Egyptské protesty, střety i násilí dominují ve zpravodajství už více než týden. Co věcného mohlo být řečeno na základě podložených informací, řečeno bylo. Tematických zpráv, reportáží i přímých přenosů je více než dost. Troufám si přesto tvrdit, že nikdo z nás — novinářů, analytiků a pozorovatelů — neví, jak se situace vyvine v nejbližších dnech. A co je důležitější, ať se vyvine tak, nebo onak, nebude ani po oněch dnech moudřejší: Husní Mubarak může odstoupit. Ale co pak? Jak bude probíhat, a především, jaké důsledky přinese předání moci v prvních dnech, jaké v následujících týdnech a jaké dlouhodobě? Anebo vydrží. Avšak co dál? Možností jsou desítky a s každým dalším opatřením případně nastoupivší garnitury přibudou nové.

Nechci se proto připojit k tvůrcům předpovědí dalšího vývoje. Rád bych však vyslovil tři poznámky k jiné rovině problému, která dík jeho důležitosti vznikla — k podobě diskuse, která se o tématu u nás, to jest v českém prostředí, vede.

První poznámka souvisí s výše nastíněným: nejenže nevíme, co bude — stále víme také jen velmi málo o tom, co ve skutečnosti bylo a je. Přestože čteme o egyptském dění stále den za dnem desítky článků, analýz a reportáží, nevíme téměř nic o obsahu jednání, která se zástupci Mubarakova režimu vedou zahraniční diplomaté. Neznáme patřičně postoj egyptské armády. Nejsme s to odhadnout, jaký vliv mají dnes jednotlivé liberální skupiny a jaký Muslimské bratrstvo; jaké dlouhodobé cíle mají ti, kdo v nich rozhodují, ani zdali je mobilizace stoupenců režimu spontánní, nebo organizovaná, anebo zaplacená.

V Egyptě panuje revoluční situace. Jsme schopni identifikovat obecné příčiny i konkrétní počátky. Těžko však zhodnotit její hloubku, důslednost (přejí si například protestující znárodnění turistického průmyslu?) či to, jak se s odporem k režimu identifikuje třeba obyvatelstvo na jihu či ve střední části země.

Druhá poznámka se týká mnohosti rozměrů, jež problém přináší: tak jako v případě palestinsko-izraelského dění podléháme asi přirozenému publicistickému sklonu směšovat tři přístupy, které věda o mezinárodních vztazích učí oddělovat — obecný rozměr mezinárodní politiky, rozměr kontextu dané situace a rozměr lidskoprávní, v přirozenoprávním pojetí. Soudím, že nepomáhá k pochopení situace, pokud se smíchá v jednotlivých argumentech (ne v jednotlivých textech!) realistický kalkul zainteresovaných vlád, které odhadují dlouhodobé důsledky pro vývoj regionu a svých zájmů, sociologizující vhled do stavu egyptské společnosti a mravnostně pojatý odsudek či apelace na jednotlivé aktéry.

Každý z těchto pohledů má svoji váhu a jistě se dají kombinovat. Pokud se ovšem rozličnost nabízejících se úhlů vnímání nezohledňuje, vznikají texty, jež na rozebírané či komentované látce pouze prezentují autorův postoj nebo světonázor.

A ještě za třetí: s přihlédnutím ke dvěma předchozím bodům je myslím dobré si uvědomit, že se na dění v Egyptě díváme tady a teď. Tady, to jest daleko, v prostředí civilizace, která stojí — či alespoň chceme, aby stála — na určitých liberálních i sociálních hodnotách a na schopnosti kriticky reflektovat složitost dění, s alespoň obecným vědomím jeho nezamyšlených důsledků; a teď, tedy v situaci počátku zásadní změny. Ať už totiž v Egyptě půjde o změnu pozvolnou, nebo divokou, ať už oktrojovanou, nebo demokraticky prosazenou, a ať už lokální, regionální, nebo dokonce globální, platí, že stále ještě nepřerostla svou počáteční — formativní — fázi.

Domnívám se, že z hlediska hodnot, k nimž se v našem civilizačním okruhu hlásíme, a s uvědoměním toho, kolik podstatných informací nevíme, kolik dimenzí situace má a oč se teď na počátku jedná, nemůže Evropan, demokrat a člověk svobodomyslný jinak než vyjádřit solidaritu těm, kdo se domáhají práv, jež vnímáme u nás samých jako neupiratelná.

Tak jako se tribunům revoluce růží předem nevyčítalo, že svým pojetím nacionalismu mohou vyvolat regionální konflikt a nakonec i válku, tak jako se postavám oranžové revoluce v zimě 2005 nevzpínalo, že jejich vláda přivede Ukrajinu na buben, či tak jako se běloruské opozici nepředhazovaly v březnu 2006 možné důsledky povolebních protestů pro zabezpečení tranzitu plynu na západ, není teď — soudím — slušné odsuzovat hnutí za změnu režimu v Egyptě.

Na hodnocení možných negativních důsledků rozhodnutí nové politické garnitury pro vztahy s Izraelem, celým regionem a světem bude dost času, až budou mít příslušní lidé přinejmenším teoretickou možnost se takovou garniturou stát. A alespoň teoretickou šanci o něčem v budoucnu rozhodovat.

Podnětné texty v jiných médiích:

Literárky.cz Michael Brtnický: Strašidlo islamismu

JeToTak.sk Tomáš Profant: Egypt a my

Aktuálně.cz Šádí Shanaáh: Přestaňme ponižovat arabské demonstranty