Poznat cizí zemi hlouběji než jen jako oblíbené místo letní dovolené vybízí ke srovnání s domovinou. Je-li takovou zemí Rakousko, s nímž nás pojí společná minulost i srovnatelná velikost, dostává možnost srovnání zvláštní smysl. Tráví-li pak někdo v Rakousku svoji dovolenou pravidelně, přičemž předtím v něm řadu let žil jako běžný občan, lze srovnání jen stěží odolat.

Do Rakouska jsem přišel jako emigrant v roce 1988. Éra komunismu se blížila ke svému závěru, leč málokdo to tenkrát tušil. Bylo mi 34 roků a můj pobyt v Rakousku se protáhl na celých 10 let. Když jsem po prvních nesmělých krůčcích začal neznámému světu více rozumět, povšiml jsem si zvláštního vnitřního nutkání. Ožívalo ve mně něco, co jsem znal z vyprávění svojí babičky. Byla narozena v roce 1888 a nejvnímavější léta prožila ještě za Rakousko-Uherska. O společnosti, jíž jsem se pomalu stával součástí, jsem mnoho nevěděl, a přesto mi nebyla cizí. Lidé na ulici, na cestách a vlastně při každé příležitosti se zdravili, domky byly v krajině posazeny jak hříbky v kapradí a všudypřítomná ohleduplnost dávala tušit, že tady se nejen žije, ale i nechává žít. Byl to svět, o němž mi vyprávěla babička. Ten, který mistrně popsal rakouský žid Stephan Zweig ve své poslední knize Včerejší svět.

Na životě emigranta není dnes už nic zajímavého. Pro mne je však podstatné, že nic z toho, co v počátcích emigrace utvářelo můj obraz o Rakousku, jsem dosud nemusel škrtnout. Žít a nechat žít, všestranná uměřenost a umírněnost, to jsou velké devizy Rakušanů.

Najde-li emigrant cestu zpět do své domoviny, obvykle tomu ve chvíli rozhodnutí neřekne jinak nežli návrat. Teprve později pochopí, že se nikam nevrátil, že emigroval podruhé. Rozčarován domácí nevraživostí se utěšuje myšlenkou, že se za těch nemálo let v jeho otčině mnohé změnilo. Brzy však přijde na to, že kromě formální stránky věci, která je patrná na první pohled, se nezměnilo vůbec nic. Změnil se on. Zvykl si na jiné chování a na jiný způsob komunikace. Pravidelně předvídá něco jiného, než s čím se setkává. Nakonec pochopí, že už nikdy nedokáže být tím, čím byl dříve, a na zemi svého původu se už navěky bude také dívat zvenčí.

Jde-li o někdejší exil v Rakousku, přidává se k tomu palčivá a neodbytná otázka: proč jsou poměry v Rakousku a Čechách tak odlišné, když jsme po staletí vyrůstali vedle sebe a pospolu? Proč se u nás tolik krade a v Rakousku — nebýt cizinců z východní Evropy — téměř ne? Proč je u nás tolik špíny a odpadků a v Rakousku nikoliv? Proč se u nás tak brutálně rozbíjí zbytky i tak neduživého sociálního státu a v Rakousku se totéž dělá citlivě a s ohledem na to, že takto to stejně do nekonečna nepůjde?

Co se nám podařilo bez Rakouska

Nic naplat. Všechny ty otázky se nakonec scvrknou do jedné jediné: Bylo rozbití Rakousko-Uherska, na němž měli Češi svůj nemalý podíl, správné?