Vyšší národ a obecný prospěch

Eva Hájková

V minulém století existovala hnutí prosazující mravní obrodu národa, například prostřednictvím zdravého životního stylu a bojem proti materiální i společenské bídě. Eva Hájková zkoumá myšlenkový podtext, který tyto snahy měly.

„Vyšší národ“ byl název měsíčníku, vydávaného ve 20. a 30. letech 20. století Československým abstinentním svazem. Časopis se zaměřoval na protialkoholní osvětu — „lidovýchovu“, jak se dříve osvětě říkalo. T. G. Masaryk, ač sám abstinent, nebyl členem svazu, pouze jeho podporovatelem. Byla v něm ale činná jeho dcera Alice.

Aby bylo čtenářům „Vyššího národa“ srozumitelné, co vůbec ten pojem znamená, vydavatelé měsíčníku v podtitulu každého čísla rozváděli, oč jim jde. Vyšší národ znamená vyšší stadium národní existence, čili kvalitativní zlepšení vlastností národa a všech jeho příslušníků po stránce sociální, kulturní, mravní a fyzické. Všestranné povznesení.

Alice Masaryková byla aktivní členkou Československého abstinentního svazu. Repro DR

Hnutí vycházelo z dobových sociálně-filosofických představ. Tehdejší veřejné mínění ještě zdaleka nebylo tak rozdělené jako dnes, pokud jde o to, co jsou dobré a co špatné vlastnosti, co je povznášející a co ne. V současné době by možná málokdo věřil, že národ vůbec může do nějakého kvalitativně vyššího stadia dospět.

Výraz „vyšší národ“ může vzbuzovat i negativní konotace — lze v tom vidět souvislost s  nacistickou ideologií o vyšší rase. Je tu však rozdíl. Zatímco u nacistů šlo o srovnávání s jinými národy nebo rasami, přičemž „vyšší rasa“ měla panovat nad nižšími, vůdcům abstinentního hnutí šlo o kvalitativní změnu konkrétní populace — o všestranné zlepšení života národa oproti jeho dřívějšímu stavu. Nikoliv o vyvyšování vlastního národa nad jiné národy.

Podporovat zdravý životní styl a zbavovat národ alkoholismu znamenalo zbavovat ho bídy — sociální, kulturní, mravní a fyzické. Možná to mělo souvislost s myšlenkou: „ve zdravém těle zdravý duch“.

Také Masaryk měl určitou vizi „vyššího národa“ — společnosti, kterou on sám nazýval socialismem. Na rozdíl od marxistů se domníval, že myšlenka socialismu musí nejdříve zvítězit v hlavách a srdcích.

Pravda vítězí

Toto heslo, jímž se honosí prezidentská vlajka, se na ni dostalo Masarykovou zásluhou v roce 1920. Naši předkové byli na to heslo hrdí. Možná bychom měli být i my. Jenže máme dnes být na co hrdí? Nejde ve skutečnosti o vyprázdněný slogan? Může se člověk chlubit tím, že má nějaké heslo nebo motto na svém vývěsním štítě, aniž by se staral o to, jestli je jeho život s tímto heslem v souladu? Zdaleka neběží jen o osobu prezidenta, ale o nás všechny.

Traduje se, že heslo „Pravda vítězí“ pochází od Jana Husa, který v roce 1415 psal z kostnického vězení pražské univerzitě: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“. Husité toto heslo převzali.

V průběhu dějin se vyskytlo mnoho sporů, zda mělo jít o Boží pravdu, nebo o „obyčejnou“ pravdu“. Je v tom nějaký zásadní rozdíl? Vždyť Bůh sám je pravda anebo pravda je aspoň jeden z jeho důležitých atributů. Bůh nikdy nelže, protože je dokonalý. Je pravdivý a musí jednat v souladu se svou podstatou. Ani člověk by lhát neměl. Životní zkušenost nám říká, že pravdu poznáváme nejlépe na světle — ať skutečném, či symbolickém (pravda se nám ukazuje, odhaluje se). Světlo je pomocník pravdy. I ono je Božím atributem.

Pojem „pravda“ byl v dějinách mnohokrát zneužit. Lidé se snažili přivlastňovat si pravdu v zájmu svých cílů, vraždilo se kvůli ní a nakonec, v zájmu pokoje, se málem dohodli, že pravda neexistuje, že každý má svůj malý kousek pravdy. Ale pravda stále trvá. Je to něco, co je na nás nezávislé. Naopak, náš život závisí na ní — na tom, abychom ji správně rozpoznali a řídili se jí.

Masaryk se ve svém osobním životě poctivě snažil rozpoznat pravdu a není pochyb o tom, že se jí také řídil. O svém národě ale neměl iluze. Věděl, že ne všichni Češi mají k pravdě stejný vztah jako on. V jedné ze svých knih se Masaryk zmínil o tom, že národ — kromě jiných chyb — je nepevného charakteru.

Charakter je soubor stálých vlastností, podle kterých člověk jedná. Něco, co ho činí morálně odpovědným, zásadovým, čitelným pro druhé a spolehlivým. Pevný charakter dělá z člověka skutečnou osobnost. Jednou z nejdůležitějších složek lidského charakteru je vztah člověka k sobě samému. Sebepoznání. Neznáme-li pravdu o sobě samém, těžko můžeme poznat pravdu o druhých lidech a o společnosti jako celku.

Další významnou složkou charakteru je vytrvalost — vytrvalost v hledání a poznávání pravdy a vytrvalost v rozhodnutí řídit se poznanou pravdou. Tady se zase ukazuje souvislost — věřící hledají pravdu v Bohu, ateisté ve svém svědomí. Pokud ti i ti hledají také sebepoznání a skutečné jim jde o pravdu, nikoliv o jiné věci (ego, kariéra, bohatství), ve skutečnosti není mezi nimi zásadní rozdíl.

Život v pravdě je tedy podmínkou kvalitativní změny celé společnosti. Vyšší národ jí už asi říkat nebudeme, protože pojem národ v nás bude asi už provždy vzbuzovat představu (i když mylnou) jakéhosi společenství krve a půdy. Přestože národ by mohl být chápán také jako společenství ducha, kde na genetickém původu nezáleží. Společenství, ve kterém každý jedinec jakoby rozkvétá a přináší ovoce — tedy rozvíjí své nejlepší schopnosti a proměňuje je v obecný prospěch. Nicméně, lepší je nahradit slovo „národ“ výrazem „společnost“.

Na to, zda je jakási vyšší fáze společnosti možná, nechť si odpoví každý sám. Zdá se však, že bez osobního přičinění každého jedince a bez života v pravdě to nepůjde.

    Diskuse
    JP
    June 10, 2018 v 14.22
    Mysl a svět
    Tak to je opravdu zajímavá shoda, paní Hájková: zrovna v těchto dnech mi projela hlavou velmi podobná myšlenka. I když ani ne tak v souvislosti s národem (společností, vůbec celkem), jako s jednotlivcem.

    Situace je totiž dnes opravdu taková, že je sotva koho možno ještě oslovit nějakým velkým (mravním) konceptem. Právě v tom smyslu vlastního sebezlepšení se. Něco takového dnešní, "moderní" člověk vzápětí zavrhne jako "ideologii", jako něco co mu někdo vnucuje shora.

    Je sice možné takovýto stav pokládat za patologický; ale to nezmění naprosto nic na tom, že je to stav reálný. A pak se tedy nevyhnutelně staví otázka, co s tím. Jak a čím ještě vůbec oslovit tohoto "moderního člověka", v jeho zabsolutizovaném individualismu?

    Zdá se, že to jediné jak je vůbec ještě možno ho dosáhnout, je - právě prostřednictvím jeho individualismu. Jeho vlastního já.

    Je nutno si uvědomit, že veškerý život člověka, to je výsledek svým způsobem neustálého dialogu, neustálého vzájemného působení mezi jím samým, a mezi jeho okolím.

    Každý člověk žije v nějakém prostředí (společenském, politickém, kulturním, etickém...), a stav a charakter tohoto prostředí je pro něj ovšem velice významný.

    Na straně druhé - člověk není jenom pasivním příjemce toho, co je okolo něj; nýbrž on sám je tvůrčím činitelem, on ty impulsy přicházející zvnějška sám ve svém nitru nejen určitým (osobním, individuálním) způsobem interpretuje a prožívá, ale zároveň také sám vytváří. Propůjčuje jim charakter, ráz své vlastní osobnosti.

    Čili: to v jakém světě žijeme, co v něm prožíváme, jaký je jeho stav a jeho projevy - to je výslednicí působení dvou faktorů, dvou sil: na straně jedné toho světa jak existuje objektivně, ale na straně druhé našeho vlastního nitra, působení naší vlastní mysli.

    S tím vnějším světem (pokud nedojde k nějaké zásadní přeměně/revoluci) bezprostředně nic nenaděláme; zbývá tedy ta naše vlastní mysl.

    Bylo by ovšem možno říci, že mysl každého člověka je zcela jiná; nepostižitelná ve své jedinečnosti, a že i před ní se musíme zastavit jako před nezměnitelnou a neovlivnitelnou daností.

    Jenže: každá mysl je zcela určitým způsobem strukturovaná. Jsou v ní dány určité ustálené způsoby, jak tato mysl reaguje na okolní svět, jak ho hodnotí - a jak ho přetváří, v tom výše uvedeném smyslu.

    Jsou mysli, které jsou uspořádány velice jednoduše, až přímo primitivně. Takovéto mysli vůbec nedokáží vnímat svět kolem sebe v jeho vlastním bohatství, nedokáží vidět (natož pak chápat) ty jemné impulsy nehmotných sdělení, které mohou obohatit mysl a pozvednout ji k prožitkům vyšších kvalit. A stejně tak jako tyto mysli nedokáží vnímat tyto kvalitativně vyšší skutečnosti, stejně tak málo je dokáží samy produkovat. Ve svém jednoduchém strukturování se tyto mysli cítí být svobodné a soběstačné; ale ve skutečnosti jsou ochuzeny (a samy se neustále ochuzují) o skutečné bohatství života a světa.

    Oproti tomu jsou mysli vyspělé, vnitřně bohatě členěné, citlivě vnímající, které dokáží spatřovat celé to potenciální bohatství veškerého bytí, a samy toto bohatství dokáží rozmnožovat, svou vlastní tvůrčí činností.

    Takže nakonec to jediné o co se jedná je přesvědčit současného člověka o tom, že každý jednotlivec má schopnost to uzpůsobení, uspořádání, strukturování své vlastní mysli ovlivnit, změnit, pozvednout na vyšší a kvalitnější úroveň - a že touto změnou dokáže rozšířit své vlastní duchovní a duševní bohatství.

    JP
    June 10, 2018 v 14.49
    Pravda Boží, pravda obyčejná
    To je zajímavé rozlišení, paní Hájková - ne tak v obecném smyslu (to je dosti zřejmé že se jedná o dvě odlišné záležitosti) - ale právě ve vztahu k tomu Husovi.

    "Stůjte v poznané pravdě" - za tím u Husa samozřejmě stojí ta velká Pravda boží; jenže na straně druhé je tu ve hře právě ta p o z n a n á pravda.

    A musí tu tedy být někdo, kdo tu pravdu pozná - a někdo, kdo za ní bude stát.

    A tady jsme zase u té mysli; a u toho zcela konkrétního člověka. Protože i když bychom vyšli z toho že tady nějaká ta "boží pravda" existuje objektivně, a především u s t á l e n ě, jako nějaký kánon který stojí fixně a neměnně jako Desatero přikázání - i v tom případě tady musí být ten jednotlivý člověk, který tuto Velkou pravdu pozná; a který ji bude prosazovat a bude stát za ní.

    Totiž: dokonce ani to samotné "Desatero" ve skutečnosti vůbec nějak fixní a jednoznačné není. Ono to tak může vypadat podle katechismu, kde se všechno zjednoduší a zkrátí do té podoby, aby průměrný věřící si tím nějak příliš nemusel lámat svou hlavu. Ve skutečnosti jsou ta přikázání "Desatera" do velké míry velmi nejasná, navzájem se překrývající, a navíc jsou v dvojí podobě (původní a obnovené, které se jenom zčásti obsahově shodují). To všechno mimochodem vede k tomu, že různé křesťanské církve mají různé výklady Desatera - těchto zdánlivě zcela jasných a neměnných Božích přikázání.

    Všeho všudy: jak řečeno bez člověka, bez jeho aktivního přístupu, zde nemáme nakonec stejně nic. Jinak řečeno: i pokud by tady existovala nějaká ta absolutní, nadčasová a neměnná Pravda - nakonec to bude vždycky člověk sám, který k tomu musí přijít se svým vlastním hledáním, se svým vlastním zkoumáním, a tedy se svou vlastní - "obyčejnou" - pravdou.

    A aby se tato pravda lidská nejevila tak příliš malou - tak jsme zase u té mysli.

    Totiž - jak byla řeč o té "strukturovanosti" lidské mysli, tak je nutno si uvědomit, že stejně tak je strukturovaný i samotný jsoucí svět. A - tedy i jeho vlastní (tedy ta "Velká") pravda!

    Takže nakonec nejde o nic jiného než o to, uspořádanost ("strukturovanost") své vlastní mysli uvést do souladu s vnitřní uspořádaností samotného světa (tedy tou "Velkou pravdou").

    Co se nám tu ale jasně ukazuje, je toto: ta "obyčejná" lidská pravda je něčím principiálně jiným nežli ta Velká (Boží) pravda - ale zároveň je tím samým! Neboť má nakonec ve svém jádru ten samý charakter.

    Ta "obyčejná" lidská pravda je na straně jedné menší nežli tak Velká pravda objektivně jsoucího světa; ale na straně druhé, bez té "malé lidské pravdy" není nic. Protože jak řečeno, k té "Velké pravdě" nemáme nakonec žádný jiný přístup, nežli prostřednictvím té naší "malé" pravdy lidské.
    JP
    June 10, 2018 v 14.58
    Práce s myslí
    A ještě k té mysli: tady má velkou přednost buddhismus, který právě s tou myslí zcela vědomě a cíleně pracuje. Jediným deficitem buddhismu v tomto ohledu je, že konečným cílem je "vyprázdnění mysli" - ne že by to bylo zcela bez dobrého důvodu, nakonec i tady je cílem dosažení té "Velké pravdy" - jenže tato Velká pravda je až příliš vzdálená od světa vezdejšího, a tedy světa lidského. Ta buddhistická "Velká pravda" respektive nirvána, to je nakonec jenom negace; jejím obsahem je bezobsažnost, a pokud je v ní přece jenom něco pozitivního, pak je to spíše jenom jakási intuitivně tušená pozitivita, bez jasných kontur.

    Ale jinak jak řečeno, ta samotná buddhistická "práce s myslí", ta může naprosto mít svůj pozitivní přínos.
    JH
    June 10, 2018 v 15.21
    Bůh vs. svědomí
    "věřící hledají pravdu v Bohu, ateisté ve svém svědomí."

    To mě zaujalo, protože věřící mají snad taky svědomí. Co když jim svědomí říká něco jiného, než Bůh? Nebo se to nemůže stát?
    June 10, 2018 v 17.1
    U křesťana by se to asi stávat nemělo. Křesťan se má řídit svědomím, které je vlastně darem od Boha (Bůh ho daroval všem lidem). Samotné svědomí ale nemusí být vždy dostačující. Lidé, kteří v životě o svědomí příliš nedbali, ho totiž mohou mít hodně pružné. Nebo hodně splachovací (podle toho jakou metaforu zvolíme). Nezávisle na našem svědomí existují určité obecné mravní normy (například křesťané uznávají Desatero Božích přikázání). Kdyby se člověk řídil jenom podle těchto norem, byl by naprostým otrokem, který spontánně, sám od sebe, nemůže dělat vůbec nic. Kdyby se však řídil výhradně svým svědomím (a přitom ty obecné normy ignoroval), záleželo by na tom, zda jeho svědomí ty obecné mravní normy integrovalo (a jsou mu tedy zcela přirozené, aniž by o nich uvažoval) nebo zda mu jsou cizí. Pokud jsou mu cizí (čili jeho svědomí je chabé), může se dopouštět špatného jednání.
    Apoštol Pavel píše v listu Římanům: „Pohané nemají Zákon, ale když sami přirozeně dělají, co Zákon žádá, pak jsou Zákonem sami sobě. Nemají sice Zákon, ale prokazují působení Zákona zapsaného v jejich srdcích“.
    Ježíš vlastně přišel proto, aby člověku pomohl jednat správně a zároveň tak, aby to bylo pro něj přirozené a vycházelo to z jeho srdce (tedy aby nebyl otrokem zákona).
    June 10, 2018 v 17.47
    Částečně jsem vlastně reagovala i na to, co napsal pan Poláček.
    June 10, 2018 v 22.21
    Vzhledem k tomu, že Bůh je často jediný, kdo člověku rozumí, máme to my křesťané dobré. Víme totiž, že existuje aspoň někdo, kdo nás chápe.
    June 11, 2018 v 9.5
    Napsal mi pan Vyleťal a upozornil mě na to, že Boží pravda se skutečně liší od pravdy lidské.
    Tady je aspoň úryvek z jeho mailu, když pan Vyleťal se z diskusí už odhlásil:

    "Pontský Pilát se velmi dobře zeptal při procesu s Ježíšem, když pronesl: „Co je pravda?“ Věděl totiž, že lidská pravda se od Boží pravdy bude velmi často lišit.
    Co je tedy vlastně pravda? Jednoduše a srozumitelně řečeno, je pravda shoda mezi tvrzením a skutečností. Jenže, vystačíme s takovou pravdou?
    Uvedu jednoduchý příklad. Paní učitelka zkouší žáka a žák neumí vůbec nic. Je dutý jak bambus a paní učitelka mu dá pětku. Pravda si v tomto případě přišla na své. Protože pětka je ve shodě se skutečností, kterou zde reprezentují žákovy znalosti. Je to ovšem pravda celá?
    Boží pravda v tomto případě, bude o dost jiná. I ona bude obsahovat tu pětku ze znalostí, ale bude daleko širší, než pravda paní učitelky, resp. než pravda lidská. Ta Boží pravda bude zahrnovat rodinné poměry žáka, v nichž se nedá nic naučit, bude mluvit o zděděných žákových povahových rysech, které mu nedovolí se více soustředit, bude vyjadřovat vliv kamarádů, kteří jej učí chodit za školu, atd. atd. Ta Boží pravda v sobě ale také ponese dobrou zprávu o tom, že ten kluk, kterému nešla škola, bude jednou jako hasič zachraňovat lidi z hořících baráků.
    Taková je Boží pravda. Ona ví všechno. Zná každou souvislost, zná minulost i budoucnost. Lidská pravda je v nejlepším případě jenom tou ubohou shodou výroku s popisovaným stavem. Hledá-li lidská pravda více opory v lidských zákonech než v Pánu Bohu, pak více ubližuje, než napravuje".
    JP
    June 11, 2018 v 13.15
    O svědomí, Bohu a Svědomí
    To je opravdu zajímavá otázka, jestli může dojít ke konfliktu svědomí a pravdy Boží.

    Ale především se zdá, že je tady nutno rozlišovat, jestli se dotyčný (ateista) řídí s v ý m vlastním svědomím; anebo ale něčím, co toto jeho vlastní individuální svědomí přesahuje a převyšuje.

    To vlastní, osobní, individuální svědomí má ovšem ten jeden základní deficit či limit, právě že je omezené jenom na perspektivu toho daného jednotlivce. Tady existuje dvojí problém: za prvé problém omylu, kdy dotyčný třeba i z dobré vůle, ale z neznalosti nějaké jednání považuje za správné, ačkoli to tak objektivně není.

    A za druhé je to problém subjektivity: to že každý jedinec má přirozenou tendenci za "správné" považovat a prohlašovat takový způsob jednání, který je právě jemu samému vlastní.

    Ten druhý problém docela účinně řeší křesťanství (respektive víceméně každé - vyspělé - náboženství) právě tím svým poukazem na Boha, Boží pravdu. Čili na něco absolutně daného, co v žádném případě nestojí k volné dispozici člověka jakožto jednotlivce, s jeho subjektivními náhledy a předpojatostmi.

    Ale ten první problém - ten fakticky neřeší ani to křesťanství. A to je přesně to, o čem jsem psal výše. My sice i v tomto případě můžeme vyhlásit, že ta Boží pravda je ta jedině správná a platná - jenomže to neřeší ten problém p r o n á s, protože my lidé nikdy nebudeme s konečnou platností vědět, jaká konkrétně je ta Boží pravda. A tak to nakonec zůstane stejně na nás, na našem vlastním hledání toho, co tato "Boží pravda" vlastně doopravdy je.

    Ale i tak: zůstává zcela zásadní rozdíl mezi tím, zda se někdo chce řídit jenom svým vlastním, individuálním svědomím - anebo jestli cítí a uznává, že je tu něco víc. Proto jsem rozlišil mezi tím "svědomím" s malým "s", a to "Svědomí" s velkým "S".

    To "Svědomí" - to i pro ateistu znamená, že je tu něco víc, nežli jenom on sám. A že jsou věci, které jsou prostě absolutně nepřípustné; ať si třeba on sám o tom může myslet co chce.

    Toto Svědomí - tady měl Pavel naprostou pravdu, to je pro ateistu v zásadě to samé, co pro křesťana Zákon. Nikoli zákon mrtvý, se strnulou literou, nýbrž Zákon živý.
    To o čem psal pan Vyleťal - to se týká v prvé řadě té možnosti omezeného lidského poznání; o tom samém se svého času rozepsal už Karel Čapek.

    Jednalo se o nějakého zločince; ale Čapek tu dopodrobna rozebral právě všechny ty složité životní okolnosti které ho k jeho činu vedly; a nakonec i Čapek při pohledu na všechny ty životní propletence dospěl k závěru, že " opravdu spravedlivě by mohl soudit nakonec jenom Bůh".
    + Další komentáře