„Vyšší národ“ byl název měsíčníku, vydávaného ve 20. a 30. letech 20. století Československým abstinentním svazem. Časopis se zaměřoval na protialkoholní osvětu — „lidovýchovu“, jak se dříve osvětě říkalo. T. G. Masaryk, ač sám abstinent, nebyl členem svazu, pouze jeho podporovatelem. Byla v něm ale činná jeho dcera Alice.

Aby bylo čtenářům „Vyššího národa“ srozumitelné, co vůbec ten pojem znamená, vydavatelé měsíčníku v podtitulu každého čísla rozváděli, oč jim jde. Vyšší národ znamená vyšší stadium národní existence, čili kvalitativní zlepšení vlastností národa a všech jeho příslušníků po stránce sociální, kulturní, mravní a fyzické. Všestranné povznesení.

↗

Alice Masaryková byla aktivní členkou Československého abstinentního svazu. Repro DR

Hnutí vycházelo z dobových sociálně-filosofických představ. Tehdejší veřejné mínění ještě zdaleka nebylo tak rozdělené jako dnes, pokud jde o to, co jsou dobré a co špatné vlastnosti, co je povznášející a co ne. V současné době by možná málokdo věřil, že národ vůbec může do nějakého kvalitativně vyššího stadia dospět.

Výraz „vyšší národ“ může vzbuzovat i negativní konotace — lze v tom vidět souvislost s  nacistickou ideologií o vyšší rase. Je tu však rozdíl. Zatímco u nacistů šlo o srovnávání s jinými národy nebo rasami, přičemž „vyšší rasa“ měla panovat nad nižšími, vůdcům abstinentního hnutí šlo o kvalitativní změnu konkrétní populace — o všestranné zlepšení života národa oproti jeho dřívějšímu stavu. Nikoliv o vyvyšování vlastního národa nad jiné národy.

Podporovat zdravý životní styl a zbavovat národ alkoholismu znamenalo zbavovat ho bídy — sociální, kulturní, mravní a fyzické. Možná to mělo souvislost s myšlenkou: „ve zdravém těle zdravý duch“.

Také Masaryk měl určitou vizi „vyššího národa“ — společnosti, kterou on sám nazýval socialismem. Na rozdíl od marxistů se domníval, že myšlenka socialismu musí nejdříve zvítězit v hlavách a srdcích.

Pravda vítězí

Toto heslo, jímž se honosí prezidentská vlajka, se na ni dostalo Masarykovou zásluhou v roce 1920. Naši předkové byli na to heslo hrdí. Možná bychom měli být i my. Jenže máme dnes být na co hrdí? Nejde ve skutečnosti o vyprázdněný slogan? Může se člověk chlubit tím, že má nějaké heslo nebo motto na svém vývěsním štítě, aniž by se staral o to, jestli je jeho život s tímto heslem v souladu? Zdaleka neběží jen o osobu prezidenta, ale o nás všechny.

Traduje se, že heslo „Pravda vítězí“ pochází od Jana Husa, který v roce 1415 psal z kostnického vězení pražské univerzitě: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“. Husité toto heslo převzali.

V průběhu dějin se vyskytlo mnoho sporů, zda mělo jít o Boží pravdu, nebo o „obyčejnou“ pravdu“. Je v tom nějaký zásadní rozdíl? Vždyť Bůh sám je pravda anebo pravda je aspoň jeden z jeho důležitých atributů. Bůh nikdy nelže, protože je dokonalý. Je pravdivý a musí jednat v souladu se svou podstatou. Ani člověk by lhát neměl. Životní zkušenost nám říká, že pravdu poznáváme nejlépe na světle — ať skutečném, či symbolickém (pravda se nám ukazuje, odhaluje se). Světlo je pomocník pravdy. I ono je Božím atributem.

Pojem „pravda“ byl v dějinách mnohokrát zneužit. Lidé se snažili přivlastňovat si pravdu v zájmu svých cílů, vraždilo se kvůli ní a nakonec, v zájmu pokoje, se málem dohodli, že pravda neexistuje, že každý má svůj malý kousek pravdy. Ale pravda stále trvá. Je to něco, co je na nás nezávislé. Naopak, náš život závisí na ní — na tom, abychom ji správně rozpoznali a řídili se jí.

Masaryk se ve svém osobním životě poctivě snažil rozpoznat pravdu a není pochyb o tom, že se jí také řídil. O svém národě ale neměl iluze. Věděl, že ne všichni Češi mají k pravdě stejný vztah jako on. V jedné ze svých knih se Masaryk zmínil o tom, že národ — kromě jiných chyb — je nepevného charakteru.

Charakter je soubor stálých vlastností, podle kterých člověk jedná. Něco, co ho činí morálně odpovědným, zásadovým, čitelným pro druhé a spolehlivým. Pevný charakter dělá z člověka skutečnou osobnost. Jednou z nejdůležitějších složek lidského charakteru je vztah člověka k sobě samému. Sebepoznání. Neznáme-li pravdu o sobě samém, těžko můžeme poznat pravdu o druhých lidech a o společnosti jako celku.

Další významnou složkou charakteru je vytrvalost — vytrvalost v hledání a poznávání pravdy a vytrvalost v rozhodnutí řídit se poznanou pravdou. Tady se zase ukazuje souvislost — věřící hledají pravdu v Bohu, ateisté ve svém svědomí. Pokud ti i ti hledají také sebepoznání a skutečné jim jde o pravdu, nikoliv o jiné věci (ego, kariéra, bohatství), ve skutečnosti není mezi nimi zásadní rozdíl.

Život v pravdě je tedy podmínkou kvalitativní změny celé společnosti. Vyšší národ jí už asi říkat nebudeme, protože pojem národ v nás bude asi už provždy vzbuzovat představu (i když mylnou) jakéhosi společenství krve a půdy. Přestože národ by mohl být chápán také jako společenství ducha, kde na genetickém původu nezáleží. Společenství, ve kterém každý jedinec jakoby rozkvétá a přináší ovoce — tedy rozvíjí své nejlepší schopnosti a proměňuje je v obecný prospěch. Nicméně, lepší je nahradit slovo „národ“ výrazem „společnost“.

Na to, zda je jakási vyšší fáze společnosti možná, nechť si odpoví každý sám. Zdá se však, že bez osobního přičinění každého jedince a bez života v pravdě to nepůjde.