↗

Zahrady plní v městě řadu nenahraditelných funkcí: umožňují lidem pěstovat si část potravin bez závislosti na trhu, posilují biodiverzitu, ochlazují své okolí, zadržují vodu. Do budoucna se nám budou ještě hodit. Foto Zahrádkářská kolonie Kraví hora II.

Brno chystá nový územní plán. Podle otevřeného dopisu (nejen) odborné veřejnosti z letošního června je tímto plánem, jak je nyní koncipován, ohroženo více než 50% stávajících ploch brněnských zahrádek Českého zahrádkářského svazu. Pokud započítáme i neorganizované zahrádkáře, může nový územní plán odsuzovat k likvidaci či alespoň nejistotě až dvě třetiny současných brněnských zahrádkářských lokalit.

No a? Zeptáte se možná. Čeští zahrádkáři u řady lidí vzbuzují rozpaky, ne-li přímo odpor. Viz například e-mail, který jsem nedávno dostala od jedné známé:

„…Jsou to zabedněnci, kteří se izolují od veřejnosti ostnatými dráty, stříkají své zahrádky chemií a úporně si brání své měšťácké právo na ten kousek půdy, na který nechtějí pustit nikoho jiného. Jde o privilegium pro pár desítek vyvolených … vytvářejí si své malé světy plné harampádí, kýčů a zábran proti pronikání cizích, „nebezpečných“ lidí.“

Nepřístupné pevnosti nebo prostory pospolitosti a sdílení?

Podívejme se na tento negativní portrét českého zahrádkáře, resp. zahrádkářky, očima výzkumů posledních deseti let. Jaký je podíl českých zahrádkářů, kteří používají pesticidy a umělá hnojiva?

Jak uvádí v loňském výzkumu Daněk a kolektiv, pouze 39% zahrádkářů u nás používá průmyslová hnojiva, z toho většina jen jako doplněk k přírodním hnojivům. A reprezentativní průzkum z r. 2011 ukazuje, že téměř polovina českých pěstitelů nepoužívá vůbec žádná průmyslová hnojiva ani pesticidy. Trendy k domácímu biopěstitelství jsou ostatně patrné i ve světě a mají svou logiku, uvážíme-li, že v průzkumech se na čelném místě pravidelně objevují jako důležitá motivace domácího pěstitelství produkce nejen čerstvých, ale i zdravých potravin.

Jak je to s uzavíráním či naopak otevíráním zahrádkových kolonií? Sedí každý zahrádkář za ostnatým drátem na svém vlastním písečku? Tuto otázku si položila ve své bakalářské práci z roku 2015 Brněnské zahrádkářské kolonie jako komunity? Jana Ivanová.

Hloubkový průzkum náhodně vybraných zahrádkářských komunit ukázal, že ve dvou ze tří zkoumaných celků existovaly silné vztahy mezi zahrádkáři navzájem, které se projevovaly vzájemnou pomocí, sdílením výpěstků apod. i společnými akcemi (přednášky, táboráky, dětské dny, zájezdy), vzácněji probíhaly i akce pro veřejnost, například výstavy výpěstků či sázení stromů na Den Země.

Důležité je, že sdílení vypěstované zeleniny a ovoce přesahuje hranice zahrádek a posilují se tak sociální vazby v rodinách, ale i mezi přáteli či známými z práce. Podle reprezentativního průzkumu z roku 2015 je do sítí směny domácích plodin zapojena většina českých domácností, včetně těch, které samy nic nepěstují. Ze zahrádkářských aktivit tedy určitě netěží jen hrstka vyvolených.

Neurčitá nechuť k zahrádkovým osadám, kterou můžeme pozorovat též u některých pracovníků brněnského magistrátu, může být dána i tím, že jsou zahrádky chápány jako jakýsi nudný a upachtěný přežitek socialismu. Snažme se být „in“ a prosazujme raději komunitní zahrady, které jsou otevřené všem, zaznívalo na nedávném kulatém stole, který začátkem listopadu uspořádala Kancelář architekta města Brna.

Zahrádky ale ve skutečnosti éře socialismu výrazně předchází. Jak dokládá kniha Zahrádkové osady: stíny minulosti, nebo záblesky budoucnosti?, bylo organizované městské zahradničení typickým evropským jevem již od devatenáctého století. V Praze se první zahrádky objevily v devadesátých letech devatenáctého století, v Brně na začátku století dvacátého. Nejméně jedna z brněnských zahrádkových osad ohrožených chystaným územním plánem, Kraví Hora I, má své historické kořeny již v období po první světové válce.

Zahrádky jako stíny minulosti?

Nejsou ale současné zahrádkové osady, právě díky svému dávnému původu, už přece jenom přežitkem? Neměly by se postupně rušit a nahrazovat otevřenějšími komunitními zahradami, jak je známe z Berlína a dalších evropských měst? To bylo jedno ze žhavých témat již zmíněného brněnského kulatého stolu o zahrádkách a územním plánu.

Z diskuse vyplynulo, že v jistém smyslu není ostrý předěl mezi komunitními zahradami a zahrádkami, jedná se spíš o jakési kontinuum. I klasické zahrádky mohou mít komunitní charakter. Příkladem může být zahrádkářská kolonie Tesla v brněnském Králově Poli, kde nejsou zahrádky oddělené ploty a která bývá přes den otevřená veřejnosti, pro niž každoročně pořádá i řadu akcí.

Na druhé straně některé komunitní zahrady mohou být více orientované na produkci, než na komunitní akce, a být otevřené jen po omezenou denní dobu. Určité rozdíly tu však jsou. Komunitní zahrady jsou otevřenější veřejnosti, rostou dynamicky zdola, mohou ale stejně rychle mizet.

Klasické zahrádky mají naopak výhodu v určité stabilitě, kontinuitě a větší věkové rozmanitosti: typičtí zahrádkáři jsou důchodci a rodiny s malými dětmi a mají ke své zahrádce vztah hluboký a dlouhodobý. Je jich také násobně víc, než protagonistů komunitních zahrad: brněnské územní sdružení zahrádkářského svazu čítá cca 4 600 členů, což se dvěma až třemi členy rodiny představuje zhruba patnáct až osmnáct tisíc lidí. Kromě nich je tu ale ještě množství zahrádkářů, kteří jsou členy jiných spolků, či nejsou organizovaní vůbec.

Co mají společné klasické zahrádkové osady i komunitní zahrady je poptávka, která výrazně převyšuje nabídku. Jestliže tedy zadání brněnského územního plánu, samo téměř dvacet let staré, hovoří o poklesu zájmu o zahrádky, pak to už dávno není pravda. Naopak. Zdá se, že moderní člověk, obklopený stále sofistikovanějšími technologiemi a nucený ke stále většímu výkonu, touží stále víc se zastavit a ponořit své ruce do půdy…

Zahrádky jako záblesky budoucnosti?

Ve své prezentaci z konference TEDx přiznává Lucie Sovová, dnes jedna z předních výzkumnic v této oblasti, že její zájem o zahrádkové osady vzbudil až studijní pobyt v Nizozemí v nadaci, zaměřené na městské zemědělství a potravinovou bezpečnost. Když její tamní šéf s obdivem poznamenal, že ve střední Evropě si lidé sami pěstují potraviny, a to dokonce i ve městech, došlo u ní k tomu, čemu se říká přerámování: uviděla důvěrně známé zahrádky náhle v jiném rámu, který je činil daleko přitažlivějším a zajímavějším z hlediska jejích vlastních oborů — ekologické ekonomie a environmentálních studií.

K podobnému přerámování zahrádek, respektive městského zahradničení, dochází i v sociologii či sociální geografii. Vědci začínají nahlížet, že tržní mechanismy nás sice dokáží zásobovat potravinami, ale jen za cenu degradace toho nejcennějšího kapitálu, který máme — půdy. Poskytují nám — v celosvětovém kontextu privilegované menšině — pohodlný život, ale za cenu rozvrácení klimatické stability a ohrožení života na planetě. Na pozadí takovýchto faktů se začíná jevit netržní místní produkce a spotřeba potravin, jak ji ztělesňují i české a moravské zahrádkové osady, jako důležitá součást směřování k ekologicky udržitelné budoucnosti.

Zahrádky, klimatická změna a příroda

Zahrádky mají mnoho přínosů, které přesahují soukromé životy jejich obyvatel. Jak uvádí biolog Václav Prášek, biodiverzita městských zahrádek je výrazně vyšší, než biodiverzita parků. Jsou zároveň i azylem pro celosvětově mizející opylovače. A jak konkrétně omezují zahrádky dopad klimatické změny? Tím že ochlazují vzduch a zadržují dešťovou vodu, jak hustou a rozmanitou vegetací, tak i cíleným sběrem dešťové vody.

To je známá věc, zachycená i ve strategickém dokumentu, který samotný brněnský magistrát přijal v rámci svých snah o omezení dopadu klimatické změny (takzvaná ‚adaptace‘). Už méně známo je, že zahrádky přispívají také k omezování samotného oteplování atmosféry (takzvaná ‚mitigace‘).

Dochází k tomu již zmíněným biozahradničením a také kompostováním, kdy se uhlík dlouhodobě ukládá do půdy a zmírňuje se tak růst koncentrace CO2 v atmosféře. Uhlíková stopa klesá i s lokální spotřebou potravin: pokud si sami vypěstujete mrkev a sníte ji, odpadá její balení a transport a dále se tím omezí spotřeba fosilních paliv. A do třetice, jak ukázal celostátní výzkum, zahrádkáři uhlíkově bodují i tím, že tráví volný čas v blízkosti bydliště a na zahrádky většina chodí pěšky nebo jezdí městskou dopravu.

Bez zahrady si nedovedu život představit

To souvisí s možná nejpalčivějším bodem rušení zahrádek, a to s dimenzí sociální spravedlnosti. Citujme některé poznámky Brňanů, kteří podepsali již zmíněný otevřený dopis odborné veřejnosti na obranu zahrádek:

„Jsem důchodkyně a zahrádka je místo, kde relaxuji, neboť jsem z paneláku a nemám ani auto ani chatu.“, „Je to místo, kam můžeme s dětmi denně chodit.“, „Bydlím v paneláku a zahrada je pro mě v mém životě nejdůležitější — relax při mých nemocech a užitek. Bez zahrady si nedovedu život představit. Neničte nám zahrádky!“, „Sama mám zahrádku a nedovedu si představit, že nemám z bytu kam vypadnout. Bohužel ne každý má rodinný dům se zahradou.“

Nejen z těchto citátů, ale i z čísel, které dali dohromady zástupci zahrádkářských osad vyplývá, že brněnští zahrádkáři na své zahrádky většinou docházejí z nedalekého okolí, často pěšky, a že bydlí v panelácích či v činžovních domech. Bývají to mnohdy lidé, kteří nemají jinou možnost rekreace, než je (nejčastěji od města) pronajatá zahrádka.

V komplexním výzkumu brněnských zahrádkových osad z roku 2016 zjistili Sovová a kolektiv, že nejvíce času na svých zahrádkách tráví především senioři a rodiče na rodičovské dovolené, tedy skupiny často sociálně a ekonomicky znevýhodněné. Autoři k tomu poznamenávají:

„Zahrádky tak do jisté míry suplují sociální služby, poskytované městem či státem.“ Je tedy patrné, že likvidace zahrádek může přispět k dalšímu rozevírání nůžek mezi bohatými na jedné straně a nižší střední vrstvou na straně druhé a ve svých důsledcích i k další polarizaci společnosti.

Vraťme se k otázce, položené v titulu článku. Jestliže brněnský územní plán ruší stávající zahrádky, nemělo by nás to nechat chladnými. Stejně tak by nás nemělo nechat chladnými rušení zahrádek v kterémkoliv jiném městě či obci.

Zahrádkové osady označila jedna ze signatářek otevřeného dopisu za „zelený šperk“ města, kterým by se mělo pyšnit. Ve světě už to vědí a jednají podle toho. Dokáže svůj pohled na své vzácné zahrádkové kolonie přerámovat i brněnský magistrát a uchovat je pro budoucí generace?