Jedno mají moskevská oficiální média a domácí kritici Miloše Zemana kupodivu společné: přeceňování prezidentovy role. V Rusku je Zeman vyzdvihován coby výjimečně statečná evropská hlava státu, která se — spolu s prezidentem Kypru — proti většinovému proudu vydala na kremelské oslavy sedmdesáti let od konce nejničivější války v dějinách lidstva. U nás se stal středobodem diskusí a sporů, jako bychom neměli vážnější náměty.

Znovu, po tisící prvé: prezident hraje ve zdejším ústavním systému druhé housle. Je součástí exekutivy, ovšem rytmus podle ústavy udává vláda. Týká se to i zahraniční politiky, v jejímž rámci má prezident skromný úkol reprezentovat zemi navenek a sjednávat mezinárodní smlouvy.

Zeman v Moskvě nemluvil ani za Sobotkovu vládu, ani za Evropskou unii — například když přemítal o konci protiruských sankcí spjatých s konfliktem na východní Ukrajině. Označit jeho aktivity a výroky za čistě soukromé asi nejde, ale pečlivý politický pozorovatel je zasadí do kontextu a trpělivě stráví. Těm nepečlivým, zejména z řad zahraničních médií a politiků, by měli čeští novináři a partajníci bez ohledu na politický názor vysvětlovat, že se vyplatí naslouchat Strakově akademii, nikoli Pražskému hradu.