Na úvod musím napsat, že k následujícímu zamyšlení mě částečně přiměl Josef Poláček svými opakovanými diskusními příspěvky v Deníku Referendum, ve kterých poukazuje na ziskuchtivost člověka, na jeho individualismus či egoismus, který je prý vrozený, a je údajně překážkou budování vyššího typu společnosti.

Nehodlám se ovšem vymezovat proti jeho názorům ani se zamýšlet se nad tím, do jaké míry je věčná nebo pomíjivá lidská ziskuchtivost, ale pouze nad tím, co je to vlastně individualismus a do jaké míry je protikladný kolektivismu. Nebudu tvrdit, že můj výklad je marxistický, ani se nebudu, pokud to nebude nutné, dovolávat nějakých autorit, ačkoli netvrdím, že mé myšlenky jsou naprosto originální. Naopak. Jistě jsem všechno někde vyčetla, jenom už nevím, kde vlastně.

Lidé jsou prostě takové nádoby, do nichž se sbírají myšlenky z různých zdrojů a vaří se v nich za občasného promíchávání a ochutnávání. Zda bude takový „eintopf“ pro druhé stravitelný, to závisí na kuchařském umění, kterému se lze částečně naučit a částečně je možná darem „shůry“.

Existují lidé, kteří stále dokola „vaří“ jedno a totéž, aniž by kdy přikročili k výraznější obměně. Mají už totiž své suroviny a odmítají jakékoliv cizí. Naproti tomu existují lidé, kteří neuvaří dvakrát stejné jídlo. Proto jejich okolí neví, co od nich může očekávat.

Ale to byla jen taková rádoby názorná odbočka. Zpět k tématu. Na začátku je třeba vyjasnit si pojmy. Kolektivismus znamená podle slovníku cizích slov „podřizování osobních zájmů zájmům kolektivu“. Člověk je od počátku tvorem společenským, kolektivním. Už jeho bezprostřední předchůdci žili v tlupách, spojených příbuzenskými svazky.

Za oněch starých časů žili lidé společně, protože to bylo pro ně výhodné z hlediska přežití, jako je společný lov výhodný pro smečku vlků. Jedinec byl jakoby vrostlý do své rodiny a do své kultury. Byl na nich silně závislý. Řečeno jazykem přísloví - jedl jejich chleba a zpíval jejich píseň. Podobně jako ti, kteří chtějí s vlky žíti, musí s nimi výti.

↗

S kapitalismem si lidé spojují individualismus. Foto Jonny White, flickr.com

Kolektivismus v dnešním pojetí je něco, co se jaksi (víceméně samozřejmě) dává dohromady s levicí a se socialismem, kdežto s kapitalismem a pravicí si lidé spojují spíš individualismus. Ale je tomu tak skutečně?

Co je vlastně individualismus? Kupodivu to není totéž co sobectví, čili egoismus. Ten pojem vůbec není přesným opakem kolektivismu. Týž slovník cizích slov nám říká, že individualismus je „nezávislost jedince na skupinových a společenských normách či standardech“. Tedy v podstatě nejde o nic negativního, o žádné nadřazování významu individua kolektivu.

Jde spíš o to, že člověk, který není odkázán na mínění druhých, který se nedá žádným tlakem donutit k tomu, aby měl s nimi na všechno stejné názory (aby „vyl s vlky“), se stává svým vlastním pánem, nezávislou, vyhraněnou a svéráznou osobností (individualitou), která, když bude chtít, může se z vlastní vůle přiklonit k onomu kolektivismu; tedy může dobrovolně své vlastní zájmy podřídit zájmům kolektivu. Záleží na něm, kterému ze svých „já“ dá přednost.

Když se vrátíme k politické dichotomii pravice X levice, můžeme kolektivismus a individualismus vidět i obrácenou optikou. Můžeme třeba usoudit, že pravicově zaměření lidé jsou více kolektivní, kdežto levičáci jsou větší individualisté. Vysvětlit by se to dalo například takto: kolektivismus pravice (dejme tomu té extrémní) je kolektivismem „našinců“, tedy kolektivismem těch, jejichž identita je totožná a jasně viditelná nebo zjistitelná. Ti potom drží pohromadě proti všem „cizím“ (viz rasismus).

Možná se pletu, ale i pravičáci, kteří nepatří k extrémním a nacionalistickým proudům, tedy vlastně demokratičtí pravičáci, mají podle mého mínění radši lidi, kteří se jim podobají, kteří jsou otevření, snadno identifikovatelní a pochopitelní. Za takových okolností je totiž zřejmé, že těm druhým jde o totéž, oč jde jim, a proto jim důvěřují. Pravicově orientovaní lidé jsou schopni jednat kolektivně, například ve jménu svobody individua, o jejíž podstatě mají ovšem vlastní představu.

Na druhé straně levičáci se sice pokoušejí jednat v zájmu svobody celé společnosti, ale každý individuálně, na vlastní pěst. Často to totiž bývají tak silné individuality, že nejsou sto se sjednotit. Nejsou schopni si důvěřovat, protože jsou jeden pro druhého neprůhlední a jsou si tedy navzájem obtížně pochopitelní, což může občas vést i k tomu, že mají jeden z druhého tak trochu strach. Není u nich všechno tak jasné jako u pravičáků, kteří vědí, co je pro ně dobré a co mají chtít.

Levičák tuší, že kolega má možná v hlavě (nebo v srdci?) něco podobného jako on, jenže když ono je to tak mlhavé... Obsah jeho vlastního nitra ovšem často nebývá o nic méně mlhavý, dokonce ani pro něho samotného. Je to způsobeno tím, že zatímco pravičáci obvykle chtějí to, co už je, tedy známé věci (staré normy), levičáci naopak chtějí to, co ještě není (nové normy), neznámé věci.

To, co je (společenská realita), je totiž obvykle výhodnější pro extrovertní pravičáky, kteří se umějí ve světě lépe prosadit. Pravice obvykle víc tíhne k pragmatismu a levice k idealismu, i když připouštím, že je to krajní zjednodušení, které není všeobecně aplikovatelné.

Takový introvertní levičák, který si chce ujasnit, co vlastně chce, dost často vyhledává samotu. Samota upevňuje jeho individualismus (čili nezávislost na společenských normách). Od jiných levičáků ho dělí hradba, kterou by bylo žádoucí prorazit, aby se ukázalo, co je za ní, aby se jejich osobní prostory spojily, začaly spolu komunikovat a mohly se tak v nich začít vytvářet základy nového světa.

Není to vůbec snadné. Je k tomu totiž třeba vzdát se do jisté míry svého výsostného území, kam obvykle nikoho nepouštíme. Chce to do značné míry překonat sama sebe. Vpustit druhé lidi do svého srdce a vzdát se části svého soukromí.

Někdo si možná řekne: Je to vůbec nutné, aby se společnost dělila na pravici a levici? Když už se levičákům podaří zbourat mezi sebou individuální hradby, má je dál oddělovat nějaká jiná hradba od pravice? Samozřejmě, že dělba na levici a pravici není nutná. Při bourání ovšem musí levice postupovat tak, aby nesplynula s pravicí. Žádoucí naopak je, aby pravice časem splynula s levicí, která by si nadále už nemusela říkat levice.

Nejdůležitější, nač je třeba při bourání pomyslných hradeb dbát, je to, aby člověk přes veškerou spolupráci s kýmkoli, kdo je ke spolupráci ochoten, zůstal sám sebou. Jenom tak totiž může být pro společnost přínosem. Aby zůstal sám sebou, musí se o něco opřít. Nejlépe o něco takového, čím nelze jen tak snadno otřást, o něco, co není závislé na konkrétním člověku nebo na skupině lidí. Ale o tom zas někdy příště.

Odpověď na to, zda má být člověk kolektivistický nebo individualistický, je tedy taková, že v každém případě má být obojí, protože na individualitě není nic špatného. Společnost výrazně získá, když v ní budou silné individuality. Jen si musí dát pozor na to, oč se vlastně opírají.