Jedno mají moskevská oficiální média a domácí kritici Miloše Zemana kupodivu společné: přeceňování prezidentovy role. V Rusku je Zeman vyzdvihován coby výjimečně statečná evropská hlava státu, která se — spolu s prezidentem Kypru — proti většinovému proudu vydala na kremelské oslavy sedmdesáti let od konce nejničivější války v dějinách lidstva. U nás se stal středobodem diskusí a sporů, jako bychom neměli vážnější náměty.

Znovu, po tisící prvé: prezident hraje ve zdejším ústavním systému druhé housle. Je součástí exekutivy, ovšem rytmus podle ústavy udává vláda. Týká se to i zahraniční politiky, v jejímž rámci má prezident skromný úkol reprezentovat zemi navenek a sjednávat mezinárodní smlouvy.

Zeman v Moskvě nemluvil ani za Sobotkovu vládu, ani za Evropskou unii — například když přemítal o konci protiruských sankcí spjatých s konfliktem na východní Ukrajině. Označit jeho aktivity a výroky za čistě soukromé asi nejde, ale pečlivý politický pozorovatel je zasadí do kontextu a trpělivě stráví. Těm nepečlivým, zejména z řad zahraničních médií a politiků, by měli čeští novináři a partajníci bez ohledu na politický názor vysvětlovat, že se vyplatí naslouchat Strakově akademii, nikoli Pražskému hradu.

Přesto jsou některé momenty Zemanovy mise zajímavé. Například setkání s Vladimírem Putinem, které oproti avízu nebylo „na čtyři oči“. Proč ale chyběl velvyslanec ČR v Rusku Vladimír Remek, a účastnil se naopak kancléř Vratislav Mynář, ač na bezpečnostní prověrku dosud čeká? Jaká byla role Martina Nezvala, jenž Zemanovi radí, pohybuje se v byznysu a firma s ním spojená stojí proti České republice v závažném soudním sporu?

Mezinárodní atmosféra houstne, na Ukrajině již rok umírají lidé, leč Zeman se s Putinem bavil o vzájemném obchodu. Podobný pragmatismus předvedl český prezident dříve v Číně. Zaklíná se pracovními místy a sporné otázky přechází. Ještě větší radost než potenciální zaměstanci ale budou mít kapitáni průmyslu. Možná i Zemanovo nejbližší okolí, jemuž prezident bezmezně důvěruje. Až sepíše pokračování svých dřívějších knih o mizerné personální politice, tentokrát pod názvem „Jak jsem se mýlil na Hradě“, bude ale pozdě.

Kdo tleská

Zeman s chutí provokuje a těší se, že na rozdělení společnosti vydělá — přinejmenším oddaností svých věrných. Jejich počet je ale limitovaný. Sotva kdo Zemanovi začne fandit nově. Kdo mu tleská dnes, tleská mu už dávno. Sympatizanty může leda ztrácet, například útoky na respektované osobnosti typu docenta Jana Eichlera, jehož odmítá jmenovat profesorem. Eichler, kterému visí na rtech spousta lidí odmítající zjednodušené označování Ruska za výlučného viníka současné mezinárodní situace, prý byl ideologem v komunistické armádě. Pozdější analytické a akademické výkony tohoto špičkového historika a bezpečnostního experta Zemana nevzrušují...