My jdeme na Srba, nevíme proč

Adam Votruba

Adam Votruba připomíná výročí první světové války skrze lidové folklorní písně, které tehdy vznikly. Šlo o písně šířené převážně ústním podáním, které vykazují všechny charakteristické znaky folkloru.

Při příležitosti stého výročí od vypuknutí první světové války se objevilo množství článků, pořadů a výstav, které tuto historickou událost připomínají, jsou citovány různé historické dokumenty, zápisky současníků, vzpomínky aktérů atd. Jednou z opomíjených památek z první světové války jsou i lidové písně, které vznikaly v prostředí vojáků.

Možná je pro některé lidi neobvyklá představa, že za první světové války vznikaly ještě lidové písně, ale je tomu tak. Šlo o písně šířené převážně ústním podáním, které vykazují všechny charakteristické znaky folkloru, mezi ně patří zejména existence různých textových i nápěvných variant. Historikové ani folkloristé nevěnovali těmto písním přílišnou pozornost. Dějepisci mají obecně tendenci výpovědní hodnotu folkloru podceňovat, folkloristé zase často podceňují novodobý folklor.

Za zachování mnohých těchto písní z českého prostředí vděčíme učiteli a sběrateli Františku Homolkovi, který sám prošel frontovou zkušeností a zanechal po sobě rozsáhlou sbírku písní, mezi nimiž jsou i četné písně válečné. Asi nepřekvapí, že tyto písně byly známy i spisovateli Jaroslavu Haškovi a že drobnější citace nacházíme tudíž i v románu o dobrém vojáku Švejkovi.

Ústně tradované písně z první světové války mají v sobě jeden zvláštní rozpor. Jsou tvořeny jazykem typickým pro lidové písně — jazykem, s jehož obraty si mnohdy podvědomě spojujeme idylický obraz českého venkova a české chaloupky, jak je známe např. z obrázků Mikoláše Alše. Tímto prostým jazykem jsou však sdělovány otřesné zkušenosti, jimiž frontoví vojáci prošli. Nejsilněji se tato ambivalence projevuje v písni „Válka na Itálii“, k níž se někteří interpreti vrací i dnes:

Do zákopů padá tiše bílý sníh,

my jsme umírali v jeho závějích,

jeden nohy zlámaný,

druhej voči spálený,

třetí prosí kamaráda vo doražení.

(...)

Ten prstýnek, co mám na levý ruce,

dejte ho, prosím vás, mojí Andulce,

vyřiďte jí nastokrát,

že nespatřím ji vícekrát, mý voči vypálil italskej granát.

Popěvky, které vznikaly ještě v zázemí, nepostrádají jistý humor, byť někdy poněkud hořký. Jako příklad lze uvést píseň: „Ulej se, hochu, ulej se, do maršky nalejt nedej se.“ Podotkněme, že s marškou, neboli s marškumpanií, se odcházelo na frontu.

Legionářská píseň „Masaryk nás svolává“ je možná jediná lidová písnička, která se zachovala z prostředí československých zahraničních jednotek. Foto Wikimedia Commons

Češi na rozdíl od Němců či Francouzů nepovažovali vypuknuvší válku za svou, nesetkáváme se proto u nich s projevy vlasteneckého nadšení jako u příslušníků vládnoucích národů. Odráží se to i v dobovém folkloru. Zatímco rakouští Němci zpívali: „Und die Serben müssen sehen, daß wir Österreicher Sieger, Sieger sind,“ v českém prostředí byl populární popěvek: „Červený šátečku, kolem se toč, my jdeme na Srba, nevíme proč.“ Dalším dokladem nálad rukujících vojáků různých národů mohou být mimochodem také dobové nápisy na vagonech.

Kdo se někdy zabýval lidovými písněmi, ví, že folklor celou svou existencí neguje základní požadavek, jež uplatňujeme na moderní umělecká díla, totiž požadavek na originalitu. Folklor naopak čerpá ze zásobnice ustálených obratů, motivů a textů, které uzpůsobuje svým aktuálním požadavkům. Určité motivy tak mohou proplouvat staletími a vynořovat se ve velmi odlišných kontextech.

Projevuje se to i v legionářské písni „Masaryk nás svolává“, což je možná jediná lidová písnička, která se zachovala z prostředí československých zahraničních jednotek. Folkloristu by jistě nepřekvapilo, že tato píseň je vlastně parafrází starší písničky, v níž místo Masaryka figuroval císař pán. V jedné z variant se například zpívalo „Ten náš český císař pán, ten nás bude volat sám“ — poněkud nelogicky, neboť pochopitelně žádný český císař pán neexistoval.

V téže písni pak nacházíme motivy, které jsou známy z písniček pamatujících války proti Turkům v 18. století, např. z krásné slovácké písně „Belegrad, Belegrad“. Píseň o Masarykovi vyznívá oproti ní po hudební stránce jako odrhovačka, obě písně však mají jeden společný motiv: Matička, která má na vojně synáčka, se má zrána podívat do slunéčka, je-li slunko červené, bude synáček raněný.

Ozvuky „tureckých“ písní nacházíme také v již zmiňované „Válce na Itálii“ v úryvku:

Můj koníček třese se,

do boje mě ponese, a vy český mámy, pomodlete se.

České vojenské písně máme dochovány ze všech tří front, na nichž Rakousko-Uhersko válčilo, tedy ze srbské, ruské i italské. Mezi sběry Františka Homolky se objevuje dokonce jedna píseň námořnická. Její tématika je však pouze vojenská nikoliv válečná, takže mohla vzniknout již před rokem 1914.

Vedle dobové atmosféry nacházíme v písních vojáků i mnoho reálií — místa bojů či pobytu jednotek, čísla vojenských pluků apod.:

Sbohem buďte, moji drazí,

můj pozdrav vás nemine,

pražský pluk osumadvacet, první marška nezhyne.

V písni o obsazování hranic Černé Hory pak najdeme i cosi jako autorský podpis:

Tu písničku skládali vojáci,

čeští záložníci,

v tom čtrnáctém roce

ve světové válce při jasném měsíci.

Traduje se, že první světová válka způsobila příklon lidí k ateismu, protože vojáci, kteří se vrátili z vojny, říkali: „Bůh neexistuje! Protože, kdyby existoval, nemohl by se na ty hrůzy dívat.“ Asi neexistují statistické údaje k tomu, kolik takových vojáků bylo, ale něco z dobové atmosféry toto vyprávění jistě vystihuje. Setkal jsem se s podobným tvrzením v literatuře i v osobních vzpomínkách pamětníků, jejichž otcové prošli frontou a odvrátili se poté od církve.

V českém prostředí však sehrála svou úlohu i specifická role katolické církve, např. její postoj k Janu Husovi nebo její úloha coby mocenské opory habsburského trůnu. Válečnou zkušeností totiž prošla většina evropských národů, nikde jinde však nebyl poté zaznamenán tak masivní nárůst ateismu jako v českých zemích (možná s výjimkou bolševického Ruska).

Jak již bylo řečeno, k folklorním pramenům přistupují historikové většinou s nedůvěrou. Ústní tradování, závislost na paměti, absence písemné kodifikace — to vše zdánlivě ubírá těmto textům na pravdivostní hodnotě. Ovšem z hlediska sociálního je ústní šíření nejlepším prubířským kamenem toho, nakolik určitý text odráží nálady obecné a ve společnosti kolektivně sdílené.

Folklorní písňové texty jsou proto zajímavé jako doklad tzv. pohledu zdola — z hlediska neprivilegovaných aktérů dějin. Můžeme se na to dívat také tak, že deníkové záznamy obsahují individuální zkušenosti, zatímco ústně tradovaná píseň představuje zobecnění mnoha individuálních zkušeností. I proto mají lidové písně vedle všech ostatních dokumentů svou svébytnou výpovědní hodnotu.

    Diskuse (27 příspěvků)
    July 26, 2014 v 11.24
    Já znám od rodičů například takovouhle:

    Slunko zlaté za ty černé lesy už se zase schyluje.
    Ubozí vojáci, Češi, Moraváci
    rukují do boje.
    Loučejí se se svou drahou vlastí, bolno je jim u srdce,
    aby obsadili v dálné Dalmácii
    černohorské hranice.
    Na hranicích samé Černé hory propast je veliká.
    Tam nejedno hezké to děvčátko české
    miláčka zanechá.
    ??
    July 26, 2014 v 12.8
    Co asi budou cesti vojaci zpivat za par...
    Cerveny satecku kolem se toc , my jdeme na Rusa nevime proc ?
    MP
    July 26, 2014 v 14.22
    Pavlovi Kuchejdovi
    Nebojte, ono to chvíli trvalo, než český selský voják, který se svojí proslulou surovostí tvořil páteř rakouských armád v italských taženích osmnáctého a první části 19. století takhle zkazil a ztratil imperiální instinkty. Nemluvě o tom,že ty Homolkovy sběry byly uspořádány v určité historické konstelaci -- bůhví, kolik českých vojáků si tehdy zpívalo " Za císaře pána a jeho rodinu ..." spíše než
    "Až já budu mrtvola,
    pánbů si mě zavolá,
    řekne co seš za vola,
    že je z tebe mrtvola."

    Takže bych při tom tažení za pár ... čekal spíš nějakou inovaci té, co se zpívala před Hradcem Králové:

    "Vztekej se (P)rusáku, nebo nevztekej,
    ale milosti, od nás nečekej."
    VK
    July 26, 2014 v 19.8
    K té zásadní proměně ústící do konečné a posléze nezvratitelné ztrátě loajality s mocnářstvím, došlo právě krátce po té bitvě u Královýho Hradce, kde lítaly koule prudce a on přesto u kanónu stál a pořád ládo ládo ládo ládoval. Češi tehdy zůstali plně na straně Rakouské monarchie, oprávněně za to následně očekávali vyrovnání, konečně přislíbené. Jenže dvůr nakonec dal přednost zájmům německy mluvících složek, na zachování statutu quo, na přetrvání jejich privilegovaného postavení. Tehdy se konstiuující se český národ přestal s monarchií identifikovat, tehdy c. a k. monarchie přišla o českou loajalitu, až do hořkého konce. Ať se staromilci zlobí, jak chtjí, nebyli to čeští nacionalisti, kdo rozbil středoevropské soustátí, byli to němečtí nacionalisti snažící se zachovat své privilegované postavení v rámci říše (posléze doslova přes mrtvoly), spolu s dvorem, který jejich požadavky upřednostňoval až do doby, než bylo příliš pozdě.
    MP
    July 26, 2014 v 20.18
    Oni ti vojáci zpívali i "My jdeme na Rusa, nevíme proč"
    Kéž by to někdo zpíval i nyní, když náš Američané a NATO ženou málem na pokraj války...
    MP
    July 27, 2014 v 0.18
    Martinovi Plevovi
    On je trochu problém s tím, že poslední zlidověla verze se zpívala se slovy: "...přijeli Rusové, však víme proč."
    Myslím, že docela slušné skóre bude, když se dnes nebude zpívat nic.
    ??
    July 27, 2014 v 14.54
    Mně přišla po internetu "Balada banderovská", taky na tu Válku
    na Itáli, která končí následujícím povzdechem příslušníka pravého sektoru:
    "Tak jsem zase dneska
    nad tou mapou stál,
    až sem Rusi přijdou,
    kam bych utíkal?
    Nejlíp sednout na dráhu
    a vyrazit na Prahu.
    Aby si nás bratr Čech
    taky užíval."
    Že by proroctví?
    MP
    July 27, 2014 v 22.45
    Hodně smutná balada
    Dost ošklivě vypovídá o české omezenosti. Nefandím Pravému sektoru, ale pokud by měli "tam měli přijít Rusové", tedy pokud by východní impérium mělo Ukrajinu okupovat, doufám, že se dokážeme k exulantům chovat alespoň trochu velkoryse. Koneckonců dvakrát jsme to nedávno zažili.
    ??
    July 27, 2014 v 23.18
    Protože to znám celé a je to o banderovcích, tak si myslím, že tu
    nejsou myšleni exulanti -obyčejní lidé, ale speciálně banderovci, kteří by to tady "rozsvítili". Pokud vím, tak když tu byl na návštěvě nějaký ministr kyjevské vlády, tak si udělal čas na to, aby se sešel se šéfy organizovaného zločinu (to mám od informovaného člověka). Jinak si nemyslím,že by tady měli obyčejní lidé nějaké problémy s těmi těžce vykořisťovanými Ukrajinci a Ukrajinkami, sám jich pár znám. Ale já rozhodně nejsem sympatizant ruského imperialismu, právě před chvíli jsem sprostě vynadal po mailu jednomu fanatickému putinovskému rusofilovi a nedávno náš obvod zorganzoval kritický seminář k eroasijství, prof. Duginovi (komické je, že hned po semináři padnul) atd.
    MP
    July 28, 2014 v 10.22
    P. Profante,
    ono je to tak: že má Rusko imperiální cíle, je jasné a o tom se mluví (u nás) pořád dokola. Ale mnozí lidé a zvláště média nechtějí vidět, že své imperiální zájmy mají i USA, čili že na dnešné Ukrajině jde z velké části o boj dvou imperialismů, jejichž obětí jsou ti obyčejní Ukrajinci. A v němž EU hraje podřadnou roli amerického sluhy.

    Ukrajinské prozápadní politiky navíc nelze nazývat demokraty dle měřítek západních hodnot (to platí prakticky pro celý postsovětský prostor) - viz jejich paktování se s Pravým sektorem atd.

    Je třeba uzavřít mír a rozdělit sféry vlivu. Na tom ale zejm. Kyjev a USA nemají zájem.
    + Další komentáře