Jsme individualisté?

Eva Hájková

Kolektivismus v dnešním pojetí je něco, co se dává dohromady s levicí a socialismem, kdežto s kapitalismem a pravicí si lidé spojují spíš individualismus. Eva Hájková uvažuje, nakolik je to tak doopravdy a co znamená být individualistou.

Na úvod musím napsat, že k následujícímu zamyšlení mě částečně přiměl Josef Poláček svými opakovanými diskusními příspěvky v Deníku Referendum, ve kterých poukazuje na ziskuchtivost člověka, na jeho individualismus či egoismus, který je prý vrozený, a je údajně překážkou budování vyššího typu společnosti.

Nehodlám se ovšem vymezovat proti jeho názorům ani se zamýšlet se nad tím, do jaké míry je věčná nebo pomíjivá lidská ziskuchtivost, ale pouze nad tím, co je to vlastně individualismus a do jaké míry je protikladný kolektivismu. Nebudu tvrdit, že můj výklad je marxistický, ani se nebudu, pokud to nebude nutné, dovolávat nějakých autorit, ačkoli netvrdím, že mé myšlenky jsou naprosto originální. Naopak. Jistě jsem všechno někde vyčetla, jenom už nevím, kde vlastně.

Lidé jsou prostě takové nádoby, do nichž se sbírají myšlenky z různých zdrojů a vaří se v nich za občasného promíchávání a ochutnávání. Zda bude takový „eintopf“ pro druhé stravitelný, to závisí na kuchařském umění, kterému se lze částečně naučit a částečně je možná darem „shůry“.

Existují lidé, kteří stále dokola „vaří“ jedno a totéž, aniž by kdy přikročili k výraznější obměně. Mají už totiž své suroviny a odmítají jakékoliv cizí. Naproti tomu existují lidé, kteří neuvaří dvakrát stejné jídlo. Proto jejich okolí neví, co od nich může očekávat.

Ale to byla jen taková rádoby názorná odbočka. Zpět k tématu. Na začátku je třeba vyjasnit si pojmy. Kolektivismus znamená podle slovníku cizích slov „podřizování osobních zájmů zájmům kolektivu“. Člověk je od počátku tvorem společenským, kolektivním. Už jeho bezprostřední předchůdci žili v tlupách, spojených příbuzenskými svazky.

Za oněch starých časů žili lidé společně, protože to bylo pro ně výhodné z hlediska přežití, jako je společný lov výhodný pro smečku vlků. Jedinec byl jakoby vrostlý do své rodiny a do své kultury. Byl na nich silně závislý. Řečeno jazykem přísloví - jedl jejich chleba a zpíval jejich píseň. Podobně jako ti, kteří chtějí s vlky žíti, musí s nimi výti.

S kapitalismem si lidé spojují individualismus. Foto Jonny White, flickr.com

Kolektivismus v dnešním pojetí je něco, co se jaksi (víceméně samozřejmě) dává dohromady s levicí a se socialismem, kdežto s kapitalismem a pravicí si lidé spojují spíš individualismus. Ale je tomu tak skutečně?

Co je vlastně individualismus? Kupodivu to není totéž co sobectví, čili egoismus. Ten pojem vůbec není přesným opakem kolektivismu. Týž slovník cizích slov nám říká, že individualismus je „nezávislost jedince na skupinových a společenských normách či standardech“. Tedy v podstatě nejde o nic negativního, o žádné nadřazování významu individua kolektivu.

Jde spíš o to, že člověk, který není odkázán na mínění druhých, který se nedá žádným tlakem donutit k tomu, aby měl s nimi na všechno stejné názory (aby „vyl s vlky“), se stává svým vlastním pánem, nezávislou, vyhraněnou a svéráznou osobností (individualitou), která, když bude chtít, může se z vlastní vůle přiklonit k onomu kolektivismu; tedy může dobrovolně své vlastní zájmy podřídit zájmům kolektivu. Záleží na něm, kterému ze svých „“ dá přednost.

Když se vrátíme k politické dichotomii pravice X levice, můžeme kolektivismus a individualismus vidět i obrácenou optikou. Můžeme třeba usoudit, že pravicově zaměření lidé jsou více kolektivní, kdežto levičáci jsou větší individualisté. Vysvětlit by se to dalo například takto: kolektivismus pravice (dejme tomu té extrémní) je kolektivismem „našinců“, tedy kolektivismem těch, jejichž identita je totožná a jasně viditelná nebo zjistitelná. Ti potom drží pohromadě proti všem „cizím“ (viz rasismus).

Možná se pletu, ale i pravičáci, kteří nepatří k extrémním a nacionalistickým proudům, tedy vlastně demokratičtí pravičáci, mají podle mého mínění radši lidi, kteří se jim podobají, kteří jsou otevření, snadno identifikovatelní a pochopitelní. Za takových okolností je totiž zřejmé, že těm druhým jde o totéž, oč jde jim, a proto jim důvěřují. Pravicově orientovaní lidé jsou schopni jednat kolektivně, například ve jménu svobody individua, o jejíž podstatě mají ovšem vlastní představu.

Na druhé straně levičáci se sice pokoušejí jednat v zájmu svobody celé společnosti, ale každý individuálně, na vlastní pěst. Často to totiž bývají tak silné individuality, že nejsou sto se sjednotit. Nejsou schopni si důvěřovat, protože jsou jeden pro druhého neprůhlední a jsou si tedy navzájem obtížně pochopitelní, což může občas vést i k tomu, že mají jeden z druhého tak trochu strach. Není u nich všechno tak jasné jako u pravičáků, kteří vědí, co je pro ně dobré a co mají chtít.

Levičák tuší, že kolega má možná v hlavě (nebo v srdci?) něco podobného jako on, jenže když ono je to tak mlhavé... Obsah jeho vlastního nitra ovšem často nebývá o nic méně mlhavý, dokonce ani pro něho samotného. Je to způsobeno tím, že zatímco pravičáci obvykle chtějí to, co už je, tedy známé věci (staré normy), levičáci naopak chtějí to, co ještě není (nové normy), neznámé věci.

To, co je (společenská realita), je totiž obvykle výhodnější pro extrovertní pravičáky, kteří se umějí ve světě lépe prosadit. Pravice obvykle víc tíhne k pragmatismu a levice k idealismu, i když připouštím, že je to krajní zjednodušení, které není všeobecně aplikovatelné.

Takový introvertní levičák, který si chce ujasnit, co vlastně chce, dost často vyhledává samotu. Samota upevňuje jeho individualismus (čili nezávislost na společenských normách). Od jiných levičáků ho dělí hradba, kterou by bylo žádoucí prorazit, aby se ukázalo, co je za ní, aby se jejich osobní prostory spojily, začaly spolu komunikovat a mohly se tak v nich začít vytvářet základy nového světa.

Není to vůbec snadné. Je k tomu totiž třeba vzdát se do jisté míry svého výsostného území, kam obvykle nikoho nepouštíme. Chce to do značné míry překonat sama sebe. Vpustit druhé lidi do svého srdce a vzdát se části svého soukromí.

Někdo si možná řekne: Je to vůbec nutné, aby se společnost dělila na pravici a levici? Když už se levičákům podaří zbourat mezi sebou individuální hradby, má je dál oddělovat nějaká jiná hradba od pravice? Samozřejmě, že dělba na levici a pravici není nutná. Při bourání ovšem musí levice postupovat tak, aby nesplynula s pravicí. Žádoucí naopak je, aby pravice časem splynula s levicí, která by si nadále už nemusela říkat levice.

Nejdůležitější, nač je třeba při bourání pomyslných hradeb dbát, je to, aby člověk přes veškerou spolupráci s kýmkoli, kdo je ke spolupráci ochoten, zůstal sám sebou. Jenom tak totiž může být pro společnost přínosem. Aby zůstal sám sebou, musí se o něco opřít. Nejlépe o něco takového, čím nelze jen tak snadno otřást, o něco, co není závislé na konkrétním člověku nebo na skupině lidí. Ale o tom zas někdy příště.

Odpověď na to, zda má být člověk kolektivistický nebo individualistický, je tedy taková, že v každém případě má být obojí, protože na individualitě není nic špatného. Společnost výrazně získá, když v ní budou silné individuality. Jen si musí dát pozor na to, oč se vlastně opírají.

    Diskuse (42 příspěvků)
    DU
    David Unger, psycholog
    March 10, 2014 v 18.39
    Stokrát nic aneb Slohová práce
    To je můj nejvystižnější dojem z tohoto článku i dalších podobných z pera paní Hájkové. V titulku je otázka, zda jsme individualisté. Jsme tedy nebo nejsme? To se z článku nedozvíme. Na konci ale dostaneme odpověď na to, "zda má být člověk kolektivistický nebo individualistický", a to, že "v každém případě má být obojí, protože na individualitě není nic špatného." A společnost tím dokonce výrazně získá, když "v ní budou silné individuality, jen si dát pozor..." atd. atd.

    Mohu začít z jakékoli části článku a všude narazím jen na slovní omáčku. Proč mi to připomíná středoškolské slohové práce?

    Autorka se neopírá vůbec o nic. Nejsou zde teorie, historické souvislosti, myšlenky či konkrétní činy jiných nebo alespoň vlastní, přirovnání ke konkrétním jevům nebo aplikace filozofických či teologických koncepcí. Ani náznak, vůbec nic. Autorka "jistě všechno někde vyčetla, jenom už neví, kde vlastně". Dozvídáme se jen, co nechce. "Nechce tvrdít, že její výklad bude marxistický." Ani se nebude "dovolávat nějakých autorit", "pokud to nebude nutné". Vážně to není nutné nebo přinejmenším vhodné, aby vznikl článek, ke kterému může někdo i diskutovat?

    Dichotomie pravice-levice a individualismus-kolektivismus jako banální přirovnání autorka zajímavě obrací. Asi se snažila toto zažité schéma nějak nově vyvrátit. Obráceně se to dá pochopit v případě pravice "dejme tomu té extrémní." I "pravičáci" jsou schopni "jednat kolektivně. Například ve jménu svobody individua, o jejíž podstatě mají ovšem vlastní představu..." No, škoda. A pak už se od individualismu vzdalujeme někam k pragmatismu a idealismu,

    Z citací slovníku cizích slov a s užitím lidových přísloví (Koho chleba jíš, toho píseň zpívej nebo Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti) asi lze vytvořit podnětný článek. Jen si nemyslím, že to je zrovna tento případ...

    (Pozn. V uvozovkách uvádím citace z autorčina textu.)
    Jiří Kubička, psycholog
    March 10, 2014 v 23.20
    Dá se předpokládat, že předchůdci lidí žili nějak sociálně. Ovšem autorka ví dokonce jak: "Člověk je od počátku tvorem společenským, kolektivním. Už jeho bezprostřední předchůdci žili v tlupách, spojených příbuzenskými svazky. Za oněch starých časů žili lidé společně, protože to bylo pro ně výhodné z hlediska přežití, jako je společný lov výhodný pro smečku vlků."

    O společenské struktuře nejstarších předků lidí nevíme vůbec nic. Ta data, ze kterých se vychází, nejsou kosterní pozůstatky celých skupin jedinců, kteří zemřeli ve stejné době, jejich ohniště, odpadky z jídla atd. Ta data jsou třeba kus čelisti a pak sto tisíc let nic.

    Marx si ovšem myslel, že se ta struktura společnosti v pravěku dá odvodit z materiálních potřeb: můžeme si být jisti, že ty pralidi něco jedli. Dnes už jsme přece jenom dále, alespoň v tom, že víme, co nevíme.

    Nevíme například jestli pralidé žili ve "fission-fusion" skupinách jako dnes šimpanzi nebo v "tlupách" kde jedinci setrvávají celý svůj život - tedy jako dnešní kmeny. To je jen jeden ze zásadně odlišných rozdílů sociálního uspořádaní.

    Individuum a individualismus v dnešním slova smyslu je sociální konstrukce možná jen ve velmi složité společnosti, je poměrně nedávného data. Před pár sty lety by ta distinkce individualismus-kolektivismus vůbec žádný smysl nedávala.
    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    March 11, 2014 v 9.43
    Je vidět, že se dá diskutovat i nad "slohovou prací". A já se přidávám.Znám dost individualistů, a myslím, že první dva komentátoři článku se k nim počítají. Jsou mezi nimi lidé uznávaní i takoví ti, co si hrají jen na svém malém písečku. Myslím, že paní Hájková dobře vystihla, jak je těžké, aby takový individualista, (myslím teď toho uznávaného), dokázal lovit s tlupou. Zasadila svou úvahu i do politického rámce. Na území obce se musí všichni shodnout, kudy povede kanalizace, co vybudovat, atd, ve vrcholné politice opozice musí tvrdit, že všechno, co chce koalice, je špatné. Nemohou lovit společně, protože by docházelo k eliminování stran, ke zjištění, že jsou zbytečné. Že se totiž můžeme dohodnout. Nepřispívají k tomu i individualisté nepolitičtí, kteří dokáží dobře zkritizovat? Víc už ne?
    Eva Hájková, penzistka
    March 11, 2014 v 20.31
    Já jsem původně vůbec nechtěla reagovat, protože když vás někdo zkritizuje, že jste téma špatně uchopili, vůbec nic nového jste neřekli a váš text je vlastně pod úroveň, tak to se pak dost špatně diskutuje. Diskutovat by se totiž mělo o nějaké věci nebo o nějakém jevu, kterých se text dotýká, méně už o úrovni textu či dokonce autora. To je spíš úkolem literárních kritiků. Ale díky reakci pana Pospíšila jsem si to zase rozmyslela.
    Já vím, že se někdy vyjadřuji dost nesrozumitelně, používám nadbytečné věty, které vůbec nesouvisí s tématem, nebo různé neobvyklé výrazy. Ale není to tak, že bych nevěděla, co jsem chtěla vyjádřit.
    Pravdou je, že jsem měla v úmyslu oslovit jinou část levice, než do jaké spadají oba páni psychologové (pokud se vůbec k levici počítají) a poukázat na její problémy v komunikaci a ve sjednocování se.
    Ještě k tomu individualismu: pokud to znamená nezávislost na společenských normách a standardech (a na cizím mínění), pak je to jedině správné. Jde jen o to, že to slovo lidé běžně vnímají v trochu jiném významu (právě jako to sobectví). Proto je individualismus zároveň nežádoucí i žádoucí. Člověk přece má být názorově nezávislý, má si umět tvořit vlastní mínění. Třeba i o zákonech. Pokud jsou ve společnosti (a je jedno jestli je demokratická nebo jiná) taková pravidla, že si někteří jedinci mohou legálně přivlastňovat pohádkové bohatství, zatímco druzí se trestají pro nepatrná provinění (například viz http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/330014-duchodce-skoncil-za-mrizemi-v-obchode-snedl-tri-bobule-z-hroznu.html ), pak je jedině správné být na takových společenských normách nezávislý. Ale to, oč se má člověk nezávislý na společenských normách opírat (protože o nějakou normu se při rozhodování opřít musí), jsem chtěla řešit až někdy jindy, ačkoliv jistou představu o tom mám.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 12, 2014 v 13.43
    Slovní omáčka?
    Pane Ungere, je samozřejmě záležitostí osobního vkusu a osobních priorit každého jednotlivce (každého individua), co pociťuje jako "slovní omáčku" a co ne.

    Nicméně, trochu bych se pozastavil u Vašeho hodnocení, že paní Hájková své texty "neopírá o nic". Snad tím máte na mysli, že je neopírá o texty těch či oněch vědeckých "autorit".

    Jenže, my tady opravdu nejsme na nějakém vědeckém sympóziu, kde by jeden druhého měl trumfovat počtem odkazů na různé vědecké studie. Tady jsme na názorové platformě, jejíž účelem je konfrontace, a pokud možno i vyjasňování názorů na základní otázky života a člověka.

    Svého času jeden (marxistický) vedoucí semináře vyjádřil na obdobné téma svůj názor: "Vedoucí semináře nemá o nic větší kompetenci nežli kdokoli jiný. Vedoucí semináře má samozřejmě mít větší sumu vědomostí k danému tématu nežli jeho studenti - ale co se týče názorů na život a postoje k základním životním otázkám, tady nemá vedoucí semináře o nic větší kompetenci nežli ostatní."

    Měl jsem už v životě příležitost poznat množství těch, kteří své soudy vždycky mohli opřít o ty či ony studie, o ty či ony autority - a přece, při porovnání s vlastním životem, mohl člověk nad jejich soudy pouze potřásat hlavou.

    A naopak, vedl jsem například svého času rozhovory s jedním mladým mužem, bez jakéhokoli vyššího vzdělání - který však prostým, bezprostředním, ale velice poctivým způsobem věřil v Boha. A právě díky tomuto jeho ryzímu, poctivému hledání vyšší pravdy - ať boží či lidské - jsem si s ním mohl daleko přínosněji pohovořit o otázkách Boha i člověka, nežli s celou řadou oněch akademicky erudovaných, ale vnitřně chladných a sterilních příslušníků intelektuálních "elit".

    Paní Hájková má - a toto jí nikdy nelze upřít - velice vzácný, až přímo jedinečný smysl vystihovat naprosto přirozeným, intuitivním způsobem právě takové základní otázky a problémy lidského a společenského žití. Dokonce bych řekl, že touto svou intuitivní schopností někdy přesahuje, převyšuje své vlastní - vědomé - postoje a názory, pokud tyto jsou uzavřeny do korzetu nějakého ideového kánonu.

    Mimochodem: v každém případě se zdá být jisté, že neandrtálci žili opravdu v minimálních skupinkách, které spolu asi musely být přinejmenším do značné míry pokrevně spřízněné (jednotlivé tlupy byly navzájem od sebe příliš vzdáleny, než aby zde mohlo docházet k signifikantní fluktuaci osob).

    A ten "kolektivismus individualistů": nu ano, tohle je už dlouhou dobu mé vlastní přesvědčení, že naprostá většina právě těch největších "individualistů" ve skutečnosti vedou naprosto stádní způsob života, jsou ovládáni mentalitou stáda.

    Dneska je to prostě módou, nějakým způsobem vynikat nad ostatní, nevázat se normami, dělat si co je mi jen zlíbí. Jenže, ve skutečnosti všichni tito "individualisté" nakonec nechtějí být opravdu sami sebou, totiž hledat vnitřní, autentickou základnu svého vlastního bytí - nýbrž oni chtějí jenom v y n i k n o u t, právě pro tento jeden okamžik získat obdiv a slávu. A jak je možno získat obdiv a slávu u ostatních? Tím že budu opravdu jiný nežli ti všichni ostatní? - Nikoli, přesně naopak; já musím dělat to co uznávají v š i c h n i, co se líbí všem, co je zrovna panující móda - jenom to musím udělat nějak poněkud jinak, extravagantněji, extrémněji. Všichni tito individualisté jsou tedy ve skutečnosti ovládáni vnitřním strachem, že nedosáhnou dostatečného uznání, dostatečného respektu u své kliky, u své party, ve své komunitě - zkrátka, ve svém kolektivu.
    Jiří Kubička, psycholog
    March 12, 2014 v 15.29
    Panu Poláčkovi
    Neandertálci nejsou předkové moderních lidí: V Evropě žili před dosti nedávnou dobou s lidmi současně a možná jim předali trochu svých genů. U sociálních zvířat "k signifikantní fluktuaci osob" dochází i když nejde o velké populace. Například u šimpanzů jsou ve skupině většinou samci navzájem mnohem příbuznější než samice, které mezi skupinami migrují. Totéž lze pozorovat leckde i u lidí, například u středověkých královských rodů, kde muži zůstávali na svých dědičných územích, zatímco manželky měli často velmi zdaleka. Anglie měla tři královny českého původu.

    Příspěvek paní Hájkové nijak neshazuji. Jen si myslím, že v úvahách o tom, co je pro lidi přirozené a možné nelze vycházet z představ 19. století, kdy se o sociálních strukturách zvířat či neevropských kultur nevědělo téměř nic.
    DU
    David Unger, psycholog
    March 12, 2014 v 16.47
    Pane Poláčku,
    Nejsem jediný, kdo měl výhrady k formě i obsahu především těch filozofujících článků paní Hájkové. 11. prosince 2013 na článek paní Hájkové "Proč dávám přednost univerzalismu před liberalismem" napsala diskutující paní Mičkalová mimo jiné:

    "...Články paní Hájkové pro mne představují odstrašující příklady toho, jak psát špatné eseje. Kulhá forma i obsah...
    ...Paní Hájková obvykle prošpikuje své články nějakými absurdními postuláty , aniž by kdy vysvětlila, co přesně myslí širokými pojmy, se kterými nakládá. Chtěla bych paní Hájkové sdělit, že i na poli humanitních věd a diskusí lze postupovat systematicky (tedy vyjadřovat se přesně po obsahové stránce).
    Stejně tak její články obsahují mnoho tezí, které jsou přinejmenším sporné a zkratkovité, navíc často vyjádřené hodně nemotorně...
    ...Některé články paní Hájkové myšlenkově vedou odnikud nikam. Jak by také mohly, když postrádají metodický postup při rozvíjení myšlenek..."

    Nepsal jsem, že musí být články opřeny o tvrzení nějakých autorit, i s oněmi příslovími a subektivními úvahami "asi lze vytvořit podnětný článek". Takže možné to je i bez citací oněch autorit. Jen jsem možná nad rámec náročný , když očekávám, že článek tohoto typu bude mít alespoň nějaký jasně formulovaný začátek, konec, celkovou strukturu a bude v něm postihnut ten základní smysl toho, co chce autor článek sdělit.

    Jsem rád, že do této diskuse, v mém případě diskuse především o formě článku, reagovala paní Hájková. Mám zájem na tom, vědět, které části levice byl článek určen a proč. Naopak mě velmi potěšilo, že autorka v diskusi vystihla otázku po tom, do jaké části levice vlastně patřím já a jestli se za její součást považuji. Ale to je na jinou diskusi, možná osobní.
    Eva Hájková, penzistka
    March 12, 2014 v 17.42
    Pane Kubičko,
    já nehledám, co je pro člověka přirozené, protože si myslím, že pro něj není přirozené celkem nic. Nechme pravěk pravěkem. Není to důležité. Předpokládám, že v neolitu už člověk žil kolektivně a ještě dlouho poté jakbysmet. Úplně stejně je mi jedno, kdo s kým byl příbuzný, i když si myslím, že příbuzenské vztahy dlouho hrály prim a že lidé žili především jako součást svého rodu (rodiny). To, že se individualizovali a stali na těch rodech nezávislí, pokládám za správné. Jenom si myslím, že člověk nemůže žít sám pro sebe, nýbrž se má DOBROVOLNĚ spojovat a spolupracovat s ostatními. Aby žil v rodech už vůbec není potřebné. Naopak, měl by se naučit komunikovat i s naprosto cizími lidmi. Dnes jsme tak nějak všichni závislí na všech.
    Panu Poláčkovi a panu Ungerovi také ještě něco napíšu, nestíhám to tak rychle.
    Eva Hájková, penzistka
    March 12, 2014 v 19.54
    Pane Ungere,
    snažím se o zlepšení, což jsem už dříve sdělila i oné paní Mičkalové. Jistě, měla bych si své myšlenky víc ujasňovat, lépe formulovat a měla bych texty víc propracovávat. Ale to bych jich musela napsat daleko méně a na to jsem dost netrpělivá. Možná, že i trochu líná. Ovšem dělám, co můžu. Kromě toho si myslím, že text by měl někoho zaujmout, VZBUDIT V NĚM ZÁJEM o nějaké téma, k němuž si pak čtenář může dohledat informace někde jinde. To může být třeba lepší než článek, který nás o nějakém problému informuje pravdivě, komplexně, ale suchopárně. Člověk samozřejmě nemusí oslovit všechny (a taky je neosloví). To je tedy odpověď na otázku, proč byl článek napsán. Jestli vzbudil, to já samozřejmě nemohu vědět. Proto píšu další a další články.
    Pokud jde o tu levici, tak tu bych rozdělila (velmi nahrubo) asi takhle:
    1) Ti, kteří se nacházejí v problematické pozici (nezaměstnaní, pekarizovaní pracující, zejména mládež, ale vlastně všichni ti, kteří mají v systému značně nevýhodné postavení, z něhož se vlastními silami nemohou dostat)
    2) Ti, kteří s těmi prvními sympatizují, ačkoliv jejich postavení není nejhorší (tam bych s dovolením zařadila i vás, pokud se ovšem nehlásíte spíš k pravici nebo ke středu - ale to už je vaše věc)
    3) Ti, kteří se tváří, že s těmi prvními sympatizují (ale o těch raději pomlčím).
    Někteří z té první (ale vlastně i z té druhé) skupiny mají, řekněme, komunikační problém, případně různé jiné nedostatky. Například často slyšíme mluvit o "nepřizpůsobivých", čímž se obvykle označují Romové, ale dali by se tak označit i jiní lidé. Jsou třeba nějakým způsobem zvláštní, což může být v zaměstnání dost velký hendikep. Je to těžké popisovat, protože ty nedostatky mohou být opravdu různé. Někdo je neprůbojný, někdo může mít o sobě malé mínění, někdo zase příliš velké.
    No, a teď je všechny dejte nějak dohromady. To je strašně těžké, když jsou jakoby uzavření každý ve své bublině.
    Eva Hájková, penzistka
    March 12, 2014 v 20.29
    Pane Poláčku,
    k tomu kolektivismu individualistů mě napadlo ještě něco, o čem byste měl možná větší přehled než já, vzhledem k tomu, že jste studoval antickou filosofii. Loni jsem četla knížku Perský oheň od Toma Hollanda. V části, kde popisuje poměry ve Spartě, píše o výchově spartských občanů a o typických rysech jejich charakteru, které díky té drsné výchově (kterou nazývá agogé) získali. Taky žili (a museli žít) kolektivně, museli podporovat jeden druhého v bitvách, čímž byli proslulí. Ale zároveň se neuvěřitelným způsobem předváděli jeden před druhým, naprosto bezohledně se hnali - ne ovšem za hmotným prospěchem - nýbrž za slávou. Bezohlední byli samozřejmě ke všem cizincům.
    Jediný, kdo neprošel agogé, byl spartský král (vlastně měli prý dva). Králové ovšem měli úplně jiné charakterové rysy a "běžní" Sparťané měli před nimi respekt, údajně až posvátnou úctu. Pak tam samozřejmě byly ještě jiné vrstvy, ale ty byly neplnoprávné a jejich příslušníci zase měli jiné typické vlastnosti.
    Jinak, s tou slovní omáčkou je to dost pravda. Tu omáčku ovšem produkuji uvnitř své hlavy, protože mé vědomosti jsou nedostatečné, ale přitom mě leccos zajímá. Člověk má tendenci si to domýšlet...
    No a když už je omáčky příliš, tak je to jako v té pohádce "Hrnečku vař".
    Když se zrovna nehádáme o Marxe nebo o něco podobného, tak si někdy i rozumíme :-)
    + Další komentáře