Když se teď v souvislosti s premiérovým výrokem rozvinula, až rozpoutala diskuse o potenciálním pobytu aliančních vojsk na našem území, pozornějšího pozorovatele bezpečnostní situace po zkušenostech s podobnými polemikami napadá, jestli to opět není cosi v duchu shakespearovského mnoho povyku pro nic jako v mnoha jiných kauzách. Ale tady přece jen jde o téma vážnější.

Mírná rekapitulace nezaškodí

Reakci premiéra Bohuslava Sobotky odmítající obnovu studené války a stupňování napětí dislokací aliančních jednotek v přilehlém ukrajinském okolí je nutné chápat v celkovém kontextu. Ukrajinská krize netrvá pár měsíců, ale několik roků. I když si není možné odmyslet vnější vlivy, rozhodující byly ty vnitřní — neschopnost Ukrajinců efektivně vládnout s neslýchanou doprovodnou korupcí a hegemonií oligarchů.

Za této situace byla pomoc Evropské unie potřebná a legitimní. Jinou věcí, a jak se ukázalo vážnější, byla forma této pomoci. Nabízela-li EU asociační dohodu, poté přece muselo být jejím vedoucím představitelům a odpovědnému komisaři za rozšiřování Štefanovi Füllemu, nota bene znalci sovětských a ruských poměrů, přece logicky jasné, že to u Rusů narazí.

A to nejen proto, že prezident Vladimír Putin počítal s Ukrajinou do Eurasijské unie, ale má pro něj geostrategický význam. Byl o to větší, že v Rusku vždy panovaly obavy, že po připoutání Ukrajiny k EU může přijít na program i její členství v Severoatlantické alianci. Zvláště když se dávno zapomnělo na slib, že NATO se do prostoru bývalé Varšavské smlouvy rozšiřovat nebude. Za takové situace museli ruští vojáci dojít k závěru, že jejich hranice v rovinaté krajině v budoucnosti neubráni.

Události se navíc vyvíjely ve specifické situaci, v níž hrály roli i psychologické faktory. Organizací zimních olympijských her se Vladimír Putim chtěl nesmazatelně zapsat do historie. Věnoval jim nepřehlédnutelnou osobní pozornost. Proto ho muselo těžce zasáhnout, že přední západní politici se odmítli zahájení olympiády zúčastnit.