Ve svátek národního mučedníka Mistra Jana jsem se ocitl v blízkosti pověstného Blaníku. Zdálo se mi, že nebude od věci vykonat malou pouť na místo, kde dlí a připomíná se památka mytických českých porážek a stejně mytické naděje v jejich odčinění.

Zvláštní povaha českého blanického mýtu se dobře vyjeví, srovnáme-li jej s jedním z jeho předobrazů. V útrobách durynské hory Kyffhäuser odpočívá císař Friedrich Barbarossa a čeká na okamžik, kdy v čele rytířské armády vyjede obnovit svou svatou římskou, ve skutečnosti však německou říši. Proslulý Štauf byl panovníkem úspěšným a smrt ho zastihla během cesty na třetí křížovou výpravu. Jeho život si nečekaně vzal rozvodněný tok, zemřel tedy neporažen lidskými protivníky.

České blanické vojsko takto reprezentativní hlavu nemá. V různých verzích pověsti je vedl ledaskdo, šlo však většinou o postavy málo známé či zcela neznámé. Podle dnes asi nejpopulárnější parafráze legendy se skládá ze tří vojsk, zastupujících tři největší porážky české historie. Tři oddíly rytířského vojště nesou názvy Moravské pole, Lipany a Bílá Hora.

Je pozoruhodné, kolik událostí českých dějin přijalo s odstupem podobu mýtu o zradě, porážce a zklamaných nadějích. Dal by se z nich sestavit předlouhý seznam, sahající od nejdávnějších dob až po dny téměř současné. A nepatří do něj jen slavné bitvy.

Několik příkladů najdeme i ve 20. století. Masarykova první republika vstoupila do českého kolektivního vědomí jako nadějný čas znovunabyté samostatnosti, vinou zrádných spojenců však bez boje, ale přece bez vlastní viny, zcela zmarněný.

Poněkud podobně je na tom i pražské jaro roku 1968. Domácí zrádci na jedné straně a mocný a nesmlouvavý nepřítel v podobě impéria, které novinář Jiří Hochman ve své satirické Kronice místodržení v Čechách případně přirovnal k rakouskému domu, pod nímž český národ žil a střídavě více a méně trpěl po více než tři sta let, dotvářejí další z podob mýtu o zrazených českých snech.

Zatím poslední a aktuální podobou českého mytického seriálu je mentální rozpoložení části naší euroskeptické scény. Zlým impériem se po epizodě německé a ruské, potažmo sovětské stává bruselská říše zla. Podle vždy se opakujícího scénáře byly české naděje ve svobodu a nezávislost po vyproštění se z role sovětského satelitu opět osudově zrazeny.

Žádnou významnou roli přitom nehraje fakt, že tentokrát dostali Češi a Moravané možnost rozhodnout o své budoucnosti sami. V referendu o vstupu do Unie přece vůbec nemohli tušit, co na ně slouhové bruselského impéria chystají. Ve své nevědomosti a svých snech byli, opět a znovu a stále stejně, podvedeni a obětováni.

Na Blaníku tuto zatím poslední fázi živého českého národního mýtu připomíná pozoruhodná pamětní deska, umístěná u lesa na začátku pěšího výstupu na vrchol. Je datována květnem 2005 a nese nápis: Zde Václav Klaus zanechal stopu: „Rytíři! Hrrr na Evropu!“

Jára Cimrman, tvůrce hry o vnitřních poměrech uprostřed blanického rytířského vojska, by měl radost. V Blaníku, a možná i v podobně laděném pozdním Českém nebi, by velkému bojovníkovi proti bruselské hydře a ideji globálního oteplování jistě připsal rozsahem malý, ale přesto výrazný part.

Dřevěná čepice blanické rozhledny shlíží z kučeravé hlavy lesů na neobyčejně malebný, krásný kraj. Kopce a kopečky vysoké tak akorát, pravidelně se střídající zeleň lesů a žluť a běl polí, idylické vesničky s románskými kostely a upravenými domy.

Uprostřed té krásy a pohody se chce věřit, že rytíři v Blaníku, ať už jim velí kdokoli, dobře vědí, že nejlépe budou českou zem a její osud i nadále střežit svým sladkým spánkem.