Stalo se to před lety, ale ta příhoda mi utkvěla. Kamarád se o prázdninách vypravil do Keni. Při jednom přátelském posezení se tam začalo mluvit i o náboženství. Někteří Keňané poznamenali, že jsou křesťané, jiní zas, že muslimové, když ale přišla řada na kamaráda, mlčel. Nakonec rozpačitě přiznal, že není „nic“. Jak nic, ptali se ho. Vysvětlil jim, že v žádného boha nevěří. To Keňany rozjařilo; a když se jeho odpovědi dost nasmáli, zeptali se ho: „A kdo, prosím tě, tedy podle tebe stvořil svět?“

Ta historka působí, jako by ji vymyslel nějaký religionista. A samozřejmě je možné, že si ji tenkrát kamarád náležitě přibarvil. Ale na tom nesejde. Podstatné je, že naznačuje, jak se Česká republika v otázce náboženství poměřuje s většinou zemí světa.

Až příliš zjevně se to ukázalo při nedávném zásahu v pražské mešitě, kam policisté vtrhli v botách při páteční modlitbě a zadržovali mimo jiné devět indonéských diplomatů. Křupanského přístupu české policie si povšimly například New York Times a pochopitelně i řada novin v Indonésii (tedy — jen tak pro pořádek — zemi nesrovnatelně významnější než Česká republika). Kritizovala ho naštěstí i řada českých komentátorů.

↗

Povýšený postoj Čechů k některým náboženstvím se trochu podobá české přezíravosti vůči Evropské unii.

V ČR je móda čertit se nad politickou korektností, která prý až přecitlivěle ctí menšinové identity a světonázory. Tím se však jen potvrzuje postřeh G. K. Chestertona, že veřejné mínění obvykle nejzarputileji potírá názory, které představují nejmenší nebezpečí. Zemi, kde policie naruší poklidný náboženský obřad kvůli podezření z verbálního trestného činu, by totiž špetka politické korektnosti rozhodně prospěla.

Zásadním problémem je ovšem žalostně nízké povědomí většiny Čechů o náboženství. Kde chybějí znalosti, nastupuje předsudečné, černobílé vnímání. V rozmanitých podobách se tak setkáváme s prostoduchou představou, že mezi světovými náboženstvími existují „špatná“ — křesťanství, islám — a „dobrá“. Do druhé skupiny spadají „východní náboženství“, jež mnoha lidem k nerozlišení splývají do jakéhosi vlídně pastelového oparu.

Příklady? Celibát v katolictví prý křiví lidskou přirozenost a kněží ho stejně nedodržují; ale celibát ve „východních náboženstvích“ nikoho nevzrušuje. O útlaku žen v islámu slýcháme denně; ale hromadná znásilnění žen v Indii zřejmě nemají s hinduismem nic společného. Muslimové jsou zlí teroristé; ale málokdo registruje, co s muslimy provádějí hodní buddhisté v Barmě.

Povýšený postoj Čechů k některým náboženstvím se trochu podobá české přezíravosti vůči Evropské unii. Nikdo soudný samozřejmě netvrdí, že by křesťanství či islám (nebo EU) byly bez chyb, leckdy vážných. Ale protináboženští (podobně jako protievropští) bijci se snaží vyvolávat dojem, že miliony a miliony lidí v okolním světě — černých i bílých, chudých i bohatých, hloupých i chytrých — jsou stiženy jakousi kolektivní duševní poruchou, zatímco nás před ní uchránil vrozený fištrón a věnec hraničních hor.

Náboženství je odjakživa jednou z hybných sil lidských dějin, a proto každému jen prospěje, když se o něm trochu poučí. Poznání přitom rozhodně nemusí znamenat přijetí. Kupříkladu nedávno zesnulý historik Jacques Le Goff se prohlašoval za agnostika, přesto však dokázal do hloubky poznat a působivě zprostředkovat křesťanskou kulturu středověké Evropy.

Další medievalisté stojí světonázorově ledaskde jinde a — namátkou — Aron Gurevič — byl vůči středověkému křesťanství znatelně kritičtější než Le Goff; jeho kritičnost se ovšem opírala o nesmírně důkladné poznání.

A i ten, kdo se o náboženství nechce dozvědět vůbec nic, by si měl zapamatovat aspoň toto: pro stamiliony lidí není náboženství zaslepující blud ani zhoubná ideologie, ale běžná součást života. Do kostela či mešity chodí s podobnou samozřejmostí, jako se chodí třeba na fotbal.

Kdyby ale Útvar pro odhalování organizovaného zločinu se stejnou horlivostí, jakou projevil v případě Islámské nadace, stíhal i verbální delikty na fotbalových stadionech, praskaly by české věznice ve švech a Gambrinus ligu by už soudy dávno zakázaly.