Práva a naději pro Palestinu

Petr Pospíchal

Řeč, kterou autor pronesl na demonstraci v Praze, 17. listopadu 2024, zveřejňujeme jako komentář: „Nerad bych byl tedy nyní přistižen, že dnes mlčím k tak velkému bezpráví na bezbranných lidech.“

Palestinské dítě v Gaze před domem poškozeným dalším izraelským bombardováním, 17. listopadu 2024. Foto Ejad Baba, AFP

Myslím, že Palestina v těchto dnech, týdnech a měsících potřebuje především zastání. Hlasů na podporu Palestiny je — alespoň v naší zemi — příliš málo. Naprostá většina českých médií má jasno, pochybovačné otázky se nepřipouštějí.

Politická elita má také jasno. Ani ona si neklade nepohodlné otázky. Jenže tady nejde o fotbalový zápas. Jde o ozbrojený konflikt, který přerůstá v nekončící a stále se rozšiřující válku.

Nenechme si namluvit, že zastávat se pronásledovaných Palestinců z Gazy nebo ze Západního břehu by mělo být podporou terorismu nebo podporou Hamásu. Není. Je přesně a právě pouze tím, co říkáme: Válečné akce vůči civilním cílům, utrpení bezbranných a raketové útoky na zdravotní, vzdělávací nebo dopravní infrastrukturu jsou neobhajitelné a nepřijatelné.

Říká-li někdo — a říkají to mnozí — že Palestinci si za své utrpení můžou sami, protože volili Hamás, nebo že kterýkoliv Palestinec přece může být podporovatelem teroristů, znamená to návrat do temných staletí. Takové myšlení kolektivní viny a kolektivního trestu má svůj vzor v jedné dávné události z počátku třináctého století.

Velitel křižáckých obléhatelů francouzského města Béziers se tázal papežského legáta, jak mají mezi obyvateli dobývaného města rozpoznat katary, které chtějí zničit. Legát doporučil vybít všechny obyvatele města: Zabte je všechny! Však on si je Pán Bůh už nějak přebere. Něco nám to připomíná, že?

Současná válečná akce Izraele už dávno není reakcí na mnohokrát odsouzené násilí na izraelských civilistech z loňského října. Nekončící útoky na Palestince nejsou střetem civilizací, jak říká izraelská vláda. Nejsou ani válkou dobra se zlem.

Stále opakujme, že morální i právní povinností Izraele jako silného a mocného státu je plně respektovat civilní život všech osob, které se neprovinily porušením trestního práva. Jenže v celé oblasti nyní ve dne v noci řádí Bůh pomsty.

Dokud ho lidé budou živit nenávistí, nikdy se neunaví. Obě strany mají za sebou dlouhá léta křivd, skutečných i domnělých. To ale neznamená, že jejich postavení je stejné. Izraelský stát má podporu velmocí. Palestině je státnost upírána. A jak se zdá, Palestina má mít jen jediné právo — být obětí, které se nikdo nezastane.

Považuji se za radikálního humanistu, mým ideálem je svět bez násilí, v němž je místo pro každého a pro všechny. Vím, že některé ideály možná navždy zůstanou vzdáleným snem. Ale každý krok směrem k ideálům je důležitý.

Nejprve je třeba hlasitě se zastat trpících, opuštěných a slabších. Je třeba podpořit jejich práva, která jim náleží jen a pouze proto, že jsou lidmi.

Dnes si připomínáme výročí protestu, který před pětatřiceti lety vedl v naší zemi k velké politické změně. Represivní režim tehdy skončil. Na tehdejších událostech jsem se aktivně podílel. Tehdy jsem nemlčel.

Nerad bych byl tedy nyní přistižen, že mlčím dnes k tak velkému bezpráví na bezbranných lidech. Nemůžeme chtít práva pro sebe, a přitom mlčet, když jsou upírána jiným.

Byl bych rád, aby Palestinci věděli, že přes všechnu beznaděj, kterou cítí, nejsou úplně sami. Solidarita je zřejmě to jediné, co všem pronásledovaným Palestincům můžeme nyní dát. Ale solidarita znamená alespoň naději. A naděje někdy bývá branou do lepších časů!