Nepochybuji o tom, že Putinova politika usiluje o obnovu velmocenského postavení Ruska a že se tu uplatňují geopolitické zájmy, že velká část Rusů má nostalgické vzpomínky na rozsah bývalého Sovětského svazu. Právě tak je mi jasné, že v živelně existujícím odporu Ukrajinců proti zkorumpovanému režimu a v nespokojenosti s bídnou životní úrovní, se aktivizovali i extrémisté fašizoidního zaměření.

Za této situace je nasnadě, že Ukrajinci se ohlížejí na západ k Evropské unii s perspektivou vyšší životní úrovně a lepšího života. Ovšem ona i na východě — v Rusku - je situace rozhodně pro velkou část ukrajinské populace přitažlivá, neboť realisticky vzato, režim je zde konsolidovanější a životní situace tu má perspektivy rozvoje.

Samozřejmě, došlo k porušení mezinárodních dohod a dnes proklamovaných a minimálně slovně, formálně akceptovaných principů mezinárodního práva. Ovšem je mi neméně jasné, že tyto principy porušovala i politika USA. Nechápu ale, proč mají být diskuze typu „vy taky“ (v minulosti často uváděné „a vy lynčujete černochy“), či ahistorické paralely (typu Hitler-Putin) pokládány za analýzu, o závěrech z analýzy plynoucích už vůbec nemluvě.

Pominu-li autoritativní tvrzení „o říši zla“, „piklech imperialistů“ apod., velmi komické je např. tvrzení o tom, že teprve Putinova geopolitika zrušila období uplatňování principů mezinárodního práva, panujícího od konce studené války. Ony totiž geopolitické zájmy a jejich prosazování jsou průběžným rysem politiky.

Jde jen o to, do jaké míry jsou prosazovány v souladu, či jen zastírány souladem s těmito principy. A zde je rozdíl mezi „velkými“ či „silnými“ a „malými“, „slabšími“ aktéry na mezinárodním poli politiky. Ti „velcí“ si mohou spíše dovolit prosazovat svůj geopolitický zájem svou váhou — silou.

↗

Ukrajinská krize je vážnou výstrahou. Výstrahou širšího dosahu, abychom se zabývali mezinárodní situací a mezinárodní politikou.Foto Vojtěch Boháč

Ti „malí“ se musejí spíše dovolávat a opírat se o pravidla a principy. Není tím řečeno, že tlak veřejného mínění nemůže vyvolat změny. Dokonce lze říci, že váha tohoto tlaku v současnosti roste. Může to být iluze — „zbožné přání“. Ovšem „přání může být i otcem skutečnosti“. Jen musí být dost silné, aby se prosadilo.

Nepokládám se za znalce mezinárodní politiky, četba komentářů a postojů k ukrajinskému problému mne však vede k následujícím úvahám:

-Příliš velká část z nich je věnována debatě „kdo je padouch“: Pro analýzu mezinárodní situace a závěrů z ní jsou bezcenné, jde o ideologické proklamace „pro domo“ a jsou spíše svědectvím o bulvárním charakteru žurnalistiky a politické propagandy marketingového charakteru.

-Opravdoví vojenští a bezpečnostní experti a analytici i část dopisovatelů, skutečně pobývajících na Ukrajině, jsou ve svých prognózách a závěrech zdrženlivější a pragmaticky realističtější.

-Při hodnocení opatření, která jsou, či mají být uplatněna vůči porušiteli mezinárodního práva, převládá spíše skepse, pokud jde o jejich pozitivní efekt, dokonce i pokud jde o jejich realizaci.

-Postupně roste počet vážných přístupů, založených na historické i ekonomické a politické analýze. I zde však počet těch, které by se zabývaly závěry pro jednotlivé země, je stále pod žádoucí úrovní.

-Nejblíže realizačním opatřením je problematika energetické bezpečnosti. Je potěšitelné, že se již projevují úvahy a názory týkající se armády a obecně obranyschopnosti naší země.

Co tedy plyne pro nás z ukrajinské krize? Jaké závěry, případně opatření, lze vyvodit pro Českou republiku?

Je omyl, pokud se velká část naší populace domnívá, že tato krize se nás netýká, že je vzdálená od našich hranic. Že je daleko a že jsme dostatečně zabezpečeni členstvím v NATO. Ohroženi bezprostředně prozatím nejsme, lze také oprávněně pochybovat, že by Putinovo Rusko ohrožovalo dnes naši samostatnou státní existenci. Nemůžeme ovšem vědět, jak dlouho toto „prozatím“ potrvá.

Ukrajinská krize je však vážnou výstrahou. Výstrahou širšího dosahu, abychom se zabývali mezinárodní situací a mezinárodní politikou. A to nejen z hlediska bezpečnosti, ale i existence naší země a jejího zabezpečení politického, materiálního — i vojenského, ale také z hlediska našeho postoje k zabezpečení její existence a postavení ve světě.

Jelikož patříme mezi ty „malé“, je pro nás Evropská unie a naše členství v ní existenční otázkou. Musíme si být vědomi, že bez EU, přes všechny její vady a nedostatky, by se Evropa opět snadno stala prostorem konfliktů, pravděpodobně ozbrojených a my předmětem sporů tradičních geopolitických zájmů „velkých“ — především Ruska a Německa.

Podpora integračních trendů v Evropě by tedy měla být předmětem konsensu vlády a opozice a také pevně zakotvit ve veřejném mínění. Samozřejmě důležitá je také kritická podpora, nevylučující různé přístupy a názory na jednotlivé kroky. Ovšem základní shoda je žádoucí a nutná.

Uvnitř Evropy nás pak čeká smysluplné naplnění havlovské ideje Višegrádu (v posledních zhruba dvaceti letech nepříliš využitá) — vytváření pevného svazku zemí střední Evropy, které přidá váhu jejich hlasu a prosazení jejich zájmů v evropském koncertu. Možná by přinesla efekt i společná formulace zájmů evropských „malých“.

Dále — posílení naší obranyschopnosti vyžaduje vymezení strategického postavení a jeho cílů v Evropě i v „globálním“ světě. To znamená nejen politická, ekonomická a vojenská řešení, ale i výraznou změnu v postoji veřejnosti k zabezpečení naší republiky. Jde tu i o ochotu k obětem, která se v našich dějinách prokazovala.

Zde se nejedná pouze a nebo ne především o ta dvě procenta na obranu, či početní stav naší profesionální armády a její vybavení, faktory, které v době moderních technologií nelze podceňovat, ale o postoje k vlastní zemi a jejich individuální vědomé akceptování. Možná, že by mělo jít i o přípravu veřejnosti na určitý povinný výcvik všeho obyvatelstva v obranyschopnosti.