Zemětřesení na Haiti, při němž podle dosavadních odhadů zahynulo snad až sto tisíc lidí a zanikla téměř celá infrastruktura včetně prezidentského paláce a budovy parlamentu, patří k pohromám, které „přesahují lidskou představivost“. Srovnejme si ho se zemětřesením v Lisabonu v roce 1755, které znamenalo podobnou zkázu.

Z vládních budov se tehdy také téměř nic nezachovalo a král Josef I. i „ministerský předseda“ markýz de Pombal unikli jen o vlásek smrti, tak jako prezident Haiti René Préval. Pro Voltaira bylo zemětřesení v Lisabonu jedním z rozhodujících otřesů jeho života. Teprve po něm si začal klást otázky novým způsobem, bylo to jeho životní osvícení. Ve světle této pohromy, která se svým rozsahem a prudkostí vymykala všemu, nač byla tehdejší Evropa zvyklá, jako jeden z prvních spatřil mezeru, ba propast mezi naším myšlením (tehdejší leibnizovskou metafyzikou) a reálnou podobou světa, k němuž patří i katastrofy, jež přesahují naše schopnosti vnímání.

Při povrchním pohledu se osvícenství jeví prostě jako víra v sílu rozumu, jenže u jeho počátků stojí objev přírodních a společenských katastrof, který podkopává víru v nějaký vyšší rozumový nebo božský řád skrývající se pod povrchem věcí. Adorno v Negativní dialektice píše, že zemětřesení v Lisabonu Voltaira vyléčilo z leibnizovské teodiceje.

Je sice důležité, že Lisabonské zemětřesení bylo mediálně viditelné díky tehdy se rozmáhajícím novinám, ale ještě významnější je, že tato katastrofa přišla v době, která ji byla schopna zaznamenat jako něco otřásajícího, tedy že tehdejší obraz světa už měl trhliny, jimiž mohlo proniknout děsivé světlo katastrofy. Morové epidemie nebo hladomory středověku, i když byly neméně hrůzné (kronikáři při každém hladomoru píšou o případech kanibalismu), nenarušily vládnoucí obraz světa a naopak ho posilovaly (při moru se konaly kající poutě, zvyšovalo se množství modliteb, lidé litovali svých hříchů).

I když to může znít kuriózně, lidé si přírodní katastrofu spojovali se svými hříchy, jak o tom čteme v biblickém příběhu o zničení Sodomy. Bůh trestá hříšné město přírodní pohromou. Dodnes se mezi některými faráři najdou ti, kteří vysvětlují zemětřesení v Lisabonu v zásadě jako akt otcovské lásky ze strany Boží, neboť to mělo způsobit otřes svědomí sekularizující se Evropy, vrátit ji na cestu víry a zabránit katastrofám ještě horším (podobně se vysvětluje zkáza Titaniku nebo světové války).

Když Voltaire ve svém Candidovi píše o lisabonském zemětřesení, je si vědom toho, že samotná katastrofa většinou lidské myšlení bezprostředně nemění. Candide a dr. Panglos přišli do Lisabonu zrovna v ten den, kdy zemětřesení začalo. Dr. Panglos, který skálopevně věří v Leibnizovu poučku, že žijeme v nejlepším z možných světů, mudruje: „Jaký bude asi postačitelný důvod tohoto neobyčejného zjevu?…Toto zemětřesení není nic nového…loni zažili podobné zemětřesení v Americe v městě Limě. Tytéž příčiny, tytéž následky.“