Vzpoura bezmocných
Josef PoláčekMiloš Zeman často působí jako obhroublý provokatér. Jeho mocenská pozice stojí podle Josefa Poláčka na podpoře, které se mu dostává od široké masy frustrovaných. Proto je potřeba mít určité pochopení.
Veřejné polemiky na nějaké sporné, emočně prožívané téma probíhají vlastně všechny podle jednoho stejného vzorce: obě náprotivné strany se navzájem přetlačují tím, že po sobě vystřelují projektily argumentů, kterými se snaží co nejúčinněji zasáhnout svého protivníka. A každá strana se uhýbá oněm střelám-argumentům svého odpůrce, znevažuje je, nemá pro ně porozumění, shledává je nepodloženými, nesmyslnými či přímo zlovolnými. A sotva kdy se stane, aby byl překonán bezprostřední horizont tohoto vzájemného ostřelování, a aby se nahlédlo hlouběji do pravých pohnutek a objektivních příčin toho, proč opačná strana s takovou vehemencí zastává a prosazuje svá přesvědčení.
Že osoba Miloše Zeman v české veřejnosti působí velmi kontroverzním dojmem, a že vyvolává i velice vášnivé polemiky, je samozřejmě všeobecně známo. A je nepochybné i to, že má jedinečný talent k tomu způsobem svého chování a jednání zadávat dostatek příčin k emocionálně vzrušeným diskusím ohledně jeho působení. A tak je donekonečna možno zapáleně diskutovat o jeho způsobech veřejného vystupování, o jeho svérázném pojetí prezidentských pravomocí, o jeho ohýbání ústavního pořádku, nebo o jeho vřelém vztahu ke státům a státním představitelům nevalné pověsti atd.
A tak i v běžící diskusi na Deníku Referendum bylo opět možno do libosti probírat veškerá pro a proti ohledně toho, jak si pan prezident vykládá svou ústavní funkci jmenování profesorů jako své výlučné právo nejmenovat každého, kdo se mu nějakým způsobem znelíbí. A jako v ohnivé rodinné hádce, kde se jakožto příhodné argumenty proberou všechny hříchy veškerého příbuzenstva do třetího kolena, i zde byly propírány všechny možné i nemožné souvislosti; a tak došlo — ovšem! — na onu proslulou „pražskou kavárnu“, stejně tak jako na srovnání s atmosférou let padesátých.
Náhle však došlo k poněkud neobvyklému momentu, kdy jedna z diskutujících (paní Švandová) pro chvíli opustila tuto rovinu polemik pro a proti, a dala hlouběji nahlédnout do vlastních příčin toho, proč Miloš Zeman — přes všechny anomálie svého veřejného působení — stále nachází neotřesitelnou podporu u téměř celé poloviny národa. A musím přiznat, že i já sám jsem právě v tomto okamžiku pochopil něco, co mi až doposud zůstávalo nepochopitelným.
Proti lepšímu světu
Ve všech těch polemikách o Zemanovu osobu se totiž nakonec nejedná vůbec o něj samotného, nýbrž zde nachází svůj ventil a své vyjádření hluboká existenciální frustrace značné části společnosti. A to sice té části společnosti, která má pocit, že v tomto světě, který si fakticky přisvojili ti „mocní a bohatí“, ona sama je nejen znevýhodněna čistě majetkově, nýbrž je fakticky ignorována. Že není brána vážně. Že nemá svůj hlas. Že nakonec slouží jenom jako jakýsi „produkční materiál“ pro svět bohatých a mocných. Zkrátka, že jejich úlohou má být natrvalo jenom pracovat (na ty bohatší a úspěšnější), ale jinak držet ústa a krok.
Tento pocit je nutno opravdu brát vážně. Muset žít v sociálně znevýhodněném postavení (nazvěme to pro tuto chvíli natolik zdrženlivě) je samo o sobě bezpochyby z humánního hlediska nespravedlivé; ale být ignorován, být přehlížen, nebýt považován za rovného jiným — tak to je bezpráví ještě daleko horším, neboť je znevážením a urážkou samotné lidské existence.
Tento přehlížený „dolní lid“ nyní zřejmě dostal pocit, že právě v osobě Miloše Zemana se mu konečně dostalo vlastního hlasu. Že jeho ústy může zasadit pořádný štulec celému tomu světu „bohatých a mocných“; že mu může dát na vědomí: my jsme stále ještě tady, a chceme být také bráni vážně.
Tam, kde se projevuje takováto hluboká sociální, občanská a vůbec existenciální frustrace, tam jde všechno ostatní stranou. Miloši Zemanovi se podle všeho skutečně podařilo vztáhnout na sebe svou rétorikou symboliku pravého „tribuna lidu“ — a tak je mu ze strany těch, které on se zdá takto reprezentovat, odpouštěno vše. Byť by se choval jakkoli obhrouble, společensky destruktivně až přímo nestoudně — pro tuto část populace nevyhnutelně zůstane jejich heroem, kterému bude nakonec odpuštěno. A dokonce i ty jeho neotesanosti jsou zřejmě pociťovány jako vítaný atak proti celému tomu „lepšímu světu“, který se ve své umělé kultivovanosti s takovou samozřejmostí staví nad svět těch dolních.
Z tohoto hlediska tedy nelze nevyjádřit alespoň určité zásadní pochopení pro to, že ti dolní spatřují svého tribuna právě v Zemanově osobě. Jak se zdá, nemají v současné době bohužel na výběr nikoho jiného.
Tento "hněv bezmocných" tohoto světa totiž nese nakonec všechny znaky zcela klasického t ř í d n í h o hněvu, a třídního boje.
Není to nějaký "třídní boj", který by si někdo vymyslel od psacího stolu, který by někdo nařídil či ideologizoval. Je to holé sociální faktum, je to hněv té části společnosti, která má všechny důvody cítit se ve svém jak sociálním, tak občanském postavení být trvale podprivilegovanou.
Není to ještě takový třídní boj, který by hrozil přerůst opět v nějakou revoluci. Zatím je to jenom hněv, nebo snad možná pouze existenciální frustrace jedné společenské vrstvy; ale opravdu by nebylo nijak dobře, před tímto hněvem zavírat oči. I když si někdy nachází cesty a symboly svého vyjádření, které mohou být intelektuálním vrstvám - a třeba i z dobrých důvodů - velmi suspektní.
Ten holý lidový hněv si jen velmi zřídka nacházel nějaké intelektuálně vycizelované formy svého vyjádření. Ale vždycky za ním stály nějaké velice reálné příčiny. A tyto příčiny opravdu není radno ignorovat.
V dobách, kdy bylo stavovské rozdělení, existovala ve společnosti určitá zažitá hierarchie. My se tomu pomalu blížíme. Zeman občas svým chováním trochu připomíná středověkého panovníka. Některý z nich totiž z politických důvodů záměrně podporoval měšťanstvo oproti šlechtě, aby jí trochu "srazil hřebínek". Šlechta to pak těžko nesla, protože si činila nárok na určitou prestiž, zatímco lid na takového panovníka nedal dopustit.
Někdo si může myslet, že rozdělení společnosti bylo, je a vždycky bude. V dějinách přicházejí ovšem doby, kdy se rozdíly mezi jednotlivými vrstvami zmenšují a doby, kdy se naopak prohlubují. Dnes tady bohužel máme dobu prohlubování rozdílů.
To rozdělení se někdy neprojevuje jen vnějšně (majetek, postavení), ale také vnitřně (způsob myšlení, jednání, kultura, prostě životní způsob). Výsledkem je, že lidé si přestávají rozumět. Přestávají jeden druhého chápat, jako by neměli vůbec nic společného. Přitom, když se to tak vezme, jsou na jedné lodi.
Jak z toho ven?
Lidový je jen v několika velmi povrchních znacích, a i politicky s naštvaným lidem sdílí jen některé názory jako (zastřený) odpor proti Romům a otevřený odpor proti Němcům, zde jsou jeho postoje významné spíše emocionálně než aktuálně politicky. Není ani nijak výrazně levicový. Zeman není lidový, je to individualista a samotář naštvaný na skupinu lidí, která ho odmítla. Tato vágně vnímaná skupina štve i jiné lidi, ale z jiných důvodů.
Až lidi budou umět poznávat, kdo je kdo, nastane konec politiky.
Diagnóza pana Kubičky je přisvědčivá uspokojující a velmi vyčerpávající ... Zeman je individualista a samotář naštvaný na skupinu lidí, která ho odmítla. Tato vágně vnímaná skupina štve i jiné lidi, ale z jiných důvodů.....
Vyčerpávající především pro, že prezident je dokladem selhání elit.
Dosti neobvyklé specifikum tohoto pana profesora spočívá v tom, že ke své univerzitě nejezdí mercedesem - jak by se asi spíše shodovalo s jeho exkluzivním společenským statusem - nýbrž docela obyčejnou městskou tramvají. A tedy se zcela obyčejnými lidmi, obyvateli Berlína. Na rozdíl od většiny svých univerzitních kolegů tedy při sondování nálad a názorových tendencí obyvatelstva není odkázán na jakési výzkumy veřejného mínění prováděné profesionálními instituty, nýbrž sám dennodenně naslouchá "hlasu lidu", jenom tím že sleduje hovory svých spolucestujících.
Ten závěr, který si z těchto svých "polních výzkumů" učinil, vyjádřil v podstatě jednou jedinou klíčovou větou: "Nedokážete si představit, kolik se v lidech nahromadilo frustrace."
Takže, i u relativně bohatého Německa platí: je zde v každém případě nemalá část společnosti, která prožívá hluboký pocit frustrace ze stávajících sociálních, ekonomických i politických poměrů.
Je tedy možno jenom znovu opakovat větu: nebylo by vůbec radno, tento potenciál nespokojenosti ignorovat. Ona sice nemusí vybuchnout v explozi pouliční či jiné revolty; ale stejně tak to ani nelze předem vyloučit.
M. Zeman úspěšně vzbuzuje u podprivilegované části společnosti dojem, že je jejím tribunem - a tak jím také je. To je objektivní sociopolitický fakt; zcela nezávisle na tom, jestli právě on tuto roli zastává legitimně či nikoli.
Právě tohle byl ten důvod, proč jsem tento text napsal: bez ohledu na mravní i jiné (ne)kvality osobnosti M. Zemana, on prostě objektivně v dané chvíli splňuje určitou společenskou funkci. Značná část společnosti se necítí být reprezentována nikým ze stávajících nejen politických, nýbrž i společenských elit, neboť je zřejmě pociťuje jako elitářské, vzdálené jejich vlastním životům.
Ne snad že by M. Zeman sám osobně nebyl příslušníkem právě těchto elit - ale on velice úspěšně budí dojem vlastního antielitářství, vlastní lidovosti. A proto má tak silnou oporu u části společnosti.
Ať se nám osoba samotného M. Zemana může jakkoli nezamlouvat, právě tato jeho obliba svědčí o hluboké propasti jdoucí napříč společností; a to je skutečnost, před kterou nelze natrvalo zavírat oči.
Je to poukaz na to, že v celé polistopadové, "demokratické" politice se něco vyvíjelo naprosto špatně. Že tato politika ztratila své pouto k lidu, ze kterého její mandát údajně vychází.
Dá se říci, že tato politika (tj. celá politická sféra) se rozštěpila na dvě části: část elitářskou na straně jedné, a část populistickou na straně druhé. Je ovšem možno vést nekonečné dohady o tom, která z těchto stran je (ještě) horší než ta druhá; ale obě dohromady reprezentují principiální deformovanost polistopadové politiky vůbec.
Ale kdo, podle Vás, pane Poláčku, by měl tuhle frustraci velké části občanů vzít na vědomí, a kdo a co by měl udělat, aby tito lidé včetně mne nebyli frustrovaní?
A tady je třeba si nejdřív ujasnit, z čeho ta frustrace pramení. V diskusi pod článkem Martina Profanta jsme dospěli ke konstatování, že lidé jsou frustrovaní, protože poctivá práce se náležitě neodměňuje, a k dostatku nebo aspoň k uživitelným penězům se dnes lidé dostanou spíše kořistěním než poctivou prací.
Poctivou práci od kořistění lze ale těžko oddělit, neb je to kritérium do značné míry morální. Poctivou práci a kořistění jako dvě podoby výdělečné činnosti dovede společnost rozlišovat jen v omezené míře a dnes obecně přijímaná pravidla často přímo legitimizují kořistění (namátkou uveďme u nás exekuce, hazard,...).
K problému poctivá práce verzus kořistění by nám snad mohl více říci Luděk Rychetský, který v diskusi pod článke Martina Profanta poprvé použil slova poctivá práce verzus kořistění. Já mu za to děkuji, vystihl podstatu mojí frustrace. Podle mne je to základní a z morálního hlediska každému pochopitelný rozdíl, který však v konkrétních případech často nedovedeme uplatnit. Možná by stálo zato znovu promyslet jaké druhy práce a výdělečné činnosti dnes existují a porovnat jejich pracnost a výši odměny.
Už slyším pana Pavla Kolaříka z Mnichova, jak mi vyčítá, že chci vynalézt kolo!
Jenže máme-li trochu "narovnat" narůstající nerovnost aby nedošlo v sociálnímu rozvratu, a chceme-li to udělat zespodu, bude třeba změnit některá dnes "samozřejmá" povědomí, či tak zvanou "politickou vůli".
Otázka víry, je v republikánském prostředí/pojetí druhotná, prvně jde o schopnost zodpovědného přístupu k dodržování právního uspořádání liberální demokracie.
Náš úděl se odvíjí od schopnosti takového přístupu většiny profesně pestré masy spoluobčanů, včetně politiků, prelátů, filosofů, finančních ekonomů, umělců, odborářů, aj. honorace ...........bych dodal.
V čistě obecné rovině: "měl by" tomuto hlasu lidu samozřejmě naslouchat ten, kdo má řízení státu ve svých rukou. Tedy politici, vládní úředníci, atd.atd.
Jenže, jak už řečeno, ono to není tak zcela jednoduché. Všichni tito činitelé se v prvé řadě musí řídit holou realitou - a to je v prvé řadě realita ekonomická. Já už jsem zmínil - v paralelní diskusi - ekonomika kapitalismu není založená na "lidech práce", nýbrž na činnosti koncernů. Vládnoucí tedy musí v prvé řadě naslouchat hlasu koncernů, a jejich požadavkům a potřebám. To není - primárně - nějaký přímo korupční vztah; opakuji znovu, je to prostě holá realita.
Jinak řečeno: raději se přijme jako nezbytná nutnost sociální frustrace části obyvatelstva, jenom když to celé bude tak nějak fungovat. Dokud se pohybujeme na půdě kapitalismu, musí fungovat kapitalistická ekonomika. A celá vládnoucí elita je s tímto kapitalismem nakonec srostlá, vůbec nemůže jednat jinak, nežli v jeho intencích. To platí i o sociální demokracii; a do nemalé míry i o komunistech.
Nedá se nic dělat, ale je to tak: v rámci kapitalismu prostě není řešení. V jeho nejvlastnější podstatě je, že vždycky bude produkovat sociálně vyloučené, a tedy i sociálně frustrované; ale dokud kapitalismus zůstává stále ještě tím nejefektivnějším ekonomickým modelem, může si to určité procento sociálně vyloučených i sociálně frustrovaných dovolit.
Pro něj je totiž podle všeho tím rozhodujícím kritériem rozdíl mezi tím, co je legální, a tím, co je mimo rámec legality.
Zkrátka: kořistění pracovní síly jiných je v pořádku, pokud se pohybuje v zákonném rámci. Přisvojovat si výsledky (nad)práce jiných není mravně závadné, pokud se tak děje v procesu legální tržní směny. To, že v tomto procesu jedna strana může být apriori zvýhodněna vůči straně druhé, to už v daném modelu není prostě vůbec relevantní.
Na straně druhé ovšem, když mě třeba trvale špatně léčí lékař (který je ve vztahu ke mně, laikovi, samozřejmě také svým způsobem "elitou") - pak to bude asi znamení, že je zde něco velmi v nepořádku.
Pokud se jedná jenom o jednoho jednotlivého lékaře, mohu ho vyměnit, jít k jinému. Ale pokud by trvale selhával stav lékařský jako takový - pak by to asi bylo znamení, že je něco shnilého v celém systému.
Takže, bez nějakých těch "elit" to asi ani v politice úplně nepůjde; ale jde o to, aby se vytvořil takový systém, který bude produkovat elity v pozitivním, a nikoli v tom negativním, elitářském smyslu. A to zase nepůjde bez toho, aby se nějakým způsobem neobnovil ten prapůvodní vztah mezi společností a jejími reprezentanty.
Ano, je to paradox; otázkou ovšem je, jestli je to nezbytně také neslučitelný protimluv.
Jak známo - a to nejen od časů V. Havla - náš život je plný paradoxů, jen máloco ve světě lidském běží podle jasných a jednoznačných linií.
V každém případě, na rozumné řízení státu právě takovýmito "elitami" v pozitivním slova smyslu spoléhali už takoví velcí myslitelé jako Platón a Aristoteles.
U obou (přes veškerý jiný rozdíl jejich filozofických pozic) bylo společné to, že základním předpokladem pro vytvoření takovýchto elit v pozitivním slova smyslu je jejich důsledná a všestranná výchova a kultivace. A to všechno ovšem za podmínek panujícího celospolečenského konsensu o tom, že stát respektive obec se má svým životem upírat k nějakému vyššímu ideálu.
Což je právě nakonec asi kamenem úrazu: jakého společného konsensu o nějakém vyšším ideálu je možno dosáhnout za podmínek trhoveckého kapitalismu respektive neoliberalismu?
Tak nějak to vypadá, že demokracie (jakožto politický systém respektive režim) není sama schopna zaručit realizaci svých prapůvodních demokratických ideálů.
A že k realizování takové pravé demokratičnosti je zapotřebí až elit, tedy prvku principiálně nedemokratického.
A tohle by tedy byl už opravdu pořádný paradox. Není-li pravda, pane Havel?...
Natruc záměru božímu - vystavit lidské plémě setsakra nevyhnutelnému paradoxu - dostal tenhle geniální nápad paradoxně v pozdní epoše monoteistického křesťanství svou šanci.
Na jak dlouho a v jaké kvalitě, lze nevyhnutelnému božímu záměru trucovat je odvislé od talentu humanistů.
Tedy talentu politického a nikoliv divadelního rázu...bych dodal.
Aristoteles to ovšem (tento relativně optimální model) nenazývá demokracií, pod pojmem "demokracie" u něj figuruje vláda (respektive nadvláda) nemajetného lidu právě nad těmi (zámožnějšími) elitami.
Pro ten relativně optimální model rovnovážného stavu mezi lidem a elitami má Aristoteles zcela specifický (a už ve starém Řecku značně neobvyklý) termín, totiž "politie".
Můj názor je, že tento Aristotelův model by se ještě mohl dočkat nemalé renesance; on je totiž opravdu krajně dobře promyšlený a odůvdněný. Ale blíže k tomu až v mé chystané sérii textů na téma demokracie.
I já se domnívám, že politie by pomalu mohla fascinovat více než dva smrtelníky. Ta ca tisíciletá ztráta důvěry ve vládu mocí práva dosaženého demokratickou cestou, by mohla být pomalu nahrazena ztrátou důvěry ve vládu právem uzurpátorů......něco jako křesťanská perestrojka.
Mark Aurel si kdysi stěžoval: "ach tihle křestané, v podstatě úctyhodná etika, ale ten zatvrzelý dogmatismus" ....................... a hle i tihle křesťané se nakonec pokouší o optimální model demokracie.
Snad by pomohlo, kdybychom hovořili na jedné straně čistě o elitách jako takových, v původním, pozitivním slova smyslu - a o p s e u d o e l i t á c h na straně druhé.
Elity se dostávají do popředí dění svou nezpochybnitelnou kompetencí; pseudoelity tak činí prostřednictvím těch či oněch rychlovýtahů do výšin ekonomické, politické i společenské moci.