v platech zhruba od 5.000 Kč do 40.000 Kč podle snahy a rychlosti pracovníka, mnozí lidé pak (kteří nechtějí efektivně pracovat) opravdu pukají závistí při zveřejňování výsledků práce (a zejména pak i ve výplatní dny) a snaží se práci více vydělávajícím navíc ještě znechutit, otrávit je, pomlouvat je, osočovat atd. Paradoxem je, že právě tito méně výkonní lidé (nerada užívám slovo "líní") pak ještě remcají a nadávají na nespravedlnost zaměstnavatele i na nízké sociální dávky z daní více makajících a více vydělávajících...
    Proto si myslím, pane Kopecký, že tak jako není rovnost ve výkonu práce mezi lidmi, není možná ani absolutní rovnost majetku či příjmů (byla by pak někdy i krajně nespravedlivá a nemotivační ve snaze podpořit snahu pracovat právě i spravedlivě finančně).

    K Tescu bych ještě podotkla, že jsem uvedla jen dvě nejčastěší skupiny tam nakupujících lidí. Existují totiž samozřejmě i vrstvy nejbohatší, které nákupem v prodejnách typu Tesco pohrdají , a nebo naopak ti nejchudší , co nemají z čeho nakupovat a čekají na drobty pod stolem (v koších, popelnicích).
    Takto se jasně a prokazatelně i aktuálně pozná, komu je nutné dávat sociální dávky a všestranně pomáhat - kdo opravdu kam patří (jen z výše příjmu se toto odvodit často nedá).
    July 31, 2010 v 6.51
    Rub i líc ...
    Ještě ad JK a k odkazu:
    Poslanci Věcí veřejných se vzdají nevyčerpaných finančních náhrad a někteří i platů. Statisícové sumy ze svých příjmů věnují na charitu. Slib podpisem stvrdil (odkazu výše očerňovaný) ministr dopravy Vít Bárta.
    http://tn.nova.cz/zpravy/domaci/barta-venoval-poslanecky-plat-charite-jako-ministr-na-nej-nema-narok.html
    Takže mám další otázku :
    Pokud "bohatý" člověk zaměstnává chudé (z jejich strany chtěně a dobrovolně), dělí se s chudými a věnuje velkou část svých příjmů (dobrovolně a navíc nad povinné daňové odvody) pro chudé - je pak "bohatství" opravdu na závadu, nebo obdivuhodným uznáním schopností a vysokých morálních kvalit u dotyčných jedinců, kteří výrazně právě pomáhají svou prací a schopnostmi (a tudíž i "bohatstvím") druhým slabším?
    July 31, 2010 v 7.37
    padám
    na kolena a do očí se mi derou slzy dojetí.
    July 31, 2010 v 15.49
    Paní Hyldebrantová, kdyby se všichni boháči, např. všichni s měsíčním příjmem od 100 000 Kč nahoru vzdali natrvalo všech svých příjmů a šli by umřít hlady a vše by se rozdělilo chudým (všem s měsíčním příjmem na osobu nižším než 10 000 Kč), tak by každý chudý za to jednou dostal zadarmo polévku. Zkuste si to dopočítat. Všechna tato dojemná gesta, to jsou drobečky padající ze stolu boháčů.

    Systém, ve kterém mezi nejbohatšími a nejchudšími jsou v měsíčním příjmu stonásobné nebo i více než stonásobné rozdíly, je nemocný systém. Ale sotva kdo z nás Vašich oponentů tu hájí rovnostářství v příjmech nebo jánošíkovské "bohatým brát a chudým dávat". Tím se nic neřeší.

    A to je právě rozdíl mezi pravicovým sociálním státem a demokratickým socialismem. V pravicovém státě výjimečně ušlechtilí jedinci, ale často pragmatičtí boháči, kteří se bojí sociálních nepokojů a přejí si sociální smír, cosi utrousí. Ale tento systém almužen stát neumí zajistit, není schopen ho ufinancovat.

    Socialismus je míněn tak, že demokratizuje pracovní vztahy, činí z pracovníka rovnocenný subjekt pracovních vztahů, vrací mu lidskou důstojnost, jíž mu ekonomické poddanství maskované formální občanskou demokracií vzalo. I v socialismu si někdo svou prací vydělá víc a někdo méně, ale vládne tam princip solidarity (ne almužny, nýbrž solidarity sobě rovných občanů).
    July 31, 2010 v 20.03
    paní Hyldebrantová
    Ivan Štampach jako pedagog má dar trpělivého vysvětlování. Nevěřím, že by ve Vašem případě něčeho dosáhl - ale třeba se stane zázrak.

    Z článku, na který jsem poukázal (Stanislav Hošek), jste si "vybrala" slovo závist, protože jste měla pocit, že se Vám to hodí. Tam se ale o závisti píše úplně něco jiného. Za druhé ten text má, na rozdíl od Vašich výlevů, hlavu a patu.
    Odkud najednou berete "absolutní rovnost majetku a příjmů"?! Kde o tom je řeč? S kým to tu vlastně polemizujete?

    Při představě, že pracujete (jak jste nedávno zmínila) v pedagogice - nezlobte se - na mě jdou mrákoty.

    A jen tak mezi námi: přečetla jste si vůbec článek Jiřího Pehe?? -- A pokud ano, co jste se z něj dozvěděla?
    MM
    July 31, 2010 v 21.18
    absurdnost charity
    Třeba takový Bill Gates, systém mu umožní vydělat 150 miliard dolarů, on dá nějakých 75 miliard na charitu a je z něj ten nejcharitativnější člověk historie. Úplný světec, chtělo by se říct. Kdo by po takovém gestu řešil, že mu ještě 75 miliard zbývá!
    Ona charita je celkově pitomost a slouží do značné míry jenom jako analogie někdejších odpustků. Člověk by měl místo příspívání na charitu raději příspívat ke vzniku společnosti, která charitu nepotřebuje.
    August 1, 2010 v 5.19
    ad MM
    Charitu za absurdní nepovažuji. To, co dělají Bill Gates nebo George Soros, ale není správné označovat jako charitu (caritas). Pro oba dva ostatně platí Balzacova věta: „V pozadí každého velkého majetku je zločin."
    Souhlasím jinak s tím, že přispívat by se mělo třeba na odbory.
    Pane Kopecký (ad Sobota, 31.Července 2010, 20:03:6),

    přes opakované trpělivé napomínání (Vaší nekorektnosti) od některých spoludiskutujících i později ze strany vedení Deníku Referendum mne trvale nechutně napadáte a urážíte (pro odlišnost názorů v demokracii a pro svobodu projevu a volby témat mých navazujících diskusních příspěvků), proto od dnešního dne nebudu na Vaše příspěvky reagovat a prosím Vás o totéž.
    Zesměšňování a zpochybňování i mého povolání (nebo nevím jak Vaše slova mimo téma mám nazvat) pro jiné politické přesvědčení či názory než jsou Vaše je už trochu moc a s demokratickou a slušnou diskusí to rozhodně nesouvisí.
    Neumím se sice politicky vyjadřovat tak odborně jako Vy, ani jsem nikdy nestudovala žádné politické obory a vyjadřuji se prostě a laicky jak situaci vidím já, přesto jsem předpokládala, že diskuse zde je na svobodné a demokratické úrovni a v možnosti názorové plurality je otevřená VŠEM (za což děkuji vedení a ostatním diskutujícím).
    Opakem a zesměšňujícím pranýřováním jiných názorů nesouvisejícími urážkami dotyčných byste jen potvrdil slova J.Šímy výše o zásazích a regulaci levicových cest nejen do vlastnictví soukromého, ale i duševního, což předpokládám většina sociálních a skutečných demokratů (v tomto deníku) nechce - a budiž to tedy i jako pochvala nově rodící se i demokratické levici (kde pravice není nepřítel, ale partner, člověk, svobodný diskutér v demokracii).


    Jinak k odpovědi Ivana Štampacha, za kterou děkuji:

    Ano, princip solidarity je velmi nutný - v rozumné a spravedlivé míře pro potřebné nemocné, bezmocné, sirotky, dočasně též pro nezaměstnané apod.
    Shodneme se i na tom, že by neměl záviset jen na almužnách a myslím si, že ani nyní zcela nezávisí (jsou jen jaksi "navíc").
    Jen osobně stále nemám pocit, že by v současném pravicovém sociálním státě princip solidarity nějak výrazněji chyběl či strádal? (Kromě zmiňovaných vyjímek výše). Kde podle Vás nejvíce chybí?
    Možná mám stále v sobě osobní otřesné a nesmazatelné zážitky dřívějšího "pseudosocialismu" před rokem 1989 a zásahy státu v omezování celkové svobody člověka - a nevím a mám obavy z nastolení podobných cest znovu, t.j. aby se to znovu pak nechtěně nevymklo z rukou jako kdysi (mluvilo se tady nedávno i opětovné spolupráci socialistů s komunisty atd. a mne reflexivně silně mrazilo v zádech) - i proto současný a především demokratický stav výrazně preferuji a pokládám ho za lepší, vyhovující, kde jsou třeba jen drobná dopilovávání solidarity a vztahů (jak zde občas naznačuji).
    Tolik můj názor a důvody, proč mi je zatím pravicový sociální stát mnohem milejší než socialistický.
    Děkuji a zdravím, K.H.
    August 1, 2010 v 9.55
    (MH) na rozloučenou
    Urážka je výrok nebo čin, který snižuje jinou osobu či skupinu a poškozuje její pověst nebo zpochybňuje její čest. Zda nějaký výrok nebo čin je nebo není urážka, závisí pochopitelně jak na jednání a úmyslu napadajícího, tak také na vnímání napadeného.
    cs.wikipedia.org/wiki/Urážka
    + Další komentáře