Rakouské elegie

Jiří Vyleťal

Pokud člověk obě země zná, srovnávání České republiky a Rakouska lze jen těžko odolat. Kořeny máme stejné, ale rakouská uměřenost a umírněnost u nás nemá odpovídající protějšek, i když si to často odmítáme připustit.

Poznat cizí zemi hlouběji než jen jako oblíbené místo letní dovolené vybízí ke srovnání s domovinou. Je-li takovou zemí Rakousko, s nímž nás pojí společná minulost i srovnatelná velikost, dostává možnost srovnání zvláštní smysl. Tráví-li pak někdo v Rakousku svoji dovolenou pravidelně, přičemž předtím v něm řadu let žil jako běžný občan, lze srovnání jen stěží odolat.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Do Rakouska jsem přišel jako emigrant v roce 1988. Éra komunismu se blížila ke svému závěru, leč málokdo to tenkrát tušil. Bylo mi 34 roků a můj pobyt v Rakousku se protáhl na celých 10 let. Když jsem po prvních nesmělých krůčcích začal neznámému světu více rozumět, povšiml jsem si zvláštního vnitřního nutkání. Ožívalo ve mně něco, co jsem znal z vyprávění svojí babičky. Byla narozena v roce 1888 a nejvnímavější léta prožila ještě za Rakousko-Uherska. O společnosti, jíž jsem se pomalu stával součástí, jsem mnoho nevěděl, a přesto mi nebyla cizí. Lidé na ulici, na cestách a vlastně při každé příležitosti se zdravili, domky byly v krajině posazeny jak hříbky v kapradí a všudypřítomná ohleduplnost dávala tušit, že tady se nejen žije, ale i nechává žít. Byl to svět, o němž mi vyprávěla babička. Ten, který mistrně popsal rakouský žid Stephan Zweig ve své poslední knize Včerejší svět.

Na životě emigranta není dnes už nic zajímavého. Pro mne je však podstatné, že nic z toho, co v počátcích emigrace utvářelo můj obraz o Rakousku, jsem dosud nemusel škrtnout. Žít a nechat žít, všestranná uměřenost a umírněnost, to jsou velké devizy Rakušanů.

Najde-li emigrant cestu zpět do své domoviny, obvykle tomu ve chvíli rozhodnutí neřekne jinak nežli návrat. Teprve později pochopí, že se nikam nevrátil, že emigroval podruhé. Rozčarován domácí nevraživostí se utěšuje myšlenkou, že se za těch nemálo let v jeho otčině mnohé změnilo. Brzy však přijde na to, že kromě formální stránky věci, která je patrná na první pohled, se nezměnilo vůbec nic. Změnil se on. Zvykl si na jiné chování a na jiný způsob komunikace. Pravidelně předvídá něco jiného, než s čím se setkává. Nakonec pochopí, že už nikdy nedokáže být tím, čím byl dříve, a na zemi svého původu se už navěky bude také dívat zvenčí.

Jde-li o někdejší exil v Rakousku, přidává se k tomu palčivá a neodbytná otázka: proč jsou poměry v Rakousku a Čechách tak odlišné, když jsme po staletí vyrůstali vedle sebe a pospolu? Proč se u nás tolik krade a v Rakousku — nebýt cizinců z východní Evropy — téměř ne? Proč je u nás tolik špíny a odpadků a v Rakousku nikoliv? Proč se u nás tak brutálně rozbíjí zbytky i tak neduživého sociálního státu a v Rakousku se totéž dělá citlivě a s ohledem na to, že takto to stejně do nekonečna nepůjde?

Co se nám podařilo bez Rakouska

Nic naplat. Všechny ty otázky se nakonec scvrknou do jedné jediné: Bylo rozbití Rakousko-Uherska, na němž měli Češi svůj nemalý podíl, správné?

Po ovoci se pozná strom, tak zní pradávné přísloví. Československo bylo výdobytkem českého nacionalismu 19. století a bylo to na něm od začátku znát. Jeho zakladatelé mluvili o Rakousko-Uhersku jako o „žaláři národů“, ale z vyprávění si nevzpomínám, že by se tak o něm mluvilo mezi lidmi. Nové politické elity Československa kritizovaly Rakousko za jeho přílišnou národnostní rozrůzněnost a nespravedlivou politiku vůči menšinám, ale sami v tom nikam nepokročili. Československu se ostatně také říkalo malé Rakousko a navíc Češi dali hned od začátku ostatním národnostem Československa najevo, že tentokrát se bude hrát výhradně podle českých not. To přineslo své „ovoce“ v letech 1938 a 1939, kdy při první možnosti všechny národnostní skupiny, vyjma Čechů, Československo opustily. Nebyl to jen případ sudetských Němců, ale i Slováků, Poláků a Maďarů.

Do dnešního dne se u nás nekriticky vychvaluje první republika a vyzdvihuje kvalita její demokracie. S fakty to ovšem mnoho co do činění nemá. Vládli šéfové parlamentních stran, přičemž jejich poslanci byli nuceni podepsat prázdný arch papíru, který byl v případě neposlušnosti poslance vhodně doplněn a poslanec rázem zbaven mandátu. Vládl rovněž prezident, který se zaštiťoval americkým modelem demokracie. Na monarchii nenechal nit suchou, avšak převzal všechny znaky někdejší úcty lidu k císaři. Národ „tatíčkoval“ pěkně po vzoru zbožštění východních „bašů“ „báťušků“ a „atamanů“. Masaryk se na samém sklonku života začal ohlížet zpět a pochopil, že jeho „nová Evropa“ rozdrobená do malých a znepřátelených státečků na místě někdejšího Rakousko-Uherska nemá budoucnost. Rozbití Rakousko—Uherska, na němž měl nemalý podíl, údajně sám litoval.

Rakousko trpělo v meziválečném období značnou mírou nestability v důsledku rozpadu říše, z níž mu zbylo příliš velké hlavní město, zpřetrhané železnice, minimum energetických zdrojů a málo průmyslu. I takto značně oslabené a dlouhodobě trpící nedostatkem potravin postavilo ve dvacátých letech značné množství sociálních bytů pro městskou chudinu. O něčem podobném není u nás nic známo. Rakouská státní politika bydlení je dodnes jedna z nejpromyšlenějších na světě, a jak se stále dovídám, funguje i za dnešního stavu ořezávání sociálního státu. V Čechách nás kromě spekulací s nemovitostmi a předhození občanů bez vlastní střechy nad hlavou hypotéčním úvěrům nic jiného nenapadlo.

Ale zpět do historie. Druhou světovou válku strávilo Rakousko na straně agresora, avšak nedobrovolně - jako jeho první oběť. Obviňovat dnes Rakousko kvůli jeho někdejším nacistům je nespravedlivé. Jednak museli všichni bojeschopní muži do války a jednak byly kolaborace samozřejmým jevem ve všech zemích obsazených Německem. Češi strávili válku, na rozdíl od Rakušanů, ve skrytu protektorátu. Rovněž nedobrovolně a ku prospěchu agresora.

Po válce se cesty Rakouska a Československa rozešly ještě více než před ní. Rakousko, ač jasně na straně poražených a s ohromnými válečnými ztrátami, navíc obsazeno vítěznými mocnostmi, se pustilo do výstavby svobodného státu se silným sociálním akcentem. Novinka to v Rakousku nebyla. První ministerstvo sociálních věcí na světě vzniklo v Rakousku během první světové války za vlády císaře Karla I. Rakousko se svezlo s německým hospodářským zázrakem a zlatými poválečnými léty západní Evropy. V případě Rakouska obsazeného Sovětským svazem, USA, Anglií a Francií to nebyla žádná samozřejmost. Rakušané dokázali ze svého středu generovat osobnosti, které své politické dovednosti vložily do služeb celku. V roce 1955 opustily Rakousko všechny zahraniční armády. Byly to plody rakouské smířlivosti a smyslu pro míru.

Československo, na rozdíl od Rakouska, nebylo po 2. světové válce v původních hranicích obnoveno. Přesto se považovalo za součást vítězných mocností. Ještě předtím, než se za souhlasu značné části obyvatelstva Čech (nikoliv Slovenska!) stalo vazalem Sovětského svazu, se dopustilo genocidy na vlastních občanech německého původu. V mírových podmínkách a za tichého přihlížení vlády a prezidenta, kteří se pokládali za bytostné demokraty!

Co v Československu následovalo, je více než dobře známo. Naše spojenectví se Sovětským svazem „na věčné časy a nikdy jinak“ znamenalo nejen splnění dávného panslavistického snu českých nacionalistů, ale i tisíce obětí český gulagů a policejních vyšetřoven. Naposledy ve větším měřítku v srpnových dnech roku 1968.

Po srpnu 1968 k sobě Češi a Rakušané na několik měsíců našli ztracenou cestu. Dlužno ovšem dodat, že vstříc vyšli Rakušané, aby bez jakýchkoliv podmínek přijali desetitisíce českých uprchlíků. Koho z nich napadlo, že utíkají před tím, co jejich dědové a otcové založili z hlouposti a politické nedospělosti? Koho z nich napadlo, že hledají útočiště tam, odkud čekat něco dobrého znamenalo kdysi málem vlastizradu?

Doba normalizace od roku 1968 do roku 1989 probíhala ve stejné režii civilizačního úpadku jako éra 1945 — 1968. Československo se od Rakouska vzdalovalo mílovými kroky a mrtvolnost myšlenky na nové sblížení vystihly nakonec nejlépe nápisy v krámech s elektronikou na Mariahilferstrasse: „Češi, prosíme Vás, nekraďte tu.“ Psal se rok 1990.

Bratři v krizi?

Bohužel to, v čem Čechy a Rakousko dnes nachází společného jmenovatele, není ničím, čím by se mohly chlubit. Oba státy mají nesplatitelné dluhy a krize kapitalismu, v níž se nacházejí, oslabuje mezilidskou solidaritu a záměrně ničí sociální stát. České dluhy jsou 1,5 bilionu korun a rakouské kolem 5 bilionů korun. Kapitalismus puštěný z řetězů počátkem osmdesátých let si vyžádal na obou stranách hranice svoje.

Také v Rakousku se sociální stát ořezává. Jenže v Rakousku je z čeho ořezávat. A potom, vzhledem k  typickým rakouským vlastnostem, vysoké míře sociální soudržnosti a úctě k osvědčeným hodnotám, je všem dobře známo, kde končí míra snesitelnosti. V Čechách to nevíme a sociální stát likvidujeme z úrovně, která by Rakušanům sociální stát ani nepřipomínala.

Napadá mne, že až jednou neblahá éra globalizovaného kapitalismu skončí, anebo skončí kapitalismus sám, budeme opět se setrvačností několika desetiletí pokračovat v tom, co Rakušané zavčas odloží do starého železa. Nafoukaně se přitom budeme tvářit, že to zpátečnické a zkostnatělé Rakousko nic nepochopilo. Proč?

Projížděl jsem před pár dny Rakouskem od severu k jihu. Rakousko je nejen jedním z prvních států světa, co se týče rozličných ukazatelů kvality života, ale i jednou z nejkrásnějších zemí. Je po čem se dívat.

Nevšiml jsem si však jediné fotovoltaické elektrárny, která by čítala více jak deset panelů a byla vystavěna na holé zemi. Zato mou pozornost upoutaly vedle slunečních kolektorů na ohřev vody, které jsou již řadu let běžným doplňkem každé střechy, fotovoltaické panely umístěné rovněž na střechách rodinných domů. Už loni jich bylo jako hub po dešti a letos se s nimi pytel doslova roztrhl. Kontinuálně také přibývá větrných elektráren, které zdobí kdejaký alpský kopec. (Ano, zdobí, protože svou vertikální linií neruší reliéf krajiny, podobně jako věž kostela.) Mimoto všude, kde to je jen trochu možné, se topí dřevem, bio odpady a všemožnými lokálními zdroji tepla.

Rakušané pochopili. Být nezávislý na centralizovaných zdrojích, které jsou kontrolovatelné kdejakou mocí, je první předpoklad, jak přežít krize dnešní i ty budoucí. V Čechách přistavujeme Temelín. A divíme se, že se Rakušané diví.

    Diskuse
    August 28, 2012 v 12.27
    Dobrý den pane Vyleťale,
    myslím, že historie Rakouska a Českých zemí nebyla zas až tolik společná. Sice jsme měli od roku 1526 společného panovníka nicméně poměry v Rakousku a v Českých zemích byly velmi odlišné. Platili jiné zákony např. Obnovené řízení zemské, jiné daňové předpisy. Například nevolnictví v českých zemích bylo ve srovnání s Rakouskem velmi tvrdé a ke srovnání došlo až v roce 1782. Také se traduje, že daňová zátěž byla v Čechách mnohem vyšší než v Rakousku a že České země v podstatě zaplatili války s Osmanskou říší. K vyšší integraci došlo až v 19. století a to zejména v rámci Rakousko-Uherského vyrovnání.
    I historická zkušenost národa (jestli se to takto dá napsat) byla velmi odlišná. Rakušané byly doma občany první kategorie, měli svojí elitu a i vládnoucí dynastie byla jejich. Češi o svou pozici museli velmi intenzivně bojovat, (mimo jiné s nacionalismem německým – např. spor o Badeniho reformu), jejich elita byla po Bílé Hoře likvidována nebo emigrovala a v teprve době obrození vznikala nová. Vztah ke katolické církvi je v Rakousku dodnes bezkonfliktní a u nás je to, tak jak to je.

    Mějte se hezky
    Hypotetický (ne tak docela) scénář č. 1:
    Mnoho Čechů krade v rakouských obchodech. Obchodníci vyzdobí výlohy cedulemi: "Češi, prosím nekraďte"

    Hypotetický scénář č. 2:
    Mnoho Romů krade v českých obchodech. Obchodníci vyzdobí výlohy cedulemi: "Romové, prosím nekraďte"

    Tak co, jsou Rakušané rasisté? To mě jen tak napadlo. Zmíněný nápis jsem nikdy neviděl.
    PM
    August 28, 2012 v 21.6
    Pane Vyleťale,
    obvzláště vaše recepce austronacionalismu je poněkud nevyvážená.
    Já jsem po přečtení autobiografie T. Bernharda nabyl rozsáhlejších představ o složitosti údělu rakouského občana .........pomyslel jsem si..
    August 28, 2012 v 22.5
    ad Jaroslav Hájek
    K tomu, abychom Rakušany (všechny?!) označili za rasisty ten výrok rozhodně nestačí - což ale nic nemění na tom, že je urážlivý.
    PH
    August 28, 2012 v 22.28
    Po letech vše vypadá idylicky
    Rakušané také germanizovali české země, o potlačování českého školství v severočeském pohraničí ještě ke konci devatenáctého století jsou doklady. Sudetští Němci se za celé první republiky cítili být především Rakušany.
    Sociální byty se stavěly za první republiky i u nás, například v Ústí nad Labem za starosty Pölzla (shodou okolností to byl rozený Rakušan ...)
    MP
    August 29, 2012 v 9.41
    Petrovi Hlávkovi
    Sudetští Němci se nejen během první republiky cítili být především Němci. Ona se dá historicky mnohem snáze hájit téze, že Rakousko-Uhersko rozbili Němci než že oblíbené tvrzení o tom, že to byli Češi. Ostatně, když Mommsen psal o Češích jako apoštolech barbarství a ukončil svůj "čtenářský dopis jednoho Němce" slovy "argumentům české lebky přístupné nejsou, ránám ano", psal to tento svojí humanitou proslulý nositel Nobelovy ceny ve jménu německé kultury, stejné ve Vídni, Berlíně či Praze.
    Rakousko-Uhersko prostě rozbil nacionalismus (hlavně německý, maďarský a český, na konci měl určitý význam i sionismus) a fakt, že v něm bylo velmi málo Rakušanů. Když starý Grillparzer napsal: "Nejsem žádný Němec, ale Rakušan.", měla Vídeň co mluvit o tom, jak její korunní básník blázní.
    Idylické to není ani dnes, nedávno jsem hledal něco k únorovému dekretu a docela mě překvapila míra nacionalistického čtení, kterou jsem našel na rakouských, vesměs oficiálních serverech.
    Stálo by to možná zato, už to ve střední Evropě vyzkoušet bez nacionalismu.
    JH
    August 29, 2012 v 10.55
    Pane Škabraho, souhlasím,
    paušalizovat nelze, a ani to netvrdím, ale jsem rád, že nejsem jediný, komu to připadá urážlivé - a rasistické (v té šíře pojaté definic rasismu), zkrátka ze stejného soudku, jako když český prodavač prohlásí, že "Cigáni kradou", protože on přece má své zkušenosti.
    DU
    August 30, 2012 v 7.55
    Jen Čechy a Rakousko?
    Pane Vyleťale, děkuji za pěkně otevřené téma, které mi hovoří z duše. Jen je velká škoda, že mluvíte jen o Čechách, Rakousku a Slovensku a zcela ignorujete Moravu a Slezsko. Přitom má zejména Morava nejen místně, ale i kulturně o něco k Rakousku blíže než Čechy. Z konce osmdesátých let mám zkušenost, že tehdy čeští emigranti v Rakousku běžně používali název Česko, přitom tehdy v Československu se pro území českých zemí tento název ještě skoro vůbec nepoužíval. Budu rád za vaši budoucí korektnost a snahu o nápravu...
    DU
    August 30, 2012 v 7.58
    Panu Profantovi
    Historicky se určitě snáze dá hájit teze o rozbití Rakousko-Uherska Němci, když vycházíte z českého národovectví. Připomínám jen fakt, že po vzniku Československa v roce 1918 vznikly v reakci na území českých zemí čtyři německé župy, které se chtěli přičlenitr k Rakousku. Včetně území na severní Moravě, ve Slezsku, v severních a jihozápadních Čechách, která s Rakouskem vůbec nesousedila (Sudetenland, Deutschböhmen a Böhmerwaldgau).
    MP
    August 30, 2012 v 10.52
    Davidovi Ungerovi
    potíž byla v tom, že jaksi chybělo to Rakousko, ke kterému by se mohli ty německé župy přičlenit, protože tím nemohla být ona nově vznikla malá republika a Dunaji. Ta také přijímala podobné snahy se značnými rozpaky.
    Jde o to, že v roce 1918 nikdo Rakousko nerozbil, tehdy se jen rozpadlo po prohrané válce -- nerozbila ho ale ani vojska vítězů, většina monarchie byla na konci války ještě schopna obrany.
    Rakousko rozbil mnohem dříve vznik moderních národů a neschopnost staré říše na to reagovat -- c. grano salis ho rozbilo nepřijetí nějaké analogie Palackého návrhu ústavy. A to proč říkám, že se by se dala hájit spíše téze, že ho rozbili Němci souvisí s faktem, že německý nacionalismus (a maďarský) byl od napoleonských dob nacionalismus národního státu, ve kterém vedoucí národ nejvýše toleruje menšiny. Češi se tomuto pojetí dlouho bránili: Jungmann, Bolzano, Palacký, Adler -- ti všichni usilovali o pojetí českého nacionalismu v rámci mnohonárodnostních Čech a zároveň mnohonárodnostního Rakouska. A když čtete dobové politické programy, úvahy atd., vidíte, jak o to česká politika a čeští myslitelé (někteří ovšem psali jen v němčině) bojovala, jak se bránili tomu spojení suverénní národní stát. Podlehli mu nejméně o půl století později než rakouští Němci. V tomto smyslu Češi Rakousko nerozbili, oni z něj odešli po tom, co se ho hodně dlouho snažili udržet jako stát, ve kterém by mohli žít.
    Mimochodem, abych předešel nedorozumění. Mluvím o Češích, nikoliv "a o Moravanech a Slezanech", protože ti se nikdy významně neidentifikovali jako moderní národ. V druhé polovině 19. století se na zemí království, markrabství i vévodství rozšířil Palackého český národ (w Čechach i w Morawě), jeho politické a kulturní dominanci konkuroval jen německý národ. Tedy dominanci toho, že se lidé identifikovali jako Češi v té či oné zemi koruny,, nikoliv nějaké dominanci Čechů z Čech vůči Moravanům a Slezanům.

    + Další komentáře