Vzpoura bezmocných

Josef Poláček

Miloš Zeman často působí jako obhroublý provokatér. Jeho mocenská pozice stojí podle Josefa Poláčka na podpoře, které se mu dostává od široké masy frustrovaných. Proto je potřeba mít určité pochopení.

Veřejné polemiky na nějaké sporné, emočně prožívané téma probíhají vlastně všechny podle jednoho stejného vzorce: obě náprotivné strany se navzájem přetlačují tím, že po sobě vystřelují projektily argumentů, kterými se snaží co nejúčinněji zasáhnout svého protivníka. A každá strana se uhýbá oněm střelám-argumentům svého odpůrce, znevažuje je, nemá pro ně porozumění, shledává je nepodloženými, nesmyslnými či přímo zlovolnými. A sotva kdy se stane, aby byl překonán bezprostřední horizont tohoto vzájemného ostřelování, a aby se nahlédlo hlouběji do pravých pohnutek a objektivních příčin toho, proč opačná strana s takovou vehemencí zastává a prosazuje svá přesvědčení.

Že osoba Miloše Zeman v české veřejnosti působí velmi kontroverzním dojmem, a že vyvolává i velice vášnivé polemiky, je samozřejmě všeobecně známo. A je nepochybné i to, že má jedinečný talent k tomu způsobem svého chování a jednání zadávat dostatek příčin k emocionálně vzrušeným diskusím ohledně jeho působení. A tak je donekonečna možno zapáleně diskutovat o jeho způsobech veřejného vystupování, o jeho svérázném pojetí prezidentských pravomocí, o jeho ohýbání ústavního pořádku, nebo o jeho vřelém vztahu ke státům a státním představitelům nevalné pověsti atd.

A tak i v běžící diskusi na Deníku Referendum bylo opět možno do libosti probírat veškerá pro a proti ohledně toho, jak si pan prezident vykládá svou ústavní funkci jmenování profesorů jako své výlučné právo nejmenovat každého, kdo se mu nějakým způsobem znelíbí. A jako v ohnivé rodinné hádce, kde se jakožto příhodné argumenty proberou všechny hříchy veškerého příbuzenstva do třetího kolena, i zde byly propírány všechny možné i nemožné souvislosti; a tak došlo — ovšem! — na onu proslulou „pražskou kavárnu“, stejně tak jako na srovnání s atmosférou let padesátých.

Náhle však došlo k poněkud neobvyklému momentu, kdy jedna z diskutujících (paní Švandová) pro chvíli opustila tuto rovinu polemik pro a proti, a dala hlouběji nahlédnout do vlastních příčin toho, proč Miloš Zeman — přes všechny anomálie svého veřejného působení — stále nachází neotřesitelnou podporu u téměř celé poloviny národa. A musím přiznat, že i já sám jsem právě v tomto okamžiku pochopil něco, co mi až doposud zůstávalo nepochopitelným.

V internetových diskusích se člověk snadno promění v zuřivého demagoga. Miloš Zeman umí u nás takové diskuse vyprovokovat a pravidelně udržovat. Foto ilovechile.cl

Proti lepšímu světu

Ve všech těch polemikách o Zemanovu osobu se totiž nakonec nejedná vůbec o něj samotného, nýbrž zde nachází svůj ventil a své vyjádření hluboká existenciální frustrace značné části společnosti. A to sice té části společnosti, která má pocit, že v tomto světě, který si fakticky přisvojili ti „mocní a bohatí“, ona sama je nejen znevýhodněna čistě majetkově, nýbrž je fakticky ignorována. Že není brána vážně. Že nemá svůj hlas. Že nakonec slouží jenom jako jakýsi „produkční materiál“ pro svět bohatých a mocných. Zkrátka, že jejich úlohou má být natrvalo jenom pracovat (na ty bohatší a úspěšnější), ale jinak držet ústa a krok.

Tento pocit je nutno opravdu brát vážně. Muset žít v sociálně znevýhodněném postavení (nazvěme to pro tuto chvíli natolik zdrženlivě) je samo o sobě bezpochyby z humánního hlediska nespravedlivé; ale být ignorován, být přehlížen, nebýt považován za rovného jiným — tak to je bezpráví ještě daleko horším, neboť je znevážením a urážkou samotné lidské existence.

Tento přehlížený „dolní lid“ nyní zřejmě dostal pocit, že právě v osobě Miloše Zemana se mu konečně dostalo vlastního hlasu. Že jeho ústy může zasadit pořádný štulec celému tomu světu „bohatých a mocných“; že mu může dát na vědomí: my jsme stále ještě tady, a chceme být také bráni vážně.

Tam, kde se projevuje takováto hluboká sociální, občanská a vůbec existenciální frustrace, tam jde všechno ostatní stranou. Miloši Zemanovi se podle všeho skutečně podařilo vztáhnout na sebe svou rétorikou symboliku pravého „tribuna lidu“ — a tak je mu ze strany těch, které on se zdá takto reprezentovat, odpouštěno vše. Byť by se choval jakkoli obhrouble, společensky destruktivně až přímo nestoudně — pro tuto část populace nevyhnutelně zůstane jejich heroem, kterému bude nakonec odpuštěno. A dokonce i ty jeho neotesanosti jsou zřejmě pociťovány jako vítaný atak proti celému tomu „lepšímu světu“, který se ve své umělé kultivovanosti s takovou samozřejmostí staví nad svět těch dolních.

Z tohoto hlediska tedy nelze nevyjádřit alespoň určité zásadní pochopení pro to, že ti dolní spatřují svého tribuna právě v Zemanově osobě. Jak se zdá, nemají v současné době bohužel na výběr nikoho jiného.

    Diskuse (26 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    May 26, 2015 v 13.7
    Třídní hněv
    Vzhledem k tomu, že tento text vznikl na základě jedné diskuse (Profesory kádrovati), musím zde reagovat ještě na jeden moment, který se mezitím v rámci této diskuse vynořil.

    Tento "hněv bezmocných" tohoto světa totiž nese nakonec všechny znaky zcela klasického t ř í d n í h o hněvu, a třídního boje.

    Není to nějaký "třídní boj", který by si někdo vymyslel od psacího stolu, který by někdo nařídil či ideologizoval. Je to holé sociální faktum, je to hněv té části společnosti, která má všechny důvody cítit se ve svém jak sociálním, tak občanském postavení být trvale podprivilegovanou.

    Není to ještě takový třídní boj, který by hrozil přerůst opět v nějakou revoluci. Zatím je to jenom hněv, nebo snad možná pouze existenciální frustrace jedné společenské vrstvy; ale opravdu by nebylo nijak dobře, před tímto hněvem zavírat oči. I když si někdy nachází cesty a symboly svého vyjádření, které mohou být intelektuálním vrstvám - a třeba i z dobrých důvodů - velmi suspektní.

    Ten holý lidový hněv si jen velmi zřídka nacházel nějaké intelektuálně vycizelované formy svého vyjádření. Ale vždycky za ním stály nějaké velice reálné příčiny. A tyto příčiny opravdu není radno ignorovat.
    Eva Hájková, penzistka
    May 26, 2015 v 16.56
    Rozdělení společnosti se vždycky měnilo podle aktuální historické a geografické situace. Mně to dnes přijde spíš jako stavy než jako třídy, pane Poláčku. Jako bychom se vraceli někam do středověku.
    V dobách, kdy bylo stavovské rozdělení, existovala ve společnosti určitá zažitá hierarchie. My se tomu pomalu blížíme. Zeman občas svým chováním trochu připomíná středověkého panovníka. Některý z nich totiž z politických důvodů záměrně podporoval měšťanstvo oproti šlechtě, aby jí trochu "srazil hřebínek". Šlechta to pak těžko nesla, protože si činila nárok na určitou prestiž, zatímco lid na takového panovníka nedal dopustit.
    Někdo si může myslet, že rozdělení společnosti bylo, je a vždycky bude. V dějinách přicházejí ovšem doby, kdy se rozdíly mezi jednotlivými vrstvami zmenšují a doby, kdy se naopak prohlubují. Dnes tady bohužel máme dobu prohlubování rozdílů.
    To rozdělení se někdy neprojevuje jen vnějšně (majetek, postavení), ale také vnitřně (způsob myšlení, jednání, kultura, prostě životní způsob). Výsledkem je, že lidé si přestávají rozumět. Přestávají jeden druhého chápat, jako by neměli vůbec nic společného. Přitom, když se to tak vezme, jsou na jedné lodi.
    Jak z toho ven?
    Eva Hájková, penzistka
    May 26, 2015 v 17.18
    Možná se jeví jako hloupé házet intelektuály do jednoho pytle a přirovnávat je ke šlechtě, ale ona ani ta naše středověká šlechta nebyla jednotná. Byla vyšší, nižší, bohatá, chudá, katolická, podobojí atd. Ale pořád to byla šlechta.

    Jiří Kubička, psycholog
    May 26, 2015 v 20.37
    Tribun lidu?
    Miloš Zeman je asi opravdu podporován převážně lidmi, kteří se cití společensky frustrováni. Můžou se s ním zototožnit v odporu proti "pražské kavárně", jak si ji představují. Nedá se ale říci, že by Miloš Zeman by byl tribunem naštvaného lidu. Nepatří k němu ani nezastává jeho zájmy. Patří ke stejné společenské skupině jako třeba Vácav Klaus co do vzdělání, pracovní kariéry, života převážně v Praze ve státních službách. Jen se v ní v klíčové době devadesátých let neprosadil v té míře jako Klaus a jiní Zemanovi a Klausovi podobní.

    Lidový je jen v několika velmi povrchních znacích, a i politicky s naštvaným lidem sdílí jen některé názory jako (zastřený) odpor proti Romům a otevřený odpor proti Němcům, zde jsou jeho postoje významné spíše emocionálně než aktuálně politicky. Není ani nijak výrazně levicový. Zeman není lidový, je to individualista a samotář naštvaný na skupinu lidí, která ho odmítla. Tato vágně vnímaná skupina štve i jiné lidi, ale z jiných důvodů.
    Eva Hájková, penzistka
    May 27, 2015 v 6.56
    Je nebo není tribun?
    V politice je patrně důležitější umět o sobě vzbuzovat nějaký dojem, než to, kým opravdu člověk je.
    Až lidi budou umět poznávat, kdo je kdo, nastane konec politiky.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    May 27, 2015 v 7.11
    Naštěstí u některých "tribunů" jsme to už dávno dobře poznali, co jsou zač.
    "Mluv za nás, Klémo!"
    :-)
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    May 27, 2015 v 7.18
    A mohli bychom si též zazpívat
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    May 27, 2015 v 9.45
    Tribun ponížených a pokořených ano, ale
    především populista - manipulátor s pokořenými.
    Diagnóza pana Kubičky je přisvědčivá uspokojující a velmi vyčerpávající ... Zeman je individualista a samotář naštvaný na skupinu lidí, která ho odmítla. Tato vágně vnímaná skupina štve i jiné lidi, ale z jiných důvodů.....
    Vyčerpávající především pro, že prezident je dokladem selhání elit.
    Eva Hájková, penzistka
    May 27, 2015 v 10.39
    Kterých elit, pane Petrasku? Kulturních? Nebo duchovních?
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    May 27, 2015 v 12.52
    Ještě k té náladě lidu
    Následující údaj mám z Německa. Nedávno jsem četl v novinách rozhovor s jedním německým profesorem sociologie, neklame-li mě paměť žijícího a působícího v Berlíně.

    Dosti neobvyklé specifikum tohoto pana profesora spočívá v tom, že ke své univerzitě nejezdí mercedesem - jak by se asi spíše shodovalo s jeho exkluzivním společenským statusem - nýbrž docela obyčejnou městskou tramvají. A tedy se zcela obyčejnými lidmi, obyvateli Berlína. Na rozdíl od většiny svých univerzitních kolegů tedy při sondování nálad a názorových tendencí obyvatelstva není odkázán na jakési výzkumy veřejného mínění prováděné profesionálními instituty, nýbrž sám dennodenně naslouchá "hlasu lidu", jenom tím že sleduje hovory svých spolucestujících.

    Ten závěr, který si z těchto svých "polních výzkumů" učinil, vyjádřil v podstatě jednou jedinou klíčovou větou: "Nedokážete si představit, kolik se v lidech nahromadilo frustrace."

    Takže, i u relativně bohatého Německa platí: je zde v každém případě nemalá část společnosti, která prožívá hluboký pocit frustrace ze stávajících sociálních, ekonomických i politických poměrů.

    Je tedy možno jenom znovu opakovat větu: nebylo by vůbec radno, tento potenciál nespokojenosti ignorovat. Ona sice nemusí vybuchnout v explozi pouliční či jiné revolty; ale stejně tak to ani nelze předem vyloučit.
    + Další komentáře