Sobotní Lidové noviny přinesly poměrně nudnou anketu, se kterými se ještě v příštích týdnech a měsících roztrhne pytel: kdo by měl být budoucím českým prezidentem. Poctivě jsem si jí nakonec přečetl, člověk na to ještě nemá věk, ale co kdyby mne tam někdo navrhl, ať pak nejsem zaskočen otázkami novinářů. O mně tam nebylo ani slovo, přesto mě potěšila odpověď Arnošta Goldflama. Režisér a dramatik teď bydlí v Praze, kam se přestěhoval za rodinou, a protože rekonstruuje vlastní byt, tak bydlí u tchána, přesto i v těchto polních podmínkách přišel s geniálním tipem. Budoucí prezidentkou by měla být Eliška Wagnerová, do tohoto úterka místopředsedkyně Ústavního soudu.

Skoro mě mrzí, že to napadlo A.G. a ne mě, ale to se mi stává pořád, že má někdo lepší nápady, než já. Eliška Wagnerová je teď populární, protože se jasně vyjádřila k asociálním škrtům této vlády. A Petr Nečas, tohoto času premiér, to nepochopil a myslí si, že Wagnerová nemá ráda úspory, zřejmě že je nešetrná hospodyňka, a že kdyby nebylo jejího manžela novináře Arnošta Wagnera, tak by nejspíš i se soudcovským platem umřela hlady, protože by všechno rozfofrovala, jak by možná řekl ještě hezky po brněnsku Goldflam. V tom a mnohém dalším se s předsedou vlády neshodneme. Elišce Wagnerové přece nevadí, že v ekonomickém nečasu nechtějí být politici do větru. Ať jsou pragmaticky usedlí a kožení, ale nemůžou přece říkat, že statistiky a čísla vítězí nad lidským životem a jeho důstojností. Nejde mrazit důchody tak intenzivně, až důchodci při nějaké silnější zimě opravdu zmrznou, protože nebudou mít na plyn. K čemu nám bude vyrovnaný rozpočet a nejnižší míra zadlužení v celém kosmu, když se nebudeme schopni podívat jeden druhému do tváře, protože jako hyeny budeme silnější požírat slabší? Chceme odpovědnost a dobrou fiskální politiku, jak se říká, ale jistě ne za cenu obětí nevinných a bezmocných, když mocní a vinní ze systému škrtů bobtnají k prasknutí.

Třeba to tak není, ale mám z Wagnerové pocit, že jí jde v debatě o návrat k podstatě politiky, definování toho, proč jsme spolu v jedné společnosti a co jsme ochotni udělat pro druhé a co už ně. Toto jsou úvahy, které za poslední roky z veřejné diskuse vypadly, a které by se měly vrátit na stůl. Nemáme stát pro stát, jak nám mezi řádky říká tato vláda, která prý bojuje proti rozbujelému státu, přičemž z něj vytvořila kabinetní partu krizových manažerů, kteří vyměnili slovo „člověk“ za slovo „produkt“.

Eliška Wagnerová, vím já a Goldflam, by byla dobrou českou prezidentkou, umí přemýšlet o důležitých věcech v kontextu, nebojí se činovníků omílajících do kola své pragmatické pravdy (neplatí jen pro českou pravici, ale samozřejmě i pro stejně technokratickou levici) a má šarm. Vím, že to tak nedopadne a Eliška Wagnerová by možná ani kandidovat nechtěla, protože si zvykla na Brno a to se člověku nechce stěhovat do Prahy a ještě do hradu s takovým pohlednicovým výhledem, ale kdyby tu ta možnost byla, můj hlas by v té volbě měla.