Hodně se dnes mluví o tom, jestli to vlastně za toho socialismu bylo tak zlé, anebo jestli to třeba nebylo i lepší. Také na to často myslím. A jakkoli mi nakonec vždycky vyjde, že dnes, přes všechen odpor k nejrůznějším projevům současného světa, je mi lépe než mi bylo třeba v roce 1983, vidím s odstupem i to, že přes všechen odpor k nejrůznějším projevům tehdejšího světa nedokážu s jistotou říct, do jaké míry byly moje životní peripetie na vnějším světě a jeho poměrech závislé. A už se to nikdy nedovím, protože události, které se staly, se uzavřely v čase a v tehdejší situaci, do níž už nelze znovu vstoupit.

Na mně osobně se normalizace podepsala nejvíc zákazem studia. Můj studijní zájem byl dost vyhraněný — měla jsem podobně kádrově postižené spolužáky, kteří místo angličtiny na filozofické fakultě byli schopni studovat třeba matematiku, kam se bralo bez přijímaček i bez doporučení už tenkrát. Nebo na strojní fakultu v Plzni, kterou taky jedna moje kamarádka vystudovala, ačkoliv ve skutečnosti chtěla jít jako výkonná sportovkyně na fakultu tělesné výchovy (tam se, podobně jako na umělecké školy, bez ohledu na výsledky bez doporučení nebralo). Z naprosto iracionálního a malicherného důvodu (moje matka nebyla žádná disidentka a já si dnes myslím, že ji ti okresní a krajští bolševici tak nenáviděli hlavně proto, že byla mladá, hezká a měla vysokou školu) mi bylo zapovězeno studovat to, co jsem chtěla. Byla jsem z toho tak nešťastná, až hrozilo, že si úplně tou depresí zkazím život, v Praze mezi lidmi, kteří mě i zvali ke svým kulturním aktivitám, jsem nebyla schopná vůbec ničeho.

Pak jsem se z toho vymkla tím, že jsem šla dělat manuálně, vdala se  a měla tři děti. Pomohlo mi to nabrat dech, ale řešení to nebylo. Když se dnes na tu dobu podívám — a hlavně když se podívám na tu svou vytouženou školu, jak tenkrát vypadala — je mi jasné, že tak, jak jsem nedokázala předstírat budování reálného socialismu, abych si vysloužila doporučení ke studiu, nedokázala bych to ani ve škole, odkud vyhazovali jednoho dobrého kantora za druhým a u přijímaček dostávaly přednost protekce komunistických prominentů. Jsem si skoro jistá, že bych odešla taky, asi i s průšvihem. A nebyla by to žádná škoda, protože bych se stejně na té škole nic pořádného nenaučila. Tím rodinným kádrovým postižením jsem byla příliš zpolitizovaná, neuměla bych ocenit slušné — a ovšem kompromisní — pedagogy, viděla bych na nich právě jen zbabělost a kompromisnictví a nesnesla bych to. Dnes vím, že někteří žili, jak se dalo, ale učili dobře.

Jenomže zbabělost a kompromisnictví nejsou zase tolik závislé na režimu, asi bych je ve svém mládí nesnesla ani na zcela svobodné škole, možná jsem prostě potřebovala divokou životní fázi, úplný obrat jinam, abych se napřed vyrovnala sama se sebou. To studium jsem nakonec dohnala.

Můj odchod do zcela jiného prostředí nedopadl dobře a tento svůj rodinný nezdar jsem také měla sklon spojovat s nesnesitelností režimu. A teprve když něco podobného v témže věku udělaly ve svobodných poměrech moje děti, musela jsem uznat, že víc peripetií a krizí mého života bylo způsobeno povahou než poměry. Konfrontována s jejich zmatky teprve jsem zjistila, že jsem o sobě v mládí věděla dost málo, to podstatné ale jistě. I když jsem drhla schody nebo sázela stromky, věděla jsem, že se potřebuju učit, že mi nejde o diplom, ale o poznání, a každá snaha to v sobě zapřít byla marná. Skutečné poznání je ovšem kritické, proto nevím, jestli by moje cesta za tímto cílem byla jiná, kdyby byly svobodné poměry. Možná ani ne.

Dnes to vidím na svých dospělých dětech — to, co na nich bylo výrazné, když byly malé, to zůstalo jako jejich nejzásadnější vlastnost i v dospělosti, všechny vlastně dělají a mají, co chtěly, na co si už jako malé hrály, jen to třeba vypadá jinak, než jsem si já myslela, že to vypadat bude. Celá léta jejich dospívání se mi zdálo, že jim nerozumím, že ony nerozumějí samy sobě, a dnes, když se jejich divoké životní epizody přehnaly, vidím, že jsem se mýlila, protože jsem jejich snahy a činy neuměla dobře číst.

Bolševik neměl co komu zakazovat studium ani ho nutit ohánět se hadrem místo perem, trestat lidi manuální prací, čímž se přiznávalo, že je považována za galeje, v rozporu s heslem Práci čest. Dnes ale neuznávám kvantitativní posuzování rozdílů mezi „tehdy“ a „dnes“: domy, opravené za cenu vylidnění starých čtvrtí a vystěhování nájemníků, mi nepřipadají jako společenský úspěch, Penny market, kam chodím nakupovat cestou z práce, není lepší než byl krám u nás na vsi tenkrát, a máme sice hezčí oblečení, což se mi, přiznávám, líbí, zato ale prázdné textilní továrny v pohraničí.

Pamatuji si své rozhořčení z bourání starých čtvrtí (které pokračuje dál) a znechucení z programu televize a rádia (item), ale to, že naše televize není barevná, mi bylo úplně jedno. Sem tam se v okolí dělo něco zajímavého, promítal se dobrý film (třeba Věry Chytilové) anebo v blízkém závodním klubu keramických závodů měl recitál tehdy v Praze zakázaný Jiří Suchý: vždycky nás tam sedělo asi dvanáct (a dnes už ani to venkovské kino ani sál závodního klubu neexistují). Venkov měl jiné priority, tehdy jsem se na to zlobila, ale dnes vím, že je má vždycky jiné proti městu, vysoká kultura mezi ně nepatří, zato mají blíž k přírodě. Pro mě to poznání skrze naštvání znamenalo rozšíření obzoru.

A tak, i když se mi od roku 1989 daří mnohem lépe než do té doby a triádu „cenzura, zavřené hranice, zákazy studia“ tehdejšímu režimu neodpouštím, uvědomuji si čím dál naléhavěji, že jsme touhu po svobodě převedli na  kvantitativní hodnoty (vždyť je to vidět i na tom vzdělání), jinak řečeno na spotřebu, a že je  důležité pořádně pojmenovat hodnoty na spotřebě nezávislé a  veřejně o nich mluvit. Respektovat, že v různých podmínkách (i v naší malé zemi jsou na různých místech podmínky odlišné) se životní hodnoty můžou jevit různě, ale máme-li k sobě navzájem uznání, v podstatných věcech nakonec shoda vyplyne. To krásné slovo svoboda samo o sobě nestačí, když nevíme, čím jiným než spotřebou a požitky (anebo naštváním) ji naplnit.