O něčem jiném: Stropnického hrdinové Dubček a Beneš
Petr PithartPetr Pithart odpovídá na kritiku: Proč se mladému muži v plné síle Stropnickému Matěji zdají být mé požadavky na jeho podivuhodnou dvojici srabíků přílišné?
1. Dva Chartisté, kterých si nad jiné vážím, Jan Patočka a Jan Tesař, psali, druhý ještě píše, extenzivně o Edvardu Benešovi. Vidí ho každý docela jinak.
Tesařův Beneš jasnozřivostí a umnou diplomacií zachránil — co? Zachránil stát. Zachránil nás před ozbrojeným útokem Hitlera, zařídil, aby se nám vyhnuly válečné škody, abychom byli uznání za první oběť Hitlera. Dosáhl obnovení státu v původních hranicích. Dosáhl svolení velmocí k vysídlení Němců. Skvělé! Tesař, sám bojovník k pohledání, Beneše velebil.
Patočkův Beneš toto všechno jistě udělal, ale cena byla a je nezměrná. Zachránil stát, cosi jako prázdnou entitu, ale obětoval duši (pardon: mentalitu, předsudky, stereotypy a heterostereotypy, tradovaná vyprávění, tabu — vytěsněniny, o kterých se nebude mluvit…), těch, kteří na jeho území přežili. A my, jejich potomci, tu žijeme dosud. Patočka Beneše proklel.
Jak se obětuje duše? Nevím, ale třeba tak, že se ochota bojovat jen předstírá a pak se podle předzjednaného plánu nebojuje. Někdo to tedy ví předem. Naši dědové a pradědové nastupovali bránit pohraniční území, které už bylo odevzdáno, ale oni, kteří tam šli padnout za vlast, to nevěděli, netušili, že jim brzy zatelefonují do pevností, aby šli domů.
V Mnichově 30. září přece jen agresor a jeho zbabělí komplicové už jen zpřesnili územní požadavky a určili časové modality odevzdávání již odevzdané země. Přečtěte si první větu Mnichovské dohody! Nikdo ji snad nečte? Tohle přece Stropnický ví, nebo snad ne? Tak pak ať raději o tom nepíše.
21. září 1938 Hodžova vláda přijala Hitlerovy podmínky německého záboru, když si předtím Beneš dnes už ne úspěšně utajovanou, ale dodnes nepřipomínanou, cestou objednal ultimáta od Francouzů a Britů. Nikdy se k té objednávce nepřihlásil.
Diskrétního posla k Francouzům, čestného muže — sociálního demokrata, ministra Jaromíra Nečase — v exilu tvrdě, ale zbaběle žádal, aby jeho, Benešovy rukou psané instrukce zničil a celou iniciativu vzal na sebe. Nechal ho pak umřít v naprostém osamění kdesi na pobřeží Walesu, všemi opuštěného, jako prašivého psa.
↗
Diskrétního posla k Francouzům, čestného muže — sociálního demokrata, ministra Jaromíra Nečase — v exilu tvrdě, ale zbaběle žádal, aby jeho, Benešovy rukou psané instrukce zničil a celou iniciativu vzal na sebe. Repro DR
Nová vláda Syrového byla jmenována pro uklidnění rozčilené veřejnosti. Rozhodnutí vlády Hodžovy z minulého dne nezrušila, dělala, že neexistuje. I tím, že vyhlásila mobilizaci.
Vojáci tak nastupovali do pevností, aniž si uvědomovali, že je to jenom „jako“. Je to geniální rozhodnutí jednoho muže nebo cynismus pro slávu jednoho prozíravého hráče šachu? Který měl vždycky pravdu? Nebo tragédie pro duši národa na příští desítky let?
2. Ale v rozhovoru pro seznam.cz, na který Matěj Stropnický reaguje, mně šlo o něco jiného, o únor 1948! Ptal jsme se tam, a ptám se, proč Beneš přijal demisi a nechal Gottwalda vládu doplnit podle už hotového seznamu přeběhlíků a jeho lidí, ačkoli to udělat nikoli nemusel, ale nesměl.
Když je vláda z menší části neúplná, třeba ji podle ústavy doplnit, a tím může a má být pověřen předseda vlády. Když je ale vláda z větší poloviny neúplná (třeba 13 a více ministrů podá demisi), nezbývá než ji prohlásit za nefunkční, rozpustit ji a jmenovat vládu prozatímní, dejme tomu úřednickou. V co nejkratší době pak vypsat předčasné volby. To je to, co pučisté (KSČ) s milicionáři a StB v zádech, jimž totiž klesaly preference, tak tuze nechtěli.
Demisionujících ministrů bylo ale nakonec nikoli dvanáct (z pětadvaceti), jak se skoro pořád nepochopitelně traduje, ale čtrnáct. Dva sociální demokraté (Majer a Tymeš) se přidali osudného rána 25. února 1948. I bez Jana Masaryka, který nosil demisi v kapse a chodil od Beneše ke Gottwaldovi a zase zpátky, to byla nadpoloviční většina.
Proč se to traduje? Aby se mohlo říci, že převrat byl konec konců ústavní? Když nechtěl Beneš přijetí demise okázale odmítnout, třeba nějakým veřejným projevem, mohl přece tiše zašroubovat plnicí pero, uklonit se Gottwaldovi, abdikovat a odjet do Sezimova Ústí. Všichni věděli, že je těžce nemocen. To by občanskou válku nevyvolalo — Gottwald jí prý Benešovi vyhrožoval, i když nevím, kdo by v ní, proti komu bojoval.
Chraň Bůh, nechci po Benešovi nějaké hrdinství, to člověk přece nemůže chtít vůbec po nikom, leda tak po sobě! Stropnického obdivovaní chráněnci — podivuhodná bratranecká dvojice, věru! — Dubček a Beneš mohli jedno: učinit nevyhnutelnou porážku porážkou jakžtakž čestnou. Nemuseli přitom padnout s ranou v týle. Z toho se pak dá žít — i národ — desítky let. Nemuseli ani „hrdinsky“ prásknout dveřmi. Stačilo by tiše se vzdálit. O tom byla hlavní řeč v mém rozhovoru.
Proč se mladému muži v plné síle Stropnickému Matěji zdají být tyto požadavky na jeho podivuhodnou dvojici srabíků přílišné? Doufám, že má ještě i jiné hrdiny moderních českých dějin.
Myslím na poněkud teď bloudící Poláky: kdyby tenkrát také chytře nešli do války (nechali by se obsadit), Britové by zůstali za kanálem a válka by vůbec nezačala. Ale nebylo by ani Polsko, ani Československo. Válku proti nacizmu, tu druhou světovou, spustili Poláci! Tím, že se bránili! Poláci, se kterými se Beneš nikdy nedokázal na ničem dohodnout… Prý „panský národ“! To my teda fakt nejsme!
Domov → Komentář
13. března 2018 v 8.00
Související
Diskuse
JP
March 13, 2018 v 11.56
Takže, výklad dějin podle Pitharta.
Nejsem historikem, a tak si netroufám hodnotit jednotlivé argumenty Pithartem proti Benešovi vznášené (i když to "objednání si ultimát" zní přece jenom nemálo dobrodružně: Francie a Anglie přece měly naprostou volnost v tom, žádné ultimátum nevyslovit!); nicméně v každém případě jedno se zdá být jistým: v kritické chvíli Února ta občanská válka (či cokoli podobného) skutečně zcela akutně hrozila.
Komunisté měli své oddíly už sbubnované; a nedalo se očekávat, že je zase jen tak pošlou domů, když už měli svou kořist tak blízko před očima. A navíc: všechny silové složky, armáda i policie, byly v jejich rukou.
A do třetice: Stalin měl svá vojska rozmístěná ve všech sousedních zemích, stačil by jeden jediný "zvací dopis" od Gottwalda, a ta vojska by vtrhla do země. S jakými důsledky, je snadno možno si domyslet.
Pokud by tedy za daných okolností Beneš jenom "tiše rezignoval", pak by to naopak od něj nebylo nic jiného, nežli zbabělý alibismus.
"Já za nic nemůžu, myju si ruce, a vy si to tady už nějak vyřiďte sami!"
Beneš samozřejmě nemohl nevědět, že svým počinem hluboce zneváží svou vlastní pověst. Že tady otvírá dveře ďáblovi. Ale on zároveň věděl, že je nutno zabránit vstupu Belzebubovi. A tak učinil ten krok, který byl docela jistě i jemu samotnému odporný; ale o němž věděl, že je nevyhnutelný.
Svým způsobem se dá říci, že Beneš se v tu chvíli obětoval pro národ; a je opravdu mravně krajně pochybné, mu tento jeho čin předhazovat jako "zbabělost".
Nejsem historikem, a tak si netroufám hodnotit jednotlivé argumenty Pithartem proti Benešovi vznášené (i když to "objednání si ultimát" zní přece jenom nemálo dobrodružně: Francie a Anglie přece měly naprostou volnost v tom, žádné ultimátum nevyslovit!); nicméně v každém případě jedno se zdá být jistým: v kritické chvíli Února ta občanská válka (či cokoli podobného) skutečně zcela akutně hrozila.
Komunisté měli své oddíly už sbubnované; a nedalo se očekávat, že je zase jen tak pošlou domů, když už měli svou kořist tak blízko před očima. A navíc: všechny silové složky, armáda i policie, byly v jejich rukou.
A do třetice: Stalin měl svá vojska rozmístěná ve všech sousedních zemích, stačil by jeden jediný "zvací dopis" od Gottwalda, a ta vojska by vtrhla do země. S jakými důsledky, je snadno možno si domyslet.
Pokud by tedy za daných okolností Beneš jenom "tiše rezignoval", pak by to naopak od něj nebylo nic jiného, nežli zbabělý alibismus.
"Já za nic nemůžu, myju si ruce, a vy si to tady už nějak vyřiďte sami!"
Beneš samozřejmě nemohl nevědět, že svým počinem hluboce zneváží svou vlastní pověst. Že tady otvírá dveře ďáblovi. Ale on zároveň věděl, že je nutno zabránit vstupu Belzebubovi. A tak učinil ten krok, který byl docela jistě i jemu samotnému odporný; ale o němž věděl, že je nevyhnutelný.
Svým způsobem se dá říci, že Beneš se v tu chvíli obětoval pro národ; a je opravdu mravně krajně pochybné, mu tento jeho čin předhazovat jako "zbabělost".
March 13, 2018 v 12.09
Můj tatínek (narozen 1904) si až do smrti pamatoval ten pocit, když byl v roce 1938 mobilizován. Všichni se už doma rozloučili a byli pevně odhodláni bojovat za vlast. Dokonce i komunisté. Netušili, co se chystá.
Rozpuštění armády a odzbrojení určitě vnímali jako ponížení.
V tom smyslu mohl být Únor vnímán jako odplata "proradné buržoazii".
Rozpuštění armády a odzbrojení určitě vnímali jako ponížení.
V tom smyslu mohl být Únor vnímán jako odplata "proradné buržoazii".
March 14, 2018 v 8.09
Dubček a Beneš se podobají v tom, že ve své době byli nositeli poselství „nedá se nic dělat“, do této role se však dostali velmi odlišným způsobem.
Dubček k ní přišel jako slepý k houslím, protože převážně českým reformním komunistům se hodilo, aby generálním tajemníkem strany byl Slovák dobře zapsaný u sovětských soudruhů. Užíval si své popularity, ale byl spíše událostmi smýkán, než aby byl jejich hybatelem. Po návratu z Moskvy v srpnu doslova neměl co říct a jeho srdceryvný projev byl prokládán mlčením. Ani po roce 1989 se nijak výrazně neprojevil.
Naproti tomu Beneš o vedoucí roli velmi usiloval, rozhodoval toho daleko více, než z jeho ústavní role vyplývalo, pokud mohl, tak odstraňoval své oponenty atd. Mnichov i Únor se odehrály bez toho, aby v nich hrál roli parlament. Československá demokracie i jeho vinou nešla ke dnu se vztyčeným prapory, ale jako okleštěná polodemokracie třetí republiky, demokracie bez skutečné opozice a s omezenou svobodou tisku.
Stát, který zde vznikl po roce 1989 a 1992 na První a Třetí republiku ve skutečnosti navazuje málo a je to tak dobře. Eduard Beneš žádného následníka nemá a nepotřebujeme ho
Představa, že jeden člověk může či měl by reprezentovat celý politický národ, je zcestná. I Churchill po válce prohrál hned první volby.
Dubček k ní přišel jako slepý k houslím, protože převážně českým reformním komunistům se hodilo, aby generálním tajemníkem strany byl Slovák dobře zapsaný u sovětských soudruhů. Užíval si své popularity, ale byl spíše událostmi smýkán, než aby byl jejich hybatelem. Po návratu z Moskvy v srpnu doslova neměl co říct a jeho srdceryvný projev byl prokládán mlčením. Ani po roce 1989 se nijak výrazně neprojevil.
Naproti tomu Beneš o vedoucí roli velmi usiloval, rozhodoval toho daleko více, než z jeho ústavní role vyplývalo, pokud mohl, tak odstraňoval své oponenty atd. Mnichov i Únor se odehrály bez toho, aby v nich hrál roli parlament. Československá demokracie i jeho vinou nešla ke dnu se vztyčeným prapory, ale jako okleštěná polodemokracie třetí republiky, demokracie bez skutečné opozice a s omezenou svobodou tisku.
Stát, který zde vznikl po roce 1989 a 1992 na První a Třetí republiku ve skutečnosti navazuje málo a je to tak dobře. Eduard Beneš žádného následníka nemá a nepotřebujeme ho
Představa, že jeden člověk může či měl by reprezentovat celý politický národ, je zcestná. I Churchill po válce prohrál hned první volby.
March 14, 2018 v 18.21
"Prý „panský národ“! To my teda fakt nejsme!"
A chtěli bychom být? Já po tom nijak zvlášť netoužím.
A chtěli bychom být? Já po tom nijak zvlášť netoužím.
MP
Nedivím se Vám a nejste v tom sama. František Palacký založil na odmítání rozdělení národů na panské a ty ostatní koncept středoevropské federace. Aha, já zapomněl, on to byl podle Pitharta nebezpečný nacionální projekt.
MP
Pokud někdo lednovém projevu prezidenta republiky, ve kterém Zeman oznámil, źe "Dubček se podělal", to určitě chce dost nekonformní odvahy, pokud někdo použije v souvislosti s Dubčekovým jménem slovo "srábek". Odvaha jít si za svou myšlenkou, třebas by to bylo stokou.
Fascinující je Pithartovo čtení Mnichovského komplexu. Tesař pečlivě uvádí argumenty pro nemožnost efektivní obrany v roce 1938. Nemožnost, která vyplývala z nedostatku odvahy a předvídavosti politiků v předchozích mírových letech. Ze spoluodpovědnosti za toto selhání české politiky nejméně od roku 1933 nelze zřejmě Beneše vyvinit a Tesař se také nesnaží.
Ale Pithart si z celého příběhu vybere až závěrečný akt, kdy zbývá volba-- buď povel k marnému obětování tisíců životů a zničení měst, nebo cesta,po které se Beneš vydal. Volba, ve které se může cíti morálně nadřazen, protože on nevolil tak jako Beneš (a může si proto namlouvat, že by tak nevolil).
Pithartův soud nad Dubčekem -- to ohraný osmašedesátnický kolovrátek:
My jsme oběti toho, že aparátčík Dubček měl jen odvahu riskovat konflikt s Moskvou, umožnit nám abychom mohli veřejně mluvit a abychom se mohli organizovat, přes rok udržel na řetězu represivní složky a nakonec nepřekročil určitou mez ani tehdy, když musel vědět, že proto prohraje svoji stranickou mocenskou hru. My, studentští vůdcové a kulturní opozice jsme jen nevinné oběti.
Znám i lepší Pithartovy reflexe konce šedesátých let a jistě, jsem v tom soudu v předchozím odstavci zaujatý. Může za to fakt, že jsem Alexandra Dubčeka osobně potkal až na konci jeho života, když intenzivně bojoval o zachování federace a nějak mi ta doba splývá se smutnou roli jednoho dobrého člověka a nešikovného politika, který s nejlepší vůli dělal ve vládní funkci všechno proto, aby o rok později přišli Mečiár a Klaus už k hotovému. Nedávno měl interwiev v televizi, spolu s Janem Černogurským a stákle ještě ty kroky z rozvrácneí federace hájil, jako to nejlepší možné.
Fascinující je Pithartovo čtení Mnichovského komplexu. Tesař pečlivě uvádí argumenty pro nemožnost efektivní obrany v roce 1938. Nemožnost, která vyplývala z nedostatku odvahy a předvídavosti politiků v předchozích mírových letech. Ze spoluodpovědnosti za toto selhání české politiky nejméně od roku 1933 nelze zřejmě Beneše vyvinit a Tesař se také nesnaží.
Ale Pithart si z celého příběhu vybere až závěrečný akt, kdy zbývá volba-- buď povel k marnému obětování tisíců životů a zničení měst, nebo cesta,po které se Beneš vydal. Volba, ve které se může cíti morálně nadřazen, protože on nevolil tak jako Beneš (a může si proto namlouvat, že by tak nevolil).
Pithartův soud nad Dubčekem -- to ohraný osmašedesátnický kolovrátek:
My jsme oběti toho, že aparátčík Dubček měl jen odvahu riskovat konflikt s Moskvou, umožnit nám abychom mohli veřejně mluvit a abychom se mohli organizovat, přes rok udržel na řetězu represivní složky a nakonec nepřekročil určitou mez ani tehdy, když musel vědět, že proto prohraje svoji stranickou mocenskou hru. My, studentští vůdcové a kulturní opozice jsme jen nevinné oběti.
Znám i lepší Pithartovy reflexe konce šedesátých let a jistě, jsem v tom soudu v předchozím odstavci zaujatý. Může za to fakt, že jsem Alexandra Dubčeka osobně potkal až na konci jeho života, když intenzivně bojoval o zachování federace a nějak mi ta doba splývá se smutnou roli jednoho dobrého člověka a nešikovného politika, který s nejlepší vůli dělal ve vládní funkci všechno proto, aby o rok později přišli Mečiár a Klaus už k hotovému. Nedávno měl interwiev v televizi, spolu s Janem Černogurským a stákle ještě ty kroky z rozvrácneí federace hájil, jako to nejlepší možné.
JP
Ne, ta televizní inscenace s názvem "Noc rozhodnutí" nebyla o Benešovi. Byla o Háchovi; ale ta trýzeň rozhodování mezi poddáním se, a mezi bojem okamžitým, znamenajícím ale totální porážku - tak tyto trýzeň rozhodování byla v obou případech naprosto stejná. (Ostatně, neklame-li mě paměť, i o Benešovi bylo uděláno velice podobné drama, autorem byl tuším Šotola; ale název tohoto dramatu si už bohužel nedokážu vybavit.)
V každém případě: jednalo se o skutečné drama (myslím teď to umělecké). A to znamená: stály zde proti sobě dvě možnosti, dvě cesty, dvě možnosti rozhodnutí - a ty postavy stojící pro ty různé cesty měly o b ě naprosto přesvědčivé důvody pro svůj postoj.
Bojovat? - Pak budou hned v prvním boji proti mnohonásobně silnějšímu nepříteli zničeny všechny síly, které by jinak zůstaly ušetřeny pro boj - a odboj - příští.
Takže - vzdát se? V tom případě sice zůstanou uchovány ty síly možného budoucího odporu, zůstane relativně ušetřen sám národ - ale zároveň bude zlomen jeho duch, jeho charakter, takže se ve skutečnosti až na malé výjimky k žádnému opravdovému odporu nevzchopí.
Tato obě dramata byla vynikající a strhující právě v tom, že šla až na samou dřeň věci, že nechala představitele a zastánce obou řešení, obou postojů nechat až do nejvyšších možných poloh vystupňovat sílu jejich argumentů - aniž by se (ta dramata) uchýlila k lacinému řešení jednostranného přiklonění se k té či oné straně.
Nedá se nic dělat, ale jsou prostě situace, kdy prostě neexistuje žádné dobré řešení. Kdy existují pouze řešení špatná; a někdy jsou dokonce špatná víceméně stejnou mírou.
Samozřejmě, Beneš (a Hácha) se v danou chvíli mohli rozhodnout jinak; ale pak by dost možná byli historií proklínáni právě za to, že se rozhodli jinak.
A leccos hovoří pro to, že nakonec i Dubček měl tu svou "noc rozhodnutí". Ano, Dubček samozřejmě podepsal kapitulaci; ale na straně druhé, odsuzovat ho paušálně jako zbabělce, to je krajně laciné, a nakonec nepravdivé.
Naopak: je skutečností, že Dubček se - v rámci svých v daném kontextu skutečně nepatrných - možností snažil vzdorovat tlaku Moskvy, jak to jen šlo. A dokonce i v té nejvypjatější situaci - tedy při jednáních v Moskvě, po provedené okupaci a po faktickém únosu vrcholných státních a stranických představitelů, kdy žádný z nich nemohl mít jistotu zda se ještě vrátí zdráv a živ domů - tak právě ještě v této chvíli se Dubček vzchopil, a Brežněvovi vmetl do tváře všechen svůj vzdor. Mlynář - který o tom svědčí ve své knize "Mráz přichází z Kremlu" - potom napsal, že podle jeho soudu to byl ten nejlepší Dubčekův projev vůbec.
A stejně tak ještě i po podepsání toho Moskevského protokolu se Dubček ještě dlouhou dobu snažil z původních reformních idejí Pražského jara uchovat co možná nejvíce.
Ano, jistě: byly i momenty kdy Dubček zcela jednoznačně selhal; a ten jeho podpis pod oním pověstným "Pendrekovým zákonem" mu už nikdo neodpáře.
Ale i v daném případě platí: je to příliš laciné a příliš pohodlné, historické osobnosti vystavené mezním situacím chtít jednou provždy zavřít do jedné jediné škatulky s nápisem "hrdina" nebo "zbabělec".
Skutečný život bývá - téměř vždycky - mnohem složitější.
V každém případě: jednalo se o skutečné drama (myslím teď to umělecké). A to znamená: stály zde proti sobě dvě možnosti, dvě cesty, dvě možnosti rozhodnutí - a ty postavy stojící pro ty různé cesty měly o b ě naprosto přesvědčivé důvody pro svůj postoj.
Bojovat? - Pak budou hned v prvním boji proti mnohonásobně silnějšímu nepříteli zničeny všechny síly, které by jinak zůstaly ušetřeny pro boj - a odboj - příští.
Takže - vzdát se? V tom případě sice zůstanou uchovány ty síly možného budoucího odporu, zůstane relativně ušetřen sám národ - ale zároveň bude zlomen jeho duch, jeho charakter, takže se ve skutečnosti až na malé výjimky k žádnému opravdovému odporu nevzchopí.
Tato obě dramata byla vynikající a strhující právě v tom, že šla až na samou dřeň věci, že nechala představitele a zastánce obou řešení, obou postojů nechat až do nejvyšších možných poloh vystupňovat sílu jejich argumentů - aniž by se (ta dramata) uchýlila k lacinému řešení jednostranného přiklonění se k té či oné straně.
Nedá se nic dělat, ale jsou prostě situace, kdy prostě neexistuje žádné dobré řešení. Kdy existují pouze řešení špatná; a někdy jsou dokonce špatná víceméně stejnou mírou.
Samozřejmě, Beneš (a Hácha) se v danou chvíli mohli rozhodnout jinak; ale pak by dost možná byli historií proklínáni právě za to, že se rozhodli jinak.
A leccos hovoří pro to, že nakonec i Dubček měl tu svou "noc rozhodnutí". Ano, Dubček samozřejmě podepsal kapitulaci; ale na straně druhé, odsuzovat ho paušálně jako zbabělce, to je krajně laciné, a nakonec nepravdivé.
Naopak: je skutečností, že Dubček se - v rámci svých v daném kontextu skutečně nepatrných - možností snažil vzdorovat tlaku Moskvy, jak to jen šlo. A dokonce i v té nejvypjatější situaci - tedy při jednáních v Moskvě, po provedené okupaci a po faktickém únosu vrcholných státních a stranických představitelů, kdy žádný z nich nemohl mít jistotu zda se ještě vrátí zdráv a živ domů - tak právě ještě v této chvíli se Dubček vzchopil, a Brežněvovi vmetl do tváře všechen svůj vzdor. Mlynář - který o tom svědčí ve své knize "Mráz přichází z Kremlu" - potom napsal, že podle jeho soudu to byl ten nejlepší Dubčekův projev vůbec.
A stejně tak ještě i po podepsání toho Moskevského protokolu se Dubček ještě dlouhou dobu snažil z původních reformních idejí Pražského jara uchovat co možná nejvíce.
Ano, jistě: byly i momenty kdy Dubček zcela jednoznačně selhal; a ten jeho podpis pod oním pověstným "Pendrekovým zákonem" mu už nikdo neodpáře.
Ale i v daném případě platí: je to příliš laciné a příliš pohodlné, historické osobnosti vystavené mezním situacím chtít jednou provždy zavřít do jedné jediné škatulky s nápisem "hrdina" nebo "zbabělec".
Skutečný život bývá - téměř vždycky - mnohem složitější.
JP
March 15, 2018 v 15.41
P.S. Všichni tři - Beneš, Hácha i Dubček - nakonec stáli všichni před tím samým rozhodováním, přesněji řečeno před tím samým fatálním důsledkem: že v případě rozhodnutí k národnímu vzdoru by jejich národ byl vystaven přinejmenším akutnímu nebezpečí masového krveprolití.
A právě toto bylo zřejmě tím rozhodujícím faktorem, který jim znemožnil takovýto pokyn vydat.
A právě toto bylo zřejmě tím rozhodujícím faktorem, který jim znemožnil takovýto pokyn vydat.
MP
Ono to moc opačně není. Petr Pithart ve svých kritikách dodržuje periodizaci leden-srpen-duben. Nikoliv srpen 1969. Má to svou logiku, porážkou na dubnovém plénu 1969 aktivní Dubčekova role skončila.
Ani v tomto textu Dubčekovi nevyčítá pendrekový zákon, ale okamžik, kdy mohl "učinit nevyhnutelnou porážku porážkou jakžtakž čestnou." Tedy moskevské protokoly. S drobnou podlou nepravdou o tom, že se "stačilo tiše vzdálit". Nepravdou jak v únoru 1948, tak srpnu a září 1968.
Nechci ani idealizovat, ani heroizovat Dubčeka. Byl to aparátčík se vším všudy a nikdy nedokázal jít proti straně. Dokonce ani po vyloučení v roce 1970 ne. Ostatně tomu odpovídá i ten podpis pendrekového zákona, pro který "nehlasoval, ale podepsal ho" -- z povinnosti své funkce a z respektu k naléhání generálního tajemníka KSČ (věřím této jeho interpretaci, ale i kdyby to tak nebylo, i neúplně pravdivá stylizace události by charakterizovala Dubčekovu osobnost naprosto plasticky). Přesto či právě proto, odbýt jeho roli nejen na jaře, ale i na podzim roku 1968 slovy "srábek" se příliš neliší od toho Zemanova blábolu.
Ani v tomto textu Dubčekovi nevyčítá pendrekový zákon, ale okamžik, kdy mohl "učinit nevyhnutelnou porážku porážkou jakžtakž čestnou." Tedy moskevské protokoly. S drobnou podlou nepravdou o tom, že se "stačilo tiše vzdálit". Nepravdou jak v únoru 1948, tak srpnu a září 1968.
Nechci ani idealizovat, ani heroizovat Dubčeka. Byl to aparátčík se vším všudy a nikdy nedokázal jít proti straně. Dokonce ani po vyloučení v roce 1970 ne. Ostatně tomu odpovídá i ten podpis pendrekového zákona, pro který "nehlasoval, ale podepsal ho" -- z povinnosti své funkce a z respektu k naléhání generálního tajemníka KSČ (věřím této jeho interpretaci, ale i kdyby to tak nebylo, i neúplně pravdivá stylizace události by charakterizovala Dubčekovu osobnost naprosto plasticky). Přesto či právě proto, odbýt jeho roli nejen na jaře, ale i na podzim roku 1968 slovy "srábek" se příliš neliší od toho Zemanova blábolu.
A jedna z jeho rolí bylo právě ještě v sedmdesátých letech vystoupit s kritikou "osmašedesátníků" s Dubčekem v čele a pro další generaci nabourat jejich mýtus. A možná Dubčekova víra, že z Pražského jara alespoň něco zachrání, byla pokračováním jeho naivity, kterou ve své roli Podivena Petr Pithart kritizoval. Realistický (kádárovsko-titovsko-kekkonenovský) pohled československých elit zoufale chyběl, a to konstitučně. Beneš viděl především sebe v prezidentské funkci a Dubček se opájel naivitou vůči sovětskému vedení. Vinou za nedostatek realismu u českých elit je český separatismus a zejména plebejsky orientované národní obrození.
Petr Pithart svým pohledem na Beneše opět předběhl dobu, jako již mockrát v minulosti. Za to mu patří velký dík. Ale evidentně je velká část společnosti, která jeho shození z piedestalu ještě nezvládne.
Beneš a Dubček se mohli chovat jinak, strategičtěji. Hácha měl možnost jen svou roli nepřijmout a přenechat ji někomu jinému. Na rozdíl od dvou jmenovaných nebyl zodpovědný za procesy předchozí.
Zajímavé je, že nikdo z diskutujících nereaguje na Nečasovu misi, kdy Beneš a čs. vláda kapitulovala několik dní před Mnichovem a před mobilizací.
Češi nejsou a nechtějí být panským národem, paní Hájková. Ale ani nejsou národem, který by se dokázal postavit na roveň národů, které panským někdy chtěly být, a ukázat jim, že na to nemají právo. Palackého koncept středoevropské federace byl zašlapán a my jsme navzdory neuvěřitelně demokratickým a svobodným poměrům pro jeho renesanci za posledních třicet let neudělali zhola nic. Transformaci Visegrádu k mydlení vlastních schodů v Bruselu nepočítám.
Petr Pithart svým pohledem na Beneše opět předběhl dobu, jako již mockrát v minulosti. Za to mu patří velký dík. Ale evidentně je velká část společnosti, která jeho shození z piedestalu ještě nezvládne.
Beneš a Dubček se mohli chovat jinak, strategičtěji. Hácha měl možnost jen svou roli nepřijmout a přenechat ji někomu jinému. Na rozdíl od dvou jmenovaných nebyl zodpovědný za procesy předchozí.
Zajímavé je, že nikdo z diskutujících nereaguje na Nečasovu misi, kdy Beneš a čs. vláda kapitulovala několik dní před Mnichovem a před mobilizací.
Češi nejsou a nechtějí být panským národem, paní Hájková. Ale ani nejsou národem, který by se dokázal postavit na roveň národů, které panským někdy chtěly být, a ukázat jim, že na to nemají právo. Palackého koncept středoevropské federace byl zašlapán a my jsme navzdory neuvěřitelně demokratickým a svobodným poměrům pro jeho renesanci za posledních třicet let neudělali zhola nic. Transformaci Visegrádu k mydlení vlastních schodů v Bruselu nepočítám.
IH
Pro nedostatek času budu velmi stručný: Souhlasím s příspěvky pana Poláčka a pana Profanta.
Kvalifikace pro (vrcholnou) politiku je různého druhu, za demokratických poměrů se však nikterak netestuje (jak taky?) osobní statečnost. Snížený pocit odpovědnosti státníka za následky vlastního třeba i principiálního rozhodnutí lze ostatně za projev odvahy považovat jen nemálo podmíněně.
P. Pithart argumentuje proti Benešovi na způsob, že kdyby se nebránili Poláci, Československo by nebylo obnoveno. Jenže E. Beneš Hitlerovi porozuměl asi nejvíce, aspoň natolik, že mu bylo jasné, že pokoj si nedá. Nevěděl, kde narazí, zda v Polsku, nebo třeba v Belgii, či ve Francii. Cítil však, že se blíží německý pokus o revanš (s nádavkem) za Velkou válku.
Kvalifikace pro (vrcholnou) politiku je různého druhu, za demokratických poměrů se však nikterak netestuje (jak taky?) osobní statečnost. Snížený pocit odpovědnosti státníka za následky vlastního třeba i principiálního rozhodnutí lze ostatně za projev odvahy považovat jen nemálo podmíněně.
P. Pithart argumentuje proti Benešovi na způsob, že kdyby se nebránili Poláci, Československo by nebylo obnoveno. Jenže E. Beneš Hitlerovi porozuměl asi nejvíce, aspoň natolik, že mu bylo jasné, že pokoj si nedá. Nevěděl, kde narazí, zda v Polsku, nebo třeba v Belgii, či ve Francii. Cítil však, že se blíží německý pokus o revanš (s nádavkem) za Velkou válku.
MŠ
Pithartovy texty jsou dobrý materiál k přemýšlení. Ale jeho kritika Beneše mi připadá přehnaná a neadekvátní. Není to tím, že měl jako politik podobnou roli a osud v roce 1992? Zápas o společný stát prohrál dvakrát, za prvé s Mečiarem, za druhé s Klausem. Bez jeho proher s Mečiarem by nedostal takovou podporu Klaus. Já Klause nevolil, ale spousta lidí, které jsem znal, tehdy volila Klause právě proto, že si mysleli, že si Mečiarem poradí na rozdíl od Pitharta, takže byli pak šokováni rychlou Klausovou shodou s Mečiarem na rozdělení státu. Ale pokud bych řekl, že za to všechno mohl Pithart, tak bych udělal stejnou chybu jako on, když hlavní zodpovědnost za Mnichov i za únor přenáší na Beneše. Proč v době Mnichova nejednal parlament, politické strany, vláda? Proč v době února podali demokratičtí ministři demisi a nechali řešení na Benešovi a jediní kdo protestovali, byli studenti? Stejně tak bychom mohli kritizovat Havla v roce 1992 - podal demisi a řešení ponechal v rukou Klause a Mečiara. A vyzval Pithart občany k obraně společného státu? Netroufám si tvrdit, že Havel s Pithartem to měli udělat. Ale třeba mohli razantněji bojovat za vypsání referenda. Jen tím chci říci, že pokud bych teď začal tvrdit, že Pithart je hlavním viníkem rozdělení státu, tak bych udělal podobnou chybu jako on v případě Beneše. Ten argument s Polskem mi připadá směšný. Kdyby se Poláci nebránili a Hitler je obsadil bez boje, tak by stejně postupoval dále na východ i na západ, jen ještě rychleji. Tesař dobře napsal, že hlavní přednost Beneše spočívá v tom, že věděl, že dojde k válce a že válku Hitler prohraje. Podle toho jednal. Samozřejmě si budeme vždy více vážit Masaryka než Beneše, ale Beneše bych srabíkem rozhodně nenazýval, mimo jiné proto, že potom někoho může napadnou takto nazvat Pitharta.
HZ
je Pithart člověk, který se o zachování společného státu snažil jako málokdo. Prohrál. Podle mne proto, že se ze Slováků snažil vymáčknout, co vlastně chtějí. Byla to chyba, protože to nevěděli sami. Bylo pouze celkem jasné, co chce Mečiar - toužil coby bájný Bivoj přinést z Prahy do Blavy na plecích kance a jako vítěz ho složit slovenskému lidu k nohám. Nemusela to být zrovna slovenská samostatnost. Nicméně měl to být symbol, že Praha ustoupila, že byla slovenským junákem pokořena. Racionální recept na to, jak mu vyhovět, nebyl.
Česká veřejnost to možná vycítila a dala ve volbách přednost Klausově ODS, která se profilovala jako sebevědomá síla.
Klaus do toho po volbách šlápl s jasnou představou, co chce on sám, tj. odstranit komplikace, které by ohrožovaly hladké vládnutí. Největší komplikací byla federace, proto ji zrušil.
Pitharta můžeme hodnotit jako neúspěšného politika, který pouze trpěl představou, že se lze dohodnout, ale nikoli politika nečestného.
Česká veřejnost to možná vycítila a dala ve volbách přednost Klausově ODS, která se profilovala jako sebevědomá síla.
Klaus do toho po volbách šlápl s jasnou představou, co chce on sám, tj. odstranit komplikace, které by ohrožovaly hladké vládnutí. Největší komplikací byla federace, proto ji zrušil.
Pitharta můžeme hodnotit jako neúspěšného politika, který pouze trpěl představou, že se lze dohodnout, ale nikoli politika nečestného.
MŠ
Rozdělení společného státu beru jako prohru stejně jako Mnichov a stejně jako únor 1948. Samozřejmě to je nesouměřitelné. Petra Pitharta si vážím jako kriticky reflektujícího intelektuála i jako politika. Jen jeho soudy o Benešovi mi připadají příliš ostré a neadekvátní a poplatné části historické obce i hodnotící veřejnosti. S těmi šel Tesař při své interpretaci do přímé konfrontace.
Nesouhlasil bych s tím, že následkem rozdělení státu nebylo potlačení demokracie. Omezená demokracie prorostlá korupcí a mafiemi vládla v devadesátých letech jak na Slovensku, tak u nás. Klaus přece opakovaně tvrdil, že občané mají jednou za 4 roky volit a potom držet ústa, jako to nyní v trochu jiné podobě zopakoval Miloš Zeman. Rozdělení státu vyprodukovalo Klause a Klaus vyprodukoval Zemana - takže pořád ještě sklízíme plody rozdělení.
Petr Pithart jistě patří mezi slušnější a lepší polistopadové politiky, určitě by byl lepší prezident než Zeman, ale s Pithartem a Havlem jsme v roce 1992 prohráli všichni, stejně jako s Benešem v roce 1938 a 1948 - to byl smysl mé polemiky.
Nesouhlasil bych s tím, že následkem rozdělení státu nebylo potlačení demokracie. Omezená demokracie prorostlá korupcí a mafiemi vládla v devadesátých letech jak na Slovensku, tak u nás. Klaus přece opakovaně tvrdil, že občané mají jednou za 4 roky volit a potom držet ústa, jako to nyní v trochu jiné podobě zopakoval Miloš Zeman. Rozdělení státu vyprodukovalo Klause a Klaus vyprodukoval Zemana - takže pořád ještě sklízíme plody rozdělení.
Petr Pithart jistě patří mezi slušnější a lepší polistopadové politiky, určitě by byl lepší prezident než Zeman, ale s Pithartem a Havlem jsme v roce 1992 prohráli všichni, stejně jako s Benešem v roce 1938 a 1948 - to byl smysl mé polemiky.
MP
Rozbití Československa nebylo určitě jediným ani hlavním zdrojem masivního růstu korupce v následujících letech. Považuji však za velmin přijatelný předpoklad, že negativní vývoj posílilo. Existují ovšem konkrétní a nehorázné viny: stovky těch, kteří zůstali několik let bez občanství, situace slovenských studentů v Českých zemích (vice versa, leč zmírněné minimální počtem českých studentů na Slovensku) rešená v tak základních věcech jako dostupnost zdravotní péče až v roce 1999 atd.
Paní Helena Zemanová má pravdu, Pithart usiloval o zachování Československa, jen to úsilí bylo kontraproduktivní. V době, kdy mohla vzniknout velmi široká československá fronta se pečlivě pokoušel kanalizovat problém do úzké oblasti vyjednávání se statutárním partnerem, jednání téměř tajnosnubného (až na úroveň oné slavné Vopěnkovi reakce; ministr Pithartovy vlády šokovaný informací o prohlášení vlastního předsedy). Výsledkem bylo, že po nepřekvapivé prohře jak Pitharta tak Černogurského spadla jejich ničím nepodepřená konstrukce volně zavěšené někde mezi konfederací a spojeneckou smlouvou a v obnaženém prostoru se uhnízdil Klaus a Mečiár. Ano, přispět k rozpadu Československa zjevně nebyl Pithartův zájem, ale to z politika nesnímá vinu.
Paní Helena Zemanová má pravdu, Pithart usiloval o zachování Československa, jen to úsilí bylo kontraproduktivní. V době, kdy mohla vzniknout velmi široká československá fronta se pečlivě pokoušel kanalizovat problém do úzké oblasti vyjednávání se statutárním partnerem, jednání téměř tajnosnubného (až na úroveň oné slavné Vopěnkovi reakce; ministr Pithartovy vlády šokovaný informací o prohlášení vlastního předsedy). Výsledkem bylo, že po nepřekvapivé prohře jak Pitharta tak Černogurského spadla jejich ničím nepodepřená konstrukce volně zavěšené někde mezi konfederací a spojeneckou smlouvou a v obnaženém prostoru se uhnízdil Klaus a Mečiár. Ano, přispět k rozpadu Československa zjevně nebyl Pithartův zájem, ale to z politika nesnímá vinu.
March 16, 2018 v 18.36
nikdo doopravdy neví. Udrželo by se Československo, kdyby Petr Pithart postupoval jinak? Připomenu, že předsedou české vlády byl jen do poloviny roku 92, pak OH prohrálo volby. Tehdy se mu vyčítala přílišná vstřícnost vůči Slovákům. Postup byl z dnešního pohledu závratně rychlý a přitom v české veřejnosti převládala netrpělivost s řadou jednání, zesměšňovaly se Papierničky a "turné po hradech a zámcích". Pokud by se mělo rozhodovat v referendu, muselo by tomu předcházet dlouhé jednání o otázce, kdyby si Slováci odhlasovali podobu unie pro českou representaci nepřijatelnou, tak to nic nevyřešilo.)
Také se nedá říci, zda by v případě nerozdělení byl vnitropolitický vývoj v obou našich zemích příznivější nebo by byl naopak více ovládán nacionalismem a řevnivostí.
Už jsem napsal jinde, že dle mého názoru soustředění na jednotlivce a jejich morální hodnocení k porozumění historii nevede.
Pan Horák připomíná, že Beneš měl dobrý odhad Hitlera. Stalina ale dobře neodhadl. Za hlavní nebezpečí pro český národ považoval Němce i po válce. Mohl vědět, že to tak není?
Lidé minulosti i nedávné se chovali podle jiného vnímání toho, co je skutečné a ovšem také toho, co je správné.
Historické filmy bývají založené na představě, že lidé minulosti měli jiné kostýmy a jiný design interiéru ale jinak byli stejní jako my. To je ale omyl. Mění se všechno, i hodnoty a emoce.
Kdysi jsem pročítal Kritický měsíčník Václava Černého z doby třetí republiky. Dost jsem se divil, co všechno se tehdy považoval za tak samozřejmé, že to ani Černý nepotřeboval zdůvodňovat. A to je člověk, kterého jsem dvakrát viděl na vlastní oči.
Také se nedá říci, zda by v případě nerozdělení byl vnitropolitický vývoj v obou našich zemích příznivější nebo by byl naopak více ovládán nacionalismem a řevnivostí.
Už jsem napsal jinde, že dle mého názoru soustředění na jednotlivce a jejich morální hodnocení k porozumění historii nevede.
Pan Horák připomíná, že Beneš měl dobrý odhad Hitlera. Stalina ale dobře neodhadl. Za hlavní nebezpečí pro český národ považoval Němce i po válce. Mohl vědět, že to tak není?
Lidé minulosti i nedávné se chovali podle jiného vnímání toho, co je skutečné a ovšem také toho, co je správné.
Historické filmy bývají založené na představě, že lidé minulosti měli jiné kostýmy a jiný design interiéru ale jinak byli stejní jako my. To je ale omyl. Mění se všechno, i hodnoty a emoce.
Kdysi jsem pročítal Kritický měsíčník Václava Černého z doby třetí republiky. Dost jsem se divil, co všechno se tehdy považoval za tak samozřejmé, že to ani Černý nepotřeboval zdůvodňovat. A to je člověk, kterého jsem dvakrát viděl na vlastní oči.
reakce pana Šimsy vůči Petru Pithartovi je opravdu zcela neadekvátní. Ale v českém prostředí nic neobvyklého. Zpravidla se útočí na ty, kteří si dovolí kriticky hodnotit mytizované postavy českých a československých dějin.
Petr Pithart byl jedním z mála politiků, kteří se pokoušeli o to, aby se česká strana nebála pustit to, co by přispělo k zachování společného státu se Slováky. Tedy připustit autentickou federaci zezdola a vytvořit nejprve Českou republiku a potom doufat, že bude z obou republik vytvořen společný stát. To se Pithartovi nepodařilo. Dokonce se dokázal otevřeně omluvit v televizním přenosu Slovákům za to, co vše jim Češi v dějinách způsobili. To Slováci naopak zcela nedokázali. Ale schválení dohody z Milov chyběl v předsednictvu SNR jeden jediný hlas, pokud by byl návrh schválen, prošel by oběma národními parlamenty a Pithart by byl dnes s Čarnogurským oslavováni jako premiéři, kterým se podařilo zachovat společný stát do vstupu do EU.
Ohledně Beneše v roce 1948, tak mě zaujal názor pana Poláčka z počátku diskuse, že se Beneš obětoval pro národ. Při obětování pro národ přeci musí národ něco získat, ne? Co jsme získali Benešovou "obětí"? To, že nás neobsadila sovětská vojska již v roce 1948? Kdyby se tak stalo, komunistická vláda u nás by byla zcela jinak vnímána, vyrovnávání s jejími následky by bylo mnohem snažší a patrně by nás nečekala nekonečná normalizace, která trvá již téměř půl století.
Petr Pithart byl jedním z mála politiků, kteří se pokoušeli o to, aby se česká strana nebála pustit to, co by přispělo k zachování společného státu se Slováky. Tedy připustit autentickou federaci zezdola a vytvořit nejprve Českou republiku a potom doufat, že bude z obou republik vytvořen společný stát. To se Pithartovi nepodařilo. Dokonce se dokázal otevřeně omluvit v televizním přenosu Slovákům za to, co vše jim Češi v dějinách způsobili. To Slováci naopak zcela nedokázali. Ale schválení dohody z Milov chyběl v předsednictvu SNR jeden jediný hlas, pokud by byl návrh schválen, prošel by oběma národními parlamenty a Pithart by byl dnes s Čarnogurským oslavováni jako premiéři, kterým se podařilo zachovat společný stát do vstupu do EU.
Ohledně Beneše v roce 1948, tak mě zaujal názor pana Poláčka z počátku diskuse, že se Beneš obětoval pro národ. Při obětování pro národ přeci musí národ něco získat, ne? Co jsme získali Benešovou "obětí"? To, že nás neobsadila sovětská vojska již v roce 1948? Kdyby se tak stalo, komunistická vláda u nás by byla zcela jinak vnímána, vyrovnávání s jejími následky by bylo mnohem snažší a patrně by nás nečekala nekonečná normalizace, která trvá již téměř půl století.
nikdo doopravdy neví."
To měl být titulek a začátek mého posledního příspěvku, titulek mi vypadl.
V žánru alternativní historie je i příspěvek pana Ungera. Mohla dohoda z Milov zachránit Československo? Jaký by byl vývoj, kdyby nás sovětská vojska obsadila už v roce 1948? To nikdo neví.
Polsko a Maďarsko mají jinou historii než my a také se z vlády vazalských prosovětských režimů dosud nevzpamatovaly.
To měl být titulek a začátek mého posledního příspěvku, titulek mi vypadl.
V žánru alternativní historie je i příspěvek pana Ungera. Mohla dohoda z Milov zachránit Československo? Jaký by byl vývoj, kdyby nás sovětská vojska obsadila už v roce 1948? To nikdo neví.
Polsko a Maďarsko mají jinou historii než my a také se z vlády vazalských prosovětských režimů dosud nevzpamatovaly.
March 16, 2018 v 20.04
Polsko a Maďarsko se ještě nevzpamatovaly....
Vzpamatovat se znamená vrátit se někam, k něčemu. Mne by zajímalo, pane Kubičko, kdy byly Polsko nebo Maďarsko OK? Před válkou, když tam byly fašistické režimy? Nebo za Rakouska-Uherska? Maďarsko možná, ale Polsko, které bylo rozdělené mezi tři mocnosti? Nebo na tom byly oba státy nejlépe ve středověku?
Vzpamatovat se znamená vrátit se někam, k něčemu. Mne by zajímalo, pane Kubičko, kdy byly Polsko nebo Maďarsko OK? Před válkou, když tam byly fašistické režimy? Nebo za Rakouska-Uherska? Maďarsko možná, ale Polsko, které bylo rozdělené mezi tři mocnosti? Nebo na tom byly oba státy nejlépe ve středověku?
March 16, 2018 v 21.42
Mimochodem velkou zásluhou - nezásluhou Beneše bylo, aby Polsko a Maďarsko po roce 1918 vůbec spolu nesousedily. Obecně Beneš razil celou dobu protipolskou politiku, když odmítl přes ČSR v jejich válce s bolševickým Ruskem povolit poslat po našich kolejích pomoc Francie a Velké Británie.
Jinak Země Koruny české narozdíl od Uher a Polska byly součástí Svaté říše římské národa německého. Máme tedy spíše než oni kam se vracet.
Poláci byli rozděleni do tří mocností. V Prusku i Rakousku získali zkušenost s právním státem. Ale i s ruským samoděržavím. Naprostá většina Poláků z Ruského carství chtěla po světové válce k Rakousko-Uhersku. Kdyby zůstalo, pravděpodobně by se k němu připojili. Bylo jim asi srdcem nejbližší. A když připočítáme velmi výhodné a silné zastoupení haličských Poláků v rakouských vládách, není se čemu divit. Ale to jsem hodně odbočil.
Jinak Země Koruny české narozdíl od Uher a Polska byly součástí Svaté říše římské národa německého. Máme tedy spíše než oni kam se vracet.
Poláci byli rozděleni do tří mocností. V Prusku i Rakousku získali zkušenost s právním státem. Ale i s ruským samoděržavím. Naprostá většina Poláků z Ruského carství chtěla po světové válce k Rakousko-Uhersku. Kdyby zůstalo, pravděpodobně by se k němu připojili. Bylo jim asi srdcem nejbližší. A když připočítáme velmi výhodné a silné zastoupení haličských Poláků v rakouských vládách, není se čemu divit. Ale to jsem hodně odbočil.
IH
Ono nebylo zas tak moc těžké toho Hitlera "prokouknout", jen chtít. V případě velkých států, Francie a Británie, k tomu dost chyběla lepší připravenost na válku. O německém nacionálním socialismu si nedělali iluze nejen socialisté, ale ani liberálové.
V případě Stalinova Ruska bylo mnoho nejasností. Levice měla pro těšínská jablíčka vlčí mlhu a krajní pravice jí fakticky svými odsudky "židobolševismu" nahrávala. Lidé měli kapitalismu leckdy dost a světová hospodářská krize jim ještě dodala. Spolupůsobil dvojitý sanitární kordon, zvláště ten ruský.
Mezi spisovateli bylo málo takových, kteří sovětský režim prohlédli. Jejich čest zachraňoval A. Koestler Tmou o polednách a G. Orwell Farmou zvířat. Třeba i takový K. Čapek novinářsky ocenil nejnovější vývoj v SSSR. Dnes víme, že ten nápad nebyl z jeho hlavy, ale že pocházel od vrcholného politického představitele. Pochopitelně dávno před válkou...
Za války ve chvílích pravdy použil Stalin nacionalistický slovník: "Za rodinu!" Mohlo se zdát, že revoluce opadává, že máme co do činění s jejím zajetím do kolejí známých díky její slavné francouzské předchůdkyni.
Značně špatně rozuměl Stalinovi jeden z velkých amerických prezidentů, F. D. Roosevelt. Zdá se až neuvěřitelné, jak daleko měl k vytvoření pevné "dvojky" s W. Churchillem. Kapitalistické demokracie jsou v tomto směru zatíženy asi dědičně...
Zmíněný Churchill pochopil aktuální situaci a možnosti lépe: Stalin představuje zlo, ale proti zlu většímu (a bližšímu) je třeba se s ním spojit (proti ďáblovi třeba s belzebubem).
No, a Beneš? Poznal, že vývoj jde doleva i že jsou (byly) pro národ (ještě) horší věci než toto. Československo určitě snese socialismus a v nejhorším přežije i něco komunismu.
Měl vlastně trochu pravdy. Přes všechnu násilnost a regresivnost komunistického režimu neměla země v 50. letech nikterak špatný zvuk: značka Made in Czechoslovakia, Hanzelka se Zikmundem a škodovkou, manželé Zátopkovi... Dekonstrukce Československa byla ...odložena, jak víme my. Co je však v tomhle světě definitivní?
V případě Stalinova Ruska bylo mnoho nejasností. Levice měla pro těšínská jablíčka vlčí mlhu a krajní pravice jí fakticky svými odsudky "židobolševismu" nahrávala. Lidé měli kapitalismu leckdy dost a světová hospodářská krize jim ještě dodala. Spolupůsobil dvojitý sanitární kordon, zvláště ten ruský.
Mezi spisovateli bylo málo takových, kteří sovětský režim prohlédli. Jejich čest zachraňoval A. Koestler Tmou o polednách a G. Orwell Farmou zvířat. Třeba i takový K. Čapek novinářsky ocenil nejnovější vývoj v SSSR. Dnes víme, že ten nápad nebyl z jeho hlavy, ale že pocházel od vrcholného politického představitele. Pochopitelně dávno před válkou...
Za války ve chvílích pravdy použil Stalin nacionalistický slovník: "Za rodinu!" Mohlo se zdát, že revoluce opadává, že máme co do činění s jejím zajetím do kolejí známých díky její slavné francouzské předchůdkyni.
Značně špatně rozuměl Stalinovi jeden z velkých amerických prezidentů, F. D. Roosevelt. Zdá se až neuvěřitelné, jak daleko měl k vytvoření pevné "dvojky" s W. Churchillem. Kapitalistické demokracie jsou v tomto směru zatíženy asi dědičně...
Zmíněný Churchill pochopil aktuální situaci a možnosti lépe: Stalin představuje zlo, ale proti zlu většímu (a bližšímu) je třeba se s ním spojit (proti ďáblovi třeba s belzebubem).
No, a Beneš? Poznal, že vývoj jde doleva i že jsou (byly) pro národ (ještě) horší věci než toto. Československo určitě snese socialismus a v nejhorším přežije i něco komunismu.
Měl vlastně trochu pravdy. Přes všechnu násilnost a regresivnost komunistického režimu neměla země v 50. letech nikterak špatný zvuk: značka Made in Czechoslovakia, Hanzelka se Zikmundem a škodovkou, manželé Zátopkovi... Dekonstrukce Československa byla ...odložena, jak víme my. Co je však v tomhle světě definitivní?
Itálie, Německo, Rakousko se také neměly kam vracet, pokud bychom mysleli meziválečné období. Doba třicátých let byla vůbec hrozná a málokdo si připouští v jak pokojné a prosperující době relativně vzato žijeme.
Kdyby někdo z oné doby slyšel, že na Slovensku je půl národa na nohou kvůli vraždě dvou lidí, musel by si myslet, že tam je pomalu ráj na zemi, když se takovou drobností zabývají.
Co před druhou světovou válkou nebylo, je rozdělení Evropy na vyspělou západní a zaostalou východní, které přetrvává dodnes. To na počátku devadesátých let čekal málokdo. V tomto smyslu se Polsko a Maďarsko také nevzpamatovaly, uznávám nevhodnost výrazu.
Kdyby někdo z oné doby slyšel, že na Slovensku je půl národa na nohou kvůli vraždě dvou lidí, musel by si myslet, že tam je pomalu ráj na zemi, když se takovou drobností zabývají.
Co před druhou světovou válkou nebylo, je rozdělení Evropy na vyspělou západní a zaostalou východní, které přetrvává dodnes. To na počátku devadesátých let čekal málokdo. V tomto smyslu se Polsko a Maďarsko také nevzpamatovaly, uznávám nevhodnost výrazu.
March 17, 2018 v 7.58
Já myslím, že bylo i dřív (to rozdělení Evropy). Jenže hranice mezi zaostalou a vyspělou částí vedla možná jinudy. Možná to rozdělení bylo hlubší uvnitř států než mezi státy. A samozřejmě, i ta územní hranice byla asi posunutá víc směrem na východ (když uvažujeme, že Evropa sahá až k Uralu).
Taky bychom si museli stanovit, co znamená být vyspělý. Znamená to být jako někdo jiný? Jako ten, koho obdivujeme? To prý je hnací motor pokroku, jak jsem kdesi četla.
Nebo je lepší být sami sebou a využít možností a schopností, které máme?
Taky bychom si museli stanovit, co znamená být vyspělý. Znamená to být jako někdo jiný? Jako ten, koho obdivujeme? To prý je hnací motor pokroku, jak jsem kdesi četla.
Nebo je lepší být sami sebou a využít možností a schopností, které máme?
March 17, 2018 v 10.23
A ještě si myslím, že moc soudíme. Soudíme dějiny, soudíme minulost, soudíme různé politické osobnosti, ať minulé či současné...
Přitom tím ničeho nedosáhneme a nic nezměníme. Hlavně tu minulost už nezměníme. Budoucnost bychom změnit mohli. Ale asi ne tím, že budeme soudit.
Přitom tím ničeho nedosáhneme a nic nezměníme. Hlavně tu minulost už nezměníme. Budoucnost bychom změnit mohli. Ale asi ne tím, že budeme soudit.
JP
March 17, 2018 v 10.49
Pane Ungere, kdyby sovětská Stalinova vojska vpadla do Československa už v roce 1948, mohlo by to velice snadno dopadnout ne jako v osmašedesátém, nýbrž jako v roce 1956 v Maďarsku. Takže ne víceméně bezproblémové obsazení země, nýbrž válečný konflikt se vším všudy. Právě tato vyhlídka zabránila Benešovi pokusit se zabránit čs. komunistům, aby se k moci dostali relativně pokojnou cestu.
Ostatně, ta myšlenka na Maďarsko byla stejně tak zřejmě hlavním - a v daném smyslu naprosto pochopitelným a dokonce legitimním - důvodem toho, proč československá delegace podepsala ten "Moskevský protokol". Nikdo z nich nechtěl - a ani nemohl - převzít odpovědnost za ty následky které by mohly nastat, kdyby tuto faktickou kapitulaci nepodepsali, a místo toho národ (včetně armády) vyzvali k aktivnímu odporu.
Ostatně, ta myšlenka na Maďarsko byla stejně tak zřejmě hlavním - a v daném smyslu naprosto pochopitelným a dokonce legitimním - důvodem toho, proč československá delegace podepsala ten "Moskevský protokol". Nikdo z nich nechtěl - a ani nemohl - převzít odpovědnost za ty následky které by mohly nastat, kdyby tuto faktickou kapitulaci nepodepsali, a místo toho národ (včetně armády) vyzvali k aktivnímu odporu.
nevím, kdo z Maďarů dnes zpochybňuje to, že se statečně bránili sovětské invazi v roce 1956 do posledního dechu. Dnes mají co oslavovat. Mimochodem byli schopni se bránit takové vojenské síle, se kterou Hitler obsadil Nizozemsko, Belgii i Lucembursko. Stejně tak dnes Poláci nelitují, že se bránili Hitlerovi. Zatímco u nás jsou stále hlasy, v případě Mnichova 80 let po té, že jsme se bránit měli. Normalizace nás poškodila mnohem a mnohem více, na spoustu generací, než by nás poškodilo případné sovětské potlačení případného čs. povstání, ať už v roce 1948, 1956 nebo 1968.
Ale důležité není ani to, zda došlo k protisovětskému povstání či nikoli. Důležité je to, co diplomacie a vedení státu uhraje s reálnými nebo hrozícími okupanty. Co uhráli po válce Schärf, Kreisky, Raab a Figl v Rakousku, co uhrál Kekkonen a Paasikivi ve Finsku, co uhrál Tito v Jugoslávii, co uhrál Kádár Maďarsku, dokonce i Gomulka v Polsku. Potom srovnejte s tím, co uhráli naši reprezentanti s Husákem v čele, i za významného přispění Dubčeka, Černíka nebo Svobody po roce 1968 (nebo Beneše v roce 1948) u nás.
Ale důležité není ani to, zda došlo k protisovětskému povstání či nikoli. Důležité je to, co diplomacie a vedení státu uhraje s reálnými nebo hrozícími okupanty. Co uhráli po válce Schärf, Kreisky, Raab a Figl v Rakousku, co uhrál Kekkonen a Paasikivi ve Finsku, co uhrál Tito v Jugoslávii, co uhrál Kádár Maďarsku, dokonce i Gomulka v Polsku. Potom srovnejte s tím, co uhráli naši reprezentanti s Husákem v čele, i za významného přispění Dubčeka, Černíka nebo Svobody po roce 1968 (nebo Beneše v roce 1948) u nás.
S šéfem maďarských komunistů ho pojilo dokonce osobní přátelství. Přesto nedbal na varování svého přítele a neocenitelnou zkušenost Maďarů. Ukázal, že není ani skutečným státníkem, ani schopným politikem, ani zkušeným diplomatem. Jak již tu někdo popisoval, byl spíše figurkou, která v reálném politickém životě zklamala.
První cestu popisuje Petr Pithart, když říká, že alespoň měli učinit nevyhnutelnou porážku maximálně čestnou, tiše odejít a nepodílet se na zlu.
Druhou cestou byla chytrá a strategická diplomacie s tím, uhájit maximum možného v jednání se sovětským vedením s realistickými odhadem jejich vnímání světa, jejich potřeb a jiných mocenských okolností. Zde ale bylo nutný co nejrealističtější odhad situace dostatečně dopředu. Zde třeba nejen Dubček, ale také Beneš provedli zásadní chyby. Beneš třeba tím, že souhlasil se zákazem pravicových stran, čímž nahrál komunistům asi deset procent hlasů navíc. Možná jen proto, aby se pomstil za předválečnou prezidentskou volbu.
Ani jednu z těchto možných cest naši představitelé v klíčových okamžicích nezvládli.
Druhou cestou byla chytrá a strategická diplomacie s tím, uhájit maximum možného v jednání se sovětským vedením s realistickými odhadem jejich vnímání světa, jejich potřeb a jiných mocenských okolností. Zde ale bylo nutný co nejrealističtější odhad situace dostatečně dopředu. Zde třeba nejen Dubček, ale také Beneš provedli zásadní chyby. Beneš třeba tím, že souhlasil se zákazem pravicových stran, čímž nahrál komunistům asi deset procent hlasů navíc. Možná jen proto, aby se pomstil za předválečnou prezidentskou volbu.
Ani jednu z těchto možných cest naši představitelé v klíčových okamžicích nezvládli.
MP
Aniž bych jakkoli chtěl zpochybovat odvahu a oběti maďarského povstání. Invaze začala 4. listopadu a v 11., listopadu bylo po všem. Bez valných ztrát na straně agresora. Napsat "byli schopni se bránit ..." je přinejmenším odvážné.
A bylo by dobré se rozhodnout:
Buď budu srovnávat Dubčeka s Imre Nagyem, pak ovšem padá ta spekulace o možnosti tiše odejít.
anebo
Budu Dubčeka srovnávat s mužem, který se spolupodepsal na Nagyově rozsudku smrti. A který sice Dubčeka údajně varoval, ale vyslal k nám maďarská vojska.
JInak, co se týče intepretací mladých komunistických účastníků let 1968-1969 -- on musel být nerealistický a zároveň neheroický Dubček, protože jinak by museli uvažovat o vlastní roli.
A bylo by dobré se rozhodnout:
Buď budu srovnávat Dubčeka s Imre Nagyem, pak ovšem padá ta spekulace o možnosti tiše odejít.
anebo
Budu Dubčeka srovnávat s mužem, který se spolupodepsal na Nagyově rozsudku smrti. A který sice Dubčeka údajně varoval, ale vyslal k nám maďarská vojska.
JInak, co se týče intepretací mladých komunistických účastníků let 1968-1969 -- on musel být nerealistický a zároveň neheroický Dubček, protože jinak by museli uvažovat o vlastní roli.
ale na rozdíl od nás byli schopni se Sovětům postavit. Má to právě onen rozměr v zachování si čistého štítu, o kterém píše Petr Pithart. Účast jedné divize maďarských motostřelců v srpnu 1968 převážně na jihoslovenském území byla spíše symbolickou záležitostí, navíc vzhledem k historii tohoto území nešlo o okupaci ze strany Maďarska v pravém slova smyslu.
Podle mě udělal pro Maďarsko János Kádár mnohem více než pro Československo Gustáv Husák, i přes podpis rozsudku Imreho Nagye (který se naopak dříve podílel na Kádárově rozsudku na doživotí v roce 1952 ve vykonstruovaném procesu). Nemluvím o benzínových pumpách Shell nebo barevných televizích, ale o zachování určité míry drobného zemědělství a obchodu. I proto byl zvolen, přestože to byl komunistický vůdce, největším Maďarem 20. století. Prostě udělal ve své situaci a době to, co bylo po potlačeném povstání maximálně možné.
Podle mě udělal pro Maďarsko János Kádár mnohem více než pro Československo Gustáv Husák, i přes podpis rozsudku Imreho Nagye (který se naopak dříve podílel na Kádárově rozsudku na doživotí v roce 1952 ve vykonstruovaném procesu). Nemluvím o benzínových pumpách Shell nebo barevných televizích, ale o zachování určité míry drobného zemědělství a obchodu. I proto byl zvolen, přestože to byl komunistický vůdce, největším Maďarem 20. století. Prostě udělal ve své situaci a době to, co bylo po potlačeném povstání maximálně možné.
IH
March 17, 2018 v 19.05
Kdysi jsem pod vlivem některých autorů zastával názory podobné těm, které tu prezentuje pan Unger. Bylo to takové "Proč zrovna u nás...?" Chtěl jsem však žít třeba v Polsku, neřku-li v Maďarsku? Asi ne.
On nebyl rozdíl jen v tom, jak reagovaly dotčené státy na intervence roku 1956 a 1968, ona byla odlišná rovněž povaha místních procesů, které k zásahům vedly. Československo bylo, i bez role SSSR, po válce na přijetí nějakého hodně levicového politického systému zralejší než Maďarsko a Polsko.
V politice mi vadí nedostatek idealismu. V tom nebudu mezi zde diskutujícími asi výjimkou. Přece však musím konstatovat, že opravdu jen málokdo chce dělat politiku, která snad nepokřiví národu páteř a povede k ocenění o dost pozdějšími generacemi, kterým v daném čase budou hrozit maximálně obtíže s hledáním historického hrdiny.
On nebyl rozdíl jen v tom, jak reagovaly dotčené státy na intervence roku 1956 a 1968, ona byla odlišná rovněž povaha místních procesů, které k zásahům vedly. Československo bylo, i bez role SSSR, po válce na přijetí nějakého hodně levicového politického systému zralejší než Maďarsko a Polsko.
V politice mi vadí nedostatek idealismu. V tom nebudu mezi zde diskutujícími asi výjimkou. Přece však musím konstatovat, že opravdu jen málokdo chce dělat politiku, která snad nepokřiví národu páteř a povede k ocenění o dost pozdějšími generacemi, kterým v daném čase budou hrozit maximálně obtíže s hledáním historického hrdiny.
Může se nám zdát, že přes rozdílné procesy u nás a třeba v Polsku nebo Maďarsku jsme vlastně nyní zhruba na stejném bodě. Myslím si ale, že je to omyl. Nesmíme zapomenout, kde bylo na počátku 20. století Polsko, kde Uhry a kde jsme byli my. České země byly jednou z nejvyspělejší částí světa. Po boku Anglie, východu USA, Německa a nejvyspělejších částí Francie jako země na zcela srovnatelně ekonomicky vyspělé úrovni.
Možná z důvodu ekonomické vyspělosti v duchu Marxových myšlenek tvrdíte, že jsme byli po válce progresivnější k přijetí něčeho hodně levicového. To jistě ano. (Paradoxně to však bylo v Polsku, Maďarsku i na Slovensku, kde se komunistická strana dokázala po roce 1989 reformovat.)
Ale na tom nic nemění, že jsme měli diametrálně odlišný vztah k Rusku a SSSR než Poláci nebo Maďaři. Je totiž posilovala přímá zkušenost s ruskými bolševiky či Rusy obecně. Nás vůči nim naopak oslaboval panslavismus národního obrození, který nebyl přítomen ani v Polsku, ani v Maďarsku, Finsku nebo Rakousku. Třeba Rakušany po roce 1945 nesmírně posílila zkušenost vlastních vojáků z bojů s Rudou armádou.
Představte si, že by komunistické hnutí nebylo řízeno z Ruska, ale třeba z Německa, Itálie nebo Švédska. Jste si jistý, že by ho tak Češi po roce 1945 masivně přijali?
Každopádně ta tradiční česká levicovost nebo blízkost k humanistickým ideálům přichází vniveč kvůli přízemnímu nacionalismu. Koneckonců spojení těchto dvou ideologií, nacionalismu se socialismem, není původně německý ani rakouský, nýbrž ryze český vynález a po boku semtexu či tunelování se řadí k těm českým příspěvkům světu, které bychom raději oželeli.
Možná z důvodu ekonomické vyspělosti v duchu Marxových myšlenek tvrdíte, že jsme byli po válce progresivnější k přijetí něčeho hodně levicového. To jistě ano. (Paradoxně to však bylo v Polsku, Maďarsku i na Slovensku, kde se komunistická strana dokázala po roce 1989 reformovat.)
Ale na tom nic nemění, že jsme měli diametrálně odlišný vztah k Rusku a SSSR než Poláci nebo Maďaři. Je totiž posilovala přímá zkušenost s ruskými bolševiky či Rusy obecně. Nás vůči nim naopak oslaboval panslavismus národního obrození, který nebyl přítomen ani v Polsku, ani v Maďarsku, Finsku nebo Rakousku. Třeba Rakušany po roce 1945 nesmírně posílila zkušenost vlastních vojáků z bojů s Rudou armádou.
Představte si, že by komunistické hnutí nebylo řízeno z Ruska, ale třeba z Německa, Itálie nebo Švédska. Jste si jistý, že by ho tak Češi po roce 1945 masivně přijali?
Každopádně ta tradiční česká levicovost nebo blízkost k humanistickým ideálům přichází vniveč kvůli přízemnímu nacionalismu. Koneckonců spojení těchto dvou ideologií, nacionalismu se socialismem, není původně německý ani rakouský, nýbrž ryze český vynález a po boku semtexu či tunelování se řadí k těm českým příspěvkům světu, které bychom raději oželeli.
Souhlasím s paní Hájkovou v tom, že příliš soudíme. Možná k tomu mám ale jiné důvody. U paní Hájkové bych předpokládal křesťanské důvody, protože křesťané věří, že živé i mrtvé přijde soudit Ježíš Kristus, ne Petr Pithart, Matěj Stropnický či David Unger. To jsou ostatně strany ve sporu, prokurátoři či obhájci, soudce nemáme
Já v tom vidím spíše myšlenkovou chybu, která vede k tomu, že dějinám nerozumíme nejen pro přilišnou zaujatost, ale také proto, že morálnímu hledisku přikládáme nepřiměřený vysvětlující význam. Prokurátoři a obhájci věří, že špatné činy mají špatné následky a dobré činy dobré. Ve svých plaidoyer pak předstírají vševědoucnost a konstruují dlouhé řady předpokládaných příčin a následků založených na alternativní historii, úvahách o tom, co by bylo, kdyby bylo.
Jde manicheistický pohled na dějiny, ve kterém dobro a zlo hraje roli vysvětlujícího principu, základního kauzálního činitele.
Letmý pohled na dějiny nalezne řadu protipříkladů. Například když vezmeme účastníky druhé světové války, tak sice USA získaly na svém vítězství, ale Německu a Japonsku zase z dlouhodobého hlediska prospěla porážka. Záleželo na tom, kdo Vás porazí a být poražen západními mocnostmi bylo terno. Naopak Velká Británie byl za své vítězství potrestána ztrátou velmocenského postavení a hospodářským úpadkem. Sovětský svaz sice získal postavení supervelmoci, ale lidem se v něm dobře nežilo.
Já v tom vidím spíše myšlenkovou chybu, která vede k tomu, že dějinám nerozumíme nejen pro přilišnou zaujatost, ale také proto, že morálnímu hledisku přikládáme nepřiměřený vysvětlující význam. Prokurátoři a obhájci věří, že špatné činy mají špatné následky a dobré činy dobré. Ve svých plaidoyer pak předstírají vševědoucnost a konstruují dlouhé řady předpokládaných příčin a následků založených na alternativní historii, úvahách o tom, co by bylo, kdyby bylo.
Jde manicheistický pohled na dějiny, ve kterém dobro a zlo hraje roli vysvětlujícího principu, základního kauzálního činitele.
Letmý pohled na dějiny nalezne řadu protipříkladů. Například když vezmeme účastníky druhé světové války, tak sice USA získaly na svém vítězství, ale Německu a Japonsku zase z dlouhodobého hlediska prospěla porážka. Záleželo na tom, kdo Vás porazí a být poražen západními mocnostmi bylo terno. Naopak Velká Británie byl za své vítězství potrestána ztrátou velmocenského postavení a hospodářským úpadkem. Sovětský svaz sice získal postavení supervelmoci, ale lidem se v něm dobře nežilo.
March 18, 2018 v 11.06
Já taky vidím problém v tom, že se často konstruují dlouhé řetězce příčin a nutných následků, které jsou jaksi neodvratitelné. Protože se kdysi stalo, co se stát nemělo a naopak se nestalo, co se stát mělo (a mělo by to prý jiný řetězec následků), budoucnost se má za ztracenou. Kvůli ztracené budoucnosti pak musíme tím přísněji soudit ty, kteří z našeho hlediska selhali ("...soudit tě budou soudci přísní, co nikdy v tísni nebyli...")
Nevěřím, že jsme natolik determinovaní, abychom neměli možnost změnit to, co se jeví jako fatum v důsledku pochybení předků.
Nevěřím, že jsme natolik determinovaní, abychom neměli možnost změnit to, co se jeví jako fatum v důsledku pochybení předků.
Pěkně řečeno. S Vašimi příspěvky někdy souhlasím,někdy třeba ne, ale nikdy nepochybuji o tom, že to myslíte dobře.
JP
March 18, 2018 v 12.42
Pane Ungere, jde především o to, že kdyby Imre Nagy věděl, že jeho pokus o demokratizaci vyústí v tu krvavou lázeň pro jeho lid která pak nastala - pak by asi i on si velice rozmýšlel tento krok učinit. Nelze tedy srovnávat nesrovnatelné; Dubček měl právě už před očima ten maďarský případ, a ten nemohl ignorovat.
Co se pak února 1948 týče, tady je zase nutno si uvědomit, že Beneš při svém rozhodování nemusel kalkulovat pouze s nebezpečím zahraniční (sovětské) intervence, nýbrž i s tím faktem, že komunisté měli k dispozici své silové složky (včetně Lidových milic), a že by zřejmě nijak neváhali jich použít.
Jinak řečeno: kdyby se Beneš postavil Gottwaldovi na odpor, s velkou pravděpodobností by to ve svých důsledcích vedlo k občanské válce, "vylepšené" ještě i o intervenci zahraničních armád. Z tohoto hlediska je přinejmenším velmi pochopitelné, proč měl zábrany takovýto krok učinit.
Jinak - opět jednou - sdílím názor pana Horáka. Ve svých mladší časech jsem byl také radikálnější, preferoval bych jak obranu před Hitlerem tak i před sovětským vpádem v roce osmašedesátém. Postupem času člověk ale přece jenom získá poněkud realističtější představu o tom, co je či není možné.
Dubčekovi (a i Benešovi) vytýkám nicméně jednu věc. Ne to, že nezabránili porážce (k tomu neměli žádnou reálnou možnost). A ani to, že nezatroubili k - sice heroickému, ale nakonec marnému - boji.
Ale vytýkám jim ten způsob, jakým šli do té porážky. V němčině existuje jeden pěkný slovní obrat: "mit wehenden Fahnen untergehen". Čili, zhynout (či ztroskotat) s vlajícími prapory. Tedy být poražen - ale i v té porážce zůstat vzpřímen.
Ani Dubček, ani Beneš (v osmatřicátém) nedokázali předstoupit před národ, a otevřeně mu říci: "Ano, tuhle bitvu jsme prohráli. Ale to neznamená, že kapitulujeme jednou provždy. Ušetřili jsme své síly v marném boji; ale ušetřili jsme je pro boj příští. Na který se musíme už teď začít připravovat."
Co se pak února 1948 týče, tady je zase nutno si uvědomit, že Beneš při svém rozhodování nemusel kalkulovat pouze s nebezpečím zahraniční (sovětské) intervence, nýbrž i s tím faktem, že komunisté měli k dispozici své silové složky (včetně Lidových milic), a že by zřejmě nijak neváhali jich použít.
Jinak řečeno: kdyby se Beneš postavil Gottwaldovi na odpor, s velkou pravděpodobností by to ve svých důsledcích vedlo k občanské válce, "vylepšené" ještě i o intervenci zahraničních armád. Z tohoto hlediska je přinejmenším velmi pochopitelné, proč měl zábrany takovýto krok učinit.
Jinak - opět jednou - sdílím názor pana Horáka. Ve svých mladší časech jsem byl také radikálnější, preferoval bych jak obranu před Hitlerem tak i před sovětským vpádem v roce osmašedesátém. Postupem času člověk ale přece jenom získá poněkud realističtější představu o tom, co je či není možné.
Dubčekovi (a i Benešovi) vytýkám nicméně jednu věc. Ne to, že nezabránili porážce (k tomu neměli žádnou reálnou možnost). A ani to, že nezatroubili k - sice heroickému, ale nakonec marnému - boji.
Ale vytýkám jim ten způsob, jakým šli do té porážky. V němčině existuje jeden pěkný slovní obrat: "mit wehenden Fahnen untergehen". Čili, zhynout (či ztroskotat) s vlajícími prapory. Tedy být poražen - ale i v té porážce zůstat vzpřímen.
Ani Dubček, ani Beneš (v osmatřicátém) nedokázali předstoupit před národ, a otevřeně mu říci: "Ano, tuhle bitvu jsme prohráli. Ale to neznamená, že kapitulujeme jednou provždy. Ušetřili jsme své síly v marném boji; ale ušetřili jsme je pro boj příští. Na který se musíme už teď začít připravovat."
JP
March 18, 2018 v 12.47
Jinak ale proti souzení (a i odsuzování) jako takovému nelze mít žádných námitek. (Pokud je tak činěno kompetentně a se smyslem pro míru.)
Podle Hegela má soud (logický úsudek) přímo ontologický charakter. Nebo jinak řečeno: samotné bytí existuje podstatně jenom ve formě (onto-logických) soudů. Subjekt a predikát - to nejsou jenom nějaké subjektivní názory, nýbrž je to samotná ontologická struktura bytí.
A tím že člověk činí (věcně správné) soudy, tak tím se jak přibližuje samotné ontologické pravdě bytí, ale ale zároveň tu ontologickou strukturu obnovuje, reprodukuje.
Podle Hegela má soud (logický úsudek) přímo ontologický charakter. Nebo jinak řečeno: samotné bytí existuje podstatně jenom ve formě (onto-logických) soudů. Subjekt a predikát - to nejsou jenom nějaké subjektivní názory, nýbrž je to samotná ontologická struktura bytí.
A tím že člověk činí (věcně správné) soudy, tak tím se jak přibližuje samotné ontologické pravdě bytí, ale ale zároveň tu ontologickou strukturu obnovuje, reprodukuje.
March 18, 2018 v 13.07
To chcete říct, pane Poláčku, že platí "soudím, tedy jsem"?
MP
Soudit ano, odsuzovat bez procesu ne. A už vůbec si nedávat kompetence soudce bez respektu k Ježišovu "Kdo jsi bez viny, hoď kamenem!"
Kdy měl být Dubček pod těmi rozvinutými prapory? 20. srpna večer? Tehdy, když ho po únosu do Moskvy vysočanský sjezd nenahradil, aby ho povinnosti rozhodovat jako rukojmí? V době od září do dubna, když vedl ústupový boj o zachování maxima možného (a vedl ho nejspíše podle svého přesvědčení co nejlépe -- a hlavně vedl ho s obrovskou podporou jak kulturní opozice, tak veřejnosti)? Nebo měl v dubnu hrdině abdikovat, místo toho aby prohrál? Zbývá opravdu jen symbolické odmítnutí podpisu pendrekového zákona, ale to má k rozvinutým praporům daleko.
Prostě ten Pithartův plivanec neberu.
To by vlastně měl pravdu David Unger -- pokud přistoupíme na podobné odsuzování nepodložené intelektuální prací a poctivostí, zbude nám Dubček jako zločinec a János Kadár jako státník, který pro svůj lid dokázal zajstit maximum možného a obětoval se přitom do té míry, že se pro tento lid poskvrnil justiční vraždou (nemá to v jeho případě nic společného s nacionalismem, protože Maďaři jsou "panský národ" a tudíž jde o oprávněný zájem) .
Kdy měl být Dubček pod těmi rozvinutými prapory? 20. srpna večer? Tehdy, když ho po únosu do Moskvy vysočanský sjezd nenahradil, aby ho povinnosti rozhodovat jako rukojmí? V době od září do dubna, když vedl ústupový boj o zachování maxima možného (a vedl ho nejspíše podle svého přesvědčení co nejlépe -- a hlavně vedl ho s obrovskou podporou jak kulturní opozice, tak veřejnosti)? Nebo měl v dubnu hrdině abdikovat, místo toho aby prohrál? Zbývá opravdu jen symbolické odmítnutí podpisu pendrekového zákona, ale to má k rozvinutým praporům daleko.
Prostě ten Pithartův plivanec neberu.
To by vlastně měl pravdu David Unger -- pokud přistoupíme na podobné odsuzování nepodložené intelektuální prací a poctivostí, zbude nám Dubček jako zločinec a János Kadár jako státník, který pro svůj lid dokázal zajstit maximum možného a obětoval se přitom do té míry, že se pro tento lid poskvrnil justiční vraždou (nemá to v jeho případě nic společného s nacionalismem, protože Maďaři jsou "panský národ" a tudíž jde o oprávněný zájem) .
Ta příslušná pasáž z Creda je latinsky... iudicare vivos et mortuos. V němčině se to překládá "richten die Lebenden und die Toten. Vy máte na mysli soud ve smyslu německého "Urteil", úsudek, to je něco jiného.
HZ
jako ilustrace ke slovům Petra Pitharta:
http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-stern.php?itemid=31296
http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-stern.php?itemid=31296
Já s vámi také někdy souhlasím a někdy ne.
Iudicium v latinsko-českém slovníku znamená obojí - rozsudek i úsudek (ve smyslu logickém). Urteil v němčině také znamená obojí. Gericht je, myslím, spíš soud jakožto instituce. Nebo zasedání.
Úsudek (názor) o tom, co se děje nebo dělo, bychom si měli dělat vždycky. Rozsudky (odsouzení) bychom měli vyslovovat méně často. On totiž Ježíš řekl: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Myslel zajisté rozsudky (odsouzení), ne úsudky, tedy názory.
Jenom tak mimochodem - dnes je neděle Judica - od Iudica me Deus = Zjednej mi právo, Bože.
Iudicium v latinsko-českém slovníku znamená obojí - rozsudek i úsudek (ve smyslu logickém). Urteil v němčině také znamená obojí. Gericht je, myslím, spíš soud jakožto instituce. Nebo zasedání.
Úsudek (názor) o tom, co se děje nebo dělo, bychom si měli dělat vždycky. Rozsudky (odsouzení) bychom měli vyslovovat méně často. On totiž Ježíš řekl: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Myslel zajisté rozsudky (odsouzení), ne úsudky, tedy názory.
Jenom tak mimochodem - dnes je neděle Judica - od Iudica me Deus = Zjednej mi právo, Bože.
March 18, 2018 v 19.19
Spíše se hledají různé způsoby jak nebýt křesťansky pokorným národem
Děkuji paní Zemanové za odkaz na příběh norského krále Hakona. Myslím, že může být pro nás poučný. Někdy se hodí kritika jakéhosi "nesmyslného řetězce příčin" nebo odmítnutí "dějinného kdyby", jindy je zase možný únik k debatě o rozdílu mezi soudem, úsudkem, souzením a odsuzováním.
Ani Petr Pithart ani kdokoli jiný tu není proto, aby kohokoli odsuzoval. A jsem přesvědčen, že se mu něco takového příčí. Dějinná "kdyby" lze použít jen tehdy, týkají se tehdejších informací a kontextu, které měl ten, kdo se v dějinách rozhodoval, k dispozici. Můžeme se zamyslet, které informace měl Tito, Kekkonen, Gomulka, Kádár, Beneš, Dubček či Husák.
Nejde již o Dubčeka nebo Beneše. Jde o to, s jakou mírou slepoty se bude do svých dějin, které mnozí pamatujeme, mnohým byly ve vyprávění blízkých nadosah, dívat další generace. Zda bude někdy možnost interpretovat mezní situaci jako tu, ke které se lze postavit v podstatě existenciálně, tedy že i v případě totální porážky lze vyjít v něčem jako vítěz. Nebo se opět roztočí schéma, ve kterém jsou viníci "oni" a my jsme ryzí oběti.
Mám tedy opačný názor než paní Hájková. Právě proto, abychom se mohli rozhodovat svobodněji a cítit se méně determinováni minulostí, musíme kriticky posuzovat činy těch, o kterých jsme se třeba ještě včera domnívali, že se zachovali nejlépe, jak mohli.
Ze srdce bych přál Petru Pithartovi, aby totéž zopakoval ještě při osmičkových výročích za deset i dvacet let.
Ani Petr Pithart ani kdokoli jiný tu není proto, aby kohokoli odsuzoval. A jsem přesvědčen, že se mu něco takového příčí. Dějinná "kdyby" lze použít jen tehdy, týkají se tehdejších informací a kontextu, které měl ten, kdo se v dějinách rozhodoval, k dispozici. Můžeme se zamyslet, které informace měl Tito, Kekkonen, Gomulka, Kádár, Beneš, Dubček či Husák.
Nejde již o Dubčeka nebo Beneše. Jde o to, s jakou mírou slepoty se bude do svých dějin, které mnozí pamatujeme, mnohým byly ve vyprávění blízkých nadosah, dívat další generace. Zda bude někdy možnost interpretovat mezní situaci jako tu, ke které se lze postavit v podstatě existenciálně, tedy že i v případě totální porážky lze vyjít v něčem jako vítěz. Nebo se opět roztočí schéma, ve kterém jsou viníci "oni" a my jsme ryzí oběti.
Mám tedy opačný názor než paní Hájková. Právě proto, abychom se mohli rozhodovat svobodněji a cítit se méně determinováni minulostí, musíme kriticky posuzovat činy těch, o kterých jsme se třeba ještě včera domnívali, že se zachovali nejlépe, jak mohli.
Ze srdce bych přál Petru Pithartovi, aby totéž zopakoval ještě při osmičkových výročích za deset i dvacet let.
March 18, 2018 v 20.09
Já nikomu nezakazuji, aby někoho soudil. Jenom říkám, že mně se to nelíbí. Vždycky se totiž budeme lišit v posuzování konkrétních historických osobností a událostí (ten kritizuje víc toho, ten onoho), protože každý do toho vnáší své politické přesvědčení.
Není to tedy nic, co by nás spojovalo. Kdežto mírnost v jejich posuzování (tím, že každý ze své kritiky něco sleví), to přece jen trochu spojuje.
Myslím, že jako oběti bychom se neměli brát. Ale ani jako viníci ne.
Není to tedy nic, co by nás spojovalo. Kdežto mírnost v jejich posuzování (tím, že každý ze své kritiky něco sleví), to přece jen trochu spojuje.
Myslím, že jako oběti bychom se neměli brát. Ale ani jako viníci ne.
JP
Spíše naopak, paní Hájková: jsem, a tedy soudím. Primární je - u Hegela - to bytí; a my jsme součástí toho bytí.
Ovšem to bytí má pro Hegela právě (alespoň na určitém stupni svého samovývoje) formu soudu, úsudku, kdy podstata "svítí" do sféry fenoménů (velice zkráceně řečeno).
Rozhodující je tady jedno: ta (pravá) podstata se může manifestovat právě jenom prostřednictvím toho soudu/úsudku subjekt - predikát.
Jedná se tedy o úsudek, konstatování: toto "něco" má takové a takové vlastnosti. A tedy takový či takový charakter.
Tímto rekursem na Hegela jsem chtěl poukázat na jedno: že my - jako rozumné bytosti - se toho "souzení" principiálně nemůžeme vzdát.
V tomto smyslu opravdu neplatí "nesuďte, abyste nebyli souzeni" - nýbrž naopak platí "suďte a buďte souzeni, neboť jedině tak můžete nalézt pravdu světa".
Samozřejmě, to Ježíšovo nakázání má poněkud jinou rovinu, tam se jedná o to, neodsuzovat s v é v o l n ě, v tomto smyslu má tento jeho příkaz samozřejmě plnou platnost. Jde ale o to, toto jeho přikázání neinterpretovat v tom smyslu (jak se zde stalo), že člověk by se měl vzdát souzení vůbec. Tím by právě vzdal sám sebe jako rozumnou (tedy pravé bytí svým úsudkem poznávající) bytost.
P.S. Ale jistě, pane Kubičko, že jsem celou věc přesunul do poněkud jiné roviny. Nicméně se domnívám, že to mělo naprosto své oprávnění.
Ovšem to bytí má pro Hegela právě (alespoň na určitém stupni svého samovývoje) formu soudu, úsudku, kdy podstata "svítí" do sféry fenoménů (velice zkráceně řečeno).
Rozhodující je tady jedno: ta (pravá) podstata se může manifestovat právě jenom prostřednictvím toho soudu/úsudku subjekt - predikát.
Jedná se tedy o úsudek, konstatování: toto "něco" má takové a takové vlastnosti. A tedy takový či takový charakter.
Tímto rekursem na Hegela jsem chtěl poukázat na jedno: že my - jako rozumné bytosti - se toho "souzení" principiálně nemůžeme vzdát.
V tomto smyslu opravdu neplatí "nesuďte, abyste nebyli souzeni" - nýbrž naopak platí "suďte a buďte souzeni, neboť jedině tak můžete nalézt pravdu světa".
Samozřejmě, to Ježíšovo nakázání má poněkud jinou rovinu, tam se jedná o to, neodsuzovat s v é v o l n ě, v tomto smyslu má tento jeho příkaz samozřejmě plnou platnost. Jde ale o to, toto jeho přikázání neinterpretovat v tom smyslu (jak se zde stalo), že člověk by se měl vzdát souzení vůbec. Tím by právě vzdal sám sebe jako rozumnou (tedy pravé bytí svým úsudkem poznávající) bytost.
P.S. Ale jistě, pane Kubičko, že jsem celou věc přesunul do poněkud jiné roviny. Nicméně se domnívám, že to mělo naprosto své oprávnění.
JP
Pane Profante, snad Vám uniklo, že jsem to byl právě já, který tu jako první odmítl ten paušální a ostrý odsudek Dubčeka.
Znovu opakuji: nevytýkám Dubčekovi že podepsal moskevskou kapitulaci; byly to i mnohem větší historické osobnosti a mnohem silnější státy, které se musely podřídit nevyhnutelnému.
Na straně druhé to ale neznamená, že bychom měli Dubčeka plně exkulpovat, stejně tak paušálně.
Příležitost k těm "vlajícím praporům" měl v prvé řadě v tu chvíli, kdy se vrátil z Moskvy. A namísto jako odpovědný státník, který by národ měl uvést do nové situace, a především do nové fáze odporu, se vrátil jako plačící troska, která svému národu nedokázala sdělit nic jiného, nežli pár koktavých frází.
Nelze Dubčekovi vytýkat, že podepsal kapitulaci; ale nelze mu odpustit, že namísto pravdivého slova "kapitulace" akceptoval tu moskevskou lež o "přátelské pomoci".
Vojensky poražený národ má stále ještě možnost přejít do skryté resistence; ale co má, co může dělat národ, jehož nejvyšší představitel ho sám přesvědčuje, že jeho nepřítel je vlastně jeho "zachráncem"?...
Takže právě tohle byla ta chvíle, pane Profante, kdy Dubček mohl sice prohrát, ale "s vlajícím praporem" v ruce, a s ním celý národ. Ten jediný prapor, který v tu chvíli snad Dubček držel v ruce, měl ale barvu bílou - barvu naprosté rezignace.
Znovu opakuji: nevytýkám Dubčekovi že podepsal moskevskou kapitulaci; byly to i mnohem větší historické osobnosti a mnohem silnější státy, které se musely podřídit nevyhnutelnému.
Na straně druhé to ale neznamená, že bychom měli Dubčeka plně exkulpovat, stejně tak paušálně.
Příležitost k těm "vlajícím praporům" měl v prvé řadě v tu chvíli, kdy se vrátil z Moskvy. A namísto jako odpovědný státník, který by národ měl uvést do nové situace, a především do nové fáze odporu, se vrátil jako plačící troska, která svému národu nedokázala sdělit nic jiného, nežli pár koktavých frází.
Nelze Dubčekovi vytýkat, že podepsal kapitulaci; ale nelze mu odpustit, že namísto pravdivého slova "kapitulace" akceptoval tu moskevskou lež o "přátelské pomoci".
Vojensky poražený národ má stále ještě možnost přejít do skryté resistence; ale co má, co může dělat národ, jehož nejvyšší představitel ho sám přesvědčuje, že jeho nepřítel je vlastně jeho "zachráncem"?...
Takže právě tohle byla ta chvíle, pane Profante, kdy Dubček mohl sice prohrát, ale "s vlajícím praporem" v ruce, a s ním celý národ. Ten jediný prapor, který v tu chvíli snad Dubček držel v ruce, měl ale barvu bílou - barvu naprosté rezignace.
JP
Jan Štern, než se zase jednou pustí do paušálních odsudků českých státníků a českého národa vůbec, by si příště měl raději dát tu práci napřed se seznámit s historickými fakty. Protože film (o který své soudy a odsudky opírá) a historická realita, to bývají velice často dvě značně odlišné záležitosti.
Tak za prvé: ten "starý voják" v oné norské pevnosti, to byl penzionovaný, v době hrozícího německého útoku reaktivovaný důstojník (tuším že plukovník). Jeho úkolem tedy bylo zcela jednoznačně bránit jakémukoli útoku; a tento rozkaz tedy splnil, stejně tak jako by to v obdobné situaci splnil prakticky každý důstojník jakékoli armády. Se situací v Československu tento případ není možno srovnávat - tam už předem politika vydala příkaz "Nestřílet". - A dokonce i přes to někteří nižší důstojníci, při pohledu na postupující německé jednotky, dali povel k palbě! Takže v daném smyslu nějak stavět norského vojáka nad ty české je velice nepřiměřené; a dalo by se dokonce říci, že přímo podlé.
Král Haakon: ano, ten zaujal rozhodné a mužné stanovisko. Nicméně, už z citátu z jeho řeči jasně vyplývá, že i v Norsku bylo toto rozhodnutí stejně tak kontroverzní, jako v Československu. Už jsem napsal: jsou situace, kde prostě není k dispozici jedno jediné dobré rozhodnutí; je možno pouze volit mezi rozhodnutím špatným, a ještě horším.
Dále: ve Šternově podání (nevím jak ve filmu) je sugerováno, jako by Němci norského krále postavili před rozhodnutí, buďto se poddá anebo bude zastřelen. Ve skutečnosti sice Němci skutečně bombardovali to místo kde král Haakon měl svou prozatímní rezidenci; ten ale mezitím už toto místo opustil, a o něco později byl evakuován anglickým křižníkem.
Co je ale ze všeho nejdůležitější: jestliže je zde sugerováno, že situace Norska a Československa je srovnatelná v tom, že obě strany nemohly spoléhat na cizí pomoc (a že Norové na rozdíl od Čechoslováků se hrdě rozhodli k - marnému - boji) - pak toto vylíčení událostí je naprostá falzifikace.
K norským břehům v tu dobu už směřovala celá anglická námořní flotila; Němci ji předběhli doslova snad jenom o jeden jediný den. Britský premiér Chamberlein se dokonce - v domnění jak tímto svým činem Hitlerovi vypálil rybník - v rozhlasovém projevu chvástal, že "Hitlerovi ujel vlak". Aby pak vzápětí musel zjistit, že ve skutečnosti ten vlak ujel jemu samému, a že do Norska přišel pozdě. Tímto se blamoval natolik, že mu nakonec nezbylo nic jiného nežli odstoupit.
V žádném případě tedy není pravdou, že by se norský král Haakon VII nacházel v tom samém beznadějném, naprosto izolovaném postavení, jako o dva roky dříve Beneš.
Tak za prvé: ten "starý voják" v oné norské pevnosti, to byl penzionovaný, v době hrozícího německého útoku reaktivovaný důstojník (tuším že plukovník). Jeho úkolem tedy bylo zcela jednoznačně bránit jakémukoli útoku; a tento rozkaz tedy splnil, stejně tak jako by to v obdobné situaci splnil prakticky každý důstojník jakékoli armády. Se situací v Československu tento případ není možno srovnávat - tam už předem politika vydala příkaz "Nestřílet". - A dokonce i přes to někteří nižší důstojníci, při pohledu na postupující německé jednotky, dali povel k palbě! Takže v daném smyslu nějak stavět norského vojáka nad ty české je velice nepřiměřené; a dalo by se dokonce říci, že přímo podlé.
Král Haakon: ano, ten zaujal rozhodné a mužné stanovisko. Nicméně, už z citátu z jeho řeči jasně vyplývá, že i v Norsku bylo toto rozhodnutí stejně tak kontroverzní, jako v Československu. Už jsem napsal: jsou situace, kde prostě není k dispozici jedno jediné dobré rozhodnutí; je možno pouze volit mezi rozhodnutím špatným, a ještě horším.
Dále: ve Šternově podání (nevím jak ve filmu) je sugerováno, jako by Němci norského krále postavili před rozhodnutí, buďto se poddá anebo bude zastřelen. Ve skutečnosti sice Němci skutečně bombardovali to místo kde král Haakon měl svou prozatímní rezidenci; ten ale mezitím už toto místo opustil, a o něco později byl evakuován anglickým křižníkem.
Co je ale ze všeho nejdůležitější: jestliže je zde sugerováno, že situace Norska a Československa je srovnatelná v tom, že obě strany nemohly spoléhat na cizí pomoc (a že Norové na rozdíl od Čechoslováků se hrdě rozhodli k - marnému - boji) - pak toto vylíčení událostí je naprostá falzifikace.
K norským břehům v tu dobu už směřovala celá anglická námořní flotila; Němci ji předběhli doslova snad jenom o jeden jediný den. Britský premiér Chamberlein se dokonce - v domnění jak tímto svým činem Hitlerovi vypálil rybník - v rozhlasovém projevu chvástal, že "Hitlerovi ujel vlak". Aby pak vzápětí musel zjistit, že ve skutečnosti ten vlak ujel jemu samému, a že do Norska přišel pozdě. Tímto se blamoval natolik, že mu nakonec nezbylo nic jiného nežli odstoupit.
V žádném případě tedy není pravdou, že by se norský král Haakon VII nacházel v tom samém beznadějném, naprosto izolovaném postavení, jako o dva roky dříve Beneš.
IH
Vzneseným nárokem na Dubčeka (i Beneše) se pan Poláček vlastně i zde dotýká tématu demokracie, či vztahu mezi vládnoucími a lidem. Beneš ve svém abdikačním projevu v roce 1938 uvedl výslovně, že nikdo se od něj nedočká výčitek vůči komukoli. (Halasně je mohl zbásnit Halas.)
Na jedné straně je třeba respektovat, že politika není praktikovaná pravdomluvnost. Třeba se naskýtá otázka, kam by se Beneš odebral do exilu, kdyby neabdikoval a spojence obvinil z nedodržení jejich závazků (příp. jim prorokoval, co je čeká). Bylo by to asi až moc hezké... Dneska.
Podobně je tomu s Dubčekem. Nejde jen o myšlenku socialismu (komunismu), kterou někteří zúčastnění o pouhých sedmnáct osmnáct let dříve snad opravdu nechtěli poškodit ani s oprátkou na krku. To Dubček opravdu mohl stejně rovnou klidně rezignovat v Moskvě a proklít, neveřejně, komunistický systém. „Natura non fecit saltus“ platívá i o člověku.
Dubček byl sympatický, ale slabý. Setrvával v ústraní a mlčel až do let 1988-1989, kdy teprve pochopil, resp. mu to rádci vysvětlili, že teď už opravdu nemůže jen tiše vyčkávat.
Jak dosáhnout toho, aby politici byli lidem zavázaní říkat pravdu? Klam se bez lži neobejde a lhaní se neobejde bez expandování až se stane notorickým.
Na jedné straně je třeba respektovat, že politika není praktikovaná pravdomluvnost. Třeba se naskýtá otázka, kam by se Beneš odebral do exilu, kdyby neabdikoval a spojence obvinil z nedodržení jejich závazků (příp. jim prorokoval, co je čeká). Bylo by to asi až moc hezké... Dneska.
Podobně je tomu s Dubčekem. Nejde jen o myšlenku socialismu (komunismu), kterou někteří zúčastnění o pouhých sedmnáct osmnáct let dříve snad opravdu nechtěli poškodit ani s oprátkou na krku. To Dubček opravdu mohl stejně rovnou klidně rezignovat v Moskvě a proklít, neveřejně, komunistický systém. „Natura non fecit saltus“ platívá i o člověku.
Dubček byl sympatický, ale slabý. Setrvával v ústraní a mlčel až do let 1988-1989, kdy teprve pochopil, resp. mu to rádci vysvětlili, že teď už opravdu nemůže jen tiše vyčkávat.
Jak dosáhnout toho, aby politici byli lidem zavázaní říkat pravdu? Klam se bez lži neobejde a lhaní se neobejde bez expandování až se stane notorickým.
MP
Na jednu otázku je jednoduchá odpověď. Beneš by odešel do exilu tam, kam odešel.
a) Britská koruna nebyla tak malicherná, aby se zbavila event. karty v mocenské hře kvůli jednomu kritickému projevu;
b) I tak ho Britové začali s jeho exilovým ansáblem brát vážně až tehdy, když se Mnichov stal pro britskou veřejnost jedním z Chamberleinových selhání.
Co se týče Dubčeka. Dubček oproti spoustě těch, kteří byli v komunistické straně, protože jim to poskytovalo příležitost k seberealizaci či výhody, byl komunista. A zůstal jím. Podobně jako Eduard Goldstücker nebo Arthur London ( o tom druhém doporučuji v této souvislosti LIehmův nekrolog). Cesta, kterou musel urazit proti větě: "Raději se mýlit se stranou, než mít pravdu proti ní." pro něj byla těžká a myslím, že na její konec nikdy nedošel. Bez toho těžké přesvědčivě interpretovat jeho rozpornou historickou roli. Pokud ho však posuzujete ad hominem (Pithartův "srábek", Vaše "byl slabý"), nelze to pominout.
a) Britská koruna nebyla tak malicherná, aby se zbavila event. karty v mocenské hře kvůli jednomu kritickému projevu;
b) I tak ho Britové začali s jeho exilovým ansáblem brát vážně až tehdy, když se Mnichov stal pro britskou veřejnost jedním z Chamberleinových selhání.
Co se týče Dubčeka. Dubček oproti spoustě těch, kteří byli v komunistické straně, protože jim to poskytovalo příležitost k seberealizaci či výhody, byl komunista. A zůstal jím. Podobně jako Eduard Goldstücker nebo Arthur London ( o tom druhém doporučuji v této souvislosti LIehmův nekrolog). Cesta, kterou musel urazit proti větě: "Raději se mýlit se stranou, než mít pravdu proti ní." pro něj byla těžká a myslím, že na její konec nikdy nedošel. Bez toho těžké přesvědčivě interpretovat jeho rozpornou historickou roli. Pokud ho však posuzujete ad hominem (Pithartův "srábek", Vaše "byl slabý"), nelze to pominout.
JP
March 20, 2018 v 19.34
Dubček ovšem komunistou nezůstal. Po Listopadu '89 se velice rychle proměnil v sociálního demokrata, když zjistil že s komunismem už nelze dělat žádnou kariéru.
MP
Dubček nebyl komunistou, ale byl komunista. Stav neměnný. Bez ohledu na to, že byl od roku 1970 vyloučen. Nijak ten stav neměnnosti neobdivuji, ale u určité skupiny se vyskytoval a byl polární, dotýčný mohl být pouze komunista anebo se stát stejně intenzivním antikomunistou. Existenciální, nikoliv racionální záležitost.
Po listopadu 89 se Dubček nestal sociálním demokratem, ale předsedou Federálního shromáždění za OF. A kariéra se v těch letech opravdu nedělala v minoritní ČSSD, ani v té české, natož slovenské. V té začal být Dubček aktivní až v souvislosti s hrátkami tamějších bafuňářů, kteří se pokoušeli lovit v kalných separatistických vodách. Někdy 1991/92 (bohužel, pamětníci si data pamatují nejhůř). Na pozvání, zvenčí a efektivně.
Po listopadu 89 se Dubček nestal sociálním demokratem, ale předsedou Federálního shromáždění za OF. A kariéra se v těch letech opravdu nedělala v minoritní ČSSD, ani v té české, natož slovenské. V té začal být Dubček aktivní až v souvislosti s hrátkami tamějších bafuňářů, kteří se pokoušeli lovit v kalných separatistických vodách. Někdy 1991/92 (bohužel, pamětníci si data pamatují nejhůř). Na pozvání, zvenčí a efektivně.
JP
March 21, 2018 v 18.10
Není mi opravdu naprosto nic známo o tom, že by se Dubček ještě po osmdesátém devátém nějakým způsobem deklaroval jako přesvědčený komunista. Nebo že by nějak spolupracoval se spolkem Obroda.
A pokud vím, on se jako komunista nedeklaroval už v dlouhých letech předtím. Zdá se, že jeho jediným opravdovým zájmem po převratu bylo to, dostat se do co možná nejvyšších pozic. Proslýchalo se, že se prý rozplakal žalem, když zjistil že se prezidentem má stát Havel, a nikoli on.
A pokud vím, on se jako komunista nedeklaroval už v dlouhých letech předtím. Zdá se, že jeho jediným opravdovým zájmem po převratu bylo to, dostat se do co možná nejvyšších pozic. Proslýchalo se, že se prý rozplakal žalem, když zjistil že se prezidentem má stát Havel, a nikoli on.
MP
A spolek Obroda sestával z komunistů. Fakticky a pokud si vzpomínám, tak také programově. Vėtší část z něj vstoupila sice korporativně do ČSSD, ale všichni zůstali reformními komunisty.
A co se proslýchalo...
A co se proslýchalo...
+ Další komentáře