Dočetla jsem se, že proti státním maturitám podepsalo petici už osm tisíc lidí, se sloučením Státní opery s Národním divadlem nesouhlasí už patnáct tisíc signatářů petice. Myslím, že těch patnáct tisíc signatářů v sobě zahrnuje i mnoho lidí, kteří, obávám se, ve Státní opeře nikdy nebyli a problematiku divadel, financovaných ze státních prostředků, vůbec neznají. Já samozřejmě nevím, co je za tím, ale vím dobře, že v Praze je velmi těžké udržet dva operní domy na evropské úrovni. Opera Národního divadla je na tom z obou hůř, protože se ve svých prostorách střídá s činohrou a baletem, nemůže zkoušet inscenaci v jednom tahu, dokonce i v generálkách má omezenou možnost zkoušek, protože večer se vždy hraje. Zkušební časy opery Národního divadla jsou pod mírou, která je potřebná k nastudování komplikovanější inscenace, experiment vylučuje skoro úplně, pořádné prozkoušení alternací rovněž. Přitom historická budova Národního divadla má mnoho nevýhod, s nimiž musí tvůrci počítat, které však u většiny titulů operního repertoáru nemají žádnou vyvažující výhodu (tím myslím samu architekturu, výzdobu, atmosféru a historické konotace, s Národním divadlem spojené).

Budova Státní opery, někdejšího to Pražského německého divadla, je pro operu mnohem vhodnější, i když se ji stavba nešťastné magistrály kolem Národního muzea nenapravitelně dotkla a učinila z ní špatně přístupnou, s hlukem se potýkající budovu, která sousedí s velmi nevábnými končinami zvanými Sherwood, z něhož se do opery jde podchodem, slavným tím, že v něm vraždí novinářky.

Ale přesto.

Vypadalo by dobře, kdyby Státní opera se stala operou metropolitní, ale Praha už definitivně dala najevo, že vlastní operní dům nechce a neuživí (nicméně hodlá mít i živit operetu v Karlíně). Ve Státní opeře se v posledních letech nic mimořádného neudálo - úchvatným zážitkem byla inscenace Smrti v Benátkách Benjamina Brittena, ale to už je dva roky a inscenace, jakkoli krásná a dobře našimi umělci provedená, byla přece jenom převzatým konceptem, který nebyl vytvořen speciálně pro pražskou Státní operu. A onehdá jsme mohli v televizi v rámci přenosů toho nejzajímavějšího, co se děje v našich divadlech, vidět otřesný kýč nazvaný Kudy kam, v němž zněla zcela monotónní Hapkova hudba a herci se těžko dokázali vypořádat s pseudofilozofickými sentencemi Michala Horáčka. Koho to bavilo, ať zvedne ruku, mně to připadalo otřesné a vůbec nechápu, co mohlo přimět veřejnoprávní televizi, aby natočila a vysílala tak komerční a podprůměrný kus. Viděli to ti, kteří podepisují petici, předpokládajíce zlou vůli a touhu po "protektorátu" například u ředitele Národního divadla, který jistě ze své momentální funkce pověřeného ředitele obou scén nemá velké potěšení.. A to je ještě ve hře Stavovské divadlo, kde by se měly hrát přinejmenším mozartovské opery, případně díla starší, kterým filigránské prostředí Nosticova divadla sluší. Konkurence? Proč by měla být v Praze v opeře konkurence? V dnešním světě přímých přenosů z newyorské Metropolitní?

V České republice máme operní scénu v každém starém krajském městě, a například opera v Brně je konkurence schopná s oběma pražskými scénami. Festival - bienále ukazuje, že se v regionech dějí na poli opery velmi zajímavé věci, že se zde uplatňují mladí pěvci i režiséři, že do celkového obrazu zasahují zahraniční pěvci. V Čechách a na Moravě máme devět operních scén - a to jsem možná na nějakou zapomněla, přinejmenším vím málo o revolučních inscenacích studentů obou , pražské i brněnské, uměleckých škol. Já si upřímně myslím, že by bylo možné provozovat v Praze operu jedinou se třemi hracími místy - u nádraží a občas ve Stavovském i ve Zlaté kapličce, v nějakém racionálním režimu , pod jedním umělecky progresivním šéfem (jakého opera Národního divadla celkem vzato od převratu měla, což se o Státní opeře vždycky říct nedá). I tak by to bylo organizačně náročné, ale nemyslím si, že by tím Praha nějak utrpěla. A pokud by to uvolnilo ruce nejen opeře, ale i činohře a baletu od neustálého střídání a stěhování, vedlo by to z hlediska provozu k všeobecné větší spokojenosti. A možná i úspoře, když už má padnout to slovo.

Samozřejmě v tom může být nejeden podraz - například co bude se Stavovským divadlem, jestli se nestane jen takovou atrakcí pro turisty? Ale o tom petice, podepsaná tolika signatáři, nic neříká. Rovněž neříká nic o tom, co by mohlo a mělo být v opraveném Karlínském divadle, kde se hrají věci - no, běžte se podívat. Straussův Netopýr na Silvestra s VIP lóží za několik tisíc + ples by se přece mohl klidně konat tam.

Praha je město, na němž se dobře vydělává, každý si z ní chce kus urvat. Je zanedbaná, nepříjemná, na Staroměstském náměstí vyřvávají popové kapely, na Královské cestě se prodávají nesmysly, Pražský hrad je pro českou rodinu v podstatě finančně nedostupný, město jako by si samo sebe nevážilo a pohrdalo občany země, jejímž je hlavním městem.. Necháváme si to líbit - a pak, když jde o vysokou, luxusní kulturu, která nikdy nebyla a není dostupná každému (teď nemyslím na vstupné, ale na přijetí divácké), tváříme se ušlechtile a kulturně. Já bych podepsala petici za to, aby na Staroměstském náměstí nesměl vystupovat nikdo, jehož produkce přesahuje určitou hladinu hluku (když není možné měřit vkus), ať tu jsou kejklíři a tanečníci a žebráci a jazzmani, ale proboha ať tu neřve Michal David. Ať není za Stavovským divadlem reklamní kluziště Vodafonu. Ale takovou petici mi nikdo k podpisu neposlal, tohle nám nevadí. Proč nám tolik záleží na tom, aby stát platil ausgerechnet druhou pražskou operní scénu, a když už na tom trváme, proč se neptáme, jak se naloží s penězi, ušetřenými na zrušení Státní opery (ušetří-li se), co za ně bude a co z toho budeme mít?

A teď k těm maturitám.

Studenti píší, že trvají na okamžitém zrušení státních maturit, protože si nemůžou takto své maturity vážit. Takový výrok mi připadá možný jenom z recese - to jsou devatenáctiletí mladí lidé tak závislí na obecném vědomí, že si neumějí sami sebe vážit jinak, než prostřednictvím známek ze školy? Kolik generací před nimi prošlo šílenými maturitními změnami, zkrácením a zase prodloužením středoškolského studia, vyučením s maturitou, maturitou narychlo, večerními školami, změnou z povinné němčiny na povinnou ruštinu, trápením s matematikou, trápením s latinou, zrušením latiny, strašlivou takzvanou brannou výchovou, hrůznou občanskou naukou, dějepisem vykládaným bez křesťanství a podobně poničenou češtinou - škoda vzpomínat. Já nevím, kdo, ale já jsem si své maturity nevážila nikdy, nejhorší známky jsem měla z předmětů, které mě zajímaly nejvíc, maturitní písemku jsem v roce 1974 vůbec neviděla, takže jsem si byla jistá, že paní profesorka mi mohla opravit, co se jí nezdálo, a protože jsem se jí nezdála já, opravila toho dost. Jako "stylistické chyby" - a bylo to. Kam bych přišla, kdybych svou osobní důstojnost odvozovala od maturity? Ať si studenti přečtou Ladislava Klímu, měli ho ostatně v doporučené literatuře, třeba jim svitne.

Samozřejmě, že některé otázky byly špatně vymyšlené a celé to možná organizačně vázlo, ale nedovedu si představit, jak by mohl takový projekt, i pod ministrem školství, který by mi nebyl odporný už od pohledu, napoprvé stoprocentně klapnout. Jistěže CERMAT si nahrabal - ale smlouvy jsou nejspíš platné a ty peníze se nevrátí. Petru Buzkovou taky podvedli s internetem do škol a dnes o tom nikdo už nemluví, internet se stal samozřejmostí, někdo si namastil kapsu a někdo mu to podepsal, ale to přece neznamená, že nemá být ve školách internet! Buďme rádi, že se máme od čeho odrazit - mně ty otázky, publikované v novinách, tak strašné nepřipadaly: přece je dělali lidé, kteří chtěli, aby maturita měla smysl, ne naopak. Rozhodně měly větší smysl i logiku než maturitní otázky, s nimiž jsem se potýkala já.

Studenti, kteří chtějí opravdu studovat, nejen že odmaturují i na nedokonalých testech, ale dostanou se i na vysoké školy. A když to nebude hned, ten odklad je nezabije. Pokud stojí o vzdělání a ne jenom o jakýsi řidičák k budoucí kariéře, nemůže se jim stát, že by se ho nedobrali - když už jsme to dokázali i my, z kádrových důvodů nedoporučení, vylučovaní, ve večerních školách spící.

Celkově se mi zdá, že jsme strašně negativní, přízemní a úřednická společnost, která už několik let nic pořádného nedělá, která si nechala utéct skutečné hodnoty a teď se točí na detailech, která se sama nemá ráda a proto potřebuje neustále nějaké úřednické potvrzení své vlastní ceny, protože jí nestačí vlastní rozum. Když už nemůže být potvrzená bohatstvím, kterého v tom, co máme společné, rychle ubývá. Než případné nepřesnosti v maturitních testech mi připadá důležitější, aby děti měly dostupné učebnice, aby byli dobří učitelé, rovné podmínky pro každého a volný vstup na univerzity. Je jedno, jestli nakonec maturitní zkouška má podobu přízemního testu - když bude učitel s žáky hovořit po celou dobu studia a bude také chtít, aby hovořili žáci, budou to umět.

Naše současná vláda je mi z duše protivná - je necitelná, asociální, antihumanistická, technokratická a lakomá jak Barka, co dávala do oken místo skla slupky od buřtů. Je nekulturní, neekologická, nespravedlivá, buranská při všem lesku, kterým se pyšní pokud jde o tituly akademické i jiné. Ale, proboha, nedovolme, aby se tyhle vlastnosti přenesly i na nás, nechtějme mít všechno vyúřadované.