Egyptské protesty, střety i násilí dominují ve zpravodajství už více než týden. Co věcného mohlo být řečeno na základě podložených informací, řečeno bylo. Tematických zpráv, reportáží i přímých přenosů je více než dost. Troufám si přesto tvrdit, že nikdo z nás — novinářů, analytiků a pozorovatelů — neví, jak se situace vyvine v nejbližších dnech. A co je důležitější, ať se vyvine tak, nebo onak, nebude ani po oněch dnech moudřejší: Husní Mubarak může odstoupit. Ale co pak? Jak bude probíhat, a především, jaké důsledky přinese předání moci v prvních dnech, jaké v následujících týdnech a jaké dlouhodobě? Anebo vydrží. Avšak co dál? Možností jsou desítky a s každým dalším opatřením případně nastoupivší garnitury přibudou nové.

Nechci se proto připojit k tvůrcům předpovědí dalšího vývoje. Rád bych však vyslovil tři poznámky k jiné rovině problému, která dík jeho důležitosti vznikla — k podobě diskuse, která se o tématu u nás, to jest v českém prostředí, vede.

První poznámka souvisí s výše nastíněným: nejenže nevíme, co bude — stále víme také jen velmi málo o tom, co ve skutečnosti bylo a je. Přestože čteme o egyptském dění stále den za dnem desítky článků, analýz a reportáží, nevíme téměř nic o obsahu jednání, která se zástupci Mubarakova režimu vedou zahraniční diplomaté. Neznáme patřičně postoj egyptské armády. Nejsme s to odhadnout, jaký vliv mají dnes jednotlivé liberální skupiny a jaký Muslimské bratrstvo; jaké dlouhodobé cíle mají ti, kdo v nich rozhodují, ani zdali je mobilizace stoupenců režimu spontánní, nebo organizovaná, anebo zaplacená.

V Egyptě panuje revoluční situace. Jsme schopni identifikovat obecné příčiny i konkrétní počátky. Těžko však zhodnotit její hloubku, důslednost (přejí si například protestující znárodnění turistického průmyslu?) či to, jak se s odporem k režimu identifikuje třeba obyvatelstvo na jihu či ve střední části země.