Z projevu odcházejícího prezidenta mluvila především únava — a netřeba se jí divit. Lze si snadno představit, jak vyčerpaný člověk musí být, když hraje třiadvacet let ve vrcholové politice sám sebe — a dvojnásob, je-li toto „sebe“ tak nesnesitelné jako Klaus. Krom bolestínství přišel především s nevynalézavými větami jak z manažerských příruček o tom, že spolu musíme umět komunikovat či o desetimilionovém kolektivu občanů České republiky. A připojil svůj hit — reakci na současnou, důležitou leč prý chybně nastolenou debatu o korupci. Nebyl by to profesor Klaus, kdyby nepřišel s řešením: „hlavně se pokusme zmenšit korupční prostor omezením role státu a veřejného sektoru vůbec a rozsahu nejen našeho domácího, ale i evropského přerozdělování.“

Jak prosté — zničíme-li veřejný sektor, nebude docházet ke korupci. Zbavme se možnosti pečovat o společné tím, že všechno společné rozdáme do soukromých rukou nebo zničíme. Pak už si nebudeme stěžovat na zneužívání moci. Moc sice nezmizí, ale bude se nacházet v soukromých prostorech, kde pojem zneužití nebude dávat stejný smysl. Připomíná to Nohavicu: „Aby nekradlo se, uřež lidem ručičky, aby nezdrhali za kopečky, nožičky.“

I Zeman se vymezil proti korupci, kmotrům a mafiím, udělal to ale tak neinvenčně, že mu to nešlo příliš věřit. Důležitější spíše je, koho s korupcí souřadně spojil jako největší problémy země: neonacisty a média.

Je snadný odpor k neonacistům, kteří slovy prezidenta „vyznávají ideologii, která by v případě svého vítězství vedla k vyhubení českého národa, a tedy i jich samých“. Jenže dnes nám nehrozí okupace cizí mocí, která by organizovala genocidu Židů, Romů a pak i Čechů. Neonacistické bojůvky jsou problémem druhého řádu, podstatné svým násilím nebo občasnou rolí spouštěče. Skutečná hrozba fašizace ale přichází odjinud, ze „středního proudu“. Od novinářů, jejich paušalizujících zpráv a titulků. Od politiků, kteří si jako Zeman přisazují na účet Romů či muslimů. Od „slušné společnosti“. Jazykem historických přirovnání: zatím nám nehrozí třetí říše, ale spíš druhá republika.

Neonacisté mohou v takovém světě hrát roli výmluvy. Týdeník Respekt před časem publikoval podezření, že za policejním zájmem o fanoušky třetí říše stojí snaha věnovat se snadnému terči a odvést pozornost od mnohem náročnějšího a důležitějšího boje s organizovaným zločinem. Něco podobného funguje i na úrovni veřejné debaty — Hitlerovi pohrobci jsou dostatečně odporné kreatury, od nichž se může slušná společnost distancovat, a tím potvrdit svou domnělou toleranci a liberálnost. Peklo nejsme my, jsou to ti druzí. Neonácek zde může snadno sehrávat roli výmluvy — podívejte, nejsme špatní, to oni jsou skutečné, démonické zlo.

Největší poprask ovšem vzbudil Zeman pochopitelně tím, že za „třetí ostrov negativní deviace“ označil „podstatnou část médií“. Měl naprostou pravdu, stejně jako v jiných slovech, která pro fungování části českých médií použil dříve. Citují-li čeští novináři dokola a ublíženě substantiva jako hnůj, póvl či fekálie, jakožto označení, kterými je zahrnul, nechť si zkusí vzpomenout, jak odporné stereotypy se v našich médiích šíří o řadě skupin (Romové, Rusové, muslimové, komunisti a vůbec levice), jak odfláknuté, hloupé, špatně napsané texty zde vycházely, jaké kachny se tu bez jakéhokoli ověření šířily. Pokud bylo něco historickou zásluhou Miloše Zemana, bylo to právě to, že vyvzdoroval prostor levici proti obrovskému tlaku médií.

Jenže Zemanova kritika médií budí i oprávněné pochyby — pokud se zaměříme nikoli na slova, která se říkají, ale na ústa, kterými jsou říkána. Pokud totiž média kritizuje mocný politik, předseda vlády či prezident, nemůže se vyhnout podezření, že jeho kritika je jen útokem pojatým jako nejlepší obrana. Tomu odpovídají i vágní pasáže projevu, plné moralizování a neschopné pojmenovat dva hlavní problémy: nedemokratickou vlastnickou strukturu a převahu povýšených mužů s nadprůměrnými platy a elitářskými názory, která je pro česká média typická a která těžko umožní otevřenost k odlišné zkušenosti.

A tak se těžko divit, že hlas této odlišné zkušenosti zazněl daleko od prezidentských projevů a prvních stránek novin. Slova Miroslava Brože, která zazněla na zastupitelstvu Ústí nad Labem stojí na rozdíl od slov Klause a Zemana opravdu za přečtení. Nemluví totiž o zástupných tématech, ale o životě konkrétních lidí v chudinské čtvrti, kde zároveň obyvatelé platí nejvyšší nájmy ve městě. Kde lidé mající řešit krizi vyhrožují rodinám odebíráním dětí. Popisuje situaci ve městě, kde radní svého času prodali celou čtvrť mafii. Je to strhující vyprávění, které se nás týká. Mnohem víc než řeči prezidentů.

Je příznačné, že na Miroslava Brože podalo za jeho angažmá ve věci Předlic municipální panstvo trestní oznámení za „šíření poplašné zprávy“, podobně, jako podali ostravští mocipáni trestní oznámení na Kumara Vishwanathana. Oba prezidenti by si zasloužili podrobné vyšetřování přinejmenším za roli černých peněz v jejich kampaních, nečekejme ale, že se ho dočkáme. Jsme v České republice 2013, v zemi, kde mafie privatizovala nejen celé čtvrti. Žijeme v době, kdy je trestní oznámení od úřadů obdobou medaile za zásluhy.