Veřejné polemiky na nějaké sporné, emočně prožívané téma probíhají vlastně všechny podle jednoho stejného vzorce: obě náprotivné strany se navzájem přetlačují tím, že po sobě vystřelují projektily argumentů, kterými se snaží co nejúčinněji zasáhnout svého protivníka. A každá strana se uhýbá oněm střelám-argumentům svého odpůrce, znevažuje je, nemá pro ně porozumění, shledává je nepodloženými, nesmyslnými či přímo zlovolnými. A sotva kdy se stane, aby byl překonán bezprostřední horizont tohoto vzájemného ostřelování, a aby se nahlédlo hlouběji do pravých pohnutek a objektivních příčin toho, proč opačná strana s takovou vehemencí zastává a prosazuje svá přesvědčení.

Že osoba Miloše Zeman v české veřejnosti působí velmi kontroverzním dojmem, a že vyvolává i velice vášnivé polemiky, je samozřejmě všeobecně známo. A je nepochybné i to, že má jedinečný talent k tomu způsobem svého chování a jednání zadávat dostatek příčin k emocionálně vzrušeným diskusím ohledně jeho působení. A tak je donekonečna možno zapáleně diskutovat o jeho způsobech veřejného vystupování, o jeho svérázném pojetí prezidentských pravomocí, o jeho ohýbání ústavního pořádku, nebo o jeho vřelém vztahu ke státům a státním představitelům nevalné pověsti atd.

A tak i v běžící diskusi na Deníku Referendum bylo opět možno do libosti probírat veškerá pro a proti ohledně toho, jak si pan prezident vykládá svou ústavní funkci jmenování profesorů jako své výlučné právo nejmenovat každého, kdo se mu nějakým způsobem znelíbí. A jako v ohnivé rodinné hádce, kde se jakožto příhodné argumenty proberou všechny hříchy veškerého příbuzenstva do třetího kolena, i zde byly propírány všechny možné i nemožné souvislosti; a tak došlo — ovšem! — na onu proslulou „pražskou kavárnu“, stejně tak jako na srovnání s atmosférou let padesátých.

Náhle však došlo k poněkud neobvyklému momentu, kdy jedna z diskutujících (paní Švandová) pro chvíli opustila tuto rovinu polemik pro a proti, a dala hlouběji nahlédnout do vlastních příčin toho, proč Miloš Zeman — přes všechny anomálie svého veřejného působení — stále nachází neotřesitelnou podporu u téměř celé poloviny národa. A musím přiznat, že i já sám jsem právě v tomto okamžiku pochopil něco, co mi až doposud zůstávalo nepochopitelným.

↗

V internetových diskusích se člověk snadno promění v zuřivého demagoga. Miloš Zeman umí u nás takové diskuse vyprovokovat a pravidelně udržovat. Foto ilovechile.cl

Proti lepšímu světu

Ve všech těch polemikách o Zemanovu osobu se totiž nakonec nejedná vůbec o něj samotného, nýbrž zde nachází svůj ventil a své vyjádření hluboká existenciální frustrace značné části společnosti. A to sice té části společnosti, která má pocit, že v tomto světě, který si fakticky přisvojili ti „mocní a bohatí“, ona sama je nejen znevýhodněna čistě majetkově, nýbrž je fakticky ignorována. Že není brána vážně. Že nemá svůj hlas. Že nakonec slouží jenom jako jakýsi „produkční materiál“ pro svět bohatých a mocných. Zkrátka, že jejich úlohou má být natrvalo jenom pracovat (na ty bohatší a úspěšnější), ale jinak držet ústa a krok.

Tento pocit je nutno opravdu brát vážně. Muset žít v sociálně znevýhodněném postavení (nazvěme to pro tuto chvíli natolik zdrženlivě) je samo o sobě bezpochyby z humánního hlediska nespravedlivé; ale být ignorován, být přehlížen, nebýt považován za rovného jiným — tak to je bezpráví ještě daleko horším, neboť je znevážením a urážkou samotné lidské existence.

Tento přehlížený „dolní lid“ nyní zřejmě dostal pocit, že právě v osobě Miloše Zemana se mu konečně dostalo vlastního hlasu. Že jeho ústy může zasadit pořádný štulec celému tomu světu „bohatých a mocných“; že mu může dát na vědomí: my jsme stále ještě tady, a chceme být také bráni vážně.

Tam, kde se projevuje takováto hluboká sociální, občanská a vůbec existenciální frustrace, tam jde všechno ostatní stranou. Miloši Zemanovi se podle všeho skutečně podařilo vztáhnout na sebe svou rétorikou symboliku pravého „tribuna lidu“ — a tak je mu ze strany těch, které on se zdá takto reprezentovat, odpouštěno vše. Byť by se choval jakkoli obhrouble, společensky destruktivně až přímo nestoudně — pro tuto část populace nevyhnutelně zůstane jejich heroem, kterému bude nakonec odpuštěno. A dokonce i ty jeho neotesanosti jsou zřejmě pociťovány jako vítaný atak proti celému tomu „lepšímu světu“, který se ve své umělé kultivovanosti s takovou samozřejmostí staví nad svět těch dolních.

Z tohoto hlediska tedy nelze nevyjádřit alespoň určité zásadní pochopení pro to, že ti dolní spatřují svého tribuna právě v Zemanově osobě. Jak se zdá, nemají v současné době bohužel na výběr nikoho jiného.