Levice ve slepé uličce
Eva HájkováLevici, která si před časem ve světě dobyla významné politické pozice, se dnes nějak nedaří zůstat u moci. Ve volbách v různých zemích stále častěji vítězí pravice nebo populisté. Změnilo se něco, nebo snad sama levice?
Sociálně-demokratická levice před lety rezignovala na sny o socialistické budoucnosti a přešla k řešení aktuálních (dílčích) problémů pracujících a sociálně potřebných: pracovní doba, vyšší mzdy, sociální zabezpečení, zdravotnictví, vzdělání. Zlepšilo se vše, co se dalo zlepšit v rámci systému, jehož odstranění se ovšem jevilo jako „nereálné“. Západní společnost se pod vlivem levice úspěšně demokratizovala a liberalizovala. Kapitalismus patrně většině lidí nevadil.
Komunistická levice na východě naproti tomu zvolila revoluční řešení, jímž se jednou provždy chtěla vypořádat s kapitalismem jakožto původcem společenské nerovnosti. Revoluční řešení nakonec také nevedlo k ničemu jinému než k odmítání všeho, co bylo „nereálné“, jen se ta nereálnost požadavků hodnotila z úplně jiného hlediska — z hlediska „reálného“ socialismu. Po jeho zániku se zbytek této levice přeorientoval na reálný kapitalismus, spíše východního ražení.
Bohužel, žádná část levice nebyla a není schopna změnit svět k lepšímu takovým způsobem, aby se už nikdy nezměnil k horšímu. Vývoj světa se ubírá kupředu jakoby nezávisle na nás a našich představách. Někdy se spíš jeví, jako by šel dozadu. To, že nevidíme do budoucnosti, na nás působí, jako bychom bloudili labyrintem. Labyrint nás po čase nutí vracet se, odkud jsme vyšli, a hledat nové cesty, protože ty dřívější se ukázaly jako neschůdné či slepé.
↗
Všichni něco předstírají, panují války a katastrofy. Takový byl Komenského Labyrint. Máme se dnes lépe? Repro DR
Navrať se, odkud jsi vyšel!
Navrať se, odkud jsi vyšel! Do domu srdce svého, a zavři za sebou dveře! To je věta z Labyrintu světa a ráje srdce Jana Ámose Komenského. Poutník prochází světem a jeho institucemi, přičemž všechno, co tam vidí, shledává falešným: Manželství a rodiny nejsou takové, jak by měly být, učitelé nejsou takoví, jací by měli být, lékaři nejsou takoví, jací by měli být, mocní tohoto světa nejsou takoví, jací by měli být, vlády takové nejsou, církve taky nejsou takové, jaké mají být…
Všichni něco předstírají. A ke všemu ve světě panují války a jiné katastrofy, v nichž je zmařeno tolik životů! Lidé vymýšlejí kruté zbraně proti jiným lidem.
Nevyšla původní levice z podobného pozorování nešvarů světa jako Komenského Poutník? Nešvarů světa, s nimiž se nemohla vnitřně smířit a chtěla proti nim bojovat? A nenarážela vždy znovu a znovu na marnost toho boje?
Ve středověku chtěli husité bojovat proti nešvarům světské vrchnosti, ale zejména proti nešvarům církevním. Chtěli proti nim bojovat luteráni na začátku novověku, a také kalvinisté. Možná se něco na čas zlepšilo. V něčem se dosáhlo nápravy. Ale svět se v té době nestal místem pokoje a spravedlnosti, nýbrž zůstal labyrintem, z něhož se utíká do ráje srdce. Komenský byl nakonec zklamán Lutherem i Kalvínem.
Nejde o přirovnání, které by příliš kulhalo. Levice v moderním světě opravdu nahradila někdejší protestní náboženská hnutí. Vždy totiž nějakým způsobem pracovala s energií odporu proti stávajícím pořádkům založeným na útlaku.
My na tom v současné době jistě nejsme tak zle jako lidé na rozhraní středověku a novověku. Svět zatím není v chaosu. Oproti tomu, co dnes zakouší obyvatelstvo méně šťastných částí světa, my uprostřed Evropy zatím žijeme poměrně blahobytně a v míru. Ale budoucnost, kterou tušíme — budoucnost, v níž bude civilizace (nebo kapitalismus) tvrdě narážet na hranice a možnosti lidí i planety a jejího přírodního řádu — ta nás v klidu nenechá.
Levice už dávno přestala být vnímána jako záruka lepší budoucnosti. A tak, přestože nemůžeme uniknout problémům světa, o to víc znovu potřebujeme ráj srdce.
Tam se ovšem nedá chodit korporativně ani se tam nedají vyslat volení zástupci. Víra je záležitostí osoby, ne státu nebo politických organizací. Na druhé straně — stát ani organizace se neobejdou bez víry — přesněji řečeno bez důvěry občanů. Když ji ztrácejí, má to na jejich fungování negativní dopad, který vede k ještě větším ztrátám důvěry. A narůstající počet lidí, kteří ztrácejí důvěru v instituce, aniž by měli víru v něco jiného, nevěstí nic dobrého. Věřící možná přece jen o něco méně podléhají anomii. Mají se čeho zachytit.
„Buď visíš na Bohu, nebo se můžeš jít pověsit na hřebík“, řekl kdysi T. G. Masaryk. Věděl, že člověk v některých záležitostech nemůže s jistotou spoléhat na nic a na nikoho.
Existují lidé, kteří tvrdí, že Masaryk byl volnomyšlenkář, že vlastně v Boha vůbec nevěřil, že věřil jen v jakousi neurčitou Prozřetelnost či v ideu humanismu působící v dějinách. Naproti jiní dokazují, že v Boha (toho křesťanského) skutečně věřil.
Ať už to bylo tak nebo tak, z jeho knih i z jeho života je patrné, že Masaryk aspoň v nějakém smyslu s transcendencí počítal. A že „vyzbrojen“ touto svou vírou získal odvahu a schopnost jednat nezávisle na mínění většiny společnosti. To je na něm právě obdivuhodné.
Proč tedy nezačít přemýšlet o Bohu? Proč nepřemýšlet, odkud jsme vyšli, a kam je zapotřebí se vrátit? Vždyť po všech špatných zkušenostech s politikou a s politiky nezbývá nic jiného, než se změnou světa začít u sebe.
Diskuse
MP
Problém je, aby to u toho taky neskončilo, jak říká M. Hauser.
Kdyby byli, paní Hájková, všichni tak dobrého srdce jako vy, opravdu by možná stačilo, aby každý onomu srdci naslouchal a změnil se vnitřně (metanoia), a bylo by na světě dobře.
Jenže většina lidí takto dobré srdce nemá. PROTO je potřeba problémy společnosti a světa řešit politicky. (I když jistě ne jenom politicky.)
Kdyby byli, paní Hájková, všichni tak dobrého srdce jako vy, opravdu by možná stačilo, aby každý onomu srdci naslouchal a změnil se vnitřně (metanoia), a bylo by na světě dobře.
Jenže většina lidí takto dobré srdce nemá. PROTO je potřeba problémy společnosti a světa řešit politicky. (I když jistě ne jenom politicky.)
August 26, 2018 v 12.53
Já jsem nemyslela, že by se měla politika zrušit nebo něco takového, pane Plevo. To jistě ne.
Jenom by se do ní neměly vkládat přílišné naděje na změnu světa.
Jenom by se do ní neměly vkládat přílišné naděje na změnu světa.
JP
Během jednoho jediného dne píšu už třetí diskusní příspěvek, který má ve svém názvu slovo "dilema". Nějak se v těch dilematech v současné době začínáme utápět. - Anebo ale možná, že teprve teď si je začínáme uvědomovat.
Takže za prvé: návrat do sebe, do svého srdce dnes už nijak automaticky neznamená "návrat k Bohu".
Za druhé: Hauser má samozřejmě plnou pravdu v tom, že jde o to aby všechno zároveň neskončilo jenom tou cestou do vlastního nitra.
Ale: na straně druhé stejně tak platí, že pravé proměny nikdy není možno dosáhnout j e n o m politickými prostředky. Tohle byl opravdu zcela zásadní omyl levice, která se domnívala že si vystačí s tím když provede svou revoluci (případně své sociální reformy), a všechno ostatní že se dostaví už tak nějak samo od sebe.
Takže to dilema "vnitřní proměna, anebo změnit svět?" - toto dilema je samo o sobě bez dalšího falešné, ani jedno se nemůže skutečně podařit bez toho druhého.
Vnitřní proměna která přezíravě hledí na vnější svět, s tím že ten je "jenom politika", a že to jediné pravé je ve vlastním srdci - takováto proměna zůstane pouze čistě individuální, a sotva kdy bude mít možnost a schopnost překročit hranice právě jenom toho či onoho individua.
Ale změny pouze politické (ekonomické, sociální...) které zároveň nebudou doprovázeny hlubokými změnami v nitru samotného člověka, v jeho životních cílech a motivacích, zůstanou nakonec změnami pouze vnějškovými, které nic nezmění na samotné podstatě věci. Tedy toho, jak se člověk sám bude chovat k okolnímu světu, ke všem ostatním lidem.
Takže za prvé: návrat do sebe, do svého srdce dnes už nijak automaticky neznamená "návrat k Bohu".
Za druhé: Hauser má samozřejmě plnou pravdu v tom, že jde o to aby všechno zároveň neskončilo jenom tou cestou do vlastního nitra.
Ale: na straně druhé stejně tak platí, že pravé proměny nikdy není možno dosáhnout j e n o m politickými prostředky. Tohle byl opravdu zcela zásadní omyl levice, která se domnívala že si vystačí s tím když provede svou revoluci (případně své sociální reformy), a všechno ostatní že se dostaví už tak nějak samo od sebe.
Takže to dilema "vnitřní proměna, anebo změnit svět?" - toto dilema je samo o sobě bez dalšího falešné, ani jedno se nemůže skutečně podařit bez toho druhého.
Vnitřní proměna která přezíravě hledí na vnější svět, s tím že ten je "jenom politika", a že to jediné pravé je ve vlastním srdci - takováto proměna zůstane pouze čistě individuální, a sotva kdy bude mít možnost a schopnost překročit hranice právě jenom toho či onoho individua.
Ale změny pouze politické (ekonomické, sociální...) které zároveň nebudou doprovázeny hlubokými změnami v nitru samotného člověka, v jeho životních cílech a motivacích, zůstanou nakonec změnami pouze vnějškovými, které nic nezmění na samotné podstatě věci. Tedy toho, jak se člověk sám bude chovat k okolnímu světu, ke všem ostatním lidem.
August 26, 2018 v 15.10
Hauser má obavy, aby vše neskončilo cestou do vlastního nitra, jenomže on neuvažuje o tom, že skutečně proměněný člověk se NEMŮŽE NEPROJEVIT, a že jeho proměněné srdce bude přinejmenším vysílat nějaké signály, kterými ovlivní své okolí - ať bezprostředně blízké nebo vzdálenější (pode toho, jaký má dosah).
August 26, 2018 v 20.23
Ještě chci poznamenat, že z článku nějak vypadla jedna věta o Masarykovi. Mělo tam být: "To je na něm právě obdivuhodné; nikoliv to, že dosáhl vysoké politické funkce. Člověk se nepoměřuje tím, kam až to dotáhne".
Tím jsem chtěla zdůraznit, že člověka Masaryka si vážím víc než prezidenta Masaryka.
Asi to bude mým nenapravitelným plebejstvím.
Tím jsem chtěla zdůraznit, že člověka Masaryka si vážím víc než prezidenta Masaryka.
Asi to bude mým nenapravitelným plebejstvím.
IH
Masaryka hodnotí nejhůře jako prezidenta již dlouho většina jeho obdivovatelů i uznalých kritiků. Má to samozřejmě určité, ba nemalé opodstatnění. Jsou zde ovšem i polehčující okolnosti. Zaprvé málokdo z velkých činitelů byl na samém vrcholu mezi svým 68. a 85. rokem, natož po celou tuto dobu. Zadruhé je podstatný rozdíl mezi činností intelektuální, morální a primárně politické povahy. Právě zde je společenská realita největší překážkou toho, aby člověk plně obstál.
Stejné hodnocení jako Masaryka je běžné také v případě Václava Havla. Rovněž ono je do nemalé míry podložené. Během jeho výkonu prezidentské funkce sehrála podobnou roli jako u Masaryka věk nemoc. Oba muži ovšem čelili nástupu rostoucí negace svých původně široce sdílených ideálů, podařilo se jim však oběma odrážet jejich nápor do konce svého působení v nejvyšší funkci i nedožít se krutého zklamání. Měřeno (samozřejmě, nikoli srovnatelným) politickým stavem později, po jejich smrti, vynikne nakonec Masarykův, resp. Havlův výkon státnický natolik, že si podstatného despektu nezaslouží.
Stejné hodnocení jako Masaryka je běžné také v případě Václava Havla. Rovněž ono je do nemalé míry podložené. Během jeho výkonu prezidentské funkce sehrála podobnou roli jako u Masaryka věk nemoc. Oba muži ovšem čelili nástupu rostoucí negace svých původně široce sdílených ideálů, podařilo se jim však oběma odrážet jejich nápor do konce svého působení v nejvyšší funkci i nedožít se krutého zklamání. Měřeno (samozřejmě, nikoli srovnatelným) politickým stavem později, po jejich smrti, vynikne nakonec Masarykův, resp. Havlův výkon státnický natolik, že si podstatného despektu nezaslouží.
August 27, 2018 v 6.57
Já myslím, pane Horáku, že "plně obstát" nikdo ani nemůže.
Ještě z článku vypadly zhruba dvě kritické věty o současné radikální levici. Tedy že ani od té nelze nic čekat.
Ještě z článku vypadly zhruba dvě kritické věty o současné radikální levici. Tedy že ani od té nelze nic čekat.
JP
Jestli se ten "vnitřně proměněný" člověk nevyhnutelně projeví i navenek? - V jistém smyslu dozajista ano, třeba jenom právě tím že pak "vysílá určité signály".
Ale to samo o sobě skutečně ještě nestačí k tomu proměnit tento svět v jeho fungování, v soukolí jeho (nás ovládajících, případně až přímo drtících) mechanismů.
Jinak řečeno: jak dokazuje příklad třeba antických stoiků, vnitřně svobodným mohl být člověk třeba i za podmínek otroctví. Jenže - právě tato stoická "svoboda" zůstala uzavřena jenom sama do sebe, neměla potenciál změnit, zrušit systém otrokářství jako takový, a vlastně se zcela principiálně (tato stoická svoboda) uzavírala jenom do sebe samé, do vlastního lidského nitra.
Takže zřejmě právě něco takového měl na mysli Hauser s tím, že jde o to aby všechno neskončilo jenom u té cesty do vlastního nitra.
Ale to samo o sobě skutečně ještě nestačí k tomu proměnit tento svět v jeho fungování, v soukolí jeho (nás ovládajících, případně až přímo drtících) mechanismů.
Jinak řečeno: jak dokazuje příklad třeba antických stoiků, vnitřně svobodným mohl být člověk třeba i za podmínek otroctví. Jenže - právě tato stoická "svoboda" zůstala uzavřena jenom sama do sebe, neměla potenciál změnit, zrušit systém otrokářství jako takový, a vlastně se zcela principiálně (tato stoická svoboda) uzavírala jenom do sebe samé, do vlastního lidského nitra.
Takže zřejmě právě něco takového měl na mysli Hauser s tím, že jde o to aby všechno neskončilo jenom u té cesty do vlastního nitra.
JP
...oba propadli tomu samému omylu, totiž že reálný svět se bude řídit podle jejich vznešených idejí a ideálů. A v tomto smyslu ztroskotal Havel asi ještě daleko více než Masaryk. Ta První republika - tam byly určité ideály přece jenom ještě přítomné a živé, samozřejmě do značné míry to souviselo s teprve nedávným vybojováním vlastní státní samostatnosti, a Masaryk právě jako "President osvoboditel" měl krajně vysoký morální kredit, a tak měl přece jenom dost velkou možnost ty své ideály do lidu obecného vštěpovat. Ale vůbec, tehdejší doba byla sama ještě dost jiná, ne tak profánní a deziluzovaná jako ta dnešní.
A také je nutno vidět: Masaryk byl daleko výraznější osobnost než Havel, ten vlastně velice rychle prohrál svůj souboj s Klausem, zatímco Masaryk si udržel své charisma po celou dobu svého setrvávání v úřadu prezidenta.
A také je nutno vidět: Masaryk byl daleko výraznější osobnost než Havel, ten vlastně velice rychle prohrál svůj souboj s Klausem, zatímco Masaryk si udržel své charisma po celou dobu svého setrvávání v úřadu prezidenta.
Jenže ono je to i naopak. Stoikové byli stoiky právě proto, že ještě nic jiného než otrokářství nebylo na obzoru. Těžko mohli svět proměňovat, když ještě nenastala vhodná doba. Co jiného jim zbývalo, než se stáhnout do vlastního, svobodného nitra.
A tak je to i s Hauserovými námitkami. Ano, je docela možné, že proměněný člověk zůstane ve svém nitru, odkud bude nanejvýš vysílat signály do okolí. Jenomže za to, že on zůstane uzavřen ve svém nitru, nemůže jen on sám. Částečně za to mohou i druzí lidé - tedy "svět" (co jiného je svět než druzí lidé a jejich vztahy?)
Proměněný člověk se sice může snažit vytvářet s druhými dobré vztahy, jenže, málo platné, v kapitalismu jde především o vztahy vlastnické).
Já si myslím, že zatím to vůbec nevypadá na zánik kapitalismu, a tak stažení se do vlastního nitra může být zcela adekvátní reakcí na okolní svět.
A tak je to i s Hauserovými námitkami. Ano, je docela možné, že proměněný člověk zůstane ve svém nitru, odkud bude nanejvýš vysílat signály do okolí. Jenomže za to, že on zůstane uzavřen ve svém nitru, nemůže jen on sám. Částečně za to mohou i druzí lidé - tedy "svět" (co jiného je svět než druzí lidé a jejich vztahy?)
Proměněný člověk se sice může snažit vytvářet s druhými dobré vztahy, jenže, málo platné, v kapitalismu jde především o vztahy vlastnické).
Já si myslím, že zatím to vůbec nevypadá na zánik kapitalismu, a tak stažení se do vlastního nitra může být zcela adekvátní reakcí na okolní svět.
August 27, 2018 v 15.12
Ryby se dají chovat i v dost kalné vodě. Ale musíte počítat s tím, že některé vám chcípnou.
VP
August 28, 2018 v 4.03
Jistě je potřeba uvažovat o záchraně, změně, celého světa. Přesto někteří lidé změnili aspoň něco, ikdyž jim okolnosti nepřály. Právě jim navzdory. Komenský usiloval o přeměnu světa, nepřijat aspoň pracoval na její teorii a zůstává inspirací, Přemysl Pitter, Nicholas Winton zachránili a učinili šťastnými aspoň pár lidí; a další. Dostali zvláštní dar, anebo my, kteří nedokážeme ani to málo, ten dar nepřijímáme?
August 28, 2018 v 9.07
Proč jen nitro na jedné straně a státní politika na druhé?
To mi přijde jako velmi redukující pohled.
Většina lidí přece společensky žije, nestávají se z nich pustevníci meditující v jeskyni. To ale neznamená, že nutně žijí politikou, je mnoho jiných forem společenské organizace. Rodina, profesní život, kulturní život, náboženská společenství, přátelé.
Lidé uvažující politicky mají sklon si myslet, že poliika tomu všemu vévodí a vládne.
To je ale velmi partikulární pohled dosti úzké skupiny lidí, kteří politiku pojímají eschatologicky. Pro většinu lidí je politika jen z jedna z věcí, které jejich život ovlivňují.
Většina lidí přece společensky žije, nestávají se z nich pustevníci meditující v jeskyni. To ale neznamená, že nutně žijí politikou, je mnoho jiných forem společenské organizace. Rodina, profesní život, kulturní život, náboženská společenství, přátelé.
Lidé uvažující politicky mají sklon si myslet, že poliika tomu všemu vévodí a vládne.
To je ale velmi partikulární pohled dosti úzké skupiny lidí, kteří politiku pojímají eschatologicky. Pro většinu lidí je politika jen z jedna z věcí, které jejich život ovlivňují.
August 28, 2018 v 9.56
Jsem ráda, pane Kubičko, že jste s tím přišel - tedy s tím, že není nutné se politicky angažovat. Člověk je tu neustále bombardován apely na povinnost bojovat o demokracii. Když jsem se v devadesátých letech (asi 1994 nebo 1995) odhodlala položit legitimaci, cítila jsem se konečně svobodná. Už nic nemusím, můžu si žít svůj soukromý život. Politika mi může být ukradená. Začala jsem se zajímat nejprve o jógu, o bylinky a o čínskou medicínu, vystudovala jsem bakalářský obor na vysoké škole... To mi vydrželo až do doby než děti dospěly a dcera se zapojila do humanistického hnutí (netušila jsem nejdříve, oč jde) a do boje proti americké základně. Velmi mě to překvapilo.
Ovšem přivedlo mě to zase zpět k politice, takže jsem nakonec vstoupila do ProAltu, který ovšem neměl dlouhého trvání. Na chvíli jsem znovu uvěřila, že kapitalismus opravdu brzy skončí. A dál už to znáte. Skončilo to mým křtem. Nebo spíš začalo? Nitro opravdu není totální uzavření se. Jak říkáte, je tu rodina, práce, koníčky, a teď víra.... Ale člověk má stejně pořád pocit, že to není úplně to, co to má být.
Ovšem přivedlo mě to zase zpět k politice, takže jsem nakonec vstoupila do ProAltu, který ovšem neměl dlouhého trvání. Na chvíli jsem znovu uvěřila, že kapitalismus opravdu brzy skončí. A dál už to znáte. Skončilo to mým křtem. Nebo spíš začalo? Nitro opravdu není totální uzavření se. Jak říkáte, je tu rodina, práce, koníčky, a teď víra.... Ale člověk má stejně pořád pocit, že to není úplně to, co to má být.
JP
"Není to úplně to, co to má být" - to je vlastně vynikající vystižení, paní Hájková.
To je skutečně ten stav, ve kterém se nacházíme: napohled máme všechno co je vůbec jenom možno chtít, můžeme dělat co se nám jenom zachce, můžeme vyvíjet aktivity které nás jen napadnou. A přesto - tak nějak cítíme, že to všechno "není ono". Že tu stále ještě něco chybí; a to něco velmi podstatného. Chybí tu něco natolik zásadního, že všechny ty naše osobní aktivity, záliby, koníčky se z tohoto hlediska jeví být vlastně jenom útěkem do vlastního soukromí.
Ono to souvisí vlastně už s těmi stoiky: ano, jejich stažení se do vlastního nitra bylo - přirozenou - reakcí na tehdejší svět plný nejistoty, zmaru a násilí. Jenže - toto stažení se do svého vlastního nitra bylo zároveň aktem r e z i g n a c e nejen na to, moci reálně změnit vnější svět; ale i vůbec na to, moci v tomto (politickém) světě být domovem. Nalézt v tomto světě sebe sama, jako člověka, a ve svém nitru se moci s tímto světem ztotožnit jako se svým vlastním. Člověk byl v tomto světě cizím tělesem, a ten svět sám mu byl cizí.
Vraťme se k dnešní současnosti. Pan Kubička míní, že přece není nutno své osobní naplnění hledat v politice, že je přece možno věnovat se svým vlastním aktivitám.
Tady si ale napřed musíme ujasnit, co konkrétně máme na mysli, když hovoříme o "politice".
Jeden význam je v tom obecném smyslu, jako přímá politická angažovanost na práci určitých politických subjektů, stran, hnutí, spolků; anebo prostě jenom čistě osobní zájem na politickém dění. Takovouto účast na politice samozřejmě nemají zapotřebí všichni, jenom někteří.
Ale - pak existuje ještě druhá rovina toho, čemu se říká "politika". Pro objasnění této roviny se zase musíme vrátit zpátky do antiky. Především v té řecké platilo: člověk se prakticky vůbec nemůže stát plnohodnotným člověkem, pokud se aktivně nezúčastní života své vlastní obce.
Status občanství, ten danému jedinci nejen dával určitá práva (a povinnosti) - nýbrž ho zároveň pozvedal z jeho pouze individuální existence, nechal ho stát se součástí vyššího celku. Dodal mu status v y š š í p l a t n o s t i, než jakou může kdy zadat pouhá individuální existence.
Jako individuum může člověk realizovat celou řadu svých potřeb, může se třeba i kariérně prosadit, stát se slavným - ale tím vším stále ještě nepřekračuje omezený horizont své vlastní ryze individuální existence.
Ale být občanem - to znamenalo něco více, to znamenalo stát se součástí nejen vyššího celku, ale zároveň součástí určitého vyššího řádu, který měl konec konců ontologický základ. Tedy základ v samotném bytí.
Jako jednotlivec je člověk nakonec jenom jedním z hromady kamenů; i když je třeba zrovna tím kamenem největším a nejlesklejším.
Ale když je zabudován ve velkolepém díle katedrály - pak i ten zdánlivě nejmenší a nejméně významný kámen má svůj význam, smysl a platnost, které vysoce převyšují jeho čistě individuální existenci. A "politika" v tomto druhém smyslu neznamená právě nic jiného, nežli že jednotlivý člověk-občan je součástí vyššího celku - a že je pro něj zcela klíčové, zda tento celek je opravdu tou vznešenou katedrálou, anebo jenom tou ordinérní hromadou kamení.
A proto my cítíme, že v té naší současné "naprosté svobodě" něco podstatného chybí. Že to "není úplně to, co to má být". Svět liberální demokracie, který počíná individuem a tím individuem zároveň také končí, nakonec nikdy nemůže být ničím více, nežli jenom tou bezcílně poházenou hromadou kamení. Nám chybí ta katedrála. Chybí nám pocit, že někam patříme, že naše existence má nějaký vyšší smysl a význam, nežli jenom pro nás samé a pro naše nejbližší.
A tuto absenci tohoto vyššího smyslu naší existence nemůžeme nahradit (nanejvýš přehlušit) tím, že si budeme soukromě chovat králíky anebo sbírat poštovní známky. A případnou účastí v politice v tom prvním smyslu už vůbec ne.
To je skutečně ten stav, ve kterém se nacházíme: napohled máme všechno co je vůbec jenom možno chtít, můžeme dělat co se nám jenom zachce, můžeme vyvíjet aktivity které nás jen napadnou. A přesto - tak nějak cítíme, že to všechno "není ono". Že tu stále ještě něco chybí; a to něco velmi podstatného. Chybí tu něco natolik zásadního, že všechny ty naše osobní aktivity, záliby, koníčky se z tohoto hlediska jeví být vlastně jenom útěkem do vlastního soukromí.
Ono to souvisí vlastně už s těmi stoiky: ano, jejich stažení se do vlastního nitra bylo - přirozenou - reakcí na tehdejší svět plný nejistoty, zmaru a násilí. Jenže - toto stažení se do svého vlastního nitra bylo zároveň aktem r e z i g n a c e nejen na to, moci reálně změnit vnější svět; ale i vůbec na to, moci v tomto (politickém) světě být domovem. Nalézt v tomto světě sebe sama, jako člověka, a ve svém nitru se moci s tímto světem ztotožnit jako se svým vlastním. Člověk byl v tomto světě cizím tělesem, a ten svět sám mu byl cizí.
Vraťme se k dnešní současnosti. Pan Kubička míní, že přece není nutno své osobní naplnění hledat v politice, že je přece možno věnovat se svým vlastním aktivitám.
Tady si ale napřed musíme ujasnit, co konkrétně máme na mysli, když hovoříme o "politice".
Jeden význam je v tom obecném smyslu, jako přímá politická angažovanost na práci určitých politických subjektů, stran, hnutí, spolků; anebo prostě jenom čistě osobní zájem na politickém dění. Takovouto účast na politice samozřejmě nemají zapotřebí všichni, jenom někteří.
Ale - pak existuje ještě druhá rovina toho, čemu se říká "politika". Pro objasnění této roviny se zase musíme vrátit zpátky do antiky. Především v té řecké platilo: člověk se prakticky vůbec nemůže stát plnohodnotným člověkem, pokud se aktivně nezúčastní života své vlastní obce.
Status občanství, ten danému jedinci nejen dával určitá práva (a povinnosti) - nýbrž ho zároveň pozvedal z jeho pouze individuální existence, nechal ho stát se součástí vyššího celku. Dodal mu status v y š š í p l a t n o s t i, než jakou může kdy zadat pouhá individuální existence.
Jako individuum může člověk realizovat celou řadu svých potřeb, může se třeba i kariérně prosadit, stát se slavným - ale tím vším stále ještě nepřekračuje omezený horizont své vlastní ryze individuální existence.
Ale být občanem - to znamenalo něco více, to znamenalo stát se součástí nejen vyššího celku, ale zároveň součástí určitého vyššího řádu, který měl konec konců ontologický základ. Tedy základ v samotném bytí.
Jako jednotlivec je člověk nakonec jenom jedním z hromady kamenů; i když je třeba zrovna tím kamenem největším a nejlesklejším.
Ale když je zabudován ve velkolepém díle katedrály - pak i ten zdánlivě nejmenší a nejméně významný kámen má svůj význam, smysl a platnost, které vysoce převyšují jeho čistě individuální existenci. A "politika" v tomto druhém smyslu neznamená právě nic jiného, nežli že jednotlivý člověk-občan je součástí vyššího celku - a že je pro něj zcela klíčové, zda tento celek je opravdu tou vznešenou katedrálou, anebo jenom tou ordinérní hromadou kamení.
A proto my cítíme, že v té naší současné "naprosté svobodě" něco podstatného chybí. Že to "není úplně to, co to má být". Svět liberální demokracie, který počíná individuem a tím individuem zároveň také končí, nakonec nikdy nemůže být ničím více, nežli jenom tou bezcílně poházenou hromadou kamení. Nám chybí ta katedrála. Chybí nám pocit, že někam patříme, že naše existence má nějaký vyšší smysl a význam, nežli jenom pro nás samé a pro naše nejbližší.
A tuto absenci tohoto vyššího smyslu naší existence nemůžeme nahradit (nanejvýš přehlušit) tím, že si budeme soukromě chovat králíky anebo sbírat poštovní známky. A případnou účastí v politice v tom prvním smyslu už vůbec ne.
VP
August 29, 2018 v 7.51
Nu, vidíte, pane Poláčku. A Vy pořád nevěříte, že by světu mohlo pomoci, když se lidé budou spojovat do samosprávných společenství. V takovém malém přehledném společenství se každý může uplatnit a každý může být "ohlídaný", jestli si tam nevaří vlastní polívčičku ( jako ten Ananiáš a Safíra ve Skutcích apoštolů) a společenství má i výchovný chrakter, působí na všechny, aby začali myslet ne individualisticky, ale společensky. Potom mohou i jednotlivá společenství být ne tržní, likvidující své konkurenty, ale altruistická jako Mondragon. Taková spojení jednotlivých společenství mají větší moc a sílu než jednotlivci. Budou se moci postavit i těm klanům, kterým se dnes říká korporace.Starý svět (starý i mladý Klaus) je pořád přesvědčený, že všechno vyřeší silná ruka trhu. Ta však došla jenom ke kapitalismu a vykořisťování nejen lidí, ale i celé přírody. Dnes je konečně potřeba spojovat lidi, ne jedny proti druhým, ale všechny navzájem. Ta myšlenka tu je už několik století a sílí.
JN
August 29, 2018 v 11.40
"... hnutí (netušila jsem nejdříve, oč jde)", Praha devadesátých let
Z jejího obličeje, viditelně poznamenaného bouřlivým způsobem života, mám stejný pocit, jako jsem měl v té doléčovací komunitě, která nabízela výměnu jedné závislosti za jinou. Italská 'misionářka' se teď ke mně obrací s otázkou:
"Až budeš s někým mluvit o tom, co jsi zde mezi námi dnes prožil, budeš mu třeba schopen říci: 'MY z Hnutí (usilujeme o ... dobro, lepší svět...),' a tak podobně? Dokážeš se před ostatními zařadit mezi nás?"
Odpověděl jsem jí upřímně a pravdivě.
"Tak už mezi nás nechoď," řekla.
"Tak tedy nashledanou, nebo sbohem?"
"Ciao!"
"Až budeš s někým mluvit o tom, co jsi zde mezi námi dnes prožil, budeš mu třeba schopen říci: 'MY z Hnutí (usilujeme o ... dobro, lepší svět...),' a tak podobně? Dokážeš se před ostatními zařadit mezi nás?"
Odpověděl jsem jí upřímně a pravdivě.
"Tak už mezi nás nechoď," řekla.
"Tak tedy nashledanou, nebo sbohem?"
"Ciao!"
JP
August 29, 2018 v 11.43
Problém je v tom, pane Pospíšile, že ta "samosprávná společenství" nejsou nakonec ničím jiným, nežli jenom třeba ty spolky chovatelů králíků.
Zkrátka, je to jenom čistě s o u k r o m á zájmová činnost, ať už prováděná individuálně nebo skupinově.
Ano, v těchto zájmových sdruženích je samozřejmě možno si vytvořit určitý pocit vlastní platnosti, vlastní smysluplnosti přesahující čistě individuální existenci; ale tyto skupinové zájmové činnosti nikdy nemohou změnit c e l k o v ý charakter samotné společnosti, nikdy tedy nemohou způsobit, že člověk bude skutečně platným, smysl dávajícím a smysl přijímajícím členem a účastníkem celospolečenského dění.
Dokud toto celospolečenské dění zůstane stát na základně volného trhu, všeobecné konkurence a s tím spojeného individualismu, pak všechna ta "samosprávná společenství" zůstanou nakonec jenom oázami uprostřed pouště. A co hůře - takovými oázami které se samy udržují v iluzi, že přece zcela postačí když se těch oáz vytvoří více, a poušť sama zmizí jako odčarovaná kouzleným proutkem.
Zkrátka, je to jenom čistě s o u k r o m á zájmová činnost, ať už prováděná individuálně nebo skupinově.
Ano, v těchto zájmových sdruženích je samozřejmě možno si vytvořit určitý pocit vlastní platnosti, vlastní smysluplnosti přesahující čistě individuální existenci; ale tyto skupinové zájmové činnosti nikdy nemohou změnit c e l k o v ý charakter samotné společnosti, nikdy tedy nemohou způsobit, že člověk bude skutečně platným, smysl dávajícím a smysl přijímajícím členem a účastníkem celospolečenského dění.
Dokud toto celospolečenské dění zůstane stát na základně volného trhu, všeobecné konkurence a s tím spojeného individualismu, pak všechna ta "samosprávná společenství" zůstanou nakonec jenom oázami uprostřed pouště. A co hůře - takovými oázami které se samy udržují v iluzi, že přece zcela postačí když se těch oáz vytvoří více, a poušť sama zmizí jako odčarovaná kouzleným proutkem.
Vždyť vy sám jste přišel s tím, že člověk potřebuje být členem nějaké obce, aby jeho život byl smysluplný. Ale teď říkáte, že majetek obce (komuny) je vlastně soukromý (skupinový) majetek a jejich činnost je skupinovou soukromou činností. A co tedy chcete? Aby zase bylo všechno státní nebo národní? Nebo aby to patřilo rovnou celému lidstvu? Vždycky přece ti, kteří se o něco starají a jsou za to odpovědní, by měli mít k věcem přednostní dispoziční právo. Všelidové vlastnictví se neosvědčilo, protože nakonec nic nebylo ničí.
Nepůsobí na člověka lépe, když se stýká s okruhem známých lidí než když žije v naprosté anonymitě? Všechno by samozřejmě muselo být dobrovolné. Každá komuna by měla mít stanoven svůj cíl, kterého chce dosáhnout, prostředky, které chce k tomu užívat, zásady, jimiž se hodlá řídit, atd.
Nemuselo by jít jen o výrobní družstva a nemuselo by se nakonec ani vyrábět pro trh (když vám to pořád tak leží v hlavě).
Vy vždycky namítnete, že takové aktivity svět nezmění. Ale to bychom si mohli říkat u všeho. Každý by si mohl říct například: Nač bych se ženil (vdávala) a zakládal/a rodinu, když to svět stejně nezmění. Ale děláme to přece proto, abychom naplnili své potřeby.
Nepůsobí na člověka lépe, když se stýká s okruhem známých lidí než když žije v naprosté anonymitě? Všechno by samozřejmě muselo být dobrovolné. Každá komuna by měla mít stanoven svůj cíl, kterého chce dosáhnout, prostředky, které chce k tomu užívat, zásady, jimiž se hodlá řídit, atd.
Nemuselo by jít jen o výrobní družstva a nemuselo by se nakonec ani vyrábět pro trh (když vám to pořád tak leží v hlavě).
Vy vždycky namítnete, že takové aktivity svět nezmění. Ale to bychom si mohli říkat u všeho. Každý by si mohl říct například: Nač bych se ženil (vdávala) a zakládal/a rodinu, když to svět stejně nezmění. Ale děláme to přece proto, abychom naplnili své potřeby.
VP
August 29, 2018 v 17.36
Spolky si žijí samy pro sebe. Nikomu nekonkurují, s nikým nemusí (ale mohou) spolupracovat. Samosprávná společenství jsou sice v tržním světě a navenek se musí řídit aspoň částečně jeho zákony, uvnitř však vytvářejí nový svět. Proti konkurenci spolupráci, oproti jednotlivcům se stávají silou. Nemusí spoléhat na kouzelný proutek ale na přitažlivost svého jednání. Neříkám, že už teď mají sílu měnit svět. Mění jen svůj vlastní svět.
Podobně v 15. a 16. století vznikla Jednota bratrská. Pouze jako odloučená skupinka v zapadlém Kunvaldu. A přesto během několika desetiletí vznikla společenství v celých Českých zemích. Proto, že existovalo hodně skupinek, které jen potřebovaly dostat příklad, směr. Kterým nevyhovoval povrchní a špatný příklad církve podjednou ani podobojí. To, že všeobecně nezvítězil její život nebyla její chyba, doba ještě nedozrála.
Vy pořád hledáte myšlenku, která by najednou zapálila celý svět. Stačilo by však, (bylo by to příkladné a dobré), kdyby aspoň někde vznikl kousek nového světa. Kdyby církve stály co zato, už dávno by vytvářely Boží království na zemi. Mají tu myšlenku ve svých "textech" od začátku. Zatím ji však buď odsunuly až na život po smrti, anebo se přizpůsobily tomuto světu.
Podobně v 15. a 16. století vznikla Jednota bratrská. Pouze jako odloučená skupinka v zapadlém Kunvaldu. A přesto během několika desetiletí vznikla společenství v celých Českých zemích. Proto, že existovalo hodně skupinek, které jen potřebovaly dostat příklad, směr. Kterým nevyhovoval povrchní a špatný příklad církve podjednou ani podobojí. To, že všeobecně nezvítězil její život nebyla její chyba, doba ještě nedozrála.
Vy pořád hledáte myšlenku, která by najednou zapálila celý svět. Stačilo by však, (bylo by to příkladné a dobré), kdyby aspoň někde vznikl kousek nového světa. Kdyby církve stály co zato, už dávno by vytvářely Boží království na zemi. Mají tu myšlenku ve svých "textech" od začátku. Zatím ji však buď odsunuly až na život po smrti, anebo se přizpůsobily tomuto světu.
JP
Však i ta "Jednota bratrská" byla svým způsobem církev - a přesto to Království boží na světě zřídit nedokázala. Jenom právě nanejvýš ty jednotlivé oázy.
Paní Hájková: pořád zůstáváte uchycená v otázce vlastnictví. Jako by jenom tím, že něco budu bezprostředně vlastnit, držet ve svých vlastních rukou, jako by to bylo nějakým způsobem rozhodující.
Rozhodující je ale nakonec celkový c h a r a k t e r světa ve kterém musíme žít. To je způsob jakým tento svět existuje, jakým způsobem tento svět pracuje, jaké jsou jeho základní cíle, motivy, hodnoty. Jakou má "atmosféru" svého způsobu žití. V tomto všem otázka vlastnictví samozřejmě hraje také svou významnou úlohu, ale zdaleka ne jedinou. A především - otázku vlastnictví není možno odtrhávat od reálných (materiálních) procesů, ze kterých toto vlastnictví vyrůstá. To by zase bylo přesně to stavění věcí na hlavu, proti kterému tak brojil Marx.
Není možno prostě nějak změnit pouhou f o r m u vlastnictví, a pak věřit že to všechno ostatní už tak nějak přijde samo sebou.
Ve skutečnosti je to naprosto a přesně naopak: napřed je nutno změnit celý ten komplex materiálních, produkčních, společenských vztahů - a teprve na této změněné základně je možno změnit i vztahy vlastnické.
Ptáte se, proč nemá mít smysl zakládat ta samosprávná družstva, když má třeba smysl zakládat rodiny.
To je vlastně dobrý příklad: taková rodina přece naprosto má - většinou - společné vlastnictví, žije bezprostředně svým vlastním, "kolektivním" způsobem života.
A přece: můžeme se snad domnívat, že tato rodina má potenciál nějak zásadně přeměnit daný ekonomicko-společenský pořádek (kapitalismus)? - Asi sotva. Jak známo, je tomu ve skutečnosti přesně naopak: ten vliv kapitalismu zasahuje i do rodin, podřizuje si i jejich život své logice, svému komerčnímu a konzumnímu myšlení. (Kolik je reálně takových rodin, které se z tohoto vlivu kapitalismu dokáží skutečně osvobodit?...)
A jestliže tento potenciál, tuto sílu nemá rodina - jak pak by tento potenciál měly mít ty "rozšířené rodiny" v těchto samosprávných produkčních jednotkách? Které ze své samotné podstaty, jakožto závislé na produkci a především na odbytu, jsou plně integrované, plně uchycené v tom soukolí kapitalistické produkce a kapitalistického trhu, a musejí se tedy plně podřídit logice a požadavkům kapitálu?
To že by bylo možno celý tento moloch kapitalistického řádu, s jeho smlysluprázdností, s jeho podřízením všeho lidského pod neosobní mechanismy trhu, peněz a kapitálu zlomit jenom čistě majetkově-organizační formou jakýchsi výrobních družstev, to je opravdu nekonečně naivní, na hlavu postavené.
Mimochodem, zrovna nedávno pan Horák (zřejmě z vlastní důvěrné zkušenosti) vylíčil reálné vztahy v jednom takovém výrobním družstvu; a nebyly to zážitky a zkušenosti nijak povzbudivé.
Paní Hájková: pořád zůstáváte uchycená v otázce vlastnictví. Jako by jenom tím, že něco budu bezprostředně vlastnit, držet ve svých vlastních rukou, jako by to bylo nějakým způsobem rozhodující.
Rozhodující je ale nakonec celkový c h a r a k t e r světa ve kterém musíme žít. To je způsob jakým tento svět existuje, jakým způsobem tento svět pracuje, jaké jsou jeho základní cíle, motivy, hodnoty. Jakou má "atmosféru" svého způsobu žití. V tomto všem otázka vlastnictví samozřejmě hraje také svou významnou úlohu, ale zdaleka ne jedinou. A především - otázku vlastnictví není možno odtrhávat od reálných (materiálních) procesů, ze kterých toto vlastnictví vyrůstá. To by zase bylo přesně to stavění věcí na hlavu, proti kterému tak brojil Marx.
Není možno prostě nějak změnit pouhou f o r m u vlastnictví, a pak věřit že to všechno ostatní už tak nějak přijde samo sebou.
Ve skutečnosti je to naprosto a přesně naopak: napřed je nutno změnit celý ten komplex materiálních, produkčních, společenských vztahů - a teprve na této změněné základně je možno změnit i vztahy vlastnické.
Ptáte se, proč nemá mít smysl zakládat ta samosprávná družstva, když má třeba smysl zakládat rodiny.
To je vlastně dobrý příklad: taková rodina přece naprosto má - většinou - společné vlastnictví, žije bezprostředně svým vlastním, "kolektivním" způsobem života.
A přece: můžeme se snad domnívat, že tato rodina má potenciál nějak zásadně přeměnit daný ekonomicko-společenský pořádek (kapitalismus)? - Asi sotva. Jak známo, je tomu ve skutečnosti přesně naopak: ten vliv kapitalismu zasahuje i do rodin, podřizuje si i jejich život své logice, svému komerčnímu a konzumnímu myšlení. (Kolik je reálně takových rodin, které se z tohoto vlivu kapitalismu dokáží skutečně osvobodit?...)
A jestliže tento potenciál, tuto sílu nemá rodina - jak pak by tento potenciál měly mít ty "rozšířené rodiny" v těchto samosprávných produkčních jednotkách? Které ze své samotné podstaty, jakožto závislé na produkci a především na odbytu, jsou plně integrované, plně uchycené v tom soukolí kapitalistické produkce a kapitalistického trhu, a musejí se tedy plně podřídit logice a požadavkům kapitálu?
To že by bylo možno celý tento moloch kapitalistického řádu, s jeho smlysluprázdností, s jeho podřízením všeho lidského pod neosobní mechanismy trhu, peněz a kapitálu zlomit jenom čistě majetkově-organizační formou jakýchsi výrobních družstev, to je opravdu nekonečně naivní, na hlavu postavené.
Mimochodem, zrovna nedávno pan Horák (zřejmě z vlastní důvěrné zkušenosti) vylíčil reálné vztahy v jednom takovém výrobním družstvu; a nebyly to zážitky a zkušenosti nijak povzbudivé.
August 30, 2018 v 12.09
No, máte pravdu, že jedna dobrá rodina systém nezmění. Ale milión dobrých rodin by už mohlo.
Já samozřejmě vím, že není tak jednoduché změnit kapitalismus v jiný systém. A že se i k tomu družstevnictví budou jen těžko hledat lidé, protože ti jsou stále polapeni v síti kapitalistických výrobních vztahů.
Právě proto píšu o ráji srdce, kam se člověk může uchýlit a být tam s Ježíšem. To se vám ovšem také nelíbí.
Já samozřejmě vím, že není tak jednoduché změnit kapitalismus v jiný systém. A že se i k tomu družstevnictví budou jen těžko hledat lidé, protože ti jsou stále polapeni v síti kapitalistických výrobních vztahů.
Právě proto píšu o ráji srdce, kam se člověk může uchýlit a být tam s Ježíšem. To se vám ovšem také nelíbí.
August 30, 2018 v 18.07
Zajímavé zjištění:
https://m.novinky.cz/articleDetails?aId=481958&sId=&mId=
https://m.novinky.cz/articleDetails?aId=481958&sId=&mId=
JN
August 31, 2018 v 12.08
Problém levice - moderní levice trochu připomíná starého nevrlého důchodce,
pořád jen nadává, buď na lidi, nebo na poměry...
JP
August 31, 2018 v 12.28
A když ten levičák chce něco doopravdy změnit - pak mu hned začne nadávat pan Nushart za to, že si prý neodpovědně zahrává se světem...
JP
August 31, 2018 v 12.29
Já ten "ráj srdce" nijak nepodceňuji, paní Hájková. Pokud si sám sebe dokáže důsledně uvědomit jako jenom jeden moment dialektického páru, jehož druhým, opačným momentem je právě ta reálná změna reálných společenských a materiálních struktur.
JP
Ohledně toho průzkumu je nutno především rozlišovat mezi sklonem ke spiritualitě obecně na straně jedné, a mezi vírou v Boha na straně druhé.
Ten sklon ke spiritualitě obecně - je otázka jestli ten se nějak zásadně mění, už někdy před deseti lety konstatoval jeden psycholog, že "když se náboženství vyžene dveřmi, ono se vzápětí vrátí oknem jako esoterika".
Ten výzkum toho sociologa je vnitřně rozporuplný už tím, že na jedné straně uvádí, že "40 procent obyvatel Česka věří v boha" - ale zároveň sám dodává, že většina z nich si ho představuje neurčitě, jako nějakou formu životní síly.
Tato "životní síla" či "kosmická inteligence", to je ovšem něco zásadně jiného, nežli Bůh v čistě náboženském pojetí.
Takže celkově: jak říkám já bych se spíše přikláněl k tomu, že těch lidí kteří pociťují vnitřní sklon ke spiritualitě, k duchovním otázkám je v populaci víceméně konstantní množství. A že jenom pod vlivem poměrů se může tato hranice posouvat tím či oním směrem: když je víra obecně rozšířená a dokonce závazná, pak se ta hranice samozřejmě posouvá nahoru, když je naopak šířen ateismus a vědecký pohled na svět, posouvá se směrem dolů.
A dost podobně to platí právě i o tom, jaké k o n k r é t n í formy spirituality si lidé nacházejí: jestli toho Boha ve skutečném slova významu, anebo nějaké ty obecnější, neutrálnější formy, jako je víra v "životní sílu", reinkarnaci a podobně.
Ten sklon ke spiritualitě obecně - je otázka jestli ten se nějak zásadně mění, už někdy před deseti lety konstatoval jeden psycholog, že "když se náboženství vyžene dveřmi, ono se vzápětí vrátí oknem jako esoterika".
Ten výzkum toho sociologa je vnitřně rozporuplný už tím, že na jedné straně uvádí, že "40 procent obyvatel Česka věří v boha" - ale zároveň sám dodává, že většina z nich si ho představuje neurčitě, jako nějakou formu životní síly.
Tato "životní síla" či "kosmická inteligence", to je ovšem něco zásadně jiného, nežli Bůh v čistě náboženském pojetí.
Takže celkově: jak říkám já bych se spíše přikláněl k tomu, že těch lidí kteří pociťují vnitřní sklon ke spiritualitě, k duchovním otázkám je v populaci víceméně konstantní množství. A že jenom pod vlivem poměrů se může tato hranice posouvat tím či oním směrem: když je víra obecně rozšířená a dokonce závazná, pak se ta hranice samozřejmě posouvá nahoru, když je naopak šířen ateismus a vědecký pohled na svět, posouvá se směrem dolů.
A dost podobně to platí právě i o tom, jaké k o n k r é t n í formy spirituality si lidé nacházejí: jestli toho Boha ve skutečném slova významu, anebo nějaké ty obecnější, neutrálnější formy, jako je víra v "životní sílu", reinkarnaci a podobně.
JN
August 31, 2018 v 13.38
Možná Vám, pane Poláčku, nemusí připadat etické,
dělat si legraci ze starého nevrlého důchodce. Ano, to je skutečně problematická a necitlivá reakce mládí.
Jenže pokud si nevrlý člověk hraje s atomovou bombou, je tento humor vlastně stoicismem.
Jenže pokud si nevrlý člověk hraje s atomovou bombou, je tento humor vlastně stoicismem.
Lidé mají vždycky svou hlavu a myslí si, že sami všechno vědí nejlíp.
Napsala jsem na Facebook větu papeže Františka:
"Náš Bůh není Bohem zvyklostí. On je Bohem překvapení".
Jeden z mých přátel pod to připsal: "Asi má svobodnou vůli".
Ano, tak to je. Bůh má vůli, a proto není pouhou energií, popřípadě přírodní či životní silou, ze které můžeme čerpat.
I když ta energie či životní síla pochází samozřejmě také od něj.
Napsala jsem na Facebook větu papeže Františka:
"Náš Bůh není Bohem zvyklostí. On je Bohem překvapení".
Jeden z mých přátel pod to připsal: "Asi má svobodnou vůli".
Ano, tak to je. Bůh má vůli, a proto není pouhou energií, popřípadě přírodní či životní silou, ze které můžeme čerpat.
I když ta energie či životní síla pochází samozřejmě také od něj.
JN
September 1, 2018 v 21.08
"Nevrlým, stále si na něco stěžujícím člověkem" nemám pochopitelně na mysli nikoho osobně, jde o metaforu jisté části levice.
Spíše než o šťourání v bombě jaderné, mělo by jít o nový druh zbraně termonukleární.
Při jejím výbuchu dochází k plíživě revoluční nukleární nedialektické fúzi. Jde o proces, při kterém za vysokého nedemokratického tlaku slučováním protikladných jader Marxe a Webera vzniká kulturní marxismus a uvolňuje se obrovské množství de(kon)struktivní energie, která působí další a další rozpad sociálních konstruktů v širokém okolí plíživého výbuchu.
Při jejím výbuchu dochází k plíživě revoluční nukleární nedialektické fúzi. Jde o proces, při kterém za vysokého nedemokratického tlaku slučováním protikladných jader Marxe a Webera vzniká kulturní marxismus a uvolňuje se obrovské množství de(kon)struktivní energie, která působí další a další rozpad sociálních konstruktů v širokém okolí plíživého výbuchu.
VP
September 17, 2018 v 8.55
Jsou rodiny, které fungují dobře a jsou základem státu a jsou rodiny...
Totéž platí i pro samosprávné jednotky. Ovšem ta zmiňovaná družstva nejsou samosprávné jednotky ve smyslu jednotek vytvořených cíleně kognitariátem. Jsou to spíš zprivatizované domy, které se nějak musí spravovat, nebo společnosti zřízené z důvodu potřeby bydlení, které si jedinec nedokáže sám zajistit.
Totéž platí i pro samosprávné jednotky. Ovšem ta zmiňovaná družstva nejsou samosprávné jednotky ve smyslu jednotek vytvořených cíleně kognitariátem. Jsou to spíš zprivatizované domy, které se nějak musí spravovat, nebo společnosti zřízené z důvodu potřeby bydlení, které si jedinec nedokáže sám zajistit.
+ Další komentáře