Můj život v no-go zónách
Ivana RecmanováTermín „no-go zóna“ nedává smysl. Slouží jen jako zjednodušující nálepka, která dehumanizuje místní obyvatele. Používají ho zpravidla ti, kteří to které místo nikdy nenavštívili.
Chtěla jsem to napsat už hezkých pár let, prakticky od té doby, co jsem se v Granadě dozvěděla, že bydlím v problémové čtvrti. Dozvěděla jsem se to až nějaký čas potom, co jsem se nastěhovala. Stejně jako v předchozím bydlišti, i tady se opakoval podobný scénář.
Nemám ráda termín „no-go zóna“, protože i do no-go zóny se musí chodit, tím spíš, pokud tam žijete. Jde o velmi relativní nálepku, která vlastně dehumanizuje všechny její obyvatele.
Parque Nueva Granada je asi nejzapadlejší čtvrtí ve městě. Není tam prakticky nic zajímavého pro turisty. Když jsem tam bydlela, obyvatelstvo se skládalo samozřejmě ze Španělů, potom Arabů, Rumunů a mě.
Národností složení ale neposkytuje záruku, že se z dané čtvrti stane no-go zóna. Třeba centrální čtvrť Albaycín si ještě zachovala arabskou kulturu, aniž se stala jakkoli zavrhovanou.
Když jsem šla v noci pěšky z autobusového nádraží domů, protože v pátek večer nejezdí MHD (chce se mi sem připsat deset otazníků a vykřičníků), míjela jsem opuštěný a nefunkční stadion v naší čtvrti. Ozývaly se odtamtud rány jako z petardy a něčí hlasy. Lekla jsem se, přešla na druhou stranu a rychle doběhla domů.
Překvapilo mě to. Tou trasou jsem chodila ve dne, ale nikdy jsem tam petardy ani lidské hlasy nezaslechla.
Prezident Zeman říká, že každá obec má svého místního blázna. Parque Nueva Granada jich měla víc. Hned první den v Granadě jsem potkala paní, která si na cestu autobusem vždy brala hromadu léků v pytlíku. V průběhu jízdy je pak zuřivě házela kolem sebe.
Na druhou stranu, kdybych se měl rozhodnout, zda chci v takové čtvrti vychovávat děti, asi bych se tomu taky bránil, už jenom z praktických důvodů (dobrá škola).
Co jsem slyšel z vyprávění těch, kteří žijí v místech s těmito "zónami" (třeba ve Švédsku), tak se prostě bojí a nepovažují je za bezpečná. Velmi pravděpodobně se najdou i ti, kdo by podobně mluvili o místech, o kterých psala Saša Uhlová a Ivana Recmanová.
V Novém Prostoru 472 vyšel rozhovor Tomáše Schejbala s německým sociologem Andrejem Holmem o tom, jak a proč jsou vyhlášená subkulturní města a čtvrti ohroženy gentrifikací.
«Jak může být nějaké město cool a nonkonformní, pokud ho „objeví‟ New York Times a Lonely Planet? Pokud začne být město oslavováno v mainstreamových médiích jako „tajný tip‟ a „next big thing‟, vlak už většinou ujel. V Lipsku se etablovala od devadesátých let silná kulturní, subkulturní a autonomní scéna — a pokud je to teď hype, pak proto, že realitní investoři vidí šanci na zbohatnutí díky jejich proslulosti.»
«Přestože symbolické významy a životní styl hrají ve městě svou roli, gentrifikace je především ekonomický proces. Nájemníci jsou vytlačováni především díky možnosti snadno profitovat z vysokých nájmů.»
Možná tedy i osud Kliniky závisí především na tom, jak dalece se dnes jeví možné přilákat na Žižkov do okolí nákladového nádraží bohaté nájemníky a nájemce, a na radách „dobráků‟, kteří kolektivu Kliniky doporučují najít si nějakou budovu v Chánově, možná přece jen něco bude. Kde jinde by mohla autonomní kulturní scéna vzdorovat úspěšně gentrifikaci, než v no-go zónách, kam se realitní investoři neodvažují vstoupit?
Já jen, že tomu nějak nerozumím. :-) Strach evidentně není problém. Došlo zde k nějaké změně názoru autorky? Nebo proč je slovní násilí horší než fyzické násilí? (Já myslím, že slovní násilí může být subjektivně horší v případě, kdy nám jde o přijetí do nějaké sociální skupiny, která nás takto slovně odmítne. Otázka ale pak je, proč se tam snažit se cpát?)