Tedy, napřed jedna čistě technická poznámka: opravdu není dost dobře možno plným právem nastolit tvrzení, že "marxističtí klasikové o d h a l i l i, že společenské bytí má rozhodující význam". Oni vytvořili m o d e l dominance materiálního bytí nad "společenskou nadstavbou"; kterýžto model má bezpochyby svůj významný heuristický potenciál, ale na straně druhé je v něm velmi mnoho neujasněných momentů.

A stejně tak ani nelze plným právem tvrdit, že by klasikové marxismu tuto myšlenku vyslovili jako první; Marx tu v podstatě navázal na Platóna, a do jisté míry i na Aristotela (už Aristoteles totiž své pojednání o státě začíná právě ekonomikou; a vyslovuje tézi, že jenom ten kdo je dobrým hospodářem v oblasti ekonomiky, může být také dobrým občanem ve smyslu politickém).

Tyto myšlenky o vztahu politiky a ekonomie respektive těch "materiálních vztahů" jsou tedy už opravdu dost staré; Marx je jenom zevšeobecnil, vztáhl je na celé dějiny, a především je aplikoval na historicko-společenské formace.

Ten vztah hmota - duch tak jako tak profiluje v podstatě veškeré filozofické myšlení od jeho samotného počátku, aniž by bylo možno nalézt nějakou jednoznačnou odpověď.

V zásadě je možno říci: jakákoli snaha o nějakou konečnou, jednoznačnou odpověď se vždycky ukáže být velice pochybným podnikem; vždycky se ukáže, že takovýto model je jenom jednostranný, deficitní. Že jsou věci, které pojmout a vysvětlit nedokáže.

Ty potíže s tím marxistickým modelem jsou patrné právě i z daného textu: kde je postulována jednostranná priorita materiálního před "duchovním", tam pro nějaký autonomní akt lidského ducha prostě vůbec nezbývá místo. A jakkoli se marxismus snaží tento svůj deficit zmírňovat oním proslulým poukazem na to, že tato determinovanost člověka se realizuje jenom "konec konců" - to všechno nemění nic na tom, že tento model jako takový je - konec konců! - jenom jednosměrnou ulicí, a že pro autonomní čin lidského subjektu prostě neposkytuje nijakou vlastní nosnou základnu.

Takže, tolik jako prvotní poznámka. Podrobněji k té tématice materiální - nemateriální, determinovaný - autonomní až někdy příště.

Pane Poláčku, já říkám odhalili, protože se domnívám, že je to pravda. Pravda se odhaluje, ne konstruuje. Zdá se, že vám se ten Marxův názor nelíbí. Ale vždyť on přece řekl, že i společenské vědomí zpětně působí na společenské bytí, takže to není jednostranné. Ten determinismus není nijak fatální. Co tedy měl Marx podle vás tvrdit? Že je prvotní vědomí? Nebo že je to fifty fifty?

je konstatování autorky, že
k ovlivnění individuálního vědomí společenským vědomím není zapotřebí vyzývající „revoluční události“doplněno jejím zdůrazněním sebeproměny.

Upozorňuje na takovou proměnu individuálního vědomi, jež není iniciována „revoluční událostí“, ale pozorností a otevřeností člověka vůči procesům a dění, v nichž jedinec žije. Pozornost a otevřenost mohou pak nabídnout vnitřní výzvu, jejíž formulování povede člověka ke službě, „o níž nemusí nikdo vědět“.

Domnívám se, že je záhodno, aby – i když o té službě nebude nikdo vědět – působily její výsledky na další „individuální vědomí“, aby byly výrazné a zřetelně patrné. Proměna individuálních vědomí se snad nemusí konat pod hlavičkou nějaké organizace, ale má-li ovlivnit společenské vědomí a tím mít vliv na společenské bytí, je třeba, aby byla přiměřeně působivá.

Zdá se mi, že v informační společnosti dnešního dne by to nemusel být problém.

Máte pravdu, paní Šprynarová, že dnešní informační technika vytváří úžasné možnosti pro vzájemné ovlivňování individuálních vědomí - například tím, že přináší schopnost překračovat velké vzdálenosti mezi lidmi. Na druhé straně bohužel zároveň lidem umožňuje ještě více se izolovat od ostatních a nezajímat se o svět, popřípadě dokonce lépe umožňuje šířit nepravdivé informace atd. atd.
Jinak rozumíte správně, jde mi v podstatě o tvorbu sítí nebo struktur, ovšem nepředstavuji si, že by účastníci měli trávit čas na internetu. Měli by se postupně stát zárodkem nového světa.

Ano, paní Hájková, Marx skutečně řekl - a na to se marxisté v případě argumentační nouze vždycky znovu odvolávají - že celá ta sféra tzv. "společenského vědomí" je také r e l a t i v n ě autonomní, a že tedy má t a k é určitou možnost působit zpětně na tu "materiální základnu".
Jedná se právě o ten známý výrok, že ta materiální základna jenom "konec konců" určuje, determinuje tu "společenskou nadstavbu".

Jenže, klíčový problém v tomto způsobu argumentace je tento: aby něco či někdo mohl působit, být činný opravdu autonomně, pak pro tuto autonomní aktivitu musí mít nějakou vlastní, nezávislou základnu. Něco, co je principiálně nepodmíněné. Co nevyplývá z ničeho jiného.

A právě tohle je přesně to, co v tom Marxově modelu "materiální základny" a "společenské nadstavby" naprosto chybí. Marx nemá ve svém pojetí člověka a veškeré jeho duchovní, intelektuální, vědomé činnosti naprosto nic, co by tuto nezávislost té "společenské nadstavby" mohlo jakýmkoli způsobem konstituovat.

Už z té samotné dikce zcela jednoznačně vyplývá, o co se jedná: ta materiální sféra je "základna", zatímco celá ta intelektuálně-duchovní sféra je pouhá "nadstavba". Tedy něco, co vychází, vyrůstá, vyvěrá z té základny; sice ji může také nějakým způsobem ovlivňovat, ale právě jenom z p ě t n ě, asi tak jako když na zahřmění děla odpoví ozvěna, a dělostřelec se ulekne hřmotu, který sám způsobil.

Celá ta sféra společenského vědomí ale u Marxe principiálně zůstává jenom d r u h o t n á, jenom odvislá, zůstává jenom nesvébytným odrazem té "materiální základny".

Abychom se vrátili k vlastnímu tématu Vašeho článku: ano, samozřejmě i podle marxismu existuje takzvaná "subjektivní stránka revoluce", to znamená revoluce nenastávají čistě "automaticky", to jest tím že by uplynul určitý počet let či něco takového, k provedení revoluce je zapotřebí i revoluční aktivity dostatečného množství jejích potenciálních aktérů.

Ale stále tu zůstává platný jeden zásadní postulát: ať se člověk sám snaží jak chce, ať si myslí co chce, veškeré jeho snažení a chtění nevede nikdy k cíli, pokud ta sama "materiální základna" není zralá ke své přeměně.

Což samo o sobě dokonce vůbec není postulát nijak chybný; nakonec Marx ho plně převzal od Hegela, jediný rozdíl je v tom, že pro Hegela byla ta "revoluční přeměna" v podstatě výsledkem práce vědomí (byť i v reálném historickém, tedy "materiálním" kontextu), zatímco pro Marxe je revoluce naopak záležitostí právě těch "materiálních", tedy v prvé řadě produkčních procesů a vztahů.

Musíme si uvědomit, v jaké souvislosti tento Marxův model chceme používat: Marxovi se jednalo výhradně o věc revoluce, celou svou pozornost fokusoval právě jenom na revoluci; a v tomto ohledu, jak řečeno, je uvedený postulát zcela legitimní, v tom smyslu, že velký společenský převrat (tedy revoluci) nemůžeme provést dříve, nežli k ní dospějí objektivní podmínky.

Jestliže tedy Marx má v daném bodě pravdu, v čem je vlastně problém?

Je to především problém principiální d e t e r m i n a c e člověka, jeho myšlení, jeho vědomí, jeho činů. Tak, jak to bylo naznačeno už výše; ale podrobněji k tomu až zase příště.

Já bych řekla, že i u Marxe ona determinace končí přesně v tom bodě, kdy proletáři "nemají co ztratit, jenom své okovy". Jakmile proletáři nemají co ztratit, stávají se vlastně naprosto autonomním a nedeterminovaným subjektem. Pak už jim totiž přestane záležet na vlastním bytí (které stejně nestojí za nic), takže i společenské bytí se v ten okamžik staví bokem a proletariát může začít jednat a přestavovat svět k obrazu svému. A vypukne revoluce.
Ještě jsem zapomněla dodat, že u jednajícího proletariátu je důležitý stupeň jeho chaotičnosti či organizovanosti. Ta organizace samozřejmě musí probíhat už v době před revolucí, kdy se formuje jejich třídní vědomí.
Jinak, Marx myslím počítal s opakovanými revolucemi, z nichž některé budou neúspěšné.
Teď ještě zbývá vysvětlit, jak je to s tou determinací a autonomií v současné době, kdy od Marxovy smrti uplynulo více než 130 let a svět se velice změnil.
Jaké vlastně máme možnosti jednat a kdo je dnes proletariát?

má, jak se domnívám, upozornění na úlohu individuálního vědomí. Mám na mysli konstatování, že člověku „stačí, když bude pozorný a otevřený“.

Velice by se mi líbilo, kdyby ta pozornost a otevřenost představovala první krok k aktivizaci individuálního vědomí ve smyslu „co s těmi procesy a děním, ve kterých musím žít, mohu udělat?“

Aktivace množiny individuálních vědomí se koneckonců projeví v praktickém proměňování „materiální základny“ stejně jako v ovlivnění „společenské nadstavby“. Netřeba se přitom schovávat za více či méně umné teoretické konstrukce nebo se vyviňovat tvrzením, že to bůh dopouští.

Existují okolnosti a v současném globálně propojeném světě mohou nastat podmínky, kdy cíleně zaměřená aktivace množiny individuálních vědomí lidí může mít buď zcela zničující nebo naopak záchovný výsledek.

Nelze vyloučit, že tento bipolární výsledek může být též důsledkem aktivace vědomí jedince, jemuž daná situace dovoluje nebo naopak dokonce přikazuje se pro jeden ze dvou výsledků rozhodnout..

V každém případě není objektivně stanovitelné, kdy se člověk stává tím, kdo "nemá co ztratit". Ale máte pravdu: ten, kdo nemá co ztratit, může jednat i zcela destruktivně. Marx v tom asi přisuzoval velkou úlohu rozumu ("získat mohou celý svět") a hlavně své teorii. Myslím si ale, že by bylo žádoucí, aby se do situace, kdy nemají co ztratit, opravdu nedostaly velké masy lidí najednou.

za pořádné téma k diskusi o podstatných otázkách a ne o těch různých pseudoproblémech, které nastolují mnozí autoři na DR. Jsem rád, že to zaujalo i paní Špynarovou. Nejsem rád, že tu zase problém zaplevelují kydy našeho obrdiletanta Poláčka, který znovu potvrdil nejen neschopnost pochopit marxismus, ale nulovou filozofickou kulturu. Než se do něj pustím, tak pár upřesnění k tvému textu, který je jinak velmi dobrý. Jde o ten vztah duch-hmota, základna – nadstavba. Tady pozor! Duch není nic mimo hmotu, myšlení, cítění, aktivita v nevýrobních činnostech, intuice apod. to je jen forma hmoty, čímž Poláčkovy kydy ztrácejí základ. Proto je přesnější hovořit o společenském bytí a společenském vědomí, které vlastně vyjadřují určitou vnitřní hierarchii uvnitř společenské formy hmoty, ukazují i zakotvení společenské formy hmoty v nespolečenských v biologickém, geografickém apod. – připomínám, že tyto nevýrobní složky hmoty vlastně zahrnují jen to vzájemné, oboustranné působení společenské formy hmoty a jiných forem – pomoci kategorie biologický faktor tedy nepostihujeme zcela mimo kontakt se odehrávající biologické procesy (třeba v buňkách, atd.), pokud nemají nějaký význam pro společnost – i když nepřímý, zprostředkovaný výrobním způsobem – dialektikou výrobních sil a výrobních vztahů (Marx předvídal, že se přírodní procesy stanou přímou součástí výrobních sil – viz biotechnologie atd.).
Poláček jako diletant nevidí souvislost a zprostředkování různých stránek společenské formy hmoty. Kecá o nějaké autonomní základně pro nadstavbu – to je vrchol hlouposti. Všechny stránky života společnosti se přece spojují v člověku, v množstvích konkrétních lidí. Lidé jsou hlavní složkou výrobních sila jejich prostřednictvím působí na přírodu, plní určitou profesní roli. To by ale nemohli bez určité vzájemné vazby ve výrobním procesu – to jsou výrobní vztahy, koncentrovaně vlastnictví – to je vlastnická role člověka. Do této role jsou více méně vtlačeni, ať chtějí či ne, ať si to uvědomují či ne. Tato role je založena už tím stavem výrobních sil a zaběhaných výrobních vztahů, které se vytvořily před jejich narozením. Samozřejmě nejsou to loutky a mohou si do jisté míry vybrat, ale jen do jisté míry – dlouhodobě, statisticky se té předepsané roli mohou vyhnout jen menšiny (na konkrétních podmínkách historie závisí jak veliké). Černoch z Haarlemu v 19. století se těžko mohl stát bohatým podnikatelem nebo být zvolen prezidentem atd. Konkrétní člověk má samozřejmě i možnost zvládat svou roli lépe či hůře, flákat ji nebo jí být plně pohlcen -–tato možnost se na našem stupni vývoj značně rozšířila, ale pořád tu ta determinace je – kdo se roli vymkne – klesá spíše dolů. A tento člověk hrající už dvě podstatné role (hraje i řadu dalších – např. v rodině atd.) má mozek a o svém údělu i údělu jiných přemýšlí, popřípadě si organizuje svůj nevýrobní život, správu společnosti, pravidla chování k jiným lidem, může propadnout nějaké víře v Boha atd. – zkrátka vědomě a aktivně reflektuje svoji ekonomickou roli a přírodu kolem sebe i lidi kolem sebe - a to je ta nadstavba. Jeho hlava není přece nějakým jednosměrným otiskem - poznává svět lépe či hůře, cítí tak či tak, organizuje se lépe či hůře, popř. účast v organizovaných formách odmítá atd. – to je ta relativnjí samostatnost, při níž ovšem současně působí i na ty své role -může např. vyvlastnit majetek nebo ho naopak tvrdě hájit, apod. Jakou by k tomu Poláček ještě chtěl základnu – jaký přídavný přístroj by chtěl pro svoji hlavu a hlavy těch lidí kolem? (On by tedy nějaký přídavný přístroj opravdu potřeboval, je zrovna příkladem toho, jak omezené jsou schopnosti necvičeného a ještě ideologicky zatemněného vědomí vůči bytí. No a to, co jsem popsal u jednotlivce, platí i při pohledu na společnost jako celek – s tím dodatkem, že ve společnosti je dělba práce. Na určitých stadiích vývoje jsou souhrnem přírodních i výrobních podmínek i vzájemného přemýšlení a nevýrobního jednání lidí velké skupiny prakticky zbaveny možnosti nějak moc poznávat organizovat se, zatím co jiní jsou přímo pro vyčleněni pro nadstavbové činnosti, tím se ale vliv přírody, výrobních sil a výrobních vztahů jako určující nemění – i lidé vyčlenění pro duševní práci a poznávání jsou ovlivněni zájmy vlastníků či nevlastníků – což tady diskuse na DR jasně potvrzují (tu bídu intelektuálů odmítajících marxismus). No a tak se může buď celá nadstavba nebo některé její stránky (např. náboženství) opožďovat za ekonomickým trendem, nebo ho může předbíhat a prognózovat (tuhle schopnost má zejména umění,ale taky politické myšlení).Politika, která je zakotvena v nevýrobních mocenských mechanismech (armády, policie, vězení, propaganda apod.) může občas propadnout snaze vnutit ekonomice něco jiného (fašismus otroctví, protosocialismus komunismus), ale to vždy dříve či později končí špatně nebno se to ustálí na nějaké nižší úrovni. Po VŘSR nemohl přijít skutečný socialismus a už vůbc ne komunismus, takže se to ustálilo na protosocialismu,z velké francouzské revoluce nemohlo vzejít rovnost, volnost, bratrství, ale jen kapitalismus atd. Takže paní Špynarová správně přemýšlí o tom individuálním vědomí a jednání, kde v důsledku všech těch popsaných determinací individua –ekonomických i neekonomických – se odehraje konkrétní syntéza a z ní vzejde nejen to konkrétní poznání jednotlivce, ale třeba i ve společnosti se šířící vztek a pocit, že už to takhle dál nejde – tohle shrnul Lenin v té revoluční situaci. Nejde tu o automatismus – někdy ten vztek vznikne i když objektivní podmínky nejsou, jinde naopak jsou a to odhodlání, chuť jít do toho prostě není – je to u jednotlivců velká neznámá, ale statisticky to vzniknout jednou musí – tlak těch rolí do toho většinu určité skupiny nažene – a výsledkem nemusí být jasná revoluce, ale třeba i ta převážná kontrarevoluce u nás v listopadu – zlikvidovat neúspěšný protosocialismus bylo nutné, ale vzniknout z toho mohl jen kapitalismus – krok zpět. A poslední poznámka, pro Vás obě jistě zbytečná neztotožňujte revoluci jen s určitou konkrétní formou politické revoluce – nemusí být barikády, ani dobývání Zimního paláce!!! Sociální revoluce je komplexní, progresivní, kvalitativní změna ve všech oblastech života společnosti a může dokonce v těch sférách probíhat v odlišném horizontu – může padnout kapitalismus, ale nemusí být ještě vědecko-technická revoluce, revoluce v ideologii může předbíhat všechny ostatní.

Podmínkou odhodlání měnit nemusí být nesnesitelná chudoba, revoluce nedělají ti nejchudší - ale ti, kteří stojí v situaci, která je nutí ke změně a bývají to ti, kteří jsou svým postavením na daném stupni vývoje nejlépe připraveni k té změně, která může proběhnout - ti bývají hegemonem revoluce (ve francouzské revoluci buržoasie, u socialistické revoluce sázeli klasikové ne na zubožené rolnictvo - i když s ním počítali jako sespojencem - ale natovární dělnictvo, chudobu - zejména rolníků - vyzdvihoval maoismus, a v mé představě revoluce samosprávné to nebudou živořící pozůstatky klasického proletariátu, ale kognitariát motivovaný samotnou logikou své práce bržděné kapitalistickou logikou.) Argument? - cožpak byli lidi u nás v listopadu na tom existenčně špartně? Ale všichni jsme měli pocit, žetakhle už to dálenejde, proto mohla působit jako jiskra ta lež o zabitém studentovi. Prostě to už nešlo po staru dál a ti nahoře taky nevěděli, co mají dělat.

To individuální vědomí je určitě velice důležité. Proto by měl každý potenciální revolucionář, který se zamýšlí nad tím, co on osobně může udělat pro svět, jak píše paní Šprynarová, především začít pracovat sám na sobě. To znamená zejména na svém politickém a jiném vzdělávání, na umění rozumět světu a lidem, ale i na svých morálně-volních vlastnostech a dalších osobnostních kvalitách (například by se neměl nechat snadno ovlivnit) atd.
Prostě ne jenom nečinně čekat „až to přijde“, ale připravovat se na revoluci předem, i když bude jenom taková „soft“. A uvědomovat si, proč to vlastně dělá. Takový člověk může pak být přínosem pro ostatní, kteří ho budou potřebovat. Já myslím, že takoví lidé se určitě najdou, že už teď jsou. Možná ani netuší, že jsou revolucionáři.

vládnoucí třída dnes dokáže manipulovat daleko více do hloubky osobnosti jednotlivce než kdykoli předtím - kam se hrabe církevní učení o trojím lidu a nutné poslušnosti poddaných proti masově a promyšleně produkovaným pocitům zmaru, nicoty, nesmyslnosti snažení,či špatné lidské přirozenosti a strachu vzbuzovanému i u lidí, kteří nepodléhají primitivnímu behaviorismu, ba dokonce i pocitu směšnosti a trapnosti v případě vysoce cílevědomé aktivity (o tom něco vím, i když mne to nedostalo a nezastavilo) atd.
A dál - a to vidíme tady na DR - i těm, kteří něco cítí a byli by i odhodláni k aktivitě - brání neexistence kloudné teorie o světě vyvolávající i odpovídající emocionální mobilizaci. Dnešní čeští levicoví intelektuálové jsou ochotni donekonečně žvanit o tom, že chybí levicové paradigma a snažit se ho lepit z různých špatných porvků převzatých z buržoasní ideologie, včetně neomarxismu a postmarxismu, a přitom se upřímně zasmějí třeba mému konstatování, že takové paradigma je, je možno ho rozvíjet a vylepšovat, když se ovšem budou snažit se naučit to, co dosud pod vlivem oficiální ideologie z hloubi duše nenáviděli a odmítali a zesměšňovali (viz Bureš, Škabraha a do nedávna i Karen a myslím, že i hosudar tohoto listu Patočka). A nepovšimnou si ani obratu Chomského a místo toho vedou neplodnou debatu o disidentech. Není v bibli něco jako "Bože odpusť jim, mají uši a neslyší, mají oči a nevidí.."?
Takže k té akceschopnosti individuálního vědomí (i jednání!!!! - dobře myslet nestačí!!!!) j přece jen je třeba nějaký silnější vítr z oblasti objektivních podmínek (většinou zde ekonomické vlivy zprostředkují politické krize), pak najednou padají ve vědomí lidí hodnoty zdánlivě samozřejmě a neotřesitelné - viz u nás po r.1968. A naopak - najednou jsou v centru ideje odněkud z okraje atd. Tohle už nelze nehlížet jen z hlediska individuálního vědomí a psychiky, tady se spojením podkritických množství najednou vytváří množství nadkritické, nová kvalitu. Tento proces většinou probíhá přes třídní vědomí. Přesto i v těchto procesech se projevuje ta relativní samostatnost vědomí a jednání lidí,rámcově spoutaných okovy objektivně a nezávisle na jejich vědomí, ovšem prostřednictvím jejích aktivit se skládajících, ekonomických podmínek. Tohle mechanicky zjednodušeně uvažující Poláček, zajatec nepěstovaného běžného vědomí a buržoasní ideologie, nemůže pochopit, i kdyby se dokázal donutit k tomu, aby si přečetl významnější práci klasiků (což nedokáže).

to, že „maji uši k slyšení, ale neslyší a mají oči k vidění, ale nevidí“ sděloval Hospodin prorokům, například Jeremiášovi a Ezechielovi (ale možná i jiným) o lidech, kteří mu lezli na nervy, protože ho nectili, nechtěli vidět pravdu a vůbec se nechovali tak, jak by měli. A poslal proroky do světa, aby těm nevidícím a neslyšícím lidem ty oči a uši otvírali. Ale proroci lidem jejich chování moc neodpouštěli (to dělal teprve Ježíš), Oni jim, myslím, spíš vynadali.

O panu Poláčkovi soudím, že má něco za lubem, že nám chce něco závažného sdělit (nějaký svůj domnělý objev), ale pořád kolem toho chodí jako kolem horké kaše.
Jinak se mu samozřejmě omlouvám, že jsem ho s tím tématem trochu předběhla.

kvalitní přeměny lidského světa by snad bylo nejen vhodné, ale též užitečné opustit dualistickou teorii vztahu hmoty a ducha (základny a nadstavby) a pokusit se o pochopení (a uchopení) jejich ucelené jednoty.

Marx právě vůbec není dualistický. Jak výše poukázal J. Heller, i to vědomí je konec konců jen formou hmoty.
Jenom jde o to, že některé skutečnosti musíme nějak pojmenovávat.

Tím ovšem nechci říct, že marxismem se musí zabývat úplně každý. Samozřejmě, že nemusí. Různí lidé mají ke světu různé přístupy. Na některých věcech se ale mohou jistě shodnout.
P.S. Já sama ostatně s oblibou používám různých přístupů.

koneckonců uvažovat i o tom, že materie je určitým projevem ducha.

Já totiž usuzuji takto: Pokud je vědomí formou hmoty, pak je její velmi vysokou (vysoce organizovanou) formou. A vzhledem k tomu, že předpokládám, že nižší vývojové formy předcházejí vyšším vývojovým formám, že by se bez nich neutvořily (evoluce je přece vývoj od nižších forem k vyšším), tak bych spíš soudila, že hmota tomu vědomí předcházela.
Ale ovšemže, jedná se o základní filosofickou otázku, kterou každý vidí trochu jinak. Vždycky se najde někdo, kdo řekne: "A kde se všechna ta hmota vzala?" Nebo: "Existuje vůbec?"
Osobně se základní filosofickou otázkou příliš nezabývám. Vznikem světa nebo dokonce Velkým třeskem už vůbec ne. Je mi celkem lhostejný.

včetně úvahy o hmotě jako určitém projevu ducha nebo naopak - při čemž se pomíjejí úvahy o prvotnosti a odvozenosti jednoho či druhého - není podle mého soudu nikterak v rozporu s praktickou činností lidí, například s praxí družstevní demokracie.

Zdá se ale, že praxe družstevní demokracie k diskusi v DR příliš neláká – viz http://denikreferendum.cz/clanek/18307-v-casech-krize-se-druzstva-ukazala-oproti-konvencnim-podnikum-odolnejsi

Takže, pokračujme v našich úvahách o problému determinismu v Marxově modelu společnosti.

Jak řečeno, v určitém smyslu Marx naprosto nemá nepravdu, když aktivitám (jednotlivého) člověka upírá autonomii, a vřazuje tyto aktivity do chodu a evoluce objektivních dějin: stejně jako sociální revoluce může mít naději na úspěch, teprve až když k ní dospěly objektivní podmínky rozvoje společnosti, tak stejně tak třeba i takové křesťanství se mohlo prosadit - jakožto monoteistické náboženství - také až v tom dějinném momentu, kdy k tomu nastaly příznivé podmínky ve vývoji lidské společnosti tehdejší doby.

Takže, ještě jednou otázka: kde je tedy problém?

Problém je v tom, že Marxova teorie závislosti aktivit jednotlivce na objektivním vývoji se samozřejmě nedá omezit jenom na ten jediný moment revoluční situace. Nýbrž, Marx se nemůže vyhnout tomu, aby zároveň nepodal svůj zásadní obraz člověka vůbec - tedy jeho svobody, jeho autonomie, a jeho podmíněnosti, jeho determinovanosti.

Abychom si více přiblížili daný problém, podívejme se ještě jednou na Hegela (od něhož, jak už zmíněno, Marx tento svůj model aktivity člověka a objektivních podmínek přebírá).

U Hegela se celá věc jeví tak, že tento svět je ve své nejhlubší podstatě profilován určitými ryze logicko-strukturálními určeními. Vztah bytí-nebytí, pohyb jako dialektické zprostředkování mezi nimi, jednotlivé-všeobecné, forma-obsah atd.atd. - celý vývoj vesmíru, a tedy i vývoj člověka a společnosti, je předurčen, a tedy determinován, těmito základními určenostmi. Evoluce a dějiny nejsou nakonec nic jiným, nežli samovývojem těchto základních logických respektive metafyzických určení, od nižších forem k vyšším, komplexnějším formám dialektického zprostředkování.

Role člověka pak nespočívá v ničem jiném, nežli pochopit tento objektivní vývoj univerza, a aktivně a vědomě ho dovršit tím, že ho realizuje v dovršeném, dokonalém státním zřízení, které je finální, konečnou dialektickou syntézou protikladu jednotlivec - celek.

V Hegelově podání jsou tedy celé dějiny primárně vývojem v ě d o m í; ale i tak byl tento jeho model konfrontován s námitkami, že pro vědomou, autonomní aktivitu člověka ponechává jenom minimální prostor (případně vůbec žádný).

Triviálně vyjádřeno, v tomto Hegelově modelu evoluce je všechno už předem "nalinkováno", předurčeno; člověk sám v podstatě nemá žádnou jinou volbu, nežli se tomuto samovývoji tohoto "objektivního ducha" víceméně pasivně přizpůsobit. Zkrátka: tento Hegelův model je mnohými vnímán jako krajně deterministický, kde pro svobodnou aktivitu člověka ve skutečnosti nezbývá místo.

Marx, jak řečeno, přebírá tento Hegelův model; jenom s tím rozdílem, že ho "materializuje". Na místo samovývoje "objektivního ducha" respektive logicko-strukturálních určení nastupuje "hmota", tedy na jedné straně prý objektivní přírodní zákony, a na straně druhé materiální, produkční činnost lidstva.
Přes tento rozdíl mezi "idealismem" a "materialismem" je ovšem ten základní myšlenkový model zcela stejný; a s ním Marx nutně dědí i ten zásadní problém: tento model působí velice deterministicky, a pro autonomní aktivitu lidské bytosti sotva ponechává nějaké místo.

To neznamená, že by tato individuální aktivita byla vyloženě "zakázána" (už i Hegel ví, že jakékoli individuum se samozřejmě může chovat relativně libovolně, i v rozporu s tím objektivním, tedy "nalinkovaným" vývojem); ale jde o to - a to je zcela podstatné - pro nějakou skutečnou autonomii lidské bytosti tu není položen ŽÁDNÝ REÁLNÝ ZÁKLAD.

Není tu prostě dáno vůbec nic, co by lidské i n d i v i d u u m mohlo dosáhnout, mohlo oslovit v jeho jedinečné, nezaměnitelné individuální existenci, co by mu mohlo imanentně, z hloubi jeho vlastního sebesrozumění ukázat, jaké jeho jednání vede k větší míře vlastní svobody, a které nikoli.

Znovu se ukazuje, že Marx veškerou svou pozornost fokusoval jenom na moment revoluce; a proto dokáže nakonec oslovit člověka j e n o m jako revolucionáře. Jenom pro těch několik málo zlomových okamžiků v celých dějinách lidstva, kdy dochází ke skutečně klíčovým revolučním situacím, jedině tehdy se člověk jako individuum může ztotožnit se svou rolí vykonavatele objektivního chodu dějin; ve všech ostatních časech je jenom jakýmsi "atomem" víceméně bezcílně oscilujícím sem a tam, pasivně čekajícím na příští revoluci.

Takže, tolik k problému determinismu v Marxově modelu "materiální základny" a "společenské nadstavby".

Další problém, který s tímto modelem souvisí, už zcela přesně vystihla paní Šprynarová: je to ta otázka, jaký je vlastně skutečně vztah mezi Marxovým materialismem, a mezi objektivní realitou. To totiž naprosto a vůbec nejsou identické pojmy. K tomu ale zase až někdy příště.

Paní Šprynarová, zdá se že Vám některá témata na DR přece jenom poněkud unikla: o družstevnictví se tu vedly četné, sáhodlouhé a velmi zaujaté diskuse. Centrálním tématem ovšem naprosto nebylo a není, jestli tato družstva mohou existovat (samozřejmě že ano) - nýbrž zásadním bodem sporu byl jejich základní charakter, především otázka, jestli opravdu mohou mít reálný potenciál nějak podstatně překonat logiku kapitálu.

Co se týká toho, jestli družstva se v průběhu poslední krize ukázala být jako odolnější: to je velice obecná výpověď, statistiky jsou jak známo velice problematická záležitost, vždycky záleží na tom jak je kdo čte, muselo by se naprosto do hloubky analyzovat, v jakých oborech jsou tato družstva činná (to jest, jak si vedla ve srovnání se srovnatelnými soukromovlastnickými subjekty v t o m t é ž oboru), také doba kdy vznikla (z dikce se jeví, jako by mnohá z nich vznikla až v poslední době, právě za času krize - tady je ještě příliš brzy na posouzení, jestli opravdu přežijí i dlouhodobě).

neexistuje možnost zodpovědět základní filosofickou otázku tak či tak - vždycky se dá argumentovat proti, ale jak správně říkáte,to vůbec není na překážku spolupráci křesťanů i materialistů třeba v sociálních věcech, v politice apod. Mám ve své ZO KSČM živoucí příklad - křesťana, který říká "ježíš mi ukázal co a Marx jak" a výborně si rozumíme.
Jen ještě k Vaší větě o dualismu, kterou jste zřejměpo připomínnce Evičky opustila - marxistický materialismus je opravdu monistický, jsme jako jednotlivci i jako společenská forma pohybu hmoty ztělesněním jednoty hmoty - řekněme v užším slova smyslu a její specifické stránky, nazývané s oblibou "duch" a tato stránka má značnou míru relativní samostatnosti, ale svého zatížení tím prvním se nemůže zbavit - zatím!!!! Ale i kdyby se v budoucnu lidský druh jakkoli řetvořil a nepotřeboval jíst atd., zase by to byla jen jedna vývojová forma hmoty,cožý nás ale nemusí pálit.

píšete o svobodě jako o něčem, co je proti determinovanosti.
A já se ptám: co je to svoboda?
Moci si vybrat, co nám někdo nabízí?
Nebo moci uskutečnit to, co v nás je? Pokud v nás tedy vůbec něco je. Možná, že ne.
Ale možná jde o otázku životního naplnění.

Paní Hájková, ta otázka po svobodě je samozřejmě plně k věci (pokud je tu řeč o determinismu); ale otázka svobody, to je tak obrovsky složitý a komplexní problém, že kdybychom to tu teď začali dopodrobna rozebírat, rozbije nám to celou stávající linii našeho uvažování. (Otázka svobody, to by stálo opravdu za samostatný text; nechcete nějaký takový napsat?)

Pro tuhle chvíli se spokojme s minimalistickým vymezením svobody, tak jak nám vyplývá z dané tématiky: že totiž svoboda je opakem determinace. Především, když tato determinace má jenom vnějškový, až přímo mechanický charakter. (Ne každá determinace nutně musí znamenat naprostý zánik svobody; jinak bychom nemohli být svobodni vůbec.)

Ještě krátký návrat k tomu, co Marx - ve spojitosti s oním modelem materiální základna - společenská nadstavba opravdu zcela originálně nového postavil do světa.

Shodou okolností, zrovna v těchto dnech jsem narazil u Aristotela na pasáž, která s tím přímo souvisí. Aristoteles tu rozebírá možnosti a předpoklady "dokonalého státu"; a kromě jiného se tu zastavil i u vnějších, materiálních, produkčních a geografických podmínek a daností toho či onoho státu. - Mimochodem, Aristoteles tu výslovně používá termínu "materiální základna"!!

A kromě jiného zde Aristoteles vyslovuje opravdu zajímavé konstatování: že takový stát (tj. za tehdejších podmínek stát městský), který má velký přístav s nadměrně intenzivním obchodním ruchem a stykem, že takovýto stát - nutně směřuje k demokracii! (Zatímco státy v jiných produkčně-geografických podmínkách, především agrární, směřují spíše k oligarchii.)

To znamená: už samotný Aristoteles zcela jednoznačně pracuje s předpokladem, že ona "materiální základna" je určujícím faktorem jak pro politickou formu v užším smyslu, tak ale tedy i pro politické názory a jednání obyvatelstva! (A to dokonce ani Aristoteles s tímto pojetím naprosto nebyl prvním; před ním tuto myšlenku vyslovili už starší autoři.)

Zkrátka: my tady máme ten čistě marxistický model určujícího poměru mezi "materiální základnou" a "společenskou nadstavbou" - ovšem, formulovaný už dva a půl tisíciletí před Marxem!

Takže, opravdu se naprosto a v žádném případě nedá tvrdit, že Marx by tento poměr "objevil"; Marx tuto relaci ovšem velmi podstatně modifikoval.

Pro řecké autory byl tento faktor působení oné "materiální základny" sice velmi významný a v jistém smyslu skutečně určující; ale na straně druhé, co se týče uvažování o tom, jakým způsobem dosáhnout optimálního uspořádání státu (respektive společnosti), pak to pro ně byl jenom j e d e n z celé řady faktorů.

Zkrátka, ti antičtí autoři si byli plně vědomi toho, jak velice složitý fenomén je jak stát, tak člověk sám, a jak krajně obtížné a náročné je uvést všechny relevantní faktory do vzájemného souladu tak, aby bylo možno dospět úspěšně k cíli, k "dobrému státu". Žádný z těchto antických autorů nevytvořil takové simplifikované, lineární spojení mezi "materiální základnou" a "společenskou nadstavbou" v tom smyslu, že postačí zavést společné vlastnictví (na základě společné produkce), a že už jenom tím nám vznikne bezrozporná, blažená celospolečenská harmonie a homogenita.

Dokonce i Platón, který tomuto Marxovu modelu se svým postulátem naprostého společného vlastnictví přišel nejblíže, se od Marxe zcela zásadně liší tím, že toto majetkové společenství postuluje pouze pro onu exkluzivní skupinu či vrstvu "strážců státu" - což byla v podstatě zcela umělá líheň naprostých specialistů, už od samotného momentu početí. Pro naprostou většinu "civilního" obyvatelstva ani Platón s ničím takovým nepočítá.

Takže, shrňme si: Marx naprosto není tím prvním, kdo by přišel s oním modelem určujícího postavení té "materiální základny" oproti oné "společenské nadstavbě".
Marxovo specifikum sestává výhradně v tom, že on věří, že už jenom samotný fakt společné produkce a společného vlastnictví je dostatečně silným a účinným faktorem pro to, aby dokázal překonat a vyřešit všechny zásadní rozdíly, rozpory a zájmové protiklady ve společnosti.

ono k tomu vlastně ani není co dodat. On sám naznačil rozdíl mezi Marxovým a Aristotelovým pojetím. A to náš diletant ani netuší, že pojem "základna" je v marxismu totožný s výrobními vztahy (ne silami!!!)-tudíž s realizací vlastnických rolí. U Aristotela je to spíše povrchní souhrn typu hospodaření- o třídní podstatě ani páru. Ale Marx nikdy nepopíral,že čerpá z klasiků. Takových "širších" pojetí člověka bez odhalení podstatného je v dějinách lidského myšlení moc, stejně jako nejrůznějších diletantských plagiátů typu Poláčka.
A vidíš - zase z toho Poláčka nevypadne odpověď na naši otázku, kterou z těch pár možností k překonání té špatné lidské přirozenosti chce - a) genovou či jinou biologickou terapii, b) systémovou osvětu, c) božské vnuknutí.
zajímavé jediněje, že zřejmě bez výběru čte to či ono, jenom na čtení Marxových prací nemá - proto není schopen nikdy říci, o jakou práci opírá ty své výmysly. To je obsese, ne-li něco horšího.

Pokročme teď dále v našich analýzách Marxova modelu vztahu "materiální základny" a "společenské nadstavby". Věnujme se teď tomu nejzákladnějšímu metodologickému východisku Marxovy teorie, totiž jeho "materialismu".

Připomeňme si, že právě tento materialismus je základním argumentem marxismu pro tvrzení jeho exkluzivního postavení oproti jiným teoriím: jedině díky tomuto materialismu je prý marxismus jako jediný schopen reálně a objektivně postihnout společenské a dějinné procesy, jedině díky němu má prý marxismus "vědecký" charakter.

Pro osvětlení toho, o co se jedná, se podívejme napřed blíže na to, za jakých okolností tento Marxův materialismus vlastně vznikl.

Je nutno si uvědomit, že Marx byl v prvé řadě do krajnosti zklamán německou občanskou revolucí: za podmínek "divokého" kapitalismu 19. století, kdy sociální rozdíly byly opravdu takové, že privilegované vrstvy společnosti jezdily ve zlatých kočárech, zatímco ti chudí mnohdy doslova umírali hladem, se tato německá revoluce zastavila jenom u práv čistě občansko-politických, zatímco řešení skutečných, sociálních problémů zůstala mimo zájem politických elit. I samotní levicoví (mlado)hegeliáni se utápěli v nekonečných diskusích o tom, jak nejlépe uskutečnit Hegelovu "ideu státu", jak co nejlépe dovést ke státnímu dovršení Hegelova "objektivního Ducha".

Je zcela pochopitelné, že radikální revolucionář Marx tyto nekonečné filozofické diskuse brzy začal považovat za nesmyslný intelektuální balast; a celé dědictví Hegelovy filozofie odvrhl jako prázdný a společenské realitě vzdálený "idealismus". A přiklonil se právě k myšlenkové metodě materialismu, která mu samozřejmě skýtala daleko použitelnější základnu pro jeho revoluční snahy.

Takže, tento odklon Marxe od "idealismu" k materialismu je celkem vzato zcela pochopitelný; základní otázkou ovšem zůstává, jestli se špinavou vodou určitých sterilních forem "idealistické" filozofie nevylil zároveň také dítě její pojmově-logické metody.

Podívejme se teď tedy blíže, do jaké míry tento (Marxův) materialismus obstojí ve svém nároku, být tím jediným legitimním způsobem zkoumání tohoto světa a jeho procesů.
Tuto analýzu si rozdělíme na dvě části: v prvé části se podíváme na ten vztah materialismus-idealismus z čistě teoreticko-poznávacího hlediska; ve druhé části se pak zaměříme na ten specifický Marxův model "materiální základny" a vědomí a jednání konkrétního individua.

Takže tedy, materialismus kontra idealismus. Z hlediska materialismu je jakýkoli filozofický, světonázorový idealismus pouhé "duchaření", pohrávání si s jakýmisi svévolnými a nijakým způsobem nedokazatelnými a zcela ireálnými fikcemi o jakémsi autonomním "vědomí", které existuje samostatně před veškerou realitou. Tato - materiální - realita je podle tohoto pojetí zastánců idealismu jenom produktem onoho nadřazeného "vědomí".

Takovýto přístup samozřejmě žádný materialista nemůže zásadně akceptovat; podle zásad materialismu je tomu přesně naopak, vědomí je jenom funkcí, produktem samovývoje hmoty. Anebo, jak pregnantně sdělil francouzský matematik a astronom Laplace Napoleonovi, když ten se pozastavil nad tím, že v jeho novém díle o nebeské mechanice není žádná zmínka o Bohu: "Neměl jsem této hypotézy zapotřebí!"

Z hlediska materialisticko-fyzikálního výkladu světa samozřejmě ta "hypotéza Bůh" zapotřebí není, jeví se tu být zcela cizím elementem.

Podívejme se teď ale blíže, jaký je skutečný dosah tohoto filozofického materialismu a racionalismu; jak daleko je možno s ním dospět na cestě poznávání našeho vlastního bytí.

Takže, podle materialismu existuje jenom čirá materie, hmota, která existuje a rozvíjí se v rámci čistě přírodních zákonů.

Jenže: CO jsou to vlastně doopravdy tyto "přírodní zákony"? Jsou ony samy součástí této "hmoty"? V tom případě by tedy byly vlastně až jejím produktem; ale vždyť to právě mají být právě ony, kterými se ta hmota řídí, v jejichž rámci existuje a rozvíjí se? Takže, jsou tyto "přírodní zákony" přece jenom něčím, co existuje p ř e d samotnou hmotou, před její látkovou formou? - Z toho by pak ovšem nevyhnutelně vyplývalo, že tyto "přírodní zákony" jsou samy něčím principiálně NEhmotným; že jsou to jenom jakási výchozí strukturální určení, do kterých hmota vstupuje (například po "Velkém třesku") a v jejichž rámci a intencích existuje!

K tomuto poměru hmotného a nehmotného se před několika léty vyjádřil prominentní německý fyzik Carl Friedrich von Weizsäcker. Prostřednictvím krajně opatrných, složitě se vinoucích formulací - aby si nezadal jako vědec, a přitom mohl odůvodnit svůj názor - nastolil v podstatě tuto myšlenku: "Není snad možno uvažovat tím způsobem, že - čím hlouběji se noříme do světa elementárních částic - že tím více se ukazuje, že rozhodujícím činitelem veškeré hmoty je nakonec - i n f o r m a c e, tedy něco principiálně nehmotného?"

A tady se dostáváme k vlastnímu jádru věci. Už v meziválečném období přišel v novými fyzikálními výzkumy a teoriemi určitý kulturní šok, vyjádřený větou, že "hmota mizí". A jak nakonec víme z Einsteinovy rovnice, veškerá "hmota" není nakonec nic jiného, nežli jenom svým způsobem "zahuštěná energie".

Ovšem! Tato energie zase neexistuje jenom "tak nějak", nýbrž může existovat (a pevné, hmotné objekty vytvářet) právě jenom jako určitým způsobem s t r u k t u r o v a n á energie; takže jsme tady zase u toho, prvotním momentem tu naprosto není nějaká hmota jako taková, nýbrž ona "informace". Čili, moment a hybatel principiálně imateriální.

Takže, shrňme si: samotný poukaz na údajné prvenství hmoty nad vědomím nám nevysvětluje nakonec vůbec nic. Tato takzvaná "hmota" nemá svou vlastní autonomní existenci; ale může vznikat a existovat a pohybovat se jenom v rámci jistých strukturálních určení, které mají principiálně n e m a t e r i á l n í charakter.

Dá se říci, že tento poměr hmoty a těchto nemateriálních struktur je - z hlediska filozofických kategorií - poměrem mezi obsahem a formou.

Ta "hmota", to je ten obsah, to je výplň, materiál; ale reálné struktury a kontury této beztvaré hmotě dávají až tyto - principiálně nehmotné - formy.

Přičemž - a to je pro nás krajně důležité - tyto nehmotné struktury, formy je možno daleko více poznávat, analyzovat, postihovat tím instrumentáriem, které je příslušné pro analýzu - forem vědomí!

Ukazuje se totiž, že vědomí, lidské vědomí, není jenom něčím zcela nahodilým, subjektivním; nýbrž právě naopak, jeho reálnost spočívá v tom, že ono odráží tyto nemateriální formy a struktury vlastního bytí!

To znamená: na straně jedné je skutečně pravda, že vědomí je produktem a funkcí hmoty; to jest, to vědomí jak je nám dáno, ve formě vědomí živočichů a člověka, toto vědomí je skutečně produktem evoluce.

Jenže na straně druhé stejně tak platí i to, že celá tato - materiální - evoluce probíhala v rámci právě oněch NEmateriálních, apriorních struktur a forem, které právě díky svému nemateriálnímu charakteru mají podobu cíleného, záměrného, teleologického, a tedy "vědomého" procesu.

Na tomto základě pak můžeme plně pochopit známý výrok právě zmíněného Einsteina: "Jsem hluboce věřícím ateistou."

To znamená, Einstein sice zavrhuje naivní představu nějakého personálního Boha, který tímto světem a námi samotnými hýbe jako figurkami na šachovnici; ale na straně druhé, Einstein za všemi těmi čistě fyzikálními daty a zákonitostmi tuší existenci nějakého vyššího, principiálně imateriálního řádu veškerého bytí.

A tady se obloukem dostáváme právě k základnímu problému veškerého materialismu: materialismus je sice "realistický" - ale jeho výpovědní schopnost o našem světě nakonec nepřesahuje možnosti v podstatě plochých pozitivních věd. Materialismus může jenom konstatovat: existuje to a ono, jsou tady takové a takové skutečnosti; ale tím to končí. Žádný materialismus se nedokáže dostat za tuto čirou fakticitu čistě předmětného světa.

Jestliže se Marxův model společnosti přece jenom alespoň parciálně dostává za tuto holou fakticitu fyzikálních respektive sociálních dat, pak právě a jedině díky svým myšlenkovým výpůjčkám u - i d e a l i s t y Hegela!

Ano, byl to právě a jedině Hegel, tento Marxem natolik zavrhovaný a vysmívaný "idealista" Hegel, který svými analýzami ideálních, tedy nehmotných forem bytí vytvořil ten pojmový aparát, který teprve Marxovi umožnil vytvořit jeho vlastní model revoluční přeměny společnosti!

Anebo, jak to svého času pregnantně vyjádřil jeden německý profesor filozofie: "Bez Hegela by Marx vůbec nebyl možný."

Takže, závěrem ještě jednou shrnutí: ten marxistický poukaz na objektivitu materiálního bytí nakonec nevysvětluje vůbec nic. Nevysvětluje, co jsou to vlastně ty "přírodní zákony", nevysvětluje, co je to příroda sama. Materialismus je jenom sumou čistě empirických faktů, nic víc. Jakékoli hlubší poznání se musí zaměřit na ty principiálně nehmotné struktury, formy, "informace".

Takže, tolik k principiální omezenosti marxistického materialismu jakožto metody poznání. Příště se budeme věnovat otázce, jak na sebe působí ta "materiální základna" a oblast lidského vědomí; a co z toho je vlastně doopravdy prioritní.

A samozřejmě – zase jen demonstroval své diletantství, jak jinak. Tentokrát si vzal na paškál Marxovo materialistické pojetí dějin. Zpočátku to vypadalo docela normálně – dokázal pochopit, že podle marxismu je všechno, tedy i myšlení, hmota. Nejsem si už jist, jestli chápe, že i v materialistickém pojetí je ta hmota strukturovaná, Engels uvádí různé druhy pohybu a společenský pohyb bere jako vysoce organizovanou specifickou formu hmoty, která je ve vzájemné a rozporném dialektickém vztahu s jinými formami /např. geologickou, biologickou atd.) A stejně tak je strukturována i ta společenská forma hmoty, která sice tvoří jeden celek, ale v jejím rámci se vedle ekonomiky (výrobních sila výrobních vztahů) a přírodního prostředí a biologického prostředí specifickou formou to, pro co občas bývá používán pojem duch,ale většinou spíše vědomí. A zase dialektické vzájemné působení při určující roli té ekonomiky, bezprostředně výrobních vlastnických vztahů. Tak jako energie je potenciální i kinetická a tvoří jednotu, můžeme i ve společenském, ať již ekonomickém či mimoekonomickém pohybu, vidět jak jeho klidový vztah, potenci – tedy vztah, tak i jeho činnou podobu – aktivity – jsou tedy ekonomické vztahy i aktivity a vztahy a aktivity mimoekonomické – nadstavbové. Není mezi nimi čínská zeď a u téhož člověka, kolektivu, společnosti se mohou spojovat. Např. aktivity pracovníka ekonomického oddělení OV KSČ byly současně jak ekomicko-vlastnické, tak politické a nezřídka i ideologické. Z Poláčkova textu tedy není jasné, zda si osvojil tuhle abecedu. Ale velmi brzy z něj začnou lézt diletantské nesmysly ukazující jeho mechanické a škatulkující vidění světa, tedy i ekonomiky a vědomí ve společnosti.
Začíná zdánlivě správně – že vědomí je jenom funkcí, produktem samovývoje hmoty. Z tohoto hlediska lze v tomto samovývoji pozorovat určitá zákonitosti. A tady už se Poláček zadrhává a dává se na cestu dezinterpretace materialismu v marxistickém pojetí (já se necítím na porovnávání rozdílů mezi marxistickým a nemarxistickým materialismem, držím se toho nejdůslednějšího, marxistického materialismu. Jakmile zazní slovo „zákonitosti“ už se u Poláčka jednota hmoty rozpadá a vzniká něco mimo. Nejprve celou věc posouvá nenápadným přidáním přívlastku „přírodní zákony“, aniž by vyjasnil, co tím myslí. Myslí tím zákony nespolečenských forem hmoty? Nebo za ty přírodní považuje i ty. které se v rámci samovývoje hmoty prosazují v její společenské podobě, a tam se ještě liší jako ekonomické zákonitosti a zákonitosti vývoje nemateriálních – ideologických, morálních, právních, politických procesů? Poláček zřejmě všechny zákonitosti, i ty společenské považuje za „přírodní“,což je blbost. A hned ukazuje, že jednotu hmoty skutečně nechápe. On totiž ty zákonitosti hned bere jako něco vlastně mimo hmotu, co ji řídí a konstruuje rozporný paradox, který je ovšem paradoxem jen pro jeho diletantské vědomí. Jsou zákony součástí hmoty a tedy jejím produktem? Ale vždyť hmota se jimi řídí? Co bylo dřív, slepice nebo vejce, uvažuje Poláček nesmyslně. Že by pochopil, že vnitřní nedílnou stránkou hmoty je pohyb a rozpornost, že nemůže být něco bez něčeho nebo před něčím a že z toho seskládají zákonitosti jako rovněž nedělitelný atribut, takže celá konstrukce je jen jeho idealistické plkání – to od něj očekávat nelze. A už tu má něco nehmotného předcházejícího a už může vyvodit hloupý závěr, že teze všeobjímající a všezahrnující, byť i vnitřně strukturované hmotě nic nevysvětluje a že tudíž materialismus nestačí k výkladu našeho světa. Touto operací se dostává na stejnou úroveň jako věřící křes´tan nebo objektivní idealista Hegel a konec konců nemusí mít daleko ani k subjektivnímu idealismu. Pak v té hlouposti pokračuje a zamotá se do už dávno Leninem potřené teorie „hmota zmizela“, protože nemůže ve svém mozečku překonat představu, že hmota je něco podstatného, uchopitelného, látkového – např. kus cihly nebo židle a ve prospěch své hlouposti zneužívá faktu, že hmota je i energie a různé částice, které jsou dnes objevovány a poznávány a o kterých já, jako laik v přírodních vědách nemám ani potuchy. Nevím, jestli by Poláčkovu poznání pomohlo, kdybych konstatoval, že i dokazatelně zaznamenané parapsychologické jevy typu řádění poltergeista jsou prostě jen jednou, ne dostatečně poznanou a zkresleně idealisticky interpretovanou formou hmoty a vůbec mne jako materialistu nepřivádějí do rozpaků? Myslím, že ani tento jasný příklad, by zmatek v jeho hlavě nezmenšil. Takže – jak z mého výkladu doufám pozorný čtenář pochopil – celá tahle fenomenální Poláčkova úvaha je jenom kec a canc vzniklý patrně pod vlivem povrchního „letem světem“ seznámení se s Hegelem při neznalosti marxismu dokonce ani v podobě předlistopadových učebnic pro stranické vzdělávání. Bublina zase jednou praskla

Já myslím, že žádný světový názor není možné nikomu vyvrátit, pokud se člověk sám nerozhodne ho nějak revidovat.
Pokud se pan Poláček rozhodl pro idealismus, ať je idealistou. Pro tohle bych se na něj nezlobila.

(pro mě je to zákon o jejich nezničitelnosti) platí - ať se nám líbí či nelíbí, ať mu rozumíme hodně, nebo málo nebo vůbec ne a ať podle svých libostí označujeme hmotu a energii tak či onak nebo ještě nějak jinak. Můžeme – a také to činíme – o nich konstruovat nejrůznější teorie, leč na skutečnosti to nic nezmění. Pouze se takto snažíme vysvětlit nějak existenci, kterou žijeme s cílem tu svou existenci pokud možno vylepšit.

Jenže „zelený strom života“ většinu „šedivých teorií“ časem neúprosně koriguje a případně i zcela vyzmizíkuje.

Evi - promiň,Ty o voze a já o koze-už jsem několikrát zdůraznil, že mi je jedno, jaký má pan Poláček názor,pokud ho nepodsouvá klasikům marxismu, což dělá pořád. A pokud jsem teď kritizoval ten jeho přístup k hmotě,tak jsem jen ukazoval, že ten marxistický přístup prostě nechápe a přesto kritizuje jeho údajnou nedostatečnost jakoby z vnitřku marxismu což jen ukazuje jeho gnoseologickou nedostatečnost - tedy diletantství. Kvalifikovaný odpůrce materialismu by takových dětských argumentů nepoužil.
Paní Špynarová- nejsem si jist, jestli jsem Vám dobře porozuměl - ale já jsem neprohlašoval nic o nezničitelnosti hmoty (i když tento názor sdílím),jen jsem se snažil rozlišením hmoty na potenciální či kinetickou energii ukázat na omezené mechanické chápání hmoty u Poláčka. Jinak souhlas - snad až na to, že v rámci marxismu je možné posuzovat a měřit pravdivost různých názorlů a teorií - ale to asi je i Vás nízor, jen upřesňuji k tomu zelenému stromu života a šedivé teorii. Ostatně i ta pravdivá teorie je šedivá, protože vlastně každá teorie je určitým zobecněním jevových forem ze života, jejich redukci v abstrakci na podstatu.
Ale zachránily jste článek před zmizením -a to jsem rád, nemohu vést dialog sám se sebou..

Já to naprosto chápu, Pepo. Chtěla jsem pana Poláčka jen tochu pobídnout k tomu, aby se konečně vyjádřil, jestli se považuje za marxistu (případně by jím rád byl), a jestli ne, tak proč jej pořád chce vykládat či měnit.
Jenže pochybuji, že se jasného vyjádření dočkám.

Mechanické chápání hmoty mi též poněkud zavání

Není mi však jasné, zda názor, že v rámci marxismu je možné posuzovat a měřit pravdivost různých názorů a teorií předkládáte jako obecně platné pravidlo v širokém slova smyslu? Platí přece, že co do pravdivosti různých teorií a názorů se tyto ověřují aparátem vědního oboru, do jehož oblasti ony názory a teorie náleží.

Se stanoviskem, že zobecnění jevových forem života v procesu jejich redukcí na to podstatné, jež se pak abstrahuje, zešediví každá teorie, souhlasím.

Poláček ho má a na to jsem chtěl upozornit. Samozřejmě, že proces prověřování adekvátnosti teorie či poznatku vůůči realitě má různé roviny - i tu přes dohodnuté vědecké postupy (jenže tady často dochází k zaostávání, zkostnatění), i tu přes úvahu - komu poznatek vlastně slouží? , ale i dlouhodobu celospolečneskou zkušenost, které se ovšem jedinec už za života málo kdy dočká.
Ale to pravdilo, že nemá každý svou pravdu, že pravda je měřitelná míra shody poiznávajícího subjektu s objektivní realitou - to je opravdu obecné pravidlo /(v rámci marxismu a nejen v něm)

A teď se zeptám takhle:
Je-li i vědomí součástí (strukturované) hmoty, nejsou také subjektivní mínění (byť nepravdivá) součástí objektivní reality? Jistě, jsou jejím nesprávným odrazem, ale samy vlastně část reality tvoří, není to tak? A jako realitu je taky možné je reflektovat. Málokdo je však za objektivní realitu uznává. Patrně až tehdy, když se projeví nějakým činem.

i nepravdivá, tvoří zajisté součást reality, zejména projeví-li se činem.
O kolik by se asi tak scvrkl rozsah textů na DR, kdyby nepravdivá mínění a tvrzení netvořila součást reality?

P.S. Nedejpámbů , aby někdo byl schopen pravdivost všech zde publikovaných tvrzení a mínění ověřit….

přidám jenom to, že proces poznávání (i poznávající je součástí hmoty, formují ho její zákonitosti - biologicky, psychicky, ideologicky atd) je zároveň procesem jejího přetváření, které lze ovšem také poznávat a tak pořád dál - dialektika. Viz detektivky - kontaminace místa činu, vrah vždy předá své oběti něco ze sebe, co lze poznat - Lincoln Rhyme u Jeffrey Deavera - vřele dZačíná to být nudné - vřele doporučuji!!!!!
Začíná to být nudné - Poláčku, objev nám zase něco!!!

je práce, jak připomíná Dolejš (http://denikreferendum.cz/clanek/18328-vykaslat-se-na-bullshitt-jobs). V procesu práce je tak člověk přetvářen pasivně coby objekt.

Je tomu nutně tak? Nemůže člověk coby jednota subjektivního u a objektivního také aktivně a cílevědomě přetvářet sám sebe v tvůrčích procesech, kde jedním z nich může – ale nemusí – být také práce?

Člověk může svou činností aktivně přetvářet nejen sebe, ale dokonce celou společnost. Proč bychom ji nenazvali prací? Ovšem někdy je to práce, která jakožto práce nebude naší laskavou tržní společností uznána. Je na jednotlivci, aby si na takovou činnost vyšetřil nějakou energii a nenechal se předtím otrávit otravnou prací.

Minule jsme se vypořádali s otázkou, do jaké míry je přínosný (marxistický) materialismus z hlediska čistě gnozeologického, poznávacího. Ukázalo se, že marxismus není v žádném případě nějakým privilegovaným modelem či metodou teoretického poznávání, který by měl nějaké "přednostní právo" oproti modelům jiným. Nakonec, materialismus se objevil už v antické řecké filozofii, jako atomismus - společně s alternativními metodami poznání. A už tehdy se ukázaly jeho principiální přednosti, ale i nedostatky: materialismus má sice principiálně blíže k té realitě, jak my ji vnímáme a zakoušíme v našem praktickém životě - ale na straně druhé, ve své schopnosti poznávání zůstává omezen právě jenom na tyto víceméně bezprostřední, látkové formy bytí.

K němu principiálně protikladná metoda myšlení a poznávání, velice povrchně označovaná jako "idealismus" (ve skutečnosti se jedná o metodu strukturálně-metafyzickou, respektive deduktivní) - tak tato metoda má právě tu jedinečnou přednost, že se dokáže dostat za hranice toho bezprostředně daného, objevovat "neviditelné" souvislosti a strukturální určení; ale na straně druhé, pokud se omezí sama na sebe, opravdu je v nebezpečí sklouznout k jednostranně idealistickému výkladu světa.

Jediné pravé, nezkrácené poznání tohoto světa tedy může záležet v sjednocení, propojení obou těchto protikladných metod; ale o takovouto syntézu se marxismus - přes jeho veškeré verbální vzývání dialektiky - ani vůbec nepokouší, natož aby ji mohl dokázat uskutečnit.

Podívejme se dneska ale konečně na centrální výpověď marxistického materialismu, totiž na onen model "materiální základna určuje společenskou nadstavbu", respektive "společenské bytí určuje společenské vědomí".

Takže, je zde téze, že člověk respektive společnost nevytváří své myšlenky, ideje, názory, a především politické, ale i kulturní a jiné civilizační instituce autonomně, ze sebe samých - nýbrž že to všechno je jenom více či méně zprostředkovaným odrazem onoho "společenského bytí". Tedy procesů, které probíhají primárně nikoliv na vědomé, nýbrž na "materiální" úrovni - tedy především ve sféře materiální produkce.

Už jsme si ukázali, že tato centrální výpověď marxismu má bezpochyby své velké oprávnění; především právě v té linii výrobní způsob - výrobní vztahy - politický systém se ukazuje opravdu velice úzká souvislost, kterou - jak jsme si také zmínili - zaznamenali už staří Řekové.

Takže, určitá souvislost, určitá závislost vědomí na onom "bytí" tady docela nesporně je. Základní otázkou ovšem je: postačuje tato parciální souvislost opravdu k tomu, abychom mohli postulovat jako všeobecně platnou tézi o všeobecné závislosti vědomí na (materiálním) bytí? Nemá to vědomí skutečně žádnou vlastní, zcela autonomní základnu? Nejsou možné vztahy, oblasti, kde vědomí je naopak prioritní oproti onomu "bytí"?

Podívejme se jenom, jaký charakter má lidská společnost a její dějiny, když na ně pohlédneme s čistě materialistického hlediska.

Takže, všechno je jenom hmota. Vědomí (a tedy všechno co k němu patří, lidské myšlenky, vášně, city) - to všechno je jenom funkcí hmoty.

Takže, posloupnost všech věcí je pak následující: vesmír je hmota, a nic jiného nežli hmota.
Tato hmota má schopnost vlastního sebevývoje; to jest, náhodnými kombinacemi jejích elementů, částic tu a tam dochází ke vzniku složitějších, komplexnějších forem, které se právě díky této své komplexitě prokazují jako vyspělejší, univerzálnější, a tedy schopné přinejmenším se uchovat, či dokonce začít převládat nad formami nižšími.

Na určitém stupni svého vývoje tedy tato hmota vytváří kromě jiného také schopnost vědomí - jakožto funkci své vlastní sebereflexe. Vzniká napřed čistě biologická forma vědomí, pak i forma humanoidní.

V té humanoidní formě existence hmoty však postupem času dojde k určitému napětí. Jedna část této hmoty - nazývaná odborným termínem "proletář" - se cítí tak nějak nespokojena, omezena tím, že ji dominuje a vykořisťuje ta část hmoty, která je označována termínem "kapitalista".

A protože ta proletářská část hmoty je četnější nežli ona část kapitalistická, pak ta proletářská hmota na určitém stupni rozvoje oněch hmotných vztahů tu kapitalistickou část hmoty svrhne, odstraní její dominanci.

Nastoupí tím finální část evoluce, kde všechny částečky oné humanoidní hmoty zažívají pocity nerušeného štěstí, protože ve vzájemné harmonii mohou produkovat čím dál tím více, lépe a radostněji.

Připadá toto líčení přehnané, nadsazené? - Dozajista; ale jeho účelem bylo podat obraz toho, k jakým důsledkům to nevyhnutelně vede, když se lidské záležitosti nazírají z čistě materialistického hlediska. Když lidské vědomí (tedy všechno to, co dělá člověka člověkem) se definuje čistě jenom jako funkce hmoty - pak se nedá nic dělat, ale všechno je opravdu jenom procesem samovývoje hmoty, ničím jiným. Člověk sám jako autonomní bytost zde nemá žádné místo, žádnou vlastní základnu. Celý vývoj je v podstatě jenom čistě mechanická záležitost, kde je už na počátku zcela jednoznačně dáno předem, jak bude probíhat a jak to celé nakonec dopadne.

To, že marxismus té "vědomé části hmoty" přiznává také určitou míru autonomie jednání, na tomto základním modelu nic nemění; jenom ho poněkud zmírňuje. Celé to pojetí hmota - vědomí zůstává nadále jenom jednosměrnou ulicí, od hmoty k vědomí. Subjektivní vědomí může ten mechanický proces dějin jenom poněkud urychlit nebo zbrzdit, podle toho do jaké míry pochopí ten mechanismus, a uvědoměle ho zrealizuje; ale nic víc to vědomí udělat nemůže.

-------------------------------------------------

Podívejme se teď pro srovnání, jak se právě k tomu sebevývoji hmoty staví "idealista" Hegel.

Nemám už zcela přesně v paměti tu rozhodující pasáž, mohou v ní být určité odchylky; ale v zásadě bude odpovídat Hegelově výpovědi.

Takže, podle Hegela vývoj hmoty probíhá od "pohybu mechanického, před pohyb fyzikální, pohyb chemický, pohyb biologický, pohyb sociální až k pohybu duchovnímu; přičemž každý další stupeň tohoto pohybu je charakterizován v y š š í m s t u p n ě m vlastní s e b e r e f l e x e".

Takže, tady vidíme jedno: i ten údajný "idealista" Hegel při svém pozorování evoluce zdejsoucího světa naprosto vychází z čistě materiálních daností.

Jenže: na rozdíl od Marxe u Hegela do tohoto vývoje vstupuje - a to sice od s a m o t n é h o p o č á t k u - i onen moment sebereflexe - čili vědomí.

To znamená: u Hegela není tento celý proces evoluce jenom nějakým čistě mechanickým, lineárním procesem vytváření komplexnějších forem hmoty; nýbrž tento vývoje je u Hegela principiálně t e l e o l o g i c k ý.

To jest, už na počátku veškerého materiálního vývoje zde existuje něco (ona schopnost sebereflexe), co principiálně přesahuje onu pouhou materialitu věcí, co má už v onom počátečním momentu nehmotný, a tedy v zásadě "vědomý" charakter.

Jednou větou: u Marxe je vědomí jenom produktem hmoty - produktem, ke kterému se hmota může propracovat, ale také nemusí. Je to v podstatě jenom věcí čiré náhody, jestli si hmota tuto svou funkci vytvoří.

Zatímco u Hegela zcela naopak: schopnost vytvořit vědomí je obsažena nezrušitelně a nutně už i v těch nejprvopočátečnějších formách existence hmoty. Vědomí je ten účel a ten cíl, ke kterému veškerý vývoj hmoty směřuje. Vědomí tu tedy není j e n o m nějakým produktem hmoty, který by byl na ní plně závislý a byl jí plně determinovaný; nýbrž naopak, veškerá hmota se vyvíjí jenom v rámci určitých daností a struktur, které lze daleko spíše postihnout kategoriemi z oblasti vědomí, nežli samotné hmoty.
Vědomí tu tedy není jenom nějakým pasivním produktem; nýbrž ve vztahu k "hmotě" si uchovává svůj prioritní charakter.

-promiňte familiárnost, ale trochu si tu školu oživme:
Vidím, že jsem úspěšně vyvola ďábla Poláčka, který vstoupil do diskuse dříve, než jsem dopsal a vypoustil tento text, ale zatím ho ignorujim budu se mu věniovat později, bude-li zo stát za zmínku
Před půl hodinou jsem dopsal obsáhlý vstup o práci do diskuse k Dolejšovu článku Vykašleme se atd. Máte-li čas, mrkněte se tam - má to souvislost, nerad bych to tady psal znovu..
Jinak :
paní Špynarová - naprosto souhlasím.
Evičko - taky souhlasím, pokud budeme brát v úvahu ty dva aspekty, o nichž píšu u Dolejše a které budu označovat VS a VV. V tom případě se ten pojem sám stává dost nedůležitým. Ale háčky tu jsou. Z hlediska VS aspektu - vylučuji předem činnosti nutné jen z hlediska VV aspektu - např. účetnictví, ostrahu fabriky či banky, peněžnictví atd. - co by na oustém ostrově nebo v komunismu bylo zbytečné, nepotřebné. Klasická definice práce od klasiků přetvořená do učebnicového formátu přihlíží právě k tomuto VS aspektu. Zní: "látková výměna mezi člověkem a přírodou". To by čistě technicky vylučovalo činnosti zmíněné Tebou - činnosti při ořetváření společnosti - politiku a její pokračování - válku - nikoli ovšem boj v prvobytně pospolné společnosti, kde jsou pro rod jiné rody stejnou součástí přírody jako mamuti či jeleni a někdy jsou i zdrojem nutné potravy - pardon, ale antorpoologové to potvrzují, společenskovědní a organizační činnosti,umění a de facto i produkci života plozením a péčí o děti nevztahující se k výrobě. atd., sporné detaily pomiňme. Od dob klasiků se i tady leccos změnilo (což ovšem klasikové předvídali - např. grundrisse) - hranice mezi tím, co účinkuje či neúčinkuje v látkové výměně se stírají - věda a to i společenská (psychologie, organizace práce např.) se stává bezprostřední výrobní silou,obdobně vzdělání a za jistých společenských podmínek už teď i volný čas.
/Humorná vsuvka - kamarád - bohužel již zemřelý - maijtel počítačové firmy, ve které zavedl samosprávu - mi vyprávěl jak se jedna členka tohoto kolektivu na večírku přiznala, že řešení určitého klíčového odborného problému ji napadlo při souloži - což sice vypovídá o jejím partnerovi, ale dá se to klidně zobecnit - kolik lidí má nápady ve vaně, pod vlivem uměleckého či sportovního zážitku atd. - ostatně viz Newtonovo jablko/. Na každém výrobně silovém stupni je z hlediska tohoto aspektu i při jeho nejširším pojetí možno vymezit práci nutnou k přežití a rozvoji společnosti a tedy i nutný čas, který společnost musí nějak pokrýt (jinak z otrokářství, jinak z komuismu - ale to je jedno).A teprve nad ním se činnosti mohou nazývat prací či neprací, ale svobodnou, nenutnou, čistě seberealizační - dnes jsou tu ostré hranice a ten nutný a nenutný čas je fixován podstatnou částí životního času celých velkých skupin, ale už rozsáhlá nezaměstnanost ns jedné straně a bezohledné zvyšování pracovní doby a intenzity práce zaměstnanců na straně druhé ukazují, že už teď by to nutné a nenutné mohlo vypadat jinak. Bohužel - dosavadní dlěba trvající po generace si přizpůsobila lidi tak, že by halt nebylo možné, aby ostravský horník se třeba na výkonu nutné práce podílel v oblasti obsluhy počítačových systémů dva dny v týdnu a pak se věnoval jakémukoliv seberozvoji a nebo abych si já odpracoval dva dny šichty v dole a pak mohl bádat - a to je veliký problém - při tak rozsáhlých změnách, navíc probíhajících tak rychle jako dnes, bude progres tvrdě dopadat na ty dělbou práce handicapované generace, i při těch nejpříznivějších podmínkách socialismu. Ale tady jsou prostě hranice použití pojmu "práce" z hlediska VS aspektu v daných společenských podmínkách.
Tolik tedy k VS aspektu.
Ale je tu VV aspekt - co společnost připustí chápat jako práci z hlediska daných vlastnických vztahů a z nich plynoucí organizace výroby a jak ty různé činnosti ocení. I tady se ty hranice přestávají tak úplně krýt s technickou dělbou činností.
Marx v kapitalismu se k tomu vyjadřuje. Z jeho logiky vyplývá, že za práci nemůžeme považovat činnosti, jimiž kapitalists i jeho slouhové zajišťují chod vlastnického systému - všechno to kšeftování, běhání kolem bank, peněz a jejich evidence apod., i když přitom třeba ten kapitalista maká delší dobu, než jeho dělník, což je dnes oblíbená floskule buržoasní prooagandy. Totéž platí o činnostech, které ve své profesi vykonává značná část řídících pracovníků - tam kde působí jako pohůnkové ve službách kapitalisty. Naproti tomu, když kapitalista vedle svého běhání za vlastnictvím vykonává produktivní činnosti v rámci tzv. souhrnného dělníka (vynálezy, nutná koordinace práce kolektivu,atd.), tak to už práce je a dokonce jedním aspektem poroiduktivní - ale to už je mimo jeho sociální roli, jet o takový "vedlejší úvazek" (totéž většina činností nižšího řídícího aparátu, který v sobě sjednocuje funkci pohůnka i dirigenta orchestru) Ale i mezi vykořisťovanými zaměstnanci Marx rozlišuje (něco je sporné,ale od toho abstrahujme): 1) ty, kteří tak nějak vykonávají třeba i specializované činnosti v rámci kolektivu vyrábějícího užitnou hodnotu nebo službu (služby marx neuznával, ale my jsme ho opravili), 2) ty, které sice kapitalista taky připravuje zadarmo o nadpráci, ale kteří představují tzv. faux frais, neproduktivní, ale daným výrobním způsobem nutné nálady výroby, které by nebyly např. na pustém ostrově. Jde o všechno, co je k výrobě nutné jen kvůli logice dané vlastnckými vztahy - práce účetního, obchodního zaměstnance, bankovního úředníka, dnes reklamního a marketingového pracovníka, ostrahy továrny apod. Takže tohle by z hlediska VV aspektu bránilo tomu, abychom to považovali za práci (nikoli ovšem třeba psychologa práce, lékaře, odborného učitele, vědce vyrábějícího počítačový program či novou technologii apod.)
Takže to jsou ty aspekty, které komplikují to rozhodování o tom, co je a co není práce, jak ten pojem budeme aplikovat. Aź v komunismu lze de facto za práci považovat jakoukoliv činnost (už za hranicemi je produkce života plozením,ale ne výchova dítěte), jenomže u každého člověka lze rozlišit práci nutnou a svobodnou.
Takže s tímto upřesněním máš Evičko pravdu.

stává se problém řešení priority jednoho či druhého aspektu nadbytečný.

Pan Poláček si nejprve stěžoval, že marxismus je příliš deterministický, a teď se mu zase zdá, že v marxistické evoluci hraje příliš velkou roli náhoda - chybí tam prý ta teleologie.

on se údajně vypořádal s marxistickým materialismem, já zase s jeho hloupostí, ale to on nečetl nebo tomu nerozuměl, což je pravděpodobnější. K těmto jeho úvodním kydům se nebudu vyjadřovat, jsou to nesmysly a vrcholí supernesmyslenm – chválou eklekticismu- tj. propojení naprosto nepropojitelných přístupů.
Ta další věta týkající se marxismu "je zde téze, že člověk respektive společnost nevytváří své myšlenky, ideje, názory, a především politické, ale i kulturní a jiné civilizační instituce autonomně, ze sebe samých - nýbrž že to všechno je jenom více či méně zprostředkovaným odrazem onoho "společenského bytí". Tedy procesů, které probíhají primárně nikoliv na vědomé, nýbrž na "materiální" úrovni - tedy především ve sféře materiální produkce." - no to je opravdu koncentrát pitomosti,přímo školský případ nepochopení nejen marxismu, ale i materialismu jako takového. Poláček totiž ani za boha není schopen pochopit to, že, v lidech se protínají obě role člověka, že ten vztah základna – nadstavba (což jsou dvě hmotné struktrury) nejsou od sebe odděleny, ale jejich působení probíhá v osobnostech konkrétních lidí a že teze o konec konců určující roli a aktivním odrazu je jen shrnující abstrakce postihující celkovou,u všech lidí se statisticky projevující tendenci. Nechápe, že přes všechno to, co probíhá v naších hlavách, nás bezprostředně tlačí organizace společenské výroby a naší role v ní a to se pak nějak souhrnně ( ale u každého jinak) projevuje v našich hlavách a u většiny lidí velmi obdobně. Takže došel opravdu ke geniálnímu závěru, že to podstatné myšlení lidí probíhá při práci a denním shonu a vlastní duchovní nadstavba (včetně institucí) jako odraz je situována někde jinde – patrně na nebesích nebo ve vzduchu. Tedy takovouhle hovadinu jsem ještě nikdy nečetl – děvčata či případní čtenáři – doufám, že Vás nemusím urážet tím, že bych to ještě nějak dál rozmazával a doplňoval popularizačními případy, že bych například vysvětloval, že ne všichni lidé působí v materiální výrobě, ale žijí vedle lidí kteří tam působí a nemohou nebýt ovlivněni jejich myšlenkovými odrazy denní reality, že při daných vlastnických vztazích sami mohou třeba patřit ke kapitalistům as mít nějaký zájem, nebo být od těch kapitalistů placeni atd. a že i u profesionálů zabývajících se prakticky je tím myšlením, nebo organizacím, nebo válčením působí dané ekonomické poměry jako určující –a to třeba i dvojím způsobem – ti jedni brání systém (přecením diletanta, který si na profesionála jen hraje, ale takových je víc – jako Poláček), ti druzí ho pod vlivem vykořisťované třídy boří (jako Marx nebo – když dovolíte- Vy dvě a já)
Ale Poláčkovi se v tomto vstupu podařil opravdu humor par excellence. To jeho další líčení vývoje vesmíru a lidstva – to je taky kouzlo a nové objevy – např. biologická forma vědomí – to mají být reflexy žáby nebo takové nějaké ty zárodky vědomí u opic? – ale to pomiňme. Celkem správně ukazuje, že jednou etapou vývoje společenské formy hmoty je kapitalismus a třídní diferenciace. Pak už zase nic nechápe, když roli proletariátu vyvozuje z její početnosti - vzpomínám si, že tahle pitomost byla ve starých učebnicích a propagandistických schémat, ale nikoli jako to hlavní, ale jen pomocný faktor – to že to usnadňuje roli proletariátu, ale nebylo to už ve zdůvodnění toho, proč je proletariát NUCEN jako jediná třída osvobodit ostatní a sebe zrušit. já jsem takové vysvětlovací schéma dokonce převedl do podoby názorného lepení šmirglpapírem podložených termínů na plstěnou tabuli – ale tu početnost jsem tam neuváděl ani pod tím sloupcem „schopna“ (natož pak nucena) – škoda, že mi tehdy nepřišel Poláček do ruky, možná by se u něj to diletantství tak nerozvinulo, ale to bych se zase připravil o současné potěšení se cvičit ve výkladu marxismu i pro ty nejméně chápavé (což Vy děvčata samozřejmě nejste, ale už např. pan Bureš ??). No a pak zase Poláčkova utkvělá myšlenka – odstraněním kapitalismu jsou už všichni šťastní a vládne harmonie a konec dějin – i v tomhle nesmyslu vidím vliv minulých dogmatických výkladů marxismu podporovaných ovšem buržoasními dezinterpretacemi. Poláček je oběť. Ovšem něco snad přece jen pochopil, i když si z toho vyvodil pochybené závěry – a to, že všechno je funkcí vývoje hmoty – to nesporně je z hlediska materialismu pravda. Ale připomínám jeho další větu ohledně vývoje hmoty: "Připadá toto líčení přehnané, nadsazené? - Dozajista; ale jeho účelem bylo podat obraz toho, k jakým důsledkům to nevyhnutelně vede, když se lidské záležitosti nazírají z čistě materialistického hlediska. Když lidské vědomí (tedy všechno to, co dělá člověka člověkem) se definuje čistě jenom jako funkce hmoty - pak se nedá nic dělat, ale všechno je opravdu jenom procesem samovývoje hmoty, ničím jiným. Člověk sám jako autonomní bytost zde nemá žádné místo, žádnou vlastní základnu. Celý vývoj je v podstatě jenom čistě mechanická záležitost, kde je už na počátku zcela jednoznačně dáno předem, jak bude probíhat a jak to celé nakonec dopadne."
…..Takže Poláček zase potvrzuje neschopnost porozumět materialismu – člověk, nebo možná jen lidské myšlení, je pro něj něco mimo hmotu a jeto tu – idealistické šídlo v pytli keců neutajíš. Myšlenka, že člověk právě jako nejvyšší forma hmoty se víc a víc osvobozuje od původních pevných pout nižších forem hmoty, a že z toho samozřejmě budou plynout nové problémy ,nové rozpory a nový vývoj – který ovšem my dnes nemůžeme předvídat – ta mu nepronikne ani na práh jeho diletantismem a buržoasní ideologií zdeformovaného vědomí. Jinými slovy – Poláček se není schopen vcítit do logiky člověka zastávajícího materialistický světový názor a není schopen ho vyvrátit zevnitř, ale jen když se zase nějak vrátí k idealistickému světovému názoru. Na to má právo, ale ať si nehraje na nadneseného a nestranného myslitele. Já si na něj nehraju a nepředstírám, že bych mohl vyvrátit idealismus nebo třeba jeho náboženskou formu zevnitř jejich způsobu myšlení, nějak od Boha apod. To by prostě nešlo.
A už jen bokem zůstává jiná Poláčkova hloupost- ta jeho neschopnost pochopit autonomii a aktivní roli té části hmoty obecně a společenské hmoty zvlášť, kterou se vyznačuje nadstavba či společenské vědomí (to jsou dva příbuzné pojmy, určité obdobné pohledy – nadstavba má historicky konkrétnější podobu a ten pojem obsahuje zároveň i nevýrobní vztahy a instituce). Zase myslím, že Vás nemusím urážet vysvětlením, že vědomí lidí nezobrazuje vždycky a u všech adekvátně materiální bytí společnosti, že u řady lidí je dokonce úplně falešné a s realitou nemá nic společného a tito lidé mohou určitou dobu a do jisté míry ovlivnit ty ostatní,aby třeba odmítali tlak z ekonomiky nebo se snažili vývoj neúměrně urychlovat např. politickým násilím apod. Případně, že ve vědomí některých lidí nemusí správný odraz bytí vznikat pod vlivem materiální reality přímo, ale až zprostředkovaně – přes odraz této reality v myšlenkách jiných lidí – třeba minulých generací. Někteří lidé anvíc mají schopnost jakoby přeskočit danou realitu (což je ovšem iluze, protože i to přeskočení se odráží od třeba i velmi slaboučkých nebo ještě se nevynořujících momentů - reality – Tábor, Utopie Thomase Moora, technické fantazie Vernea nebo kdysi Rogera Bacona,
No k zěvrečné pasáži, kde Poláček komentuje a vyzdvihává Hegela s jeho cenným, ale z hlediska marxismu bohužel převráceným obrazem světa, se nevyjadřuji, možná ho kazí tak jako Marxe, ale to co parafrázuje, je v každém případě v Engelsově Dialektice přírody – formy hmoty a rostoucí sebereflexe klasikové se přece u Hegela učili kupodivu- dnešní buržoasní ideologie Hegela pobíjí, kde může, div že mu nepřičte odpovědnost za procesy 50 let, komunistovi jednomu odpornému.Fuj. Pane Poláčku – opatrně s tím Hegelem, nebo se s Vámi začne zabývat BND a vyhostí Vás zpátky sem, a to byl velký trest (pro nás)!!!! Howgh.

to ano - ale to problém nebyl - problém byl priorita hmoty či vědomí - tohle je v rámci hmoty, její společenské formy, problém priority výrobních sil či výrobních vztahů a k tomu jsem nikdy nečetl či neslyšel nějaké určení priority. Nanejvýše se uvažovalo v rovině - vrobní síly se vyvíjejí kontinuitněji, méněveskocích, VV si ale na skoky potrpí a dále, že na konkrétní jednání lidí v oblasti společnosti působí změny ve výrobních siách převážně zoprostředkovaně přes výrobní vztahy - příklad. samovývoj výrobních sil (pochopitelně ovlivňovaných vztahy,třídními rozpory, politikou apod.)vedl k průmyslové revoluci a ta umožnila kapitalistůlm uoevnit své vlastnické postavení a tím i politiku a účinnějši vykořisťovat a podřídit si dělnickou třídu atd. atd. ,ale jsou i příklady samovývoje a předstihu - zase ten kapiutalismus - kapoitalistické vlastnictví přegbíhá průmyslovou revoluci a manufaktura s nenahraditelnou řemeslnickou prací je Marxem oiznaováhna jako poiuze formální podřízení práce kapitálu. A v té době se taky buržoaqsie více opírá o pozůstatkx feudální politiky v podobě absolutistického státu. Válečná komunismus je taky pokus předstihem politiky formující forální koimunistickou vlastnickou strukturu změnit výrobní síly - to nešlo a ustálilo se to na protosocialismu atd.

Jestliže v úvahách o lidské společnosti hovoříme o hmotě a vědomí a uvažujeme o prioritě hmoty nebo vědomí, kladu si otázku, zda posuzování vědomí (společenského) jako společenské formy hmoty není poněkud uměle zaváděný dualismus.

Proměnlivost vzájemných vztahů mezi lidmi, proměnlivost vztahů lidí a přírody a proměnlivost materie a lidí v jejich životních procesech, jinak řečeno proměnlivost příčin, podmiňujících proměnlivost následků v životních procesech nedovoluje podle mého názoru hovořit o prioritě společenského vědomí vzhledem ke hmotě. Ale ani o prioritě hmoty vzhledem ke společenskému vědomí.

S hmotou člověk nakládá a hmotou je tvořen, ale jeho životní procesy jsou vědomé nebo do vědomí vstupující a společenské. Od ucelené jednoty hmoty a energie se odvíjí ucelená jednota člověka i ucelená jednota společenství lidských bytostí.

je tu komunikační problém. Vy jste si asi pořádně nepřečetla ty moje vstupy a nebo nebyl můj výklad jasný. Ale - promiňte - myslím, že můj výklad nevnímáte, protože máte ve vědomí zahnízděné to zažité staré : hmota a vědomí,což je blbost. Jen hmota!!!!! vědomí jako jedna podoba hmoty.
Ještě jednou slovníček:
- hmota: může být ve formě potenciální ( přírodní i společenské hmatatelné útvary, procesy, společenské vztahy, činnosti, instituce) - nebo energie.
- jiné dělení - druhy pohybu - astronomický, fyzikální, chemický, biologický, společenský (za ty nespolečenské formy neručím, takhle nějak je to u Engelse)
Společenská forma hmoty: (všechny člověkem využívané procesy přírody i produkty jeho práce, činnosti materiální i nemateriální, vztahy ekonomické i neekonomické, instituce ekonomické i neekonomické, vztahy v rámci výrobních sil i výrobních vztahů i neekonomické)
další konkretizace společenské hmoty:
a) materiální bytí společnosti (geografický a biologický faktor, výrobní síly, výrobní-vlastnické vztahy (VS a VV včetně činností)
b) společenské vědomí obecně a jeho konkrétní podoba s činnostmi a neekonomickými vztahy - nadstavba)
To všechno je spojeno v lidech,pravda, ti lidé jsou dělbou práce specializovaní - někteří většinu životního času vykonávají materiální činnosti, menšina profesionálně myslí, organizuje, válčí,dělá umění atd. - ale i ta je ovlivňována prostředím vytvářeným těmi angažovanými v materiální sféře - jak ve VS, tak ve VV)
Už je to jasné? Vidíte odpověď na svůj vstup? Žádný dualismus, všechno v rámci hmoty. Při konkrétním zkoumání musíte správně zaostřit - když zaostříte malo, vstupují tam jako vlivové faktory i geografie, klima, biologie apod., při konkrétnějším zaostření jde především o vztah vlastnictví vytvářejícího základní role všech lidí a tím ovlivňující jejich myšlení - více či méně, ale ve statistickém měřítku a dlouhodobě určujícím způsobem. Člověk se sice jako jednotlivec mlůže rozhodnout k čemukoli, mohou ho (jako Poláčka) napadnout všelijaké pitomosti - ale většinu lidí zásadním způsobem tlačí ta role daná jejich místem ve vlASTNICKÝCH VZTAZÍCH (ALE I TA ROLE DANÁ TECHNICKÝM CHARAKTEREM JEJICH PRÁCE - ALE TA JE DRUHOTNÁ).PŘÍSTUP K OBŽIVĚ JE DIRIGOVÁN PŘEDEVŠÍM VLASTNICTVÍM A TO SE NEMŮŽE NEPROIMÍTNOUT V HLAVĚ VĚTŠINY LIDÍ (třeba i ideologicky zkreslujícím způsobem).

Idealisté často operují s tím, že aby člověk mohl vůbec vytvořit nějaké dílo, musí si nejprve dopředu rozvážit, co bude dělat. Tedy nejdříve vznikne v hlavě myšlenka, která se prakticky realizuje. Mě napadl takový příklad, který by mohl svědčit ve prospěch materialismu o tom, že teorie je vytvářena praxí, že totiž člověk pracuje a něco se mu zcela náhodně podaří, něco nového ho napadne. A sice takový typický a známý z filmu Císařův pekař: Alchymisté se snažili vyrobit zlato a elixír mládí a místo toho vynalezli lepidlo nebo čistící prostředek. On jim pak za to Werich nadával, proč se „nimrají ve zbytečnostech“ a proč nevynalézají něco rozumného. Jenomže kdyby se v těch zbytečnostech nenimrali, tak by nevynalezli to, co vynalezli, protože by nikoho nenapadlo, že se to vynalézt dá. A pokrok by nešel kupředu.
Ono bývá i dnes umožněno kognitariátním zaměstnancům, aby část svého času stráveného v zaměstnání věnovali tomu, co sami chtějí. Ale zatím je to bohužel výsada nemnohých. Teď právě jsem si náhodně přečetla na internetu na jakési stránce o výzkumu, že „klíčové jsou lidské zdroje schopné nových nápadů“. Je to strašný pojem, ten „lidský zdroj“, ale ty nápady jsou v každém případě pro lidstvo důležité a jsou zajímavým psychologickým jevem. Idealista by řekl: Odkud přicházejí?

Komunikační problém se nám v této fázi dialogu, jak se mi zdá, ještě poněkud více rozkošatěl.

Názor oponenta na monismus vnímám jako tvrzení o monismu materiálním, jenž zahrnuje duchovno jako jednu formu hmoty. Je-li moje chápání uvedeného názoru správné, pak může být stejně oprávněně tvrzeno, že monismus je povahy duchovní a materie pouze jednou formou duchovnosti.

Nezdá se mi přijatelný materiální ani duchovní monismus, připadá mi, že se oba příčí zákonu, definujícímu vztah hmoty a energie, tedy zákonu o jejich ucelené jednotě.

Zákon o vztahu hmoty a energie považuji za definicí poněkud jiného monismu než oba výše uvedené monismy. Myslím, že monismus hodný tohoto označení má zahrnovat materii i energii na stejné úrovni (energii - duchovno jakožto vědomí a vše, co k němu patří) a že obě jsou z definice rovnocennými složkami, vstupujícími do vzájemně složitých a zároveň časově podmíněných vztahů.

Pokusila jsem se v předchozím příspěvku svůj monistický názor zformulovat zjednodušeně větou: „Od ucelené jednoty hmoty a energie se odvíjí ucelená jednota člověka i ucelená jednota společenství lidských bytostí“.

Takže, když jsme probrali základní otázky teorie vztahu "základny a nadstavby" (paní Šprynarová, k Vašemu zajímavému podnětu ohledně identity bytí a vědomí se vrátím někdy příště), můžeme si teď zodpovědět některé konkrétní otázky položené v úvodu diskuse.

Paní Hájková, v podstatě jste to trefila naprosto přesně, se svou - byť i polemicky míněnou - poznámkou o tom, jestli ten poměr mezi (determinujícím) bytím a mezi (svobodným) vědomím by měl být fifty-fifty.

Je tomu totiž tak: i kdyby ten poměr determinující materiální základny a toho "společenského vědomí" byl jenom třeba i 51 : 49 - nakonec to stejně v daném modelu neznamená nic jiného, než že ta materiální základna je tím j e d i n ý m u r č u j í c í m elementem.

V tomto Marxově modelu je totiž celá ta "společenská nadstavba" (tedy celá oblast lidského vědomí, lidské kultury) stále jenom jakýmsi p ř í v ě s k e m, appendixem, který nemá naprosto žádnou autonomní základnu.

To je právě ten naprosto rozhodující moment: v tomto modelu v š e c h n o r e l e v a n t n í směřuje opravdu jenom "zdola nahoru", od základny k nadstavbě, od materiálního k vědomému. V tomto Marxově modelu není nic, naprosto a vůbec nic, co by té vědomé složce lidské existence mohlo vytvořit nějakou autonomní, nezávislou základnu. A jestli je tento poměr bytí k vědomí padesát jedna ku čtyřiceti devíti anebo devadesát ku deseti, to je jenom zcela podružná záležitost toho, s jakou rychlostí a do jaké míry lineárně se ta "materiální základna" prosadí - ale nakonec se prosadí vždycky, a to v podstatě ve zcela mechanickém smyslu.

Podívejme se opět pro srovnání, jak se k otázce lidské svobody (a tedy k otázce podmíněnosti a nepodmíněnosti lidského vědomí) staví "idealista" Hegel.

Hegelova analýza svobodné lidské vůle, tak jak ji podává v úvodu jeho "Filozofie práva", je skutečně zcela klíčový model, bez kterého mystérium lidské svobody v podstatě vůbec není možno pochopit.

Je nutno si uvědomit: nejen Marxův model determinovanosti materiální základnou, ale i veškeré moderní výzkumy nám ubírají stále více na naší víře v naši svobodu. Psychologie nám ukazuje, jak v našem zdánlivě autonomním myšlení a cítění jsme ovlivňováni našimi dřívějšími zážitky a traumaty, genetika nám ukazuje jak jsme doslova předprogramováni naší genetickou výbavou; a ze všeho nejvíce neurologický výzkum našeho mozku nám ukazuje jeho mechanismy, kterými se jeho obraz čím dál tím blíží obrazu docela obyčejného počítače, běžícím slepě podle daného programu.

Takže, prostor naší - domnělé - svobody je na všech stranách čím dál tím více zužován; a to tak dalece, že nemalá část výzkumníků už zcela vážně hovoří o tom, že celá tato "svoboda" je jenom naše iluze. Sice iluze nutná, ale nakonec jenom iluze.

A právě v tomto kontextu se ukazuje, jak geniálním průlomem byl svého času onen Hegelův model svobodné lidské vůle, kdy Hegel se vypořádává s o b ě m a těmito náprotivnými elementy - elementem svobodné, nepodmíněné vůle, a elementem podmíněnosti, závislosti, determinovanosti.

Je nutno předem podotknout: tento Hegelův model je velice abstraktní, velice komplikovaný; a jestliže se přece jenom pokusím zreprodukovat ho tu v krátké, pokud možno srozumitelné podobě, nebude to možno bez opravdu velké redukce původního Hegelova konstruktu.

Takže, velice zjednodušeně: svobodná vůle sestává principiálně ze dvou elementů, momentů - z momentu "jednotliviny", a z momentu "všeobecnosti".

Ten moment "jednotliviny" záleží v tom, že já se pro něco rozhodnu, že to chci mít či dosáhnout. Dejme tomu, že zatoužím po tom, mít automobil značky Porsche. Tohle je obvyklá představa "svobodné vůle" - já se mohu rozhodnout pro to co sám chci, co se mi zlíbí; v tomto svém chtění a rozhodování jsem zcela svobodný.

Ovšem! - Hegel s tímto (přirozeným) pojetím sice také začíná; ale jeho filozofická velikost se projevuje v tom, že u něho nezůstává stát, ale jde za něj dál, a analyzuje do hloubky jeho skutečný charakter.

Podle Hegela je tomu totiž tak: má touha po automobilu je sice výrazem mé vlastní vůle; ale zároveň je tomu i naopak, je to tato čistě materiální věc (tato jednotlivina), která mě přitahuje, která mě láká, která se zmocňuje mého vědomí, mých tužeb. Ve skutečnosti tedy tím, že pociťuji neodolatelnou touhu tento exkluzivní automobil vlastnit, tak ve skutečnosti tím neprojevuji svou svobodnou vůli, nýbrž naopak, má vůle je ovládána předmětem z materiálního světa.

Tohle a právě tohle je celá ta sféra determinismu: my se domníváme být svobodní, ale ve skutečnosti jsme ovládáni světem - jednotlivých - věcí.

Hegel ovšem nachází východisko z tohoto všezahrnujícího determinismu: jak řečeno, v jeho konstrukci má svobodná vůle ne jeden, nýbrž d v a elementy; a ten druhý, náprotivný element je právě ten element - všeobecnosti, naprosté nepodmíněnosti.

Naše vůle, naše vědomí má totiž tu jedinečnou schopnost (kterou není v podstatě možno doložit empiricky, nýbrž právě jenom čistě m e t a f y z i c k y, jako ideální, ale přesto nezrušitelný rys vědomí) - totiž schopnost p o v z n é s t se nad všechnu tuto podmíněnost, determinovanost, tím že se naše vědomí osvobodí ze všech těchto konkrétních obsahů, a bude jenom jakýmsi "vznášejícím se" čirým vědomím.
My můžeme prostě abstrahovat od všech těch konkrétních obsahů, díky schopnosti naší vlastní čiré sebereflexe.

Opět konkrétně: já sice mohu být přitahován, ovládán tou touhou po tom Porsche; ale mé vlastní vědomí má tu schopnost, vymanit se, osvobodit se od všech podmíněností, závislostí, determinovaností, a být jenom samo sebou.

Tady a právě tady vidíme ten zcela zásadní rozdíl mezi Hegelem a Marxem: Marx ve svém modelu pro tuto autonomii, svobodu vědomí respektive vůle neposkytuje naprosto žádnou vlastní základnu. A on ji poskytnout nemůže, protože vědomí člověka u něj právě principiálně nemá naprosto žádnou vlastní, autonomní existenci; vždycky je jenom odrazem oněch "materiálních vztahů".

Ten poměr determinovanost - autonomie je u Hegela opravdu f i f t y - f i f t y; právě v tom spočívá jakákoli pravá dialektika, že na počátku celého procesu tady máme dva protikladné elementy, z nichž k a ž d ý si činí nárok na to, být celou pravdou. (Přesněji tedy je nutno říci, že je zde dán nikoli poměr padesát na padesát, nýbrž - sto proti sto!)

Právě v tom spočívá jedinečnost dialektické metody, že dokáže řešit otázky, problémy, které se napohled zdají být zcela neřešitelné: na počátku jsou síly obou stran zcela vyrovnané, a není tu - zdánlivě - nic, co by tento gordický uzel patové situace mohlo rozetnout.

Tady také můžeme sledovat, že ten Marxův model "materiální základny" a "společenské nadstavby" nemá ve skutečnosti s pravou dialektikou nic společného; u Marxe je ten poměr od samého počátku excentrický, nerovnovážný, dominance té "materiální základny" je tu dána, postulována od samotného počátku. Tohle není dialektika; to je jenom předstírání dialektiky.

Takže jak řečeno, u Hegela zde máme úvodem v podstatě patovou situaci; jak si s ní Hegel poradil, o tom zase až příště.

víte, co mně na tom Hegelovi vadí? Ne tak ani jeho idealismus, jako spíš skutečnost, že on považoval za to konečné stádium vývoje lidstva kapitalismus, a sice v podobě osvíceného pruského státu. Dál prostě nešel, na rozdíl od Marxe. V Marxovi je mnohem víc emancipace.
Jinak - ta základní filosofická otázka se nám bude jevit zase trochu jinak, když si uvědomíme, že svět (nebo prostě objektivní realita) je nekonečný (jak časově tak prostorově).

aní Špynarová - myslím si, že teď, po Vašem vstupu, se pochopení zlepšilo. Mně šlo jen o přesné vyjádření toho materialisticky monistického přístupu, který je asi jen v marxismu. Jinak .- jděte zpět a najdete tam moje vyjádření, že stejně tak monisticky kze poojmout realitu z pozic idealistického názoru a neexistuje porostředek, jak mezi tím soudcovat. A uváděl jsem Vám příklad, že mám v ZO křesťana - oba jsme v základfní filosofické otázce opačnými monisty, ale je nám to jedno, protož oba nechceme kapitalismus a nezáleží nám na tom, že zákonitosti světa jsou dány pohybem hmoty nebo božím záměrem. Vdiskusích na DR mi nejde o to někoho přesvědčivat, aby se vzsdal své víry, jen bojuji proti nesprávným intepretacím marxismu, kterých je "neurekom", až po takové blbosti, jako je ta Poláčkova. Tohle poslední jsem zatím jen přelétl a myslím, že zde Poláček jen opět dokazuje svoji neschopnost pochopit právě monismus a dialektiků rozporů jinak, než když proti sobě postaví oddělené entitty - hmotu a nějak chápaného ducha. Ani nemám chuť stím polemizovat, ta hloupost z toho vane až příliš, jenomže mi jde o náhodného nového čtenáře - úroveň znalostí z této oblasti v populaci je úžasně nízká.
Jinak paní Špynarová - nic proti jednotě energie a nějaké formy jejího zhmotnění - to samozřejmě beru i v rámci svého monismu, ale to se netýká námi diskutovaného problému, zda monismus ano či ne. A myslím si, že Vy naopak zase neodmíétá potřebu vnitřně ty složky (klidovou i poohybovou)ú strukturovat a taky njak pojmenovat.
Evičko - Tvůj vstup je tentokrát trochu "poláíčkovitý". Zdá se, že jsi načichla jeho představou, že náročnější myšlení se rodí pořímo při materiální výrobě - ale to tak není.Teze o konec konců, v dlouhodobé perspektivě, ve statistickém měřítku působící určující roli základny nemá takto primitivní podobu. Jistě, že lidé nedělají věci bezmyšlenkovitě,m že mají nejdříve nějaký plán atd., ale ten už se tvoří pod vlivem minulých zážitků i z těchto zážitků všech lidí se rodícího poznání, prohloubeného těmi z výroby vyčleněnými intelektuály- profesionály, kteří tvoří teorii, ale nikoli ve vzduchoprázdnu. Jistě, jak jsem vykládal, základna i nadstavba jsou abstrakce spojené konkrétními živoity všech lidí ve společnosti, i jednotlivec ubitý dělbou práce tak, že není s to o ničem moc přemýšlet, však je ovlivněn svými zážitky i zážitky lidí ve svém okolí, ale taky poznatky vědy vznikajícími mimo výrobu a běžný život, nicméně přčesto determinovanými tou matriálhní realitou (např. i ideologickými zájmy třídy nebo provní profesního poznání). Koinec konců si to ale musí přemlít ve své hlavě a přitom na něj tlačí nevýrobní instituce .- zákony, církve , politika,obecně uznávané mravní normy či představy o kráse apod.A jde o to, kolik lidí a dio jaké míry nechá na sebe takto působit. Může jich být v určité době dost an to, aby celá společnost si špatně vykládala to, co seděje v materiáklní sféře a třeba i organizovaně jednala v rozporu se zákony reality, jenomže - dříve či později se většina společnosti zkoncentruje podle reálného a pravdivého výkladu spoklečnosti a začne jednat v souladu s jejími zákonitostmi (proto by se třeba za války dal "vypnout" systém peněz, ale nakonec byto skončilo šatněm, jako válečný komunismus v Rusko těsně po revoluci. Atd. atd. Ještě jinak řečeno, většina společnosti nemůže dlouhodobě vysokočit z mantinelů daných určitou úrovní výrobníh sil a určitého typu výrobních vztahů. Je to jasné Evi?

Já si nemyslím, že náročnější myšlení se rodí přímo při materiální výrobě, ale třeba nové nápady se mohou rodit při práci (ne nutně přímo při tom procesu, ale člověku, který se tou prací zabývá). A že teorii předchází praxe. Pochopitelně vím, že je už poznamenaná předchozí teorií.

jo, to beru.

Myslím, že nejsme "ve při".

Přiznávám se přitom jen, že mě ta Einsteinova definice stále fascinuje.

Tentokrát nebudu rozebírat Poláčka bod po bodu -´v přechozích vstupech jsem na všechny jeho hlouposti o tom, že marxismus nedává žádnou specifickou základnu pro vědomí, důkladně vysvětlil a nemá smysl to znovu opakovat. Mimochodem, on nechápe ani toho Hegela a idealismus, nechápe, že Hegel dělá shora to, co on vytýká marxismu zdoůa - svobodná vůle člověka (kterou marxismus nepopírá, ale nepřehání) je jen produktem modelu, kde vlastně i materiálno je produktem ducha.
Dialektiku vidí hloupě - musí k tomu mít pořád dva elementy - vnitřní rozpornost jednoho základu je prostě mimo jeho rozlišovcí schopnost. Je to prostě diletant, pod přípustnou úrovní.

Paní Hájková, v určitém smyslu máte samozřejmě pravdu. Nedá se sice plným právem říci, že by Hegel považoval k a p i t a l i s m u s za "konečné stadium vývoje lidstva" (k tomu podrobněji později) - on za konečné stadium vývoje lidstva považoval státní zřízení, ve kterém je definitivně zprostředkován konfliktní vztah mezi obecným a jednotlivým (tedy mezi společností a individuem); kapitalismus je jenom jednou se složek celého Hegelova systému.

Ovšem máte plně pravdu v tom, že Hegel existenci "kapitalismu" (on sám hovořil o "občanské společnosti v materiálním smyslu, v jeho době pojem "kapitalismus" snad ještě vůbec neexistoval) - tak tedy Hegel existenci kapitalismu akceptoval, protože ji považoval za principiálně "rozumnou". (K jeho důvodům opět později.)

A Hegel se skutečně velice rozčiloval nad tím, když dostal zprávy o bouřích francouzských dělníků za sociální práva v roce 1830: co prý si to ti nevědomí francouzští dělníci dovolují, takto anarchisticky podkopávat jedině rozumné uspořádání osvíceného moderního státu!

V tomto smyslu má celý ten Hegelův koncept a systém "rozumného státu" opravdu historicky omezený, respektive až vysloveně reakční charakter. A bylo samozřejmě jak zcela legitimní, tak prostě projevem čirého realismu, když Marx pochopil tuto tendenci dějin, a těžiště pozornosti přenesl z říše "rozumu" do říše čiré materiální, sociální nutnosti.

V tomto ohledu tedy Marx oproti Hegelovi představuje zcela jednoznačný dějinný pokrok; a i z hlediska poznání (společnosti) to byl krok, který prostě musel být učiněn.
Jde ale o to - a to je právě to co se tu celou tu dobu snažím ozřejmit - že celá věc opravdu nestojí tak, že by Marx p r o s t ě a ve všem měl pravdu oproti Hegelovi, a že celý Hegel patří prostě do starého železa, a že si teď s Marxem vystačíme už "na věčné časy a nikdy jinak".

Je nutno si uvědomit, že tu na sebe opravdu narážejí dvě základní větve celého evropského filozofického myšlení, které se spolu sváří (a někdy se i navzájem obohacují) už od dob řecké antiky. A je opravdu velmi naivní domnívat se, že v celé této už dvě a půl tisíciletí trvající koexistenci náhle dojde k jakémusi finálnímu rozhodnutí, že pravdu má jednou provždy jenom ta jedna strana, a ta druhá vůbec ne.
Už jsem to naznačil minule: jedinou možnou cestou je spojení, dialektická syntéza obou těchto základních směrů filozofického myšlení, kde se spojí jejich pozitivní elementy, a eliminují se ty negativní.

Teď ale ještě znovu k Hegelovi, k jeho pojetí té "buržoazní" společnosti. ("Buržoazní", to je marxistickou terminologií prakticky totéž, co Hegel označoval tím slovním spojením "občanská společnost v materiálním smyslu".)

Je nutno si uvědomit jedno: Hegel si tuto buržoazní společnost v žádném případě neidealizoval. Přesně naopak, podle jeho soudu byla tato materiální občanská společnost "duchovní říší zvířat"(!!) - což je asi tak nejopovržlivější odsudek, jaký o ní idealistický filozof Hegel vůbec mohl vyslovit.

Hegel naprosto přesně ví, že v této buržoazní společnosti vládne holý egoismus, kde každý sleduje jenom své omezené přízemní, materiální osobní zájmy. Zcela bez ohledu na nějaké vyšší účely a cíle.

Ale: právě tady a přesně tady dochází u Hegela ke zcela zásadnímu zlomu v argumentaci (a pokud je mně známo, je tento aspekt v hegeliánském výzkumu sotva vnímán): Hegel se totiž domnívá, že z á r o v e ň s tím, jak účastníci těchto ekonomicko-tržních (čili fakticky: kapitalistických) vztahů sledují své vlastní privátní zájmy, že si zároveň s tím uvědomí, že pro ně samotné je výhodné a nezbytné takové uspořádání jak ekonomických, ale i společenských a státních vztahů, které je založené na solidnosti, vypočitatelnosti, ustálenosti - čili, jedním slovem, na fungujícím ř á d u.

Tento fungující řád, ten pak svůj výraz najde v civilizovaném, kultivovaném státním zřízení - kteréžto pak umravňujícím způsobem zpětně působí i na celou společnost.

Tato Hegelova argumentace je velmi zajímavá, a nelze jí upřít přesvědčivou logiku. Hegel svou argumentaci v žádném případě nepočíná "idealisticky" - tedy že by zde na začátku postuloval ideu nějakého dokonalého, rozumného státu, kteroužto ideou se budou všichni automaticky řídit. Hegel ví, že s takovýmto mravně-filozofickým idealismem u většiny reálné společnosti neuspěje.
Hegel tedy vychází z holé - materiální! - reality společnosti, z jejího ekonomického života.

Ovšem! - Tady právě přece jenom nadchází ten zásadní zlom v jeho argumentaci: co se týče těch negativních, egoistických vlastností buržoazní společnosti - tak tady Hegel argumentuje čistě materialisticky.

Ale v tom momentu, kde se jedná o to, že na základě této buržoazní (tedy principiálně přízemně-egoistické) společnosti má vyrůst "rozumný" stát - tak tady Hegel náhle argumentuje v podstatě idealisticky!

On tam ve své argumentaci má sice zabudovanou tu zmíněnou "spojku" - v tom smyslu, že právě ti účastníci té materiální společnosti si uvědomí, že stabilní a řádné poměry jsou pro ně výhodnější; nicméně i tak nakonec celá tato jeho konstrukce stojí na přesvědčení, že ten r e á l n ý egoismus buržoazní společnosti bude pozitivně překonán čirým r o z p o z n á n í m oné vyšší, rozumné sféry státního uspořádání!

Čili, shrnuto a podtrženo: Hegel naprosto nebyl žádným naivkou, který by nevěděl, jaká je realita lidského žití; a v žádném případě si neidealizoval tu "duchovní říši zvířat", čili kapitalismus.

On ale nakonec přece jenom - to se nedá nic dělat - zůstal "idealistou"; to znamená že v zásadě věřil na to, že v pozadí všeho historického vývoje stojí jakýsi činitel "rozumného" uspořádání všech věcí, který se nakonec prosadí sám sebou. A kterýžto rozumný činitel v podstatě spoutá i ten kapitalismus, že ho do sebe integruje jako svou sice nižší, nicméně nutnou a vposledku racionální složku.

Nakonec, Marx tuto víru v "rozumné", to jest optimální uspořádání lidského světa s Hegelem v zásadě plně sdílí; jediný rozdíl je v tom, že on tento dějinný činitel z říše vědomí přesouvá do sféry materiální, produkční činnosti lidstva.

Mimochodem, aktuální poznámka: podle nového výzkumu dvě třetiny českých zaměstnanců jsou spokojeny se svými šéfy; a to dokonce tak, že tito se "blíží ideálu".

Dvě třetiny spokojenosti - je to málo nebo hodně? V každém případě, jestliže podle marxistické teorie je k provedení revoluce nezbytně zapotřebí jak podmínek objektivních (stupeň vývoje výrobních sil a vztahů), tak i podmínek subjektivních (stav uvědomění potenciálně revoluční třídy) - pak nelze jinak nežli konstatovat, že revoluční potenciál českého "proletariátu" sotva zadává důvod k naději, že by revoluce mohla nějakým způsobem už stát za dveřmi.

Jestliže se čeští zaměstnanci ze dvou třetin identifikují se svými "vykořisťovali" a jsou s nimi spokojeni, pak se opravdu nedá očekávat, že by proti nim zítra provedli nějaký revoluční převrat.

Já jsem taky v zaměstnání jakžtakž spokojená. Z toho ale vůbec nic neplyne. Kapitalismus nemůžeme ztotožňovat se svým šéfem. Co by pak měli říkat nezaměstnaní, kteří šéfa nemají?

nastala zvláštní situace - k tomu jeho výkladu o Hegelovi a Marxovi, nemám co dodat, našla bys ho v každé předlistopadové učebnici, je vidět, že Poláček kdysi studoval.
Pokud jde o jeho druhý vstup, tak to je zase špatný závěr ze správných faktů, který by nebyl tak hloupý, kdyby už Poláček neměl možnost mockrát číst moje vysvětlení tohom jak tio s tím vědomím neprivilegovaných je. Ty už ho asi nejspíš znáš, ale pro případné nové čtenáře:
Do vědomí neprivilegované třídy bez určitého typu zkoušeností (podle Lenina celotřídních, poloitických, podle nás hlavě vlastnických - ty neprivilegovaný nevlastník nemá) automaticky proniká buržoadsní, ne jeho vlstní proletářská ideologie. Jde o to zprostředkovat mu ty zkušenosti - což částečně činí sama buržoasie, když mu v svém jednání a politice ukazuje tu nespravedlivost a porohnilost řádu. To se stupňuje v době krizí,zejména politických (politika zobecňuje). Tento způsob formování vědomí stačil na svržení kapitalismu a vládu řídícího aparátu, ale ne na roli proletariátu. Dnes je nutné dodat zaměstancům tu formující zkušenost zaměstnaneckým vlastnictvím. Poláček je prostě notorický diletant.

Pokračujme teď tedy v našem výkladu o dialektickém pojetí svobody, svobodné vůle u Hegela.
V první části jsme si vysvětlili, že Hegel tu svobodu, která se nám v našem běžném, "přirozeném" vnímání jeví jako jednolitý celek, tak že Hegel tuto svobodu v podstatě rozebírá na její prvočinitele.

Svobodná vůle má tedy v jeho modelu - zopakujme si - dva základní prvky: prvek jednotlivosti, kdy my něco konkrétního chceme (vlastnit či dosáhnout) - ale v tom je skrytý ten ďáblův dráp, že tyto předměty našeho chtění ve skutečnosti ovládají nás. Takže nám naši svobodu nakonec berou.
Ten druhý element je moment čiré nepodmíněnosti: lidská mysl, lidská vůle má jedinečnou schopnost abstrahovat, vymanit se z dosahu všech těchto konkrétních obsahů, veškerého předmětného světa, a být jenom sama sebou.

Znamená to tedy ale, že tento druhý - evidentně vyšší - element či prvek svobodné vůle je tedy tou jedině pravou svobodou? Že tedy konečné řešení otázky naší svobodné vůle spočívá v jakémsi buddhistickém přístupu, k vědomému odpoutání se od veškerého materiálního světa, který nás svazuje svými touhami a vášněmi, a v klidném meditativním spočívání v onom čirém vědomí své vlastní nepodmíněnosti?

Hegel kontruje i proti této představě: takováto "svobodná vůle", která se vyčerpává j e n o m v této své absolutní nepodmíněnosti, v této své naprosté nesvázanosti s materiálním světem, je ve skutečnosti naprosto b e z o b s a ž n á.

Nevztahuje se naprosto k ničemu, nemá žádný cíl, žádný předmět - ale "svobodná vůle", která nemá žádný cíl, žádný reálný obsah, prostě vůbec nemůže být žádnou vůlí! Vůle může spočívat právě jenom v tom, něčeho reálného dosáhnout; a když nechci ničeho dosáhnout, nemám fakticky ani žádnou vůli. A kde není vůle, tam není vůbec možno hovořit ani o "svobodné vůli".

Takže, teď tady máme ale opravdový problém. Když svou vůli zaměříme na - vlastnictví, ovládání - konkrétních, materiálních předmětů, pak nejsme skutečně svobodni; ale když se od tohoto materiálního světa zcela odpoutáme, pak nejsme fakticky svobodní také!

Takže, co s tím? Dá se tu vůbec nalézt nějaké východisko?

Pro Hegelovu velikost hovoří, že takové východisko - z této zdánlivě bezvýchodné situace - nachází; a toto východisko opravdu stojí za to, se s ním seznámit blíže. A to nejen z hlediska čistě filozofického, ale i hlediska praktického - pro naše uvažování o možnostech příštích revolucí.

Vraťme se k tomu prvnímu elementu, k tomu prvku "jednotlivého". Výchozí téze zní, že když naši vůli budeme ztotožňovat j e n o m s tímto elementem (říkejme mu zjednodušeně: element vlastnictví) - pak se tím ve skutečnosti dostaneme do područí oněch věcí, které chceme vlastnit. (Tady je ostatně možno spatřovat filozofický kořen Marxova termínu "odcizení": namísto abychom my vlastnili věci, svět věcí ovládá a manipuluje nás.)

Ovšem!! Tento svět věcí není vždycky a za všech okolností stejný; a především je rozhodující, jak m y se k tomuto světu věcí stavíme, a co si z něj bereme.

Já už jsem tu naznačil, že Hegel celý ten předmětný svět nepokládá jenom za sumu nějakých víceméně "mrtvých" věcí, nýbrž že i zde probíhá vývoj od nižších forem k vyšším. Zkrátka, i celý ten předmětný svět má ve své hloubce "rozumný" charakter - nakonec je to právě tento předmětný, materiální svět, jehož konečným produktem je sféra vědomí!

Tato "rozumnost" materiálního, předmětného světa je v něm ale nakonec uložena jenom objektivně, jenom jako jeho potencialita; nakonec všechno záleží na nás, na lidech, jak my se k tomuto světu postavíme.

Je zásadní a rozhodující rozdíl, jestli my sami tento předmětný svět omezíme jenom na jeho bezprostřední věcné vlastnosti (a necháme se jejich lákadly spoutat, ovládnout) - anebo jestli naopak tento předmětný svět pochopíme právě v jeho vnitřní rozumnosti, v jeho evoluci, pochopíme ho jako součást svého vlastního sebevývoje, a sebe pochopíme jako součást jeho.

Je nutno si uvědomit: podle Hegela i ten vývoj toho materiálního světa probíhá jako nepřetržitý dialektický pohyb mezi momentem jednotlivosti a momentem všeobecnosti - tedy těch samých elementů, z kterých sestává i naše vlastní svobodná vůle!

Právě proto my se můžeme právem "potkat" v tom předmětném světě a nalézt v něm sami sebe, protože jak on tak i my jsme součástí toho samého vývoje, té samé evoluce od nižších, nevědomých forem k formám vyšším, vědomým a uvědomělým.

Takže tedy, jednou větou vyjádřeno: naše skutečná svobodná vůle sestává jenom a jedině v tom, když my zacházíme s předmětným světem, opracováváme ho a využíváme ho ke svému užitku - ale to jenom a jedině tehdy, když tak činíme na základě a v intencích r o z u m n é h o jednání a rozumného chtění, které je nakonec zacíleno na realizaci rozumu a svobody v tomto světě!

Zcela konkrétně: uvedli jsme si úvodem ten příklad s automobilem, který já chci vlastnit. To je pro běžné vědomí jednoduchým a nezpochybnitelným projevem "svobodné vůle". Jestli ale já ten automobil Porsche toužím mít dejme tomu jenom proto, abych se touto luxusní značkou mohl vychloubat před druhými - pak se v žádném případě nejedná o akt skutečně svobodné vůle, nýbrž naopak, má vůle je tu plně v zajetí lákadel onoho čistě předmětného světa.

Jako racionální alternativa se tu přirozeně nabízí ten stav, kdy já si ten automobil pořídím z čiré potřeby, jako dopravní prostředek. To je sice v pořádku; ale pro Hegela by to bylo příliš málo. V podstatě banalita. Pro Hegela je stav skutečné svobodné vůle dosažen až a jedině tehdy, když j á s á m nejsem jenom nějaký libovolný kupec, nýbrž když já sám jsem konečný, v ě d o m ý, rozumný činitel a aktér dějin a tohoto světa - když tedy konečným a vědomým cílem a účelem mého vlastního žití je dosažení, realizování oné prapůvodní r o z u m n é ideje v tomto světě!

Jedině tehdy, když já sám ve své vlastní existenci mám nějaký vyšší smysl a účel, jedině tehdy se předměty, kterých používám pro zabezpečení mé vlastní materiální existence, stávají legitimní a plnohodnotnou součástí mé svobodné vůle!

Ještě jednou: svobodná vůle, v plném slova smyslu, je jenom vůlí plně a zcela rozumného, vědomého a uvědomělého člověka, který jak osobně žije v intencích rozumné ideje, tak stejně tak i svůj vnější svět (společnost, stát) dokázal zorganizovat podle zásad této ideje rozumu.

Toto pojetí svobodné vůle u Hegela se ostatně velice blíží tomu pojetí Aristotela, že "dokonalý život" je sice podmíněn schopností - rozumným a racionálním hospodařením - ekonomicky zabezpečit sám sebe i svou rodinu, ale že na straně druhé je nezbytně nutné nabytého majetku užívat střídmě a uměřeně. Kteréhožto stavu je ovšem schopen jenom mravně i filozoficky vzdělaný, kultivovaný duch.

Takže, zopakujme si: podle Hegela skutečně svobodná vůle nespočívá zdaleka jenom ve - vnějškově neomezeném - zacházení s materiálním světem a jeho přivlastňování si mou vlastní osobou; aby to všechno mohlo být opravdu projevem a realizací pravé lidské svobody, musí to všechno mít zásadně r o z u m n ý, vědomý a uvědomělý základ.


Takže, tolik k Hegelově pojetí svobodné vůle a její dialektiky. V části třetí si pak toto Hegelovo pojetí porovnáme s Marxovým modelem dějin a sociální revoluce.

jen se obávám, že to bude mít stejně mizernou kvalitu, jako Poláčkovy parodie na Marxe, ale to mi nevadí, to nejsem schopen posoudit. Idealismus je přece legitimní filozofický proud a může být všelijak zajímavě členěn a dokonce i obráceně - postaven na en se obávám, že hlavu - odrážet tu reálné materiální procesy.Dle mého názoru je teoretický idealismus jen poitvrzením výroku snad Marxe- jen parafrázuji - jak v podobě falešného vědomí, ideologie reakční třídy- lidskáý rozum předvádí, jaké nesmysly dokáže vytvořit, jako dokáýe jakoskutečné podat něco, co skutečné není.
Ale právě proto se chci jen nárazově svěřit s mým dojmem z jiného buržoasního idealisty - T.G.Masaryka, naší slavné ikony. Abych zaplnil jednu svoji znalostní mezeru, jsem využil volného času a důkladně si prostudoval Českou otázku a teď pracuji na Ideáech humanitních. Ale myslím, že mi to k celkem objektivnímu obrazu Masaryka teoretika stačí. Moje dojmy jsou rozporné,od nudy přes pocit archaismu, občas vztek, ale spáše smích), ale spíše negativní. Nejde vůbc o nějaký stalinistický předsudek vůči TGM, který "dal střílet do dělníků", i když i to je bohužel historický fakt a po přečtení České otázky vím, že byl značně v rozporu s deklarovanými názory TGM na konci 19. století a s tím, jak volá po stanovení pevných zásad humanity a jejich důsledném dodržování. Ale to teď nechme stranou - jde mi hlavně o tu jeho idealistickou metodologii - všechno je od ducha, duch je hlavní, vývoj se chápe jako vývoj ducha (včetně morálky) a všechno vyřeší osvěta, kvalitní poznání, práce pro ideu humanity a láska odmítajícíé násilí. Zdůrazňuje význam sociální otázky pro českou otázku (tady došel tento ryze buržoasní myslitel nejdále), ekonomice údajně nerozumí, ale chápe spravedlivé sociální požadavky uhněteného lidu, včetně dělnictva. Ostatní třídy musí dělníky a rolníky učit, ale hlavně se musí učit od nich samotných. Tak se ve vzájemné lásce prosadí idea humanity. Jedna věta je tam dobrá a velmi mne roizesmála - totiž, že jak chceme (vzdělanci a buržoasie) vyčitat dělníkům,že podléhají nesprávnému materialistickému učení (tehdy ještě v podání soc.dem.), když sami žijeme materialisticky a nemravně (to byla parafráze). tedy jakási sociální nota tam je, zhruba blízká utopickým socialistům Sidneyho Webba (Shaw, Wells atd.), ale všechno je z ducha.
Ale ty mé dojmy - ve srovnání sd Marxem a klasiky je Masaryk naprosto druhořadý či třetiřadý myslitel, silně poznamenaný tím, proti čemu brojí - totiž historismem, hledáném ideálů v minulosti, ahistorickým přístupem uměle implantujícím moderní ideje do minulcýh epoch a přitom totálně přehlížejícím skutečné příčiny historických jevů, které vykládá svou "duchařinou". Po této stránce jsem se velice zasmál nad větou, kdy TGM implantuje českému národu takovou nějakou kolísavost mezi radikálností a násilím a ideály typou Jednoty bratrské (jakoby taková dvojakost v jiných národech, třídách a historických situacích nevznikala a to především ze zájmů protikladných tříd) a taky mu implantuje sklon k mučednictví a obdivu k mučedníkům, i falešným (Nepomucký). A přitom staví otázku: Proč se musel \Hus a Jeroným obětovat, a proč takový mnohem radikálnější Wycliff přežil, proč dokázal žít Luther apod.? No to už jsem řval, protože i v Masarykově době bylo jistě už od anglických historiků známé, že Wycliff se hodil anglické šlechtě proti králi a chránil ho opoziční supervelmož John z Gauntu a Luther zase ideologicky vyhovoval německým knížatům a naopak Hus a Munzer, kteří byli blíže lidu a sociálnější za sebou neměli nikoho než ten lid, který je ovšem ochránit nedokázal?
Nechci zobecňovat detaily a dílčí omyly TGM, ale ony jsou charakteristické a vyhazují do vzduchu celý jeho filozofický přínos. Prázdné moralizování, apely na zámožné třídy a uklidňování naštvaných neprivilegovaných, aby nesáhli k násilí, když jim nikdo nedal jinou možnost - to mohlo být v českém konzervativním prostředí zaostávajícím za světem (ale ne zase tolik -Hilsneriáda - Dreyfusova aféra a ruské pogromy) zajímavé a byly tu možnosti politického spojenectví dělnického hnutí s těmito buržoasními krasoduchy, osobně dosti poctivými, ale plně zajatými svou třídou a její ideologií. Masarykovu roli v buržoasně národní a demokratické revoluci a a jeho vyrovnávání tlaku velkokapitalistické pravice na formálné demokratické vymoženosti v první republice jsou také mimo pochybnost - ale pro dnešního člověka už žádný zvláštní přínos masarykovské morality hledající smysl českých dějin obdobně jako Hegel v pohybu nějaké apriorní ideje nevidím. A ta forma výkladu s neustálým opakováním něklika základních myšlenek a četnými duplicitami není taky nic moc. Ale dobře, že jsem si to přečetl, i proto se musím chechtat až se za své velké břicho popadám, nad Poláčkovými výtkami marxismu z jednostrannosti a nutnosti ho kombinovat s idealismem. Za to by mu nakopal i TGM.

Já jsem od Masaryka nic nečetla, tak nemohu příliš soudit. Ale četla jsem zajímavou stať od Záviše Kalandry (je to v knize Intelektuál a revoluce), kde Masaryka srovnává s Tolstým (něco mají společné, něčím se liší), přičemž závěr vyznívá jednoznačně pro Tolstého a proti Masarykovi. Už jsem se o tom zmínila ve svém článku L.N.Tolstoj, který vyšel před časem na Referendu.
Kalandra Tolstého bere jako potenciálního spojence revolucionářů (i když zároveň odpůrce jakéhokoli násilí, což mu také Masaryk vytýkal), a to pro jeho neúprosnou společenskou kritiku, která se obracela proti stávajícímu řádu. Masaryk i Tolstoj byli svým způsobem oba moralizátoři a idealisté, ale Kalandra srovnává například jejich vztah k náboženství: Masaryk údajně viděl v náboženství společenský tmel, kdežto Tolstoj naopak prostřednictvím svého pojetí náboženství nemilosrdně pranýřoval ruskou pravoslavnou církev, podpírající carský režim. A Tolstoj také, na rozdíl od Masaryka, velmi kritizoval soukromé vlastnictví, protože se prý nedá udržet jiným způsobem, než násilím.

Samozřejmě - Tolstoj byl super. Pokračuji v četbě Ideálů Humanitních a narazil jsem na kapitolu o socialism, kde se TGM snží vykládat klasiky marxismu a řeknu Ti - kam se hrabe Jerome Klapka Jerome a Tři muži ve člunu. Když jsem učil marxismus, tak jsem níkoho nevyhazoval,ať uměl sebeméně, ale Masaryka bych vyrazil po deseti minutách - ne za názor, ale za naprostou neschopnost něco pochopit - snad bych se měl omluvit Poláčkovi, ten je snad přece jen o trochu lepší. No - něco je asi nutno přičíst nedostatečnému šíření děl klasiků a obvyklým zábranám v distribuci i cenzuře apod., ale na pana profesora, který má takovou vnější autoritu, je to opravdu ubohé - ještě nevím, jestli se z toho za svého prezidentování poučil A ostatně - vždyť úroveň znalosti marxismu u většiny diskutérů na DR (a to i z té generace, které byl vnucován), o mladých nemluvě -je stejná, ale Masaryk nebyl hlupák. Zase jen se potvrzuje to marxistické poznání blokace vědomí lidí ideologií vládnoucí třídy, které je vidět jak na Poláčkovi, tak na jiných levicových intelektuálech zvučných jmen.

Dostáváme se teď tedy k závěrečné části našeho uvažování o tom, v čem spočívá lidská svoboda, a jak k ní dospět.

Připomeňme si ještě jednou: podle Hegela je svoboda člověka profilována neustálým střetem dvou základních momentů: momentu jednotlivosti (podmíněnosti) a momentu obecnosti (nepodmíněnosti).

Pravá, celá, úplná svoboda nastává pouze tam, kde dojde ke vzájemnému pozitivnímu spojení, k syntéze v dialektickém smyslu obou těchto základních komponent. Svoboda nezávisí dělat si respektive chtít to, co se mi jenom zlíbí, co mě právě napadne, co mě právě vábí; svoboda lidské bytosti není možná bez přítomnosti rozumu.

Z celospolečenského hlediska to znamená, že člověk-občan může být jenom tehdy svobodný, když je občanem státu, který je uspořádán právě na takovémto rozumném principu - tedy na dialektickém zprostředkování oněch dvou základních momentů svobody, svobodné vůle.

Pro nás je rozhodující: Hegel sice vychází ze základního pojetí, že tento vývoj ke svobodné společnosti je objektivní, je to nevyhnutelný cíl a výsledek objektivních dějin; ale na straně druhé, právě protože je tato svoboda vytvářena dvěma o sobě nižšími komponentami, pak neustále hrozí nebezpečí p á d u, úpadku k takové nižší úrovni vědomí, a tedy nižší úrovni svobody. Jmenovitě, ten moment "jednotlivosti", to jest fakticky moment egoismu individua, to je neustálé nebezpečí které hrozí zevnitř rozložit ten systém pravé, dovršené svobody.

Oproti tomu Marx - ten sice vstupuje do celé té evropské tradice filozoficko-politického myšlení tvořené osou Platón-Aristoteles-Hegel, že totiž společnost sama ze své podstaty směřuje k vytvoření určitého ideálního, dokonalého stavu, který svou kvalitou daleko přesahuje ten stav, že tu je prostě určité množství lidí, kteří t a k n ě j a k žijí své životy, sledují své vlastní osobní zájmy, ale nic vyššího v tom není.
- Nutno si uvědomit, že toto pojetí naprosto není samozřejmé; právě naopak, v současné době zjevně převládá ten názor, že "existují jenom jednotlivci", ale že nějaká principiálně vyšší společenská idea je čirou chimérou.

Takže, jak řečeno, Marx sice vstupuje do té politicko-duchovní tradice, že je tady přece jenom "něco víc", a že o toto "něco víc" je zapotřebí usilovat; ale zároveň tuto tradici zcela radikálně opouští.

Jak už řečeno, Hegel sice celé dějiny vidí striktně teleologicky, tedy jako objektivně směřující k tomu konečnému stavu - rozumné a rozumem vedené - svobody; ale na straně druhé je si vědom toho, že tento ideální stav je neustále latentně ohrožen destruktivním působením jeho subelementů.

Stejně tak i Platón - ačkoli je Marxovi vlastně nejbližší svým postulátem společného vlastnictví, i on vidí a dokonce vyloženě předpokládá to nebezpečí, že i za podmínek existujícího a etablovaného ideálního státu časem "lidé opomenou řádně počítat", a že tento ideální stav a stát nastoupí cestu regrese, úpadku k nižším formám existence. (K tomu je nutno vědět, že podle Platónova přesvědčení bylo možno ony "ideje", které jsou nehmotným, ale dokonalým předobrazem všech věcí tohoto světa, že je možno je vypočítat, určit matematicky jejich vyvážené proporce.)

A skeptický (respektive: realistický) Aristoteles takový "dokonalý stát" spatřuje principiálně jako jenom velice výjimečný útvar, ke kterému je možno se dobrat jenom za velice příznivých podmínek, a na základě nepřetržitého úsilí o vlastní mravní sebezdokonalování všech jeho občanů - jinak nevydrží pod náporem individuálního egoismu.

Oproti tomu Marx vidí v tomto ohledu celou záležitost zcela jinak: ten "ideální", svobodný stav společnosti je finální stav, ke kterému dějiny objektivně směřují; a jakmile je už jednou dosažen, nehrozí prakticky žádné nebezpečí, že by mohl být vnitřně rozvrácen.

Tady se projevuje právě ten základní moment, že Marx vztah jednotlivec - společnost nevidí zásadně jako vztah protikladný; v jeho modelu je jednotlivec prostě identický s celou společností. K narušení této bezprostřední identity jednotlivce a celku může dojít jenom za zcela specifických, vlastně historicky výjimečných okolností: za podmínek tržní ekonomiky, a především kapitalismu jakožto jejího vrcholného stadia.

Tady se ukazuje zásadní rozdíl mezi Marxem a mezi ostatními zmíněnými mysliteli, především Hegelem: Marx ten poměr mezi člověkem a společností nechápe v žádném případě d i a l e k t i c k y, jakožto vztah principiálně rozporný, který je teprve nutno z p r o s t ř e d k o v a t, pomocí velice sofistikované konstrukce vzájemného sbližování, a zároveň zachování relativní autonomie obou stran.

Marx nic nezprostředkovává; Marx jenom odstraňuje. Pro Marxe se nejeví nutnost a potřeba nějakého neustálého úsilí o zprostředkování mezi - přinejmenším latentně egoistickým - individuem a mezi společností jako celkem; pro Marxe je všechno jednou provždy vyřízeno aktem vítězné revoluce.

Po této revoluci nastává automaticky stav naprosté, všeobecné svobody - ale zároveň stav naprosté prázdnoty, neboť už není o co usilovat, o co se snažit. Všichni jsou navzájem spojeni společnou prací; a ta se už sama postará o všeobecnou a všeobjímající harmonii všech. Je to čirý automatismus; člověk sám už v podstatě nemusí dělat nic jiného, nežli nechat se blaženě unášet na vlnách tohoto dějinného procesu.

Takže, ještě jednou: i když pomineme fakt, že tento Marxův model všeobecné harmonie jenom na základě společně vykonávané práce je evidentně přespříliš optimistický (nechceme-li už použít termínu: naivní) - pak v každém případě platí, že tento model je naprosto a zcela n e d i a l e k t i c k ý.

Neboť dialektika, pravá a nefalšovaná dialektika, to je právě a jedině toto: z p r o s t ř e d k o v a t mezi navzájem protikladnými momenty, elementy. Vytvořit nějakou komplexní, kvalitativně vyšší konstrukci, kde oba tyto původně náprotivné elementy jsou spojeny, sjednoceny v jeden společný, vyšší celek.

Něco takového u Marxe zcela principiálně dáno není. Ten vnitřní boj, ten vnitřní konflikt společnosti - to je jen historická anomálie, a po jejím překonání nastane konečný, nezměnitelný stav všeobecné harmonie, nebo přinejmenším všeobecné bezkonfliktní sociální homogenity.

Tady se ukazuje zcela jednoznačně: Marx si celou věc skutečně až do krajnosti ulehčil. Jak jsme viděli u jeho předchůdce Hegela, ten vztah mezi jednotlivcem a celkem je vždycky latentně konfliktní, protikladný - ne jenom z nějakých psychologických, ale z čistě principiálních příčin. Tento konflikt je nutno zprostředkovat - jak institucionálně (státoprávně), tak ale i neustálým úsilím všech jednotlivců, jejich neustálé práci na sobě samých.

Jakkoli byl Marxův přechod k materialistickému pojetí společnosti a dějin nutný a legitimní - svým odvrhnutím "idealistické" dialektiky Marx zároveň ztratil schopnost pravého dialektického vnímání skutečnosti, a proto k překonání stávajících rozporů nemůže nijakým způsobem přispět.

To jediné, co je do budoucna možno udělat, je to, na jedné straně zachovat Marxův materialismus (to jest, jeho cit pro realitu společenského bytí) - ale zároveň je nutno vrátit se zpátky k oné zmíněné hlavní linii evropského filozoficko-politického myšlení, totiž že i onen "dokonalý" stát je neustále vystaven latentnímu vnitřnímu konfliktu, a že tento vnitřní konflikt je nutno znovu a znovu řešit jeho vyrovnáváním a zprostředkováváním.

zase hlásáte o marxismu, co není pravda. Marx neočekával žádný blažený stav okamžitě po revoluci. Naopak, očekával, že se revoluce bude muset bránit, ale jen po určitou nutnou dobu, a sice než dojde k velkému rozvoji výrobních sil brzděných dosud kapitalistickými výrobními vztahy. To mělo přinést blahobyt celé společnosti. Lidé by nemuseli nutně pracovat jen společně, ale klidně i individuálně. Ve společnosti, v níž by bylo všeho dostatek a všem by bylo umožněno rozvíjet svobodně své schopnosti (žádný stav prázdnoty!), by nikdo nebyl hrabivý, a proč taky, kdyby měl nač si vzpomene? Pochybuji, že by za takové situace lidé chtěli nemožné..
Vzpomínám si namátkou na jeden příklad z doby reálného socialismu, kdy byl nedostatek toaletního papíru (případně jiných základních potřeb). Lidé si zvykli dělat doma obrovské zásoby. Měli třeba celou komoru toaletního papíru. A proč? Jen ze strachu, že ho nebudou mít, až ho budou potřebovat. Strach vede člověka k tomu, aby křečkoval. A tak je to do značné míry i s hromaděním majetku.

Ano, odpověděla jsi tomu diletantovi správně, jenže je to zbytečné. V celém svém výkladu on totiž jen zopakoval pár pitomostí, které opakuje od vstupu na DR a na které jsme už mnohokrát a opakovaně reagovali. A zase jen deklaruje svůj výklad Marxe a neuvede jediný odkaz na autentický Marxův text – je to pořád dokola – podle Poláčka Marx vychází z ideálního stavu, ze kterého jediným vybočením je trh a kapitalismus, a pak se společnost do tohoto stavu vrací a nadále už jí nic nepohání. Jen Poláček tento optimismus nesdílí, protože poukazuje na špatnou lidskou přirozenost a ani náznakem neodpoví na naši jemu opakovaně kladenou otázku, jak chce tuto přirozenost předělat, resp. jestli ji vůbec chce překonávat. Nově k tomu přidal obvinění z nedialektičnosti, protože nemá tušení, co to dialektika je – zejména nechápe, že dialektika není jen rozpor, ale taky současně jednota, že dialektičnost nespočívá v tom, že se perou dva odlišné prvky, což v jeho pojetí znamená – prvek objektivního vývoje materiálních procesů (ve kterých ignoruje vlastnictví) a špatná přirozenost individua. Navíc ten svůj nesmyslný výklad vnucuje i Hegelovi, u kterého tato jednota protikladů je dána bytím objektivní ideje. Ale jeho cancy o jiných filozofech mimo Marxe komentovat nebudu, na to nejsem expert.
Jen zase – ne pro Tebe, ale pro případné nahodilé nové čtenáře, stručně:
U Marxe, na rozdíl od Hegela, je dialektická jednota světa dána tím, že je jen hmota a ta se vnitřním (pohyb jako nedílná vlastnost hmoty) pnutím strukturuje a pohybuje (viz spory nakolik lze hovořit o vývoji, názor, že vývoj je pojem až pro společenskou formu pohybu). Z původních forem (nejsem astrofyzik, biolog apod.) se z původně jednotné, ale různě strukturované přírodní hmoty vyděluje zvláštní společenská forma hmoty, a ta přírodní a společenská forma na sebe rozporně působí, což rodí vývoj, změnu (není ničím předem předurčena). Možnosti nahodilosti a zániku společnosti jsou vždy a zvyšují se tím, jak si společnost vytváří svou nepřírodní civilizaci a jí ohrožuje i své pupeční šňůry, které ji spojují s jinými formami pohybu hmoty (ekologické nebezpečí, nebezpečí devastace života jako takového válkou apod.). Nižší podobou možné degenerace by bylo, kdyby lidstvo nějakou nahodilostí .- třeba i destruktuivní válkou, zničilo výrobní síly nutné pro určitou podobu výrobních vztahů a nadstavby a vrátilo se – třeba do prvobytně pospolné společnosti. Marxismus žádnou záruku před tím nedává, jen tu rodící se z podstaty společenského pohybu – dialektika společnosti a přírody a uvnitř společnosti dialektika výrobních sil a výrobních vztahů. Odhaluje ovšem tendenci, která ve vývoji společnosti působila – tzv. pokrok- a která by se zřejmě prosazovala jako statistická tendence, i kdyby se lidstvo vrátilo do té prvobytné (pokud by si nezničilo vůbec možnost přežít – vzduch, voda, získávání potravy apod.).
Takže z primitivního stavu dialektické rozporné jednoty přírody a společnosti, kdy se stupeň vydělení člověka z přírody nízký, jeho civilizace primitivní a jeho možnosti být člověkem překračujícím přírodní pudy a potřeby jsou velmi omezené, společenská forma hmoty vyvíjí a vyděluje víc a víc. Dialektického pohybu a zprostředkování je tam až až. Vlivy přírody jsou zprostředkovány výrobním způsobem – dialektickou jednotou a rozporem výrobních sil a výrobních vztahů. Rámcové zprostředkování vlivu přírody stavem výrobních sil, včetně výrobně silové stránky člověka, je zprostředkováno výrobními – vlastnickými vztahy zakládajícími organizaci společnosti a rámcově, konec konců, statisticky determinujícími vývoj vědomí a nadstavby, jako zvláštního atributu společenské formy hmoty. V závislosti na vlastnictví jakožto činném ekonomickém vztahu se formují lidská společenství – od původní primitivní tlupy zachovávající spíše tu původní, spíše opičí podobu seskupování živočichů, z nichž se vyvinul člověk přes třídy a třídní organizaci společnosti zajišťovanou politikou a státem a duchovně ideologií až nakonec k beztřídní společnosti. Jen při hodně povrchním a nedialektickém pohledu se může stadium beztřídní společnosti ve vyšší fázi komunismu jevit jako nějaký ideální a konečný stav, jako návrat do prvobytně pospolné společnosti. Máme-li si to přiblížit nějak názorně – tak je tu model spirály – jako všechno v dialektice je to stejné a přece nikoli stejné – je to už nová vyšší kvalita (ve srovnání s prvobytnou), v prvobytné byl člověkem spíše opicí, která ovšem ještě neměla ty pozdější deformující znaky, které přišly s vývojem k soukromému vlastnictví (trh vznikal už před soukromým vlastnictvím tříd a nějakou dobu pokračuje i v první fázi komunistické formace, ale stále se mění – je to jen zprostředkující forma, Marx a Engels nepředpokládali jeho holou negaci politikou, administrativně mocensky, samozřejmě předpokládali jeho překonání vývojem vlastnických vztahů, ale moc to nezkoumali a Lenin po určitou dobu podlehl dobovým představám o administrativní likvidaci, ale hned po občanské válce je opustil. Nebyl to tedy trh, ale soukromé vlastnictví opírající se o starou dělbu práce a měnící své formy v závislosti na vývoji výrobních sil i lidské kultury vůbec, které lidstvu odcizilo jeho lidskou podstatu a atributy, rozštěpilo lidi do protikladných tříd a zrodilo silné mechanismy promítající dovnitř osobnosti většiny lidí rysy odpovídající soukromovlastnické nedostatkové společnosti, které zdánlivě beze změny zůstaly zachovány dodnes a o něž se opírají hloupí Poláčkové akcentující tu neměnnou špatnou přirozenost člověka (což je ideologická figura účinně sloužící zájmům buržoasie). V podmínkách vlády jiného typu vlastnictví a překonání nedostatkovosti ekonomiky samozřejmě tato „přirozenost“ mizí. Tak tedy vývoj lidstva se vyznačuje kromě věčné dialektické rozporné jednoty společnosti a přírody, ve které složka společenské civilizace nabývá větší a větší váhy a aktivnější role, i vnitrospolečenská dialektika výrobních sil a výrobních vztahů, od které se odvíjí nespočet podob dialektických jednot rodících pohyb, jako je např dialektika ekonomiky a politiky, politiky a morálky, ekonomické základny a estetické formy vědomí apod. Samozřejmě celou společenskou formou hmoty prostupují takové dialektické vztahy jako je dialektika podstaty a jevu, obsahu a formy, obecného, zvláštního a jednotlivého, nutnosti a nahodilosti atd. atd. Mimochodem třeba ta dialektika obecného, zvláštního a jednotlivého prostupuje jak dialektikou uvnitř výrobních sil , dialektikou VS a VV, dialektikou uvnitř VV, vnitrotřídní dialektikou atd. atd. – pomocí této dialektiky nelze charakterizovat ani společenský vývoj jako takový,ani jeho jednotlivé historické stupně – nazval bych to dialektikou formy, na rozdíl od dialektiky obsahu (VS-VV). U klasiků nelze najít aní stín formulace, ze kterého by bylo možno usoudit na to, co pořád omílá Poláček – totiž že likvidací kapitalismu a trhu nastává nějaký ideální a neměnný stav, kdy vlastně společnost nemá co pohánět. Klasikové jen odmítali – a to výslovně – se tou další etapou vývoje společenské hmoty zabývat. Komunismus je jen překonáním jedné veliké etapy po prvobytně pospolné společnosti a jím začínají už skutečně lidské dějiny s pokračující dialektikou příroda – společnost a uvnitř společnosti bytí a vědomí, výrobních sil a výrobních vztahů atd. Některé procesy odumírají – stará dělba práce, soukromé vlastnicví výrobních prostředků, třídní rozdělení, trh, politika, ideologie – a to je všechno, na co můžeme z díla klasiků usuzovat. Člověk přestává být průměrným třídním individuem a stává se skutečným,svobodným, rovnoprávným individuem. I jako společenský spoluvlastník se realizuje jakožto individuum.
Poláčkova schopnost nereagovat na opakovaná a opakovaná vysvětlení logiky marxismu je prostě záležitost pro psychiatra. jediná polehčující okolnost pro něj v mých očích se narýsovala při mé četbě Masarykova výkladu marxismu, který je s Poláčkovou dezinterpretací v podstatě totožný, co do neschopnosti tu logiku marxismu pochopit. (A přitom ten TGM není vůči marxismu a dělnickému hnutí nijak nenávistný – naopak ho omlouvá – ovšem stupidními argumenty, čímž mu prokazuje službu skutku medvědí.). Ale o tom napíšu něco později – možná zase udělám provokaci na pana Patočku a tuhle kritiku Masaryka mu pošlu jako článek – bude legrace, jak se bude kroutit a hledat výmluvu v nekvalitnosti mého textu. Poláčkovi zmar.

nezlobte se, ale teoretické disputace o Marxovi mnoho užitku nepřinášejí. Nejsme na semináři dějin filozofie.

Marx, resp. marxistická tradice, resp. Marxem ispirované společenskokritické myšlení je myslím dnes velmi aktuální v těchto bodech:

1. Pokud to myslíme vážně s jakýmikoli společenskými změnami, musíme změnit ekonomiku, nestačí planě teoretizovat a moralizovat, jak to (často v dobré víře) dělají idealisté, zpravidla inspirovaní křesťanstvím.

2. V kapitalismu nevládnou v hlubším smyslu toho slova politici, nýbrž kapitál. Proto jakákoli demokracie může vzniknout a (dnes už vůbec jenom) udržet se tehdy, pokud postavíme kapitál pod veřejnou kontrolu.

3. Poukaz na bod 2 je také jediným seriózním a férovým vysvětlením, proč se mnohým lidem vede špatně (a povede se jim pravděpodobně čím dál hůř). Je to jediná smysluplná hráz proti rasistickým pseudovysvětlením společenských problémů.

A je mi úplně lhostejné, zda myšlenky, které jsem se pokusil hutně vyjádřit v předcházejících třech bodech, pocházejí od samého a "pravého", správně pochopeného Marxe, či nikoli. Podstatné je, že s marxistickou optikou nepochybně nějak souvisejí (je jedno, jak přesně, to nechme historikům filozofie) - a hlavně, že jsou dle mého hlubokého přesvědčení pravdivé a - opakuji - navýsost aktuální a užitečné v dnešní době.

jistě je vám známo, že J. Heller něco konkrétního navrhl - a sice samosprávnou ekonomiku jako základ nového socialismu. Bohužel s tím zatím nikde neuspěl, zejména ne v KSČM. Co jiného než socialismus nám může pomoci?
Překvapuje mě, že dnes tolik lidí stále věří v humanizaci kapitalismu, který časem i v zemích jako Čína vyplodí liberální demokracii. Jako třeba pan Pehe (http://www.novinky.cz/komentare/342238-komentar-upada-zapad-jiri-pehe.html)

Vaše body jsou samozřejmě marxistické teze - proti historicky předchozím či následným "tušením stínů" nejsou stavěny na nějakém moralizování či primitvním rovnostářství, ale na rozboru dlouhodobého trendu ekonomického vývoje.
Vaši stručnou tezi 2 bych si dovolil upřesnit - ne veřejná kontrola průběhu kapitálového vztahu -. tedy vztahu, v jehož průběhu si jedna třída přivlastňuje nadpráci třídy druhé. Kontrola by neodstranila základní ekonomické rozpory - jen by je mohla zmírnit. Tento vztah je nutné zrušit tím, že se vytvoří podmínky proto, aby o zacházení s výrobními prostředky (a tím i s jejich produkty i službami) bylo reálně umožněno všem zaměstnancům při současné celospolečenské demokracii na této vlastnické rovnosti lidí založené.Tedy - už teď se na tom rozhodování musí podílet i ti, kteří nejsou profesionáními řídícími či duševními pracovníky. To minulý systém neumožnil a lidé na něj začali kašlat a přestali dělat.
Jistě, že není důležité, od koho myšlenky pocházejí, ale musí být formulovány správně a ne pokrouceně - a v tom je smysl mého uvádění Poláčkových blbostí na správnou míru, protože on tím, že marxismu připisuje blbosti, odrazuje lidi od poznání správné cesty k řešení těch nejsoučasnějších problémů a de facto kapitalismus brání. Jako námět do diskuse připomínám toho mnou výše zmíněného Masaryka, který vlastně dělal totéž co Poláček (aniž by si to uvědomoval, ale taky aniž by se snažil pořádně kritizovaného protivníka zkoumat!!!!) A veškerý smysl mého placatění se tady na DR je v tom, bojovat proti dezinterpretacím marxismu a pomáhat lidem k tomu, aby našli správnou cestu, kterou díky Poláčkům,Masarykům, Štětinům, ale také kvůli dezorientovaným mladým intelektuálům levicového zaměření, nenacházejí!!!!

Náš výklad o dialektice svobody je nutno doplnit ještě o jeden aspekt.

Připomeňme si: celá diskuse se rozvinula z otázky po použitelnosti a smysluplnosti Marxova materialismu.

Ukázali jsme si, že tento Marxův přechod k materialistickému nahlížení světa a jeho dějin byl ve své době zcela legitimní a nutný: Hegelův systém "rozumného státu" nabízel osvobození člověka nakonec opravdu jenom v rovině v ě d o m í, pouhou účastí na "rozumném" státním uspořádání. Dále sahající osvobození člověka v rovině sociální, materiální Hegel nejen neposkytoval, nýbrž dokonce výslovně odmítal - z tohoto hlediska je celá jeho státní idea nejen omezená, ale přinejmenším objektivně přímo reakční.

Jak řečeno, ten Marxův přechod k materiálnímu pojetí osvobození člověka byl tedy ve své době zcela legitimní a potřebný.
Ovšem, v následujících výkladech jsme si osvětlili, že Marx spolu s tímto paušálním zavrhnutím Hegela naprosto ztrácí i jeho schopnost, dynamiku společenských vztahů chápat jako vnitřně rozporný proces, jako neustálý konflikt mezi dvěma protikladnými elementy. Marx v posledku chce mít ten samý "ideální stát" jako Hegel - jenomže na rozdíl od Hegela ho chce mít naprosto bezrozporný, jakožto finální, všezahrnující harmonii všech ze všemi. (Nenechme se mýlit tím, že Marx stát samotný zavrhuje; co je u Hegela " rozumný stát", to je u Marxe "komunistická společnost".)

Jak je vidět, Marx je tedy nakonec ještě daleko a mnohem větším i d e a l i s t o u, nežli samotný Hegel! Hegel své konečné syntézy sice dosahuje podstatně jenom ve sféře vědomí; ale alespoň zůstává natolik realistou, že si je vědom neustálé vnitřní konfliktnosti i tohoto "dokonalého státu". Zatímco Marx se oddává snění o tom, jak v té jeho komunistické společnosti všechny zásadní interní konflikty a pnutí okamžitě zmizí, jednotlivec bude bez dalšího bezprostředně totožný s celkem.

(Pro ilustraci: to je asi tak stejné počínání, jako chtít pnutí mezi kladným a záporným pólem magnetu odstranit tím, že prostě o d ř í z n e m e ten pól záporný, aby nám zůstal jenom ten pól kladný, pozitivní! - Což je samozřejmě naprostý fyzikální nesmysl, ten záporný pól se okamžitě obnoví znovu.)

Podívejme se ale poněkud blíže na to, jakým způsobem konkrétně Marx argumentačně podkládá tuto svou víru v "jednopólovou", bezrozporně homogenní komunistickou společnost. Celá jeho argumentační konstrukce se nakonec opírá o jediné: o jeho pojetí pracovní činnosti člověka.

Uvědomme si: Marx v prvé řadě nebyl filozof, ale revolucionář. Filozof je ten, kdo neustále problematizuje věci; ten, kdo stále znovu a znovu zjišťuje, jak naprosto jsou věci tohoto světa komplikované, že na každé "ano" se vzápětí objeví nějaké "ne". Revolucionář oproti tomu, ten potřebuje nějaký jasný, naprosto nezpochybnitelný cíl. Všechno musí být jasné, zřetelné, nekomplikované; veškerou revoluční energii je nutno zaměřit jenom na jeden jediný čin, na jedno jediné heslo. Na jeden jediný sen, že p r o t e n t o k r á t to už konečně bude ta pravá revoluce, která přinese definitivně všeobecné blaho.

Marx tedy svou koncepci revoluce opírá o materiální pojetí dějin; a toto své materiální pojetí staví zásadně na produkční činnost lidstva, čili na p r á c i.

Přičemž, jeho zásadní, absolutní výchozí tézí v tomto ohledu je, že práce prý má zásadně s p o l e č e n s k ý charakter. S tím odůvodněním, že práce prý nutně vyžaduje vzájemnou kooperaci, a tato kooperace prý zadává automaticky tuto všeobecnou společenskost.

Proč je tento předpoklad společenského charakteru práce pro Marxe natolik klíčový? Připomeňme si: Marx chce revoluci. Marx chce pospolitou, homogenní, bezkonfliktní společnost. Pro takovouto - hypotetickou - absolutně homogenní společnost potřebuje nějaký nosný základ. Jenom a jedině tehdy, když práci - jakožto ten nejzákladnější materiální sloup společnosti - definuje a pojímá jako principiálně společenskou, čili p o s p o l i t o u - jedině takto může získat svůj nosný základ pro ideu komunistické revoluce.

Jenom když se práce chápe jako principiálně pospolitá, komunitní, jedině za těch okolností je možno chod dějin postulovat jako teleologický v tom smyslu, že veškerý vývoj samovolně směřuje ke komunismu; a že tedy naprosto postačí svrhnout kapitalismus - jakožto dějinnou anomálii - a ten původní stav pospolité, komunitní pracovní činnosti se obnoví sám od sebe (byť i na "vyšší úrovni").

Marx tedy práci zásadně postuluje práci jako činnost principiálně pospolitou - ačkoli by mu už v jeho době každý r e á l n ě pracující dělník mohl sdělit, že tenhle teoretický postulát je absolutní nesmysl. Že práce, pracovní výkon, pracovní n á m a h a - že tohle všechno je vždycky v prvé řadě záležitostí j e d n o t l i v c e, čirého individua, které vydává svou vlastní energii, a to především ve svém v l a s t n í m zájmu. Jakákoli kooperace, pospolitost, je tu nakonec jenom vnějškovým, vedlejším aspektem.

A tady se konečně dostáváme ke klíčovému momentu celého Marxova pojetí práce: jako všechno ostatní, i toto nejvlastnější jádro svého pojetí světa Marx práci pojímá naprosto n e d i a l e k t i c k y.

Tam kde například Hegel j a k o u k o l i činnost člověka pojímá jakožto dynamický proces rezultující z napětí mezi dvěma protikladnými elementy (ve společenské oblasti jmenovitě z napětí mezi individuem a celkem) - tak tam se u Marxe tato vnitřní dialektika naprosto a úplně ztrácí; zůstává jenom jednostranné, monistické, nedialektické pojetí práce jako jenom čistě s p o l e č e n s k é činnosti.

Je pak prostě samozřejmé a nevyhnutelné, že se takto jednostranný koncept společnosti dostává do rozporu s realitou tohoto světa - a to právě s realitou práce, produkční činnosti lidstva.

Jestliže se z dialekticky protikladného charakteru práce, jakožto konfliktu mezi jednotlivcem a celkem, vyškubne jenom jedna strana, a ta se prohlásí za jedině platnou - pak to prostě nemůže skončit dobře.

Všechny historické pokusy přeměnit lidskou společnost na základě tohoto kolektivistického pojetí práce skončily katastrofou, naprostým neúspěchem - ne snad proto, že by se nadvlády v těchto zemích nějak svévolně zmocnily "protilidové elementy" - nýbrž prostě a jednoduše proto, že celý tento koncept "společenské práce", a tedy i "společného vlastnictví" je od samého počátku zcela a naprosto vadný. A on je vadný proto, že je jenom jednostranný, naprosto a absolutně nedialektický. Marxistické pojetí komunistické společnosti naprosto neřeší principiální protiklad mezi jednotlivcem a společností; ono se pouze pokouší tento protiklad rozpustit v dogmatu "společenského charakteru práce".

Dosavadní marxismus se doslova utopil v tomto svém zcela jednostranném pojetí práce, člověka a společnosti; a dokud se nedokáže od vlivu tohoto svého centrálního dogmatu osvobodit, nelze od něj čekat žádné nové společenské a dějinné impulzy.

Pane Plevo, já sice plně chápu, že tato diskuse se dostala do značně abstraktních, teoretických sfér; nicméně nedá se nic dělat, jsou prostě určité zcela klíčové záležitosti, které je naprosto nezbytné si konečně jednou osvětlit a rozřešit. Jinak se stále budeme motat ve stejném kruhu.

Vy tedy chcete raději praktická řešení; dobrá, podívejme se jenom na ten Váš druhý bod.

"Veřejná kontrola kapitálu" - jak tohle má vlastně vypadat? J a k ý m způsobem je vlastně možno "kontrolovat kapitál"? Jakým způsobem je možno efektivně kontrolovat tohoto molocha, který požírá své vlastní děti? Postavit ho pod "demokratickou kontrolu"? A jak? Necháme snad společnost v příštích volbách rozhodnout otázku "Jste pro kapitál nebo proti kapitálu?" Za podmínek, kdy kapitál ve svých rukou drží prakticky veškerou reálnou existenční základnu této společnosti? Jak je možno "demokraticky kontrolovat" hladového tygra?

Nemějte mi to za zlé, ale ta Vaše výzva mi připadá asi toho druhu, jako kdyby se prohlásilo: "Lidstvo nutně potřebuje relativně čistou jadernou energii - a tak tedy k o n t r o l u j m e jádro, stavme jaderné elektrárny - a nezdržujme se nějakými zbytečnými teoretickými úvahami o jaderné fyzice!"

Dozajista, bylo by lepší, kdyby se těmito hlubokými teoretickými úvahami intenzivně zabývaly "think-tanky", univerzity a filozofické instituty; nicméně je nutno se obávat, že tam se daleko spíše rozebírají natolik "závažné" problémy, jako kolik andělů se vejde na špičku jehly. Takže nakonec asi přece jenom nezbývá, nežli abychom si tyto centrální otázky vyřešili my tady sami.

pan Poláček fantazíruje. Nevěřte mu. Marx to viděl úplně jinak. Komunismus je u Marxe naprostý humanismus. Člověk by v něm nemusel pracovat kolektivně, klidně by mohl pracovat individuálně nebo třeba taky vůbec. Ale on předpokládal, že každý bude chtít pracovat tak, aby se mohl realizovat.

Paní Hájková, Vy neustále zaměňujete dvě zcela rozdílné záležitosti. Jestliže já mluvím o tom, že - podle Marxe - spolu s provedenou revolucí "okamžitě" zmizí všechny společenské protiklady - pak to naprosto není vymezení časové, ale s t r u k t u r á l n í.

To znamená, že samozřejmě i podle Marxe ta nová společnost bude ještě nějaký čas bojovat s p ř e ž i t k y m i n u l o s t i; ale principiálně je ta nová společnost naprosto bezrozporná, bezkonfliktní, homogenní. Není tu nic, naprosto žádná vnitřní dynamika; a opakuji ještě jednou a trvám na tom, fakticky tu není ani o co dalšího usilovat. Všechno podstatné už je přece tady, revoluce byla provedena; to jediné co ještě zbývá je už jenom čistě k v a n t i t a t i v n í množení produkčních sil společnosti, nic více.

Je mi líto, paní Hájková, ale i tuto záležitost chápete zcela mimo linii mého výkladu.

Samozřejmě, že Marx připouštěl, že za komunismu bude člověk svou bezprostřední pracovní činnost moci vykonávat třeba v osamění své pracovny; ale to je něco zcela a absolutně jiného nežli to, že tato - podle Marxe výhradně společenská - práce bude mít absolutně sociálně h o m o g e n i z a č n í účinek.

Nezaměňujte bezprostřední f o r m u výkonu práce s jejím strukturálně-společenským charakterem; to jsou dvě zcela odlišné záležitosti.

změnou výrobních vtahů se vždy odstraní pouze hlavní rozpor ve společnosti. Samozřejmě to není odstranění všech rozporů na věky věků, ony se časem zase nějaké objeví.
Je mi líto, pane Poláčku, možná nerozumím všemu, co nám zde míníte sdělit. Ale stejně si myslím, že nemáte pravdu. Proč by proboha mělo docházet k nějaké homogenizaci? O tom jsme se tuším už jednou bavili, že lidé budou vždycky různí a nikdy stejní. Budou se lišit, rovni si budou jen ve sféře materiální spotřeby a tak je to spravedlivé. Protože tělo přece máme (plus-minus) všichni stejné.

To zní skoro jako název známého filmu Jak dostat tatínka do polepšovny?:)
Ne, vážně, no kdybych to já nebo kdokoli z nás věděl, může si to dát patentovat a je to na Nobelovku. Ale myslím, že tohle by měl být směr našich úvah (když říkám našich, mám na mysli široké hnutí za humánnější společnost). A nutné je také znovu a stále přesněji popisovat nynější stav společnosti a právě k tomu se mnohé marxistické přístupy docela dobře hodí. Nebo myslíte, že ne? Tohle je přece důležitý směr diskuse...

Vím, že je to jiná dikuse, ale první, úplně první krůček k výše uvedenému cílu by aspoň byl, kdyby boháči platili daně řádně, a to tam, kde mají. Dále bude nutné dát určité meze pohybům kapitálu a tzv. volnému obchodu. A pak můžeme pokračovat dále. Když ale čtete, že poslanec komunistické strany horuje pro "globální svobodu peněz", napadá vás už jen biblické: marnost nad marnost...

já přece jenom netoužím po komunismu, v tom je mezi námi rozdíl. Jsem - pokud se už musím zařadit - spíš "liberální socialista" nebo "socialistický liberál"...:)
Takže nechci rovnost ve spotřebě, ale řekněme pouze ne příliš velké nerovnosti. Čili někde v dálce se rozcházíme, ale zatím ještě dlouhé míle můžeme jít spolu...

Z komunismu nemusíte mít obavy, pane Plevo. Pochybuji, že my dva se ho dožijeme.

jediný Váš poznatek o marxistickém projektu komunismu? Vždyť je to naprostá pitomost - kde jste to sebral? To nehlásají ani stalinisti.
K Vám nedoazilo to hlavní z marxismu . což je otázka překonání nerovnosti ve vlastnictví výrobních prostředků? (NE SPOTŘEBNÍCH PŘEDMĚTŮ!!!), MYSLÍTE SI, ŽE BEZ TÉTO ROVNOSTI KAŽDODENNÍ MOŽNOSTI JEDNAT JAKO VLASTNÍK VÝROBNÍCH PROSTŘEDKŮ JE MOŽNÉ OSVOBOZENÍ ČLOVĚKA JAKO INDIVIDUA? pŘECE NEMŮŽETE BÝT TAK HLOUPÝ?
Otázka spotřeby je od role ve vlastnictví výrobních prostředků druhotná a odvozená, Komunistická formace má podle klasiků dvě fáze - v první, limitované určitou nedostatečností výrobních sil, je ještě nutné sopotřebu vázat na dvě hlediska: 1) na pracovní výkon v širším pojetí (iniciativa, zlepšováky APOD.), 2)na kvalitu podílu na rozhodováhí o výrobních prostředcích (např. jako člena podnikové rady). Podle toho jsou pak přidělovány spotřební předměty a služby - je to rozdělování značně nerovné. Protosocialismus to s rovností přeháněl a proto zkrachoval.
Ve vyšší fázi komunismu už není nedostatková eonomika a není nutné spotřebu vázat na pracovní výkon a vlastnickou aktivitu - ale ani tady není rovná spotřeba - každý spotřebovává podle svých ptřeb - někdo víc, někdo míň a spotřeby mohou být různéhzo druhui - od poitravin a oblečení až po dodávka elektřiny pro individuální vědekco-výzkumnou činnost individua.
O nějakém omezeném asketismu, který zřejmě straší v hlavě Vám, u klasiků není ani zmínka!!! Tak v čem se tredy lišíme? Vy hájíte tu nerovnost vevlasrtnuctví výrobních prostředků? A mne považujete za nějakého hlasatele asketické chudobné spotřeby? To by mne zajímalo. na Poláčkov\y kecy nic nedejte, s nimi se nedá ani polemizovat,protožer prostě nemají smysl. Zase už mlel něco o ideálním stavu za komununismu, ořestoým odkazem,že to nemůže dokázat žádným odkazem či citátem. Je to ubožák.

To s tou rovností ve spotřebě má pan Pleva asi ode mě, ale on to špatně pochopil, protože já jsem se špatně vyjádřila. Myslela jsem samozřejmě spíš to vlastnictví výrobních prostředků (ale bylo by vůbec v komunismu ještě vlastnictví?) - už jsem předtím psala, že spotřeba na osobu by nebyla limitována vzhledem k všeobecnému blahobytu, ale předpokládám, že by se v praxi lidé lišili spíš v nějaké duševní či duchovní sféře než právě v oblasti spotřeby materiálních statků. Že by se potřeby vůbec změnily.

Žijeme v době dvou velkých vítězství ducha nad hmotou, v době finančních trhů a reklamního průmyslu.

No, pane Macháčku, pokud trhy a reklamu považujete za něco duchovního, kdežto sebe za hmotu, pak asi ano.
:-)

Jistě, paní Hájková, Marx zcela výslovně poukazuje na to, že i komunistická společnost bude mít své problémy - ale podle něj bude principiálně schopna je řešit, protože bude odstraněn ten zcela z á k l a d n í protiklad, který celou společnost roztrhává do dvou velkých, navzájem nepřátelských táborů - totiž protiklad třídní.

- Jako příklad si můžeme uvést třeba to, že i komunistická společnost (tj. její příslušníci) bude názorově rozdělena na otázku eutanazie - čili otázce týkající se základních světonázorových přesvědčení každého jednotlivce, jeho vnitřního světa.

Tento Marxův pohled má tedy bezpochyby svou vnitřní logiku: Marx vůbec nevznáší nárok na to jednou provždy odstranit všechny problémy lidstva, jenom právě ty nejzákladnější, ty s tím nejdestruktivnějším potenciálem.

Proč já mu tedy i přesto i nadále dělám právě tuhle výtku, že jeho model revoluce je právě takovýmto příslibem ráje na zemi? To je skutečně krajně důležitá otázka; a je dobře, že jste ji sem vnesla.

Rozhodující je právě a přesně to, k t e r o u s k u p i n u potenciálních konfliktů a rozporů my označíme za tu klíčovou. Který je opravdu ten centrální rozpor, který vnitřně roztrhává společnost (respektive samotného člověka) na dvě různé, protikladné části, které se nacházejí v neustálém konfliktu, v neustálém zápase jedné proti druhé?

Jak jsme viděli, v tradici celého evropského myšlení tu proti sobě stojí dva zcela rozdílné koncepty.

U Marxe je záležitost jednoduchá: ten zásadní společenský (a tedy i lidský) konflikt je konflikt t ř í d n í - jakmile se podaří tento třídní konflikt odstranit, odpadne tím ta základní překážka pro to, aby společnost - a tedy její příslušníci - mohli navzájem existovat za podmínek alespoň z á s a d n í harmonie, homogenity, a tedy dejme tomu i toho dříve zmíněného aristotelského přátelství.

Ještě jednou: tento koncept je velice přesvědčivý, a dozajista se v něm ukrývá velká část pravdy.
Kde je tedy problém? - Problém je v tom, že Marx tady veškerou pozornost fokusuje jenom na j e d n u jedinou skupinu potenciálních problémů - a zcela opomíjí skupiny jiné.

To je právě ten druhý zmíněný koncept evropského myšlení; nazvěme ho konceptem "metafyzicko-struktruálním".
Tento koncept vychází - zjednodušeně řečeno - z toho, že člověk je součástí celého univerza - a je tedy jeho produktem. Podle Marxe je člověk výhradně produktem své vlastní výrobní činnosti - ale podle metafyzického nazírání je produktem a ztělesněním těch samých prazákladních určení, které jsou obsaženy v samotných základech celého univerza, veškerého bytí.
Dá se říci: pro Marxe vývoj člověka počíná až s počátkem produkce; pro metafyziku vývoj člověka počíná už se zrodem vesmíru.
Marx tedy se svým konceptem člověka, který svou vlastní produkcí vytváří podmínky své vlastní existence, vstupuje do rámcových podmínek, které jsou tady dány už dávno předtím - a svou teorii může rozvíjet jenom v rámci těchto daleko obecnějších daností a určení.

Podle Hegela je jedním z těchto centrálních určení veškerého bytí dialektický protiklad mezi momentem jednotlivosti a momentem obecnosti - základní, nezrušitelný a neodstranitelný protiklad, který je možno vyřešit pouze jeho z p r o s t ř e d k o v á n í m, tím že oba tyto momenty se spojí v jeden jediný, kvalitativně vyšší celek. Ale principiálně se jedná stále o latentní protiklad.

Tomuto základnímu protikladu veškerého bytí se Marx chce vyhnout - právě tím svým centrálním axiómem, že prý produkce má vždy zásadně společenský (tedy obecný, nadindividuální charakter). Právě na tomto předpokladu staví Marx svou víru v to, že v beztřídní společnosti budou lidé žít ve vzájemné harmonii - protože budou navzájem spojeni tím společenským charakterem své práce.

Jenže: nakonec se Marxovi tento úhybný manévr nepovedl; ta zdánlivě "nehmotná" metafyzika ho přece jenom dostihla, a nechala ztroskotat celý jeho koncept komunistické revoluce. A ta metafyzika ho dostihla právě v jeho vlastní doméně - totiž v doméně materiální produkce.

Právě proto jsem tu opakovaně zdůrazňoval, že je to zcela jednostranný, a ničím nepodložený náhled, že práce by snad měla j e n o m společenský charakter. Práce sice bezpochyby má t a k é společenský charakter - ale zároveň má i charakter výhradně i n d i v i d u á l n í.

Čili, jsme zase plně zpátky v oné metafyzice, která tento protiklad mezi individuálním a obecným (společenským) postuluje jako protiklad zásadní, zakotvený v samotných základech (vesmírného) bytí.

Právě proto se nám ten třídní konflikt automaticky obnovil ve všech "socialistických" společnostech - ačkoli už zde neměl mít žádnou materiální základnu (vlastnictví výrobních prostředků bylo přece převedeno na stát, jakožto reprezentanta společnosti). Ukázalo se, že onen primární konflikt mezi jednotlivcem (a jeho individuálními materiálními zájmy) a celkem (zájmy společnosti) tu v žádném případě nebyl vyřešen. Lidé sice tak nějak dělali na státním (jinou možnost neměli) - ale ve skutečnosti hleděli především na to, jak si co nejvíce ulít do své vlastní, "soukromé" kapsy. Svým způsobem se opravdu dá říci, že lidé socialismus doslova rozkradli.

Ještě jednou, zcela krátce: Marx doufal, že svým konceptem komunistické revoluce odstraní jednou provždy centrální vnitřní konflikt lidské společnosti. Ve skutečnosti ale přehlédl, že tento konflikt (třídní protiklad) je jenom j e d n o u specifickou formou zcela obecnějšího protikladného vztahu, který profiluje veškeré bytí (a tedy i veškerou hmotu) - a který je tak obecný, že ho není možno nějakým jednorázovým aktem zrušit.

Tento konflikt, tento protikladný vztah (mezi jednotlivcem a celkem) je ovšem možno m o d i f i k o v a t, je možno mu odejmout právě ten jeho destruktivní charakter. Tento projekt modifikace ("dialektické syntézy") se samozřejmě bude opírat i o některé významné a neopomenutelné elementy Marxových analýz společnosti; ale přesto se s ním (Marxem) bude rozcházet v tom zcela zásadním předpokladu, že totiž jenom změnou vlastnických forem je možno tento vnitřní konflikt společnosti jednou provždy sprovodit ze světa. Takhle snadný a přímočarý chod dějin - bohužel - doopravdy není.

Pane Plevo, tak trochu Vám přestávám rozumět. Na jednu stranu se Vám ty teoretické diskuse zdají být poněkud příliš abstraktní; ale na straně druhé sám konstatujete, že pro snahu zlepšit stávající společnost se "mnohé marxistické přístupy docela dobře hodí".

Jenže, právě tohle je ten zcela zásadní problém: k t e r é z těch marxistických přístupů jsou opravdu legitimní a neopomenutelné, a které z nich jsou jenom přinejlepším časově podmíněné, respektive zcela zavádějící? My opravdu o jakémkoli druhu postkapitalistické společnosti nemůžeme smysluplně uvažovat bez toho analytického aparátu který nám tu zanechal Marx - ale na straně druhé, jenom s tímto aparátem v žádném případě nevystačíme.

Je tedy zcela nezbytné, oddělit pečlivě "zrno od plev" - a rozebrat si právě ty zcela základní teoretické postuláty marxismu. I když to třeba může působit napohled dosti nezáživně.

Paní Šprynarová, pro dnešek jsem vlastně chystal - konečně - odpověď na Vaši otázku, do jaké míry je možný a smysluplný jednotný pohled na svět, pomimo konfliktu materialismus - idealismus.

Ale bohužel, zase mi do toho přišlo jedno zcela aktuální téma, které jsem musel obratem zodpovědět.

Takže jsem Vás chtěl jenom ubezpečit: Vaši otázku jsem nezapomněl, mám ji v paměti, a při nejbližší možné příležitosti se k ní vrátím.

A pořád dokola jen to, na co mu bylo již mnohokrát odpovězeno. Pořád nechápe, že nestačí jen uznat, že v komunismu bodu rozpory a problémy, což tenokrát. v rozporu se svými plky o údajné Marxově představě o idylické, harmické společnosti vracející se na úroveň prvobytně pospolnspolečnosti - zlatého věku, udělal. Nechápe, že když klasikové odmítali se zabývat tím, co bude potom, odmítli tí i soiud, který vyplodil Poláček - že totiž jakékoliv rozpory už budou mimo eknomiku. My prostě nevíme a Marxovu uvažování jerozhodně bližsí představa., že zase půjde o nějaký rozpor v oblasti materiální výroby, o něcoi souvisejícího s nedokonalostí i společebského-individuálního přisvojování ve vazbě na vyvíjejícíé se charakter práce, třebaže už dosáhla vysokého stupně zesoolečenštění zé práce (ty Poláčkovy kydy zpochybňujícvíé společenskost práce vyplývá jen z jeho uhpířského pojetí společenskosti, ve kterém si nedovede představit, že ryze individuální a tvořivé bádání jednostlivce propojeného s jinými jednotlivci na planetě. je více společenskánská, než prác kolektivu dělníků v klasické fabrice. To je jak s tou dialektikou - vykládej šumaři o symfoniích. práce kolektivu. Ale Poláček už ví, že rozpory půjdou mimo výrobu (Evičko - v tomhle jsi mu trochu nahrála - tím, bude-li vůbec vlastnictví - i komunistické vlastnictví je vlastnictví, ikdyby aktivity s tímto přivlastňováním zabíraly jednotlivci jen dvě hodiny v roce, pořád to bude základ pro existenci společnosti. Marx nám ukázal jedině cestu přerkonání té etapy vývoje společnosti, kdy existovalo soukromé vlastnictví. kdy se ho lidé pokoušeli nedokonale překonat jako v protosocialismu - tohle samozřejmě Marx tolik neopředvídal, a kdy tento proces podvazovals exisence srtaré společenské dělby práce. Nic víc a nic méně.
Takže Poláčkovy kecy, jak to Marx prohrál na vlastním materiálním hřišti, jsou rovněž nesmyslné. Protosocialismus nezanikl kvůli nějakým jiným záhadným dimenzím člověka, nejspíše asi jeho zvrhlé přirozenosti. Zanikl právě kvůli státnímu vlastnictví v podmínkách staré společenské dělby práce, které nebylo dost společenské, ale dávalo určité privilegované postavení třídě řídícího aparátu. To Marx sice nepředpokládal, ale nechal nám řadu metodologicky podnětných myšlenek, díky kterým jsme tu jeho teorii mohli zpřesnit a doplnit. není naší vinou, že naše teorie není známá, my jsme pro to dělali, co jsme mohli.

v komunismu mě Pepíku napadla proto, neboť jsme se kdysi dávno učili, že družstevní vlastnictví je jen přechodná forma, která bude později nahrazena všelidovým vlastnictvím (všechny výrobní prostředky budou patřit všem), což by bylo asi totéž jako zrušení vlastnictví. Takže patrně je to jinak?

učil jsem to i jné a skoro až do konce tomu i věřil. Byli jsme blbci, přitom jsme měli Slušovice pod nosem a později mi došlo, že velká družstva (malá taky) byla tím ekonomicko-vlastnicky jediným možným, co po zhroucení protosocialismu jako systému mohlo pokračovat.
Ale mně teď šlo o něco jiného - vlastnictví patří mezi ty strukturní prvky společenské ekonomiky, které (jako sama ekonomika) nemizí (vždycky je nějaká výroba, nějaké rozdělování, nějaká spotřeba apod.), jen získávají nový obsah - pokud je lidský druh lidskám druhem!!!'! (což věčné být nemusí!!!!!! - viz bezvadné sci-fi třeba Strugackých o mutantech apod.). Ale na bazi lidského druhu vždycky nějaké vlastnictví, nějaké výrobní prostředky a nějaká práce bude. Nezapomeň, že vlastnictví není primárně právní vztah - právo ve vazbě na stát apod. být nemusí a pravidla se mohou tvořit zvykově nebo daleko pružněji než dnes. A taky vlastnictví si představuj jako souhrn aktivit lidí při rozhodování o zdrojích, prostředcích, živé práci, jako roli na divadle (může být různá, ale vždycky je nějaká!!!!). Shrnu - od Marxe víme jen to, že činnosti spojené s ekonomikou a nesoucí pečeť "nutnosti" (to není jen práce, ale i vlastnická aktiviita, v komunistickém vlastnictví společenská a realizující se nikoli přes třídy a dělbou práce vymezené skupiny, ale přes rozvinutá a rovnoprávná individua navazující svobodná spojení) ustupují časově a taky svou bezprostřední naléhavostí v životě jedince i celé společnposti značně do pozadí - jen jako možný příklad,nechytej mne za drobnosti - jako komunistický člověk si opravdu musíš odpracovat třeba den v týdnu dohledem nad automatizovanáými systémy v nějaké bezprostřední výrobně, dole nebo třeba zametáním odpadků (tedy spíše ježděním s nějakým takovým strojem),případně v mládí nastoupíš na dva roky na vějakou takovou jakoby "vojnu" (pracovní) - třeba při sběru mořských řas nebo létání raketou mezi Měsícem a zemí, to je tvoje nutná práce. K tomu připočítej ještě třeba čas strávený při rozhodování o užití energetických zdrojů formou různých referend přes počítače nebo třeba občasnou účast na jednání nějakého konkrétnějšího samosprávného orgánu, ve kterém se neustále obměňují členové a kontrolují ty, komu bylo svěřeno odborné řízení, protože je to tam baví, - třeba i podle vlastního výběru a zájmu. A to je nutná vlastnická aktivita. Může ti třeba za rok představovat tři měsíce. A za tím máš obrovskou říši svobodných aktivit, které si volíš čistě podle zájmu (některé ti mohou být započítáy i do té nutné práce - třeba objev biotechnologie či energie). A přitom všichni mají možnost zajet si do nějaké výdejny pro potraviny, vypůjčit si elektromobil nebo využít sofistikovaného dopravního systému/, podle pobytu se někde ubytovat v bytě, který v rámci svého zájmu vytvoří člověk, kterého baví bytová architektura apod. Ale pořád je tu určitá nutná práce a i když Ty na ní nejsi přímo existenčně závislý,společnost jako celek na jejím pokrytí existečně závislá je, i když to třeba nijak naléhavě nepociťuje,jako my dnes. A pořád je tu taky nějaké to vlastnické jednání,tak jako třeba dnes vyzvedáváme děti ze školky nebo vytíráme barák. Přitom nikdo není ani ředitel, ani uklízečka nebo profesor v dnešním slova smyslu. A samozřejmě - při Tvé zálibě třeba v manageringu se můžeš, ba musíš specializovat, není to žádné povinné střídání různých činností přes den. Jasné?

si dovolím ke dvěm posledním příspěvkům (Hájková, Heller) připojit jeden související, byť cizorodý příspěvek ze včerejška:

„Potřebujeme spolupráci, založenou na důvěře a sebedůvěře, abychom vytvořili otevřenou, soucítící a harmonickou společnost.“ https://twitter.com/DalaiLama

Lze k úspěšnému celospolečenskému vlastnictví přistupovat jinak?

Takovéhle výroky pronáší spousta různých politických i vědeckých celebrit (já jim říkám "krasoduchové"), ale realita jde úplně jinudy. Jako marxista proti tomuto výroku nic nemám, jsem mu blízko už tím základním poznáním vyvozeným z krachu protosocialismu a způsobu, jakým vznikal. Bylo to vice méně jednorázkovým mocensko-politickým aktem, ať už v něm bylo více násilí nebo méně, ať měl větší či menší podporu zdola. I v těc h nejpříznivějšáích podmínkách -. to jest u nás - kde Únor měl masovou podporu, nebyl vnesen na bodácích, jako v Maďarsku ( i když ty bodáky byly připraveny) a významnou úlohu v něm opravdu sehrál proletariát - přesto hegemonem byl řídící aparát a tímto politickým převratem nastolil svou diktaturu a ztratil i tu aktivní podporu dělníků. Způsob, jakým aparát realizoval některé objektivně pokrokové přeměny - dobovou představu o zespolečenštění, kolektivizaci venkova (která se osvědčila a mohla pokračovat i po listopadu), podporu revolučního procesu ve světě apod. - byl ovšem takový, že vyvolal dlouhotrvající konflikty ve společnosti a průběžně semlel mnohé zcela nevinné lidi, včetně stoupouenců socialismu a dokonce i části samotného aparátu (ovšem - při komplexním posuzování je nutné zvážit i vinu západní i domácí biuržoasie na těch negativech!!!!). A proto při úvahách o nové a trvalé přeměně v samosprávný socialismus:
1) revidujeme Marxovo a ostatních pojetí úlohy politiky v celé sociální revoluci - klasikové ji podle nás přecenili, věřili, že lze nastolit moc dělnické třídy dříve, než vznikne skutečně společenské vlastnictví - a to se neosvěčilo. Kvalitativní přeměna - revoluce v širším smyslu - musí být připravena již předem -existencí fungujícího a ekonomicky prosperujícího zaměstnaneckého vlastnického sektoru již za kapitalismu a tím i existence třídy samosprávných vlastníků naučených odpovědnému vlastnickému chování a účasti na řízení - což by zúžilo manévrovací prostor politické elity samotného revolučního hnuití (samozřejmě za aktivní politické podpory neprivilegovaných, samosprávně organizovaných mas.
2) domnívám se, že i když lze zákonitě čekat aktivní odpor části buržoasie, včetně ozbrojeného násilí (právě v tom je dalajlamův výrok bezzubý jako jiné podobné idealistické morality), nemusí nutně dojít k rozpoutání nějaké velké války ani ve světě, ani v regionu,jak tvrdí stalinisté. Ani klasikové nic podobného netrvrdili. Jde jen o to, aby část buržoasie byla logikou ekonomického vývoje - honbou za vyšší mírou zisku a tlakem neorivilegovaných -donucena akceptovcat prvky samosprávy a nakonec - jako angličtí feudálové či němečtí junkeři -pochopila pod ekonomickým i politickým tlakem, že jako třída končí a jako jednotlivci má pohodlnou a poříjemnou cestu transformace do nové společnosti. Proto jsem v naší knížce naosal, že i když plati Leninovo - být připraven na jakoukoliv eventualitu - musí si novodobí revolucionáři uvědomit, že pro zavedení samosprávy a demokracie není vhodná cesta ozbojeného náisilí, ba dokonce že tato cesta dosažení cíle spíše vylučuje (To celé má i podklad v tom často diskutovaném procesu - autonomním vývoji vojensko-technické stránky, která přestává už být efekivním prostředkem pro cíle buržoasní politiky. Vyvíjí se i člověk a jeho psychická schopnost válku zvládnout - cožpak by se obrst ve třicetileté válce zajímal o nějaká traumata lancknechtů? Prostě by se odreagovali vypálením vesnice a znásilněním všech ženských a basta - a hned by táhli do boje. Tohle samozřejmě je diskusní názor, sám si jím nejsem jist a nevnucuji ho. Taky díky terorismu a organizovanému zločinu vidíme, že nemusí bojovat velké armády s jaderrnými zbraněmi - ale v globálním světě i tak smysluplnost ozbrojeného boje mizí (nezapomeńme, že i za terorismem stojí zájmy muslimské a možná i nemuslimské globální elity!!!!) Takže tak - v tomto smyslu výrok dalajlámy beru i neberu. Podstatná je však logika ekonomiky- prosadit samosprávu a aktivizovat neprivilegované, což znamená i zkrotit partokracii v levicových organizovaných útvarech, třeba i v KSČM (ta by to potřebovala jako prase drbání).
Ale paní Špynarová - měl jsem takové "dejá vu" -nediskutovali jsme tohle už spolu jednou? A nepohádali jsme se přitom?

Ještě dodatek k mým výkladům o pojetí fundamentálních společenských protikladů u Marxe na straně jedné, a u metafyzicky fundované filozofie na straně druhé:

Zcela jednoduše řečeno, Marx veškeré zásadní konflikty uvnitř lidské společnosti koncentruje j e n o m do fenoménu třídního boje. Tento třídní boj Marx vidí jako historicky podmíněný, a je tedy možno ho za pokročilejších historických podmínek zase bezezbytku odstranit.

Z hlediska metafyzicko-strukturálního pohledu na svět je tento třídní konflikt jenom jedním s p e c i f i c k ý m projevem mnohem hlubšího, zásadního protikladu, který profiluje existenci veškeré hmoty, tedy i celý nás vesmír a jeho evoluci. Včetně pak samozřejmě i evoluce člověka a jeho novodobých dějin.
Z tohoto hlediska je tedy naprosto nesmyslné pokoušet se tento prazákladní protiklad odstranit tím, že z něj "odřízneme" jednu polovinu (poukazuji znovu na můj příklad s dvěma póly magnetu). To jediné co je zde možno smysluplně učinit je to, tento - ve své původní podobě nesmiřitelný - protiklad t r a n s f o r m o v a t, ovládnout tím, že obě jeho protikladné části spojíme v jeden vyšší celek, ve smyslu dialektické syntézy.

Pro toto "metafyzické" pojetí tohoto konfliktu hovoří ta skutečnost, že ve v š e c h historických pokusech o překonání tohoto třídního protikladu se tento vzápětí znovu o b n o v i l - i když v poněkud mutované podobě. Tvrzení, že prý se dělnická třída "ještě nenaučila" sama vládnout apod. - to jsou všechno jenom nejapné výmluvy, trapné pokusy odvést pozornost od holé skutečnosti, že reálné (materiální!) dějiny probíhají zcela opačným směrem, nežli jak jim nalinkovala - "materialistická" - teorie.

Tak, a teď se konečně dostávám k té slíbené odpovědi na podnět paní Špynarové o tom, jestli je možno vyhnout se oné věčné, klasické dichotomii mezi materialistickým, a mezi "idealistickým" výkladem světa.

No ano, v zásadě to samozřejmě možné je; a svým způsobem to dokonce není vůbec žádný problém.

My si například můžeme veškerou sféru bytí (tedy kompletní sumu či množinu všeho, co vůbec nějakým způsobem reálně existuje) - tuto sféru bytí si tedy můžeme definovat jako sumu vzájemných i n t e r a k c í.

Je to zcela jednoduché: jenom to, co je schopno vstoupit nějakým způsobem do interakce s námi, s naším světem, je - přinejmenším pro nás - reálné, jenom tehdy to má existenci. A je v tomto ohledu zbytečné rozlišovat mezi "materiálním" a "ideálním"; například plán stavitele je samozřejmě bezprostředně jenom "ideální", nehmotný - ale pokud má reálný vztah k lidské činnosti a je může podle něho být postaven dům, pak je v tomto smyslu reálný, jsoucí.

Ostatně, staří Řekové právě tuto dichotomii hmota - vědomí v podstatě neměli, jejich svět byl jednotou matérie a ducha v rámci jednoho homogenního (ale vědomého!) univerza, to všechno bylo spojené říší bohů (kteří, jak známo, v antice byli velmi, ale opravdu velmi lidští, a tedy "materiální").

A přesto, právě v antice se už začínají rozevírat ty nůžky mezi r y z e materialistickým, a mezi "idealistickým" nazíráním na svět; a to sice především ohledně otázky, co je naprosto prvotní příčinou všech věcí.

Za všechno vlastně může Platón. Byl to on, který jako první přišel se svou teorií či modelem takzvaných "idejí". - Pro další výklad budiž předem zdůrazněno, že se jedná ve své podstatě o opravdu velmi složitou záležitost; a nebylo by nic zpozdilejšího, nežli tyto Platónovy ideje paušálně odbýt s poukazem na to, že prý jsou to všechno jenom nějaké "idealistické chiméry".

Jde o to: my jsme si tady zmínili ten případ s tím stavitelovým plánem; zůstaňme tedy u něj.

Řekli jsme si, že tento plán je jednoznačně součástí reality tohoto světa, neboť na ni může působit, může ji reálně ovlivňovat. V tomto smyslu je tento plán dokonce vyloženě "materiální".

Jenže, na straně druhé: i když tento plán má samozřejmě svou materiální základnu dejme tomu v neuronálních procesech stavitelova mozku, asi sotva budeme tvrdit, že tento plán jako takový, jako tvůrčí i d e a - že tento plán sám je "hmotný". Je to původně skutečně jenom naprosto imaginární p ř e d s t a v a, že hmotný svět by mohl vypadat jinak nežli jaký je jeho reálný stav (například že by mohl obytný dům stát tam, kde je aktuálně jenom hromada kamení).

Pokud bychom vyšli opravdu důsledně z ryze materialistického nazírání na věc, pak bychom museli prohlásit, že nakonec to byla ta hromada kamení s a m a, která si na určitém stupni svého vývoje - přes evoluci biologickou, sociální a vědomou - dala, vytvořila tento svůj plán na své vlastní zhodnocení!

Takovýto konstrukt je sice logicky konzistentní - ale asi všichni cítíme, že je nemálo "křečovitý". Daleko spíše vycházíme z toho, že tato kreativní idea je něčím - ve vztahu ke hmotě - principiálně jiným; že je zcela novým elementem, který oproti hmotě má svou autonomní, a dokonce určující existenci.

Právě z toho pak vychází Platón. Podle jeho pojetí k a ž d á materiálně existující věc (a to i ta zdánlivě nejnižší, nejpřízemnější) existuje právě jenom jakožto materiální produkt takovéhoto "ideálního plánu", jakési výchozí, nehmotné matrice, jejíž je tato hmotná věc produktem, kopií.

Podle Platóna jsou tyto "ideje", tyto nehmotné matrice tou jedinou opravdu dokonalou formou existence věcí; zatímco hmotné předměty jsou vždycky jenom nedokonalou kopií. Stejně jako ten stavitelův plán může narýsovat dejme tomu dokonalou formu chrámu - ale kameníci nikdy nedokáží v reálu kameny opracovat tak dokonale, aby plně odpovídali tomu ideálnímu stavebnímu plánu.

Pro Platóna tedy není primárním, prapůvodním ten svět materiálních věcí - nýbrž naopak, primárním je ta sféra "stavebních plánů", těch nehmotných "matricí", jejichž je celý ten hmotný svět jenom více či méně nedokonalou kopií.

Tady je ovšem možno - a nutno - položit otázku: k d o je tedy vlastně původcem oněch prvotních plánů, oněch "idejí"?

Pomiňme z našeho hlediska jen málo uspokojivou Platónovu odpověď, že tyto ideje jsou prý věčné; stálé a neměnné jako bytí samo. Takovýto náhled mohl být ještě akceptovatelný za tehdejších životních podmínek, kde všechno bylo skutečně víceméně stále stejné a konstantní; z dnešního pohledu se ale jen velice málo pravděpodobná jeví taková představa, že například někde v jakýchsi nehmotných sférách už vždycky existovala nějaká "idea počítače", která celou tu dobu jenom čekala na své realizování...

Takže, je tedy skutečně možno celý ten Platónův model odsunout jednou provždy do přihrádky "staré dějiny idealistické filozofie", a dál se jím už nezbývat?

Nežli bychom tak učinili, podívejme se ještě jednou na to, co nám k našemu obrazu našeho univerza sděluje Einstein. Ale k tomu zase až příště.

že moralizování není totožné s morálkou. Výzvu k morálnímu chování je sice možné chápat jako výzvu k moralizování - jenže žádné společenství se neobejde bez pravidel chování.

Jak a proč si tato pravidla chování určitá společnost v určité fázi svého vývoje stanoví, jaké nástroje k tomu, aby se jimi řídila, si vytvoří atd. je jiná otázka.

Ve třicátých letech minulého století jsem ve své rodině jako dítě zaslechla ironizování jednoho z tehdejších (politických?) ideálů společenského vlastnictví úslovím:“Co twego, to i mego, a co mego, tobie nic do tego“. Nepřipomíná ono úsloví něco současného? Není dnes sice vnímáno podobně jako někdejší ideál určitého (nejspíš třídního) spoluvlastnictví , ale jako osvědčený a tudíž velmi aktuální návod k úspěšné realizaci ryze osobních cílů…

Ta reminiscence není myšlena jako moralizování, spíš jako upozornění. Globalizace je neúprosný proces a chce-li člověk jako druh přežít, musí se s tímto procesem úspěšně vyrovnávat.

Celospolečenské vlastnictví bude vyžadovat celospolečenskou morálku - morálku jako pravidla chování globálního lidského společenství.

já chtěl hledat,jaký dějinný typ vlastnictví toto rčení odráží, tak by to platilo jen na feudalismus, otrokářství a asijský výrobní způsob. na kapitalismus už ne - protože on nikomu nic nebere - on si jen kupuje pracovní sílu a nikoho nenutí k prodeji. Na osobní vlastnictví nikomu nesahá. Jakékoli vlastnictví je pro něj nedotknutelné. Nesedí to formálně ani na protosocialismus - nikdo nevlastní výrobní prostředky, každý má své netoknutelné osobní vlastnictví a výrobní prostředky jsou spravovány společně. Je to samozřejmě blbost- ani tak proto, že APARÁT SI SÁM STANOVUJE PRAVIDLA ODMĚŃOVÁNÍ (ale to by systém nezničilo), ale proto, že si v podstatě bez reálné kontroly nastavuje i pravidla disponování s výrobními proistředky i živou prací a tato pravidla jsou dána lokálními zájmy a ne společenskou potřebností. Ale líp ten protosocialismus vystihl Orwell - všichni jsme si rovní a někteří jsou si rovnější- nebo lidový drsný vtip - Dělnická třída žere, chlastá a souloží prostřednictvím svých představitelů.
Ale jinak - vlastnictví není úplná libovůle jednotlivců - nikdy a nikde. Je dána obecnou logikou toho, jak může společnost zajišťovat svou existenci. Talo logika není libovolně volitelná a s jednotlivými řády se mění - po prvobytně pospolné,přichízí logia předepisující rozfíoné rooe pro rozdílné třídy a po odchodu kapiutalismu se konečně dostává do logiky celospolečenského disponování, při kterém jednotlivec (už ne třída) hraje základní roli (ovšem nejde to jinak než ve spolupráci s ostatními)
K tomu moralizování - to opravdu není totéž co morálka- moralizování je pro mne apelování na nějaké morální principy, které jsou v zásadním rozporu s logikou výrobního způsobu a třídních zájmů ( v třídní společnosti, v jiných j to jinak) - a to právě dělá Masaryk. Volá po řešení sociální otázky,po respektování spravedlivých požadavků dělníků a v tomto smyslu apeluje na morálku buržoasie - ale ani ve snu mu nenapadne, že celý systém je založen na nespravedlnosti, že kapitalista nemůže logikou systému a výroby vybočit ze své role toho, kdo si zadarmo přivlastňuje nadhodnotu, i kdyby byl sebe sociálnější a humánnější - i kdyby skoro nic neutrácel za svou osobní spotřebu, musí investovat a dosahovat zisku na úkor dělmíků, jinak přestává být kapitalistou.
Marxismus rozhodně nepodceňuje velký manévrovací prostor aktivní roli morálky při odrazu bytí do vědomí a nadstavby. Ale přece jen to odraz je, i když může třeba někdy i předbíhat - husitské kádě nebo odpor k formálnímu kádrování za protosocialismu. Pro tu morálku jsou vždycky nastaveny rámce ve výrobních vztazích a třídní struktuře. Každá třída má svou morálku, ovšem ve společnosti se vždy prosazuje jako určující a lidi nejvíce ovlivňující morálkka vládnoucí třídy - např. představa o nedotkunetlnosti soukromého vlastnictví. Ale protože probíhá vbývoj a třídní boj, tak progresivní třídy prosazují i do té morálky vládců některé všelidské prvky (nezabiješ - i když to bylo už za otrokářství a feudalismu, tak to tam vládnoucí třídy nebraly moc vážně, zejména když šlo o zabití neprivilegovaného, ale kapitalista už se k tomu nehlásí a formálně trestá každého, kdo to poruší (neděláme si iluze, viz americké detektivky). Takže morálka, úměrně s procesem zespolečenštění výroby a nefuknčností soukromého vlastnictví VP se víc nasycuje těmi prvky všelidskými, což buržoasii dělá problémy a pomáhá k pádu kapitalismu. Takhle to vidí marxista.


j

V každém případě lidé čím dál tím víc odmítají represivní morálku. Aspoň ti mladí určitě.

Tak zase ta otravná nutnost v zájmu ochrany duševního zdraví čtenářů nepoláčků a hájení čistého štítu marxismu uvádět na pravou míru cancy našeho velediletanta Poláčka (mimochodem – on už se nepokouší reagovat na mé argumenty, protože toho není schopen, tak jen opakuje stokrát omleté pitomosti).
Poláček především nemá potuchy o strukturaci společnosti v rámci marxismu koncentrované do pojmu „společenské-ekonomická formace“.Pro názornost si představte několik vrstev jedoucího stroje odzdola nahoru:
1. Výrobní způsob jako jednotu:
a) výrobních sil (toho, čím se působí na přirodu, příp. i toho, co se z přírody bere) – hlavně lidská schopnost pracovat
b) výrobních vztahů – rámce a praktického jednání lidí při rozhodování o užití výrobních prostředků a podle toho pak o rozdělování VP i spotřebních předmětů, směně produktů práce i formě spotřeby
2. nějakou strukturaci společnosti, ve které jednotlivci i celé velké skupiny plní několik zásadních rolí :
- roli činitele výrobních sil – pracovníka různého druhu – to zakládá profesní skupiny a profesní strukturaci
- roli vlastníka či nevlastníka různého druhu – to zakládá třídní strukturaci
- dále různé role další – muže či ženy, rodičů či dětí, sousedů bv občině, příslušníků nějakého etnika, roli dle sexuální orientace, generace, náboženské příslušnosti, politické příslušnosti apod
Nejpodstatnější je to třídní dělení dle vlastnické či nevlastnické role, které se pak velmi přesně obráží i v charakteru státu a politické moci, v tom, kdoí je pán a kdo kmán.
3 Uvnitř lidí, z jejich myšlení i některých aktivit se skládající společenskou nadstavbu – politiku, morálku, náboženství, právo, ekologii, vědu, umění atd. – to všechno jak ve formě myšlenek i citů, ale i příslušných institucí a nevýrobních vztahů mezi skupinami různého druhu – jádrem toho rozlišení jsou třídy (náboženství má třídní funkci, morální normy odpovídají zájmům tříd, právo je fixací zájmu vládnoucí třídy,, zájmy ekonomické ovlivňují vztah k ekologii, ve vědě a nejen společenské jsou opravdové poznatky křiveny či podporovány ideologií tříd, umění má velkou volnost, ale i umělecké kánony nejsou imunní vůči třídám - vezměme si rozdíl umění z raného feudalismu a za renesance, o politických systémech a ideologiích vůbec není třeba mluvit)
Takže už z tohoto hlediska je Poláčkovo tvrzení o Marxově absolutizaci třídního boje nesmysl. V prvobytné společnosti třídní boj není – tam se lidé střetávají jen jako příslušníci prvobytných rodů a kmenů bez soukromého vlastnictví
Ve společnosti, kde vlastnictví rozrůzňuje třídy – většinou vykřisťovatelské nebo toho prvního pokusu o socialismus nebo v budoucnu první fáze komunismus – skutečného samosprávného socialismu už samozřejmě třídní boj je a má řadu rovin:
a) třídy se střetávají při ekonomické aktivitě – např. za kapitalismu ve formě snahy pracujícího se ulejt nebo organizovaného boje odborového o podmínky prodeje pracovní síly nebo – jak doufám – brzy i boje o zřízení zaměstnaneckého vlastnictví a rozhodování na podnicích
b) významný je politický boj, kde třídy nebo jejich různé složky zápasí o to, kdo bude prostřednictvím státu stanovovat pravidla ve společnosti
c) boje v duchovní sféře neboli ideologického boje – kdy se střetávají teorie, propagandistické a výukové formy i city vyjadřující zájmx tříd promítnuté do různých oblastí (třeba i do tak vzdálených ekonomice – jako je umění).Nejvíce se ovšem tento střet odehrává v oblasti politického myšlení a jednání.
Boje tříd (jen spíše výjimečně ozbrojené) jsou hlubinnou podstatou i v jiných, zdánlivě nepolitických, netřídních konfliktech, jako jsou boje náboženské, národnostní, srážky vědeckých škol či uměleckých stylů atd. I u národů jsou jejich páteří třídy – pochopitelně nejvíce ty vládnoucí. O náboženství ani nemluvím – úporná snaha naší současné pravice zastřít třídní podstatu husitství jako třídního boje je opravdu směšná.
Takže když to shrnu základní konflikt probíhá mezi lidstvem a přírodou o přežití a rozvoj, ten se projevuje do ekonomické organizace společnosti a ta vtiskuje základní role třídám, které se projevují ve všech sférách života,včetně duchovní, morální apod. Potud tedy klade Marx v třídní společnosti důraz na boj tříd, který v sobě koncentruje všechny formy aktivit společenských skupin. Samozřejmě, když si ekonomika vynutí překonání ekonomických poměrů rodících nerovnosti mezi třídami a lidé jsou si vlastnicky reálně rovni (což nebylo za protosocialismu a nebude ještě ani v samosprávném socialismu), tak pochopitelně třídní boj končí na smetišti dějin, jako (parafrázuji myslím Engelse),dřevěný pluh a kamenná sekera.
Metafyzik pan Poláček tedy nechápe, že přes třídní boj se v určité etapě vývoje dějin realizuje rozpor mezi dvěma formami hmoty, které se vyvinuly po nějakém velkém třesku apod. – tohle já neznám – a to přírodou ve vlastním slova smyslu a druhou přírodou, kterou vytvořil člověk – civilizací, ke které patři i dočasné rozdělení společnosti. Podle Poláčka existuje ještě nějaký jiná dimenze ovlivňující chod společnosti, kterou zřejmým překroucením Hegela označuje jako nějaký rozpor (přes koho se projevující?) mezi obecným a jedinečným, co se prý má nějak spojit v dialektické .- stále se pošťuchující jednotě. Dialektiku obecného a jedinečného samozřejmě vnímá i marxismus, ale jako dialektiku spíše formy společenských ( i přírodních) procesů – vždycky a v každé formě hmoty zřejmě bude něco obecného a nějaký subsystém toho obecného – ať je to třeba hadr mlhy z mlhoviny nebo jeden hoplít ze sparťanské falangy případně jeden továrník z masy buržoasie nebo jedna odrůda velblouda či typ modifikovaný viru. co mi poznání této skutečnosti říká o tom , co je vir, co jsou velbloudovití, co je spartská falanga, co je mlhovina atd.?
Jaký mají tyto kecy vztah k řešení společnosti? A mimochodem – už jsem to psal –Poláček vůbec nechápe dialektiku – u něj dialektický vztah musí být jen mezi kvalitativně odlišnými a od sebe totálně oddělenými prvky – což ale třeba dialektika výrobních sil a výrobních vztahů v rámci výrobního způsobu není. Takhle mechanicky kdysi tu dialektiku viděl Mao Ce tung a marxismus to vždy popíral.
Pošetilý argument o tom, že se vždy dvě soupeřící třídy obnovily, vypovídá jen o Poláčkově neznalosti dějin. Byli snad feudálové a nevolníci totéž co otrokáři a otroci? jsou snad kapitalisti a dělníci totéž co feudálové a nevolníci? A byla snad třída řídícího aparátu totéž co buržoasie? To sice sem tam někdo neznalý tvrdí, ale není tomu tak, nebyla to třída vykořisťující, jen nedostatečně zainteresovaná stupněm zespolečenštění výroby na optimální správě výrobních prostředků a živé práce. Ale byl to zase nějaký krok jinam, po jistou dobu dokonce dopředu.Ta podle Poláčka „nepatrná mutace“ vykořis´toatelských i vykořisťovaných tříd – to byly revoluční změny celých formací, které trvaly nejprve tisíce a pak stovky let. A protosocialismus byl nedokonalým pokusem jen proto, že se dělnická třída neměla kde a jak naučit, jak reálně vlastnit výrobní prostředky, ale hlavně proto, že charakter výrobních prostředků a stará společenská dělba práce i typ práce si ještě vynucoval, aby se vlastnickým rozhodováním zabývala jen jedna třída a to navíc v podobě roztříštěné různými lokálními zájmy podniků a institucí. Reálné dějiny probíhají naprosto v linii ne nalinkované, ale prognózovaný, z vývoje odkoukané marxistickou teorií, která se samozřejmě ve vývoji zlepšuje a zpřesňuje, jako každá teorie.
K Poláčkovu komolení antických filozofů se vyjadřovat nebudu, to není můj obor. Že je Poláček eklektik, který nerozlišuje materiální a ideální – to účastníci této diskuse dávno vědí.
Kdyby byl Poláček šamanem v prvobytném kmeni,tak by asi nesl jméno „Velký Kecal“ a až by kmenu blbě předpověděl, kdy mají jít na mamuty, tak by ho zabili a rituálně zbaštili s nějakými trávami jako přísadou, aby viděl, že prvobytně pospolná společnost není harmonie a ráj, jak to připisuje Marxovi. Já už asi budu muset začít otesávat kamennou sekeru, když se s ním nemohu vypořádat takovým tím česky charakteristickým způsobem odlišným od francouzských soubojů- či anglosaského ruinování na trhu akcií –a to je udělat mu politický průšvih.

Takže, pokračujme v našem uvažování o tom, jaký dosah a jakou hodnotu má filozofický směr materialismu.

Vraťme se ale napřed ještě k tomu momentu, který jsme si zmínili úvodem - totiž k tomu, že v podstatě to není žádný problém, ten rozpor a protiklad mezi materialismem a "idealismem" překonat tím, že obojí převedeme na společnou základnu.
Ve zmíněném případě ta společná základna spočívala v tom, že všechno co existuje zahrnujeme pod všeobecný pojem "vzájemné interakce".

Takže, ten most mezi materialismem a idealismem je skutečně možno postavit, a to dokonce velice snadnými prostředky; ale zásadní potíž je v tom, že takovéto zcela obecné vymezení - nám o tomto našem světě nesděluje fakticky naprosto nic!

My můžeme - v daném případě - vlastně už jenom neustále dokola opakovat: "všechno jsou vzájemné interakce"; bude to bezpochyby správně, ale bude to k ničemu. K nijakému dalšímu, konkrétnějšímu poznání se z této výchozí pozice nedostaneme.

A teď: my sice můžeme stejně tak dobře alternativně prohlásit, že "všechno je hmota". Ono to bude také svým způsobem správné: jak už jsme si zmínili, třeba i ten - napohled ideální - plán stavitele má svou materiální, tedy hmotnou základnu v neuronálních procesech jeho mozku; a stejně tak dejme tomu i dílo umělce. V tomto smyslu je skutečně možno s určitou mírou legitimity prohlásit, že všechno co vytváří náš reálný svět, je "hmota".

Jenže, i tady nám vyvstává ten samý problém: v této zcela obecné rovině nám tento filozofický postulát přináší - zcela nulové poznání!

My nakonec můžeme zase jenom neustále dokola opakovat: "Všechno je hmota." "Všechno je hmota". "Všechno je hmota!"

Ten stavitelův plán na stavbu smělé katedrály s jejím duchovním sdělením "je hmota", Beethovenova Devátá "je hmota"; člověčí láska "je hmota", anebo přinejmenším funkcí hmoty, což je nakonec úplně to samé. Není skutečně naprosto nic z našeho světa, co by nebylo možno nějakým způsobem zahrnout pod výrok "všechno je hmota" - a stejně tak jsou všechny tyto výroky prázdné a nesmyslné.

Přesněji řečeno, toto "hmotařství" materialismu má dvě stránky: jedna je obecná, vlastní každému materialismu, a druhá je specificky marxistická.

Obecný materialismus hlásá onen obecný postulát, že "všechno je hmota". Ta specifická marxistická forma materialismu k tomu připojuje onen známý model, že "společenské vědomí" (tedy to co se nám v naší naivní nevědomosti jeví být autonomní, svébytnou sférou) - že tedy toto společenské vědomí je ve skutečnosti určováno, determinováno onou sférou "materiální základny" společnosti.

Podívejme se teď na celou záležitost blíže: takže podle obecného materialistického pojetí i celá ta sféra "společenského vědomí" je a u t o m a t i c k y hmota a nic než hmota - ale zároveň Marx pociťuje z jakýchsi důvodů nutnost a potřebu, tuto h m o t u ještě jednou nechat determinovat onou h m o t o u té "materiální základny"!

To všechno dohromady: h m o t a je tady determinována h m o t o u! - To asi z důvodů posichrování, aby zde nezbyly ani poslední zbytky nějakých iluzí o tom, že ta sféra vědomí by mohla mít také nějakou autonomní existenci...

Podívejme se teď poněkud blíže, jaké svérázné plody může nést jmenovitě ten marxistický materialismus.

Je už to řada let, snad někdy v devadesátých létech minulého století byl na návštěvě v Číně slavný americký houslista Isaac Stern. No, a tak mu jeho hostitelé ukazovali svou zemi, prezentovali mu úspěchy komunismu a komunistické a marxistické teorie; a samozřejmě, řeč nakonec došla i na oblast umění, jmenovitě hudby. A padlo zde jméno "Beethoven".

A příslušná funkcionářka z kulturně-ideologického oddělení, která vzácného hosta doprovázela, ze sebe vzápětí vysypala své "odborné" vědění z oblasti klasické hudby: "Beethoven byl německý umělec, v jehož díle se odrážel konflikt mezi skomírající feudální a mezi nastupující kapitalistickou společností!"

Nuže, Isaac Stern byl opravdu velice mírný, zdvořilý člověk; a tak na tento výlev své ideologicky bezpochyby kvalifikované průvodkyně reagoval jenom s mírným úsměvem: "No já se sice opravdu příliš nevyznám v marxistické teorii, ale přece jenom se mi nezdá, že by Beethovenova génia bylo možno plně vysvětlit jenom tím, že žil a tvořil v éře nastávajícího kapitalismu!"

Jeho čínská ideologická průvodkyně se po těchto jeho slovech zcela evidentně nemálo zarazila; a zdálo se, že alespoň pro tu chvilku jí přece jenom v jejích - ovšemže zcela materiálních - mozkových závitech přece jenom probleskl malý paprsek poznání, jak nekonečně stupidní je chtít vrcholné produkty lidského ducha převádět na nějakou "materiální základnu".

Přitom, ono ani to nemusí být n a p r o s t o falešné; je docela dobře možné, že Beethoven i ve své tvorbě nějakým způsobem i to reálné ekonomicko-politické prostředí své doby reflektoval.

Jde ale o to, že tento způsob výkladu světa je natolik nicotný, natolik omezený, že je naprosto nesmyslné předpokládat a tvrdit, že s takovýmto omezeným modelem myšlení je možno dobrat se jakýchkoli s u b s t a n c i á l n í c h poznatků o našem světě.

Aby nedošlo k omylu, připomínám ještě jednou: samozřejmě že j s o u určité specifické oblasti, kde je tento marxistický model zcela oprávněný a přínosný: je to právě v té oblasti vztahu p o l i t i c k ý c h forem k produkčním silám a vztahům. Už jsme si ukázali, že tuto závislost konstatovali už myslitelé antiky; Marxovi je nutno přiznat, že až on tento stav závislosti formuloval jako v š e o b e c n ě platný zákon.

Ale to je zároveň prakticky ten j e d i n ý případ, kdy je možno tento materialistický přístup smysluplně použít. Ve všech ostatních případech, oborech, sférách lidského vědomí a konání je tento materialistický přístup z poznávacího hlediska víceméně bezcenný; a jak jsme viděli, při svém mechanickém používání vede nutně ke zcela groteskním tvrzením a výpovědím.

A další prudké výpary nezkrotného ducha pana Poláčka. Nemusel bych na to reagovat vůbec- už jsem na to reagoval v minulých vstupech, které Poláček nečte nebo jim nerozumí – nejspíše obojí. Tak vysoká míra ignorance a nechuti přijímat informace by měla být alespoň vysoce progresivně zdanitelná, když už by na ní nebyly uvaleny fyzické tresty – protože představa, že by se Poláček zastyděl nad svou neznalosti a nízkou filozofickou kulturou je nulová.
Takže pro vzdělání náhodných čtenářů uvádím:
Poláček není sto to vstřebat jako jednu z legitimních logik výkladu světa (já ji samozřejmě považuji za jedinou správnou – ale opačný přístup je s to vždy uvést nevyvratitelné protiargumenty) – totiž, že neexistuje nic než hmota – že hmotou je všechno, i lidské myšlení. Místo aby zaujal opačný možný přístup – že všechno je duch, tak se to snaží nějak propojit, takže je dualista, něco za hmotu uznává a něco ne a marxismu vyčítá jeho monismus jako nějakou nelogičnost.
Nedovede pochopit, že hmota je strukturovaná a že jednotlivé formy hmoty mají určitou autonomii, nejsou nějakým jednotným schématem, a nadto se vyvíjejí. Úplně specifickou formou hmoty podřízenou určitým obecným zákonům hmoty, ale vyznačující se vlastními specifickými zákony je společenská forma hmoty. A ta se dále strukturuje – je dialektickou jednotou materiálna a myšlení (obě to jsou samostatné a prostupující se subsystémy společenské formy hmoty, která je zase subsystémem hmoty jako takové. Odtud odpověď na to Poláčkovo kecání o neuronech apod. Materiálno (jedna podoba společenské hmoty) je především ekonomika – výrobní síly a výrobní vztahy a ty pak rámcově ovlivňují a orientují (dlouhodobě, ve statistickém měřítku) společenské vědomí (druhou, relativně samostatnou podobu hmoty), které je sítí vědomí individuálních i relativně samostatných vědomí třídních – v třídní společnosti. Poláček za živého boha nepochopí, že třeba ten Beethoven byl opravdu rámcově limitován tím, co označila stalinistická (nikoli marxistická) čínská referentka (např. byl zpočátku ctitelem Napoleóna), ale zároveň je něčím mnohem více, něčím zcela autonomním a překračujícím. Atd. Takže myslím, že k Poláčkovým kecům není, co dodat – marxistický materialismus je plně schopen vysvětlit všechny jevy světa – v přírodě i nespolečnosti. Že to Poláček není s to pochopit – to je jeho problém. A že mohu všechny jevy vysvětlené marxismem vysvětlit např. vůlí boží, kterou nemohu ničím dokázat s konečnou nevyvratitelností, to je taky banalita.

Pane Poláčku, k čemu chcete budovat jakýsi most mezi materialismem a idealismem? To je totéž, jako byste chtěl budovat most mezi nějakými jinými (protikladnými) pojmy. Výsledkem bude zrušení těch pojmů a vytvoření nesrozumitelného guláše. Je to vaším cílem? Možná ano, aspoň se vám to daří. Ale k čemu to? Naprosté většině lidí je filosofie tak jako tak nesrozumitelná. Mosty by se měly budovat spíš mezi lidmi, ať už se hlásí k materialismu či marxismu nebo k idealismu či náboženství.

je až příliš jasné, že Poláčkovi o žádné mosty mezi lidmi nejde. Poláček je především člověk s určitým psychickým ustrojením daným zřejmě jeho nedostudovaností (třeba i z nespravedlivých politických nebo nějakých sociálních důvodů - i když o tom pochybuji). Je hnán nějakým pocitem méněcennosti, který se snaží překonat hraním si na vědce, na což nemá, i kdyby si přečetl Hegela nebo i Marxe desetkrát za sebou. Takže jen využívá svých chabých schopností k tomu, aby pořád dokola opakoval pár svých nesmyslných tezí. Zvláštnost jeho poruchy představuje fakt, že zatímco takovíto lidé většinou prezentují cizí názory jako své (tenhle to leckdy dělá taky, ale ne moc), on to dělá naopak - podstrkuje své názory jiným. A protože asi přece jen cítí, že marxismus je nějaká hodnota a autorita, tak se pořád snaží nějak nad ním zvítězit, zkreslit jeho kvality, promíchat ho něčím jiným a hlavně dokázat, že on má v rukávu ještě nějaké další trumfy. Ty ale nemá, není s to je předložit. Dokonce, když jsme ty zhruba tři jediné možnosti, do kterých ústí jeho výklad (jiné neexistují) vymezili a zjednodušili a ptáme se ho, která z nich je pro něj ta pravá - nedokáže na to odpovědět a začne přednášet vcelku nudné výklady dějin filosofie. A do toho pořád znovu a znovu,bez ohledu na mé protiargumenty, opakuje ty své pomluvy a nepochopení marxismu. Už se mnou i přestal diskutovat, protože totálně neuspěl, dokonce i s tím chabým pokusem přečíst si výjimečně něco z Marxe a chytit se pár citátů vytržených ze souvislosti. Ta jeho hra na vědce v kontrastu s jeho reálnými schopnostmi by byla dokonce docela dojemná, jen kdyby pořád neostouzel marxismus. To bych mu snad i dal pokoj. Ale takhle nemohu - nejde o mne, ale o pověst marxismu, kterou nemá kdo hájit (samozřejmě ji hájíš i Ty a sem tam zazní hlas rozumu i odjinud, ale málo - ostatní diskutéři, kteří se chtějí hlavně bavit a žvatlat o nějakých pitomostech, jako je odpouštění dluhů nebo názor nějakého postmarxisty na to či ono,ho už prostě přestali vnímat (steujně jako mne - jsem realista). Takže on teď má určité články víceméně pro sebe (a pro nás), ale jinak diskuse na nich ustává a nikdo je nečte. Není možné se dostat dál. Ejhle jak takovíto nějak handicapovaní lidé mohou pomáhat chránit kapitalismus. Kdepak - moje babička měla pravdu - komu není zhůry dáno,v apatice nekoupí."

Myslím si, že pan Poláček filosofické znalosti má; je na něm poznat, že studoval. On jenom nepochopil ten marxismus, protože na to by musel být marxistou. Marxismus se dá pravděpodobně pochopit jen zevnitř. A nebo obráceně - ten, kdo ho pochopí, se stane marxistou. Nemyslíš, že to tak je?
Já se většinou domluvím s každým, ale k němu je docela těžké budovat nějaké mosty. Není čeho se chytit. Není totiž jasné, co on vlastně je (tedy z hlediska světonázorového, protože jinak je to samozřejmě inteligentní člověk). Možná pokračuje v intencích postmoderny, čili se snaží dekonstruovat a vytvářet chaos, z něhož se pak utvoří nový kosmos.

A ještě si někteří lidé myslí, že být marxistou nutně znamená, že člověk nemůže být zároveň také něčím jiným. Že se musí zásadně dívat na Beethovena jenom na jakýsi produkt základny. To je úplný omyl. Marxista samozřejmě může být i milovníkem umění nebo přímo umělcem. Může být dokonce v jistém smyslu i věřícím. Logické uvažování, které je v kontaktu s vnímáním reality, přece nevylučuje city nebo třeba intuici. Nevylučuje jiný než čistě rozumový pohled na svět.

že člověk nemůže být zároveň také něčím jiným. Dovolím si navázat na toto konstatování autorky článku jednou starší informací:

Přibližně před dvěma lety jsem v textu zveřejněném tuším v kanadských nebo amerických novinách narazila v rozhovoru redaktorky novin s dalajlámou na jeho prohlášení, že je marxista, ovšem nikoli komunista.

Marně se nyní pokouším najít přesný odkaz na toto dalajlámovo osobní stanovisko – omlouvám se proto.

1) problém Poláček, jeho inteligence a znalosti: Přijde na to – já nezpochybňuji jeho běžnou inteligenci v životě, ale jeho schopnost vědecky myslet, bez ohledu na ideologickou orientaci (samozřejmě že vědci nejsou jen marxisté). Myslím si však, že vědecky myslet neumí, což je vidět i jeho omezené schopnosti vést dialog a reagovat na oponenta. On prakticky není schopen pochopit žádnou argumentaci, každou překroutí a dezinterpretuje. On si jen utvořil jakýsi nekvalifikovaný názor na úrovni běžného vědomí okořeněného pár ideologickými floskulemi a ten dokáže jen a jen opakovat. Jistě, že toho dost přečetl (ne ovšem z klasiků marxismu – to by se s tím pochlubil a bylo by to znát), ale z různých důvodů prostě nedostal vědecký výcvik – je to jako když si někdo ve volném čase hraje na vojáčky, ale v reálném boji by neobstál proti profesionálovi, nebo jako když si bába kořenářka empiricky cosi odpozoruje, ale není schopna pořádně pacienta léčit, neví, proč dělá to či ono. Proto ho neustále nazývám diletantem (není důležité, proč na toho vědce nemohl být vycvičen). Pouhá četba knih či učebnic na to nestačí. V této soutěži on prohrává i s Tebou, která taky nejsi profesionální vědkyně, nedostala jsi výcvik, ale dokážeš normálně logicky myslet a nadto jsi nasála správnou ideologii, která Ti pomáhá se přehoupnout přes určité mezery. Proto s Tebou dialog možný je a z pozice jakéhokoliv světového názoru (tady jsou i ty zdánlivě iracionální prvky instinktu, intuice apod. –k tomu se ještě vrátím). A nadto musím trvat na tom, co jsem napsal – že u něj není prioritním motivem poznání, ale předvedení se, vnucení lidem svého názoru, bez schopnosti ho obhájit. Ale já jsem psycholog- kořenářka, takže nechť to každý bere, jak uzná za vhodné. Od odborníka bych se rád dal poučit – jenže by to asi skřípalo na ideologické orientaci, myslím si, že psycholog marxista je jev z říše bájí, jako jednorožec, Medusa nebo princezna-panna.
2) Problém porozumění marxismu: Máš hodně pravdy – o té ideologické blokaci poznávacího procesu jsme toho tady už napsali až moc. A připomínám – proces poznávání je komplexní proces, nezahrnuje jen racionální sféru, schopnost pohybovat se v rovině teorie a tedy i zobecňovat jevy, docházet k podstatám určitou logikou. Určitou roli v něm hraje empirie a samozřejmě i emoce a taková ta zdánlivá iracionalita (viz výše). Takže člověk, který je nejen manipulován účelovou racionalitou určité třídy (většinou vládnoucí, ale může to být i omezená racionalita kupříkladu selského povstání), ale zároveň stržen city, které určitá ideologie mobilizuje, prostě nedovede pochopit základní logiku teorie prostoupené ideologií třídy jiné. Takto např. i vzdělaný a vlastně ve vědě cvičený teolog řízený feudální ideologií jistě nebyl schopen přijmout teorii založenou na buržoasní ideologii, i když vlastně taky byla idealistická a náboženská (viz kardinálové a jejich učení poskoci v Kostnici). A přijímání autentického marxismu je ještě horší, protože jde o úplně novou a odlišnou kvalitu (proti ní přece stojí tisíciletími pěstěná ideologie vlastnících a vykořisťovatelských tříd – tato zájmová spojitost vede i k jisté kontinuitě poznávacích procesů, kdežto marxismus je silně diskontinuitní (je to vidět na té neschopnosti kvalifikovaného univerzitního učitele a profesionálního filozofa Masaryka podat byť jen trochu do hloubky jdoucí a trefující se výklad marxismu). A naopak, člověk nevycvičený na profesionálního teoretika, s omezenými znalostmi (působí dělba práce a specializace) společenskovědní teorie nebo dokonce s vůbec žádnými je schopen trefit podstatu problému lépe než inteligentní, vzdělaný a kvalifikovaný profesionál s ideologickou orientací reakční třídy. A teď si zažertuji – doufám, že se neurazíš – Eva Hájková nebo dokonce i děda Kolmistr (jestli si zakopla o Zápotockého Vstanou noví bojovníci) mohou dojít ke kvalitnějšímu poznání než profesor Masaryk. Tu spojitost poznávacího procesu s ideologickou orientací (která není jen rozumovou záležitostí) jsi vyjádřila geniálně – marxistickou teorii i metodu může pochopit jen marxista a naopak – kdo by ji pochopil, se marxistou stává.
Ještě jeden aspekt – působí to i naopak – já vědecky vycvičený profesionál ve společenských vědách nejsem ani za prase (jak říkávala zase moje moudrá babička) pochopit ty Lacany, Žižeky apod. – s výraznou pravicí je to mnohem snazší), resp. se k tomu ani nemohu donutit. Ale když si odmyslím svoji osobní omezenost a lenost, marxista – profesionál zabývající se dějinami filosofie podle mne, když chce, porozumí logice nemarxisty snáze, než naopak – díky zájmu své třídy totiž vidí hloub ( občas jsem to dokázal i já v méně abstraktních oblastech).
A na závěr – když jsem Tě pochválil, tak Tě taky zkritizuji – i Ty jsi podlehla určitému buržoasně zkreslujícímu pohledu na marxistického vědce a v tvém pohledu je trochu prvek ztotožnění marxisty se stalinistou, který bohatství reality redukuje na schemata, často neodpovídající. Správný marxista estetik při zkoumání Beethovena či nějakého obrazu nesmí vnímat jen ten obecný společenský kontext (míru podmíněnosti základnou, třídní příslušností, politikou, společenskou atmosférou apod. – která navíc nikdy není zcela jednoznačná – umění může v rámci odrazu základny odrážet i prvky reakční, retardační apod.), ale musí nějak pracovat s tou autonomií uměleckého vyjádření vztahu ke světu, včetně jejích všelidských či pravdivě poznávacích prvků (neumím to přiblížit názorně – napadá mi teď jen třeba autonomii formy v sochařství oceňující Feidia apod.). Samozřejmě přitom účinkují i ty emocionální momenty (viz výše). A proto je vůbec možná nějaká estetika, marxista se může v lecčems plodně shodnout s nemarxistou a někdy i zcela reakčně ideologicky orientovaným estetikem. Samozřejmě je to dost jiné třeba v politickém zkoumání či v náboženství – marxista může náboženství chápat a shodnout se v lecčems s věřícím, zejména sociálně, politicky, eticky, apod., ale věřícím být nemůže – to už je pak nedůslednost ideologické a světonázorové orientace – ale ta je běžná, jsme konkrétní lidé a ne strojové produkty s visačkou.

Paní Hájková, snad alespoň tolik byste měla vědět z obecných zákonitostí dialektiky, že její podstata spočívá p r á v ě v tom, navzájem spojovat, syntetizovat z d á n l i v ě nespojitelné. (Ostatně, velmi podobným způsobem například Aristoteles charakterizuje fantazii - jakožto schopnost i ty n e j v z d á l e n ě j š í věci přivést dohromady, na základě nějakého společného znaku.)

Jestli z takovéhoto spojení "vznikne guláš"? - Samozřejmě, jestli se věci zmocní diletanti (jako například lektoři marxistických školení za minulého režimu), pak z toho ten guláš vznikne. Je nutno si uvědomit, že dialektika opravdu j e královnou myšlení; a k těmto nejvyšším úrovním myšlením je opravdu velmi obtížné se dopracovat.

Ohledně dialektiky svého času pronesl pamětihodný výrok světoznámý sovětský fyzik Kapica: "Dialektika je jako stradivari. Je to dokonalý nástroj; ale hrát na něj musí mistr."

Tím je vyřčeno opravdu v podstatě všechno. Dialektika, pravá dialektika, ta se noří do nejhlubších podstat věcí; a je vším jiným nežli oním sumáriem mechanicky naučených banalit, kterými nás tady neustále obšťastňuje pan Heller.

Jmenovitě k tomu materialismu a idealismu: snad Vám, paní Hájková, nebude neznámé, že tenhle protiklad si opravdu nevymyslel nějaký Poláček. ;-) Tenhle protiklad tu existuje od samotných počátků systematického filozofického myšlení; a on existuje objektivně, jako dva základní přístupy ke skutečnosti, k výkladu reality. (Podrobněji v mých dalších výkladech.) S tím souvisí i to "spojování mezi lidmi": není to rozdíl jenom v nějakých abstraktně-filozofických metodách myšlení, ale je to zároveň zásadní rozdíl a protiklad s v ě t o n á z o r u - tedy právě rozdíl a protiklad mezi lidmi.

Jinak řečeno: my ani ty lidi nikdy nedostaneme skutečně dohromady, když nedokážeme právě v teoreticko-filozofické rovině tento protiklad (dialekticky) překonat.

Inu, něco takového prý řekl. Otázkou však je, jak vážně to myslel.

Psalo se o tom např. zde:

http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/200999-dalajlama-jsem-marxista.html

http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/dalajlama-v-praze-jsem-marxista-havel-to-neslysel_219777.html#.U8uUVI-vitY

http://www.lidovky.cz/jsem-v-podstate-marxista-zertoval-dalajlama-fmk-/lide.aspx?c=A111211_130230_lide_kim

Já vím, že protiklad mezi materialismem a idealismem jste si nevymyslel vy, ale tvářil jste se, že ho chcete přemosťovat.

já jsem tomu ztotožnění marxisty se stalinistou nijak nepodlehla, naopak jsem se snažila vysvětlit, že takhle pohled marxisty redukován není. Ale možná to blbě vyznělo. Jinak, díky za chválu. Já samozřejmě vím, že jako marxistka nejsem nic moc, ale že se dá se mnou diskutovat z pozice jakéhokoli světonázoru, to máš asi pravdu.

nesmysl, zejména vzhledem k jeho politické orientaci - pokud vím - a připouštím, že moc nevím.. Ale obecně to samozřejmě možné je. Záleží ale taky na vymezení pojmu "komunista". Víme dobře, že v minulém systému pěstovaná iluze, že komunistická strana musí být založenáí na ideologii dělnické třídy, byla jen iluzí. Komunistické hnutí se stalo politickým nástrojem řídícího aparátu protosocialistických zemí a řídilo se ideologií tohoto aparátu, která na marxismu sice s úspěchem parazitovala, ale marxismem nebyla. Dnes - např. KSČM je ideologicky rozporným celkem - o vědomí členů se pře stalinismus - minulá ideologie - a různé prvky buržoasní ideologie, zejména plochý pragmatismus. Hlavy členů sice nejsou takto schematicky rozdělené, něco ze skutečného marxismu u některých je a někteří skutečnými moderními marxisty jsou (viz já a moji kamarádi). Ale totožnost členství nebo jen angažovanosti spojené s komunistickou stranou (v jakékoli zemi) tu není. A i kdybychom si pracovně odmysleli tuto stránku problému, tak pořád není totéž být světonázorově i metodou poznání marxista a angažovat se ve strraně, která by prosazovala zájem neprivilegovaných vrstev či přímo zájem moderní dělnické třídy - kognitariátu, není totéž. Pokud by existovalo politické hnutí prosazující zájem kognitariátu a ovlivněné jeho ideologií, pak by k tomu, aby člověk byl komunistou, musela přistoupit ještě vyšší kvaita - odhodlání se pro svůj názor aktivně angažovat. OPojem koimunista by tedy v sobě zahrnoval marxistu či event. nemarxistu ale angažujícího se v marxismem orientované politice.
Jenže teď tomu tak není. I já, člen KSČM, o sobě vlastně říkám, že jsem marxistou, ale ne komunistou ve smyslu člověka jednajícího plně ve smyslu politiky KSČM (s lecčím tam nesouhlasím a myslím i jednám jinak). V naší zemi i jinde však většinou prohlášení "Jsem marxista, ale ne komunista" znamená, že dotyčný člověk ztotožňuje pojem komunista se stalinskou představou o straně a jejím údu, tedy - distancuje se od stalinismu. Což je sice správné, ale taky ovšem je to nesprávné, nedostatečné pochopení slova"komunista". Dalajláma v podstatě je buržoasní (/a to mu už lichotím - víme, jak Tibet sociálně před čínským vpádem vypadal) politik, jistě chytrý pán, ale angažuje se v zájmu globálního kapitálu (na tom nic nemění fakt, že Čína je globálně kapitalistickou zemí a tibetské etnikum je utlačováno a odnárodńováno čínskou buržoasií), takže zmíněné prohlášení, které jste četla, je jen manipulační floskulí parazitující na světové autoritě marxismu.

Proč by ke spolupráci různých lidí bylo zásadně nutné překonání odvěkého filosofického rozporu?
Mimochodem, připomněl jste mi Chytilové film Dědictví, kde Bohuš říká dělníkům: "K...a, jak spolu můžete dělat - jeden věří, druhý nevěří..."

Takže, poté co jsme si doložili principiálně velmi omezený dosah použitelnosti (marxisticko-)materialistické metody, vraťme se znovu k otázce, proč vlastně vznikl onen "idealistický" směr myšlení, co je jeho podstatou, a co je možno s jeho pomocí oproti onomu materialismu vyzískat navíc.

Napřed vůbec k pojmu idealismu: já jsem tento termín v dosavadních výkladech povětšině dával do uvozovek; on je totiž velice mnohoznačný, a především, velmi zavádějící.

Ten pojem "idealismus" totiž používají především skalní zastánci (marxistického) materialismu, aby mohli s pocitem vlastní nadřazenosti poukázat na to, že všichni tito "idealisté" se zabývají jenom jakýmsi pomateným duchařením, které nemá s realitou tohoto světa naprosto nic společného.

Proto je nutno předem ujasnit: bezpochyby, tento způsob idealismu, totiž předpoklad že náš materiální svět je ovládán a řízen nějakým nehmotným, autonomním "vědomím" - tento způsob idealismu sice skutečně existuje, ale je to jenom j e d n a specifická forma tohoto myšlenkového směru; a vůbec není jeho podstatou. Jeho podstata je někde úplně jinde.

Připomeňme si ještě jednou, v čem vlastně spočívá metodologická omezenost materialismu. Marx - aby se distancoval od "idealisty" Hegela - vždycky zdůrazňoval, že náš svět není řízen nějakým vědomím či rozumem, nýbrž jenom a výhradně "přírodními zákony"; a že jediným legitimním způsobem výzkumu tedy není metafyzika, nýbrž "objektivní" vědy.

Ovšem, to je nemálo zajímavé: tak Marx, který v centrálním předmětu svého zájmu, totiž v politické ekonomii, neustále narážel na to, že právě tyto klasické, pozitivní, e m p i r i c k é ekonomické vědy a teorie nikdy nedokáží objevit ty skryté souvislosti, ke kterým se dostal on sám (a to jenom díky své znalosti "idealisty" Hegela) - tak ten samý Marx ve všech ostatních oborech spoléhá právě na ty samé pozitivní vědy, které se v oblasti ekonomie prokázaly být tak omezené ve svém obzoru!!

Podívejme se tedy blíže na rozdíl mezi vědami pozitivními, empirickými - a mezi metaempirickým (respektive: metafyzickým) způsobem poznání.

Představme si naši sumu poznání jako určitou pyramidu: na základě leží všechna ta fakta našeho bezprostředně existujícího světa; čím ale na cestě poznání vystupujeme výše, k vyšším rovinám poznání, tím méně tu máme nepochybných empirických dat a fakt, tím více se musíme spoléhat na naši čirou schopnost vlastního myšlení, kombinování oněch faktů.

Obyčejné pozitivní vědy vycházejí z té empirie, čili z bezprostřední reality; v tom je bezpochyby jejich síla. Jenže, čím dál stoupají (či by měly stoupat) po oné pyramidě poznání, tím víc se jim zužuje jejich empirická základna - a tím více ztrácejí půdu pod nohama. Obrazně řečeno, ty pozitivní vědy (i se všemi svými "přírodními zákony") po šikmé ploše té pyramidy sklouznou vždycky dolů, k bezpečné základně nepopiratelných empirických faktů.

Zkrátka: empirické, "vědecké" poznání má svou hranici, kterou principiálně nedokáže překročit.

A právě z toho důvodu byl vytvořen alternativní způsob myšlení, od dob Aristotela známý jako "metafyzika". Skryté, hluboké pravdy našeho bytí se tu nehledají pouhým odvozováním z holé empirie - nýbrž naopak, cestou čistě logického uvažování. Vychází se z toho, že věci našeho světa ve své nejhlubší podstatě mají jakýsi buďto jedině možný, anebo ideální, optimální základní stav; a z tohoto základního stavu se odvíjí pak uvažování o jejich vlastnostech, danostech, určeních dalších. (Svým způsobem se dá říci, že ta "pyramida poznání" se tu staví na svou špici: od nejobecnějších, nejširších logických určeních se sestupuje k jednotlivým předmětům a faktům.)

Jeden příklad pro všechny: Aristoteles ve své "Metafyzice" vyslovil tvrzení, že všechna nebeská tělesa se pohybují zásadně po kruhové dráze: neboť ta je ze všech "nejdokonalejší". Dnes už samozřejmě víme, že v podstatě není jedno jediné vesmírné těleso, které by kroužilo po naprosto kruhové dráze; vždycky jsou tu nějaké odchylky. Mýlil se tedy Aristoteles se svou metafyzickou metodou?- To by bylo hrubým podceněním jeho ducha. On k tomu totiž připojil výhradu: "...pokud jim v tom něco jiného nebrání". A skutečně, je tomu tak: za i d e á l n í c h podmínek by i ty planety kroužily kolem své hvězdy po dráze dokonale kruhové, kdyby je v tom nerušila gravitace, způsob jakým byly "zachyceny" svou hvězdou atd.

V tomto smyslu, veškerý rozdíl mezi materialismem a "idealismem" není nakonec ničím jiným, nežli rozdílem mezi i n d u k t i v n í a d e d u k t i v n í metodou myšlení. Z tohoto pohledu se snad jasně jeví, jak naprosto nesmyslným počínáním je zavrhovat onen deduktivní způsob uvažování, jenom ve prospěch toho empiricky-induktivního! Obě metody mají své přednosti, ale i svá omezení; a jedině ten kdo dokáže vycházet, myslet z o b o u stran, z obou konců zároveň, může doufat, že se dostane k opravdu plnému poznání našeho světa.

Takže, ještě jednou: celý ten takzvaný "idealismus" je jenom jednou specifickou formou metafyzické, deduktivní metody myšlení a poznávání. Je zcela nesmyslné, tu empiricky-induktivní metodu protěžovat jako nějakou "jedině reálnou", na úkor oné metody metafyzicko-deduktivní.

Síla té empiricko-materialistické metody spočívá v jejím úzkém vztahu k b e z p r o s t ř e d n ě dané realitě; ale její možnosti velice rychle končí tam, kde je nutno od těchto empirických faktů přejít k vyšším rovinám poznání.

A jestliže Marx opravdu dokázal ve svých p o l i t i c k o -ekonomických analýzách dospět daleko za horizont poznání empiricko-ekonomických věd, pak právě jenom a jedině díky tomu, že převzal některé metody a výsledky té metody metafyzicko-deduktivní. Kteroužto metodu pak však zcela nevděčně difamoval jako prý "idealistické duchaření".

Takže, závěrem: celý ten slavný "materialismus" je jenom jednou jedinou ze dvou základních forem lidského poznání; a je zcela nesmyslné a zpozdilé spoléhat se na to, že si jenom s tímto empiricky fundovaným materialismem vystačíme "na všechny časy a nikdy jinak".

Ostatně, současná stagnace marxistického myšlení je právě důsledkem jeho odtržení se od jeho původních, metafyzických duchovních kořenů.

tentokrát se mu dokonce podařilo se trochu otřít i o pravdu,ale stejně to nakonec všechno zmotal a jako obvykle obvinil Marxe neprávem.
Za prvé – Marx při kritice náboženství a idealismu vůbec nemluví o žádném pomateném duchaření – i idealismus a náboženství vidí jako hmotný proces determinovaný tou materiální (v užším smyslu – viz vstupy výše o strukturaci hmoty) formou společenské hmoty a v lecčems hodnotný, jenom – převrácený z nohou na hlavu (jako tzv. kamera obscura). Vysvětluje nejednou důvody, proč ve vývoji lidského myšlení k takovémuto nazírání došlo – nejkoncetrovaněji u náboženství. Heslovitě kořeny – slabost člověka před přírodou, omezenost poznání a iracionální strach (tento kořen nemizí ani za komunismu!!!), oddělení duševní a fyzické práce a zbožštění ducha vzhledem k privilegované roli duševní práce a jejich vykonavatelů jak u nich samotných (Platón), tak u těch, jímž nebyla dostupná (rolník vůči kněžským vlastníkům, u monoteismu – odraz formujících se třídních monarchií – Starý zákon apod.), zájem vládnoucích tříd fixujících si náboženstvím i filozofickým idealismem vlastní vládu. Marx sice rámcově náboženství zavrhuje jako nástroj společenské nerovnosti, ale oceňuje různá kacířství jakožto ideologie třídně vykořisťovaných atd. Vybírá cenné podněty- viz Hegelova dialektika.
Marxův výrok o pozitivních vědách oproti náboženství a idealismu Poláček jako obvykle vytrhl z kontextu – týkal se pseudovědy, čisté ideologie reakčních tříd. Rozhodně neznamenal akcent empirie oproti dedukci a teoretickému myšlení jako takový. Tady Poláček velmi silně prozrazuje neznalost, zejména Kapitálu. I leckdo z antimarxistů ví, že Marx při komentářích k své metodě z Kapitálu vyzdvihuje právě teoreticko-logickou metodu oproti historické (tedy včetně empirie). Marx ovšem ani tak – v rámci té historické , podřízené metody neodtrhává empirii a dedukci – jen tam ta dedukce probíhá na nižší úrovni). Kapitál je přímo triumf té teoreticko-logické metody, nešel na zkoumání podstaty kapitalismu přes souhrn popisů jednotlivých jevových a historicky omezených forem kapitalismu, vysvětluje,že zkoumá kapitalismus v nejčistší a vrcholné podobě, oproštěné od nepodstatných momentů či zvláštních historických a přechodných jevů. Viz známý Marxův výrok z předmluvy ke Kapitálu I - "anatomie člověka je klíčem k anatomii opice". Plno sovětských akademiků se na zdůrazňování role teoreticko-logické, deduktivní metody živilo – jiná věc je, že si to dnes nikdo nepamatuje, ani stalinisti. Takže většina Poláčkova výkladu je tímto vyřízena. Také většina útoků proti marxismu a Marxovi konkrétně byla vedena pod heslem empirismu- zejména od pozitivismu – to byla nejoblíbenější fronta buržoasní ideologie – to by buržoasní ideolog-amatér Poláček mohl vědět.
Takže rozdíl mezi marxismem a idealismem není v metodě, i mnozí idealisté používají empirické metody a u Marxe jasně dominovala ta deduktivní, ale materialistická v pojímaní struktury reality a hierarchie jejích prvků – jinak řečeno v tom, zda všechno je jen hmota vnitřně strukturovaná a zahrnující i vědomí, nebo zda je vědomí mimo hmotu a určující vůči ní.
Poláček ovšem mimovolně vyslovil dvě pravdy:
1) že největší síla marxismu je v jeho deduktivních závěrech (i když se nedají odtrhnout od induktivně získaných poznatků, jako to Poláček dělá).
2) Že v průběhu vývoje tzv. marxistické teoretické fronty po smrti Marxe a později i Engelse degeneraci této následnické teorie způsobovalo čím dále, tím více odtrhávání se od původních teoreticko-logických závěrů klasiků (ovšem opřených o materialismus). (ne ovšem od idealistické metafyziky, to už Poláček kecá).
Takže marxistický materialismus se nemusí míchat s žádným odvarem idealismu, aby mohl analyzovat problémy současného světa,což jsme snad v naší knížce s Neužilem předvedli názorně. A kdyby byl Poláček seriózní, tak by nepodstrkoval marxismu nesmysly a zkusil vyvrátit naše ryze materialistické závěry o současné realitě.
Tenhle vstup Poláček uvařil jako pejsek s kočičkou dort, ale bohužel je v něm až příliš ošklivé chuti neznalosti.

Výroba je dnes ovládána investory, nepodřizuje se ničemu jako společenským potřebám, dokonce ani v podobě klasické kapitalistické poptávky, protože v rámci ekonomie strany nabídky vládne přesvědčení, že poptávka buď vznikne sama, nebo se dá jednoduše vytvořit. Omezen je i vliv technologií na výrobu, jednak investoři určují, kudy se bude ubírat lidské poznání, protože vědecký výzkum je naopak závislý na koupěschopné poptávce, politicky vítězí představa, že nelze dovolit vědcům, aby si bádali, nad čím chtějí, výzkum musí být důkladně hodnocen a finanční podpora poskytována jen tomu „výkonnému‟ a „užitečnému‟, a za druhé neustále posilovaný systém duševního vlastnictví účinně brání tomu, aby si nové technologie zaváděla nemajetná lůza, jak se jí zlíbí. Peníze investorů přitom spíše než z reálného hospodářství pocházají z virtuálních finančních trhů, tyto trhy již dávno reálnou ekonomiku přerostly. Rozhodující vliv na ceny všeho mají spekulace; vliv něčeho hmotného se projevuje až druhotně, především tím, že technologická vazba veškeré současné produkce, včetně zemědělské, na ropu dává rozhodující vliv na ceny všeho spekulacím s ropou.

Stejně jako výroba je duchem ovládána i spotřeba, protože poptávku ovládla reklama. Většinu peněz neutrácíme za to, co skutečně potřebujeme, ale za to, co podle reklamy musíme mít. Dokonce i lidé bojující o přežití pod hranicí chudoby, kromě toho že kouří a pijí alkohol, což lze ještě přičítat spíše drogové závilsosti než reklamě alkoholového a tabákového průmyslu, jsou potřebou důstojnosti, jak ji zdokumentovala studie o nezaměstnaných z Marienstahlu, vedeni ke snaze koupit si aspoň jednou za čas něco, co by zvýšilo jejich společenský status, a znaky společenského statutu určuje reklama. Především však bez ohledu na to, jak velká část výdajů chudých padne na základní životní potřeby, v celkových výdajích představují výdaje chudých, stejně jako jakékoliv skutečné životní potřeby, nepatrný zlomek. Koupěschopná poptávka je podřízena reklamnímu průmyslu.

Duch kapitalismu tak vítězí na straně výroby i spotřeby, z cesty mu musí ustoupit i hmota naší planety.

takhle to nelze stavět (duch dobrý x hmota špatná či naopak).
Kapitalismus ale vůbec není duchovní, přestože ho možná pokládáte za jakéhosi zlého ducha či démona. Kapitalismus lidi ovládá většinou přes naprosto přízemní věci – jako je třeba konzum. A ten je zcela materiální, i když se jedná o spotřebu sofistikovaných předmětů jakými jsou například mobily a automobily. Kdyby se lidé nad to dovedli duchem povznést (čili najít v sobě ODVAHU k nějakému odporu), možná by rychle s kapitalismem skoncovali. A planeta Země je samozřejmě hmotná, ale to s tématem nesouvisí. Ona je totiž přírodou, kdežto my mluvíme o materiálnu a duchovnu v rámci člověka a lidské společnosti. Mimochodem k přírodě (i k Zemi) je možné mít zcela duchovní vztah. A taky že ho mnozí lidé mají!

příklady toho, jak je duch (podle marxismu jedna forma společenské hmoty) ovládán - přesněji determinován jinou formou hmoty - ekonomikou (výrobní síly jako podklad, ale kapitalistické výrobní vztahy jako klíčový prvek určující logiku lidského myšlení i jednání) Asi to víte a jen nás zkoušíte - ale pro případné jiné čtenáře zopakuji:
Všechno, co pan Macháček popsal, jsou příklady toho, jak se kapitalistická třída ovládající společnost (včetně médií, reklamy, politiky apod.) snaží vyřešit základní ekonomický rozpor plynoucí z podstaty kapitalistického vlastnictví. Problém je v tom, že třída mající monopol na vlastnictví výrobních prostředků (prosím - nepočítáme tam malé soukromé vlastníky) si kupuje pracovní sílu nevlastníků a to za hodnotu jejich pracovní síly - to jest historicky obvyklé množství životních porostředků a služeb nutných k obnově schopnosti pracovat - prosím - neuvažujte o tom, že kapitalista nevyplácí celou hodnotu pracovní síly - i to samozřejmě dělá, ale v průměru ji vyplácí a nemusí být malá, počítejte s běžnou životní úrovní diferencovanou podle ocenění různých druhů práce. Jenomže když kapitalista prodává produkt práce (ať už věc nebo službu) dostává zcla zdarma nadhodnotu. Cílem kapitalisty je dosáhnout co největšího přesahu nadhodnoty nad celkovými náklady na mrtvou i živou práci - tzv. míry zisku.bTo je hlavní motivace kapitalisty, které se musí držet. Jenomže z toho plyne ten zásadní rozpor - aby mohl kapitalista dosahovat zisku (nadhodnoty) musí prodávat, ale koupěschopná poptávka trvale vázne, protože kupující jsou hlavně ti nevlastníci a ti mají jen tu hodnotu pracovní síly, zatímco kapitalista má mnohem víc (a to s vývojem obrovsky roste). Kapitalista to řeší všemi těmi formmi, které popsal pan Macháček a dnes skutečšně především tím umělým urychlováníjm obratu kapitálu prostřednictvím úvěru, různých poukázek na budoucí peníze, které pak už žijí samostatným životem, závisí na důvěře a při prasknutí bubliny vyvolávají krach a nezaměstnanost. K obratu kapitálu pomáhá samozřejmě reklama vnucující lidem to, co nepotřebují,, ale i výroba nekvalitního zboží, které se brzy rozpadne, aby se kolo mohlo točit dál,vytváření umělých potřeb, konsumní morálky, útoky na lidské pudy, kšefty se zbraněmi,drogami apod. a dnes zejména u nás - opatřování si zakázek z peněz sebraných i z těch omezených mezd zaměstnanců formou daní státu, které jsou takto rozkrádány přes politickou korupci.Takže žádné vítězství špatného vědomí nad hmotou, ale naopak determinování jedné hmoty - vědomí(naštěstí ne totálně) jinou formou hmoty - charakterem kaitalistických výrobních vztahů (a přes ně i úrovní zvládání sil přírody - výrobních sil). Překonat se to dá tím, že tato logika plus relativně autonomní vývoj ducha donutí vykořisťovanou třídu kapitalismus překonat,nastolit společenské rovnoprávné vlastnictví všech ve formě vylepšeného zaměstnaneckého vlastnictví (o tom jindy). Ale i tak bude pokračovat determinující role ekonomiky vůči společenskému vědomí. Je to jasné jako facka, ALE buržoasní ideologie to dokáže totálně zatemnit a lidi zblbnout.

Pepo, samozřejmě můžeš stále opakovat, že duch je jen součástí hmoty, ale v běžném (nefilosofickém a nemarxistickém) jazyce se o tom takhle neuvažuje. Já ovšem s lítostí poznávám, že mnohým lidem (například i včetně mého manžela) je už to slovo (duch - duchovní) naprosto protivné nebo směšné. Mohli bychom si jistě všelijak domýšlet, kdo za to může, případně co s tím dělat. Ale to teď nehodlám řešit.
Jen chci upozornit, že slovo duch má mnoho významů. Mimo jiné to znamená i odvahu. V tomto případě odvahu dělat něco proti kapitalismu.

ten balvan pořád tlačit nahoru, i když to k ničemu není. Kvůli přesnosti ještě připomenu, že ten pojem "duch" je opravdu, jak jsi napsala, záležitostí běžného vědomí a řekl bych, že je to i archaismus, trochu poučenější a modernější teoretické vědomí pracuje spíše s těmi pojmy "vědomí" a "bytí", ať už se hlásí k materialismu či idealismu.
Ještě ale musím upřesnit i tu Tvoji větu z předchozího vstupu o duchovním vztahu k přírodě apod. - vztah je vždy i duchovní, ale Ty jsi asi chtěla vyjádřit, že jde o citový i rozumový vztah nezávislý, ev. protisměrný, vůči materiálním podmínkám i případné vnucené sociální roli, ale i ten je zprostředkovaně odrazem určité materiální reality - odlišného třídního zájmu, relativně samostatné profesní role, která se dostává do rozporu s třídní rolí atd. Zkrátka pořád je tu ta dialektika a relativní samostatnost vědomí.(Sisyfos -"jako specifické formy hmoty" !!!!-cha,cha,cha). A s tím jiným významem pojmu "duch" plný souhlas - ale jako protivný putničkář dodám - duch odporu proti kapitalismu jakožto adekvátní, pravdivý a emocionálně mobilizující odraz zájmu pokrokové třídy vyjadřující objektivní zájem lidstva jako takového. Kéž by už nastala doba, kdy tento duch se bude probouzet u většiny lidí a vyústí v cílevědomou a humánně vedenou aktivitu - a jako Sisyfos zase dodám - podporu rozvoji samosprávného vlastnictví v ekonomice a demokracie ve veřejném životě. To chce soudobý nestalinský marxismus.

slovo je (aspoň z hlediska hovorového jazyka) beznadějně zastaralé. Na Wikipedii jeho významy vypočítávají takhle:
- nehmotná, případně i nesmrtelná stránka člověka (duch a tělo)
- nehmotná stránka skutečnosti vůbec (duch a hmota, světový duch)
- strašidlo (nemrtvý)
- schopnost myšlení, chápání a poznávání
- inspirace, povzbuzení, odvaha
- smysl, záměr, jádro věci (duch a litera)
Jistě by se to dalo v lecčem poopravit, ale jak vidíš, ta odvaha (která právě s tématem mého článku souvisí) je tam též.
Tou modernizací jazyka se bohužel ztrácejí různé souvislosti. Když totiž naši předkové mluvili o tom, že někdo pozbyl ducha (ztratil odvahu), tak to znamenalo, že si představovali, že jakýsi skutečný duch, který do člověka předtím vstoupil, ho zase opustil. A tady je již jistá souvislost s tím náboženstvím patrná.

Pane Macháčku, svou úvahou jste narazil na jednu velice zajímavou a velice významnou věc. V podstatě o tom samém se už delší dobu chystám napsat samostatný text. Sice jsem napřed chtěl napsat ten už avizovaný text o nadhodnotě; ale když už jste tu věc tady otevřel, možná přece jenom napřed upřednostním tohle téma.

Ještě tady musím dokončit některé úvahy ohledně materialismu a idealismu, pak už se snad dostanu ke zmíněnému tématu.

Ještě jednou k té otázce paní Šprynarové, jestli je možno vytvořit nějakou jednotící "superteorii", která by v sobě zahrnovala jak dosavadní materialismus tak i dosavadní idealismus: v podstatě tady před sebou v obecné filozofické rovině máme ten samý problém, před kterým stojí současná teoretická fyzika.

Současný fyzikální obraz světa je jak známo rozdělen na dva zcela protikladné modely, z nichž každý si dělá nárok na úplnost, na vyčerpávající poznání hmoty - ale přitom každý z těch modelů vylučuje ten druhý. Jedná se na straně jedné - samozřejmě - o Einsteinovu teorii relativity, a na straně druhé o kvantovou mechaniku. Krátce řečeno, podle jedné teorie je svět tvořen vlněním, podle druhé částicemi-kvanty.

Přesněji řečeno, ten stav naprosté nesmiřitelnosti je už záležitostí (relativně nedávné) minulosti; v současné době se už bezpečně ví, že oba modely jsou platné a reálné. A proto se hledá právě nějaká "superteorie", která by oba tyto protikladné modely dokázala přece jenom nějakým způsobem spojit dohromady. V současné době je v tomto ohledu preferovaná tzv. "teorie strun"; jako laik v oblasti fyziky nemohu posoudit do jaké míry je tato teorie opravdu nosná (jestli tedy opravdu může být nějakým trvalým "mostem", anebo jestli propast mezi oběma stranami jenom tak nějak nouzově zasypává). Ale to pro nás není důležité; rozhodující je právě to, že ve fyzice se vidí nutnost takovýto most nalézt, postavit.

Ono to totiž není vůbec náhodou, že tyto zcela protichůdné modely vznikly: příroda sama, samotné univerzum jsou natolik vnitřně složité, že ony se n á m objektivně ukazují v této své rozpolcenosti.

A celý ten konflikt mezi "materialismem" a "idealismem" je nakonec přesně to samé: není to proto že někdo by si prostě jenom nějak "vymyslel" idealismus nebo materialismus - ale jsou to dva zcela o b j e k t i v n ě existující způsoby, jak se nám náš svět ukazuje. Na rozdíl od fyziky si ale v podstatě nikdo nedává práci s tím, tyto dva rozdílné světy spojit v jeden jediný.

Samozřejmě, paní Hájková, že vysoké filozofické poznání v dnešní době víceméně nikoho nezajímá. Na rozdíl třeba od antického Řecka nebo i od Německa 19. století, kdy Hegelova filozofie byla natolik dominantní vůdčí s p o l e č e n s k o u ideou, že nejen filozofové z povolání, ale i politici, kněží a důstojníci(!!) studovali její hlubiny. Ve srovnání s tím je dnešní doba natolik intelektuálně pokleslá, že obecné vědomí nepostačí na pochopení dokonce ani marxistického modelu světa, natož pak na pochopení opravdu vysokých a složitých filozofických myšlenek.

- Ovšem, oproti tomu je možno kontrovat tím, že přinejmenším 98 procent populace se nijakým způsobem nezajímá ani o otázku revoluce.

Co tedy dělat? Buďto rezignovat, s tím, že se o věc stejně nikdo nezajímá; anebo ale pracovat víceméně vskrytu a osaměle na hledání nových cest. O filozofii (a i o revoluci) se lidé nezajímají v jejich běžných životech; ale začínají se k těmto záležitostem obracet v časech velkých zlomových událostí.

Příchod těchto velkých zlomových událostí můžeme sotva příliš uspíšit; ale můžeme se na ně předem vědomě připravovat, aby v tu chvíli, až náhle propuknou, k jejich řešení nebyly k dispozici zase jenom nějaké jednostranné myšlenkové modely, a jenom dílčí řešení.

Vraťme se ještě jednou k tomu, jak vlastně daleko vůbec dosahuje poznávací schopnost materialistického pohledu na svět.

"Realisté zjistili, že tráva je zelená." Tímto ironickým způsobem okomentoval český básník konce 19. století Jiří Karásek ze Lvovic umělecký přínos tehdejšího realismu.
Budiž připomenuto, že konec devatenáctého století v umění už znamenal nástup modernity; to jest, umělec už se přestal spokojovat s tím obrazem světa, který vidí jeho oči, a začal hledat skryté významy, skryté dimenze vědomí a bytí.

Ve srovnání s tímto hledáním - a objevováním - nových, doposud skrytých vrstev našeho žití se klasický realismus opravdu nutně jevil jako prosťáčkovské konstatování, že "tráva je zelená".

No, a materialismus jako takový se ocitá v podstatě v přesně té samé pozici: jestliže realismus v umění se nedokáže přenést před zjištění, že "tráva je zelená", pak materialismus veškerý svůj "objevný" potenciál vyčerpává v neustálém opakování, že "všechno je hmota".

Jak už jsme si řekli, samo o sobě to samozřejmě není nepravda; ale je to zjištění naprosto nicotné.

Ten zásadní rozdíl v pohledu mezi idealismem a materialismem totiž spočívá v tomto: materialismus vychází v podstatě z těch nejzákladnějších, ale tím zároveň n e j n i ž š í c h forem naší existence; zatímco idealismu vychází z momentu vědomí, tedy právě naopak z té n e j v y š š í formy bytí.

Už jsme si řekli, že metafyzika (ze které celý ten idealismu systémově vyrůstá) - že tedy metafyzika vychází ne z empiricky daných, ale z principiálně d o k o n a l ý c h (tedy: "ideálních") forem existence.

Proto je také metafyzika principiálně t e l e o l o g i c k á - to znamená, v tomto pojetí celá evoluce má svůj smysl ve směřování právě k tomuto absolutnímu, ideálnímu cíli. Opačně řečeno, tento cíl, tento telos, o s m y s l u j e celý ten materiální svět, jeho vývoj, jeho evoluci. Člověk sám pak dostává smysl své vlastní existence tím, že svým životem směřuje k dosažení a naplnění těchto nejvyšších ideálních cílů.

Oproti tomu materialismus, ten takovouto "idealistickou" teleologii principiálně postulovat nemůže. Materialismus vychází z těch pouze empirických, čili v zásadě nejnižších forem existence - a nikdy se za jejich omezený horizont nemůže povznést. Materialismus nemůže principiálně vytyčovat jakékoli vyšší, ideální cíle; materialismus musí nakonec vždycky jenom pasivně čekat, co nového ze sebe ve svém - víceméně nahodilém - pohybu vyprodukuje evoluce.

To neznamená, že by materialistická metoda myšlení neměla vůbec žádnou reálnou hodnotu. Její síla - a její přínos - spočívá právě v jejím realismu, v její svázanosti s empirickým zdejsoucím světem; a její užitek se ukáže vždycky tam, kdy onen metafyzicky fundovaný idealismus se "utrhne ze řetězu", a kdy propadne víře, že jenom čistě ideální eskamotáží s pojmy a idejemi dokáže definitivně vyřešit a odstranit problémy m a t e r i á l n í h o světa.

Jak je tedy vidět, jak materialismus tak i metafyzický idealismus mají oba své oprávnění a svůj užitek; ale obě metody mají zároveň zcela jasné hranice svých možností.
Materialismus není schopen vytvářet žádné nové ideje, není schopen nacházet a vytyčovat smysl lidské existence; ale materialismus vždycky může (a musí) být realistickým korektivem příliš idealistického pohledu na svět.

lze už těžko nějak reagovat – jsou to totiž už jen ničím nepodložené deklarace – výrony jeho ducha, které jsou nesmyslem už ze samé podstaty.
Např. jeho teze, že se musíme připravit na to, aby v okamžiku zlomu nebyly k dispozici jen jednostranné modely. To je blbost už formulačně – neměl by napsat pravdivé a adekvátní modely? K čemu budou modely, které budou zásadně protikladné a nebo budou v naprostém rozporu s objektivní realitou? (Z kontextu Poláčkových keců víme, že podle něj musí být vždy po ruce jak idealistický, tak materialistický model, i kdyby každý vypovídal něco jiného). Poláček sem redukcionisticky přenáší pokroucené postupy přírodních věd, kde ty obě teorie něco vysvětlují a dá se to spojit, na úplně odlišnou formu hmoty – společnost.
A další nesmysly následují – Poláček zase nesmyslně přenáší analogii ze vztahu dvou uměleckých směrů, které se nijak vzájemně nevylučují a zásadní otázku podstaty světa, kde formálně spojuje obě vzájemně se vylučující odpovědi do jednoho celku, ale ve skutečnosti ten materialistický neuznává jako pravdivý a funkční. Samozřejmě bez důkazů. To, že on materialistickou teorii nezná, není omluvou pro jeho dehonestující tvrzení.
Zase např. – materialismus (ovšem dialektický) samozřejmě pracuje s dialektickým vztahem jevu a podstaty a ze vnějšími dílčími jevy hledá podstatnější příčiny a souvislosti – jen nevidí, proč by tyto podstaty měl chápat jako něco mimohmotného. Vůbec nejde o to, že by materialismus vycházel z nejnižších forem existence – vždyť přece klasikové marxismu vždycky konstatovali, že vědomí je nejvyšší formou hmoty se specifickými zákonitostmi – ale proč by mělo být něčím mimo hmotu? To snad může tvrdit jen takový pitomec, který pod hmotou chápe jen nějakou smysly uchopitelnou látku a ne třeba energii, nějaké ty částice v hloubi hmoty apod. (Bohužel díky své negramotnosti v přírodních vědách nemohu Poláčkovi předvést materialistický výklad nějakého přírodního jevu, který on považuje za mimohmotný. A chtěl bych vidět Poláčka, jak by mi předvedl protiargument- že to hmota není, ale že je to nějaké boží vtělení, duch nad vodami apod. Není argumentem, že k takovýmto prohlášením fyzikálních jevů za nehmotné nezřídka dospívají i špičkoví přírodní vědci bez elementární filozofické kultury či ovlivnění reakční ideologií. Já bych např. nepropadl duchařině, ani kdybych byl seriózně konfrontován s něčím, co duchaři nazývají „poltrgeisty“ – prostě bych si řekl – ejhle nová, neprozkoumaná forma hmoty (zase není argumentem, že existují lidé bez filozofické kultury, kteří se snaží podobné jevy vysvětlit analogicky k těm nejprimitivnějším formám hmoty – např. zákony mechaniky – např. propočítáváním kapacity Noemovy Archy podle bible apod., to nejsou marxisté)
Takže znovu opakuji – marxistický dialektický marxismus se vůbec nespokojuje s pouhým banálním konstatováním, že všechno je hmota, ale zkoumá, jaké v té hmotě působí zákonitosti, jak ji strukturovat, jak od jevu dospět k podstatě, co v ní je zákonité a co nahodilé apod.). Naopak idealismus třeba masarykovského typu, který všechny procesy vyvozuje výhradně z pohybu vědomí, myšlenkových konstrukcí a jejich zdokonalování apod – viz Masarykova Česká otázka – je oproti marxistickému materialismu velmi plochý, protože postihuje jen jevové formy hmoty.
I materialismus při zkoumání reality pracuje s jistou idealizací, abstrakcí, kdy odmýšlí od mnohočetných jevových a konstruuje očištěný obraz podstat, který pak jinými formami výzkumu dále zpřesňuje a rekonstruuje už daleko přesnější a dokonalejší obraz i těch jevových forem, než bylo zřejmé při prvním přiblížení (např. empirickém sběru dat). Kdo dělá vědu takto postupuje – samozřejmě pro Poláčka jeto španělská vesnice, jako pro každého diletanta. Ten vidí jen jedinou cestu k hlubinné podstatě – vykonstruovat si nějaké duchovní strašidlo. (Nic proti bubákům, při výchově zlobivých dětí mohou sehrát pozitivní roli, ale ne při společenskovědním výzkumu). Tím jsem odpověděl na tu Poláčkovu pitomost o tom, že marxistický materialismus sází jen na empirická data – i tuhle hloupost tvrdil myslím Masaryk – takže Poláček není zase v tomhle nějaká anomálie. Např. Marxova klíčová teze o historické roli dělnické třídy je ryzí dedukce a Marx ji v základě formuloval dávno předtím, než se začal zabývat studiem různých zpráv továrních inspektorů apod.
Další konina – že prý marxismus nemůže principiálně vytyčovat žádné ideální cíle a musí jen pasivně čekat, až co vyprodukuje evoluce. Je fakt, že marxismus odmítá od stolu a bez jakýchkoli poznatků vymýšlet nějaké budoucí duchy, jako to dělá idealismus. Vůbec však neodmítá např. ze zkoumání dosavadního roku dějin prognózovat dedukcí další vývoj. Nepředvídal snad v Manifestu soudobý globální kapitalismus? Nepředvídal v 50-60 letech 19. století vědecko-technickou revoluci, která začala o 100 let později? Nepředvídal zákonité odtrhávání se různých forem úvěru a důsledky utrhávání se fiktivních peněz od reálného pohybu ekonomiky, které vyvolaly mohutnou krizi v prvním desetiletí? Proč např. mne Poláček obviňuje z utopismu, když na základě poznatků o vývoji materiálního bytí konstruuji prognózu samosprávného socialismu? Jen do toho necpu žádné zázraky a duchařinu, ale počítám i se specifickým pohybem vědomí jakožto formy hmoty. Proč by měla být moje koncepce jednostranná, jen proto že neduchaří? Marxismus přece logicky vysvětluje (s oporou v empiricky zjistitelné realitě), kde se ve společností bere idealismus i náboženství, jaké materiální kořeny má! Zná to Poláček? Těžko. Člověk se jen opravdu diví, jaké nesmysly ten Poláček hlásá bez nejmenšího uzardění – to je opravdu psychická anomálie.
Ale vlastně - jeden zajímavý poznatek by tu byl. Je vidět, k jakému rozpolcení může dojít individuum, které je z různých důvodů, hlavně vlivem reakční ideologie, ale taky snahou prezentovat se stůj co stůj,spojeno s jednou ideologií a tedy i světovým názorem a přesto nemůže ignorovat ideologii a světový názor zcela opačný. V tomto presu se dostane do rozporu se zdravým rozumem a za jedinou správnou cestu poiznání začne prohlašovat spojování těchto dvbou protichůdných názorů. Nic jiného podle jeho deformace nemůže být funkčním poznáním. Zkjrátka - případ pro psychiatra.