„No to the Nine and Option 1“, znělo heslo progresivně smýšlejících Albertanů před referendem o samostatnosti kanadské provincie Alberta, které proběhlo 19. října. Jako člověk zatím bez kanadského občanství jsem volit nemohla, ale zprávu o výsledku jsem uvítala. To poslední, co bych si přála, je získat albertské občanství místo toužebně očekávaného občanství kanadského. Vedle voleb v Srbsku, Brazílii, Izraeli a ve Spojených státech se naše referendum jeví jako bezvýznamné, ale i tak vyslalo pozitivní vzkaz: vládnoucí konzervativci v něm dopadli hůř, než se očekávalo.

Referendum obsahovalo deset otázek: prvních pět se týkalo omezení imigrace a práv imigrantů a imigrantek, další čtyři silnějšího legislativního postavení Alberty jako provincie v rámci Kanady a poslední otázka mířila k případnému budoucímu osamostatnění Alberty.

Protiústavní snahy separatistů a „referendum o referendu“

Danielle Smithová, současná premiérka kanadské provincie Alberta a předsedkyně zdejší Sjednocené konzervativní strany (UCP), začala mluvit o referendu poté, co federální kanadské volby vyhrála liberální strana v čele se současným premiérem Markem Carneym. Vláda Danielle Smithové následně novým zákonem snížila počet podpisů potřebných k vyvolání referenda a separatisté vzápětí zahájili sběr podpisů pro petici.

Ta však byla shledána protiústavní, mimo jiné proto, že nerespektuje smlouvy, tzv. „treaties“, s původním obyvatelstvem. Ty totiž uzavřela federální vláda — či přesněji britská koruna — s původními národy Kanady už v 19. století. Samotná Alberta jako provincie vznikla až v roce 1905, a nemá tedy právo s územím podléhajícím těmto smlouvám nijak manipulovat.

Albertská vláda se však nevzdala a změnila provinční zákony tak, aby separatistům pomohla. Účelově z ní vymazala podmínku, že petice musí být ústavní, a odpustila separatistům vysoké registrační poplatky — celý proces jim tak darovala v podstatě „zdarma“ na účet daňových poplatníků.

Separatisté tedy upravili text své otázky a začali sbírat podpisy znovu. Druhá petice však dopadla podobně: soud ji zrušil, protože albertská vláda nesplnila svou zákonnou povinnost: jakákoli opatření, které zasahují do práv původních obyvatel, totiž s nimi musí nejprve konzultovat.

Soud sice občanskou petici zakázal, ale premiérka Danielle Smithová rozhodnutí soudců obešla. Využila vládní pravomoci a lidové hlasování vyhlásila sama, bez nutnosti předešlého sběru podpisů. Aby se vyhnula dalším právním problémům, udělala z desáté otázky v podstatě referendum o referendu. Hlasující se tak nevyjadřovali k okamžitému odtržení, ale k tomu, zda podporují politické kroky k zahájení jednání o nezávislosti.

Šlo tak v podstatě o referendum o referendu: pokud by separatisté získali většinu hlasů, začalo by se připravovat druhé, tentokrát už závazné referendum. Sama Smithová však od začátku balancovala: doporučovala voličům zaškrtnout možnost „Ano“ v prvních devíti otázkách, ale v desáté „Option 1“, tedy setrvání v Kanadě.

Omezení migrace ano, odloučení a silnější autonomie ne

Všech deset otázek bylo formulováno záměrně poněkud krypticky. Například úvodní otázky týkající se omezení práv imigrantů a imigrantek zněly na první pohled rozumně, a právě proto vzniklo ono progresivní heslo „No to the Nine“. Jak podotkla senátorka Paula Simons, pokud by například jedna z otázek zněla: „Měly by být uprchlické děti připraveny o možnost chodit do veřejné školy?“, více lidí by hlasovalo proti. Formulace v referendu však působila přijatelněji: „Podporujete, aby byly provinční programy jako zdravotnictví a školství dostupné pouze občanům, trvalým rezidentům a lidem s Albertou schváleným imigračním statusem?“

Navzdory tomu všemu dopadlo referendum pro premiérčinu konzervativní stranu značně nepříznivě, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že Alberta je nejkonzervativnější provincií Kanady. Podle oficiálních výsledků, které volební komise zveřejnila ve čtvrtek 29. října, hlasovalo pro zahájení procesu, který by mohl vést k osamostatnění, jen pětadvacet procent voličů. Zbylých devět otázek přineslo výsledky méně jednoznačné. V otázkách imigrace hlasovala mírná většina pro omezení práv nově příchozích (52—58 procent) a v otázkách ohledně silnější autonomie hlasovala mírná většina proti (53—58 procent).

Nejvýrazněji se konzervativní hlasy prosadily v otázce, zda by se při volbách měl vyžadovat důkaz kanadského občanství, což je čistě populistický návrh trumpovského typu — volit totiž smějí už dnes pouze občané a u urny se musí prokázat dokladem. Pro návrh hlasovalo asi 58 procent voličů.

Jakkoli jsem vděčná, že i konzervativní obyvatelstvo Alberty má dost rozumu (zdravíme Brexit!), aby se nepouštělo do zdlouhavého, drahého a bolestného procesu odloučení od Kanady, referendum za sebou zanechává hořkou pachuť. Zbytečný a drahý podnik ukázal, že většina voličů, byť mírná, si přeje omezení práv imigrantů a imigrantek.

Referendum stálo podle odhadů až 130 milionů kanadských dolarů, tedy zhruba dvě miliardy korun. Pro srovnání, provinční volby v roce 2023 stály 37 milionů dolarů, tedy méně než 600 milionů korun.

Na druhou stranu se zdá, že práva původních obyvatel mají stále ještě nějakou váhu, a referendum by tak mohlo přispět k politickému oslabení albertské premiérky Danielle Smith, které začíná mít dost i její volební základna. To ostatně i naznačila porážka její Sjednocené konzervativní strany v doplňovacích volbách, které se letos v září konaly v tradičně velmi konzervativním calgarském obvodu.