Zdeněk Ondráček patří mezi nejviditelnější představitele KSČM. Proslul svou minulostí příslušníka Pohotovostních pluků, který za pomoci svého věrného obušku pomáhal v roce 1989 potlačovat protirežimní demonstrace.

To by mělo samo o sobě by v ideální demokratické společnosti člověka vyloučit z možnosti vykonávat ústavní funkce. Jenže Ondráček jde dál — pravidelně sdílí lživé zprávy, kritizuje naše členství v mezinárodních organizacích, nekriticky přebírá postoje Ruské federace a čas od času udělá nějakou trapnou mezinárodní ostudu. Jako například, když si vyrazil na prapodivnou cestu do nikým neuznané Doněcké republiky, kterou pak označil za „soukromou“, ačkoli si ji současně nechal ověnčit všemi oficialitami a červeným kobercem.

Je zbytečné psát, jak jsou jeho nahnědlé postoje v rozporu s širším emancipačním jádrem komunistické tradice — Ondráček už prostě není „komunista“ ani podle té vznosné teorie. Část společnosti na to dnes ale slyší — i jim by ale mělo vadit nabubřelé a povýšené chování politika placeného z jejich peněz. Kdyby tu ještě fungovala nějaká logika, mělo by je to zajímat víc než nějací uprchlíci.

„Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí,“ zní slib, který skládá každý poslanec a poslankyně na začátku svého mandátu. Sama jsem nedávno na vlastní kůži zakusila, jak k tomu slibu přistupuje poslanec Ondráček…

↗

Zdeněk Ondráček patří mezi nejviditelnější představitele KSČM. Proslul svou minulostí příslušníka Pohotovostních pluků, který v roce 1989 obuškem potlačoval protirežimní demonstrace. Archiv redakce

Ondráčkovo „svědomí“ mu zřejmě radí urážet občany za vyjádření jejich kritického názoru. Šlo přitom o nevinnou věc. Ondráček poněkolikáté vyzýval k odchodu ze zlé EU, která — konkrétně tedy Soudní dvůr EU — zamítla české žaloby proti směrnici omezující držení zbraní. S vědomím Ondráčkovy veřejně známé zručnosti v zacházení s obuškem jsem mu v dobré víře napsala, že my přeci žádné kvéry nepotřebujeme, neboť si vystačíme s obušky. Jeho reakce byla — včetně chyb — následující:

„Vy si možná vystačíte s vibrátorem, ale tady nejde o sebeuspokojení, ale bezpečnost. Když něčemu nerozumíte tak tu ze sebe nedělejte krávu.“

Na mé zděšení spojené s úrovní chování poslance Parlamentu České republiky a výzvou k omluvě reagoval posléze takto:

„Můžete si jít stěžovat, což jste vlastně už udělala. Jestli se vám moje diskuze nelíbí tak nemusíte mě příspěvky komentovat ani sem vstupovat. Nazdar.“

↗

Ani bych nečekala, že někomu, jako je Zdeněk Ondráček, budou hodnoty jako slušná diskuze či kritický názor zrovna blízké. V roce 1989 otiskl Mladý svět jeho tehdejší vyjádření k listopadovým demonstracím: „Pokud jsem ohrožen, mohu podle zákona použít obušek. Je-li dav agresivní, velí se ‚Za použití obušků vpřed‘, ale vůči ženám se obušky nepoužívají. Celkem jsem jej proti ženě použil dvakrát, to když jsem byl ohrožen. Ta dívka na mě plivla a dala mi facku.“

Po přečtení těch řádů je mi jasné, že urážlivá a oplzlá reakce je v Ondráčkově podání vlastně ještě docela med. Pár let nazpátek bych patrně bývala dopadla hůř. Stejně mi to ale nedá. Pokud dovolíme politikům chovat se k nám se zvůlí a povýšeností, nedokážeme jim nastavit potřebné hranice — a bůhví, kde se jejich opovrhování lidmi může zastavit.

Po mně osobně jeho nevkusné urážky v zásadě sklouznou, mám privilegium sociálního kapitálu a politikou už lecjak ošlehané sebevědomí. A vím, jak se poměrně snadno můžu domáhat nějaké formy nápravy. Řada lidí ale takové možnosti nemá, a urážlivé chování poslanců a jiných mocných činitelů pak musí v tichosti skousnout. Ze strachu. A z apatie, že je nikdo beztak nevyslechne.

Řešením však nemohou být pouze volby jednou za čtyři roky. Zapotřebí je jakási „permanentním bdělost“ občanské společnosti. Demonstrace, stávky, petice i jiné formy sebevědomého vyjádření názoru. Jinak lidem s obuškem místo mozku umožníme, aby se nechali platit z našich daní a přitom si z nás zároveň dělali fackovací panáky.