Levice ve slepé uličce

Eva Hájková

Levici, která si před časem ve světě dobyla významné politické pozice, se dnes nějak nedaří zůstat u moci. Ve volbách v různých zemích stále častěji vítězí pravice nebo populisté. Změnilo se něco, nebo snad sama levice?

Sociálně-demokratická levice před lety rezignovala na sny o socialistické budoucnosti a přešla k řešení aktuálních (dílčích) problémů pracujících a sociálně potřebných: pracovní doba, vyšší mzdy, sociální zabezpečení, zdravotnictví, vzdělání. Zlepšilo se vše, co se dalo zlepšit v rámci systému, jehož odstranění se ovšem jevilo jako „nereálné“. Západní společnost se pod vlivem levice úspěšně demokratizovala a liberalizovala. Kapitalismus patrně většině lidí nevadil.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Komunistická levice na východě naproti tomu zvolila revoluční řešení, jímž se jednou provždy chtěla vypořádat s kapitalismem jakožto původcem společenské nerovnosti. Revoluční řešení nakonec také nevedlo k ničemu jinému než k odmítání všeho, co bylo „nereálné“, jen se ta nereálnost požadavků hodnotila z úplně jiného hlediska — z hlediska „reálného“ socialismu. Po jeho zániku se zbytek této levice přeorientoval na reálný kapitalismus, spíše východního ražení.

Bohužel, žádná část levice nebyla a není schopna změnit svět k lepšímu takovým způsobem, aby se už nikdy nezměnil k horšímu. Vývoj světa se ubírá kupředu jakoby nezávisle na nás a našich představách. Někdy se spíš jeví, jako by šel dozadu. To, že nevidíme do budoucnosti, na nás působí, jako bychom bloudili labyrintem. Labyrint nás po čase nutí vracet se, odkud jsme vyšli, a hledat nové cesty, protože ty dřívější se ukázaly jako neschůdné či slepé.

Všichni něco předstírají, panují války a katastrofy. Takový byl Komenského Labyrint. Máme se dnes lépe? Repro DR

Navrať se, odkud jsi vyšel!

Navrať se, odkud jsi vyšel! Do domu srdce svého, a zavři za sebou dveře! To je věta z Labyrintu světa a ráje srdce Jana Ámose Komenského. Poutník prochází světem a jeho institucemi, přičemž všechno, co tam vidí, shledává falešným: Manželství a rodiny nejsou takové, jak by měly být, učitelé nejsou takoví, jací by měli být, lékaři nejsou takoví, jací by měli být, mocní tohoto světa nejsou takoví, jací by měli být, vlády takové nejsou, církve taky nejsou takové, jaké mají být…

Všichni něco předstírají. A ke všemu ve světě panují války a jiné katastrofy, v nichž je zmařeno tolik životů! Lidé vymýšlejí kruté zbraně proti jiným lidem.

Nevyšla původní levice z podobného pozorování nešvarů světa jako Komenského Poutník? Nešvarů světa, s nimiž se nemohla vnitřně smířit a chtěla proti nim bojovat? A nenarážela vždy znovu a znovu na marnost toho boje?

Ve středověku chtěli husité bojovat proti nešvarům světské vrchnosti, ale zejména proti nešvarům církevním. Chtěli proti nim bojovat luteráni na začátku novověku, a také kalvinisté. Možná se něco na čas zlepšilo. V něčem se dosáhlo nápravy. Ale svět se v té době nestal místem pokoje a spravedlnosti, nýbrž zůstal labyrintem, z něhož se utíká do ráje srdce. Komenský byl nakonec zklamán Lutherem i Kalvínem.

Nejde o přirovnání, které by příliš kulhalo. Levice v moderním světě opravdu nahradila někdejší protestní náboženská hnutí. Vždy totiž nějakým způsobem pracovala s energií odporu proti stávajícím pořádkům založeným na útlaku.

My na tom v současné době jistě nejsme tak zle jako lidé na rozhraní středověku a novověku. Svět zatím není v chaosu. Oproti tomu, co dnes zakouší obyvatelstvo méně šťastných částí světa, my uprostřed Evropy zatím žijeme poměrně blahobytně a v míru. Ale budoucnost, kterou tušíme — budoucnost, v níž bude civilizace (nebo kapitalismus) tvrdě narážet na hranice a možnosti lidí i planety a jejího přírodního řádu — ta nás v klidu nenechá.

Levice už dávno přestala být vnímána jako záruka lepší budoucnosti. A tak, přestože nemůžeme uniknout problémům světa, o to víc znovu potřebujeme ráj srdce.

Tam se ovšem nedá chodit korporativně ani se tam nedají vyslat volení zástupci. Víra je záležitostí osoby, ne státu nebo politických organizací. Na druhé straně — stát ani organizace se neobejdou bez víry — přesněji řečeno bez důvěry občanů. Když ji ztrácejí, má to na jejich fungování negativní dopad, který vede k ještě větším ztrátám důvěry. A narůstající počet lidí, kteří ztrácejí důvěru v instituce, aniž by měli víru v něco jiného, nevěstí nic dobrého. Věřící možná přece jen o něco méně podléhají anomii. Mají se čeho zachytit.

„Buď visíš na Bohu, nebo se můžeš jít pověsit na hřebík“, řekl kdysi T. G. Masaryk. Věděl, že člověk v některých záležitostech nemůže s jistotou spoléhat na nic a na nikoho.

Existují lidé, kteří tvrdí, že Masaryk byl volnomyšlenkář, že vlastně v Boha vůbec nevěřil, že věřil jen v jakousi neurčitou Prozřetelnost či v ideu humanismu působící v dějinách. Naproti jiní dokazují, že v Boha (toho křesťanského) skutečně věřil.

Ať už to bylo tak nebo tak, z jeho knih i z jeho života je patrné, že Masaryk aspoň v nějakém smyslu s transcendencí počítal. A že „vyzbrojen“ touto svou vírou získal odvahu a schopnost jednat nezávisle na mínění většiny společnosti. To je na něm právě obdivuhodné.

Proč tedy nezačít přemýšlet o Bohu? Proč nepřemýšlet, odkud jsme vyšli, a kam je zapotřebí se vrátit? Vždyť po všech špatných zkušenostech s politikou a s politiky nezbývá nic jiného, než se změnou světa začít u sebe.

    Diskuse
    MP
    August 26, 2018 v 12.44
    No začít u sebe...
    Problém je, aby to u toho taky neskončilo, jak říká M. Hauser.

    Kdyby byli, paní Hájková, všichni tak dobrého srdce jako vy, opravdu by možná stačilo, aby každý onomu srdci naslouchal a změnil se vnitřně (metanoia), a bylo by na světě dobře.
    Jenže většina lidí takto dobré srdce nemá. PROTO je potřeba problémy společnosti a světa řešit politicky. (I když jistě ne jenom politicky.)





    August 26, 2018 v 12.53
    Já jsem nemyslela, že by se měla politika zrušit nebo něco takového, pane Plevo. To jistě ne.
    Jenom by se do ní neměly vkládat přílišné naděje na změnu světa.
    JP
    August 26, 2018 v 14.47
    Dilema proměny
    Během jednoho jediného dne píšu už třetí diskusní příspěvek, který má ve svém názvu slovo "dilema". Nějak se v těch dilematech v současné době začínáme utápět. - Anebo ale možná, že teprve teď si je začínáme uvědomovat.

    Takže za prvé: návrat do sebe, do svého srdce dnes už nijak automaticky neznamená "návrat k Bohu".

    Za druhé: Hauser má samozřejmě plnou pravdu v tom, že jde o to aby všechno zároveň neskončilo jenom tou cestou do vlastního nitra.

    Ale: na straně druhé stejně tak platí, že pravé proměny nikdy není možno dosáhnout j e n o m politickými prostředky. Tohle byl opravdu zcela zásadní omyl levice, která se domnívala že si vystačí s tím když provede svou revoluci (případně své sociální reformy), a všechno ostatní že se dostaví už tak nějak samo od sebe.

    Takže to dilema "vnitřní proměna, anebo změnit svět?" - toto dilema je samo o sobě bez dalšího falešné, ani jedno se nemůže skutečně podařit bez toho druhého.

    Vnitřní proměna která přezíravě hledí na vnější svět, s tím že ten je "jenom politika", a že to jediné pravé je ve vlastním srdci - takováto proměna zůstane pouze čistě individuální, a sotva kdy bude mít možnost a schopnost překročit hranice právě jenom toho či onoho individua.

    Ale změny pouze politické (ekonomické, sociální...) které zároveň nebudou doprovázeny hlubokými změnami v nitru samotného člověka, v jeho životních cílech a motivacích, zůstanou nakonec změnami pouze vnějškovými, které nic nezmění na samotné podstatě věci. Tedy toho, jak se člověk sám bude chovat k okolnímu světu, ke všem ostatním lidem.
    August 26, 2018 v 15.10
    Hauser má obavy, aby vše neskončilo cestou do vlastního nitra, jenomže on neuvažuje o tom, že skutečně proměněný člověk se NEMŮŽE NEPROJEVIT, a že jeho proměněné srdce bude přinejmenším vysílat nějaké signály, kterými ovlivní své okolí - ať bezprostředně blízké nebo vzdálenější (pode toho, jaký má dosah).
    August 26, 2018 v 20.23
    Ještě chci poznamenat, že z článku nějak vypadla jedna věta o Masarykovi. Mělo tam být: "To je na něm právě obdivuhodné; nikoliv to, že dosáhl vysoké politické funkce. Člověk se nepoměřuje tím, kam až to dotáhne".
    Tím jsem chtěla zdůraznit, že člověka Masaryka si vážím víc než prezidenta Masaryka.
    Asi to bude mým nenapravitelným plebejstvím.


    IH
    August 26, 2018 v 23.35
    Paní Hájková, to nebude (jen) plebejstvím
    Masaryka hodnotí nejhůře jako prezidenta již dlouho většina jeho obdivovatelů i uznalých kritiků. Má to samozřejmě určité, ba nemalé opodstatnění. Jsou zde ovšem i polehčující okolnosti. Zaprvé málokdo z velkých činitelů byl na samém vrcholu mezi svým 68. a 85. rokem, natož po celou tuto dobu. Zadruhé je podstatný rozdíl mezi činností intelektuální, morální a primárně politické povahy. Právě zde je společenská realita největší překážkou toho, aby člověk plně obstál.

    Stejné hodnocení jako Masaryka je běžné také v případě Václava Havla. Rovněž ono je do nemalé míry podložené. Během jeho výkonu prezidentské funkce sehrála podobnou roli jako u Masaryka věk nemoc. Oba muži ovšem čelili nástupu rostoucí negace svých původně široce sdílených ideálů, podařilo se jim však oběma odrážet jejich nápor do konce svého působení v nejvyšší funkci i nedožít se krutého zklamání. Měřeno (samozřejmě, nikoli srovnatelným) politickým stavem později, po jejich smrti, vynikne nakonec Masarykův, resp. Havlův výkon státnický natolik, že si podstatného despektu nezaslouží.
    August 27, 2018 v 6.57
    Já myslím, pane Horáku, že "plně obstát" nikdo ani nemůže.

    Ještě z článku vypadly zhruba dvě kritické věty o současné radikální levici. Tedy že ani od té nelze nic čekat.
    JP
    August 27, 2018 v 12.20
    Proměněný člověk a svět
    Jestli se ten "vnitřně proměněný" člověk nevyhnutelně projeví i navenek? - V jistém smyslu dozajista ano, třeba jenom právě tím že pak "vysílá určité signály".

    Ale to samo o sobě skutečně ještě nestačí k tomu proměnit tento svět v jeho fungování, v soukolí jeho (nás ovládajících, případně až přímo drtících) mechanismů.

    Jinak řečeno: jak dokazuje příklad třeba antických stoiků, vnitřně svobodným mohl být člověk třeba i za podmínek otroctví. Jenže - právě tato stoická "svoboda" zůstala uzavřena jenom sama do sebe, neměla potenciál změnit, zrušit systém otrokářství jako takový, a vlastně se zcela principiálně (tato stoická svoboda) uzavírala jenom do sebe samé, do vlastního lidského nitra.

    Takže zřejmě právě něco takového měl na mysli Hauser s tím, že jde o to aby všechno neskončilo jenom u té cesty do vlastního nitra.
    JP
    August 27, 2018 v 12.28
    Masaryk a Havel
    ...oba propadli tomu samému omylu, totiž že reálný svět se bude řídit podle jejich vznešených idejí a ideálů. A v tomto smyslu ztroskotal Havel asi ještě daleko více než Masaryk. Ta První republika - tam byly určité ideály přece jenom ještě přítomné a živé, samozřejmě do značné míry to souviselo s teprve nedávným vybojováním vlastní státní samostatnosti, a Masaryk právě jako "President osvoboditel" měl krajně vysoký morální kredit, a tak měl přece jenom dost velkou možnost ty své ideály do lidu obecného vštěpovat. Ale vůbec, tehdejší doba byla sama ještě dost jiná, ne tak profánní a deziluzovaná jako ta dnešní.

    A také je nutno vidět: Masaryk byl daleko výraznější osobnost než Havel, ten vlastně velice rychle prohrál svůj souboj s Klausem, zatímco Masaryk si udržel své charisma po celou dobu svého setrvávání v úřadu prezidenta.
    August 27, 2018 v 12.49
    Panu Poláčkovi
    Jenže ono je to i naopak. Stoikové byli stoiky právě proto, že ještě nic jiného než otrokářství nebylo na obzoru. Těžko mohli svět proměňovat, když ještě nenastala vhodná doba. Co jiného jim zbývalo, než se stáhnout do vlastního, svobodného nitra.
    A tak je to i s Hauserovými námitkami. Ano, je docela možné, že proměněný člověk zůstane ve svém nitru, odkud bude nanejvýš vysílat signály do okolí. Jenomže za to, že on zůstane uzavřen ve svém nitru, nemůže jen on sám. Částečně za to mohou i druzí lidé - tedy "svět" (co jiného je svět než druzí lidé a jejich vztahy?)
    Proměněný člověk se sice může snažit vytvářet s druhými dobré vztahy, jenže, málo platné, v kapitalismu jde především o vztahy vlastnické).
    Já si myslím, že zatím to vůbec nevypadá na zánik kapitalismu, a tak stažení se do vlastního nitra může být zcela adekvátní reakcí na okolní svět.
    + Další komentáře