O něčem jiném: Stropnického hrdinové Dubček a Beneš

Petr Pithart

Petr Pithart odpovídá na kritiku: Proč se mladému muži v plné síle Stropnickému Matěji zdají být mé požadavky na jeho podivuhodnou dvojici srabíků přílišné?

1. Dva Chartisté, kterých si nad jiné vážím, Jan Patočka a Jan Tesař, psali, druhý ještě píše, extenzivně o Edvardu Benešovi. Vidí ho každý docela jinak.

Tesařův Beneš jasnozřivostí a umnou diplomacií zachránil — co? Zachránil stát. Zachránil nás před ozbrojeným útokem Hitlera, zařídil, aby se nám vyhnuly válečné škody, abychom byli uznání za první oběť Hitlera. Dosáhl obnovení státu v původních hranicích. Dosáhl svolení velmocí k vysídlení Němců. Skvělé! Tesař, sám bojovník k pohledání, Beneše velebil.

Patočkův Beneš toto všechno jistě udělal, ale cena byla a je nezměrná. Zachránil stát, cosi jako prázdnou entitu, ale obětoval duši (pardon: mentalitu, předsudky, stereotypy a heterostereotypy, tradovaná vyprávění, tabu — vytěsněniny, o kterých se nebude mluvit…), těch, kteří na jeho území přežili. A my, jejich potomci, tu žijeme dosud. Patočka Beneše proklel.

Jak se obětuje duše? Nevím, ale třeba tak, že se ochota bojovat jen předstírá a pak se podle předzjednaného plánu nebojuje. Někdo to tedy ví předem. Naši dědové a pradědové nastupovali bránit pohraniční území, které už bylo odevzdáno, ale oni, kteří tam šli padnout za vlast, to nevěděli, netušili, že jim brzy zatelefonují do pevností, aby šli domů.

V Mnichově 30. září přece jen agresor a jeho zbabělí komplicové už jen zpřesnili územní požadavky a určili časové modality odevzdávání již odevzdané země. Přečtěte si první větu Mnichovské dohody! Nikdo ji snad nečte? Tohle přece Stropnický ví, nebo snad ne? Tak pak ať raději o tom nepíše.

21. září 1938 Hodžova vláda přijala Hitlerovy podmínky německého záboru, když si předtím Beneš dnes už ne úspěšně utajovanou, ale dodnes nepřipomínanou, cestou objednal ultimáta od Francouzů a Britů. Nikdy se k té objednávce nepřihlásil.

Diskrétního posla k Francouzům, čestného muže — sociálního demokrata, ministra Jaromíra Nečase — v exilu tvrdě, ale zbaběle žádal, aby jeho, Benešovy rukou psané instrukce zničil a celou iniciativu vzal na sebe. Nechal ho pak umřít v naprostém osamění kdesi na pobřeží Walesu, všemi opuštěného, jako prašivého psa.

Diskrétního posla k Francouzům, čestného muže — sociálního demokrata, ministra Jaromíra Nečase — v exilu tvrdě, ale zbaběle žádal, aby jeho, Benešovy rukou psané instrukce zničil a celou iniciativu vzal na sebe. Repro DR

Nová vláda Syrového byla jmenována pro uklidnění rozčilené veřejnosti. Rozhodnutí vlády Hodžovy z minulého dne nezrušila, dělala, že neexistuje. I tím, že vyhlásila mobilizaci.

Vojáci tak nastupovali do pevností, aniž si uvědomovali, že je to jenom „jako“. Je to geniální rozhodnutí jednoho muže nebo cynismus pro slávu jednoho prozíravého hráče šachu? Který měl vždycky pravdu? Nebo tragédie pro duši národa na příští desítky let?

2. Ale v rozhovoru pro seznam.cz, na který Matěj Stropnický reaguje, mně šlo o něco jiného, o únor 1948! Ptal jsme se tam, a ptám se, proč Beneš přijal demisi a nechal Gottwalda vládu doplnit podle už hotového seznamu přeběhlíků a jeho lidí, ačkoli to udělat nikoli nemusel, ale nesměl.

Když je vláda z menší části neúplná, třeba ji podle ústavy doplnit, a tím může a má být pověřen předseda vlády. Když je ale vláda z větší poloviny neúplná (třeba 13 a více ministrů podá demisi), nezbývá než ji prohlásit za nefunkční, rozpustit ji a jmenovat vládu prozatímní, dejme tomu úřednickou. V co nejkratší době pak vypsat předčasné volby. To je to, co pučisté (KSČ) s milicionáři a StB v zádech, jimž totiž klesaly preference, tak tuze nechtěli.

Demisionujících ministrů bylo ale nakonec nikoli dvanáct (z pětadvaceti), jak se skoro pořád nepochopitelně traduje, ale čtrnáct. Dva sociální demokraté (Majer a Tymeš) se přidali osudného rána 25. února 1948. I bez Jana Masaryka, který nosil demisi v kapse a chodil od Beneše ke Gottwaldovi a zase zpátky, to byla nadpoloviční většina.

Proč se to traduje? Aby se mohlo říci, že převrat byl konec konců ústavní? Když nechtěl Beneš přijetí demise okázale odmítnout, třeba nějakým veřejným projevem, mohl přece tiše zašroubovat plnicí pero, uklonit se Gottwaldovi, abdikovat a odjet do Sezimova Ústí. Všichni věděli, že je těžce nemocen. To by občanskou válku nevyvolalo — Gottwald jí prý Benešovi vyhrožoval, i když nevím, kdo by v ní, proti komu bojoval.

Chraň Bůh, nechci po Benešovi nějaké hrdinství, to člověk přece nemůže chtít vůbec po nikom, leda tak po sobě! Stropnického obdivovaní chráněnci — podivuhodná bratranecká dvojice, věru! — Dubček a Beneš mohli jedno: učinit nevyhnutelnou porážku porážkou jakžtakž čestnou. Nemuseli přitom padnout s ranou v týle. Z toho se pak dá žít — i národ — desítky let. Nemuseli ani „hrdinsky“ prásknout dveřmi. Stačilo by tiše se vzdálit. O tom byla hlavní řeč v mém rozhovoru.

Proč se mladému muži v plné síle Stropnickému Matěji zdají být tyto požadavky na jeho podivuhodnou dvojici srabíků přílišné? Doufám, že má ještě i jiné hrdiny moderních českých dějin.

Myslím na poněkud teď bloudící Poláky: kdyby tenkrát také chytře nešli do války (nechali by se obsadit), Britové by zůstali za kanálem a válka by vůbec nezačala. Ale nebylo by ani Polsko, ani Československo. Válku proti nacizmu, tu druhou světovou, spustili Poláci! Tím, že se bránili! Poláci, se kterými se Beneš nikdy nedokázal na ničem dohodnout… Prý „panský národ“! To my teda fakt nejsme!

    Diskuse (61 příspěvků)
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    March 13, 2018 v 11.41
    Jan Patočka
    má právě dnes výročí smrti: zemřel před 41 lety, 13.3.1977 po mnohahodinových výsleších na StB.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 13, 2018 v 11.56
    Takže, výklad dějin podle Pitharta.

    Nejsem historikem, a tak si netroufám hodnotit jednotlivé argumenty Pithartem proti Benešovi vznášené (i když to "objednání si ultimát" zní přece jenom nemálo dobrodružně: Francie a Anglie přece měly naprostou volnost v tom, žádné ultimátum nevyslovit!); nicméně v každém případě jedno se zdá být jistým: v kritické chvíli Února ta občanská válka (či cokoli podobného) skutečně zcela akutně hrozila.

    Komunisté měli své oddíly už sbubnované; a nedalo se očekávat, že je zase jen tak pošlou domů, když už měli svou kořist tak blízko před očima. A navíc: všechny silové složky, armáda i policie, byly v jejich rukou.

    A do třetice: Stalin měl svá vojska rozmístěná ve všech sousedních zemích, stačil by jeden jediný "zvací dopis" od Gottwalda, a ta vojska by vtrhla do země. S jakými důsledky, je snadno možno si domyslet.

    Pokud by tedy za daných okolností Beneš jenom "tiše rezignoval", pak by to naopak od něj nebylo nic jiného, nežli zbabělý alibismus.

    "Já za nic nemůžu, myju si ruce, a vy si to tady už nějak vyřiďte sami!"

    Beneš samozřejmě nemohl nevědět, že svým počinem hluboce zneváží svou vlastní pověst. Že tady otvírá dveře ďáblovi. Ale on zároveň věděl, že je nutno zabránit vstupu Belzebubovi. A tak učinil ten krok, který byl docela jistě i jemu samotnému odporný; ale o němž věděl, že je nevyhnutelný.

    Svým způsobem se dá říci, že Beneš se v tu chvíli obětoval pro národ; a je opravdu mravně krajně pochybné, mu tento jeho čin předhazovat jako "zbabělost".
    Eva Hájková, penzistka
    March 13, 2018 v 12.9
    Můj tatínek (narozen 1904) si až do smrti pamatoval ten pocit, když byl v roce 1938 mobilizován. Všichni se už doma rozloučili a byli pevně odhodláni bojovat za vlast. Dokonce i komunisté. Netušili, co se chystá.
    Rozpuštění armády a odzbrojení určitě vnímali jako ponížení.
    V tom smyslu mohl být Únor vnímán jako odplata "proradné buržoazii".
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    March 13, 2018 v 13.50
    Jinak děkuju Petru Pithartovi
    Takhle vyargumentováno je to jasné, pochopitelné, a jednoznačně srozumitelné.
    Jiří Kubička, psycholog
    March 14, 2018 v 8.9
    Dubček a Beneš se podobají v tom, že ve své době byli nositeli poselství „nedá se nic dělat“, do této role se však dostali velmi odlišným způsobem.

    Dubček k ní přišel jako slepý k houslím, protože převážně českým reformním komunistům se hodilo, aby generálním tajemníkem strany byl Slovák dobře zapsaný u sovětských soudruhů. Užíval si své popularity, ale byl spíše událostmi smýkán, než aby byl jejich hybatelem. Po návratu z Moskvy v srpnu doslova neměl co říct a jeho srdceryvný projev byl prokládán mlčením. Ani po roce 1989 se nijak výrazně neprojevil.

    Naproti tomu Beneš o vedoucí roli velmi usiloval, rozhodoval toho daleko více, než z jeho ústavní role vyplývalo, pokud mohl, tak odstraňoval své oponenty atd. Mnichov i Únor se odehrály bez toho, aby v nich hrál roli parlament. Československá demokracie i jeho vinou nešla ke dnu se vztyčeným prapory, ale jako okleštěná polodemokracie třetí republiky, demokracie bez skutečné opozice a s omezenou svobodou tisku.

    Stát, který zde vznikl po roce 1989 a 1992 na První a Třetí republiku ve skutečnosti navazuje málo a je to tak dobře. Eduard Beneš žádného následníka nemá a nepotřebujeme ho

    Představa, že jeden člověk může či měl by reprezentovat celý politický národ, je zcestná. I Churchill po válce prohrál hned první volby.
    Eva Hájková, penzistka
    March 14, 2018 v 18.21
    "Prý „panský národ“! To my teda fakt nejsme!"

    A chtěli bychom být? Já po tom nijak zvlášť netoužím.
    MP
    Martin Profant
    March 15, 2018 v 9.9
    Evě Hájkové

    Nedivím se Vám a nejste v tom sama. František Palacký založil na odmítání rozdělení národů na panské a ty ostatní koncept středoevropské federace. Aha, já zapomněl, on to byl podle Pitharta nebezpečný nacionální projekt.
    MP
    Martin Profant
    March 15, 2018 v 9.56
    Odvážný muž
    Pokud někdo lednovém projevu prezidenta republiky, ve kterém Zeman oznámil, źe "Dubček se podělal", to určitě chce dost nekonformní odvahy, pokud někdo použije v souvislosti s Dubčekovým jménem slovo "srábek". Odvaha jít si za svou myšlenkou, třebas by to bylo stokou.

    Fascinující je Pithartovo čtení Mnichovského komplexu. Tesař pečlivě uvádí argumenty pro nemožnost efektivní obrany v roce 1938. Nemožnost, která vyplývala z nedostatku odvahy a předvídavosti politiků v předchozích mírových letech. Ze spoluodpovědnosti za toto selhání české politiky nejméně od roku 1933 nelze zřejmě Beneše vyvinit a Tesař se také nesnaží.

    Ale Pithart si z celého příběhu vybere až závěrečný akt, kdy zbývá volba-- buď povel k marnému obětování tisíců životů a zničení měst, nebo cesta,po které se Beneš vydal. Volba, ve které se může cíti morálně nadřazen, protože on nevolil tak jako Beneš (a může si proto namlouvat, že by tak nevolil).

    Pithartův soud nad Dubčekem -- to ohraný osmašedesátnický kolovrátek:
    My jsme oběti toho, že aparátčík Dubček měl jen odvahu riskovat konflikt s Moskvou, umožnit nám abychom mohli veřejně mluvit a abychom se mohli organizovat, přes rok udržel na řetězu represivní složky a nakonec nepřekročil určitou mez ani tehdy, když musel vědět, že proto prohraje svoji stranickou mocenskou hru. My, studentští vůdcové a kulturní opozice jsme jen nevinné oběti.

    Znám i lepší Pithartovy reflexe konce šedesátých let a jistě, jsem v tom soudu v předchozím odstavci zaujatý. Může za to fakt, že jsem Alexandra Dubčeka osobně potkal až na konci jeho života, když intenzivně bojoval o zachování federace a nějak mi ta doba splývá se smutnou roli jednoho dobrého člověka a nešikovného politika, který s nejlepší vůli dělal ve vládní funkci všechno proto, aby o rok později přišli Mečiár a Klaus už k hotovému. Nedávno měl interwiev v televizi, spolu s Janem Černogurským a stákle ještě ty kroky z rozvrácneí federace hájil, jako to nejlepší možné.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    March 15, 2018 v 10.27
    Ono je to naopak
    Pithart kritizuje Dubčeka trvale, a dlouhá léta. Opravdu do toho nepleťme Zemana. Ten s tím nemá nic společného, až na to, že se na z velké části oprávněné kritice Dubčeka svým nestoudným a vulgárním způsobem přiživil, tak jak jsme u něho zvyklí.

    Pithart a mnozí další ovšem oprávněně kritizují Dubčeka zejména za opravdu nedůstojný konec jeho první kariéry. Lidé, kteří 21. srpna 1969, v den 1. výročí okupace, ještě stále na ulicích volali jeho jméno, nevěděli, že on už mezitím jako předseda Federálního Shromáždění proti nim podepsal pendrekové zákonné opatření. Na něco takového je opravdu těžké zapomenout, a ani by nebylo dobré na to zapomínat.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 15, 2018 v 15.38
    Noc rozhodnutí
    Ne, ta televizní inscenace s názvem "Noc rozhodnutí" nebyla o Benešovi. Byla o Háchovi; ale ta trýzeň rozhodování mezi poddáním se, a mezi bojem okamžitým, znamenajícím ale totální porážku - tak tyto trýzeň rozhodování byla v obou případech naprosto stejná. (Ostatně, neklame-li mě paměť, i o Benešovi bylo uděláno velice podobné drama, autorem byl tuším Šotola; ale název tohoto dramatu si už bohužel nedokážu vybavit.)

    V každém případě: jednalo se o skutečné drama (myslím teď to umělecké). A to znamená: stály zde proti sobě dvě možnosti, dvě cesty, dvě možnosti rozhodnutí - a ty postavy stojící pro ty různé cesty měly o b ě naprosto přesvědčivé důvody pro svůj postoj.

    Bojovat? - Pak budou hned v prvním boji proti mnohonásobně silnějšímu nepříteli zničeny všechny síly, které by jinak zůstaly ušetřeny pro boj - a odboj - příští.

    Takže - vzdát se? V tom případě sice zůstanou uchovány ty síly možného budoucího odporu, zůstane relativně ušetřen sám národ - ale zároveň bude zlomen jeho duch, jeho charakter, takže se ve skutečnosti až na malé výjimky k žádnému opravdovému odporu nevzchopí.

    Tato obě dramata byla vynikající a strhující právě v tom, že šla až na samou dřeň věci, že nechala představitele a zastánce obou řešení, obou postojů nechat až do nejvyšších možných poloh vystupňovat sílu jejich argumentů - aniž by se (ta dramata) uchýlila k lacinému řešení jednostranného přiklonění se k té či oné straně.

    Nedá se nic dělat, ale jsou prostě situace, kdy prostě neexistuje žádné dobré řešení. Kdy existují pouze řešení špatná; a někdy jsou dokonce špatná víceméně stejnou mírou.

    Samozřejmě, Beneš (a Hácha) se v danou chvíli mohli rozhodnout jinak; ale pak by dost možná byli historií proklínáni právě za to, že se rozhodli jinak.

    A leccos hovoří pro to, že nakonec i Dubček měl tu svou "noc rozhodnutí". Ano, Dubček samozřejmě podepsal kapitulaci; ale na straně druhé, odsuzovat ho paušálně jako zbabělce, to je krajně laciné, a nakonec nepravdivé.

    Naopak: je skutečností, že Dubček se - v rámci svých v daném kontextu skutečně nepatrných - možností snažil vzdorovat tlaku Moskvy, jak to jen šlo. A dokonce i v té nejvypjatější situaci - tedy při jednáních v Moskvě, po provedené okupaci a po faktickém únosu vrcholných státních a stranických představitelů, kdy žádný z nich nemohl mít jistotu zda se ještě vrátí zdráv a živ domů - tak právě ještě v této chvíli se Dubček vzchopil, a Brežněvovi vmetl do tváře všechen svůj vzdor. Mlynář - který o tom svědčí ve své knize "Mráz přichází z Kremlu" - potom napsal, že podle jeho soudu to byl ten nejlepší Dubčekův projev vůbec.

    A stejně tak ještě i po podepsání toho Moskevského protokolu se Dubček ještě dlouhou dobu snažil z původních reformních idejí Pražského jara uchovat co možná nejvíce.

    Ano, jistě: byly i momenty kdy Dubček zcela jednoznačně selhal; a ten jeho podpis pod oním pověstným "Pendrekovým zákonem" mu už nikdo neodpáře.

    Ale i v daném případě platí: je to příliš laciné a příliš pohodlné, historické osobnosti vystavené mezním situacím chtít jednou provždy zavřít do jedné jediné škatulky s nápisem "hrdina" nebo "zbabělec".

    Skutečný život bývá - téměř vždycky - mnohem složitější.
    + Další komentáře