Nejotřesnějšího povolebního výroku se dopustil Václav Klaus citací, že „pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí“. Konečně se mu podařilo zasadit Havlovi ránu do vazu a urazit všechny, kdo si Havlova odkazu považují a rozumí mu.

Proto jsem v pondělí ráno vstal o něco dříve, letěl do kanceláře našeho úřadu a hned zavčasu svěsil jeho portrét se zdi. Chtěl jsem ho ještě i prokopnout, ale to by byl projev nenávisti. Uvědomil jsem si, jak taková citace „v pravý čas a na pravém místě“ dosluhujícího presidenta přesně vystihuje, aniž by sám musel vymyslet jediné slovo.

Říci pouze, že to odpovídá Klausově bytostné potměšilosti, není dosti výstižné. Vybral z Havla přesně to, co se jedné skupině lidí nejvíce citově dotýká a pro druhou je to asi tak jediné, čemu z Havla rozumějí, takže výrok neberou jako výsměch, ale vážně. Taková je Klausova podstata, kterou při výkonu nejvyšší státnické funkce musel svou železnou vůlí krotit.

Je to také vysvětlení jeho věčného negativního vymezování, kdy ze stejně nevraživých pohnutek postupně zatratil snad všechny občanské a intelektuální aktivity, jež se vymykaly jeho pragmatickým představám o společnosti a státu. Klaus je hlavním nositelem rozkolu ve společnosti a její ztráty důvěry v základní mravnost zastupitelské demokracie, což představovala například opoziční smlouva rozdělením moci mezi vyvolené, ale to je známá věc.

Podobný (pragmatický) vztah k moci a ke společnosti má ovšem i Miloš Zeman, jenž ho předvolebně obestřel či kamufloval poměrně pregnantně formulovaným sociálním programem první pomoci. Ten značná část společnosti vítá jednak jako pokus o nápravu poměrů v hodině dvanácté a také jako odvetu takříkajíc všem lotrům pravicových vlád. Zemanovi nejde o to problémy vyřešit (ví, že snadno se slibuje, a těžko se plní), ale získat si důvěru uražených a ponížených v sociální oblasti.

Musí si být vědom toho, že progresivní daň v situaci, kdy nezaměstnanost přesáhne deset procent, by patrně způsobila další útlum podnikatelských aktivit, a státu mnoho nevynesla. Také s návrhem zákona o prokazování původu majetku přichází jaksi po sezóně, proč to neudělali s Klausem v době opoziční smlouvy, když je k tomu vyzývali občané například v rámci hnutí Děkujeme, odejděte?

A nebojte se, žádná amnestie, slíbil Zeman a většina to přijala s úlevou. Což je podle mého chyba. Justice pracuje zhruba tak dobře jako ostatní instituce naší společnosti. Vyhodnoťme kriticky práci našich nadřízených, podřízených a práci svoji — podobný obraz skýtá naše justice. Také ona podléhá společenské poptávce, nyní je soustředění na majetkovou kriminalitu. Daří se postihovat ty, kdo za trestné činy nesou právní odpovědnost, ale to často nejsou jejich původci. Nejde jenom o „bílé koně“, ale pokud by byla odsouzena bývalá ministryně obrany Vlasta Parkanová, byla by vhodným příkladem, neboť původcem (případné) trestné činnosti není ona, ale ten, kdo jí pochybný dokument předložil k podepsání. Amnestie je pro mnoho lidí aktem dodatečné spravedlnosti, ale nechci vás naštvávat.

Na sjezd sociálních demokratů Miloš Zeman hodlá přijet s radou či apelem, že krize se nejlépe překoná investováním do společnosti. To Bohuslav Sobotka jistě ví také. Ale na rozdíl od Zemana má povědomí o tom, v jakém stavu státní rozpočet je. Je-li rdoušen přehršlí mandatorních výdajů, jež se nedaří omezit, pak na investování do společnosti mnoho nezbývá. Nehledě na ty investice, které stejně jako za Klause, Zemana nebo Nečase jdou místo do živé společnosti do zbytečných tunelů, betonu a bagrů.

Jako paradox může vypadat fakt, že nově zvolení sociálně demokratičtí představitelé Středočeského kraje seškrtali krajský rozpočet oproti minulému roku právě v těch kapitolách, v nichž by jistě nikdy nechtěli škrtat: výdaje na střední školy o sedm procent, zdravotnictví o pět procent a kulturu o patnáct procent. To není jejich vůle, ale realita, tedy nemožnost řešit rozpočet jinak. Připravme se na to, že v mnohých ohledech levicové vlády budou jednat podobně jako pravicové, nikoli že by zradily svůj program, ale protože v daných podmínkách ho nebude možno uskutečnit.

Ostatně asi jste také zaznamenali, že v celé volební kampani přesná a výstižná vyjádření předsedy sociálních demokratů Sobotky patřila k tomu nejlepšímu, co jsme mohli slyšet. Obávám se, aby na sjezdu sociálních demokratů pak nezačali kolem Zemana obchendovat a obsmrádat různí podlézavci: A příteli prezidente, nezdá se vám, že ten Sobotka je trochu málo razantní? Neměli bychom v rámci strany založit nějakou opravdu progresivní platformu?

Nezastírám, že patřím k těm, kteří s pohnutím sledovali Karla Schwarzenberga a velice se strachovali, aby načatou větu smysluplně dokončil a aby mu bylo aspoň trochu rozumět. Schwarzenberg totiž představoval tu druhou část „uražených a ponížených“, jimž zejména vadí cynismus moci a ztráta společenských vazeb v důsledku zrůdné technokratizace přirozených lidských aktivit. Schází jim ohledy a cit, což není slabost. Filosof Jan Kuneš ve své úvaze „Rozum a láska jako fundamenty utváření moderního státu“ říká: Láska jako cit má podle mladého Hegela „něco analogického s rozumem, nakolik jako láska sebe samu v jiném člověku, nebo spíše, zapomínajíc sebe samu, klade se z jeho existence, zároveň žije v jiném, pociťuje a je činná — jako také rozum jako princip obecně platných zákonů nachází sebe sama v každé rozumné bytosti.“

Právě díky tomu se Schwarzenberg tak přesvědčivě prodral do druhého kola, protože mnoho jiných důvodů nebylo.

Je docela možné, že při příští prezidentské volbě bude proti nějakému pragmatikovi moci stát někdo úplně bezmocný, třeba bude i na invalidním křesle, a úplně postačí, když na společnost nebude hledět mocichtivě a zpupně, ale přirozeně přívětivě. Kdyby Miloš Zeman takové nadání měl, byl by místo populistických výroků například naznačil, že mu jde o lepší, rovnoprávnější vztah majoritní společnosti k etnickým menšinám, například k Romům.

Snad mně Jan Kuneš promine, když z jeho stati, která vyjde v Listech, budu ještě jednou citovat: „… heslo, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, mohlo sice (podle slov svého autora) vzniknout rychle a skoro náhodou, ale přitom přesně vystihlo, na čem stojí moderní státy jako instituční rámce individuální svobody.“