Co jsme v Sýrii nepochopili?

Slavoj Žižek

Konec Asadova režimu Západu připomněl, že liberální individualismus spolu s ideologií konce dějin jej zcela připravily o schopnost kolektivně jednat. Fundamentalistické náboženství znamená návrat politiky, zatímco západní svět se rozpadá.

Fundamentalistické náboženství není jen politické, ale samo je politikou. Pro své stoupence již není jen společenským jevem, ale sociální strukturou jako takovou. Foto Aaref Watad, AFP

Pád režimu Bašára Asada v Sýrii zaskočil dokonce i opozici vedenou hnutím Haját Tahrír aš-Šám Abú Muhammada al-Džawláního a poskytl živnou půdu pro konspirační teorie.

Jakou roli v tomto nenadálém vývoji sehrály Izrael, Turecko, Rusko a Spojené státy americké? Zdrželo se Rusko intervence ve prospěch Asada jen proto, že si nemůže dovolit další vojenskou operaci mimo ukrajinské dějiště, nebo existovala nějaká zákulisní dohoda? Chytily se Spojené státy znovu do pasti, když jako by zapomněly na zkušenost s podporou mudžahedínů v Afghánistánu v osmdesátých letech minulého století, a proti Rusku podpořily islamisty? A co učinil Izrael? Nepochybně těží z odvedení celosvětové pozornosti od Gazy a Západního břehu Jordánu, a dokonce zabírá nová území v jižní Sýrii.

Jako většina komentátorů ani já odpovědi na tyto otázky neznám, takže se raději věnuji širším souvislostem. Podobně jako v Afghánistánu po stažení USA a v Íránu během revoluce v roce 1979 ani v Sýrii neproběhla žádná zásadní, rozhodující bitva. Režim se prostě sesypal jako domeček z karet. Zvítězila strana, která byla opravdu odhodlána bojovat a zemřít za svou věc.

Skutečnost, že byl Asadův režim všeobecně odmítán, ještě plně nevysvětluje, proč se zhroutil. A jak se stalo, že sekulární odpor Asadova režimu doslova vyklidil pole a ve hře zůstali jen muslimští fundamentalisté, kteří neváhali využít příležitosti?

×
Diskuse
JP
December 17, 2024 v 10.45
Pravda partikulární versus pravda univerzální

"Pozitivistické pojetí vědění jako „objektivního“ vyjádření skutečnosti — to, co Foucault charakterizoval jako „pacifikující, neutralizující a normalizující formy moderní západní moci“ — je ideologií doby „konce ideologií“." - Je mi skutečně nemalým zadostiučiněním zjištění, že Slavoj Žižek, bezpochyby jeden z nejrenomovanějších filozofů současné doby, zde konstatuje přesně to samé co já sám zde tvrdím už celá léta (a za co jsem stržil mnohá obvinění z "totalitních" choutek) - totiž že zdánlivě zcela neideologická doktrína liberální demokracie je ve skutečnosti sama ideologií.

A za druhé, že systémově imanentní pozitivismus této liberální demokracie nevede ve skutečnosti k objektivnímu poznávání reality našeho světa, našeho žití, nýbrž pouze k "normalizaci", k naprostému zploštění našeho pohledu na svět, k eliminaci veškeré schopnosti "vertikálního" poznávání, ať směrem k výšinám pravého filozofického myšlení, ať směrem k hlubinám tajemství lidského nitra, lidské duše.

V daném smyslu tedy s autorem článku mohu vyslovit naprostý souhlas. Dosti zásadní kritiku je ovšem nutno vyslovit s některými jinými jeho tézemi, jmenovitě v souvislosti s marxismem. Jeho tvrzení, že angažovanost v třídním boji naprosto nebyla na úkor objektivity marxistické teorie, toto tvrzení není v žádném případě udržitelné. Bylo to právě Marxovo zaujetí pro třídní boj, pro věc dělnické třídy, které ho od samého počátku činilo slepým pro všechny aspekty jak společenské, tak ale i ryze ekonomické reality, které byly v rozporu s jeho konceptem revoluce.

Ovšem - je nutno vidět, že celá věc je ještě složitější. Na straně druhé totiž nelze popřít: byla to skutečně právě tato ideová angažovanost, toto hluboké niterné zaujetí které byly předpokladem pro to že Marx - s až určitou posedlostí - odhalil, analyzoval a popsal skryté aspekty a procesy (kapitalistické) zbožní produkce, které oku standardního ekonoma zůstávají zcela skryty.

Obecně vzato se - jak Žižek zcela správně konstatoval - tu před námi otvírá velmi složitý vztah poznání (pravdy) partikulárního na straně jedné, a univerzálního na straně druhé.

Obecná představa poznávání pravdy se víceméně kryje se zmíněným pozitivismem: tato představa je v zásadě ryze kvantitativní, to jest přibližování se k objektivní pravdě chápe jako čirý nárůst míry poznatků, vědění.

Ovšem - jak už bylo naznačeno takováto představa je v zásadě pouze "horizontální", v posledku nepřekračuje rovinu pouhých fenoménů. Nedokáže se z této pozitivistické roviny osvobodit ani směrem vzhůru, ani směrem dolů. K tomu je zapotřebí oné intenzivní niterné angažovanosti, až přímo posedlosti daným předmětem; ovšem toto niterné zaujetí opět pravidelně bývá na úkor objektivity, na úkor střízlivého, nezaujatého zohlednění všech aspektů našeho velmi složitého, vnitřně rozporuplného světa.

Zrekapitulujme si tedy závěrem:

1. svět liberální demokracie je sice objektivistický, bezprostředně nevzývá žádnou specifickou ideologii (s výjimkou ideologie samotné liberální demokracie); ale na straně druhé je tento svět zplošťující, ideově vyprázdněný, a to jak v oblasti teorie, tak v oblasti životní praxe, životních obsahů

2. není proto nijakým nahodilým, nevysvětlitelným excesem, nýbrž naprosto zákonitou reakcí, když se proti tomuto obsahově i životně prázdnému světu liberální demokracie konstituují koncepty, doktríny, hnutí založené naopak na vnitřní angažovanosti, na hlubokém zaujetí pro jednu zcela specifickou pravdu

3. v důsledku toho dochází k nevyhnutelné kolizi obou těchto světů, obou těchto svým založením zcela protichůdných konceptů. Z nich má každý svou dílčí pravdu; ale žádný z nich si nedokáže, není ochoten připustit a přiznat, že jeho pravda je pouze partikulární; oba ji pojímají jako pravdu univerzální, tedy jako pravdu absolutní.

K tomu je pak možno poznamenat pouze tolik, že jediným opravdovým řešením by byla dialektická syntéza obou těchto konceptů, obou těchto protichůdných způsobů vnímání reality. Jak reality objektivní, tak - především - reality lidského a společenského žití a bytí. Ovšem - od schopnosti takovéto pozitivní syntézy je tento svět podle všeho ještě na míle vzdálen. A tak bude docházet k dalším a dalším střetům, k dalším a dalším bojům o dominanci. Tento boj nakonec žádná strana nemůže definitivně vyhrát; a lze při něm jenom znovu a znovu ztrácet.