Nedávno spatřil světlo světa Manifest radikálního liberalismu od Jana Sterna a Jiřího Pehe, Obsahuje radikální kritiku neoliberálního způsobu vládnutí, jemuž se v posledních dekádách úspěšně daří útočit na sociální pilíře evropského demokratického státu a připravovat návrat neregulovaného kapitalismu. Česká republika není po nástupu pravicových vlád od roku 2006 výjimkou. Radikální kritika neoliberalismu byla u nás až doposud záležitostí spíše levicových kruhů. Zveřejněním manifestu tak levicoví oponenti neoliberalismu získávají významného spojence.

Autoři manifestu, zřejmě aby dodali radikální kritice neoliberalismu větší údernost, inspirovali se Marxem. Proti neregulovanému kapitalismu staví vizi společnosti „v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech“. Úvodní věta liberálního manifestu („Evropou obchází neoliberalismus“) je zjevnou parafrází úvodu Manifestu komunistické strany. Autoři však vynechali známou metaforu o „strašidle“, čímž bezděky vyjádřili defenzivní pozici, ve které se dnešní opozice proti neregulovanému kapitalismu nachází. Zatímco v polovině devatenáctého století obcházelo Evropu „strašidlo komunismu“, před kterým se tehdejší zastánci neregulovaného kapitalismu hrůzou třásli, dnešní Evropou žádné takové strašidlo (zatím) neobchází. Tradiční komunismus se mezitím historicky znemožnil a sociální demokracie, která neregulovaný kapitalismus změnila v přívětivý sociální stát, nenachází účinný recept, jak jej spolehlivě chránit proti nájezdům globálního kapitálu. Otázkou tedy je, nakolik může českou „proti-neoliberální frontu“ Manifest radikálního liberalismu inspirovat a posílit.

Po pečlivém prostudování manifestu se nelze vyhnout závěru, že zatím jen skromně. V analytické části manifestu autoři sice dobře popisují, kde všude neoliberalismus atakuje sociální stát a ohrožuje demokracii, ale kromě obnovení progresivního zdanění žádné významnější protiopatření nenavrhují: Chybí např. jasné odmítnutí záměrů privatizovat důchodový systém, zavést školné na veřejných vysokých školách, rozdělit kvalitu léčby na standardní a nadstandardní. Autoři kritizují neoliberalismus, že degraduje důstojnost pracovně-právních vztahů. Pak bych ale očekával, že se jasně postaví na obranu Zákoníku práce, proti rušení pracovních poměrů bez udání důvodů, zvyšování počtu zaměstnanců na dobu určitou, oslabování práv zaměstnanců na kolektivní obranu apod. Překvapivě mezi navrhovanými opatřeními chybí tradiční liberální témata — ochrana práv menšin nebo boj za rovnoprávnost mužů a žen. Mluví-li autoři o nadnárodním rozměru neoliberálních útoků na sociální stát, chybí výzva nadnárodní protiakce alespoň na úrovni EU.

Hlavní pozornost věnují autoři opatřením v boji proti korupci. Rozhodně si zaslouží ocenění, že jsou mezi nimi taková, která mohou boj proti korupci výrazně zefektivnit (zákon o státní službě, zvýšení trestních sazeb za korupci). Ocenit lze i některé návrhy na posilování demokracie (delegování členů rad veřejnoprávních médií občanskými organizacemi). Na strategickou obranu či dokonce ofenzivu proti neoliberalismu to ovšem nestačí.

Shrnuto, podtrženo. Manifest radikálního liberalismu je radikální v analýze neoliberálního vládnutí, ale málo radikální v konkrétních návrzích jak mu čelit. Liberálně smýšlející autoři manifestu nemusejí být přitom sociálními demokraty, či dokonce radikály nalevo od ní, aby si větší dávku radikalismu v kritice neoliberalismu mohli dopřát. Jistě něco vědí o novém či sociálním liberalismu, který již před více než sto lety vyrostl na kritice kapitalismu laissez faire (či ekonomického liberalismu), a který přišel s radikálními sociálními programy měnícími neregulovaný kapitalismus v demokratický sociální stát. Proč autoři v manifestu opominuli tuto stále živou liberální tradici?. Proč se místo toho dovolávají původního liberalismu s jeho pokorou před „vyšším řádem“, což je dnes spíše konzervativní a nikoli liberální legitimizace kritiky neoliberalismu? I přes tyto výhrady jsem ale přesvědčen, že Manifest radikálního liberalismu je se skutečně radikální liberální kritikou neoliberalismu slučitelný a může se stát vítaným spojencem demokratické levice při tvorbě politických projektů, jak v Česku neoliberalismu účinněji čelit.