Ukončení izraelsko-palestinského konfliktu vyžaduje bolestný kompromis

František Kostlán

Izrael by musel ustoupit v otázce hranic - zrušení většiny osad a stažení ze všech okupovaných území - a východní části Jeruzaléma, Palestinci ve věci požadavku návratu uprchlíků do Izraele. Pak by byl možný nějaký kompromis.

Píše a hovoří se o výměně izraelského vojáka Gilada Šalita za 1 027 palestinských vězňů. Celosvětový zájem o tento příběh je pochopitelný, protože ve stojatých vodách Mrtvého moře se alespoň zdánlivě cosi pohnulo. A o dobré příběhy je koneckonců nouze. Pro nápravu následků vzájemného konfliktu a nevraživosti mezi Palestinci a Izraelci však tento příběh neznamená nic, protože jeho podstata patří k překážkám vzájemného urovnání.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Palestinci slaví, pochopitelně, vždyť dokázali pohnout zeměkoulí: s teroristy z Hamásu se najednou nejen mluví, ale propouští se jejich bratři a sestry ve zbrani. I v Izraeli se slaví, tedy alespoň Giladovi blízcí a zastánci jeho výměny za vězně. Příbuzní obětí teroristických útoků naopak propuštění vrahů jejich blízkých odsuzují. Také pochopitelně.

Co je na celém blízkovýchodním konfliktu včetně tohoto příběhu mrazivé, je právě ona vše prostupující pochopitelnost.

Filozofie odplaty

V roce 2006 vtrhla izraelská armáda kvůli dvěma (třem?) svým vojákům, které zajal Hizballáh, do Libanonu. Tehdy se ještě s teroristy nevyjednávalo, ale proti nim bojovalo. Filozofie odplaty vládla blízkému východu, bez ohledu na to, na jaké straně hranice kdo stál. Jako dobré řešení se jevilo řinčení zbraní. Izrael nedosáhl ničeho, neodstranil nebezpečí útoků na severu země, ani neosvobodil své vojáky.

V této tzv. Druhé libanonské válce během 34 dnů zemřelo na obou stranách izraelsko-libanonské hranice více než 1 200 lidí, převážně civilistů. Izraelští vojáci za sebou (nejen) v libanonské společnosti zanechali hlubokou brázdu nepochopení či rovnou zášti, vypěstovali si další nepřátele. 

Izraeli se touto válkou během několika dnů podařilo to, o co Hizballáh po léta marně usiloval. Mnozí Libanonci, kteří původně s izraelskou politikou sympatizovali, se během konfliktu  přiklonili na stranu Hizballáhu. A to napříč společností, počínaje některými libanonskými křesťany a konče do té doby umírněnými muslimy.

Fanatici na obou stranách jásají

Nyní Izrael kráčí stezkou druhého extrému. S citátem z Talmudu na rtech - kdo zachrání jednoho člověka, zachrání celý svět - zachránil svého vojáka. A to tak, že pustil na svobodu vězně, z nichž někteří vzápětí prohlásili, že ve svém způsobu boje (vraždění nevinných civilistů) budou pokračovat. Záchrana celého světa si tak nejspíše vyžádá zánik více (celých) světů, za předpokladu, že platí zrcadlový obraz onoho starodávného rčení.

Fanatici na obou stranách jásají, emoce rostou, další boj je jistý a prosazovat se v něm bude jediná správná pravda - také na obou stranách a vždy proti straně druhé. Toto izraelsko - palestinské, neustálé a opakované živení vzájemné nenávisti a koloběh následných konfliktů je přesným opakem toho, co by tento pranepatrný prostor na zeměkouli potřeboval. Co by potřebovali nezfanatizovaní lidé na obou stranách, toužící po klidném životě beze strachu a nekonečné bídy.

Mezi dvěma právy

Název či označení této potřeby si vypůjčím od člena izraelského hnutí za mír, spisovatele Amose Oze: Bolestný kompromis. Po tomto způsobu řešení volá v eseji nazvaném Mezi dvěma právy. (Jak vyléčit fanatika, nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka, 2006.)

„Kdo z těchto dvou je v právu? Právě tuhle otázku si okamžitě položí všichni Evropané: levičáci, liberálové, intelektuálové, všichni ti, co to s námi myslí dobře. Kdo z těch na plátně je v právu a kdo je padouch…“ Jindy je to jasné, ale když „dojde na základy střetů mezi Izraelem a Palestinci, věci se začnou komplikovat. Osobně vám je bohužel neusnadním tím, že bych jedny označil za anděly a druhé za ďábly a řekl: stačí, když podpoříte ty první, a vítězství dobra je zajištěno. Izraelsko-palestinský konflikt není western. Není to boj mezi dobrem a zlem, ale spíše tragédie v tom nejstarším a nejvlastnějším smyslu slova: totiž střet mezi jedním a druhým právem, střet mezi jedním silným, historicky podloženým a přesvědčivým nárokem a velmi odlišným, ale o nic méně přesvědčivým, o nic méně silným lidským nárokem druhým,“ píše Amos Oz v eseji.

Více empatie

Podle Oze spočívá základ oné tragedie v tom, že na stejné území vznášejí legitimní a pochopitelné nároky obě strany. A právě to je hlavním důvodem k jím navrhovanému řešení. Jedinou smysluplnou alternativou k válce či terorismu je bolestný kompromis, v němž každý ustoupí tak, aby se ten druhý cítil alespoň přijatelně. Nemusejí se milovat, ale žít vedle sebe v míru, říká Amos Oz.

K tomu je vedle ústupků třeba i hodně empatie, k níž se ovšem lze dobrat skrze vlastní neštěstí, dovoluji si dodat.

Amos Oz navrhuje dva státy, jejichž území by se odvíjelo (zhruba) od hranic v roce 1967, od dohody o svatých místech, s východním Jeruzalémem jako palestinským hlavním městem, a s tím, že uprchlíci z roku 1948 by se nemohli do Izraele vrátit, nebo jen málokterý z nich, právě tak jako by s nevraceli uprchlíci židovští (po válce o nezávislost) do svých dřívějších domovů v arabských zemích, odkud se museli klidit ze strachu o život a většinou tam zanechat celý svůj majetek.

Izrael by tedy musel ustoupit v otázce hranic (zrušení většiny osad a stažení ze všech okupovaných území) a východní části Jeruzaléma, Palestinci ve věci požadavku návratu uprchlíků do Izraele. Pokud by se bolestný kompromis povedl, věří Oz v brzkou ekonomickou spolupráci a zavedení společné měny obou států.

Padouch i hrdina…

Nám, westernu chtivým Evropanům (a Američanům), se to může jevit jako trestuhodná naivita, jelikož by neprohrál zloduch a nevyhrál ten dobrý. (V odlehčeném pojetí se to ovšem může líbit obdivovatelům našeho slavného filmu Limonádový Joe, z něhož víme, že padouch a hrdina jsou jedna rodina.)

Ve skutečnosti však jde o hlubokou myšlenku, mnohem žádoucnější než záštiplné přetahování o „pravdu“ v rámci filozofie odplaty, vedoucí k ozbrojeným konfliktům, terorismu a únosům vojáků (a vůbec lidí z druhé strany), z nichž se na blízkém východě právě stal výnosný kšeft.

Pravda je jen jedna a každá ze znepřátelených stran „vlastní“ její část (již ovšem pokládá za pravdu celou). Bolestný kompromis je krokem ke spojení těchto částí v celek, tedy k nalezení pravdy. Tato bolest však bude - opět pochopitelně - mnohem méně zraňující než ztráta nejbližších či ztráta dobytých území. A je načase, aby to začali chápat i všichni zúčastnění.

    Diskuse
    October 19, 2011 v 10.16
    Proč nazýváte ústupkem naplnění zásady, že mají být vrácena území, která jsou okupována cizí mocí v rozporu s mezinárodním právem?
    FK
    October 19, 2011 v 18.55
    Milan Znoj -
    Pro řešení tohoto konfliktu je mezinárodní právo naprosto nepodstatné. Kdyby bylo podstatné, je konflikt dávno vyřešen.
    Vyřešit jej musí politici, na základě toho, co si přejí jejich voliči.
    Snad se shodneme na tom, že mnozí Izraelci to za ústupek považují, a to nehovořím jen o osadnících.
    Je zde tato posloupnost: jejich pohled na věc je důležitý, oni to často považují za ústupek, ztráta území a východního Jeruzaléma pro ně bude bolestná. Pokud se najde dostatek lidí, kteří to takto prožívají a přesto budou s bolestným kompromisem souhlasit, jsme na dobré cestě.
    Dnes je můžete z pozice onoho Evropana napomínat donekonečna, aby se řídili mezinárodním právem, ale život jde jinudy.
    Mezinárodní právo by samozřejmě mělo nastoupit poté, kdy se lidé, Palestinci i Židé, rozhodnou.
    October 19, 2011 v 20.55
    Oceňuji Vaše přiznání, že mezinárodní právo je „zde“ naprosto nepodstatné. Potvrzuje to i Vaše dojemná, ale zbytečná naděje na závěr, že se „zde“ mezinárodní právo dostane ke slovu až, když se konflikt vyřeší. V tom případě je ale opravdu úplně nanic. Právo má řešit konflikty, pokud jsou konflikty vyřešeny, slouží jen k vylepšení kádrového profilu. Nicméně odmítnutí mezinárodního práva má své konsekvence, právě mezinárodní právo totiž umožňuje stanovit, kdo je agresor a kdo oběť, co je okupace a co osvobození, a v neposlední řadě, co je porušování lidských práv a co lze dělat v mezinárodních vztazích na jejich obhajobu. Možná máte pravdu, že jsou to mudrlantské řeči Evropanů a že „zde“ nemají žádný význam, ale pak je otázka, co „zde“ má význam. To, co navrhujete je mnohem horší, nabízíte jako kritérium „základní pocity národů a jejich přesvědčení“ a potom doufáte, že se odněkud snese kompromis mezi nimi. Kde by se vzal? Nezlobte se, ale to dám raději přednost evropským hodnotám mezinárodního práva. Mám totiž jisté obavy z toho, co se může na zem snést tam, kde jsou kritériem správnosti chování „bytostné pocity národů“ – kompromis to fakt nebývá.
    FK
    October 19, 2011 v 23.10
    Nic nepřiznávám a nic nenabízím. Na rozdíl od vás nepopisuji teorii, ale realitu, toť vše. Když tedy je zde mezinárodní právo tak podstatné, proč není ten konflikt dosud vyřešen? Stačilo přeci již před desetiletími věc pojmenovat podle práva a mohli jsem prožívat zlaté zítřky.
    Také bych byl rád, kdyby mezinárodní instituce a právo byly méně impotentní, než dosud, ale realita je jiná. Dokud nebudou chtít něco změnit ti lidé sami, nic se nezmění. Na blízkém východě právě tak jako kdekoli jinde. Můžete stokrát podle práva pojmenovat ten který akt, a na věci to nic nezmění, jelikož lidé to vidí jinak.
    Spor mezi Palestinci a Izraelci nevyřeší žádný soud, žádné právo, žádná OSN, ani kdyby ustavila palestinský stát přes odpor Izraele. Nenávist a její produkty tam zůstanou.
    Ke kompromisu se lidé nedopracují tím, že se někde jinde cosi odhlasuje či zvenku pojmenuje, musejí se k němu probolet přes své zkušenosti.
    Amos Oz má pravdu, nedostatek empatie Evropanů je do očí bijící. Díky za potvrzení.
    October 20, 2011 v 9.51
    Amos Oz je tedy kladný hrdina, nebojí se kritizovat Izrael. Ale je to kritika dle "mírného pokroku v mezích zákona". Takový postup je ale podle málo empatických Evropanů nedostatečný, ti by chtěli prosadit mezinárodní právo. To se ovšem nemůže na Izrael vztahovat. Rozumím tomu takto dobře?
    Pak mě ale napadá, proč by se na Izrael nemělo vztahovat mezinárodní právo, kdežto na jiné státy ano? "Humanitární bombardování" v Srbsku nezanechalo nenávist? Spíše by jste mohl napsat, že díky spojenectví Izraele a USA, je dovoleno Izraeli bezprecedentně porušovat mezinárodní právo a mohl jste si odpustit tu omáčku okolo toho.
    Jenže neměření stejným metrem vidí všichni a dává jim to negativní příklad. Navíc se to Američanům i Izraelcům vrací, protože každá jejich akce vyvolává reakci. Budˇme jen rádi, že vámi vychvalovanou empatii neprojevili USA za druhé světové války. Ještě že nečekali, až se s Němci dohodneme.
    VF
    October 20, 2011 v 10.13
    Základní a vpodstatě jedinou jednotící myšlenkou všech Židů při vzniku státu Izrael bylo: 'už nikdy jako ovce!'
    [Téměř jedinou proto, protože jinak, ideově, je židovská společnost zcela různorodá(!), takže odkazování na názory kterýchkoliv židovských fundamentalistů (jak to antisionisté dělají často) je zcela nesmyslné].
    I dnes je sebeurčení a obranyschopnost Izraele jejich základním postojem při všech jednáních a toto pochopitelně nepovažují za věc o níž lze jednat.
    P. Znoji,
    mezinárodní právo má jen ambice(!) stanovit, kdo je agresor a kdo oběť, co je okupace a co osvobození, a v neposlední řadě, co je porušování lidských práv a co lze dělat v mezinárodních vztazích na jejich obhajobu. Ale jen někdy to umožňuje! (viz poznámka na závěr).
    Kritérium „základní pocity národů a jejich přesvědčení“ a "potom kompromis mezi nimi" podsouváte jen proto, abyste je mohl vyvracet.
    Jestliže je mezinárodní právo impotentní dnes, kde berete jistotu, že nebude impotentní až bude Izrael připraven o svou (aspoň jakous takous) obranyschopnost? Prosazování "Evropských hodnot mezinárodního práva" na Blízkém Východě na úkor obranyschopnosti Izraele je mnichovanstvím nejhrubšího zrna. Buď jste naivní (naivita smrtící) nebo zlovolný, nebuďte ale smutný, je vás takových hodně.

    (Podstatná poznámka: "důležitým znakem mezinárodního práva je decentralizovaný výkon donucovacích pravomocí subjekty mezinár. pr. (tj. samotnými státy); i případně uložené kolektivní sankce jsou natolik závislé na mimoprávních (politických) okolnostech, že se uplatňují nepokrytě selektivně; proto je (logicky) mezinár. pr. nadále odkázáno především na dobrovolné plnění ze strany subjektů.)
    October 20, 2011 v 10.24
    Pane Friči, jestliže někteří na dodržování práva kašlou, tak se na to mají vykašlat všichni? S tímto názorem někomu vyčítáte mnichovanství?
    VF
    October 20, 2011 v 10.38
    Nic takového jsem nenapsal!!
    Znovu jednu myšlenku zopakuji, víceméně jen obrátím slovosled (podmínky, důrazy):
    pokud by mezinárodní právo nebylo impotentní, právě Izrael by na ně mohl více spoléhat a méně by byl nucen udržovat svoji obranyschopnost jako nevyhnutelnou podmínku své existence.
    October 20, 2011 v 10.49
    Stavíte tím Izrael do role oběti a s tím nesouhlasím. Právě Izrael a ještě víc USA, jsou viníky nevymahatelnosti mezinárodního práva. Jim se to nejvíce hodí.
    VF
    October 20, 2011 v 11.1
    Podle vás, když Izrael nestavím do jednoznačné role agresora ...
    (a to skutečně nestavím), tak jej stavím do role oběti?
    To si to náramně zjednodušujete!
    Znovu a znovu a znovu:
    vina Izraele na nevymahatelnosti mezinárodního práva spočívá jen v tom, že odmítá hrát roli okleštěného Československa po Mnichově.
    + Další komentáře