Sociální stát není v současnosti pod palbou kritiky jen ze strany neoliberálů a konzervativců, kteří ho chtějí výrazně omezit (popřípadě demontovat) buď z ideologických důvodů, coby údajně drahý přežitek před-globální industriální éry, anebo na základě poptávky nadnárodního kapitálu, jemuž sociální stát ztěžuje podnikání. Stává se stále častěji také terčem kritiky zleva.

Za cenu jistého zjednodušení lze shrnout argumenty radikální levice tak, že sociální stát de facto vyztužuje kapitalismus, protože výrazně zmenšuje riziko sociálních nepokojů. V tomto kontextu pak není ani tak důležité, zda si sociální stát skutečně vydobyly na kapitálu „vykořisťované“ sociální vrstvy, anebo je jen jakýmsi opiem, které kapitál víceméně dobrovolně začal nabízet „masám“ poté, co se vyčerpaly „utišující“ účinky jiného opia lidstva — náboženství.

K tomuto druhu kritiky sociálního státu často ještě přibývá argument, že sociální stát de facto maří šance na „autentickou existenci“, protože podporuje konzumerismus. Michael Hauser nedávno například připomněl známý argument Herberta Marcuseho, že konzumní kultura je represivní, protože materiální dostatek způsobuje, že lidem nevadí, že jsou podrobeni anonymním ekonomickým silám a dalším podobám moci.

Kritika sociálního státu zleva není ničím novým. Byla svým způsobem jádrem sporu mezi sociálně-demokratickou a komunistickou levicí ještě předtím, než se samotný koncept sociálního státu vůbec objevil.

Zatímco pro sociálně-demokratickou levici bylo prioritou „humanizovat“ kapitalismus (nejprve v podobě různých sociálních vymožeností a později s pomocí uceleného konceptu sociálního státu), pro levici komunistickou byla tato strategie jen důkazem korumpujícího vlivu kapitálu na (sociálně-demokratickou) část levice, která se údajně smířila s existencí kapitalismu, takže se svůj boj o změnu rozhodla vést v rámci systému, nikoliv proti systému samotnému.

Znovu pak ožil tento spor v šedesátých letech minulého století v podobě neo-marxistických a dalších radikálně levicových teorií. Po pádu komunismu a bipolárního světa poněkud utichl, ale nyní opět ožívá v kontextu kritiky globálního kapitalismu a boje s neoliberalismem.

Například podle Hausera je zarážející, že levice tak nekriticky vzývá sociální stát jako to jediné, o co má smysl usilovat. Je prý poněkud nelogické, když levice kritizuje neoliberální škrty, které omezily konzumní kulturu (lidé musí šetřit, strachují se o práci…), a zároveň aspoň zčásti mluví proti konzumní kultuře a občanské pasivitě, která s ní jde ruku v ruce.

Hauser upozorňuje na to, co vidí jako „zvláštní rozpor“, který se občas projeví i u dnešních kritických duchů, třeba u Václava Bělohradského. Ten odmítá neoliberalismus mj. kvůli likvidaci sociálního státu, ale zároveň kritizuje růst Růstu, který ovšem byl ekonomickým základem sociálního státu. Pokud myslíme důsledně, říká Hauser, pak sociální stát se bez tohoto ekonomického imperativu neobejde.

Lze samozřejmě částečně souhlasit s kritikou, v níž je sociální stát vykreslován jako součást kapitalistického motoru, založeném na modle růstu Růstu, jakož i jako jedna z příčin konzumerismu, jenž nejen v podobě umělé poptávky ještě více roztáčí kapitalistickou ekonomiku, ale také vytváří represivní konzumní kulturu, která stabilizuje kapitalistické panství.

Otázkou ovšem je, jaká jsou realistická řešení. Hauser cituje Slavoje Žižeka, jenž říká, že současná levice připomíná neurotika, který má nutkání neustále mluvit o zástupných problémech, jenom aby nemusel mluvit o tom hlavním. Tím hlavním je totiž změna celého globálně kapitalistického systému, neboť v něm koření všechny další problémy (ekonomická krize, likvidace sociálního státu, ekologie, migrace, sociální vyloučení).

Jenže lze namítnout, že nikdo v radikální levici, ani Žižek, nemá realistický recept, jak celý globálně kapitalistický systém změnit. S klidem můžeme vyloučit například „řešení“ jako je „světová revoluce“; žádná se v dohledné době nechystá.

Jako příliš realistická se nejeví ani jakási samovolná, uvědomělá změna současného paradigmatu, v níž by lidé dobrovolně omezili spotřebu, vrátili se k lokální ekonomice a začali akcentovat hodnoty post-materiální „autentické existence“. Taková změna by totiž nejen znamenala dosti nepravděpodobnou transformaci lidského chování, jež se málokdy odehraje bez enormního tlaku, ale navíc by se jako odpověď na globální kapitalismus musela odehrát globálně.

A to je velmi nepravděpodobné i ve věku, kdy různá sociální hnutí, která by tento druh změny propagovala, mohou s pomocí internetu fungovat „globálně“. Stejně globální, ale o poznání silnější je totiž i vliv mainstreamových médií, která coby odnože globálního kapitálu sice mohou kritizovat různé nešvary, ale obecně důsledně pracují „uvnitř systému“ a šíří hodnoty kapitalismu.

Poněkud více realistické je, že se systém globálního kapitalismu zhroutí sám pod tíhou příští krize, nedostatku energetických zdrojů nebo v důsledku globální ekologické katastrofy, načež se vynoří poptávka po alternativách k současnému módu masové spotřeby a konzumní existence. Otázkou ovšem je, do jaké míry může být přechod k novému módu existence v takových situacích uvědomělý a do jaké míry by byl jen produktem nějakého nového globálního násilí a chaosu.

Výše řečené si neklade za cíl zpochybňovat oprávněnost hledání alternativ k současnému systému globálního kapitalismu. Přesto by možná byla na místě jistá uměřenost.

Například Hauser, v návaznosti na Žižeka, píše, že „… bezútěšnost, beznadějnost dnešního života souvisí s tím, že se dosud chováme jako neurotik. Cítíme, že zásadní společenská změna je to hlavní, ale nechceme věřit, že je možná“.

Tvrzení o „bezútěšnosti a beznadějnosti dnešního života“ je samo o sobě dosti kategorické. Mohli bychom totiž také tvrdit, že jakkoliv je konzumní kultura represivní a jakkoliv sociální stát prozatím souzněl s růstem Růstu, zároveň právě jistoty sociálního státu, zajišťující navíc masám lidí určitý ekonomický standard, dávají obyčejným lidem důstojnost a bezpečí, které nikdy v historii neměli.

Toto bezpečí je také vybavuje „politicky“, aby usilovali o změnu, budou-li si ji přát. V radikální levici je sice populární tvrzení, že pokusy o skutečné změny v rámci systému liberální demokracie jsou odsouzeny k nezdaru, neboť nakonec je možná jen taková politika, kterou diktuje kapitalistické panství, ale je to tak trochu jako kdybychom před třemi stoletími tvrdili, že prosazování se prvků konstituční monarchie a tržního hospodářství nemůže nic změnit na feudálním panství, natož s ním skoncovat.

Jinými slovy, nemůžeme se vyhnout otázce, zda ona požadovaná společenská změna nutně musí přijít v podobě jakéhosi revolučního přeryvu. A nikdo také neví, v co přesně by taková změna měla vyústit, protože definitivní odpovědi ztěžuje příliš vysoký počet „proměnných“: od prudce se měnícího kontextu mezinárodní politiky až po rostoucí vliv nových technologií a revolučních vědeckých objevů.

Z historie víme, že změny společenských řádů či celých civilizačních paradigmat se občas odehrávaly v podobě „revolucí“, občas ale evolučně tak, jak se do starého systému postupně vloudily prvky nového systému, až nakonec převážily do té míry, že změnily doposud existující paradigma. A když už se takové změny odehrály, byly nakonec o dost jiné, než co si představovali nejrůznější teoretici, neboť už tehdy bylo oněch „proměnných“ příliš mnoho.

Proto bychom si měli dávat pozor na příliš kategorické soudy. Václav Bělohradský například nedávno napsal, že „kapitalismus s lidskou tváří“ není možný. To by ovšem znamenalo, že alternativy k současnému kapitalismu musíme hledat jen mimo něj.

Jenže publicista Václav Žák oprávněně namítnul: „Zbývá nám opravdu jenom odmítnutí kapitalismu, jak tvrdí Bělohradský? Nebo platí, že kapitalismy mohou být značně odlišné? Je řecký kapitalismus stejný jako v Dánsku?“

Pokud připustíme, že politickou akcí v rámci systému liberální demokracie můžeme kapitalismus postupně reformovat, má demokratická levice velkou šanci převzít právě zde iniciativu, jak už jsem napsal v jedné z nedávných úvah na téma sociálního státu. Jejím praktickým úkolem současnosti je reformovat „reálný kapitalismus“, působící stále více v globálním měřítku, v „kapitalismus s lidskou tváří“ tak, jak se to v národním měřítku podařilo docela obstojně například právě ve skandinávských zemích.

Jde tedy o to, aby se i globální kapitalismus co nejméně vymykal nárokům vyspělé politické demokracie, jež v sobě kloubí svobodu, rovnost a solidaritu. Prvním úkolem je přivést globální kapitál pod politickou kontrolu. Nebude-li se globální kapitalismus této kontrole vymykat, je ho možné reformovat, je možné vést — i na globální úrovni — smysluplnou diskusi například o udržitelném růstu, a tedy i o limitech spotřeby a konzumerismu.

Ano, není kapitalismus jako kapitalismus. Pokud bude i nadále v globálním měřítku existovat kapitalismus v jakési podobě „latinskoamerické“, v níž funguje dnes, budeme dále mluvit o bohatém centru a chudé periférii, či o sociální nesouměřitelnosti. Bude-li existovat globální „kapitalismus“ v podobě skandinávské, tedy sociálně-tržního hospodářství, mluvíme o zcela jiné kvalitě globálního společenského uspořádání, v němž nakonec není vyloučena ani racionální diskuse o tom, jak se evolučně posunout za systém, který dnes, poněkud zjednodušeně, nazýváme kapitalismem.

A je zde ještě jeden důležitý argument: tlaku globálního kapitalismu na přetváření pracujících v recyklovatelné zdroje námezdní práce a na privatizaci veřejných statků přeci nemůže levice, snad ani ta radikální, čelit tím, že si umyje ruce nad sociálním státem v bláhové naději, že následná pauperizace dříve zabezpečených lidí vyprovokuje jakousi revoltu proti kapitalismu nebo změní způsob myšlení současného lidstva. Bohužel filozofii „čím hůře tím lépe“ lze v argumentech některých radikálně levicových myslitelů rozpoznat.

Levice by se měla semknout, aby sociální stát za každou cenu nejen ubránila, ale postupně umožnila, třeba s pomocí nadnárodních institucí jako je Evropská unie, jeho rozšíření i do těch částí světa, kde zatím neexistuje. Jakkoliv lze jeho některé důsledky, například konzumerismus, kritizovat, je to jedna ze základních bašt, z nichž lze souboj s globálním kapitálem nakonec vyhrát.