Potřebujeme identitu, nebo něco jiného?

Eva Hájková

Eva Hájková o tajích, překážkách a nebezpečích při hledání kolektivních identit. Proč si musíme pořád opakovat, kým vlastně jsme a kým nikoli? Kromě identity zároveň budujeme i svoji ne-identitu.

Ve špatných časech (a takové už jsou zase za humny) se v Evropě začíná přemýšlet o tom, koho se zbavit, aby se ten ztenčující se koláč dělil mezi co nejmenší počet lidí. Evropané najednou zjišťují, že je jich moc, a tak přemýšlejí, kdo sem vlastně doopravdy patří a kdo je v Evropě jaksi „nadbytečný“. Začíná zvýšená poptávka po identitě. Ať už tou identitou myslíme cokoli, měla by především vycházet od subjektu, nikoliv směřovat k němu zvenčí, měla by tedy být především sebepojetím, nikoliv daná jaksi „shora“.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Není nic strašidelnějšího, píše Alain Badiou, než když začne státní mašinérie „projektovat“ identitu svých občanů, když francouzští ministři začnou spekulovat o tom, cože to vlastně znamená být Francouzem, a média jim v tom pilně napomáhají.

Výzkumy veřejného mínění pak vytvářejí virtuální francouzskou osobu, stát produkuje imaginární objekt, o němž se předpokládá, že ztělesňuje identifikační „průměr“, který můžeme označit třeba „F“. Spekuluje se nejen o tom, jak se neexistující subjekt nebo spíš objekt obléká a co jí, ale také o tom, jak se chová v té či oné situaci, co si myslí, čemu věří nebo koho volí. S touto imaginární osobou se pak poměřují všichni ostatní a zkoumá se, nakolik se od ní odlišují, aby se zjistilo, zda se mohou či nemohou oprávněně nazývat Francouzi.

Každé individuum, které se odklání od tohoto standardu, je „nenormální“ a pro stát i veřejné mínění a priori podezřelé. Nesdílí totiž francouzské hodnoty a dopouští se tak „zločinu na identitě“. Novináři takové vytváření imaginární národní identity často ochotně podporují. Například když píšou vcelku nevinně „Francouz dává přednost camembertu před roquefortem“; nebo tehdy, když po průzkumech veřejného mínění, které vykazují volební preference jednapadesát procent francouzských občanů, okamžitě píšou „Francouzi volí XY“. Taková identita se mele v „ideologických mlýnech“, a pak se jí krmí důvěřiví občánci, kteří se mají zařadit do lajny, aby nevyčnívali a nedělali potíže.

Identita je identitou právě tehdy, je-li prožívána. „Neprožívaná identita je nesmysl,“ zaznělo v nedávné diskusi pod článkem v Deníku Referendum. Jistěže má být prožívána - vždyť podle slovníku cizích slov je identita „jednota ve vztahu vnitřního duševního života a konání (jednání)“, nebo též „autentické bytí“! Z čeho ale vychází to prožívání? Proč něco prožíváme, zatímco něco jiného nás nechává zcela chladnými a lhostejnými? „Člověk může dělat to, co chce, ale nemůže chtít, aby chtěl,“ řekl kdysi Arthur Schopenhauer. Proč něco chceme? A proč chceme to, co chceme? Často jen proto, že nás někdo naučil, co máme chtít.

Je autentickým bytím jenom identita?

Prožívat se dá i „ne-identita“, to, co o sobě nevypovídáme, protože to tak snadno nejde. Chybí nám pojmy, proto je ne-identita nepojmovou existencí. Možná právě tohle prožívání lze pokládat za základ spirituality, prožívání nějakého pocitu, něčeho, co vychází z hloubky duše.

Při slově spiritualita mi obyčejně vytanou na mysli černošské spirituály: „Pane můj, co na nebi je tvůj dům, má máma můj život dala katům,“ jak to v mém mládí zpívali Plavci. Tahle píseň mi kupodivu zvláštním způsobem připomíná starou duchovní píseň z Komenského kancionálu: Soudce všeho světa, Bože, v níž se zpívá „Ty hledíš k poníženému“.

Ne-identita utlačovaných se může stát tím, co je všechny navzájem spojí. Může přerůst ve spirituální pocit, že pravda (nebo Bůh?) je v tomto těžkém životě plném utrpení přeci jen na jejich straně. Nebo ve víru, že jednou se to všechno změní: „Já vím, brzy musí přijít soud, černý záda práva na něm vyhrajou, boží soud v polích s bavlnou.“

Záměrně neříkám v náboženství, ale ve víru, která je zároveň snem, a která nemusí končit kdesi v záhrobí. V souladu s temperamentem subjektu i s duchem doby může ta víra vykazovat různé stupně (ne)smířlivosti svých nositelů: od „nenech se mít pyšně hrdě, k bližním mstitelně a tvrdě“ (ze Soudce všeho světa), až k víře „pyšných žebráků“ (kteréžto slovní spojení použil kdysi básník Josef Kainar ve své básni Český sen).

Není nic strašidelnějšího, píše Alain Badiou, než když začne státní mašinérie „projektovat“ identitu svých občanů. Foto Guma Guar

Mít sen

Snění bývá často považováno za spiritualitu New Age, tedy za únik od reality, od skutečného světa tam venku do světa vnitřního, do „ráje srdce“. Některé sny jsou ovšem uskutečnitelné a napomáhají osvobození. Snění utiskovaných o jiném světě se vyvíjí od neurčitého pocitu k určitějším představám. Je však důležité, aby nezůstalo u pouhého snění, ale aby sny byly doprovázeny také skutky směřujícími k pozitivní změně světa - třeba k vytváření nových sociálně-ekonomických struktur.

My bezvýznamní a bezmocní lidé si musíme stále opakovat, kdo vlastně jsme. Možná bychom si měli o sobě začít vytvářet jakýsi novodobý mýtus: jsme ti, kdo se snaží o lepší svět. Kdo jiný než právě utiskovaní jsou povoláni k tomu, aby vytvořili nový svět? Jsme přece ti (jak napsal J. Wolker v Baladě o snu) „tvoření světa dědicové věční, co krásné sny zabijí tím, že je uskuteční. A vytešou je do skály!“.

Takový mýtus musí být ovšem udržován v pravdě reálnými činy, jinak skončí jako krásná lež nebo jako fraška. Tvořit, tvořit a tvořit! Nejen v umění, ale i v politice. Nerozbíjet výkladní skříně a nezapalovat auta, ale tesat své sny do skály. Vytvářet nový svět ještě pod slupkou toho starého, aby tady, až obal pukne, nezůstalo jen čiré nic.

Mýty utlačovaných jsou pravdivé. Pravda totiž bývá na jejich straně. Háček je ovšem v tom, že oni sami se nikdy nesměji stát utlačovateli. Jinak by se k nim pravda obrátila zády. Přesně tak to funguje, na což by se nemělo zapomínat.

Možná se někomu bude zdát, že slova o utlačovaných nebo utiskovaných jsou v dnešní stále ještě blahobytné Evropě poněkud nadnesená. Dobrá, lze mluvit třeba o „marginalizovaných“ nebo prostě o outsiderech. Ale cožpak nakonec nejde o útlak, když se lidem nedostává pracovních příležitostí zajišťující důstojnou obživu, ani výrobních prostředků, s jejíž pomocí by si ji mohli zajistit sami?

Sny utiskovaných může sdílet i ten, kdo se v jejich nesnesitelném postavení zrovna přímo nenachází, ale zato se do něj dovede vcítit. Prostě to umí. Na druhé straně samotní utiskovaní či marginalizovaní o ničem snít nemusí. Snění a spiritualita není něco automaticky produkovaného materiálním postavením člověka. Někomu je to dáno a někomu ne.

Spiritualita trpících je vlastně jakousi kultivací jejich ne-identity. Kultivovat ne-identitu ve spiritualitu je určitě žádoucí; neměla by se nechávat ve formě beztvaré, surové a ničivě žhavé lávy (nebo „tekutého hněvu“). Naopak, s její pomocí můžeme vytvářet nové sebepojetí, novou identitu, novou jednotu ve vztahu vnitřního duševního života a konání. Bez víry v lepší svět a bez snění o něm, nemůžeme nikdy žádného lepšího světa dosáhnout. Martinu Lutheru Kingovi se podařilo svým snem aspoň pohnout veřejným míněním, byť za to zaplatil životem. Za sny se bohužel někdy životem platí.

Jak jsme na tom u nás?

V již citované bylo mimo jiné řečeno, že „česká národní identita je slabá oproti té polské nebo maďarské“. To je pravda, pokud za národní identitu nepovažujeme pojídání vepřo-knedlo-zela a pití piva (jakkoli proti němu vůbec nic nemám). Nakonec za to možná buďme rádi. Pokud by ji měla určovat etnicita nebo národní či kulturní „zvyky“, nenechme si nic takového předepisovat shora (případně sugerovat s pomocí médií) podobným způsobem, jak o tom psal Badiou.

Ale jak je to s tím nevyslovitelným, tedy s ne-identitou chudnoucích obyvatel této země? Jak je to s jejich sny? Sní se u nás vůbec o budoucnosti? Kdysi se tu v hojném počtu vyskytovali ti „pyšní žebráci“, které spojoval jejich sen. Kam se poděl ten někdejší český sen o lepším světě, který bývá občas ironizován, ten sen, o kterém napsal Josef Kainar ve své básni, že „roste časy všemi vždy košatěji a vždy krásněji“, a který vlastně vůbec není jen český? Kde jsou ta srdce bušící „starou českou vírou, že nelze člověku se smířit s útiskem“?

Buší i dnes? Pokud ano, proč to bušení není slyšet?

    Diskuse
    JP
    April 14, 2015 v 11.26
    Není slyšet?
    Jestli to nebude tím, že ta situace podprivilegovaných opravdu není klíčovým problémem, a tedy ani rozhodujícím dynamismem současné doby.

    A český sen? - Jeho pravou podobu ve svém "Českém snu" dokonale zdokumentovali režiséři Klusáček a Remunda.
    April 14, 2015 v 12.11
    V tom případě je mi záhadou, pane Poláčku, jak je možné, že národ, který ve svém filmu zdokumentovali a v pravém světle ukázali Remunda s Klusáčkem, byl schopen tak heroického činu, jakým byla sametová revoluce?
    Nebo že by ho tak zkazil teprve reálný kapitalismus?
    April 14, 2015 v 12.32
    Ostatně ne já, ale vy pořád věříte na možnou jednotu národa. Já si naopak myslím, že národy se rozpadají. Proto jsem se zmínila o tom, že český sen vlastně vůbec není jen český, ale že je společný lidem různých etnik.
    VK
    April 14, 2015 v 13.35
    Situace podprivilegovaných není klíčovým problémem do doby, dokud je systém alespoň integruje. Jenže opět - po třicátých letech znovu - roste počet těch, kteří systému nestojí ani za vykořsťování. Situací v celém vyspělém světě, na evropském jihu, v zemích Arabského jara - se jako červená niť táhne poznenáhlu rostoucí chronická nezaměstnanost. V Maghrebu je poslední čtvrt století nezaměstnanost na dvouciferných hodnotách - stejně jako ve Výmarské republice v 30. letech, stejně jako v Řecku, Španělsku, Portugalsku, Polsku dneška, stejně jak poznenáhlu, ale nezadržitelně roste všude jinde. Všude. Chronická stagnace, nevyužívání potenciálu, výrobních kapacit a její projev - nezaměstnanost, je dnes hlavní znak systému.
    DU
    April 14, 2015 v 21.12
    Napadá mě víc věcí
    Ale celkově mně to jaksi "neštimuje"...

    Není problém v tom, že tu kolektivní identitu a ještě k tomu národní z 18.-19. století propagují právě Francouzi? Není problémem to, že EU stojí hlavně na francouzské tradici? Tedy byrokratické a centralistické? Stejné, jakou převzalo Československo za 1. republiky?

    Píšete o ne-identitě, ale podle mě je to jen hra se slovy. Je to identita, ovšem negativně vymezená. Chcete-li "ne-identita", ale má tady smysl tady vymýšlet neologismus?

    Jestli jsem článek pochopil, píšete o tom, že český národ má silnější "ne-identitu" než identitu, a to je dobře. V identitě poražených je smysl. No třeba by pan Poláček to mohl narazit na dialektiku pána a raba, to by mohlo být zajímavé.

    Jak jste se vlastně ve své logické linii dostala k "českému snu o lepším světě"? Zdá se mi to jako z nouze ctnost. Jako tvrdit, že deprivované dítě má výhodu v tom, že neusiluje o něco tak pomíjivého jako je sebeprosazení se ve společnosti.
    April 14, 2015 v 21.44
    Myslím, že to není skutečná identita, ale může se v ni vyvinout.
    Pojem ne-identita (=nepojmová existence = to, co o sobě subjekt nevypovídá, na rozdíl od identity = to, co o sobě vypovídá) jsem objevila v jednom textu M. Hausera a zaujalo mě to.
    Netvrdím, že je to výhoda, zvlášť ne pro jednotlivce. Člověk s tím může mít spíš problémy. Ale nemůže si vybrat – jak jsem zmínila toho Schoppenhauera – nemůže chtít, aby chtěl. Ne-identita se tedy vyskytuje a může se stát základem třeba pro vytvoření úplně nové kolektivní identity – možná té třídní, jak bylo zmíněno v diskusi, na niž jsem odkazovala. Ovšem já bych se pojmu třída chtěla raději vyhnout.
    Taky se domnívám, že z ne-identity vznikala v dějinách třeba nová náboženská hnutí. Ale o to mi jako ateistce nejde :-)
    DU
    April 14, 2015 v 21.55
    Ještě k sametové revoluci
    Nemyslím si, že to byl tak "heroický čin", jak píšete. Sametová revoluce začala, až v Polsku měli po desetiletí protestů několik měsíců po svobodných volbách, v Maďarsku dávno otevřeli hranice na Západ, padla berlínská zeď. Možná u nás byl proti Polsku a Maďarsku ten rozdíl, že proběhlo převzetí moci opozicí, ale ono to bylo vlastně podobně jako tam, jen "po česku" skrytě, nepřímo.
    April 15, 2015 v 5.45
    To byla tak trochu ironie...
    Politická ne-identita obyvatelstva vůči režimu byla tehdy určitě silná, ale velmi chaotická a roztříštěná. Objevovaly se v ní různé, většinou neurčité a mlhavé představy o budoucnosti. Žádná vize, která by mohla oslovit většinu...
    A tak bohužel zvítězili ti, jejichž představy byly zcela konkrétní a zcela soukromé.
    JP
    April 15, 2015 v 11.49
    Dialektika pána a raba a současnost
    Především bych se připojil k pochybnostem pana Ungera, do jaké míry byl listopadový převrat skutečně "heroickým činem" národa. Měl jsem příležitost zakoušet dlouhá léta mentality tohoto národa za časů husákovské normalizace, a z nějakého "heroismu národa" tady bylo jenom velice málo znát.

    "Heroické" či ve svém odporu statečné byly jenom nepočetné skupinky či jednotlivci, ale o národu jako celku v této souvislosti raději nemluvit. A i onen listopadový převrat - jak také upozornil pan Unger - byl proveden ze všech zemí sovětského bloku až téměř jako poslední ze všech.

    Co se týče té mentality respektive dialektiky "pána a raba" - zajímavý poukaz, ale ta dynamika této dialektiky spočívá v tom, že onen otrok-rab se ze svého podřízeného postavení (a ze své vlastní mentality otroka, podřízeného) vypracuje, svou vlastní prací. Což ovšem znamená, poctivou a řádnou prací. Za dob reálného socialismu ovšem národ svou práci flákal jak to jen šlo; a za dob kapitalismu? - Tady byl pracující národ (to jest jeho část která práci má) právě svým novým pánem-kapitalistou teprve donucen a přiveden k řádně prováděné práci; teď je možno spekulovat o tom, co tato nová životní zkušenost s národem učiní do budoucna.

    Podle Hegela se onen otrok díky svému novému, vypracovanému sebevědomí může zbavit svého pána, kterého už nepotřebuje. To by za podmínek kapitalismu znamenalo, že dělník/pracující se může zbavit svého kapitalisty, a sám se stát vlastníkem. Přesně tímto způsobem tento Hegelův model vyložil Marx.

    Jenže, jak nám dějiny ukázaly, ten dosavadní rab nedokázal svého dřívějšího pána nahradit jen tak bez dalšího. Za prvé se onen původní vztah panujícího a ovládajícího okamžitě znovu obnovil, a to v ještě neurvalejší podobě nežli za podmínek (alespoň občansky svobodného) kapitalismu; ale zároveň se ukázalo, že ten dřívější rab prostě není schopen v sobě sjednotit onu novou dvouroli - totiž být pracovníkem, a vlastníkem-pánem zároveň.

    Podle všeho se opravdu jeví, že už ten původní Hegelův model toho, jak se rab zbaví svého pána, protože už ho nepotřebuje, že tedy už tento předpoklad byl příliš optimistický. A zdá se, že určitý vztahový konflikt je nejen trvalý, nýbrž i do jisté míry potřebný. Zkrátka, že zde pořád musí být určité napětí mezi tím, kdo vykonává bezprostřední práci, a mezi tím, kdo tohoto pracujícího vede, řídí, organizuje - a tedy se vůči němu vyznačuje i odpovídající autoritou.

    On se totiž - a právě tady se podle všeho skrývá ta zásadní vada celého tohoto modelu - on už ten Hegelův model je vlastně až v překvapivé míře NEdialektický. Hegel tady - zřejmě z účelových důvodů - svůj vlastní základní princip dialektiky přinejmenším značně odsouvá do pozadí, neřkuli že ho zcela ignoruje.

    Tento základní princip dialektiky je totiž - boj protikladů, a jejich syntéza v jeden vyšší celek. V tomto smyslu tedy i v oné konečné fázi musí být zachován určitý - i kdy sjednocený, syntetizovaný - konflikt či napětí mezi těmi dvěma elementy, které byly doposud reprezentovány oním absolutně protikladným párem pán - rab. Ale v tom Hegelově modelu nakonec rab zůstává jediným, absolutně vítězným aktérem, pán (a tedy element panství, autority) zcela mizí ze scény. To se sice na první pohled zdá být spravedlivým aktem dějin (doposud potlačovaný se osvobodil) - ale zároveň s tím odpadá jakýkoli dynamismus nějakého dalšího vývoje.

    Zůstává jenom dřívější rab, který si se svou novou panskou rolí evidentně neví rady.
    Ostatně je mi trochu záhadou, paní Hájková, jak jste dospěla k názoru, že zrovna já bych věřil na "jednotu národa". Národ je v současné době roztrhaný do jednotlivých frakcí jak sociálně, tak politicky, tak světonázorově. Jestli má být nějaké "národní jednoty" dosaženo, pak je takovou teprve nutno vytvořit, na základě nějaké nové jednotící ideje. Která ovšem bude muset být podložena nějakou stejně tak jednotící realitou žití a bytí.
    + Další komentáře