Jedno mají moskevská oficiální média a domácí kritici Miloše Zemana kupodivu společné: přeceňování prezidentovy role. V Rusku je Zeman vyzdvihován coby výjimečně statečná evropská hlava státu, která se — spolu s prezidentem Kypru — proti většinovému proudu vydala na kremelské oslavy sedmdesáti let od konce nejničivější války v dějinách lidstva. U nás se stal středobodem diskusí a sporů, jako bychom neměli vážnější náměty.

Znovu, po tisící prvé: prezident hraje ve zdejším ústavním systému druhé housle. Je součástí exekutivy, ovšem rytmus podle ústavy udává vláda. Týká se to i zahraniční politiky, v jejímž rámci má prezident skromný úkol reprezentovat zemi navenek a sjednávat mezinárodní smlouvy.

Zeman v Moskvě nemluvil ani za Sobotkovu vládu, ani za Evropskou unii — například když přemítal o konci protiruských sankcí spjatých s konfliktem na východní Ukrajině. Označit jeho aktivity a výroky za čistě soukromé asi nejde, ale pečlivý politický pozorovatel je zasadí do kontextu a trpělivě stráví. Těm nepečlivým, zejména z řad zahraničních médií a politiků, by měli čeští novináři a partajníci bez ohledu na politický názor vysvětlovat, že se vyplatí naslouchat Strakově akademii, nikoli Pražskému hradu.

Přesto jsou některé momenty Zemanovy mise zajímavé. Například setkání s Vladimírem Putinem, které oproti avízu nebylo „na čtyři oči“. Proč ale chyběl velvyslanec ČR v Rusku Vladimír Remek, a účastnil se naopak kancléř Vratislav Mynář, ač na bezpečnostní prověrku dosud čeká? Jaká byla role Martina Nezvala, jenž Zemanovi radí, pohybuje se v byznysu a firma s ním spojená stojí proti České republice v závažném soudním sporu?

Mezinárodní atmosféra houstne, na Ukrajině již rok umírají lidé, leč Zeman se s Putinem bavil o vzájemném obchodu. Podobný pragmatismus předvedl český prezident dříve v Číně. Zaklíná se pracovními místy a sporné otázky přechází. Ještě větší radost než potenciální zaměstanci ale budou mít kapitáni průmyslu. Možná i Zemanovo nejbližší okolí, jemuž prezident bezmezně důvěruje. Až sepíše pokračování svých dřívějších knih o mizerné personální politice, tentokrát pod názvem „Jak jsem se mýlil na Hradě“, bude ale pozdě.

Kdo tleská

Zeman s chutí provokuje a těší se, že na rozdělení společnosti vydělá — přinejmenším oddaností svých věrných. Jejich počet je ale limitovaný. Sotva kdo Zemanovi začne fandit nově. Kdo mu tleská dnes, tleská mu už dávno. Sympatizanty může leda ztrácet, například útoky na respektované osobnosti typu docenta Jana Eichlera, jehož odmítá jmenovat profesorem. Eichler, kterému visí na rtech spousta lidí odmítající zjednodušené označování Ruska za výlučného viníka současné mezinárodní situace, prý byl ideologem v komunistické armádě. Pozdější analytické a akademické výkony tohoto špičkového historika a bezpečnostního experta Zemana nevzrušují...

Ale zpět od nekonečného příběhu s (ne)jmenováním profesorů, které je víc než čímkoli jiným demonstrací Zemanovy síly, do Moskvy. Spokojený je Putin, spokojený je Zeman. Sobotkův kabinet a střízlivý volič je zase spokojen s tím, že už je po oslavách. Na vojenské přehlídce Zeman nebyl, o příležitost potkat se s Kim Čong-unem, ale „ruku mu nepodat“, jej připravila absence severokorejského vůdce — zdá se, že ve stejnou chvíli popravoval svého ministra obrany. Třeba i nějaká ta pracovní místa Zeman obstaral: co je pro nás událost, Rusové vnímají jako plivnutí do moře.

Velké téma debat o sebestředném prezidentovi co nevidět pomine. Ke konci se chýlí i marné hledání příkladu Peroutkova novinářského selhání — článku nazvaného „Hitler byl gentleman“. Zeman se mrtvému žurnalistovi zjevně neomluví, spíš zopakuje provokativní tezi o selhání intelektuálů. Jeho „objevem“ z minulého týdne je Jaroslav Seifert. V červnu už snad vyrazí prezident na dovolenou a nám poklesne tlak.

Jenže za sebou máme jen jednu z mnoha Zemanových cest. Na jeho klepnutí přes prsty se politici nedomluví: změna ústavy, týkající se mj. prezidentských pravomocí, stěží získá ve Sněmovně potřebnou podporu. Nezbyde než Zemana mlčky tolerovat nebo — ještě lépe — ignorovat, zejména pokud jde o formování společnosti.

V cizině pak musí být aktivity Sobotkovy vlády, ale i pravicové opozice natolik viditelné, že zastíní Zemanovu snahu všude a za každou cenu vynikat. Bude to stát hodně diplomatického a mediálního úsilí, jenže jenom tak jde lze strčit do kapsy hradní odrhovačky panoptikální party, které víc než na pravdě a lži, srdci a rozumu, válce a míru či vině a odvaze záleží na provokativních granátech házených do znejistělého veřejného mínění.