„Podle mě by to udělala každá máma, která své dítě miluje a chce mu dát všechno,“ povzdechne si upravená temnovlasá čtyřicátnice Táňa. Sedíme na dvorku před domem, v němž s dcerou žije a kde mě přivítala porcí jahodových knedlíků. Maloměstské bezčasí okolo nás si podmaňuje nastupující síla květnového slunce. „To víte, že jsem z toho měla deprese. To víte, že jsem brečela, když jsem si uvědomila, že šlapu, abych měla na chleba,“ dodává.

Když Táňa před čtrnácti lety otěhotněla, její přítel se prý na dítě necítil připravený. První dva roky po rozchodu trávila v azylovém domě, načež si půjčila dvacet tisíc na kauci a první nájem. Po mateřské začala pracovat jako uklízečka. Příjmy však nestačily ani na splácení půjčky, ani na důstojný život pro ni a dceru. A tak si zaplatila inzerát na portálu s nabídkami sexuálních služeb.

Předsíni v bytě Táni a její dcery dominuje obrovského zrcadlo a na něm se skví nápis vyvedený růžovou rtěnkou: Moc tě miluju, maminko. Já + ty = my.

Pro děti cokoliv

Ač pražský lidovecký zastupitel Jan Wolf na červencovém zastupitelstvu v reakci na pirátský návrh, aby se politici zabývali legalizací prostituce, hřímal, že „prostituce je pudová práce“, faktem zůstává, že drtivou většinu žen vhání do sexbyznysu akutní finanční tíseň.

Sexuální služba, zvlášť pokud ji žena dělá takzvaně „sama na sebe“, představuje efektivní a flexibilní typ přivýdělku. Bez stínu exekutora v zádech si žena může vydělat na ruku relativně slušný obnos v krátkém čase, zatímco děti spí nebo jsou ve škole.

Že se stereotypní představa ženy v prostituci jako ušmudlané uživatelky drog na ulici míjí s realitou, je poznatek, který proniká už i do mainstreamových médií. Podle Rozkoše bez rizika — největší tuzemské organizace, která pomáhá lidem pracujícím v sexbyznysu — podíl pouliční prostituce představuje pouze desetinu trhu se sexuálními službami, stejně tak klesá podíl uživatelek návykových látek. I ony však za sebou mají životní příběhy plné křivd a zaslouží soucit.

Zato podíl vícenásobných matek, zpravidla samoživitelek, zatížených často i dluhy, mezi ženami v prostituci roste — tvoří nadpoloviční většinu. Stejně tak stoupá jejich věk. Klientkám Rozkoše bez rizika je průměrně šestatřicet let. Pro mnohé znamená prostituce pouze přivýdělek, který jim umožňuje vystačit s minimální mzdou či s mateřskou.

Skutečnost, že jsou matkami, které do sexbyznysu vstoupily v zájmu svých dětí, ženám často pomáhá se se stavem věcí vyrovnat. „Nastavila jsem si to v hlavě tak, že od pondělí do pátku jsem maminka, která se stará o děti, a od pátku do neděle tatínek, který musí domů donést peníze a uživit rodinu,“ popisuje svou taktiku smíření s prostitucí Lucie (jméno je na přání dotyčné redakcí změněno), která zareagovala na můj příspěvek ve skupině samoživitelek na Facebooku. O své zkušenosti se se mnou podělila přes e-mail.

Lucie začínala v nočním klubu v česko-rakouském pohraničí jako barmanka. Pracovala pouze o páteční a sobotní noci, zatímco jí děti hlídala kamarádka. Už jako barmanka ale dostávala pozvánky na pokoj. Brigáda za barem na pokrytí potřeb dvou dětí nestačila, navíc měla dluhy.

„Když jsem šla na pokoj s prvním klientem, cítila jsem obavy. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, mísily se ve mne rozporuplné pocity… Ale když začali klienti a s nimi i finance přibývat a já věděla, že můžu dětem dopřát snad vše, co jsem pro ně kdy chtěla, zalíbilo se mi to,“ popisuje Lucie svůj vstup do sexbyznysu.

„Moment, kdy dostanou první peníze na ruku, je zlomový, zvlášť v jejich finanční situaci. Velmi málo žen, které práci vyzkoušejí, ji psychicky nezvládne a odmítne,“ tvrdí Zdeňka Pecharová ze Spolku pro ochranu žen, jediné české organizace založené bývalými poskytovatelkami sexuálních služeb, která proti prostituci motivované sociální nouzí bojuje.

Otázku, proč s prostitucí začínaly, jsem skrze spolek položila i jeho dobrovolnicím, které v sexbyznysu nadále pracují. Odpovídaly třeba takto: „Otěhotněla jsem a rodiče mě vyhodili i s dítětem.“ „Dluhy a hrozící exekuce.“ „Pracovala jsem v charitě za dost málo peněz, chtěla jsem si přivydělat a už jsem u toho zůstala.“

Sexbyznys jako zrcadlo sociálních nerovností

Většinu žen v tuzemské prostituci tvoří Češky, pohraniční klubová scéna se ale vyznačuje vysokým podílem pracovnic ze zemí východu či globálního Jihu, které se pokoušejí vydělat dostatek na potřeby svých rodin v domovině.

„Trh se sexuální prací reaguje na to, co se děje ve světě. Zaznamenali jsme nárůst sexuálních pracovnic z Venezuely. Nebo třeba z Nigérie — na ty je teď vyvíjen tlak v Itálii, a tak se přesouvají sem,“ doplňuje Lucie Černá z domažlického Centra Jana, které ženám v prostituci poskytuje zdravotní služby. Na druhou stranu, po finanční krizi v roce 2008 přibylo mezi klientkami Centra Jana mnoho žen ve středním věku ze severní Moravy.

Za obzvlášť výmluvnou lze považovat skutečnost, že s většinou poskytovatelek sexuálních služeb jsem nenavázala kontakt skrze neziskové organizace či kontakty v inzerátech. Nejvíce žen se mi ozvalo v reakci na příspěvky ve facebookových skupinách samoživitelek.

Jedna z prvních zpráv, která mi přišla, zněla: „Měla jsem pánský klub. Měla jsem tam maminy od tří až šesti dětí. Sociálka o tom věděla. Byli rádi, že děti mají co jíst. Já jsem jim i děti hlídala, učila se s nima, vozila je do školy a školky.“

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.