Doufejme, že Řekové budou mít dost rozumu a síly aby poslali ministry i s jejich nesmyslnými nápady tam, kam patří...
Je to klasický program strukturálního přizpůsobení podle Washingtonského konsensu a to nikdy nikde nevedlo k ničemu jinému, než k dalšímu zhoršení situace. Zbídačování národů ve prospěch bank povede jen ke vzrůstu napětí. Obávám se, že pokud tak budou evropští státníci pokračovat, jde o začátek konce nejen Eurozóny ale celé EU. Se všemi důsledky, které z toho plynou...

Jako Washingtonský konsensus to vskutku vypadá, ale chybí zde ještě požadavek, resp. příkaz, aby se řecká ekonomika přeorientovala pouze na odvětví, jež mohou přinést krátkodobý zisk - v tomto případě tedy nejspíše pronájem a údržbu lodí, výrobu exkluzivního potravinářského zboží a turistický ruch. Zejména z MMF už takové požadavky zazněly, právě ministři eurozóny je ale zavrhli jako předčasné ... což ovšem neznamená, že to tím za pár měsíců neskončí. MMF také doposud volí mnohem citlivější způsob „doporučování“, než jaký praktikuje v rozvojových zemích. Požadavek na likvidaci zpracovatelských kapacit a reorientace přímo na export vytěžených surovin či čerstvě sklizených zemědělských plodin by mu u evropského státu asi přeci jen neprošel.

Být Řekem, možná bych se neudržel a napsal bych panu Keesovi de Jager, ať si nejprve seškrtá a restrukturalizuje ta svá obtloustlá ústa. Takhle se jen nezdržím poznámky ke svému obsedantnímu železničnímu tématu: už loni se vyjednávalo o prodeji Řeckých železnic čínskému gigantu COSCO. Nakonec to utichlo, ale škrty, které následovaly, si tady sotva dovedeme představit: na Peloponésu velkém jako Morava zůstalo jen okolo 25 km provozované železnice a zrušeny byly veškeré mezinárodní spoje, čímž se Řecko postavilo po bok albánskému unikátu. Čerstvě opravená trať do Nafplia zarůstá -- a za chvíli ani nemusí být co privatizovat...

Držím Řecku palce a přeju si, aby nepodlehlo diktatuře kapitálu. Kdyby náhodou vláda zapomněla, kdo ji zvolil, doufám, že Řekové budou mít sílu opět vyjít v milionech do ulic a že se jim podaří takovou vládu svrhnout. Jemn je třeba podotknout, že je to vláda socialistická.

Dokud nevznikne uvědomělý občan eurozóny, budou mít globální korporace volné ruce ke ždímání a zneužívání kohokoliv. Řecko, Irsko Portugalsko, ale už i pobaltské země jako Litva, to všechno jsou příliš malé státy, než aby se postavily globálním tyranům. Chce-li existovat EU, a její euro, budou muset její občané přestat věřit, doufat a držet palce, ale musí začít aktivně projevovat solidaritu mezinárodně. Konkrétně tedy jít do globálního sociálního boje. Proto kupříkladu ne privatizovat, což jen zvyšuje státní dluh, ale naopak převádět do veřejného vlastnictví. Bez mezinárodní solidarity totiž nakonec do sítě světových vyžírků spadnou i mnohem větší státy. Osobně jsem pro cestu formou neuznávání dluhů. Pro začátek třeba alespoň těch, kde už byla jistina nominálně splacena.

Proč, pane Hošku, i ze shody uděláte rozpor? Podepsal bych vše, co říkáte v posledním příspěvku. O totéž mi šlo v mém posledním. Zbytečně píšete, že "občané musejí přestat věřit, doufat, držet palce". Když to budou činit, budou dělat přesně to, co Vy si přejete. Ta Vaše absolutní, ničím neodůvodněná konfliktnost je typický projev rozvrácené neoliberální společnosti, ve které je ctností boj všech proti všem. My potřebujeme solidaritu.

Co vlastně hrozí Řecku, pokud státní dluh prostě škrtne?

Půjčovat si na splacení dluhu je každopádně hovadina a všechny dobrodince, kteří si chtějí Řecko rozporcovat, by měli Řekové rázně vykopnout.

Předpokládám, že v Řecku existuje skupina boháčů, do jejichž kapes peníze z řeckého státního rozpočtu odtekly, podobně jako se to děje i u nás, takže čistě podle zásady „Co bylo ukradeno, musí být vráceno,‟ by bylo vhodné splatit státní dluh z jejich majetků. Obávám se nicméně, že prokázat skutečným viníkům řecké krize u řádného soudu, co nakradli, bude problém, a nějaké velké znárodňování stylem Vítězného února by snadno natropilo víc škody než užitku; rozhodně by nezapůsobilo dobrým dojmem. Velkou mezinárodní podporu by asi Řecku nezískal ani marxistický program spravedlivé společnosti, ale když není v módě rudá, možná by šlo zkusit zelenou.

Co kdyby se Řekové pustili do práce na udržitelném hospodářství? Za radikální opozici proti Mezinárodnímu měnovému fondu by pravděpodobně zaplatilo ztrátou většiny mezinárodního obchodu, takže by tak jako tak muselo usilovat o soběstačnost. Snižování spotřeby na udržitelnou úroveň by si tak jako tak vynutila obchodní a finanční válka, v níž by se Řecko ocitlo. Důrazem na životní prostředí by v dnešním světě mohlo získat významnou podporu světových intelektuálů, ba snad i veřejnosti, a tak čelit pomlouvačné kampani finančníků. Při troše štěstí by to mohlo vést až k nabídkám nových technologií a módě jezdit do Řecka budovat lepší svět.

Problémy s mezinárodním obchodem a s životní úrovní by se podobaly tomu, co známe z dob socialismu. Řecko by ovšem nemělo zapotřebí uzavírat hranice, aby z něj neutíkali Řekové: I kdyby se pro zelený program nenadchl celý národ a někdo utíkat chtěl, o uzavření hranic by se postarali sousedé. A kdyby přece Řekové ve větší míře odcházeli, na druhém břehu Středozemního moře bojuje o přežití spousta lidí, kteří rádi přijdou, stačí pro ně poslat pár slušných lodí, nebo dokonce jen otevřít přístavy.

Vždycky, když mi kdysi ve škole vykládali, jak řeší dialektický materialismus sporné otázky buržoazní teorie, ať už šlo o ekonomii, filozofii, historii nebo cokoliv jiného, ohromně mě bavil základní princip dialektické metody: Obě strany sporu se mýlí, protože obě mají pravdu. Nemohu nyní neuplatnit dialektickou metodu na spor Ivana Štampacha se Stanislavem Hoškem.

Pravda, můj postřeh není příliš objevný, když toho, že se v zásadě shodnou, si už povšiml Ivan Štampach. Má naprostou pravdu, že Řekové potřebují naši solidaritu, stejně jako má naprostou pravdu Stanislav Hošek, že jenom držet palce jim moc nepomůže. A nám taky ne.

Musíme být solidární s Řeky, protože jejich problémy jsou stejné jako naše, jejich boj je náš boj a jejich porážka bude naší porážkou. Nesmíme dovolit Evropské unii finanční okupaci Řecka, protože je to naše Unie, jejich politiku určují naši politici, a nejen že jejich zločiny vůči Řekům budou naší vinou, ale také to, co dělají Řekům, provedou i nám. Co se děje v Řecku, a teď už i v Irsku a Portugalsku, je jenom špička ledovce, který právě potápí celou Evropu. Vláda našich věcí je v rukou finančních elit, a já teď mohu díky Španělům, kteří rázně vystoupili za skutečnou demokracii, ještě jednou zavzpomínat na mládí, a co mi tenkrát lili do hlavy, doslovnou citací Klementa Gottwalda: U Madridu se bojuje za Prahu.

Potřebujeme demokratizovat Evropskou unii: Přinejmenším zbavit moci všechny ty komise a rady, posílit Evropský parlament, a samozřejmě si dát dobrý pozor, koho do něj volíme. Přímo u nás doma, a to je to, čím bychom se teď měli hlavně zabývat, zatímco v čase odpočinku budeme držet palce a fandit Řekům, Irům, Portugalcům a Španělům, potřebujeme zbavit moci současné vládce, dát si dobrý pozor, koho si volíme do parlamentu, a taky co tam potom provádí, a demokratizovat náš vlastní stát přinejmenším tím, že si konečně vynutíme obecné referendum, které máme v ústavě.

Předpokládám, že jsem se stále nezpronevěřil metodě dialektického materialismu a jenom opakuji, na čem se Ivan Štampach a Stanislav Hošek shodnou. Nemýlím se?