Když se teď v souvislosti s premiérovým výrokem rozvinula, až rozpoutala diskuse o potenciálním pobytu aliančních vojsk na našem území, pozornějšího pozorovatele bezpečnostní situace po zkušenostech s podobnými polemikami napadá, jestli to opět není cosi v duchu shakespearovského mnoho povyku pro nic jako v mnoha jiných kauzách. Ale tady přece jen jde o téma vážnější.

Mírná rekapitulace nezaškodí

Reakci premiéra Bohuslava Sobotky odmítající obnovu studené války a stupňování napětí dislokací aliančních jednotek v přilehlém ukrajinském okolí je nutné chápat v celkovém kontextu. Ukrajinská krize netrvá pár měsíců, ale několik roků. I když si není možné odmyslet vnější vlivy, rozhodující byly ty vnitřní — neschopnost Ukrajinců efektivně vládnout s neslýchanou doprovodnou korupcí a hegemonií oligarchů.

Za této situace byla pomoc Evropské unie potřebná a legitimní. Jinou věcí, a jak se ukázalo vážnější, byla forma této pomoci. Nabízela-li EU asociační dohodu, poté přece muselo být jejím vedoucím představitelům a odpovědnému komisaři za rozšiřování Štefanovi Füllemu, nota bene znalci sovětských a ruských poměrů, přece logicky jasné, že to u Rusů narazí.

A to nejen proto, že prezident Vladimír Putin počítal s Ukrajinou do Eurasijské unie, ale má pro něj geostrategický význam. Byl o to větší, že v Rusku vždy panovaly obavy, že po připoutání Ukrajiny k EU může přijít na program i její členství v Severoatlantické alianci. Zvláště když se dávno zapomnělo na slib, že NATO se do prostoru bývalé Varšavské smlouvy rozšiřovat nebude. Za takové situace museli ruští vojáci dojít k závěru, že jejich hranice v rovinaté krajině v budoucnosti neubráni.

Události se navíc vyvíjely ve specifické situaci, v níž hrály roli i psychologické faktory. Organizací zimních olympijských her se Vladimír Putim chtěl nesmazatelně zapsat do historie. Věnoval jim nepřehlédnutelnou osobní pozornost. Proto ho muselo těžce zasáhnout, že přední západní politici se odmítli zahájení olympiády zúčastnit.

Jako příčina byl mj. uváděn ruský zákon o homosexuálech. Z hlediska západního pojetí lidských práv je samozřejmě cosi takového nepřijatelné. Ale představme si, že by sportovci odmítali jezdit na sportovní zápolení do Spojených států proto, že tam existuje trest smrti.

A v průběhu olympiády do toho přišel Majdan. Putin jistě měl dost relevantních informací o heterogenním složení aktérů událostí i o vnějších vlivech na jejich průběh. Byl to pro něho motiv k akci. Ve hře se logicky ocitl Krym. Ruští vojenští analytici si byli dobře vědomi, že jeho anexe se nesetká s odporem.

↗

Pobyt aliančních vojsk na našem území je součástí našich členských závazků a vzájemných vztahů. Pobývala tu za našeho patnáctiletého členství nesčetněkrát. Foto archiv Severoatlantické aliance, flickr.com

NATO, které bylo dlouhodobě zainteresované v expedičních aktivitách mimo evropské území a oslabené ekonomickou a finanční krizí, nemělo v Evropě dostatečnou odstrašující sílu. Aby Rusko od tohoto činu odradilo. A jak se zdá, což zdůrazňovali někteří naši vojenští experti i poslanci, Krym byl pro Putina dostatečným ziskem. O tom, že by usiloval o odtržení jihovýchodních ukrajinských regiónů lze pochybovat. Už samotný Krym bude pro Rusko zátěží.

Odpovídat za další území, resp. celou Ukrajinu, považují ruští představitelé za dané situace nejspíš za pošetilost. Pravděpodobně si počkají na vhodnější příležitost, jak Ukrajinu k sobě připoutat. Aktivity rebelů mj. posloužily i k odvrácení pozornosti od Krymu.

Pobyt aliančních vojsk na našem území

Naším neštěstím je, že jsme v posledním čtvrtstoletí nikdy o bezpečnosti a obraně vážněji nediskutovali. Ostatně nejde jenom o tuto oblast. Diskuse převážně nemá věcný, ale politický, přesněji ideologický charakter. Logicky proto postrádá základní kulturu. A s tím se daleko nedostaneme.

Většině diskutujících uniká, že mnozí aktéři tohoto bezpečnostního dramatu napravují předešlé chyby. Když Američané nyní projevují jistě záslužnou starost o Evropu, proč přesunuli těžiště své geostrategické pozornosti do asijského prostoru, neanticipovali vývoj v Evropě, resp. nepřevážila v jejich aktivitách snaha Evropu stabilizovat?

Nabízí-li Barack Obama pomoc středoevropským a východoevropským zemím, je to pozitivní počin, ale zároveň musíme zůstat při zemi, jde v podstatě o půl promile ročních amerických výdajů na armádu, bezpečnost a zpravodajské služby. Proto země, které se cítí Ruskem ohroženy, připadá tato pomoc nedostatečná.

Pobyt amerických vojáků na území těchto států má ale hodnotu v tom, že je zároveň americkým závazkem bránit prostor, kde jsou dislokováni. Zatímco v dobách bipolarity bylo v Evropě vždy kolem čtyř set tisíc amerických vojáků, nyní je jich sedmašedesát tisíc. Svědčí to o tom, jak dalece Američané pociťují Rusko jako hrozbu.

Podobně je legitimní otázka generálnímu tajemníkovi NATO Andersovi Fogh Rasmussenovi, proč plněním misijních úkolů mimo evropské území pozapomínal na evropskou obranu, která by měla být při kooperaci se Spojenými státy a spolu s Evropskou unií založena především na strategii evropské.

A pokud jde o diskutovaný pobyt jednotek členských zemí NATO na území jiných členských zemí, a ni v tom nejsou členové jednotní. Z tohoto hlediska bude zajímavé, jak se této role v září letošního roku ujme nový generální tajemník aliance Jens Stoltenberg.

Pobyt aliančních vojsk na našem území je součástí našich členských závazků a vzájemných vztahů. Pobývala tu za našeho patnáctiletého členství nesčetněkrát, většinou při společných cvičeních nebo společném výcviku, a není důvod, aby tomu nebylo i nadále.

Složitějším problémem, aniž by bylo vůbec vhodné se jakkoli vracet k historickým paralelám, je jejich stálý pobyt na našem území. Bylo by to paradoxně ponižujícím pokračováním nezaslouženého obviňování, že jsme černým pasažérem aliance. Schopností postarat se adekvátně ve srovnání s ostatními zeměmi aliance a ve svazku o naši obranu rozhodně neohrožujeme bezpečnost České republiky.