Americký televizní evangelista Pat Robertson (*1930), proslulý mimo jiné výzvou, aby byl zavražděn Hugo Chávez, ukázal podle agenturních zpráv znovu pravou tvář amerického křesťanského fundamentalismu. Tentokrát prohlásil, že Haiťané si za katastrofu mohou sami. Před dávnou dobou prý uzavřeli smlouvu s ďáblem a současná katastrofa je Božím trestem za to.

V Evropě obvykle předpokládáme, že jádro biblické zvěsti, totiž to radikálně nové, s čím přichází a čím inspiruje společenský pohyb po staletí, je humanistické. Navazuje tím na předkřesťanské biblické a antické motivy ukazující směrem k člověku, k ocenění člověka v teorii a ve společenské praxi. Významným křesťanským motivem je vtělení a to vlastně znamená, že Bůh už není k nalezení jinak než v lidské skutečnosti, v lidském příběhu, v lidské osobě, ve slovech a činech Ježíše Krista a jeho svědků.

V Itálii na úsvitu novověku, kolem poloviny 15. století, byla tato původní intuice vyslovena právě jako humanismus. Mladý Giovanni Pico della Mirandola (1463—1494) napsal úvod k obhajobě svých tezí při veřejné disputaci, který byl dva roky po jeho předčasné smrti vydán pod názvem De hominis dignitate oratio (česky O důstojnosti člověka, Praha: OIKOYMENH, 2005). Jeho pokračovateli byli katolík Erasmus Rotterdamský (1467—1536) a s jistým kritickým odstupem i reformovaný křesťan Hugo Grotius (1583—1645).

Náboženský fundamentalismus začal celkem neškodně jako připomínání opomíjených fundamentálních článků křesťanské víry v amerických evangelikálních církvích na přelomu 19. a 20. století. Vrcholí v mohutné vlně, která v posledních desetiletích prostoupila různá křesťanská prostředí a valí se současných světem jako teologická a politická doktrína. Sekulárnímu demokratickému státu se naštěstí daří těmto tendencím čelit.

Tato křesťanská Al-Káida, tento křesťanský Talibán se neprojevuje tak otevřeně jako jejich islámská analogie. Individuální teror volí jako metodu málokdy. Jako inspirace imperiální agrese má na svědomí více životů než všichni sebevražední atentátníci na Blízkém Východě a jinde ve světě. Spojené státy americké se naštěstí poslední prezidentskou volbou rozpomněly na své osvícenské a humanistické kořeny a vrátily se od tohoto kulturního barbarství do kontextu západní civilizace. Dnes nás opět může těšit euroatlantický pilíř mezinárodně politické konstrukce našeho západního světa. Dnes se opět můžeme spolehnout na Ameriku jako na spojence a přítele a nemusíme se obávat, že tak snadno uvrhne svět do apokalyptického kataklysmatu.

Všimneme-li si české internetové diskuze o Robertsonově výroku, připomeneme si znovu, že i u nás má tento proud své stoupence. Jména těch, kdo výrok schvalují, by měla být všude vystavena napsaná velkými písmeny, abychom věděli, komu se vyhýbat v temných uličkách. Ale nelze toho dosáhnout. Tito jedinci se kryjí zbabělou, leč v internetových diskuzích a chatech běžnou anonymitou. Asi nechtějí, aby se to o nich vědělo v práci nebo v sousedstvu. Možná to někdy tají i před rodinnými příslušníky. Liberální společnost je proti nim bezbranná. Churchillovo omezující doporučení „demokracii demokratům“ je zapomenuto. Demokracie bohužel už mnohokrát prokázala, jak je autodestruktivní.

Výroky oslavující krvelačného totalitního diktátora sídlícího na nebesích, který zabil desetisíce, možná statisíce haitských mužů a žen, starců i dětí všech konfesí, profesí a sociálních pozic, protože se někteří z nich hlásili nebo hlásí k afroamerickému náboženství Vodou (v hollywoodské senzační verzi slavné Voodoo), jsou zřejmě právně nepostižitelné. Bezbřehá svoboda i zde požírá sama sebe.

Nelze se divit anglickému filozofujícímu biologovi Richardu Dawkinsovi, že je uhranut právě touto podobou křesťanství. S ní polemizuje svým poněkud jednostranným a zjednodušujícím způsobem v knize nedávno vydané česky i u nás pod názvem Boží blud (Praha: Academia, 2009). Fundamentalismus je bohužel tváří současného křesťanstva. Svobodomyslná většina, čerpající z jeho humanistických kořenů, je většinou víceméně mlčící. Solidní vyznavači Ježíše Krista se stydí, nechtějí s něčím takovým být spojování, ale neřekli jasně, že s Patem Robertsonem a jeho spřízněnci nejsou na jedné lodi.

Na rozehrávání ideových polemik kolem haitské katastrofy teď není čas. Teď je třeba shromažďovat prostředky a podporovat vynalézavou pomoc v situaci, která je po rozpadu vládních struktur v této chudé zemi v mnoha ohledech nečekaná, riskantní a pro zachránce a charitativní pracovníky nebezpečná. Na sadistický výrok křesťanského kazatele je však nutno upozornit a před tímto pojetím křesťanství varovat. Kéž by to bylo křesťanství samo, kdo provede radikální řez. Kéž by ono samo řeklo znovu něco o tom, v jakého Boha věří a máme-li z něj (a z jeho vyznavačů) mít strach, nebo mu věřit, milovat ho a v něj doufat.