Na cestě k hospodě

Alena Zemančíková

Alena Zemančíková ve svém sloupku uvažuje o povolání učitele. Do jakého sektoru patří? Do služeb? Slovo služebník zní dnes podřadně, protože se příliš nesrovnává s myšlenkou rovnosti, ve služebném poměru vidíme na jednom konci vždy nějakého pána.

Mezi přáteli mám také několik mladých učitelů. Mám z nich radost, protože vidím, že navzdory tomu, jak byla této generaci během jejich — už popřevratového — života vnucována definice úspěchu jako čehosi, co je oceňováno především finančně, majetkově nebo alespoň nějakou funkcí, tihle lidé chtějí učit. Vím z vlastní životní zkušenosti i koneckonců z literatury, jak je pro člověka důležité, aby v životě potkal ještě jinou než rodičovskou autoritu.

Pracují učitelé ve službách? Foto Jiří Nováček, Mediafax

Mladý člověk v životě něco hledá — a to „něco“, ta kombinace štěstí, uznání, lásky a poznání, dává jeho životu smysl. Na této cestě neexistují zkratky, žádný její úsek se nedá projet rychle nebo přeletět, což ovšem mladý člověk na jejím počátku ještě neví. Postava učitele (na učitelky se to vztahuje také) je na té cestě zásadně důležitá.

Na naší společné cestě po červené značce je důležité i to, že v jejím cíli bude hospoda u silnice, pro ušlé poutníky a pro poutnice. Vedeme rozhovor o tom, kam bychom vlastně zařadili ve struktuře společnosti učitele, do kterého sektoru patří?

Průmysl to jistě není (i když to tak někdy vypadá), obchod také ne (i když…), je to výroba? — poněkud ano, je to pěstování? — některé jeho rysy ta činnost nese, ale do žádné z těchto kategorií učení nepatří, to si jen tak hrajeme. Nakonec nás jeden kamarád s aprobací základů společenských věd poučil, že školství patří mezi služby. Služba? To nezní zrovna moc sebevědomě.

A tímto končí úvaha o školství a začíná úvaha o službách.

Slovo služebník zní v současné společnosti podřadně, protože se příliš nesrovnává s myšlenkou rovnosti, ve služebném poměru vidíme na jednom konci vždy nějakého pána. V pozici služebníka je obsažena podřízenost. A nejde snad jen o to, že pán je ten, kdo službu platí, a služebník je placen (tak či onak).

Hodnota služby je odvozená od hodnoty „pána“, který ji zadává, a nyní si můžeme ukázat několik příkladů špatné služby dobrému pánu i dobré služby špatnému pánu, rozmyslete si to, žáci, a támhle u těch božích muk si řekneme, že obojí může mít katastrofální důsledky.

Být ve službě znamená mnoho omezení (dáte si sklenku, inspektore? — děkuji, ne, jsem ve službě), výhodou takového vztahu je ovšem vědomí smyslu. Nutno připomenout, že mluvíme o službě dobrovolné, nedobrovolná služba je nevolnictví a otroctví.

Součástí poctivé služby je ovšem také neustálé posuzování pána. Služebník nese za morální obsah své služby větší zodpovědnost než třeba dělník za účel jím vyráběné věci. Věc sama o sobě není ani dobrá, ani špatná, záleží na tom, čemu slouží. Dobrá služba je tvůrčí akt.

Takto jsme hovořili na vycházce s mladými učiteli a během těch úvah se původní nevole nad tím, že by se učitelství mělo počítat do oboru služeb, pomalu vytrácela.

Hodnota dobré služby je většinou mnohem vyšší než plat, který za ni člověk dostává. Odměna za dobrou službu se skládá z mnoha faktorů, z nichž část se pohybuje mezi abstrakty jako je čisté svědomí, dobré vztahy, ten zmiňovaný úspěch se rozhodně nemůže měřit jenom materiální mírou. Společnost, která tak činí, dělá ze vztahu služebného vztah obchodní.

Míra naší procházky se pomalu završuje, blížíme se k cíli, k té hospodě. Mladí učitelé jsou nespokojeni s tím, jak se do pojmu služba neustále pletou nějaké obchodní vztahy. Ano, ale uznejte, žáci, že v obchodním vztahu je víc rovnosti než ve vztahu služebném, prodám — koupím, já pán — ty pán, a vás přece trápí ten spodní pocit nerovnosti, ta podřízenost, která je vám — na rozdíl třeba od lékařů nebo soudců, kteří jsou přece také ve službách — dávána najevo.

A to už sedíme u stolu a v krbu praská oheň a pivo už se nese. Ptáme se hostinského: dobrý muži, často se setkáváte s mnoha lidmi, skrze plné i prázdné sklenice jim vidíte do života, kdo je, podle vás, učitel?

A hostinský odpoví: Učitel? To je ten, kdo u stolu, když se sejde společnost, mlčí.

    Diskuse
    JP
    February 17, 2014 v 20.50
    Nejsa učitelem, smím snad nemlčet a něco k věci připojit. Snad by se s touto věcí mohlo poněkud pohnout, kdyby se pojem či povolání "učitel" přece jenom nějakým způsobem předefinoval.

    Totiž, z někoho, kdo pouze poskytuje jakési služby (platícímu zákaznictvu), dejme tomu na "toho, kdo ukazuje cestu". Kdo ukazuje cestu světem a životem těm, kteří na tuto cestu teprve vstupují, ještě neznají všechny její zákruty, její možnosti i její nebezpečí.

    Ovšem, ukazovat cestu jiným může odpovědně jenom ten, kdo sám vlastní dostatek kompetence, dostatek životního rozhledu a životní moudrosti, aby orientaci pro onu cestu mohl opravdu oprávněně poskytovat. Tato schopnost, respektive její vypracování, závisí v prvé řadě od osobní odpovědnosti každého jednoho z onoho stavu učitelského.

    Ale, není možno skončit pouze u jednotlivců, a pouze u učitelů. Jde zároveň o samu společnost. O to, co tato společnost od svých učitelů chce a očekává - a především, jakou cestou se sama tato společnost ubírá.
    Jestliže se tato společnost ubírá po cestě vyšších humánních hodnot, dejme tomu ve smyslu Aristotelových "ctností" - pak bude zákonitě očekávat i od svých učitelů, že svým svěřencům budou ukazovat cestu právě tímto směrem.

    Ale jestliže společnost sama se vydá na cestu pouze materiálních hodnot a materiálních a materiáně-kariérních úspěchů, pak sotva bude požadovat od učitelů, aby mladé příslušníky této společnost svým učením mravnosti a vyšším ideálům zdržovali, či dokonce hodnotově znejisťovali na jejich cestě za kariérou a osobním prospěchem. V takové společnosti učitel má být opravdu právě jenom tím "poskytovatelem služeb", který své svěřence prostě naučí technikám, jak se co nejlépe prosadit v životním zápase o čistě osobní prospěch.

    Takže, jak vidno, otázka učitelů není v prvé řadě otázkou jich samých, ale především společnosti jako takové, jejího základního charakteru a směřování.
    AZ
    February 18, 2014 v 9.25
    Vážený pane Poláčku,
    vlastně bych měla napsat ještě pokračování textu o učitelích, který jsem, uznávám, vzala fejetonistickou zkratkou. Učitel je samozřejmě ten, kdo ukazuje cestu, ovšem to máme na mysli učitele jako společenský fenomén. To se nijak nevylučuje se službou, ale nesrovnává se to se služebností. Být služebníkem je něco jiného než být sluhou. Největší učitelé byli v dějinách odměňováni spíše příkořími - jednoho donutili vypít bolehlav s tím, že kazí mládež, jiného ukřižovali, dalšího vyhnali ze země a musel žít na útěku a stíhán tragédiemi válečnými i osobními. Další příklady bychom našli.
    Šlo mi o to, že si musíme ujasnit vedle toho, kdo je v naší společnosti učitel, také to, co znamená služba. Ve vší důstojnosti toho slova. A že služba je ve své podstatě něco jiného než obchod.
    Pochopitelně to míří i k tomu, že výkon politické či jiné veřejné funkce je také služba. A můžeme pokračovat o exekuterech a revizorech, ale také o zdravotních sestrách nebo policistech.
    FZ
    February 18, 2014 v 11.55
    Služba (terciální sektor) je prostě ekonomický terminus technicus
    patří tam cokoliv jiného než zemědělství, těžba (primární sektor) a průmysl, stavebnictví (sekundární sektor)
    JP
    February 18, 2014 v 17.28
    Vzkaz učitelky p. Hruškové
    Dostal jsem mail od paní Hruškové, učitelky na housle na ZUŠ, nemám sice přímo od ní svolení ho sem překopírovat, ale domnívám se že to bude v jejím smyslu:

    "přemýšlela jsem, jak oslovit paní Zemančíkovou, když na ni nemám mail, do diskuze nemám vstup,... a Vy jste v diskuzi Na cestě k hospodě vyjádřil ještě líp, než bych to uměla já: Takže, jak vidno, otázka učitelů není v prvé řadě otázkou jich samých, ale především společnosti jako takové, jejího základního charakteru a směřování"
    JP
    February 18, 2014 v 17.43
    Služba a služebnost
    No ano, právě tohle je v podstatě ten zcela rozhodující rozdíl, mezi službou (národu, vlasti, společnosti, vyšším hodnotám) na straně jedné, a mezi pouhou (principiálně vždycky prodejnou) služebností.

    Ano, paní Zemančíková, opravdu by bylo zapotřebí si ujasnit, kdo a co je v naší společnosti učitel, a jaký má být vlastně jeho status.

    Jenže já se prostě obávám, že naše společnost se v tomto ohledu už rozhodla, a to sice směrem k té horší variantě.

    Totiž, přesněji řečeno, současná občansko-liberální společnost se v tomto ohledu nachází v jisté schizofrenii, která ovšem plně odpovídá jejímu podvojnému, rozštěpenému charakteru vůbec: ve své ideové (respektive ideologické) sebeprezentaci se tato společnost snaží budit dojem, že jejím nejvyšším cílem je sám člověk, jakožto svobodná, humánní bytost, která - řečeno s Marxem - svobodně rozvíjí všechny své bytostné možnosti a vlohy.

    Jenže, ve svém r e á l n é m, respektive - opět s Marxem formulováno - ve svém materiálním žití je tato společnost právě naopak společností bytostně s l u ž e b n o u, jejímž nejvyšším cílem je nabývání co největšího množství materiálních statků, respektive jiných čistě osobních výhod.

    Takže, nelze se pak divit, že i stav učitelský se pohybuje v rámci této schizofrenie: na straně jedné zde ještě přežívají zbytky toho idealismu, se kterými dozajista většina jeho příslušníků se vydala na cestu tohoto povolání - ale na straně druhé zde neustále působí tlaky na to, přizpůsobit se té či oné "materiální realitě", která je dána rámcovými podmínkami volného trhu, konkurence a všeobecného konzumismu.

    Abychom nezůstali jenom u obecných výroků: měl jsem na svém dřívějším fóru jednu - velmi sympatickou - učitelku na gymnáziu, která se tam svého času vyjádřila v tom smyslu, že když se svým svěřencům pokouší vysvětlit, jak by společnost vlastně měla doopravdy demokraticky fungovat, tak oni po sobě navzájem tak potichu pomrkávají, asi v tom smyslu: "to všechno jsou hezká slova, paní učitelko - ale my už přece víme, jak to doopravdy ve světě chodí..."
    MP
    February 18, 2014 v 23.49
    Pro JP
    Ale to jste s tou historkou přestal v půlce. Bez pointy. Tohle nutně zažije každý učitel a zažíval to vždycky. Jde o to, co s tím dělala...
    Víte, rozumím rozčarování paní učitelky Hruškové, ale k čemu by nám byli učitelé, kdyby skutečně jednali podle přesvědčení, že
    " otázka učitelů není v prvé řadě otázkou jich samých, ale především společnosti jako takové, jejího základního charakteru a směřování".
    Jinými slovy, učitelé, kteří vyhořeli do té míry, že nechtějí vědět, že jejich práce a jejich charaktery mají s tím "směřováním společnosti" zatraceně co dělat.
    PM
    February 19, 2014 v 12.36
    Třeboňský učitel určitě v hospodě nemlčí
    a hájí velice vehementně své názory na společenská řešení.
    A moudrý učitel tvářívtvář třeboňskému protivníku - věrozvěstu čezké neoliberalistické morálky - také ne.
    Ale má to, ve stínu Temelína setsakra trpce namáhavý úkol ..........řekl bych.


    JP
    February 20, 2014 v 13.59
    Společnost a morálka
    Pane Profante, tady se opravdu nejedná o to, jestli ten či onen učitel osobně "vyhořel"; jde o to, že za zcela konkrétních rámcových společenských podmínek každý učitel, který se poctivě snaží své svěřence dovést k nějakým vyšším morálním a mravním hodnotám, neustále takřečeno "naráží na zeď".

    Že jeho žáci jsou prostě někde úplně jinde, než jsou ty humanistické hodnoty; a oni jsou někde jinde, protože žijí své vlastní životy ve společnosti, která spočívá na zcela jiných r e á l n ý c h hodnotách, motivacích a cílech, nežli jsou ty ideály humanitní.

    Jestliže je celá společnost (včetně jejich nejvyšších státních a politických struktur a reprezentací) orientována výhradně na materiální prospěch a osobní prosazení se, bez ohledu na všechno a na všechny ostatní - pak je opravdu jen velice marným úsilím snažit se tu dokázat reálnou platnost nějakých vyšších, imateriálních hodnot.

    Úcta a čest všem poctivým učitelům, kteří se o to snaží - ale asi lze za daných okolností sotva očekávat, že se jejich úsilí potká s nějakým zásadním úspěchem.
    MP
    February 20, 2014 v 18.54
    Josefovi Polačkovi
    Proč by měl narážet na zeď? Ano, nejspíše existuje masivní průrva mezi "humanistickými hodnotami" a hodnotovou orientací některých rodin, ze kterých pocházejí jeho žáci. Tak tomu ale bylo vždy a nemyslím, že tom měl snadnější vesnický učitel, který držel děti ve škole, když v hospodářství bylo tolik práce, než dnes kantor ve škole v satelitním městečku s dětmi naší podnikatelské elity. Přemisťovat tuhle průrvu, poskytovat dětem hodnotovou orientaci často konkurenční a inkogruentní k té rodinné, to jedna z klíčových funkcí novověké školy.
    Učitelé to dnes nemají lehké a většinou mají pravdu, když si stěžují na poměry a ignoranství odpovědných. Ale v této věci by to připomínalo řidiče posypového vozu, který nechce vyjet sypat sůl s odůvodněním, že venku může být náledí.
    JP
    February 23, 2014 v 12.53
    Učitel a jeho svět
    Pane Profante, Vy pořád hledíte jenom na zcela obecný vztah učitel - žák, a odmítáte zohlednit zcela konkrétní podmínky, takřečeno zcela konkrétní společenskou a hodnotovou atmosféru, ve které se výuka pohybuje.

    Dozajista, každý učitel musí tak či onak bojovat proti nevůli, neochotě či neschopnosti svých žáků, učit a naučit se zrovna v dané chvíli tomu či onomu vědění či dovednosti.

    Jenže: asi daleko snadnější úlohu má učitel, když jeho žáci se jeho výuce věnují s plným zájmem, s plným zaujetím - když oni sami cítí, že to co on je chce naučit je v plném souznění s jejich vlastním životem, že to co se u něj a od něj naučí, že to mohou pozitivně využít ve své vlastní budoucnosti.

    Například, s motivací svých žáků/studentů asi sotva mají přednášející v oboru f i n a n č n i c t v í - neboť každý z jejich posluchačů má jistotu, že cokoliv se od nich naučí, to se bezprostředně odrazí na jeho budoucích osobních příjmech.

    A obdobně, s motivací svých žáků asi neměli například učitelé r é t o r i k y v antickém Římě - neboť ovládnutí tohoto umění bylo v římském Senátu předpokladem pro získání politického vlivu.

    A stejně tak, i učitelé čisté filozofie v antickém Řecku neměli asi příliš velké problémy s motivací svých žáků: sice už tehdy filozofie platila za "nepraktické" vědění, s kterým nelze vyzískat žádné velké bohatství, ale přece jenom, v tehdejší "zlaté éře" lidského ducha mělo filozofické myšlení a vědění přece jenom ještě takovou veřejnou autoritu, že renomovaný myslitel mohl právem očekávat jak vysokou společenskou reputaci, tak ale i nemalý politický vliv.

    Jaký máme ale stav dneska? Máme snad skutečně nějakou "zlatou éru lidského ducha"? Je centrální úsilí naší společnosti snad zaměřeno na oblasti filozofie, společenských věd, krásného umění? Je snad naše současná - stále ještě ryze k a p i t a l i s t i c k á - společnost založena na pozitivních mravních a lidských hodnotách, na oněch aristotelovských "ctnostech"?

    Může opravdu ten, kdo se věnuje těmto imateriálním hodnotám, kdo se věnuje krásnému (ne tomu lacině populárnímu) umění, může očekávat respekt a společenské uznání? Anebo se mu dostává jenom útrpného potřásání hlavou, že svůj život utrácí natolik "nepraktickými" záležitostmi, které přece nepřinesou nic hmatatelného? Žádný zisk, žádné bohatství, žádnou slávu?

    To všechno rozhoduje o tom, za jakých reálných podmínek, v jaké společenské atmosféře a s jakým efektem učitel může vykonávat svou činnost.
    Učitel (a stejně tak i jeho žák) není jenom nějakým nezávislým "duchem vznášejícím se nad vodami"), nýbrž je neoddělitelnou součástí světa, ve kterém žije. Jestliže je to svět kulturní, civilizovaný, vyznávající vysoké kulturní a mravní hodnoty - pak je dobře.

    Ale, jestliže je tomu naopak?...
    February 23, 2014 v 20.16
    Učitelství jest těžký, robotný úřad
    "Učitelství jest těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organizmu; děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velikém procentu úžasně neschopné"

    Otokar Březina Anně Pammrové, 1892
    + Další komentáře