Trefné, i s trochou té zlomyslnosti, ale Martine, co ta monarchistická nostalgie závěrem? "Prezident vzdává úctu vzdělání". To mě podrž. Republikanismus není relikt, který se nevyvíjí.

1/ 42 z těch 45 profesorských dekretů bylo už podepsáno, příslušní kolegové jsou tedy profesory (tuším k 1.5. 2015), samotný akt předání na tom nic nemění (dekret může přijít i poštou nebo nepřijít vůbec, řada mých kolegů se různých slavnostních předání z řady důvodů v minulosti také neúčastnila, to je zcela běžné a na jmenování to nic nemění)

2/ pan rektor už vydal pokyn, aby na se naše dva kolegy z UK vztahoval mzdový stupeň, který zpravidla předpokládá profesuru, takže finančně o nic nepřijdou

3/ "šmouhy a rány z minulosti" si v případě kandidátů z UK pan president (nebo jeho mluvčí) z velké části vymyslel.

Proč UK nezveřejní podklady ke jmenovacímu řízení dotyčných, aby si zájemci mohli ověřit, zda skutečně bylo vše v pořádku? Totéž bych očekával se spisem z řízení Putny.
Místo toho, co by byla otevřená hra (jedná se o proces, který je veřejný), se pracuje s výkřiky do médií.

V pripade Putny pokud si pamatuji neuvedl duvody. Nabizel se jeden ktery mohl byt zavazny (sexualni natlak na studenty), ale samozrejme by bylo velmi problematicke jej uvest a prokazat. Jako ve vsech pripadech sexualniho obtezovani, at uz hetero, nebo homosexualniho to je slozita zalezitost a ne kazdy na to ma zaludek. A gentleman prezident, by jej proste nezverejnil. Co se tyce tech novych pripadu. Na internetu se vedou diskuze, zda ma moralka byt soucasti hodnoceni naroku na titul. Nikdo ze vzdelancu mi neodpovedel na otazku (polozenou v souvislosti s Putnou), zda by souhlasili s udelenim titulu profesora Mengelemu, jehoz vyzkum byl nesporne hodnotny ?

Mohl byste prosím vyjmenovat objevy, které Mengele udělal?
A zcela obecně by bylo u těchto věcí záhodno rozlišovat profesní a obecnou morálku.

o těch třech adeptech na profesuru, že jsou "inteligentní, ješitní a sebestřední, většinou museli udělat pár věcí, na které nemohou být hrdí. Cesta k úspěchu ve vyhladovělých podmínkách českých vysokých škol není procházka pro lidi se slabým žaludkem a bez ostrých loktů." Já z nich nikoho osobně neznám, ale Vy třeba ano.
Pro mne to jsou oběti svévole a pohrdání pravidly a právem jednoho člověka (Miloše Zemana), které znám tolik, že jsem v druhém kole prezidentských voleb vstal z postele a na vozíku jsem se nechal dotlačit do blízké školy, kde mi do přízemí snesli urnu a já volil ... Karla Schwarzenberka, i když s ním politicky téměř v ničem velmi nesouhlasím. Ale neškodil by tolik.

Že by ústavní žaloba udělala Zemanovi radost? To je mi jedno, ale nemyslím si to. Pozoroval jsem reakce Václava Klause, když se Senát stavěl proti němu na zadní. Od Klause se Zeman příliš neliší. Odpor proti Zemanovi by už jen přípravou (byť neúspěšnou) ústavní žaloby vzrostl.

To je nejlepší, nic neznat, nic nevědět, ale vykřikovat o ústavní žalobě. Chtělo by to přece jen trochu racionality.

Mnichovský piják piva, vrátiv se právě z pivnice, si nemohl odpustit internetovou diskusi. Časy se prostě mění, dřív opilci padli doma na kanape, teď otevřou internet. Nebo píšou rovnou z pivnice pomocí inteligentního mobilu? Stále větší a hlubší závislosti na nových technologiích, i o tom by se dalo diskutovat.
Ha, dříve u Pavla pan Uhl patřil do 4. cenové skupiny, teď se posunul útokem na českého presidenta do první? Nebo je to jen to pivo a zítra to bude zase jinak.

Děkuji všem za reakce.

Milanovi Znojovi
Čekal jsem, že mi někdo tu monarchistickou nostalgii vyčte, ale že to budeš právě ty..:-) Jenomže tady je pes přeci jen zakopán hlouběji.
President je podle ústavy součást moci výkonné a tuhle absurditu nejde vysvětlit bez reminiscence na konstituční monarchii a roli presidenta jako obdoby takového monarchy. Když přijde na návrh, aby se úřad prezidenta zrušil a prezidentské pravomoci, přešly vesměs na předsedu Senátu, krom asi tří, o které by se museli podělit předseda Ústavního soudu a premiér , přičemž se předseda Senátu pro protokolární potřeby stane zosobněním hlavy státu, pak to bude opravdu znamenat odstranění posledního monarchického reliktu a také to odstraní potíže s prezidenty, kteří se nemaje faktickou moc zviditelňují obstrukcemi, fantastickými vpády do zahraniční politiky a skandály -- a řeknu, že je to nápad, o kterém stojí za to přemýšlet a budu lobbovat, aby profesory jmenoval předseda Senátu. Dokud ale protokolárně zosobňuje stát president, musím se smířit s tím závanem monarchismu. Protože i když to třeba bude jen pokrytectví, kterým vzdává neřest hold ctnosti, opravdu si myslím, že symbolické vyjádření úcty ke vzdělání ze strany státu má i dnes svůj význam.

Janovi Konvalinkovi
Dík za doplnění. Co se týče těch ran a šmouh, on si je v nějakém rozsahu nese každý, kdo žije aktivně a přehoupla se mu čtyřicítka. Zeman se o ně dokázal podtextu těch absurdních výpadů vždy šikovně otřít, ale nechci jít ad hominem a pomáhat mu tím, že budu ty jeho náznaky konkrétně rozmazávat.

Petrovi Uhlovi
Myslel jsem, že ve větě: "Adeptům profesury obecně nepadne role oběti." to slovo "obecně" jasně říká: jde o adepty profesury jako takové, nikoli o tu či onu konkrétní osobu. Pokud jste to tak nepřečetl, mýlil jsem se a dík za upozornění. Těm třem, na které se to dalo vztáhnout, se za tento omyl upřimně omlouvám.
Řeč byla rozhodně o obecném stavu, prostředí vysokých škol je a vždy bylo vysoce konkurenční; aby se osobnost v akademickém světě prosadila, musí mít určité vlastnosti, které nejsou obecně považovány za kladné -- bylo to tak odedávna, nedávno vyšla s opožděným vročením Prehistorica (XXXI/1 -2013) s vynikajícím článkem o sebevraždě prof. Píče (1911) a universitní politice, která ji spoluzapříčinila. Vřele doporučuji, Karel Sklenář píše skvěle.

Pavlovi Kolaříkovi
Což o to, já bych to pobíhání a smazávání Ovčáčkovi také přál. Ale jde v případě těch vizitek a cedulek opravdu o jediný případ, kdy by to bylo v rozporu se zákonem, několik malérů s neoprávněným používáním titulu jsme tu už měli.

Pavlovi Kuchejdovi
Ta Vaše otázka s Mengelem implicitně předpokládá, že proces získání profesury probíhá až do momentu jmenování prezidentem jaksi automaticky. To ale není pravda, příslušná universitní grémia mají značnou vůli a obvykle jsou o těch, kteří se o profesuru ucházejí, velmi dobře informována dokonce i v té rovině, ze které s oblibou vychází Miloš Zeman, totiž v rovině drbů. Neznamená to, že jsou proto grémia neomylná, měli jsme v posledních desetiletích několik skandálů s plagiátorstvím a řízení o profesuře není řízení o tom, zda dotyčný je dobrý či sympatický člověk, ale grémium, které by odhlasovalo profesuru někomu tak prošvihnutému jako je Mengele si opravdu v našich podmínkách nelze představit. Nikoli pro nějakou vysokou morální náročnost, ale která univerzita by stála o skandál?

"Proč UK nezveřejní podklady ke jmenovacímu řízení dotyčných, aby si zájemci mohli ověřit, zda skutečně bylo vše v pořádku?"

To bychom samozřejmě mohli, pokud s tím dotyční kolegové vysloví souhlas, nic tomu nebrání. Problém ovšem je, že jejich podklady jsou v současném sporu úplně irelevantní: nikdo, dokonce ani president republiky nebo jeho mluvčí, nezpochybňuje odbornou kompetenci kolegů Ošťádala a Fajta. President zdůvodňuje své odmítnutí podepsat jejich jmenování zprávami z médií u Jiřího Fajta a nepravdivými informacemi o údajné spolupráci doc. Ošťádala s STB. O těchto věcech se v podkladech ke jmenovacímu řízení opravdu nepíše.

M. Profant: tu pasáž, která překvapila pana Uhla, jsem taky nepochopil. Znám desítky universitních profesorů, kteří nemají ostré lokty ani nejsou ješitní a sebestřední - je mezi nimi spousta laskavých dobráků, kteří mají prostě rádi svůj obor. Na matfyzu navíc musíte zatraceně dobře umět matyku a fyziku, ostré lokty vám k tomu moc nepomůžou.

"Nabizel se jeden ktery mohl byt zavazny, ale samozrejme by bylo velmi problematicke jej uvest a prokazat."
K dosažení účelu stačí jen uvést, prokazovati netřeba. To už je pak zbytečně problematické. Zdá se, že s gentlemany se roztrhl pytel!

Jenomže tys tu větu nepochopil správně, totiž, že pomlouvám profesory obecně.

Navíc evidentně proti zkušenosti, vždyť jsme přeci v akademické obci všichni přátelští, dobráčtí a milí.
A do značné míry je to pravda, protože jsme se museli naučit některé své vlastnosti stylizovat do společensky přijatelných a dokonce zábavných podob a mimoto, máme věci, které máme rádi, žijeme jimi a tak nás ani nebaví být zlí. Profesoři jsou ti, kteří tuto akademickou atmosféru nejvýrazněji ztělesňují.

Ano, jen se ta dobrota nesmí testovat nějakým ohrožením či příliš silnou konkurenční zátěží. Hrou o zdroje v grantových posudcích, hrou o přístup k prestižním publikačním možnostem atd., hrou, ve které navíc nejde o mě, já bych se s tím smířil, ale o mé doktorandy, tým atd. Anebo testovat toleranci university porušením jinak docela širokých mantinelů akademické konformity. Samozřejmě, i já znám pár profesorů, vůči kterým je ta všeobecná výhrada nespravedlivá, ale to protože lidé jsou -- díky bohu -- vždycky lepší než statisticky rozpoznatelná tendence jejich jednání a očekávatelné racionální reakce na situaci, do které byli vrženi.

Upozornil mě -- jako gentleman soukromě - na ohavnou gramatickou chybu v mé reakci. „Prezidenti“ pochopitelně „nemajíce ..", nikoli nemaje. Mohl bych se vymlouvat na freudovské přeřeknutí, které svědčí o tom, že mám ve své zaujatosti pořád před očima jednoho jediného prezidenta, ale ... Prostě se všem za ten ohavný pohled, který bohužel neumím opravit, omlouvám a PU ještě jednou děkuji.

Mimochodem, měli bychom být velmi obezřetní, aby se podobné freudovské přeřeknutí, na které se nevymlouvám, nepromítlo do úprav Ústavy a zákonů, abychom je nezáměrně nepřepisovali majíce před očima právě na toho jednoho.

Jsem rád, že taky uvažujete o možnosti zrušit úřad prezidenta republiky. Je to moje i d é e f i x e už asi třicet let. Monarchisté mi nevadí, znám francouzské roajalisty jak pravicové, tak levicové, a s těmi druhými jsem si jako radikální socialista vždy dost rozuměl. Naopak moji britští přátelé byli vždy spíše republikány.

Demokratické státy řeší otázku osobního (protokolárního) zastoupení státu různě. Ve Švýcarsku rotuje funkce prezidenta spříseženství každý rok po sedmi členech federální (spolkové) rady, tedy vlády, jež má sama čtyřletý mandát od parlamentu. Ten se tam zove Národní rada, protože ho volí celý švýcarský národ, národ v politickém (švýcarském, tedy neetnickém a nejazykovém) smyslu toho slova. Zdůrazňuje se přitom, že prezident konfederace (spolku) je primus inter pares.

Ve Velké Británii jmenuje prý některé (?) profesory sama královna, ceduličku píšíc, ovšem z vůle vlády, zastoupené "jejím" prvním ministrem, jemuž se v ČR říká po francouzsku „premiér“. Jenže to ví každý, že když anglická (a stále ještě skotská) královna čte svou trůnní řeč,tak ji psal ten první ministr, a ona nesměla vypustit či přidat ani slovo.

Jinak je to v ČR, zde je v ústavě věta, že „prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný“, i když trochu té odpovědnosti vzhledem k ústavní existenci ústavní žaloby na něj přece jen má. To ale nikdo nebere vážně: žalovat prezidenta? To by bylo něco jako rouhání nebo svatokrádež. Přesto tu je prezident Zeman, který nezdrženlivě mluví do všeho, vyjadřuje se i k těžbě zlata, k válečnému konfliktu na Ukrajině, k prokopání průplavu od Váhu k Moravě, k segregovanému vzdělávání, zítra bude možná vyhlašovat boj proti mandelince bramborové nebo propagovat pěstování kukuřice. A lidé tu jen vážně pokývají hlavami a rozumují, zda má právo na to, aby se vyjádřil jako „občan“. Mimochodem, onu svobodu slova pro prezidenta republiky tady zavedl Václav Klaus. Václav Havel své protiústavní zásahy ještě utajoval.

Honzo, jsem celkem rád, že se i u tebe projevuje klasický posun z bývalého kritika a buřiče k usedlému zastánci establishmentu.
Obhajoby jsou přece veřejná věc, každý, kdo má zájem, by se měl mít možnost zkontrolovat, zda ten, kdo obhajuje, univerzitou požadovaná kritéria splňuje. Odvolávat se na souhlas uchazečů – to je, slovy jistého básníka, šalba vybroušená.
Tady asi před měsícem vyšel pamflet na jistou habilitaci, kde jsem seděl v habilitační komisi. Bylo to údajně na „obskurní“ první soukromé bratislavské vysoké škole. Tato „obskurní“ škola však celé materiály uchazečů zveřejňuje na webu, zatímco seriosní UK to pečlivě tají. Ani zápis z jednání není k dispozici.

Jak oba dva víme, mnozí, kteří to měli dostat, to bezdůvodně nedostali a jiní, kteří to dostat neměli, to dostali. A kdyby se materiály k jednání zveřejňovali, leckdo by se v tom hrabal a třeba by i leccos prasklo. Ony ty vědecké rady nejsou všechny tak skvělé a objektivní, jak do novin svorně tvrdíte.

V době causy doc. Putny se objevily na webu úvahy o tom, zda skutečně všechna požadovaná kritéria splnil. Nikdo si to však ověřit nemohl. U doc. Fajta jsem poněkud na pochybách. Má skutečně požadovaná léta výuky na úvazek, má diplomky, doktorandy? Když jako pracoviště uvádí Universitat Leipzig, proč chce získat profesuru tady? Jak je to s jeho habilitací – je tady platná? A to pomíjím, že jmenovací řízení probíhá před vědeckou radou, v které je sám členem. Ale morálku přece posuzovat nebudeme, že?

A k tomu novinovému článku o Fajtově korupčním návrhu – odkdy MF DNES nepíše pravdu? To je nějaký dnešní tvůj objev?

Vítám, že pan Profant začal kromě svých brilantních diskusních příspěvků psát do DR také články.

Tady upozorňuje na důležitou věc: pokud veřejnost přistoupí na to, že se bude veřejně přezkoumávat charakter či korektnost řízení právě těch profesorů, na které prezident ukáže prstem, stává se ten proces jmenování profesora neférovým, protože se to nedělá u všech. Systematicky president všechny profesory hodnotit nemůže, nemá na to aparát.

Václav Bělohradský nedávno napsal, že přímá volba prezidenta rozdělila národ. To není přesné. Přímá volba ukázala rozdělení, které už existovalo. Na jedné straně vzdělaní bohatí inteligentní kultivovaní lidé žijící z dotací a státních či korporátních rozpočtů, na druhé straně řemeslníci, chlapi z fabrik, podnikatelé, servírky, kadeřnice, zdravotní sestry a masa dalších obyčejných lidí, kteří těm vznešeným platí jejich pohodlný život. Pokud se ozvou, jsou označováni za nácky. A tihle lidé najednou zjistili, že mohou elity přehlasovat!
To je naprosto revoluční zjištění. A to je skutečný důvod, proč Miloš Zeman, ač si jako prezident počíná velmi dobře, vyvolává takovou nenávist. Pro vládnoucí elitu je Miloš Zeman živou připomínkou, že i ona může být poražena.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Pravicovy-sociolog-Hampl-vysvetlil-proc-prazske-elity-nenavidi-Zemana-Poprve-pry-ukazal-lidem-z-fabrik-ze-muzou-ty-vznesene-porazit-363025

Univerzita bývala feudál a měla svá léna. Pak bylo též možno mluvit o akademických svobodách. Boloňská univerzita přijala v roce 1158 Constitutio Habita3, které bylo potvrzeno Fridrichem I. Barbarossou a garantovalo cestujícím učencům neomezený výběr objektu studia, což je dnes známo jako akademická svoboda. Cílem ale bylo především chránit učence před potenciálním nátlakem církve a státu.

Pokud nemáte vlastní prostředky, sotva budete skutečně svobodný. Otázka ovšem zní zda univerzity skutečně byly tak nezávislé a vnitřně svobodné jak by si byl Fridrich Barbarossa přál. Příklady: 1) Nějakých bratru 60 let po založení Univerzity Karlovy přichází dekret kutnohorský jako politický krok. Mnozí učenci se cítili omezeni ve svých svobodách. 2) Co víme o univerzitách z naší oblasti konce 16. a začátku 17. století? Kepler, Descartes, Leibnitz - to byli všechno soukromí učenci. O Spinozovi vůbec nemluvě. Kolegové z teologické fakulty JU o činnost barokních univerzit zkoumají a přiznám se, že teologicko - filozofická terminologie z té doby je naprosto nestravitelná. 3) Co byly jezuitské koleje? Byly to univerzity svého druhu nebo spíše něco jako naše vyšší odborné školy?

Každopádně od 18. století, u nás symbolizováno Humboldtovými reformami, jsou vysoké školy podřízeny státu. Profesor je "generál vědy" a má svou uniformu a šavli http://ceskapozice.lidovky.cz/... . Ale pozor: Má také stálé místo jehož může být zbaven pouze v disciplinárním řízení. Takové místo bych si přál, to by moje věda jinak vypadala.

Císař i prvorepublikoví prezidenti Československa měli právo jmenovat profesora schváleného jen 2/5 menšinou sboru profesorů. To mělo zabránit degeneraci univerzit, jejich uzavření do vlastních vnitřních půtek. Každopádně posílali jmenování úřední poštou, předávalo se cestou rektora a pan profesor měl velkou inaugurační přednášku.

Současný stav u nás, hromadné předávání spojené s něčím co se podobá akademické ceremonii, bylo zavedeno v 50. letech 20. století. Cílem bylo poučit profesory o vedoucí úloze komunistické strany - a trochu také ponížit Univerzitu Karlovu, nařídit ji akademickou ceremonii na oslavu prezidenta a KSČ. Dostat profesorský diplom z rukou Klementa Gottwalda nebo Antonína Zápotockého muselo být fakt žúžo.

Spolu s tím přišla i možnost přeložit profesory a vyhodit je kdykoliv z práce. Tento stav stále trvá a akademická obec za něj vší mocí bojuje.

Shrnuto: Jsem pro návrat k "monarchistickému přežitku". Ať je ročně prezidentem jmenováno 10 profesorů se stálým místem. Dejme mu k tomu vědeckou radu s vysokou mezinárodní autoritou. Ostatní profesoři nechť jsou jmenováni univerzitou jako mimořádní, bývalo to tak i za první republiky, dokonce i za komunistů. Možná se nám tím podaří přeskočit současný stav, kdy univerzity degenerují na něco jako ty jezuitské koleje. Poskytují především profesní vzdělání bez vědecké ambice. Jsou ještě univerzitami?

Komentář Dalibora Štyse pod článkem Petra Fialy
http://blog.aktualne.cz/blogy/petr-fiala.php?itemid=25242#comment-2026109627

Napsal jste
"...Přesto tu je prezident Zeman, který nezdrženlivě mluví do všeho, vyjadřuje se i k těžbě zlata, k válečnému konfliktu na Ukrajině, k prokopání průplavu od Váhu k Moravě, k segregovanému vzdělávání, zítra bude možná vyhlašovat boj proti mandelince bramborové nebo propagovat pěstování kukuřice. A lidé tu jen vážně pokývají hlavami a rozumují, zda má právo na to, aby se vyjádřil jako „občan“.

Ovšemže má právo vyjadřovat se jako občan, je to v rámci tradice republikánské rovnosti datující se od francouzské revoluce. A nebývale tím motivuje obyčejné lidi k zájmu o politiku. I ti se teď díky Zemanovi a povážlivé mezinárodní situaci (válka na Ukrajině) začínají více zajímat o politiku i mimo volební dobu. Vy nejste pro angažovanou občanskou společnost? Nechápu, proč se snažíte v prezidentovi vidět něco jako anglickou královnu, nejsme přece monarchie!

O zveřejňování prací se samozřejmě dá diskutovat, MU už to dělá, Uk by měla následovat. Taky můžeme diskutovat o tom, kdo má profesory jmenovat, a jestli nemáme zavést funkční místa profesorů, a jak je to vlastně s financováním vysokých škol, a tak dále a tak dále... a takhle můžeme rozžvanit úplně každý problém ad nauseam.
Všechna tahle témata jsou legitimní, ale pro tento případ jsou irelevantní. Tady jde o to, že hlava státu odmítla konat podle zákonného postupu, a jako důvod svého rozhodnutí uvedla důvody zčásti věcně chybné (doc. Ošťádal nebyl placeným agentem STB ani držitelem konspiračního bytu), zčásti absurdní (článek Mladé fronty o údajné přípravě smlouvy, která se nikdy nerealisovala), ale hlavně zcela irelevantní. Zákon presidentovi vůbec neumožňuje tyto věci přezkoumávat.
P.S. Je to sice opravdu nepodstatné pro naši diskusi, ale když už se Marek Franěk ptá: Jiří Fajt se habilitoval nejen v Německu, ale i na FF UK v Praze, a o profesuru v Praze usiluje proto, že na UK učí.

Honzo, tvoji ohebnou odpověď "o zveřejňování prací se samozřejmě dá diskutovat" tedy čtu takto: my si budeme žít z veřejných prostředků, ale veřejnosti nic není do toho, jak si počínáme. Připomíná mi to tu komedii s odmítnutím zveřejnění platů rektorů a mnoho jiných podobných případů z různých úřadů i svého času i z Akademie věd.

To celé se mi to jeví jako obava části akademické elity, že nebude již tak všemocná. Já vím o množství špíny, co se kde stalo, ví to i kolega Profant, víš to i ty…. Mimo jiné problém jmenování docentů a profesorů je, že proti chybám v tomto procesu neexistují opravné prostředky. Při mé první nezdařené habilitaci mi to nedali jen z toho důvodu, že jsem se jim nelíbil, přesto, že všechny posudky i doporučení komise bylo kladné. A zapomněli si odhlasovat zdůvodnění. Tedy jednání bylo uzavřeno v rozporu se zákonem. Mluvil jsem o tom soukromě s rektorem, dal mi za opravdu, ale řekl, že on si přece nemůže dovolit jít proti rozhodnutí vědecké rady (=protože chce být zvolen i v dalším funkčním období a toto by mu moc nepomohlo). To je jen malý příklad „nezpochybnitelných“ a „dokonalých“ rozhodnutí vědeckých rad a i toho, jak je rektor ve skutečnosti slabý v kramflících a jak je potřeba, aby byl nějaký jiný orgán, které dané věci může přezkoumávat.

Vybavuji si příklad profesorů na jisté univerzitě, bývalých pracovníků Ústavu ateismu, jeden z nich dokonce napsal posudek na disidenta, kterého za to v 80. letech zavřeli, ale jsou zřejmě odborně zdatní, prošli vědeckou radou a Havel z nich udělal profesory. Podobné věci mají velmi demoralizující dopad na naše akademické prostředí. To, že se nyní akademická elita staví za agenty STB, důstojníky HPS ČSLA a korupčníky, to je už vrchol. Ty první mě trochu baví – pravičáci, tak fedrující lustrační zákon a antikomunismus, jsou najednou tak tolerantní. To druhé mě ale vůbec nebaví. Fajtova korupce, byť neuskutečněná - ale zřejmě ne tak úplně jeho zapříčiněním - je poněkud nehezká. Včetně jiných věcí, které se o něm proslýchají.

Takže by bylo dobře, aby byla nějaká instance, která si může dovolit svoji autoritou říci, že takto ne. Před lety na naší univerzitě nebyl presidentem Havlem jmenován řádně zvolený kandidát na rektora z důvodu údajné, neprokázané spolupráce s STB. Prošlo to v novinách a tím to skončilo, žádné protesty ostatních rektorů, odmítnutí chodit na Hrad, nepouštět Havla mluvit na univerzity (i když on tam nechodil).

Nalijme si tedy – opět – čistého vína, v čem spočívá ta „spontánnost“ vašeho protestu – nejste demokraté. Jste zastánci autoritativního způsobu vlády, do které nebude mluvit nějaká luza z ulice (jak se v jiném článku zde diskutuje o „ochlokracii“), kdy moc bude držet vždycky a nastálo ta správná strana. A hle, ono se to hroutí. V Budějicích vyhrají krajské volby „nesprávné strany“, tak pan budějický rektor za podpory podobných výtečníků z akademické sféry žene ty správné občany do ulic, aby udělali pořádek, když už ti lidé ve volbách rozhodli většinově tak špatně. A protože se prezidentské volby napoprvé neočekávaně vymkly kontrole a přes veškerou masáž médií zvítězil president, který zvítězit neměl, tak jej nebudeme uznávat. A protože byl, jak výše paní Švandová připomíná skvělý komentář, zvolen těmi dole, ale nikoli námi, tak se k němu budeme chovat jako k nějakému šupákovi. Brněnský pan rektor jej nepustí na univerzitu, že by třeba před volbami někoho nevhodným způsobem mohl ovlivnit. On tam sice učí politologii předseda ODS, ale to je přece ten správný směr ovlivňování, že.

Chtěli jste boj s presidentem, tak jej máte. V pořádku, tak to přece ve světě a politice chodí. Nehrajte si ale na svatoušky, když jimi vůbec nejste.

P.S. A ještě se nakonec zeptám: Proč doc. Fajt usiluji o udělení profesury vědeckou radou, v které je sám členem? Dost si vzpomínám na diskuse na serveru Česká pozice, kde diskutují lidé tobě názorově velmi spříznění, kde padal správný názor, že docentury a profesury by si měli lidé dělat zásadně na jiných univerzitách, aby se zabránilo případnému středu zájmů. O to, že by jim je neměl dávat orgán, jehož jsou sami členy, se nediskutovalo, asi se to považovalo za samozřejmé.

Markovi Frankovi a Blaženě Švandové

Dotkli jste se něčeho neobyčejně závažného: špatného fungování zákona a žitých pravidel, která upravují současnou realizaci akademických svobod. Současný systém není příliš imunní proti „privatizaci“ univerzitních grémií; od komisí pro kvalifikační zkoušky, které se sice nazývají státní, ale sestavuje je výhradně exekutiva kateder a fakult, což vede k pozoruhodnému přizpůsobení náročnosti komise úrovni studentů až po vědecké rady, ponechané de facto rozhodnutí děkana/rektora.
Honosnosti titulu profesora pak neodpovídá faktický vliv jeho nositele na rozhodování o podmínkách vlastní akademické činnosti; a v tom skromném výčtu profesorských výhod, které jsem uvedl v článku, se skví svojí nepřítomností definitiva, osvědčená to podpora schopností stát si za tím, co si myslím (doporučuji zamyslet se nad odvahou říkat, co si myslím, u takového Pavla Rychetského, stranického politika -- a Pavla Rychetského, soudce s definitivou).
Právě tak je nezbytným reversem společenské závaznosti pozice profesora transparentnost profesorského řízení. Informace dokládající naplnění vyhlášených standardů (jmenovitý výčet doktorandů např.) opravdu nemají co podléhat souhlasu uchazeče o titul; taktéž zveřejňování závěrů rozpravy a minoritních vót atd. Osobně bych byl i pro povinné internetové zveřejnění nejdůležitějších prací (bohužel by většinou musela univerzita vykoupit práva) a pro internetové zveřejnění inaugurační přednášky – bezohledný požadavek, aby profesor dokázal mluvit i pro širší veřejnost, ale stál by za to.

Jenomže stav univerzit je téma, které se chování presidenta při jmenování profesorů týká jen zprostředkovaně; totiž tak, že činí z vysokých škol zranitelné objekty. President nemá ani kompetence, ani prostředky, aby případná pochybení posuzoval a napravoval. Nevidím, jak by mohl pomoci změně k lepšímu tím, nadužívá-li své právo beztrestně bez možnosti konfrontace šířit dehonestující nepodloženého informace o lidech, kteří se mu nemohou bránit.

A pane Franku, máte pravdu, asi každý, kdo působí na vysoké škole ví o nějaké nepravosti. Většinou z drbů, ale i ty vědomosti podložené zkušeností obvykle stačí. Ale pochybuji, že by byla jiná oblast lidské činnosti, kde by to bylo jinak.

Petrovi Uhlovi

Byl jsem vždy přesvědčen, že zoologická zahrada a president (nebo konstituční monarcha, podle zemské tradice) jsou něco, bez čeho by se dalo žít, ale slušná společnost si to vydržuje. President je hodně velké zvíře, tak nás to vydržování přijde na víc, než ta zoologická zahrada. Jenomže ten chov se začíná stávat nebezpečný. Nejprve jsme nedokázali klepnout přes prsty Václava Klause, když je strkal tam, kam ústavně nesměl. Nejpozději při Lisabonské smlouvě. Nechali jsme ho takříkajíc rozviklat mříže. Pak jsme zavedli přímou volbu presidenta a tímto způsobem výběru jsme zvýšili šanci, že president selže v tom jedeném případě, kdy ho opravdu ústavně potřebujeme, tedy že nedokáže být důsledně nadstranickou autoritou v případě řešení parlamentní krize – a už jsme za to zaplatili Rusnokovou vládou. Jsem ve vztahu k institucím vlastně strašně konzervativní: Ty stávající obvykle fungují špatně, ale už jsme se s tím naučili žít. Když je nahradíme novými, budou nejspíš také fungovat špatně, ale nepředvídatelným způsobem a budeme se s nimi muset učit žít. Tudíž jsem pro změnu jen v případě, kdy už to nejde dál. A obávám se, že s presidentským úřadem jsme u nás do této situace již dospěli – nezbývá tedy, než uvažovat o jeho zrušení.

Přímá volba ukázala rozdělení, které už existovalo. Na jedné straně vzdělaní bohatí inteligentní kultivovaní lidé žijící z dotací a státních či korporátních rozpočtů, na druhé straně řemeslníci, chlapi z fabrik, podnikatelé, servírky, kadeřnice, zdravotní sestry a masa dalších obyčejných lidí, kteří těm vznešeným platí jejich pohodlný život. Pokud se ozvou, jsou označováni za nácky. A tihle lidé najednou zjistili, že mohou elity přehlasovat!
....... v skrytu srdce bych si přál aby tihle lidé tomu zjištění zůstali častěji věrni.

nikdy jsem v žádné straně nebyla a vyprošuji si, abyste ze mě dělal soudružku. Došly Vám argumenty a tak osočujete.
Na Vaše další invektivy už reagovat nebudu.

Osoby živé ze veřejných a korporátních rozpočtů -- to myslíte učitele, většinu zdravotníků, knihovníky a archiváře, pošťáky a popeláře, policisty a cestáře?

A ty zdravotní sestry, co jmenujete, to myslíte jen tu část v soukromých ordinacích, co nemají smlouvu se žádnou zdravotní pojišťovnou?

Víte, já jsem si za ty roky už zvykl na štvaní proti lidem, kteří jsou živi z veřejných rozpočtů, ale domníval jsme se, že je to výsada pokleslé pravicové demagogie. Inu, člověk se učí.

...se zdá opravdu zde ožívati, a z mrtvých vstávati.

Už zase je národ dělen na dělnickou třídu - to jsou ti správní, poctiví chlapi - a na jakousi parazitující inteligenci, která je sice tak nějak stále ještě v národě trpěna, ale ve skutečnosti pouze žije a tyje z práce těch prvních.

Neboť tato inteligence ve skutečnosti nepracuje, nýbrž si jenom celý den dřepí v pohodlných lenoškách, a namísto skutečné práce si jenom listuje v jakýchsi zaprášených knihách, které žádného rozumného člověka vůbec nezajímají.

Takže tedy: zdravý duch naší dělnické třídy si zvolil toho pravého dělnického prezidenta (je Zeman spíše inkarnací Zápotockého či Gottwalda?), zatímco ti parazitující intelektuálové nad tím jenom marně vzteky skřípou zuby.

Práci čest!

špatně jsem interpretoval tézi sociologa Petra Hampla o tom, proč pražské elity nenávidí prezidenta Zemana.
Byla součástí Hampla filipiky. V postmoderním duchu Sedláčka a spol. ohýbá platnou kritiku neoliberalismu k jeho legitimaci. Příkladně a méně skrytě : "nedivme se, že se nám daří hůř a hůř. Ty části světa, které si svobodu podnikání a buržoazní morálku udržely, jsou naší krizí nepostiženy".
Za vyčpělý a zdiskreditovaný antikomunismus nabízí liberální pravici "novou" globální neoliberální morálku.
Plausibilní poznatky jako...že městská a obzvláště velkoměstská populace není štěpena Zemanem, ale následkem spontánní sociální restrukturace v neliberálním prostředí....a mnohá další obdobná zjištění používá/zneužívá jako ingredience postmoderního koktejlu.
Ale zjištění, že občanstvo je rozděleno na oportunistickou elitu privilegovaného zajištění a ty ostatní je snad platné..... bych coby nepozorný čtenář dodal.
A ještě, že oportunistická maloburžoazie privilegovaného zajištění je cementem jakéhokoliv režimu a tudíž nemůže být anachronní kategorií....bych coby pozorný občan tvrdil.

To rozdělení je nesmyslné. Já nepatřím ani do jednoho z táborů. My obyčejní státní zaměstnanci jsme také placení z veřejných rozpočtů, jak poznamenává M. Profant a nejsme žádná elita.

je mi líto, že jste to za mne schytal, to já jsem si dovolila sem dát názor Petra Hampla a Vy jste se připojil, cítil jste jako já, že na tom něco je, děkuji Vám.
Petr Hampl se pokusil vystihnout několika málo slovy, co se nepodařilo dlouhými rozbory. Například jen zprostředkovaně postihl rozdíl mezi protizemanovskou Prahou a ostatními částmi republiky. A ten rozdíl má taky co dělat s přerozdělováním veřejných prostředků, Praha má zkrátka blíž ke zdroji.

Paní Hájková, jistěže nepatříte Vy ani já mezi ty, kteří jsou přisáti na veřejné zdroje po česku podnikavým způsobem, viz například podnikavci s ubytovnami a to jsou přitom malé ryby mezi těmi, kteří čachrují se zákony.
Hamplův krátký text pouze vysvětlení nadhazuje, je jedním vysvětlením z mnoha, ale podle reakcí ať už vstřícných nebo rozhořčených, a to nejen na tomto fóru, bych přece jen nevylučovala, že zrnko pravdy skrývá.

schytat něco za nedbalé zacházení s texty druhých je prospěšnou nápomocí v nuzné situaci, ve které se vůči přesile Hamplů nacházím.
Ten jeho odstavec ale sedí a je zdatně zneužit a dokládá Hampla postmoderní mazanost.
Duch doby je stále nezlomně na jejich straně...bych si posteskl.

Zdá se, že bez ideologií svět nedává žádný smysl. Proto jsou lidi ochotní věřit kdejakému nesmyslu. Hlavně aby to nebyl marxismus. Ten přece lidi rozděluje na třídy, že? Navíc by chtěl to rozdělení překonat. To by pak teprve byla nuda!

Je ta láska, kterou k MZ chovají lidé netyjící z veřejných rozpočtů, opětovaná? Miloš Zeman nikdy neměl jiné zaměstnání než z veřejných rozpočtů placené a většinu života prožil v Praze.

pouze z nich dostávají na holou obživu je možná, a to i bezelstná.
Láska mezi netyjícími mocí posedlými je ovšem rozporem a bez lsti se neobejde.....jak jsem v tom fofru života postřehl.
Odvěcí zaměstnanci vesměs podporují své zaměstnavatele........
i když mnohdy velmi lstivě ...bych dodal.

Nereagoval jsem na Vás, ale na pana Petráska, protože s Vámi mohu rozumně diskutovat o školství, ale když jde o Miloše Zemana, stojíme na druhé straně iracionálních bariér, přes které je diskuse přinejmenším hodně nesnadná. klidně se přihlásím k tomu, že ty bariéry jsou nejspíš vyšší z mé strany a plynou ze zcela osobní, nezobecnitelné zkušenosti. 

Ale navrhnu takové uzávorkování -- zkusme na okamžik přijmout tézi, že současné ústavní postavení českého presidenta omezuje na minimum jeho možnost změnit životní podmínky těch "obyčejných" lidí a právě tak životní podmínky těch "vznešených. Pokud by neuskutečnil nějaký vojenský převrat. A že to platí, i kdyby byl zvolen rohatý čert anebo člověk tak dobrý, že i jeho ... voní po fialkách (jak říkával můj děd). 

Pak Vám ovšem Hampl vlastně sděluje: 
Ano, mediální kampani usilující o zvolení Karla Schwarzenberga se podařilo vytvořit polarizaci části voličské základny (přibližně dvaceti procent, přepočítáno podle obou kol) podle štěpení „město -- vesnice“ a „poctivě se živící -- bohémský polosvět“. Protože v obou těch děleních jsou "zrnka pravdy" a protože umožňují silné emotivní a mobilizační postoje, fungovalo to. A Schwanzerbergův protihráč byl tak šikovný, že nejen převzal zbraň svého v boji nepříliš obratného soka, ale ponechal si ji a používá ji dodnes. 

Nikdo se mu ji ostatně nepokouší vyrazit z ruky. Proč? Ona dál ideologicky perfektně funguje. Těm, kterým stačí ke spokojenosti, že přehlasovali pražskou kavárnu a mohli rozhodnout ve věci, která nijak nezměnila jejich životní podmínky a neohrožuje sladký život těch "vznešených" -- těm se dobře vládne. 
A vládne se jim ještě líp, když mohou svoje rozhořčení -- v hrsti pevně svírajíce své zrnko pravdy -- obrátit proti nezizkovkám, akademickým povalečům a další verbeži z pražské kavárny, které se vede pro blízkost ke zdrojům lépe než těm chudákům z ostravské provincie jako je Bakala.

oceňuji Vaši snahu o nestrannost a jemnost polemiky. Argumentujete, že prezident Zeman se nezasloužil o zlepšení situace obyčejných občanů.

Namítám. Prezident Zeman udělal pro zlepšení obyčejných občanů dost tím, že poukazoval na destruktivní ekonomickou politiku Nečasovy vlády a malinko napomohl např. projevem v parlamentu namířeným proti lavírující (přinejmenším nebránil), aby se k moci dostala poněkud sociálněji laděná dnešní vláda. Je to sice diskutabilní, ale těžko bych uvěřila, že ten druhý kandidát by nevládl obklopen lidmi typu pana Kalouska....

Dále tvrdíte, že se nikdo nepokouší Zemana zbavit prezidentské funkce.

Namítám. A co lidé kolem Michala Kocába a kolem americké ambasády, kteří to chtějí udělat pomocí rozvášněného davu a lidé jako Petr Uhl, kteří to chtějí provézt legální cestou, protože - ač prezident nemá žádnou moc - přece škodí.
Ale komu a čemu škodí, když nemá žádnou moc diktovat? Má chyby, ale je čitelný. Za poslední dva roky se lidé mnohem víc zajímají o politiku právě proto, že se mohou vymezovat vůči Zemanovým názorům. Ani nezáleží na tom, jestli má pravdu nebo se mýlí, když to má za následek celonárodní debatu o nějakém problému, ať už to je inkluze ve školách či chování intelektuálů v předvečer válečného konfliktu, nebo zda profesoři na univerzitách mají být vzorem vzdělanosti, abych jmenovala jen ty z nedávné doby. Namítnete, a co zahraniční politika? Ale vládní špičky jných zemí přece o sobě vzájemně taky něco vědí a Zemanův svéráz dovedou pochopit zrovna jako většina obyčejných lidí, kteří v něm vidí prezidenta.

Nakonec argumentujete, že Zemanovi přívrženci, mezi které řadíte ostravského Bakalu a ty, kterým se teď dobře vládne, nějak ohrožují pražskou kavárnu potažmo neziskovky a akademiky. Asi Vám úplně nerozumím, takže to nechám být.

Pane Profante, Vaše názory respektuji, děkuji Vám za ně a mnohdy se s nimi identifikuji.Na roli Zemana se naše názory liší. Není to ale tím, že Zemanovo prezidentské působení budeme moci posoudit až s odstupem?

kteří argumentují, že Petr Hampl zase vrací do hry "třídní" rozdělení, které ale čtete mezi řádky, v textu Petra Hampla se nevyskytuje.

Ptám se Vás, uznáváte, že na celém světě se dnes "rozvírají nůžky" mezi bohatými a chudými? Jestli ano, tak nevím z čeho Petra Hampla obviňujete. Petr Hampl jen intuitivně a krátce vymezuje rozdíl mezi vrstvou mocných a bezmocných v našich českých poměrech. Chudí a bohatí, nebo také bezmocní a mocní. Dělící čára mezi chudými a bezmocnými na straně jedné a mocnými a bohatými na straně druhé je neostrá například kvůli vzdělání, které posouvá hodnoty od materiálních k duchovním, nebo kvůli zvláštní schopnosti bohatých a mocných ohýbat zákony ke svému prospěchu. A ve hře je ještě mnoho dalších faktorů.

No a volbou Miloše Zemana přehlasovali ti bezmocní ty mocné, pokusila jsem se jinými slovy vyjádřit to, co pokládám za podstatné z krátkého postřehu sociologa Petra Hampla.

Mohu se ovšem mýlit. Ale kdo čte doslova, nemusí ještě postřehnout smysl celku.

proti lavírující Karolíně Peak

Mně opravdu nepřijde správné odvádět pozornost od podstaty věci hlubokými úvahami o úrovni vysokého školství v ČR, či návratem k nekonečnému a únavnému sporu "pražská kavárna versus venkov". O to tady přeci vůbec nejde. Podstatou věci je, že president republiky odmítl vykonat svou zákonnou povinnost (a své rozhodnutí mimochodem písemně neoznámil ani nezdůvodnil, a v ústním prohlášení pro média použil nepravdivé argumenty). Proti takovému bezpráví se akademická obec musí bránit, ať se president jmenuje Novák, Zeman nebo Vopršálek.

Upřímně přeju diskutujícím, kteří se tetelí radostí, jak to pan president zase natřel pražské kavárně, aby se podobné bezpráví nestalo zase jim. Aby jim třeba příště nějaký jiný úředník neodmítl vydat cestovní pas, protože se mu tak nějak nelíbí, a on přeci není automat na podpisy.

Ale notak, hrozit něčím takovým. Ten úředník nic takového neudělá, protože on nemá v ústavě dekretováno, že "není z výkonu své funkce odpovědný." Quod licet ... , radši nebudu pokračovat, ještě bych při svých dys.. mohl prohodit to "Bovi" na špatné místo a vypadalo by to, jak výpad na presidenta.

Blaženě Švandové
Mockrát jsem vysvětloval, že pražská kavárna bohužel neexistuje. Tudíž nemohu tvrdit, že ji kdokoli ohrožuje.

až na to, že prezident není obyčejný úředník a Vaše přirovnání s nevydáním pasu kulhá proto, že ti tři už jsou profesoři uznáním akademiků i platově, jen jim bude předán dekret někým jiným než prezidentem jako se to stalo profesoru Martinu Putnovi.

Prezident prostě nemá tu moc, aby nenapravitelně uškodil, může jen upozorňovat, že něco se neděje, jak má. Víc mu u nás vymezené prezidentské pravomoci nedovolují. A myslím, že programově škodit ani není jeho úmyslem. Je to přemýšlivý člověk s mnoha chybami, který zůstal člověkem i jako prezident. Když Putinovi teď v Moskvě řekl: "Sankce, Víte s politikou je to jako s počasím, někdy je pěkně, někdy škaredě".. kamery zachytily pobavený výraz na Putinově tváři.

Ale souhlas s Vámi, už se raději stáhnu; je těžké jít proti proudu mediální masáže a vyvracet iracionalitu protizemanovské mantry. Přiznávám, jsem trochu husitská bojovnice, i když se zpětně vidím s humorem. Kdo jsem já, abych Vám tu kázala? Jako každý mám jenom dílčí pravdu a budoucnost je zahalena tajemstvím.
Dobrou noc a dík Vám všem spoludiskutujícím

1/ Prezident je nejvyšší úředník státu, a jako takový by měl dodržovat zákony ještě úzkostlivěji, než ostatní
2/ "..jen jim bude předán dekret někým jiným než prezidentem jako se to stalo profesoru Martinu Putnovi"
Nikoli, o předání diplomu vůbec nejde (jako o ně nešlo v případě prof. Putny) - president ve skutečnosti předává osobně diplomy jen výjimečně, většinou to nechá na ministra školství. Tady jde o to, že jim president odmítl ty dekrety podepsat, takže není co předat.

Paní Švandová, Vaše poslední vyjádření (19.Května 2015, 19:14:10) mě přimělo k poněkud hlubšímu zamyšlení nad celou věcí, nežli ke kterému jsem - musím sebekriticky přiznat - až doposud sám byl schopen.

Napsal jsem v tomto smyslu odpověď; ale pak jsem získal pocit, že se jedná o záležitost obecnějšího dosahu, a mou odpověď jsem přepracoval v samostatný text, který posílám redakci.

Pokud ho redakce přijme, měl by vyjít pod názvem "Vzpoura bezmocných"; v opačném případě ho v původně zamýšlené podobě jako názor v polemice umístím zde.

.... "nedivme se, že se nám daří hůř a hůř. Ty části světa, které si svobodu podnikání a buržoazní morálku udržely, jsou naší krizí nepostiženy".........?

To je nebývalý úspěch, protože Putin je znám tím, že se nikdy neusmívá. Otázka je, zda to nebylo proto, že ve skutečnosti řekl: někdy přijde ochlazení, někdy topení. Chlubit se svou domněle dobrou znalostí angličtiny i ruštiny bylo slabostí jak Klause, tak Zemana. Skutečný státník by to nedělal, protože by se nepodbízel a chápal, že mluvit s rodilým mluvčím jeho jazykem je hendikep a používat tlumočníka není žádná ostuda. Považuji za dost pravděpodobné, že Putin Zemanem naprosto pohrdá. Proč by ho ovšem Zemana nepodrbal pod krkem, když se k němu lísá a olizuje mu ruku?

je to Vaše interpretace, já Vám ji neberu. Potěšilo mne, že konstatujete, že Zemanovi se skutečně podařilo vykouzlit úsměv na Putinově tváři. Mně ten Putinův úsměv nepřipadal pohrdavý ani výsměšný. Jakoby se na Putinově tváři objevilo překvapení, úleva a pobavení. Prostě čistá člověčina.

Smysl textu nelze luštit bez kontextu.
V rozhovoru, kde Vámi citovaný text zazněl, je položena Petrovi Hamplovi otázka:
"Objevují se také úvahy, z jakého směru by západní civilizace mohla najít inspiraci pro svůj další vývoj?"

A na tuto otázku Petr Hampl odpovídá:
" Všichni to přece víme. Jednoznačně neúspěšnější dobou v lidských dějinách bylo evropské období mezi lety 1800 a 1900. Evropské společnosti do ní vstupovaly jako společnosti s obrovskou dětskou úmrtností, společnosti bez lékařské péče, společnosti, kde 40leté ženě se říkalo stařena, kde 50letý muž byl pokládán za kmeta a kde smrt hladem byla něčím v zásadě běžným. Vyšly z ní jako společnosti schopné zajistit slušnou životní úroveň, bezpečí a základní lékařskou péči i vzdělání každému. Dnes je módní kritizovat, jak těžko se žilo dělníkům třeba v roce 1830. Ale uvědomte si, že i ten těžký život dělníků v roce 1830 byl obrovským zlepšením ve srovnání s podmínkami před průmyslovou revolucí.

Za tím obrovským pokrokem jsou dva faktory – svobodné podnikání a buržoazní morálka založená na hodnotách jako pracovitost, sebekázeň, smysl pro rodinu apod. Obojí bylo těžce poškozeno. Nedivme se, že se nám daří hůř a hůř. Ty části světa, které si svobodu podnikání a buržoazní morálku udržely, jsou naší krizí nepostiženy."
viz http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Pravicovy-sociolog-Hampl-vysvetlil-proc-prazske-elity-nenavidi-Zemana-Poprve-pry-ukazal-lidem-z-fabrik-ze-muzou-ty-vznesene-porazit-363025

Pro pochopení slov Petra Hampla je ale třeba přečíst rozhovor celý. Teprve pak jsem došla k názoru,,že Petr Hampl chce nejspíš naznačit, že ke zvýšení kvality života dochází, když lidé, kteří vytváří hodnoty zvýšení umožňující, jsou adekvátně ceněni a odměňováni. Kdežto když zbytní vrstva těch, kteří ty hodnoty přerozdělují nebo vytváří hodnoty, které fakticky kvalitu života společnosti nezvyšují, pak se nám vede hůř a hůř - tedy globálně, my jsme součástí bohatého severu. U nás se to hůř a hůř projevuje, že rostou rozdíly mezi občany a občanská rovnost se stává iluzí.

Ta myšlenka si zaslouží mnohem větší pozornosti než jsem schopna jí teď věnovat. Je klíčová. Díky, pane Petrásku.

jsem upřímně zvědavá na Váš příspěvek.

omlouvám se a dávám Vám v té věci za pravdu.

Martin Profant v diskusi výše řekl velmi důležitou věc: z titulu profesora na českých VŠ vlastně nic neplyne. Není třeba vůbec spjat s pracovním poměrem na dobu neurčitou. To je klíčová věc na českých VŠ – není ochota dávat akademickým pracovníkům trvalé smlouvy. Nesleduji všechny aktualizace Zákoníku práce, ale pamatuji si, když vyšel paragraf zakazující řetězení smluv na dobu určitou, byly to vysoké školy, které se převelice snažili, aby měli z tohoto zákona výjimku.

V celém západním světě existuje na universitách „tenure“, tedy pracovní poměr na dobu neurčitou. Zpravidla po doktorátu a post-doc pobytu pracovník získá tříletou smlouvu a pokud se osvědčí, tak pak již „tenure“. Přečetl jsem mnoho diskusí vedených mezi příslušníky akademické elity, každý mudruje, jak je to na Západě a jak musíme náš model odvrhnout a zavést anglosaský, ale tenure se každý vyhýbá. To jako by vůbec nikdy neslyšeli, nikldy neviděli. Žvaní o ohrožení akademických svobod, ale právě ta tenure je jednou ze svobod akademických opracovníků. Pokud to mají, pak už na ně nikdo nemůže a jsou nezávislé osobnosti. U nás se ale dávají i opakované jednoleté smlouvy…

České akademiky určitě netrápí, že nějaký papaláš nebyl pozván na žranici na Hradě, či nějaký problematický kandidát na profesora to od presidenta nedostal, když existuje daleko častěji případy, že to nedostane třeba zcela bezdůvodně od všdecké rady.

Proto soudím, že to vykřikování o akademických svobodách je velmi, skutečně převelmi falešné. Svoboda ano, ale jen pro některé….

v obou bodech s Vámi souhlasím.
Jenže
ad 1 nejvyšší znamená také jediný nebo výjimečný. Úřad prezidenta má prostě svá specifika, která jiné úřady nemají a v náhledu na ta specifika se lišíme.
Jenže
ad 2 není vyloučeno a naopak je velmi pravděpodobné, že prezident dekrety nakonec podepíše a předá jim je někdo jiný jako v případě profesora Martina Putny.

Že nakonec podepíše domnívám se proto, že prezident nekritizuje nové tři profesory po odborné stránce, ale po občanské stránce. Má-li mít akademická obec respekt občanů, a k tomuto respektu nabádá i akt jmenování profesorů prezidentem, měli by profesoři dávat dobrý příklad jako občané.
Diskutuje se tedy vlastně také o tom, jaké vlastnosti by měl mít nebo spíše neměl mít dobrý občan.

Ve Velké Británii je to tak, že do některých významných úřadů - například v anglikánské crkvi - formálně jmenuje královna své dobré poddané. Její pravomoci ale fakticky vykonává jejím jménem první ministr a ten se zase v některých věcech neřídí vlastním úsudkem, ale doporučením orgánů považovaných za kompetentní.

Může u nás někdo posuzovat, kdo je dobrý občan? Je to ten, kdo je dobrým poddaným Miloše Zemana? Toho přece všichni občané nepovažují za dobrého občana, dokonce ani ne většina občanů.

Samozřejmě, že existují dosti objekitvní kritéria, všeobecně kulturně akceptovatelná, podle kterých posuzujeme, zda je někdo dobrý občan.
Korupce zajisté neodpovídá správnému občanství. Tedy alespoň neodpovídala do té doby, než se proti ní Zeman postavil. Možná, že teď je to už jinak.
Aktivní spolupráce s STB rovněž patřila mezi chování, jež bylo označováno za nemorální. Tedy alespoň do té doby, než se proti ní Zeman postavil.
"Politructví", zejména pak v nejvyšších funkcích armády, byla činnost, která byla opovrhovaná. Tedy alespoň do té doby, než se proti ní Zeman postavil.

Jak kdosi pravil, pokud Zeman řekne, že exkrementy páchnou, najde se určitě nemálo aktivistů, kteří je začnou chutě pojídat, aby tím dokázali, že Zeman lže.

Vypadá to, že diskuse již vyhasla, což je škoda. Zásluhou paní Švandové odhalila to, co podle mého názoru je jádrem sporu o současného prezidenta, který, celkem pochopitelně, vyplynul ze sporu o "kádrování profesorů". To jádro vidím ve faktickém rozdělení společnosti, které prezident nevytvořil, ale využívá je a tím na ně upozorňuje. Rozdělení na mocné a ty s mocí malou, na bohaté a chudé - jak to výstižně formulovala paní Švandová (Petr Hampl, jehož paní Švandová citovala, sice píše o vyšší a nižší třídě, ale nikoliv v marxistickém smyslu - vztahu k výrobním prostředkům) a pan Poláček (po uvážení) v titulku svého zamýšleného článku. Těším se na něj a doufám, že v něm a případné další diskusi si věc dále vyjasníme. Teď bych pouze upozornil na některé souvislosti.

Ve společnosti je nutně moc a vláda rozdělena, nemohou rozhodovat a řídit všichni všechno. Problém je v tom, aby moc nebyla přísliš centralizována (jak je prosazen princip susidiarity), a zcela základní otázka, v čí prospěch je vládní moc užívána: společnosti jako celku, nebo ve prospěch vládnoucích. Nápis nad vchodem do budovy parlamentu ve Sněmovní ulici připomíná vstupujícím, že "blaho republiky" má být "nejvyšším zákonem".
Moc nám nedává jen politika nebo majetek, ale i třeba vzdělání - vědomosti, rodinná výchova a styky (sociální kapitál), schopnost manipulovat a ovládat lidi.

Neoliberální ideová atmosféry u nás od dob privatizace, ale i v celém Západním světě od 80tých let, vedla lidi spíše ke zneužívání moci ve svůj prospěch: bohatnout nikoliv poctivou a náročnou cestou tvorby bohatství, ale pohodlnější cestou kořistění na úkor veřejných rozpočtů (manipulované veřejné zakázky), nebo podvodu a krádeže (manipulované bankroty, odírání zaměstnanců, vydřidušské exekuce, o různých případech čteme takřka denně). Poctivá tvorba proti kořistění, to je to rozdělení - nikoliv podnikatelé a dělníci proti státním zaměstnancům.

Toto rozdělení je u nás zesíleno tím, co já považuji za stále ještě zakořeněný feudální stereotyp, společnost rozdělenou na "pány" a "venkovský lid". Uvědomme si, že některé feudální instituce (šlechtické tituly) byly formálně zrušeny až po pádu Habsburské monarchie, ale ve společenských stereotypech a zvyklostech stále žijí. Naše honba za tituly má s tím mnoho společného, titul ze mne dělá "pána" a u lékaře mne zdvořile titulují a nejsem "obyčejný pacouš". Ve Švýcarsku, Nizozemí a (paradoxně i) Britanii, v zemích ranné buržoasní revoluce, toto neplatí. V obchodě a restauraci je zdvořilá a efektivní obsluha považována za věc profesionality, obsluhujícím vám svou nerudností nedávají na jevo, že nejsou žádní "slouhové" (není to uvědomělé, spíše věc tradičního zaběhnutého stylu). "Venkovský lid" zpozoroval příležitost a volil Zemana. Dalším faktorem byl nesporně Schwarzenbergův úlet o "válečném zločinci" Benešovi - o tom viz Jan Štern "Prezident tekutého hněvu", 27.1. 2013 .

Ale stále ještě nejsme u nejhlubších kořenů, které souvisí s naší ideovou prázdnotou a s jevy, které zaznamenavá Václav Bělohradsky jako "klerikalizaci společnosti a státu v plném běhu" (Právo Salon 21.5.2013), ale nemyslím, že by jim rozuměl. Domnívám se však, že další diskusi bude lépe nechat na jinou příležitost.

Profesor není šlechtický titul, je to to těžce vypracované osvědčení o schopnosti určovat výzkumnou a pedagogickou práci katedry na vysoké škole. Nemusí to být vždycky člověk milý a charakterní, ale těch, kteří by ten titul neměli podložený tvrdou prací je docela malé procento. Jistě, profesuru má i Václav Klaus, samozřejmě, instituce lidské jsou nedokonalé, a tak je mezi českými profesory řada dalších, kterým to nepřísluší a naopak profesory nejsou mnozí, kterým to přísluší. Jak už to bývá ve všech oblastech společenského života a myslím, že v akademických hodnostech jsou ta pochybení méně častá než jinde.
Pro privilegia či slušné zacházení u lékaře si asi nikdo profesuru nepořizuje. Je účinnější a také mnohem snadnější, pořídit si pozici poslance, senátora či městského radního.

A ovšem, naše společnost je příkře rozdělená na bohaté a chudé, mocné a bezmocné, privilegované a neprivilegované. Jde jen o to, jestli mám tleskat tomu, když někdo obratně využívá bolestné rozhořčení těch ponížených a utlačených, aby si upevnil privilegovanou pozici svoji a svých lidí, dříve Šloufů, dnes Mynářů a podobných milých lidí, kteří jsou počestnost sama a když koupí od obce dům pod cenou, tedy jen omylem.

"Honbou za tituly" jsem myslel jakékoliv tituly, třeba od pochybné soukromé vysoké školy, nebo z Plzeňských práv neblahé paměti. Nezpochybňuji Vaše tvrzení v první větě.

Pane Profante, přečtěte si prosím mé příjmení.

Kupodivu nikoli mé přehlédnutí, ale automatická oprava.

Můj příspěvek neusiluje Vás přesvědčit, abyste prezidentovi tleskal. Snažím se pochopit a vysvětlit politický jev - sine ira et studio. Vášně ponechme za dveřmi.

přijata

....Teprve pak jsem došla k názoru,,že Petr Hampl chce nejspíš naznačit, že ke zvýšení kvality života dochází, když lidé, kteří vytváří hodnoty zvýšení umožňující, jsou adekvátně ceněni a odměňováni......
Tato slova jsou provoláním z kazatelny propagátora a fundamentalisty neoliberální ideologie.
Jedním z ideologických pilířů je mj. téze přívrženců vídeňské školy (von Mies, Hayek....) upírající státu schopnost pozitivních regulativních zásahů do ekonomických procesů.
Uvedené citáty jsou toho dokladem ...nedivme se, že se nám daří hůř a hůř. Ty části světa, které si svobodu podnikání a buržoazní morálku udržely, jsou naší krizí nepostiženy" .
"Pravý" důvod této nesvobody - sociální stát - je skryt mezi řádky.
A tvrzení P. Hampla, že naší krizí zůstávají části světa nedotčené, jsou již jen defektním blábolem a nikoliv fundovanou demagogií .....bych rozlobeně dodal.

Pane Rychetníku, ještě jsem nedostal konečnou odpověď od redakce, bude-li můj text zveřejněn; proto se v tuto chvíli omezím na jediný aspekt.

Monitorujete jakožto negativní jev nárůst tzv. neoliberálních tendencí v poslední vývojové epoše.

Co se samotného charakteru tohoto způsobu myšlení a chování týče, asi s Vámi zde sotva kdo bude zásadně nesouhlasit.

Ovšem, tak nějak na mě Vaše vývody působí takovým dojmem, jako byste vycházel z toho, že neoliberalismus je pouze jenom jakousi deformací, kterou lze v zásadě překonat tím, že se rozpomeneme na ty pravé hodnoty, především na tu jednu základní, totiž že bohatství je možno se (legitimně) dobrat pouze poctivou prací.

Je tomu skutečně tak? Totiž - má otázka směřuje k tomu, jestli tento tzv. "neoliberalismus" je skutečně pouhým excesem, pouhou deformací o sobě zdravého ekonomicko-sociálního pořádku; anebo jestli tomu není naopak, jestli tento neoliberalismus není zákonitým a nevyhnutelným projevem a důsledkem tohoto pořádku.

Připomeňme si: tato diskuse (alespoň tato její část) vychází z konstatování dramatického rozpolcení společnosti na její privilegovanou část, obdařenou bezpochyby schopnostmi, ale především exkluzivními možnostmi nabývat stále většího majetku a stále větší moci - zatímco na opačném konci sociálního spektra se nachází velmi nemalá část populace, která se nachází v pozici trvalé podprivilegovanosti, a to opět jak ekonomicky, tak sociálně, tak i politicky respektive občansky.

Je to ten známý jev, kdy v posledních dekádách se příjmové nůžky mezi tou horní a tou spodní vrstvou rozvírají stále více, bezmála exponenciálním tempem.

A teď, zcela klíčová otázka: je tento strmý nárůst sociálního rozštěpení společnosti opravdu jenom jakousi "psychologickou" záležitostí - anebo je podmíněn a vyvolán objektivně, vyplývá nevyhnutelně ze samotného ekonomického systému?

Novodobý kapitalismus je charakterizován tím, že v něm je skutečně možno "dělat" velké peníze. Jakým způsobem pak můžeme zabránit těm, kteří jsou v centru tohoto ekonomicko-finančního dění, aby nevyužili těch příležitostí, které jim daný systém produkce poskytuje? Oni přece konají (tedy: svůj majetek exponenciálně rozmnožují) jenom a jedině proto, že stávající ekonomický pořádek jim k tomu poskytuje veškeré příležitosti.

Takže, jednou větou: ano, celý tento "neoliberalismus" bezpochyby znamená zásadní odvrat od etické normy, že bohatství by mělo být podloženo poctivou prací. Ovšem, logiku stávajícího ekonomického systému asi sotva zlomíme tím, že proti ní postavíme nějaká ušlechtilá etická hesla. Pro ta bude mít právě tato vrstva lidí vždycky jenom útrpný úšklebek.

Vyjasněme si nejdříve o čem diskutujeme, je neoliberalismus exces nebo deformace?

Politicko-ekonomický režim poválečné západní Evropy můžeme charakterizovat jako demokratický korporativní system (tripartita) a sociální stát. Byl úspěšný. V Britanii se hovoří o "poválečném konsensu - post-war consensus", v Německu vládla shoda ohledně jejich "sociálně tržního hospodářství", Francouzi dobu 1945-75 nazývaji "slavná zlatá třicítka - les trente glorieuses d'or". Tento system přestal fungovat během 70tých let a konsensus se zhroutil. Novou variantu politicko-ekonomického režimu, neoliberalismus, prosadila Margaret Thatcherová v Anglii od 80tých let ve snaze "zkrotit odbory" a "vyvést Britanii z krize". S tímto programem vyhrála volby v roce 1979; voliči byli již znechuceni věčnými stávkami. Ronald Reagan v USA přišel s podobným programem a postupně se mu přizpůsobila většina kapitalistického světa.

Thatcherová i Reagan byli inspirování "zlatou érou" kapitalismu v 19. století, na kterou se odvolává i sociolog Petr Hampl ve svých neoliberálních snech. Tehdy skutečně převládala tvorba bohatství nad kořistěním, monopoly a kartely vznikaly až ve druhé polovině století. Ve Spojených Státech - přes přistěhovaleckou vlnu - dělníků, zvláště kvalifikovaných, byl poměrný nedostatek a mzdy byly slušné. Převážná většina firem byly malé rodinné, mnohé však rychle rostly. Podobně americké banky byly malé a pečlivě zkoumaly komu mohou půjčit a kolik. Vláda nechávala podnikatelům velkou svobodu, ovšem, spolu se soudním systémem, důsledně prosazovala vládu zákona. Thatcherová a Reagan se domnívali, že tyto poměry mohou přenést do dnešní doby. Hospodářské poměry jsou ale jiné, převládají velké firmy a spolu s postupující informační revoluci a globalizací vznikly nadnárodní korporace s větší možností manipulovat vlády. Dominantní ideologie neoliberalismu tomu nahrávala a k velké krizi (2009) došlo již po třiceti letech. Naproti tomu klasický liberalismus vládl více než století až do krize ve třicátých letech.

Liberalismus 19. století a snad i soudobý neoliberalismus můžete považovat za klasické nebo čisté formy kapitalismu, ale to nic neznamená pro možnosti formovat jiné politicko-ekonomické režimy, pokud nastanou vhodné podmínky. Má představa dobrého života a dobré společnosti skutečně zahrnuje poctivou tvorbu, ale nemyslím si, že o ní mohu přesvědčovat bohaté a mocné a tím změnit režim. Mohu ale volit a pracovat pro strany, které dávají naději, že sdílí podobné hodnoty. Ostatně Babišovo hnutí je s podobným programem úspěšné a Lidovci ho mají nenápadně ve svých dokumentech, které se inspirují sociálním učením církve.

Cestu tedy vidím v politice - české a evropské, pomocí pravidel a zákonů, institucemi omezovat kořistění. Evropská snaha omezit daňové ráje je příkladem, jiným je přísnější evropská regulace bank. Doba je tomu příznivá, neoliberalismus ztratil přesvědčivost. Hledá se nová dominantní idea.

Podobně jako v našich předchozích debatách, Vaše argumentace trpí tím, že operujete s "ideálními typy" (Max Weber), s modely, jako "kapitalismus", "neoliberalismus", a nevidíte za nimi dynamickou proměnlivou realitu, kterou je třeba zkoumat empiricky (jeden systémový analytik říkal "model není modla"). Pak nemůžete rozumět společenské změně a vývoji, chybí Vám agent - hybatel.

tak rozpor panuje mezi uživateli modelu Platonského maxima - smýšlet pravdivě, cítit krásu, chtít dobro, neb v tom nachází duch smysl rozumného života.
- tedy přívrženci jednoho z psychologicko společenských modelů konkurujících v otevřené pluralitní společnosti.
Jde o kauzální bohulibý model, který je základem neporozumění ............proč asi?

Pane Rychetníku, vystihl a postihl jste bezpochyby vlastní jádro věci.

Ve zcela bezprostřední rovině bych na Váš názor, že příliš preferuji modelový způsob myšlení, mohl odpovědět protiargumentem, že Vy se až příliš spoléháte na možnosti voluntaristického řešení komplexních společensko-ekonomických mechanismů. Tedy že stále vycházíte z - bezpochyby přirozeného - náhledu, že nakonec všechno ve společnosti tak nějak dělají lidé; a že tito lidé přece mohou jednat i jinak. Že stačí, když se k tomu rozhodnou.

Musím přiznat, že takovýto náhled nesdílím; podle mého vidění skutečně člověk (jakožto jedinec respektive subjekt) skutečně není poslední jsoucí entitou, nýbrž je vždycky vsazen do ontologického rámce větších, obecnějších daností, dynamismů a struktur. Tento člověk se samozřejmě vždycky sám domnívá, že jedná naprosto autonomně, jenom na základě svého vlastního rozhodnutí; ve skutečnosti však jedná jenom v intencích situací, do kterých ho staví objektivní bytí.

Celý tento model je v koncentrované podobě obsažen v onom slavném Hegelově výroku o "lsti rozumu": lidé sledují své vlastní individuální cíle, ale ve skutečnosti je to onen - ovšemže hypotetický - rozum "absolutního Ducha", který za tím vším stojí v pozadí, a v lidských dějinách nechává realizovat své vlastní intence.

Pokud by se však jednalo o to, že mi vytýkáte p ř í l i š n é, tedy jednostranné preferování onoho strukturálního pohledu na úkor onoho autonomního jednání lidského individua, pak před nedávným časem jsme právě na toto téma měli dosti zajímavou a dosti obsáhlou diskusi, trochu nečekaně pod jedním biblickým tématem. Šlo bezprostředně o otázku zmrtvýchvstání Ježíše Krista, od toho se pak diskuse stočila k dialektické (namísto dichotomické) odpovědi na tuto otázku, a nakonec se přešlo právě k Hegelovi a ke vztahu strukturálního a subjektivního.

Vyložil jsem tam, že naprosto nepodceňuji úlohu onoho individuálně-subjektivního faktoru; a i podle mého názoru je celá ta myšlenková linie Hegel-Marx až příliš poplatná onomu ryze strukturálnímu respektive modelovému pohledu.

Jinými slovy: ačkoli se oba zmínění myslitelé hlásili k dialektickému způsobu myšlení, nakonec ani jeden z nich nedokázal dostát tomu nejzákladnějšímu postulátu dialektiky - totiž naprosté vyváženosti protikladných elementů respektive momentů.

Jinak řečeno: opravdu ucelený obraz psychosociální reality (jinými slovy: světa člověka) nám může podat jedině takový model respektive způsob myšlení, který důsledně dokáže nejen vidět, ale především navzájem provázat oba tyto protikladné momenty: jak pohled strukturální, tak pohled autonomně subjektivní. Jenže, právě tohle je ze všeho nejtěžší; a proto ten pohled pozorovatele nakonec pravidelně sklouzává jenom jedním, či opačným směrem. (Ostatně, právě tohoto problému se dotknu i v mé chystané sérii textů pod názvem "Lesk a bída postmarxismu".)

-----------------------------------

Co se pak jmenovitě politických aktérů Reagana a Thatcherové týče: já bych si především dovolil velmi zapochybovat o tom, že skutečnou a prvotní příčinou jejich příklonu k ideologii neoliberalismu bylo to, že by se ohlíželi někam do daleké minulosti. Oba to byli politici, a tak museli především reagovat na bezprostředně danou, aktuální realitu. Tato realita byla: ten krásný poválečný svět korporativního kapitalismu a sociálního smíru se prostě přežil. V prvé řadě se ukázal být nadále neufinancovatelný; a agilní, draví aktéři "svobodné tržní ekonomiky" už dlouho ve startovních blocích čekali už jenom na to, až budou konečně "osvobozeni" od toho, muset se o to bohatství, co si dokáží urvat svou vlastní dravostí, dělit s těmi, které považují za méně schopné, neboť méně dravé.

Položme si tedy znovu se vší vážností otázku: co je vlastně anomálií onoho "svobodného tržního hospodářství"? Je touto anomálií dravý, bezohledný neoliberalismus - anebo byl ve skutečnosti touto anomálií onen poválečný "sociální stát"?

Co vlastně spíše odpovídá nejvlastnější podstatě toho "svobodného tržního hospodářství"? Dělit se nezištně a solidárně s ostatními - anebo ale urvat si pro sebe samotného tolik, kolik je jen možno?

Ostatně, ještě k tomu "dělání model z modelů": bezpochyby, je to vždycky nedobře, když se z nějakého myšlenkového modelu učiní nezpochybnitelný kánon.

Na straně druhé, k a ž d é naše myšlení a poznání má nevyhnutelně charakter určitých modelů. My nemáme možnost absolutní a bezprostřední identity našeho myšlení s realitou; proto si vytváříme myšlenkové modely, abychom postihli ty či ony - profilové - rysy této reality.

Jde o to, do jakých hlubin obecnosti jsou ty naše modely schopny proniknout.

Jakkoli mi Babiš osobně naprosto nepřijde nijak nesympatický, přesto při pohledu na jeho reálnou politiku je sotva možno vyhnout se konstatování, že on v podstatě provádí důsledně pravicovou politiku, jenom bez pravicové rétoriky.

V podstatě jediný rozdíl mezi Babišem a "tvrdými" pravičáky respektive neoliberály je v tom, že Babiš je - na rozdíl od nich - toho názoru, že i soukromník má platit daně.

To je bezpochyby chvályhodný postoj; ale má to být opravdu už dost pro to, abychom Babiše měli pociťovat či glorifikovat jako nějakou baštu proti neoliberalismu?

Vysvětlete prosím v jakém smyslu charakterizujete můj model jako 'kausální'.
Jistě, 'můj model' je pouze jedním z vícero konkurenčních modelů, je však racionálně věrohodně zdůvodnitelný z lidské přirozenosti a to mu dává univerzalitu. Viz níže v rozsáhlejší argumentaci pro pana Poláčka.

proberu Vaše komentáře a námitky postupně.

Ad 'Subjekt a bytí na pozadí problému neoliberalismu'
Toto je velmi závažná námitka a vyžaduje širší osvětlení, jde o pojetí historické dynamiky, o určitou (zjednodušenou) filosofii historie. Chápu ji dialekticky - což, věřím, Vám bude sympatické - jako dynamiku historických a přírodních výzev s nimiž se lidská komunita musí vyrovnávat, a dělá to charakteristiky lidským způsobem - kulturním přizpůsobením, úpravou institucí, pravidel společenského a osobního života, jimiž se řídí.

Trochu jinak řečeno, odehrává se tu dynamika situace a lidské odpovědi - trvale běžící cyklus řešení vzniklého a rozpoznaného problému, a učení se ze zkušeností, získaných při jeho řešení. V rozpoznané problematické situaci se vytvoří teoretický analytický model, který vyústí v návrh řešení. Následuje jeho aplikace - pokus o řešení, které může být (částečně) úspěšné, nebo selže - bylo mylné. Ale jsme již v nové situaci. Následuje nová teorie atd. (Podrobněji jsem o tom psal v revue DISTANCE 3. číslo - 16. ročník 2013 : str. 57-78. Článek již volně přístupny na )

Pokud se týče Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana, souhlasím, že byli politici a "museli především reagovat na bezprostředně danou, aktuální realitu". To je zcela v souladu s právě uvedenou představou historickeho pohybu, ale i s tím, že pro inspiraci se někam obraceli. U Thatcherové to byla její účast na činnosti think-tanku Institute od Economic Affairs v sedmdesátých letech, sympatické přijímání myšlenek F A Hayeka, a emocionálně zlatá éra britského imperia - éra královny Viktorie. V roce 1982 ve televizním interview prohlásila "Victorian values were the values when our country became great" (viktoriánské hodnoty panovaly v době, kdy naše země byla velká). A často je vyjmenovávala: postarat se o sebe, individualismus, tvrdá práce, podnikavost, vytvořit bohatství a pak mohu být 'dobrým Samaritánem'.

Vaše hledání "anomálie svobodného tržního hospodářství" (ve smyslu reálné kapitalistické ekonomiky), nebo jeho "podstaty" považuji za iluzorní. Je to důsledek Vaší 'modly'. Podstatu může mít Vámi vytvořený model - systém, z ní můžete odvodit ideologické téze, ale pro řešení reálné problematiky mají pouze tentýž, to jest ideologický význam - i když ten může být značný, pokud jim uvěří mnoho lidí.

Já interpretuji Vámi uvedený jev "urvat si pro sebe samotného tolik, kolik je jen možno" tak, že se tu uplatňuje přirozená lidská chamtivost, kterou však kontroluje opět přirozená potřeba a nezbytnost člověka žít ve společenství a vytvářet kulturu a civilizaci v historickém evolučním procesu, v soutěži s jinými společenstvími. Ukazuje se, že ta společenství, která pomocí morálky, pravidel, zákonů lépe kontrolují individuální hrabivost (omezují kořistění, usnadňují tvorbu), prospívají lépe. (Viz mnou často uváděná mezinárodní srovnání - třeba v mé knížce.) Stručně řečeno, jde mi o civilizační pokrok.
Tady zároveň odpovídám panu Petraskovi stran 'mého modelu', odvozeného z lidské přirozenosti.
----------
Ad "Modla modelů"
Odpověď je v již nastíněném historické dialektickém procesu 'situace - model - aplikace - situace ...' Pouze bych dodal, že se stále a nezbytně učíme. Pokud se poučíme špatně a naše modely jsou nedostatečné a my v důsledku toho nenajdeme vyhovující odpověď na výzvu historie/okolí, musíme si pokus zopakovat a polepšit se. V krajním případě neúspěchu zahyneme.
----------
Ad "Babiš jako bašta proti neoliberalismu"
Tady útočíte na Vašeho, Vámi vytvořeného hastroše. Podívejte se prosím znovu o co šlo: příklad Babiše a Lidovců jsem uváděl jako protiargument proti Vašemu argumentu o bezzubých 'ušlechtilých etických heslech'. Příklad ukazuje, že jde o účinné argumenty v politickém boji. Další a jiná věc je komu uvěřím, nebo zda třeba sám nezačnu nové hnutí s "ušlechtilými etickými hesly". A nebo zda budu podporovat hnutí Rekonstrukce státu a trvat na plnění ušlechtilých etických závazků politiků.

"model" tzv. humanistického maxima, připisovaný Platonovi, a dotaz kde hledat příčiny rozporu mezi zastánci stejné pozice - pravdivě cítit krásu, chtít dobro, neb v tom nachází duch smysl rozumného života.
Jde o fatalitu dojmu neporozumění, což navozuje dojem lidské neschopnosti zůstat konsekventně věrným poznatku nesdělitelnosti komplexní pravdy.

děkuji.
Nezdá se však, že byste odpověděl na mou otázku, která zněla: jakou KAUZALITU modelu jste měl na mysli?

Pane Rychetníku, obdivuji, jak jste mnohem výstižněji vyjádřil, co jsem měla na mysli.
Poctivá práce namísto kořistění - s tím v zásadě každý normální člověk souhlasí. Jen se nedají v konkrétním případě ty dva způsoby snadno rozlišit!
Abych dala příklad: obtížné je zařadit na kterou z těch dvou stran patří matematik a miliardář Karel Janeček. Jeho práce jako matimatika je poctivá a inovativní, ale struktury, které tím pomáhá budovat patří mezi kořistnické. Nebo si vezměte Andreje Babiše. Zbohatl Andrej Babiš poctivou prací? Do jisté míry ano, jenže využil struktury, ve kterých se pohyboval jeho prominentní otec za minulého režimu. Dnešním pozitivem je, že své bohatství ponechal a rozmnožuje převážně doma, platí tu daně, ale na druhou stranu zase dodává řetězcům nezdravé uzeniny a jeho zaměstnanci pracují často za nepřiměřeně malou mzdu. A pak je tu otazník kolem dotací a to nejen na pěstování řepky. Teprve budoucnost ukáže, která strana u něj převáží.
Chci tím jen říci, že zastávat jasné morální hledisko (ano poctivá práce, ne kořistění) ještě neznamená umět je uplatňovat v konkrétních případech v praxi a dokonce ani ne ve své životě.
Vzdělaní lidé umí rozlišovat lépe než nevdělaní. I proto je třeba klást důraz na vzdělání, kterým se rozumí víc než profesní příprava.

Který z těch způsobů politicko-ekonomické změny je před námi?

Rozhodně nepřipusťme válku! Válka vede k destrukci a civilizačnímu poklesu, normální život je možný jen v podmínkách míru.
Vlastně jsem tu před lety začala na DR diskutovat z obav před další světovou válkou.

Revoluce? - Příliž rychlá změna, něco jako krátce trvající válečné poměry. Zvrat, matematicky singulární bod - nikdo předem neví, kterým směrem se situace zvrtne, kdo převezme moc. Není to rozumná možnost, na Ukrajině byla nedemokratickým zvratem nastartovaná občanská válka.

Pro život obyčejných lidí je jedinou možnou volbou postupná změna skrze pokojnou transformaci poměrů. Může mít nesčíslně podob a záleží na mnoha faktorech a okolnostech, na poučenosti a vzdělanosti jednotlivých občanů.

Pan Poláček se táže, zda neoliberalizmus skončí zvratem anebo je možné jej změnit pokojnou cestou. Objektivně vzato je to nerozhodnutelný problém. Na jedné straně vidíme, jak se kumuluje bohatství a moc, na druhé straně chudí upadají do čím dál větší bídy. Lze tento proces zastavit nebo dokonce obrátit pokojnou cestou?
To dnes nikdo neví. Už jednou to skončilo světovou válkou. Na druhé straně víme, kde to skončilo a proto bychom mohli najít strategii, jak se tomu konci vyhnout.
Války a revoluce představují pro většinu lidí katastrofu. Proto se třeba trvat na postupných změnách a aktivně se jich účastnit. Občanská společnost, přiměřená demokracie s institucí referend nejen volebních, transparentní vládnutí, co nejlepší informovanost, vzdělání pro všechny atd.
To je pro mne jediná přijatelná cesta.

Ano, pane Petrasku, máte dozajista pravdu, že realita našeho světa a našeho žití je natolik komplexní, že je prakticky nemožné ji uchopit bezezbytku v její úplnosti - což pak zákonitě vede k tomu, že i zastánci víceméně podobných hodnot se pak přesto ocitají ve vzájemném sporu, neboť konkrétní modely jejich obrazu světa se ukazují být navzájem nekompatibilními.

Já jsem o tomto fenoménu rozdílných perspektiv psal už v souvislosti s oním Leibnizovým modelem "monád", z nichž každá sice odráží svět celý, ale každá jenom z jednoho určitého úhlu pohledu. Takže v konečném efektu každá z těchto "monád" (jinak řečeno, každý pozorovatel) tento svět nakonec vidí jinak.

Shodou okolností, touto nemožností (či přinejmenším: krajní obtížností) toho, pochopit model či výklad světa, který je založen na zcela jiné perspektivě, jsem se v minulých dnech rozepsal v diskusi pod textem "Dukova lůza", kde se - ač sám ateistou - snažím jednomu účastníkovi vysvětlit, že i spirituální pohled na svět může mít nejen svou legitimitu, nýbrž že se v něm skrývá něco velmi podstatného i pro zaryté ateisty.

Přičemž ovšem, tento moment nesdělitelnosti má sám ještě dvě různé roviny. Bylo by zde možno hovořit o rovině horizontální, a o rovině vertikální.

Ta horizontální rovina - to je prostě různost pohledů a perspektiv, přesně podle toho Leibnizova modelu. Každý vidí svět nutně pod poněkud jiným zorným úhlem.

Ale ta druhá dimenze, ta vertikální, ta má ještě daleko hlubší význam. V té první rovině jde o to, neomezit se jenom na tu svou vlastní perspektivu, nýbrž získat pochopení i pro ty perspektivy, úhly pohledu, výklady a modely jiné. A obohatit svůj vlastní pohled o ty druhé. Už to je těžké dost; natolik těžké, že jen málokdo se vůbec dokáže osvobodit z té své vlastní omezené perspektivy.

Ale, tady se stále ještě setrvává v rovině b e z p r o s t ř e d n í h o náhledu, bezprostřední reflexe světa. Krátce řečeno: jeden prostě vidí svět takto, ten druhý zase jinak. Ale to ještě zdaleka neznamená, že ten jeden by ho viděl nějak zásadně lépe, hlouběji než ten druhý. Jenom prostě vidí jeho různé části. Ale jde o to (v této druhé rovině), dokázat se osvobodit od tohoto bezprostředního vnímání skutečnosti, a začít vnímat svět v jeho hlubších, skrytých dimenzích a vztažnostech.

Dá se říci: v té horizontální rovině různé subjekty vnímají jenom každý jiné části tohoto světa; ale v té vertikální rovině jde o to, začít svět vnímat principiálně zcela jiným způsobem. Jestliže v té první rovině se subjekt musí osvobodit od přirozené omezenosti svého individuálního pohledu, pak v té druhé se musí osvobodit od omezení a pout svého "přirozeného" vnímání světa vůbec. Musí tedy nejen začít spatřovat něco jiného - ale musí se naučit myslet zcela novým způsobem. A právě to je na tom tak velice těžké; a proto je natolik obtížné či téměř nemožné, aby si navzájem porozuměli ti, kteří se pohybují v různých sférách v té vertikální dimenzi.

Ten můj avizovaný text "Vzpoura bezmocných" byl redakcí DR přece jenom přijat, a právě dnes byl zveřejněn.

Zčásti za mě mezitím odpověděla už paní Švandová. Jistě, někdo takový jako Babiš tady stojí za "tvrdou, poctivou práci" - čili za hodnoty, které lze jen stěží zpochybňovat.

Ale, pokud uvažujeme o reálném působení tohoto politika ve stávajícím ekonomicko-politickém pořádku, musíme položit několik zásadních otázek.

Ta "tvrdá práce" - je tím míněna opravdu tvrdá, namáhavá dřině těch "lidí dole", kteří mají třeba dvě i tři zaměstnání, fyzicky namáhavá až přímo zničující, a přesto sotva mohou uživit sebe a svou rodinu? Anebo je touto "tvrdou prací" míněna také vrstva těch, jejichž jediná "námaha" spočívá třeba ve vlastnictví akcií, jejichž prostřednictvím si pohodlně žijí z výsledků dřiny právě těch "dole"?

A co sám Babiš? Copak on podniká pro to, aby se stávající ekonomicko-sociální pořádek změnil tak, aby tato křiklavá nespravedlnost byla odstraněna?

Anebo otázka národního bohatství: ta "tvrdá, poctivá práce" má přece vést k růstu národního bohatství, tedy blahobytu všech. Jenže, jaký smysl má tento přebujelý konzumismus, kdy se se řetězu utrženou, podbízivou a stupidní reklamou neustále masírují mysli lidí, aby jediný smysl své existence spatřovali v neustálé honbě za věcmi, které ve skutečnosti vůbec nepotřebují? Co má tento přebujelý, hypertrofovaný konzum společného se skutečným životním bohatstvím lidu?

A opět: co dělá třeba takový Babiš proti tomu, aby byl konečně odstraněn, na smetiště dějin odhozen tento zběsilý systém kapitalismu, který je založen právě a jenom na této nekonečné honbě za konzumem a za ziskem?

Neoliberalismus, to není nic jiného nežli právě tento kapitalismus, který konečně odhodil veškeré své sociální a humanistické masky, a konečně se s otevřeným hledím doznal sám k sobě, ke svým pravým hodnotám: zisk, zisk a zase jenom zisk!

Není opravdu známo nic o tom, že Andrej Babiš by tuto logiku kapitalismu vzal nějakým zásadním způsobem v potaz.

Pane Rychetníku, jakákoli legitimní aplikace dialektické metody myšlení a výkladu světa má skutečně veliké šance, získat mé uznání.

Ovšem, ten Vámi předestřený dialektický model vzájemného vztahu "historických a přírodních výzev" a "kulturního přizpůsobení" lidstva je natolik obecný, že je možno pod ním rozumět v podstatě všechno.

Konkrétně: asi Vám opravdu nebylo zřejmým, že podle té Vaší klíčové výpovědi " V rozpoznané problematické situaci se vytvoří teoretický analytický model, který vyústí v návrh řešení. Následuje jeho aplikace - pokus o řešení" je možno bez dalšího odůvodnit třeba i komunistickou revoluci! Neboť co ona byla jiného, nežli že za "rozpoznané problematické situace", totiž principiální krizovosti a sociálního antagonismu kapitalistické společnosti se "vytvořil teoretický analytický model" (model komunistické společnosti), který následně vyústil ve svou aplikaci.

Takže, s takto obecným pojetím dialektiky se asi moc daleko nedostaneme. Tím spíše, že zde - a to opět z Vaší vlastní formulace - vyplývá jeden velice dvojznačný aspekt.

Vy se evidentně snažíte dospět k takovému náhledu, že lidstvo je sice stavěno do určitých problematických situací, ale že - díky své autonomní kreativitě - má tu schopnost se z těchto problematických situací vždycky nějakým způsobem dostat. Jenže, ta Vámi použitá formulace "historických a přírodních výzev s nimiž se lidská komunita musí vyrovnávat, a dělá to charakteristiky lidským způsobem - kulturním přizpůsobením" - tak ta může mít velice snadno také ten výklad, že lidstvo má neustále tendenci k pouhým pseudořešením; totiž k tomu, že své zdánlivě autonomní kulturní, sociální a politické instituce ve skutečnosti pouze p a s i v n ě p ř i z p ů s o b í právě daným objektivním rámcovým podmínkám.

Což je právě přesně ten základní bod sporu mezi námi - Vy stále vycházíte ze subjektivní autonomie lidstva, zatímco já vidím (v tomto případě společně s Marxem, do jisté míry i s Hegelem) toto lidstvo principiálně a nevyhnutelně zasazené právě do těchto objektivních rámcových podmínek jeho bytí.

Jinak řečeno (a to je právě ten rozhodující moment): prvotní a rozhodující je bytí, nikoli vědomí. Rozhodující je objektivní realita, ve které lidstvo žije a existuje; to co si lidé o této realitě sami myslí, je jenom sekundární. Lidé se přizpůsobují této realitě; a fakticky ani nemohou jinak.

Pokud má sama tato objektivní realita pozitivní, humánní charakter - pak je dobře, lidstvo se přizpůsobí těmto pozitivním rámcovým podmínkám. Ale jestliže je sama tato objektivní realita nehumánní, či jinak kulturně či sociálně deformovaná - lidstvo se přizpůsobí i takto deficitní realitě.

Lidstvo má v tomto ohledu jenom velice úzkou škálu svých možností. A pravá svoboda lidské komunity spočívá nakonec právě jenom v tom, právě ty r á m c o v é p o d m í n k y své existence změnit, přetvořit tak, aby měly onen zmíněný pozitivní, humánní charakter.

Ale takováto naprosto zásadní změna životních podmínek není možná bez toho, čemu se obecně říká "revoluce"; jenom nějakou úpravou institucí takovéto změny dosáhnout možné není. Instituce nakonec vždycky jenom kopírují realitu; nikoli naopak.

"Vzdělaní lidé umí rozlišovat lépe než nevdělaní. I proto je třeba klást důraz na vzdělání, kterým se rozumí víc než profesní příprava. "

Jak si p. Svandova vysvetlujete, ze ti vzdelani prevazne volili Schwanzerberka ? Jak mne presvedcuji media. Schwanzerberka, ktery ke svemu miliardovemu majetku v Cechistanu prisel korupci, cimz se sam chlubi. Jak prijmout fakt, ze vzdelani lide s patnacti tisici mesicne voli miliardare, coz je postava z jineho sveta. Jak to. ze nehledaji "sveho cloveka" ? Zda se, ze ani to vzdelani neni vsechno.

měla na mysli vzdělání mimo profesní přípravu.
A to je - i u vzdělanecké elity, která ovlivňuje etické a estetické postoje svých kolegů - tak trochu zanedbané.
Elity, které rozpoznávají nebezpečenství zániku liberální demokracie je poskrovnu......... bych se rád mýlil.

souhlasím, že rozlišování 'tvůrčí práce - kořistění' pro konkrétní jednotlivce nemusí být snadné. Mohou se zabývat obojím, tvorbou statků i kořistěním. Historický proces vytváření civilizace vidím však v tom, že si společnost vytváří soustavu norem, morálních, zákonných, administrativních, jimiž se snaží jasné kořistění (loupež, krádež, podvod) omezit. Tvorba této soustavy norem je součástí dynamiky výzev a odpovědí, o které jsem psal a jde skutečně o dlouhý historický proces. To se týká tvorby morálních pravidel obecně.

Podle biblistů a archeologů Mojžíš dal Židům desatero někdy kolem pátého až sedmého století před Kristem a inspirace jsou patrně o několik století starší. V antropologickém smyslu 'kultura' znamená soustavu pravidel, nejdříve zvykových. Kulturní pokrok probíhal v procesu evolučního výběru - tlupy s lepšími pravidly života, takovými, které lépe vyhovovaly lidské přirozenosti, byly úspěšnější. A lidé se učili a napodobovali společenská pravidla úspěšných sousedů. Nebo je sousedé podmanili a svá pravidla vnutili. To se již týká zákonů: norem, které vyhlásí a vynucuje panovník a státní moc.
Naše Západní křesťanská civilizace chápala desatero jako soustavu morálních norem a (až na ojedinělé neúspěšné pokusy) se nesnažila všechny příkazy vtělit do zákonů, které by pak vynucoval stát. Dokud se společnost převážně hlásila křesťanství, bylo celkem jasno o hodnotách, o dobru a zlu, i když ne každý se podřizoval. Naše doba je ale krizová také v tom smyslu, že morální normy se přestávají uznávat: "co není (zákonem) zakázáno, je dovoleno". Ale určité etické minimum u nás stále platí. Etický konflikt ohledně hodnot a hodnocení veřejných osob vidím v pozadí našich současných politických střetů. (Poněkud jiný konflikt je o tom, zda zákony mají mít svůj základ v morálce - v přirozeném právu, nebo zda si zákonodárci mohou odhlasovat, co se zrovna politicky hodí.)

Konkrétně Janeček a Babiš: morální posuzování je důležité, ale jak píšete, není zatím jednoznačné. Debata probíhá v hospodě i v mediích, vytváří se veřejné mínění, na jehož pohyb reagují politici, a nakonec se projeví ve volbách. Případ ODS ukazuje, že časový rozměr je "více let" (svého druhu "boží mlýny"). Zároveň probíhá společenské učení se (zahrnuje ostrý politický střet) o vhodné soustavě zákonů. U nás by pro začátek stačilo zbránit krádežím, omezit korupci a vyvést na světlo veřejné zakázky, proto podporuji 'Rekonstrukci státu'.

V USA a Britanii se na základě poučení z krize již změnily zákony regulující finanční trh, stále však probíhá obstrukční boj bank ohledně jejich prosazení. Někteří kompetentní analytici se ale domnívají, že nově uzákoněná regulace je stále nedostatečná a že stále hrozí nová krize (např. články předního komentátora Financial Times, Martina Wolfa a jeho kniha z roku 2014 'The Shifts and the Shocks: What We’ve Learned—And Have Still to Learn —From the Financial Crisis'). Finanční trh, ani Janečkův kybernetický burzovní hráč (dosud, zatím?) zakázány nebyly. Do ideového střetu o další osud naší civilizace vstupuje i papež František, když při různých příležitostech zdůrazňuje základní princip sociálního učení církve, že 'ekonomika je pro člověka, nikoliv člověk pro ekonomiku'- což je pravý opak neoliberálního principu priority trhu.

Ovšem trvalý potenciální konflikt mezi obecně lidskou či křesťanskou altruistickou morálkou a soustavou zákonů je nevyhnutelný a společnost jej řeší podle toho, jak ve své době chápe svobodu a lidská práva, které obojí jsou také součástí našeho civilizačního dědictví. Svoboda vynalézat, jak technické, tak i ekonomické, obchodní a finanční novinky, svoboda podnikat jsou předpoklady naší společenské dynamiky. Důsledky řešení nese nejen naše společnost uvnitř, ale dopadají i na postavení našeho civilizačního celku ve světě v soutěži s ostatními globálními hráči. Nalézt rovnováhu mezi svobodou a řádem, to je cesta k dobré, úspěšné společnosti. Ale to jsme opět u starého tématu.

Byla by svoboda podnikat (kterou jinak zcela uznávám) omezená, kdyby se omezila možnost najímat a zase propouštět námezdní pracovní sílu? Myslím kdyby si podnikatelé podle zákona nemohli v případě potřeby přibírat zaměstnance, ale pouze spolupracovníky?
Já vím, vy mi řeknete, že většina zaměstnanců firem není na takové úrovni (zodpovědnost a j.), aby mohla být spoluvlastníky firmy, což je jistě pravda. Ale v případě kdyby dejme tomu taková byla, bylo by takové opatření omezením podnikání?
Mimochodem – myslím si, že zaměstnanec bez trvalé pracovní pozice nemá na prosperitě firmy zájem, i kdyby byl na ní zainteresován finančně. Zaměstnání (čili závislý poměr) nikdy nemůže vést k jeho ekonomické emancipaci.

odpovím nejdřive Vám.
Zaměstnanec je spolupracovník, v malé firmě je to zřejmé a větší firmy se to snaží udržet alespoň ve firemním etosu - přestože ředitel je o pár stupňů firemní hierarchie výše.

Možná, že jste měla na mysli, že by se nastupující zaměstnanec stával spolumajitelem. Stav by to byl pro mnohé ideální a uskutečňuje se v družstvech. Věc je složitější jak pro nastupující zaměstnance, tak pro nově přistupujícího člena družstva. Především jde o neporušitelnost vlastnických práv - bez jejich jistoty hospodářství dobře nefunguje, jak ostatně víme z naší historické zkušenosti. Proč by majitel firmy, kterou si sám vybudoval, musel dát část svého májetku nastupujícímu zaměstnanci? Taková povinnost by patrně překážela rozšiřování firem. Ani z hlediska zaměstnance získávajícího podíl mi to nedává smysl. 'Snadno nabyl, snadno pozbyl' - skutečně nelze očekávat, že by měl stejně odpovědný vztah k firmě jako vlastník-zakladatel. Ovšem jiná záležitost jsou rodinné firmy.

Pokud je možné spoluvlastnictví získat v souladu s ochranou vlastnických práv, všechno je v pořádku a osvědčuje se. Ve větších firmách zaměstancům nabízí ke koupi akcie za výhodných podmínek, nebo je zaměstnanci (obvykle manažeři) dostávají jako součást odměny za dobrý výkon. Tak tomu bylo v období dlouhé konjunktury poválečných let a pak opět v třech desetiletích do krize 2008. V
Ale v krizi, když podnik krachuje a propouští, žádné spoluvlastnictví nepomůže. Akcie mohou ztratit hodnotu. Vzpomínám si pouze, že jsem četl o družstvech a rodinných firmách, že v krizi lépe obstály, než běžné zaměstnanecké firmy. To nasvědčuje tomu, že spoluvlastnictví a dobré osobní vztahy ve firmě dávají i čistě ekonomický smysl.

Jiná, ale příbuzná problematika je spoluúčast zaměstnanců na řízení -'zaměstnanecká participace'. Ta je v (Západním) Německu pro velké firmy uzákoněna již od poválečných dob, a nesporně - spolu s konsensuálním přístupem v zaměstnaneckých vztazích - přispěla k poválečnému hospodářskému zázraku a úspěšnému zdolání poslední krize. Dokonce dlouholetý odborářský předák, představitel odborů a zástupce předsedy ve správní radě Volkswagenu, Berthold Huber, se stal (prozatímním) předsedou při nedávných změnách se vedení společnosti.

díky za komentář, Vaše poznámky jsou podnětné, vyzývají k prohloubení argumentace. Projdu je postupně.
----------
Ad 'model je obecný':
--
Skutečně, do obecného modelu, (Vámi) zjednodušeného na jednu fázi 'výzva - odpověď ', se vejde i komunistická revoluce. Ale to ještě není dialektický model. Dialektika ('dialektos' znamená rozhovor) spočívá v tom, že pokračujeme v dynamice, sledujete dopady - nově vytvořenou situaci a nezbytnost ji hodnotit a hledat novou odpověď - atd. Chce-li dotyčný 'analytik' být důsledný, vymodeluje si další fáze: důsledky rozhodnutí v první fázi a pojme je do svých úvah. Asi víte o technice 'tvorby scénářů', která se používá v prognostikování. A nebo se analytik neobtěžuje a počká, jak to v reálu dopadne. Třeba až pro jeho potomky.

Ve Vinohradském divadle dávají výbornou hru Slawomira Mrożka "Láska na Krymu". Je to groteskní tragikomedie ve třech dějstvích, která se postupně odehrávají v letech 1900, 1928 a 1990. Pochopil jsem ji jako pláč nad tragedií ruské kultury. Postavy tam stále čekají na něco, nebo někoho, co-kdo příjde a spasí Rusko. Když se jednou odhodlají ke společnému činu, je to revoluce (ve hře se objeví i fantom Lenina) a ta má své dalekosáhlé důsledky. (Z nichž alespoň jeden bych považoval za pozitivní, revoluce rozrušila tuhou hierarchickou strukturu carské společnosti a dala příležitost ke vzdělání milionům z nejnižších vrstev.) Nemyslím si však, že nynější Rusko je na tom (relativně vůči okolnímu světu) lépe než před revolucí.
----------

Ad 'Vy se evidentně snažíte dospět k takovému náhledu, že ... lidstvo ... má schopnost se z problematických situací .. dostat ... ... pseudořešení ...:
--
Nikoliv, nesnažím. Pozor opět na evoluční dialektiku: nikoliv "lidstvo", ale daná konkrétní komunita či společnost buď najde vyhovující řešení a z problematické situace se dostane, nebo nenajde a zanikne, nebo je vytlačena, poražena a pohlcena úspěšnější společností.
Má formulace snad může mít výklad s "pseudořešeními", ale v reálu opět rozhoduje objektivní soud historie, soud evolučního procesu. Skutečně záleží na schopnosti komunity, jak dobře rozpozná situaci, porozumí souvislostem, jak dobrou odpověď - rozhodnutí zvolí, jak dobře je provede, jak silní, dobří jsou soupeři. A jaké má šťestí (! -říká se, že přeje připraveným a smělým).
----------

Ad 'základní bod sporu mezi námi ... prvotní a rozhodující je bytí, nikoli vědomí. Rozhodující je objektivní realita, ve které lidstvo žije a existuje; to co si lidé o této realitě sami myslí, je jenom sekundární. Lidé se přizpůsobují této realitě; a fakticky ani nemohou jinak':
--
Ano, já skutečně "stále" vycházím ze subjektivní autonomie ČLOVĚKA a SPOLEČNOSTI (LIDSTVO jako celek zatím organizovaně jedná jen vyjímečně) v daných objektivních (přírodních a společenských) podmínkách. Vidím dialektický vztah mezi svobodným tvořivým člověkem na straně jedné a objektivními podmínkami (které společnost cílevědomě i nevědomě přetváří) na straně druhé. Nikoliv prioritu jedné strany. Mimochodem, Váš termín "bytí" je příliš široký (zahrnul bych do něj obě strany mého dialektického vztahu) nebo neurčitý. Jakmile ale řeknete, že "rozhodující je objektivní realita", že životní podmínky určují jednání člověka (je toto skutečně Váš názor?), odmítáte lidskou svobodu. Svoboda je v tom, že můžeme objektivní podmínky zkoumat a hodnotit, myslet o alternativách, rozhodnout se a konat. Tím objektivní podmínky přetváříme. Není v tom Vaše 'pravá svoboda'? Je mezi našemi pozicemi skutečný rozdíl?

Já jako danou vidím lidskou přirozenost - a do ní zahrnuji i schopnost transcendence a poznávání Boha (- to nám umožňuje vznést se nad současné poměry), a situovanost člověka v přírodě (a jednotlivce ve společnosti). S tím souvisí také to, že, jako lidé naší civilizace, máme v sobě zakotvenu určitou přirozenou humanistickou morální soustavu. Víra v Boha mně umožňuje vidět a hodnotit objektivní podmínky a případné politické odpovědi 'z hlediska věčnosti'. V tom se zakládal Masarykův přístupk k politice 'sub specie aeternitatis'. Přirozenou morální soustavu vyjadřuje třeba desatero. Vy také podobnou morální soustavu předpokládáte, když píšete o 'pozitivním, humánním charakteru' podmínek.
Vy píšete o 'lidstvu' a o 'pravé svobodě' ve smyslu měnit "rámcové podmínky". Nemyslím, že bychom se příliš lišili v celkovém pohledu na tuto věc. Pouze Vy pojem 'instituce' chápete příliš úzce. Ve společenských vědách, v ekonomii a sociologii, znamenají jakoukoliv ustálenou soustavu pravidel života společnosti, která je ideově zakotvena (hodnotami, morálními pravidly atd). Kapitalismus je charakteristický svými institucemi soukromého vlastnictví kapitálu a námezdním vztahem právně svobodných dělníků (na rozdíl od feudálních nevolníků). Pokud chceme nahradit kapitalismus něčím novým, musíme nahradit kapitalistické instituce jinými. K tomu je třeba vědět jakými a musíme si být jist, že fungují. Podívejte se prosím na otázku paní Hájkové a mou odpověď (výše): týkají se možného nahrazení kapitalistické instituce námezdní práce něčím méně odcizujícím. Jakub Patočka ve svém sloupku ('Komunisté se už možná zrušili, jen nám to zapomněli říct', 27.5. - také k němu diskutujete) navrhuje několik opatření, která směřují k lepším, lidštějšim poměrům, a již jen politický střet o ně by patrně závažně ovlivnil náš veřejný život.

V mé představě tedy skutečně jsme autonomní subjekt, který není zásadně omezen kapitalistickými podmínkami. Může hledat v souladu s humanistickou představou dobrého řádu. Je však omezen nutností respektovat intelektuální, ekonomickou a politickou realitu daného okamžiku. Za významné považuji nejrůznější iniciativy, které se snaží tuto realitu otevírat. Příští týden, 3. června se zúčastním konference "Důstojná práce vytváří lepší svět". Pořádá ji Ekumenická akademie spolu s fairtradeovým družstvem. Je to příklad takových iniciativ.

Lituji, ale Vaše pozice mi připomíná postavy v Mrożkově hře: revoluce se pro Vás zdá být jakousi transcendentní událostí, která lidi spasí - až sestoupí, kdoví kdy, záhadně, bez souvislosti s politickými střety doby.

Pane Rychetníku, předem všeho bych si dovolil poukázat na to (a snad to odstraní alespoň jednu část nedorozumění - či spíše neporozumění) mezi námi, že jsem to právě já, který v diskusích na stránkách DR soustavně (a to proti nemalému odporu radikální frakce) znovu a znovu prosazuje ten postulát, že v současnosti nelze (tj. nemá smysl) pokoušet se o jakoukoli zásadní systémovou změnu (tedy: "revoluci) bez toho, aniž bychom měli dostatečně fundovaný projekt společnosti příští.

Tím spíše, že podle mého přesvědčení tato revoluce se musí nevyhnutelně lišit od všech revolucí dosavadních. Ty měly všechny jenom parciální charakter, byly zaměřeny jenom na ten či onen dílčí (sociální, politický) aspekt; ale jejich potenciál se vyčerpal dosažením právě tohoto jediného aspektu. Příští proměna společnosti (má-li mít opravdu nějaký vyšší smysl) musí být na rozdíl ode všech dosavadních skutečně komplexní. A nesmí být pouze sociálně-politická, nýbrž musí být zároveň humánní (respektive humánně-transcendentní).

Vaší terminologií, stávající instituce (či spíše: instituty) jak kapitalismu, tak občansko-liberální společnosti a politické demokracie opravdu nemá smysl odbourávat dříve, nežli budeme mít k dispozici (alespoň jakožto věrohodný model či projekt) instituce nové, nosnější, pokrokovější.

------------------------------------------------

Bytí a vědomí: ano, toto je skutečně ten naprosto centrální problém, a zároveň je to určující dialektický vztah.

Ten vztah mezi těmito oběma principy, jak známo, profiluje veškeré evropské filozofické myšlení už dva a půl tisíce let. A od samého počátku tyto dva principy spolu navzájem soupeří o prioritu. Dalo by se říci, o "právo prvorozenectví".

To, co celou tuto záležitost činí natolik zajímavou, je to, že obě strany mohou uvést naprosto přesvědčivé argumenty pro svou pozici - a to natolik přesvědčivé, že se do každého z nich (pokud se necháme unést jejich logikou) se vejde c e l ý jsoucí svět. Síla materialismu spočívá v tom, že si "nic nevymýšlí", respektive nepřimýšlí ke zcela nezpochybnitelné, vědecky-fyzikálně doložitelné a smyslově vnímatelné realitě.

Síla idealismu spočívá oproti tomu v tom, že překračuje právě onen omezený horizont bezprostředně daného, a postihuje souvislosti a danosti, které jsou jakýmkoli "objektivním" způsobem nezjistitelné a nedokazatelné, o nichž lze ale z dobrých důvodů tvrdit, že právě ty jsou daleko hlubší, podstatnější, a že celý ten materiální svět je nakonec jenom jejich vnějškovým projevem.

Jak klíčový a zásadní je tento spor mezi materialismem a "idealismem", lze rozpoznat už z toho, že dodnes nebyl pozitivně vyřešen. Jedinou perspektivní cestou k tomuto řešení je skutečně jeví být dialektika - v jejíž samotné podstatě je zakotveno sjednocování, syntéza (zdánlivě) nespojitelných protikladů.
Nicméně, ani samotná dialektika se doposud s tímto problémem nedokázala finálním způsobem vypořádat. Nedokázat to ani natolik velkolepý dialektik jako Hegel; a nedokázal to ani Marx.
A přesto se zdá, že právě tato dvě jména reprezentují aktuální stav onoho věčného sporu mezi materialismem a idealismem: jak Hegel, tak i Marx mají svou část pravdy; a zdá se, že úplné, komplexní řešení je možno nalézt jenom syntézou obou těchto myslitelů.

------------------------------------------------

Objektivní podmíněnost a otázka svobody: pane Rychetníku, čím více mi plynou léta (a čím snad více poznávám věci tohoto světa), tím opatrnější jsem ohledně jakýchkoli apodiktických výroků ohledně lidské svobody. Někdy se opravdu zdá, že nelze vyslovit ani jednu jedinou větu ohledně lidské svobody, která by mohla být pravdivá.

Nechci tu toto ryze filozofické téma rozvíjet příliš doširoka, takže jenom jeden malý poukaz: nemalá část současných výzkumníků lidského mozku na základě svých výzkumů dospěla k závěru, že něco takového jako "svoboda člověka" objektivně vůbec neexistuje. Že je to sice nutná iluze, kterou si o sobě musíme udělat, nicméně - pouhá iluze.

Zkrátka: ať se nám to líbí či nikoli, my prostě jsme - a to nejen okamžikem svého zrození, ale už dávno předtím - uchopeni a polapeni v celé síti nejrůznějších determinant. To je prostě naprosto objektivní fakt. A jestliže my přece jenom chceme nějakým způsobem "zachránit" naši svobodu, pak to opravdu nebude možné tak, že budeme před těmito determinovanostmi našeho bytí zavírat oči. Musíme najít jiný způsob, jak odůvodnit, na jaký fundament postavit naši svobodu.

Ostatně, je zapotřebí striktně odlišovat dvě zcela různé věci: svobodu člověka jako kulturně-duchovní bytosti, a pouhou a u t o n o m i i individua na straně druhé.

Jednou větou: já mohu být osobně autonomní, ale to ještě zdaleka nemusí znamenat, že jsem skutečně v plném smyslu a významu toho slova svobodný.

------------------------------------------------

Zcela obecně, pane Rychetníku, ten zásadní rozdíl v našich názorech je v tom, že Vy jste zaměřený na otázky a problémy společnosti "tady a teď". To je v podstatě zcela legitimní, přirozený způsob. Člověk se vždycky musí v prvé řadě postavit zcela praktickým problémům, které před ním zrovna v tuhle chvíli stojí, a musí se pokoušet udělat z dané situace to pokud možno nejlepší.

Jak už jste sám konstatoval, můj pohled je podstatně jiný. Snad by se dalo říci, že tento pohled je zakotvený někde uprostřed mezi tím "tady a teď", a mezi oním "sub specie aeternitatis".
Tento pohled překračuje omezený horizont toho bezprostředního "tady a teď" - ale zároveň se neztrácí v abstraktním, nad- a bezčasovém nekonečnu. Tento pohled vnímá dějiny a evoluci lidstva jako řetězec po sobě následujících, na sebe navazujících a zároveň diskrétních epoch, z nichž každá je profilována zcela specifickým způsobem existence.

Takovým způsobem (respektive modelem, systémem a podobně), který je specifickou odpovědí lidstva na objektivní (materiální) podmínky jeho existence, jakož i na rostoucí schopnosti lidstva tyto materiální podmínky zvládat, zpracovávat.

Jedná se tedy o určitý komplex determinant (ve smyslu v jakém o nich byla řeč výše), do kterých se jednotlivý člověk rodí, a s kterými nemůže (jako jednotlivec) nic zásadního pořídit. Musí se jim přizpůsobit, nechce-li zahynout, či jinak se ocitnout na periférii existence společnosti.

Jsou ale určité zlomové situace - momenty přechodu, kdy dosavadní způsob existence společnosti (který si pak nachází výraz i v příslušných institucích) se přežil, a ohlašuje se způsob existence nový. Svoboda člověka v takovéto zlomové situaci sestává z toho, rozpoznat znamení nové, progresivnější éry, a tato znamení proměnit v reálnou skutečnost. A to i s novými "institucemi".

Takže, ještě jednou, pane Rychetníku: v této rozdílnosti perspektiv leží základní kořen toho, že my dva nikdy nemůžeme záležitosti a problémy tohoto světa vidět stejným způsobem. Já v žádném případě nepopírám legitimitu toho Vašeho pohledu; ještě jednou, je to zcela přirozený a nezbytný způsob řešení problémů "tady a teď".

Nicméně, já osobně setrvávám na přesvědčení, že my se zrovna v této době nacházíme v jednom takovém zlomovém období, kdy modely a instituce dosavadní éry jsou už vyčerpané, a nemají v sobě žádný skutečný další humánní potenciál. Je třeba popojít zase kousek dál, na té cestě lidstva k sobě samému.

P.S. Vlastní původ pojmu "dialektika" je dodnes dosti nejasný; a tento termín byl už v antice používán v různých významech.

Na straně jedné se skutečně jedná o "umění vést rozhovor", s cílem najít (hlubší, skrytou) pravdu; na straně druhé jsem ale také četl něco o tom, že prapůvodním významem tohoto slova je "podjímání". Tedy, podjímání věcí, opět s cílem nalézt jejich skrytou podstatu.

dlouhodobě vedeme spor o dvě otázky: otázku svobody a otázku revoluce.
----------
Podobně jako Vy, otázku svobody chápu jako "ryze filosofickou". Ovšem potom se nedomnívám - na rozdíl o Vás - že filosofický problém svobody může řešit empirická věda o lidském mozku. Empirický vědec se může přiklánět k určitému názoru, ale to je jeho soukromé filosofické zobecnění, vznikající mimo jeho odbornost a nemá autoritu jeho empirické vědy. Řešení otázky vězí v čistě filosofickém sporu mezi monismem a dualismem, o kterém jsme diskutovali před několika lety.
Co však pro Vás znamená být "v plném smyslu a významu toho slova svobodný"?"
----------
'Revoluce' je další tématem, kolem něhož se trvale točíme: vyjasněme si, zda máme na mysli revoluci jako 'Velkou říjnovou', nebo model 'průmyslové revoluce'.
Velká říjnová revoluce znamenala ozbrojené uchvácení moci v centru státu, imperia a nastolení vojenské diktatury. Revoluce vyvolala občanskou válku a vedla k obrovským ztrátám na životech a utrpení; na vině je i zahraniční intervence. Teprve po revoluci a vítězství v občanské válce se hledaly metody řízení rozvrácené země a ekonomiky. Byla hnaná totalitní ideologií a vyústila v totalitní režim, gulag a mnohé další oběti. Byla možná za tehdejších vysoce specifických podmínek, které jsou dnešní Evropě vzdálené a můžeme jen doufat, že jsou neopakovatelné.

Model 'průmyslová revoluce' se vyznačuje autonomními ohnisky změn - jednotlivých inovačních kroků, technických, ekonomických, politických, správních, které jednotliví ekonomičtí a političtí aktéři prosazují v rámci řešení svých potřeb. Mohou být spontánně koordinovány vědeckým pokrokem v některém oboru, napodobováním a ideologickou vlnou. Taková revoluce může probíhat právě teď, v naší době, celkem nenápadně pro nevšímavé oko.
Charakteristicky, technické inovace bývají spjaty s ekonomickými, vyvolávají změny v dalších oblastech a nabalují se. Nebo vznikají z jiné strany - krize, bída a sociální problémy vyvolají politickou změnu, jako vítězství levicových koalic v Barceloně a Madridu. Nebo vítězství Syrizy v Řecku, které však zároveň ukazuje možné zádrhele, např. že funkční státní aparát se může stát kritickým pro jakýkoliv pokrok.
Taková revoluce je souhrou běžně probíhajících politicko ekonomických střetů. Politické iniciativy a ekonomické inovace mohou být součástí revoluce - procesu, který ve svých důsledcích znamená zásadní strukturální změnu. Bude ji možné zaznamenat z nadhledu, až v delší časové perspektivě. Půl století průmysové revoluce v Anglii změnilo celý svět.

Takže, napřed k té revoluci.

Že se v případě revoluce jedná principiálně o násilný převrat stávajícího státního, politického i sociálního pořádku, doprovázený potoky krve - to je zcela tradiční představa. Která má ovšem bezpochyby svou reálnou oporu v historických zkušenostech s dosavadními revolucemi.

Ovšem, připomeňme si: stejně krvavá byla i Velká francouzská občanská revoluce, a její vlastní historie je už nesmazatelně spojená s jménem gilotiny, popravčího nástroje státního teroru; a přece to byla právě tato krvavá a násilnická revoluce, která v Evropě prolomila cestu do moderní civilní společnosti.

Pojem "revoluce" je však daleko obecnější; pokud já sám hovořím o revoluci, pak výhradně v tom smyslu, že i evoluce sama (jakožto kontinuum) probíhá stejně tak v podobě nepřetržitého řetězce změn náhlých, skokových - čili "revolucí".

V současné době se i v radikální části levicového názorového spektra spíše nežli diskreditovaný pojem "revoluce" používá termín "systémová změna"; a skutečně, fakticky se jedná o synonyma.

Jednou větou: revoluce je zásadní, víceméně skokovou změnou základních společenských faktorů, je zásadní systémovou změnou. To je všechno; způsob, jakým tato revoluce pak probíhá v reálných dějinách, je pak zcela jiná záležitost.

-----------------------------------------

Co se té průmyslové revoluce v Anglii týče - ano, ta skutečně změnila celý svět, a následné politické revoluce byly do značné míry (pokud ne naprosto) jejím dílem, jejím důsledkem. Tato průmyslová revoluce ve svém efektu osvobodila masu obyvatelstva z její feudální závislosti, dala pracovníku osobní svobodu - ale zároveň tato průmyslová revoluce vyprodukovala závislosti nové, novou sociální nespravedlnost, a novou sociální bídu. Všechny ty politické revoluce byly jenom reakcí na ta napětí, na ty konflikty, které s sebou přinesla ta revoluce průmyslová.

Jinak řečeno: to že pak svého času propukla i ta VŘSR, to nebylo zdaleka jenom proto, že by si ji z dlouhé chvíle vymysleli nějaký Lenin a jeho duchovní předchůdce Marx. Tato revoluce svým způsobem proběhnout musela, tento pokus o radikální alternativu ke kapitalismu prostě lidstvo ve své evoluci udělat (a prodělat) v té či oné podobě muselo - i proto, aby se ukázalo, že natolik radikální "antitéze" je zase jenom řešením jednostranným, a tedy nepravým.

Stojíme teď na troskách oné radikální dějinné antitéze; a naší úlohou není nic jiného, nežli pokusit se o - dialektickou - syntézu. Tedy o novou revoluci - v onom obecném smyslu - která ovšem zároveň bude znamenat návrat do hlavního proudu samotné evoluce.

-----------------------------------

K té otázce svobody zase až příště.

Musím předeslat, že dosti nerad otázku svobody projednávám tady, pod zcela jiným tématem, jen tak "mimochodem". Jedná se o téma natolik složité, že by vyžadovalo (a zasluhovalo) zcela samostatnou diskusi.

Omezme se na ten centrální problém v dané souvislosti: je člověk bytostí zcela autonomně řídící své záležitosti, svůj svět - anebo je tato jeho autonomie pouze iluzorní, respektive jen relativní?

V této linii uvažování je tedy pojem "svoboda" v podstatě ztotožňován s pojem "autonomie".

"Autonomie" v daném smyslu znamená "nepodmíněnost". Každý z nás, každý jednotlivec zcela přirozeně vychází ze svého vlastního niterného pocitu, že koná, myslí, cítí, rozhoduje se autonomně, jenom na základě výsostných popudů a impulzů své vlastní osobnosti.

Takováto představa je, jak řečeno, zcela přirozená; ale, je na základě moderních výzkumů, současného vědění o člověku skutečně bez dalšího udržitelná?

Je tato představa udržitelná za stavu, kdy nám moderní genetika stále více odhaluje, jak je ta naše - zdánlivě autonomní - osobnost preformována (a to leckdy do těch nejmenších detailů) naším genetickým aparátem? Tedy něčím, co my v žádném případě nemůžeme ovlivnit, co se ani v nejmenším nepodřizuje naší autonomní vůli?

Je tato představa plné autonomie našeho já udržitelná za stavu, kdy nám (Freudem počínaje) moderní psychologie čím dál tím více dokládá, jak hluboce a trvale je naše osobnost ovlivněna intenzivními emocionálními zážitky (respektive traumaty) z dob našeho raného dětství - tedy z dob, kdy naše schopnost nějakého autonomního jednání byla ještě zcela minimální?

Když nám sociální psychologie dokazuje, jak dalece je lidské myšlení a smýšlení ovlivňováno sociálním prostředím?

Když nám moderní výzkum mozku svými experimenty předvádí, jak je možno neuronální procesy (a tedy činnost našeho mozku) ovlivňovat natolik profánními prostředky, jako jsou podané chemické substance či dráždění elektrickým proudem? Když je známo, že určité patologické (tedy čistě materiální) změny v našem mozku mohou zcela zásadně změnit naši osobnost?

Nedá se nic dělat, ale moderní výzkum na všech relevantních polích nám svými výsledky čím dál tím zužuje pole naší - zdánlivě absolutní - autonomie; a to tak daleko, že jak už zmíněno, může se docela dobře zdát, že tato autonomie je jenom pouhou - byť i nezbytnou - iluzí.

Pokud bychom všechny tyto výsledky moderního zkoumání člověka a jeho světa chtěli ignorovat, pak by to znamenalo popřít veškerou moderní vědu vůbec.

Nedá se nic dělat, ale musíme se s tím už jednou provždy smířit: my prostě j s m e součástí jsoucího světa, my nejsme nějaká absolutně autonomní, na vnějším (materiálním) světě nezávislá entita. Jsme součástí materiální skutečnosti, a tato realita je obsažena v nás, je součástí naší osobnosti, formuje a predestinuje ji.

Jestliže se ale přece jenom nechceme spokojit s tím opačným extrémem, totiž s konstatováním naprosté determinovanosti našeho já, pak k záchraně naší svobody vede v podstatě jenom jediná cesta. Je to cesta anticko-křesťanská, která svého vrcholného teoretického vyjádření došla v dialektickém pojetí svobody u Hegela, a svého určitého vyjádření nalezla dokonce ještě i u Marxe.

Jde o to, že my svou představu svobodu nebudeme nadále mechanicky spojovat s pouhou autonomií - nýbrž naopak, že se pochopíme právě jako součást samotného bytí.

Pochopíme se jako součást samotného bytí; ale k tomu musí přistoupit ještě druhý moment - že toto bytí pojmeme jako principiálně p o z i t i v n í element.

Tak tomu bylo ve světě antiky, kdy každý člověk byl přirozenou součástí univerza - univerza živého, osmysleného, harmonického. Stejně tak tomu bylo v tradici křesťanství, kdy svoboda člověka spočívá nikoli v tom, svou individuální autonomii vyžívat v tom, že budu dělat co se mi prostě zachce - nýbrž v uchovávání a rozvíjení světa s božským impulsem.

A stejně tak, jak řečeno, takovéto pojetí nachází své stopy dokonce ještě i v marxismu, kdy svoboda člověka je chápána opět nikoli v abstraktním individualistickém smyslu, nýbrž jako schopnost rozpoznat to, co je v dějinných a společenských procesech dobré a progresivní, a tyto pozitivní momenty uskutečnit.

Svoboda člověka tedy není podstatně obsažena v jeho autonomii; a proto ani nepadá spolu s vyvrácenou iluzí této autonomie. Svoboda člověka sestává ve schopnosti odlišit dobré od zlého, a jednat v intencích toho dobrého.

Žižek by řekl, že svobodní nejsme tehdy, když máme na výběr z několika možností. Ale tehdy, když nemůžeme jednat jinak než jednáme. Ne protože nám to někdo nařídil, ale protože vidíme, že jinak se jednat nedá.

Jinak souhlasím s panem Poláčkem, že revoluce (ta francouzská i ta ruská říjnová) nebyly žádným omylem. Že prostě proběhnout musely, i když třeba ne nutně takovým způsobem a na těch místech. Že patřily do evoluce.
Už jsem tu jednou psala, že revoluce se nedělají z plezíru, ale tenkrát, „když už se to nedá vydržet“. Možná už opravdu žádné podobné revoluce nebudou - pokud se člověk naučí nesnesitelnému rozumně předcházet.

Jak můžete takhle mluvit, když jste to nezažil.
Nevíte ani jaké to je být bolševikem.

Hladomor na Ukrajině, stalinské čistky, gulagy, miliony mrtvých, to se přece nedalo vydržet! Přesto žádná revoluce v Sovětském svazu ve 30. letech nebyla. Jak si to mám vysvětlit?

Patrně se to dařilo úspěšně tutlat před veřejností, pane Nusharte. Jak jinak si vysvětlit, že Stalin byl v Rusku tolik milován, což potvrzovali i naši předkové, setkavší se se sovětskými vojáky při osvobození.

Stalin byl milován za války, když byli všichni sjednoceni vnějším nepřítelem, to lze pochopit. Ale jak to bylo před válkou? Jistě lze někde nalézt údaje o počtech vězněných a popravovaných lidí za carské vlády a za Stalinovy vlády. Ta čísla budou mnohonásobně (velmi mnohonásobně) vyšší za Stalina a řekl bych, že byla vyšší i v období let 1918 - 1924. Přece není možné úspěšně tutlat před veřejností mizení takového počtu lidí. Hladomor také nelze tutlat, lze z něj ale obviňovat kohokoliv, kdo se bude hodit.
Myslím si tedy, že ta ruská říjnová nevypukla proto, že "už se to nedalo snést". Jednou z příčin mohla být i podpora revoluce z Německa, aby se Němci zbavili východní fronty.

Já beru říjnovou prostě jen jako pokračování únorové revoluce. Vy zase soudíte,
že "už to mohlo stačit ". Kdo stanoví začátek a konec revoluční situace?
Němcům jistě mohla revoluce v Rusku vyhovovat a mohli ji dokonce podporovat. Ale z toho nijak nevyplývá, že se konala na jejich objednávku.

Ano,Žižek má dozajista pravdu v tom, že svoboda sama není dána jenom tím, že máme na výběr několik možností. To je jen formální stránka svobody. Přesněji řečeno, to spadá daleko spíše právě jenom do toho momentu autonomie individua.

To, že máme na výběr několik možností, ještě zdaleka není zárukou toho, že alespoň jedna jediná z těchto možností je dobrá. Že odpovídá našim autentickým humánním zájmům.

Ovšem ta Žižekova formulace, že svoboda nastává tehdy, když "nemůžeme jednat jinak než jednáme" - ani to by takovouto záruku svobodného (ve smyslu dobrého) jednání nedávalo.

Takováto svoboda vychází z pocitu identity mezi vlastním jednáním a vlastním já, vlastní osobností. My sice každý z nás jsme pevně přesvědčeni, že jednáme svobodně, když můžeme jednat ve shodě s naším nejvnitřnějším přesvědčením - jenže bohužel, ani tato vnitřní identita opět naprosto není zárukou toho, že toto jednání je dobré a správné.

Jinak řečeno: my můžeme mít pocit svobodného konání, ale přitom tímto jednáním ve skutečnosti omezujeme, poškozujeme sami sebe, kvalitu vlastní osobnosti. A jak by mohlo být svobodným takové jednání, kterým omezujeme sami sebe?

Proto, opakuji ještě jednou, za "svobodné" v plném významu toho slova může být pokládáno jenom takové jednání, které je ve shodě nejen s našimi ryze individuálními názory a postoji, nýbrž které je v souhlasu s pozitivní podstatou bytí, života a humanity vůbec.

Co se hodnocení revolucí týče, tady je nutno rozlišovat dva různé aspekty.

Na straně jedné je tomu skutečně tak, že revoluce prostě propukají. Doslova jako vulkán. Když se v podzemí nahromadí příliš mnoho tlaku, příliš mnoho napětí, pak tento tlak časem vede k výbuchu.

To se nám třeba může nelíbit, můžeme proti tomu protestovat, můžeme nad tím vést morální kázání o tom, jaké je revoluce zlo - ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžeme dělat.

Opakuji ještě jednou, revoluce - alespoň ty opravdu velké - nevznikají z něčího plezíru, jenom proto že by si je někdo vymyslel od psacího stolu. Kdyby tu nebyl ten přetlak sociálního napětí, mohli by si ti osamělí teoretici revoluce popsat celé stohy papíru, nikdo by na to nereagoval. Faktický stav je opačný: revoluce jsou důsledkem nevyřešených hlubokých konfliktů a napětí ve společnosti, všichni ti teoretikové a hlasatelé revoluce k tomu jenom dodávají vyšší odůvodnění a recepty na reálné provedení.


----------------------------------------------

Jiná otázka ovšem je, jakým konkrétním způsobem jsou tyto revoluce prováděny, odůvodněny, jaké zájmy v nich nabudou vrchu, a kdo z nich vzejde jako reálný vítěz, a kdo se dostane pod jejich kola (či pod ostří jejich gilotin).

Jestliže soudit revoluce podle onoho prvního aspektu (objektivního dějinného procesu) má asi tolik smyslu, jako vynášet mravní soudy nad výbuchem Etny, pak v tomto druhém smyslu samozřejmě už vynášet soudy naprosto možné je.

Jestliže to nahromaděné napětí (a jejich uvolnění revolučním výbuchem) je objektivní dějinný proces, pak ten konkrétní způsob provádění revolucí je pak už dílem lidským. Je dílem konkrétních aktérů, protagonistů, teoretiků, bojovníků, hrdinů i zrádců, idealistů i hrdlořezů. A v tomto smyslu je už nejen přípustno, nýbrž i nutno posuzovat a soudit, kdo byl kým, kdo sehrál jakou roli. Bez právě takovéhoto posuzování (a souzení) revolucí bychom se nikdy nemohli poučit z historie. A byli bychom pak odsouzeni k tomu, stále donekonečna dělat ty samé chyby. A ty samé revoluce.

Máme zkrátka svobodu svobodně bloudit v tom spletitém bludišti, což podle Žižeka svoboda není, nebo můžeme to bludiště jakýmsi duchovním pohledem nahlédnout shora a vydat se konečně svobodně po té jediné správné cestě k cíli.

Takže takové arabské jaro mělo s VŘSR společného víc, než si myslíte.

Vy jste opravdu kouzelný, pane Kolaříku. Vláda chtěla, ale nemohla, a z toho důvodu nemohlo vzniknout sociální napětí.

Abyste věděl, lid ve skutečnosti kašle na to, že vláda nemůže, pokud je mu zle. Lid si nevymyslel válku ani kapitalismus.

Vrcholem demokracie přitom mělo být vyšachování bolševiků. To je úžasné. Možná právě proto pokračovali v revoluci. Aby nebyli vyšachováni.

Jinak – pan Poláček má samozřejmě pravdu. To, že někdo něco nemohl vydržet, a proto udělal, co udělal, to člověka pochopitelně v žádném případě nezprošťuje odpovědnosti před zákonem.

Možná proto je dobré věřit v Boha, který nám vždycky odpustí, že jsme něco nemohli vydržet.

Lid nebývá jednotný, pane Kolaříku. Proto za něj nemluvím. Jenom za ty bolševiky, protože jsou mi sympatičtí. Tedy ti první. Stalina za bolševika nepovažuji.

Já si to prostě nemyslím, pane Kolaříku. Mimochodem - lid taky někdy dovede být docela krutý.

Je zajímavé, že argumenty opravdu téměř nikdy nikoho nepřesvědčí ke změně stanoviska. Pokud se to stane, je to opravdu vzácný a krásný jev. Lidé obyčejně diskusi berou spíše jako osobní souboj, než jako souboj racionálních argumentů, mezi kterými by se mohli volně pohybovat a přiklánět se tu k tomu, a tu zas onomu argumentu, pouze s ohledem na jejich racionalitu a bez ohledu na to, kdo je pronáší a také bez ohledu na své předporozumění (nebo jindy zaujatost).

Jak se může dnes někdo divit, když lidé nepřistupují na „racionální argumenty“? Nežijeme snad v pořád v éře postmoderny, která odmítla osvícenství včetně racionálních argumentů? Která odmítá nadvládu rozumu? Pan Kolařík se nemůže divit, když se mě tady marně snaží osvítit.
Jinak buďte bez starosti, pane Nusharte. Rozhodně zdejší diskuse neberu jako osobní souboj.

Nemyslím si, že je nadále potřeba pěstovat antikomunismus. Ať se podívám, kam se podívám, nikde žádné nebezpečí komunismu nevidím. "Bohužel" ani z Ruska už nám ten komunismus nehrozí. To, co tam je teď, pokud se to něčemu podobá, tak tedy snad spíše fašismu než komunismu. A paní Hájková, při vší úctě, tu komunistickou revoluci sama neudělá. Já ji docela obdivuji, že se nebojí ve zdejší stále převládající antikomunistické atmosféře vyjadřovat takto jednoznačně své názory (pokud by byla někde zaměstnaná, mohla by mít problémy, popřípadě by mohla přijít o práci).
Pokud bychom vzájemně reagovali na ty předkládané protiargumenty, mohla by to být docela plodná diskuse.
S pěstováním antikomunismu je to trochu jako s hladomorem na Ukrajině. Pěstuje se tu proto, aby byl po ruce viník za všechno možné, aby se zakrývaly současné problémy, aby se snad (probůh!) ty současné problémy nezačaly nějak účinně řešit.
Za normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech se zase pěstoval antifašismus, i když fašismus v té době široko daleko nikde nehrozil. Mělo to tehdy ten samý cíl – ukázat na nepřítele a odpoutat pozornost od naléhavých věcí, vyžadujících řešení. Proto logicky budeme teď pěstovat antikomunismus. I když už je to trapné, jako ten antifašismus za normalizace.
A máte pravdu, komunismus má na svědomí hrůzné zločiny. Ale nejen on. Za destabilizaci Libye, Afghánistánu, zemí Blízkého a Středního východu a za současnou uprchlickou vlnu komunismus nemůže.

Díky za váš obdiv, pane Nusharte.
Já jsem právě názorně předvedla, jak to funguje. Čím víc jsou někomu jeho sympatie (například ke komunismu) vyvraceny a co víc, čím víc je mu za ně láno, popřípadě zakazováno o nich mluvit, tím zatvrzeleji on na nich bude trvat.
Zatímco kdyby se jeho sympatie nesetkávaly s takovým odporem, člověk by měl možná čím dál tím menší potřebu je dávat najevo a možná by na nich časem i přestal lpět. Zvlášť kdyby se mezitím ukázalo, že lze sympatie věnovat něčemu lepšímu, že? Jenomže ono se nic neukázalo.

Místo toho se naopak ukázalo, že (jak praví známý klasik) "komunismus zmizel a místo něho tu máme zpátky problémy ze kterých vzniknul".

Člověk má pořád touhu po jakési základní spravedlnosti. V praktické realizaci myšlenek komunismu jsem ji nenašel a obavám se, že ani v žádné "opravené" praktické realizaci ji nebude možno najít. Devadesátá léta byla zpočátku plná optimismu, ale pak přišlo období, které se svou zatuchlostí dá směle srovnávat se zatuchlostí normalizace. Pokud jde o počet bezdomovců a exekutorské hyeny, tak ta husákovská normalizace na tom byla o "něco" lepší než ta klausovská a zemanovská normalizace. Ano, máme sice víc barevných televizí, banány také jsou v regálech(nezralé), cestovat můžeme, ale to je nám někdy platné jak mrtvému bezdomovci zimník.

Pane Kolaříku, ten zásadní problém té "demokratické" Kerenského vlády byl především v tom, že ona měla u ruského lidu pravděpodobně ještě daleko menší oporu, nežli bolševici. Ať se Vám to líbí nebo ne, tehdejší Rusko byl přímo nabité sociálním napětím, a to hned z několika příčin.

Především, bylo to sociální napětí v původním slova smyslu, totiž hluboký konflikt mezi poddaným venkovským lidem a jeho feudálními pány. Bezpochyby, Kerenského vláda neměla dost času tento konflikt pozitivně vyřešit; ale ta masa drobných rolníků asi neměla pocit, že ti´petrohradští liberálové svými řečičkami o nezadatelné svobodě občana nějak podstatně změní jejich situaci. To Leninův "Dekret o půdě" asi nalezl daleko intenzivnější rezonanci.

Dalším zdrojem napětí byla válka - dlouholetá válka, která ještě více zbídačela lidové vrstvy, a o které tento lid čím dál tím méně chápal, k čemu vlastně je. A Kerenského demokraté v této válce hodlali pokračovat, zatímco bolševici naprosto jednoznačně prohlásili, že se nehodlají účastnit toho absurdního dění, kdy pracující třída jedné země ve válečných jatkách pobíjí na rozkaz svých pánů pracující třídu země jiné.

Kdyby byl Lenin jenom nějakým osamoceným pučistou, pokud by ruská společnost byla stabilním, sociálně a politicky harmonickým útvarem, pak by si Lenin po svém návratu z exilu mohl z řečnických tribun vykřikovat co chtěl, nikdo by ho nebral vážně. Jenže faktický stav věcí byl právě ten, že jeho slova padala na nemálo úrodnou půdu. ¨

Je sice fakt, že bolševická frakce v žádném případě neměla politickou většinu; ale ve zmatcích roku sedmnáctého se ukázala být jako nejakceschopnější.

Dějiny se jen málokdy ptají na ryze matematické většiny. O dějinách rozhodují ti, kdo dokáží přijít s řešením dané (krizové) situace.

Pane Nusharte, máte - bohužel - naprostou pravdu v tom, že v diskusích argumenty protistrany zcela pravidelně nejsou brány vážně. Jsou ignorovány, jsou přezírány, jsou zesměšňovány - ale to poslední co by se pravidelně stávalo, je to, že by diskutující s opačným názorem ty argumenty protistrany použil (či dokonce: využil) pro rozšíření svého vlastního intelektuálního i životního obzoru.

Zkrátka, každý (téměř) je doslova zabetonovaný ve svém vlastním přesvědčení, a není schopen z této ulity vyjít ven.

Tento fakt pak zásadně zpochybňuje samotný princip demokracie. Neboť demokracie, jak věděl Masaryk, je diskuse. Právě ve smyslu této konfrontace názorů, jejich vzájemného obohacování.

Jestliže se však argumenty používají jenom jako kyj na protivníka, žádná pravá diskuse se nekoná. A kde není diskuse, tam není ani demokracie.

Zajímavá myšlenka, pane Nusharte; ale - je toto skutečně veškerá možná alternativa, která je nám k dispozici? Buďto neustále dokola bloudit v tom bludišti našich nevědomostí - anebo nějakým duchovním, intelektuálním nadhledem objevit jednou provždy tu jedině správnou cestu?

Nebyl by možný ještě přístup třetí - totiž, propracovávat se tím bludištěm, které před nás staví život, ale při tomto bloudění si získávat čím dál tím větší schopnost nadhledu, pravého poznání? A tuto vyzískanou schopnost pak využít k nalezení nějaké nové cesty, nového pohledu, který má potenciál v sobě spojit všechny základní koordináty toho, co se nám původně jevilo nepřehledným bludištěm? A ovšem - na to nikdy nezapomenout - tuto nalezenou novou cestu nezdogmatizovat, nýbrž znovu a znovu její pravdivost ověřovat a korigovat zase podle toho vždy živého labyrintu našeho vezdejšího žití?

do lékárničky s první pomoci naší milé, manicheismem potrefené společnosti bloudící za demokracií.
Dostal jsem se do rozpravy s drážďanskými Pedigasympatizanty. Rozprava byla prošpikováná slovem Lügenpresse - synonymem pro prolhanost a zákeřnost západního režimu, který tak drásá a láme charaktery poctivých občanů.
Drážďanští se přísně dožadovali naplnění slibu, otevřené medii kontrolované společnosti, ve které lež/nepravda nemá místo.
Nabídl jsem berličku zvanou polopravda, která je skryta v akceptaci všeobecně platné lidské kondice - nepřekonatelné neschopnosti zvládat a chápat dění v jeho komplexitě.
Ne že by hned vzali kapitalistický režim na milost, ale dostavil se pocit společného jmenovatele a vznikla schopnost společně se zamyslet nad společně žitými universálními neřestmi neoliberalismu. .....alespoň ten večer.