Levice a čtvrtý systém
Eva HájkováPozice dnešních levicových stran je, že v případě volebního vítězství obvykle přitakávají trhům. Dějinná zkušenost pokusu o zrušení kapitalismu stále působí. Může ale existovat systém, který by byl demokratický a zároveň nekapitalistický?
Alain Badiou na své loňské přednášce v Praze hovořil o čtyřech politických táborech, jimž odpovídají určité formy vlády nebo určité politické systémy. Tři z nich jsou známé, přesněji řečeno, tyto formy vlády se vyskytovaly nebo se vyskytují. Vše lze znázornit pomocí dvou vzájemně na sebe kolmých os, známých z politologie, z nichž jedna od sebe dělí pravici a levici (případně též kapitalismus a socialismus) a druhá odděluje liberály od konzervativců (případně demokratické formy společnosti od autoritativních).
Jedno ze čtyř polí grafu znázorňuje kapitalistickou liberální demokracii, druhé reprezentuje kapitalistické autoritativní režimy, třetí pole představuje socialistické autoritativní režimy (zaniklý východní blok) a čtvrté, prázdné pole náleží systému, který v praxi dosud neexistoval, zato je vytouženým cílem veškeré svobodomyslné či anarchistické levice — můžeme ho třeba nazvat svobodný nebo demokratický socialismus. Já mu budu raději říkat čtvrtý systém.
Politický tábor podporující tento čtvrtý, zatím neexistující systém je dosud slabý a rozpor mezi ním a stoupenci liberálního kapitalismu je dnes méně viditelný, než rozpor mezi liberálním a autoritativním táborem, který se vládnoucí třídě v západních zemích zatím daří prezentovat jako hlavní politický rozpor současnosti, přičemž kapitalistickou liberální demokracii označují za svět modernity a svobody (jediný možný).
Snahy o postkapitalistický systém mají svou historii, i když představy o něm i o tom, jakými cestami k němu dojít, se měnily. Světová levice měla před několika desítkami let vítězství téměř na dosah ruky, jak praví Immanuel Wallerstein ve své knize Úpadek americké moci. Cílem levice — komunistické i nekomunistické - bylo dostat se k moci a poté změnit svět.
Vlastně se jí vcelku podařilo dostat se k vládě, a to jak ve východním bloku, tak na západě, ba i v rozvojových zemích (pokud k levici počítáme národně osvobozenecká hnutí), avšak změnit svět se jí nepodařilo. Možná právě proto zkusili lidé v příštím období věnovat svůj hlas (nebo své sympatie) „těm druhým“, čili pravici. Vzhledem k těmto okolnostem byli postupně rehabilitováni i konzervativci, kteří byli už dlouho v defenzivě.
To, že se levice dostala k moci, způsobilo zároveň její porážku. Je to možná poněkud zjednodušující, ale levice, která se ocitla na vrcholu moci, propadla optimistickému dojmu, že lepší zítřek je neodvratitelný a svět k němu zcela zákonitě spěje. Prostě přehnané víře v samovolný pokrok, ne zcela nepodobné víře, že Bůh řídí vývoj světa jistým směrem a tudíž všecko zařídí. Jenomže tak to není. Co si lidé nezařídí sami, Bůh ani evoluce nezařídí.
Co bylo dál, všichni víme. Korouhvička světového systému se otočila směrem k horším časům. Nedávno mě napadla taková kacířská myšlenka. Zničil či oslabil levicové strany opravdu neoliberalismus? Zničil i dělnické a odborové hnutí? Nebo je to jinak? Totiž že neoliberalismus se ujal právě proto, že levicové strany a odborová hnutí se ocitly v jakési krizi.
Nechci do toho vnášet moralizující stanovisko, takže nechci přímo použít slovo „morální krize“. Mohlo se jednat spíš o krizi aktivity; muselo dojít k nějakému úpadku soudržnosti a vzájemných vztahů. Možná se zasekli na materiálních požadavcích, zatímco společný smysl z nich vyvanul, což vedlo k prohlubování individualismu. Kdo to ví?
Pozice dnešních levicových stran je taková, že v případě volebního vítězství obvykle víceméně přitakávají trhům. Pokud by chtěly jednat proti jejich zájmu, nakročí si tím k vystoupení ze světového systému, čehož se každá normální levicová strana bojí jako čert kříže. Dějinná zkušenost pokusu o zrušení kapitalismu a zavedení jiného systému stále ještě působí.
Na druhé straně existovala také levice, která nechtěla kapitalismus zničit, chtěla ho pouze upravit, aby byl přijatelný pro co nejširší vrstvy. Tohle ovšem bylo možné jen díky příznivé ekonomické situaci v určité době (Wallerstein hovoří o Kondratěvových vlnách). Obě levice nakonec došly na konec své cesty, kdy už to dál nešlo. Zdá se, že systém se nedá změnit shora jenom prostřednictvím státních zásahů, navíc bez spolupráce se všemi vrstvami společnosti.
Beznátlakový demokratický socialismus?
O čtvrtém systému zatím bohužel nikdo nedovede přesně říci, na jakém principu by měl fungovat. Jak by měla vypadat ta nová, nekapitalistická modernita? Existují pouze neurčité představy — zhruba takové, že by lidé neměli být k ničemu donucováni ani v ničem omezováni. Represe by se neměla vyskytovat v žádné formě — ani v autoritativně-administrativní ani v té volnotržní. Nátlakové formy spolupráce by byly nahrazeny principem volného sdružování.
Měl by zaniknout rozpor mezi managementem a výkonem práce, měly by vznikat nové formy kolektivního života (ne jenom ty dosud známé komunity, fungující na národním či náboženském principu). Abych nějak uzavřela Badiouovy představy o budoucím systému, dodám ještě, že si představuje nejen vymizení konzumismu, ale také peněz a dokonce snad i státu. Ovšem nedomnívá se, že tohle všechno nám přinese revoluce. Ta totiž podle jeho mínění sama o sobě nikdy nic nevyřeší.
Připadalo mně, že Badiou v možnost vzniku takového systému příliš nevěří.
Chtějí vůbec lidé beznátlakový systém? Možná zatím stále touží spíš po konzumu; možná touží po spravedlnosti, zejména té hmotné. Měla by tedy v novém systému vládnout především spravedlnost (něco za něco)? Většina lidí asi považuje za spravedlivé, pokud jsou pracující odměňování podle vykonané práce, i když nejvyšším vrstvám lidé kupodivu velkoryse promíjejí, že jejich bohatství nepochází z práce. „Papalášům“ minulého režimu však nebylo odpuštěno nic, neboť je lidé — na rozdíl od současné „elity“ — považovali za sobě rovné.
Minulý režim sliboval „každému podle jeho práce“, ale nebyl sto ten slib splnit. Stanovit spravedlivé odměňování za vykonanou práci administrativní cestou je totiž obtížně realizovatelné. Nastolit spravedlnost cestou volného trhu jde ovšem ještě hůře. Jakým způsobem by tedy spravedlnost měla být zajištěna, když navíc je třeba přihlédnout i k lidským potřebám, nejen k vykonané práci? Lidé jsou sice k potřebným a zároveň neschopným většinou vstřícní, ale jen pod podmínkou, že to budou dostatečně velcí chudáci.
Veškerá civilizace této planety se vyvinula díky práci a bohužel zejména díky represivním formám práce; práce, kterou lidé vykonávali z donucení (zpočátku přímého, později nepřímého). Represivní formy stále ještě vedou, což neznamená, že tomu tak musí být navěky, tedy že ten čtvrtý systém nebude možný. Možný by asi byl, ale lidé by patrně museli své představy o spravedlnosti poněkud změnit. Ba, museli by toho na sobě změnit daleko víc. Museli by se dostat na vyšší lidskou úroveň, odpovídající Marxově představě o druhé, pokročilé fázi komunismu.
Dost lidí na levici se domnívá, že odstranit represivní práci půjde rychle, tak nějak samo od sebe, například po vítězné revoluci nebo po zavedení nepodmíněného základního příjmu.
Dnešní levice by na to „samo od sebe“ neměla spoléhat, ale měla by už v předstihu přemýšlet o tom, co vlastně bude lidi k práci pobízet, ne-li ekonomický či jiný tlak. Důležité místo ve čtvrtém systému bude jistě nevyhnutelně náležet ekonomické samosprávě či samosprávnému vlastnictví.
Stojí za to zamyslet se nad tím, s jakými problémy se nové formy výrobních a vlastnických vztahů možná setkají. Lidé se budou muset učit vztahu ke společné práci, ke společnému majetku a společné odpovědnosti. Půjde jim to? Je samospráva opravdu jen otázkou „nastavení systému“ nebo je k tomu třeba i nějaké sebereflexe a osobní námahy?
Za druhé je důležité, aby lidé v samosprávné ekonomice uměli vytrvat v práci, i když nebudou vidět okamžité výsledky nebo i tehdy, když nastanou problémy a komplikace.
Za třetí: Pořád toužíme po volnosti, rovnosti a bratrství. Jak to bratrství praktikovat? Jak se naučit například tomu, aby cizí člověk pro nás nebyl cizí člověk, tedy někdo, kdo nás absolutně nezajímá, protože si chceme jen udělat svou práci a jít? Jak nastolit mezi lidmi důvěru, bez níž spolupráce a spoluvlastnictví prakticky nejsou možné?
A za čtvrté: Jak odnaučit lidi konzumnímu způsobu života? Jak je odnaučit obdivovat „celebrity“ s jejich životem „na vysoké noze“? Tím samozřejmě nechci lidem nutit nějakou askezi, to určitě ne, spíš pomoci jim osvobodit se od nesmyslného konání, naučit je přemýšlet o smyslu.
Toto jsou podle mého názoru pro levici velmi důležité úkoly. Ne pouze dostat se nahoru k moci a zase dopadnout jako kdysi. Nehledě k tomu, že levice, která se dnes dostane k moci, možná nakonec zase skončí u podpory tržního kapitalismu a růstu, protože nic jiného se shora bez odporu zatím aplikovat nedá. Co by tedy měla dělat levice, která nebude sázet jen na volby, případně na masový odpor proti něčemu? Jak naznačily výše uvedené body, měla by pracovat na vytváření nového společenského vědomí a prosazovat ho ve společnosti. Jít v tom příkladem.
Levice prý nemá být postmateriální. Není pochyb o tom, že se musíme starat o materiální věci — jak kvůli sobě, tak kvůli jiným lidem — ale přitom jim (těm materiálním věcem) sami nesmíme podléhat. Nechci tady předestírat nějaký „morální kodex budovatele komunismu“, ale myslím si, že bez jistých pozitivních lidských vlastností jako je nezištnost, vytrvalost, obětavost, pochopení pro druhé a ochota pomáhat jim nebude prostě možné ten čtvrtý systém vytvořit.
Co jiného to je, než postmateriální hodnoty? Tohle je třeba pochopit. Jak jinak totiž lze svět změnit? Jak jinak, než vlastním životem se dá vyvrátit například typické pravicové tvrzení, že člověk je nositelem sobeckého genu, a proto lepší svět nikdy nebude možný?
Věřím, že beznátlakový systém určitě bude možný, pokud nebudeme podléhat vnějšímu nátlaku, který nás vede špatným směrem, ale budeme si vytvářet jakýsi vnitřní tlak každý sám na sebe a směrem k cíli, který považujeme za správný.
Je člověk vůbec schopen se civilizovaně (tj. na vyšší nežli barbarské úrovni) chovat bez nějaké formy donucení, čili nátlaku?
A co je to vlastně "nátlak"? Jenom holé vnější donucení? Anebo může být takovýmto "nátlakem" i tlak svědomí, morálky, společenských norem?
Svět bez jakéhokoli omezení, bez jakéhokoli usměrňování lidského individua do společensky a morálně žádoucích forem jednání, to je jen utopický sen anarchistů. Ty či ony formy "donucení" budou i do budoucna nezbytné; ale je nutno si vyjasnit, jaké z těchto forem jsou legitimní, a které z nich potlačují svobodu a osobnost člověka.
Ten vnější tlak může být pozitivní (okolí nás tlačí k něčemu dobrému, co bychom sami neudělali), ale může být i negativní (okolí nás tlačí k něčemu špatnému, co by nás samotné ani nenapadlo, kdybychom to neviděli u jiných). Někdy může být represivní i činnost, do které bychom to nikdy neřekli. Například Marcuse tvrdí, že „ potřeba „relaxovat“ prostřednictvím zábavy poskytované kulturním průmyslem je represivní a represe této potřeby je krokem ke svobodě“. Člověk má někdy potřebu něco dělat, protože to dělají všichni a nakonec se mu to i líbí, protože chce být jako všichni, aby byl „in“. Ale tohle by dělat neměl. Měl by o sobě víc přemýšlet - tedy o tom, co by opravdu chtěl dělat. Lidé by měli víc poslouchat svůj vnitřní hlas. Pak s nimi nebude okolí tak mávat. Ale nejsem si jistá, jestli to každý svede.
Jinak nevidím nic kacířského na myšlence, že za vzestup neoliberalismu může skutečnost, že odbory a levicové strany se nedokázaly přizpůsobit měnící se ekonomické situaci a postupně přestávaly plnit svůj původní účel. Ale to by asi bylo na diskuzi o tom, zda dříve byla slepice nebo vejce. A řešení demokratickou cestou nebude rychlé a neobejde se bez politické reprezentace k takovým změnám ochotné a schopné. Slovy klasika ne "o sobě", ale "pro sebe".
Ano, máte pravdu, že slovo komunismus je u nás vzhledem k minulému vývoji zdiskreditované. Přesně tohle namítli Badiouovi v diskusi po jeho přednášce. Už jsem to tady zmiňovala pod jiným článkem, tedy jen zopakuji, že Badiou na to tehdy odpověděl: "U nás je naopak zdiskreditované slovo demokracie".
Myslím si ostatně, že není důležité, jak se nový systém (který je ještě ve hvězdách) bude nazývat. Ale je zajímavé, že se lidé v prvé řadě vždycky starají o název. Opravdu to pro mě není důležité, proto jsem ho raději obezřetně nazvala čtvrtým systémem.
V této souvislosti vás upozorním na článek M. Hausera, před časem zde publikovaný http://denikreferendum.cz/clanek/11266-na-obranu-slova-komunismus , který se problematikou názvu (hnutí, strany, systému) zabývá. Cituji z něj: "Přejmenování je především ústupová strategie. Není v tom politická prozíravost, spíše snaha udržet se ve světě, který ovládá pravice. Jak je to s názvy, které si levice dává? Buď členové příslušné organizace vědí, že název je ústupek mocným. Je tu pak ještě tajný název, který znají ti, kteří jsou zasvěceni do jejího vnitřního života. Ve skutečnosti jsme komunisté, kteří si říkají radikální demokraté."
Čili jinými slovy: "Jsme komunisté, tak to cítíme (aspoň někteří). Jenom to o sobě nesmíme nahlas říkat, abychom neprovokovali ostatní."
Na to, jaké práce jako společnost potřebujeme, bychom se jistě mohli domluvit, pokud bychom ovšem fungovali jako společnost, která spolupracuje, a pro niž je důležitý nějaký smysl.
Jenomže takovou společností bohužel nejsme - v tom je ten problém.
Myslím si, že většině lidí zatím vůbec nevadí, že dělají nesmyslnou práci. Hlavně, když za ni dostanou zaplaceno. Nevadí jim příliš ani ten ekonomický tlak, dokud jsou schopni se mu přizpůsobit. Taková je podle mého názoru realita.
A k té smysluplnosti bych dodala něco podobného: aby lidé začali hledat smysl, musí si nejdříve plně uvědomit nesmyslnost svého života.
Kardinální otázka zůstává, co je pro nás donucení legitimní, a co už ne.
Samozřejmě, je možno se "zašprajcovat" na postoji, že jakékoli donucení je špatné, negativní, že omezuje naši svobodu. Tak trochu podivuhodnou ironií dějin se v tomto postoji setkali zastánci liberalismu (čili klasicky: pravice) a jmenovitě v šedesátých létech antiautoritářští radikální levičáci. Věci ve své krajní podobě došly tak daleko, že například v Německu tito radikální levičáci vyzývali děti, aby neposlouchaly své rodiče, neboť i rodičovské příkazy a zákazy prý znamenají omezení, útlak jejich autonomní svobody.
Vůbec, heslo "svobody", to je vysloveně fetiš, modla současné doby, s člověkem je možno dělat leccos, je možno s ním jakkoli (podprahově) manipulovat - jenom se mu přitom nesmí brát iluze jeho osobní svobody, jinak je okamžitě oheň na střeše.
Vraťme se ale k té záležitosti s výchovou, to je zrovna velmi příhodný konkrétní případ.
Je to tedy opravdu něco principiálně špatného, negativního, když rodiče v rámci své výchovy "nutí" své děti to či ono dělat respektive se toho zdržet? - Jakýkoli alespoň v základní míře racionálně myslící člověk takovouto představu zavrhne; bez určité míry donucení výchova prostě přestává být výchovou, ztrácí plně svou schopnost uvádět a přivádět mladou dětskou duši do dospělého života.
Snad by se mohlo namítnout: no dobře, to se týká dětí - ale dospělý člověk už přece nesmí být k ničemu nucen, aby se tím nenarušila jeho svoboda!
Jenže: odkdy je člověk vlastně opravdu "dospělý"? Kdy je lidský duch už natolik vyzrálý, natolik dokonalý, že už nemá zapotřebí vůbec žádné korekce ze strany svého okolí? Tím že v patnácti dostane občanský průkaz? Že v osmnácti může jít volit?
Moudří mužové minulosti věděli, že tato cesta za zdokonalením vlastní osobnosti je nekonečná, je to cesta na celý život. A nedá se nic dělat - základní impulzy, poznatky o tom, že máme zapotřebí něco u sebe měnit, pramení právě z toho, že někde na něco - či někoho - narazíme. Že uděláme zkušenost, že ten či onen způsob našeho chování u našeho okolí není honorován, nýbrž naráží na jeho nesouhlas, či přímo odpor. Zkrátka, něco nesmíme; a jsme svým okolím nuceni naše jednání, naše postoje korigovat.
Takže znovu, jaké donucení je legitimní a jaké nikoli? Paní Hájková rozlišuje podle toho, jestli to donucení přichází zvnějšku, anebo z našeho nitra. To je bezpochyby názor, s kterým je možno v zásadě souhlasit. Jenže, ani to nám neřeší samotný problém: jak bylo právě řečeno, ty nejzákladnější impulzy k naší vnitřní proměně přicházejí zvenčí.
Takže, asi bude zapotřebí najít nějaké jiné kritérium pro to, jaké donucení je legitimní, a jaké nikoli.
Vraťme se znovu k té výchově dítěte: vyšli jsme z toho, že výchovná moc rodičů vůči dítěti je zásadně legitimní. Ovšem - to naprosto neplatí absolutně. Je to jeden ze základních výdobytků moderního demokratického smýšlení, že ani rodič nesmí se svým dítětem dělat, co mu napadne. Postoj, že rodič je absolutním pánem svých dětí - něco takového je opravdu už jenom přežitek minulých časů.
Rodičovská práva počínají a končí tam, kde se jedná právě o to, onoho dospívajícího lidského tvora přivádět k d o b r é m u lidskému žití. Dítěti je možno - a nutno - ukázat jeho hranice, když se nechová řádně; ale vždycky je tak nutno činit s respektem k jeho vlastní osobnosti. K jeho vlastní duši.
A tak analogicky můžeme soudit i o úloze donucení v životě dospělém: bez určité míry donucení to ani tady nepůjde. Například ta představa, že by všichni lidé nezištně pracovali pro blaho společnosti, aniž by k pracovnímu výkonu byli nuceni ekonomickou nutností - tato komunistická představa patří opravdu do říše utopií, nikoli do světa lidské reality.
A tady se dostáváme právě k jádru problému: určitý ekonomický tlak je zapotřebí, aby lidé opravdu řádně pracovali; ale jaká míra (a jaký charakter) tohoto donucení je ještě legitimní, a kdy už nastává stav, kdy člověk je holou nouzí (anebo převládajícím konzumním prostředím) nucen k tomu, pracovat, respektive dřít se nad jakoukoli únosnou, rozumnou míru?
A tak se tak nějak zdá, že zase jednou je nutno dát za pravdu Aristotelovi: že nakonec vždycky přijde na to, dokázat najít právě ten jedině správný, vyvážený střed všech věcí. Aby toho nebylo "ani příliš málo, ani příliš mnoho".
Vyjděme z předpokladu (na tom se tady asi většinově shodneme), že současné lidstvo žije přinejmenším z velké části nesmyslným způsobem života: přebujelý konzum, ničení životního prostředí, bezduché vyžívání se v povrchních zábavách. Jenže: právě proto že většina lidí je v tomto bezduchém, nepravém způsobu života uchycena, nedokáží z něj najít cestu ven. Je to uzavřený kruh. Je to nepravý způsob života; ale oni jsou s ním srostlí, jsou s ním smířeni, a dokonce se jim to tak líbí. Kde tedy vzít nějaký ten archimédovský "pevný bod", o který by bylo možno se opřít, s jeho pomocí pohnout tímto světem, prorazit ten začarovaný kruh nepravého žití?
Základní problém je: člověk vždycky směřuje k povrchnosti (ta je pro něj daleko pohodlnější); a současný svět mu nabízí nekonečné možnosti, jak tuto povrchnost vyžívat, a ještě mu sugeruje, že právě tohle je ten nejlepší, "nejsvobodnější" způsob lidské existence.
Jak tedy z toho ven? V podstatě jsou jen dvě cesty:
1. Renesance pravého lidského žití, pravého ducha. Jakkoli člověk jako individuum směřuje k povrchnosti, přesto je hluboko v něm zakódováno povědomí o tom, co je pravé, co je pravdivé. Jde o to, toto povědomí vyvolat, oslovit, aktivovat.
2. Jestliže tento - materiální - svět vede a svádí k povrchnosti, pak je nutno tento svět změnit, postavit ho na jinou existenční základnu. Takovou, která je založena na pravosti tvoření, nikoli na povrchnosti laciného konzumu.
Ještě jednou: jde o to vytvořit takový svět, kde jeho nezbytnosti, nutnosti a potřeby neomezují samotnou humánní podstatu lidské bytosti.
Odpověď: Asi jim v tom někdo musí pomoct.
A ještě znovu upozorňuji, že „nutnosti a tlaky“ společnosti na jedince nejsou výhradně pozitivní, ale mohou být i veskrze špatné a mohou se dokonce tvářit jako svoboda – viz přizpůsobování se konzumní společnosti (soused má dvě auta, ergo já musím mít taky dvě auta; je to nutnost).
Nemusím se ovšem přizpůsobovat vůbec žádné společenské nutnosti (ani pozitivní ani negativní), ale musím nést následky toho, že se nepřizpůsobím. Například (když to trochu přeženu) s tím sousedem: když nebudu mít dvě auta, soused mnou bude pohrdat. A nebo taky ne. To se časem ukáže.
Možná chtěl tenkrát jenom pomoct lidem, kteří se cítili s tím pojmem vnitřně svázaní a báli se to říct nahlas; možná chtěl čelit nesmyslnému antikomunismu. Kdo ví?
Opakuji, že na pojmu či názvu nového systému (bude-li jaký?) nebo na názvu případného hnutí zase tolik nezáleží.
Nutit člověka, aby se stal "vznešeným stvořením"? Asi ne, děkuji. Představa, že vznešeností vnitřního ducha dospějeme k lepší společnosti se zdá být ještě utopičtější, než ta komunistická.
Tihle "kultivovaní duši" nikterak nepřesvědčili.
Jestli nejsou důležitější instituce, pravidla a konkrétní jednání než schopnost hluboce procítěně pochopit vztah Bachovy hudby k univerzu...
Jinak co se týká pojmu „komunismus“, utkvělo mi v paměti – komunista je liberál, který bere liberalismus smrtelně vážně. Už Shakespeare v Romeovi a Julii napsal, že jméno je jenom jméno. Dále se domnívám, že nemá smysl přemítat o tom, zda by Michael Hauser po několika letech nenapsal tu či onu část jinak. O to přece nejde. Na této i jiných podobných publikacích nejsou nejcennější konkrétní závěry, ke kterým autor dospěl, ale ukázka toho, jak a jak jinak se dá na problémy pohlížet a přemýšlet.
Na závěr citát ze závěru kapitoly LXVIII Patří politická tradice na smetiště?
Jak je vidět, žijeme v době, která nevyžaduje návrat k tradicím, nýbrž vytvoření tradic nových. Může se však stát, že postupně zjistíme, že vlastně děláme něco podobného, o co se kdysi snažil Marx nebo stará dělnická hnutí. Ale jenom tím, že se tyto tradice přetrhly, můžou se dostat do jiného světla a stát se inspirací.
Tyto společenství se vyznačovaly vesměs také tím, že byly a) poměrně malé a založené na osobních vztazích. b) izolované od okolního světa buď geografickou polohou nebo dobrovolným odmítáním světa. Kibucy v původní socialistické podobě nevydržely, protože se izraelská společnost vyvíjela jiným směrem. Ti Židé, co přežili holokaust a věnovali své finanční kompenzace kibucu, na to těžce doplatili a ve stáří se octli v chodbě.
I socialismus dvacátého století ostatně potřeboval málo propustné hranice, jeho přetrvávání na Kubě umožnilo také americké embargo. Ten moment společnosti založené na osobních vztazích ovšem neměl.
Karel Marx tvrdil, že kapitalismus neodvratně produkuje své hrobaře, čili třídu, pro kterou je systém silně nevýhodný, a proto má zájem na jeho změně. První "hrobař" - proletariát - byl dějinnými okolnostmi rozložen, ale já se domnívám, že kapitalismus dál produkuje své hrobaře, jen v trochu jiné podobě. A je jenom otázkou, zda budou schopni nastolit nový systém. Případně kdy.
"Hrobaři" kapitalismu jsou prostě ti, kterým systém nenabízí žádnou lidsky přijatelnou existenci, a oni ho proto neuznávají (buď navenek nebo vnitřně). Někdy ho nemusí uznávat dokonce ani ti, kterým lidsky přijatelnou existenci nabízí; mohou mít pro to různé důvody. Lidi, kteří systém sami neuznávají, mohou k tomu těžko vychovat své děti. Máte pravdu, že se jim to může vymstít a mohou zemřít bez pomoci v chudobě. Ale to může potkat docela klidně i ty, kteří systém uznávají.
Je taky docela možné, že kapitalismus nabere nějaký nový dech či nový směr a své "hrobaře" smete. Budoucnost se totiž předvídá těžko. Na poučení z historie, která údajně potvrzuje nemožnost něčeho, bych nespoléhala. Naši dávní předci by taky nikdy nevěřili, že někdy bude možné to, co je možné dnes.
To skutečně není pouhý bonmot. Jak sama píšete, hrobaři kapitalismu se mohou stát pouze ti, kterým kapitalismus nenabízí žádnou lidsky přijatelnou existenci.
Tomu je možno rozumět dvojím způsobem: buďto ve smyslu materiálním, anebo ve smyslu všeobecně humánním.
Ve smyslu materiálním, ve smyslu čiré hmotné bídy: i kdybychom vyšli z toho, že takovým potenciálním "hrobařem kapitalismu" je každý, kdo spadá podle oficiálních statistik pod hranici chudoby, nebylo by to více nežli nějakých 20 procent celkové populace. (Od výjimek jako je třeba současné Řecko odhlédnouc.)
To znamená: dostatečný počet "hrobařů kapitalismu" bychom měli až - a jedině - tehdy, když by se celý kapitalistický produkční systém kompletně zhroutil. Nelze to vyloučit - ale přinejmenším pro dohlednou historickou dobu se to opravdu nezdá být pravděpodobné.
Dostatečný počet p o t e n c i á l n í c h hrobařů kapitalismu existoval ještě za Marxe; ale ani za jeho dob nedošlo k tomu, aby se tito "hrobaři" skutečně ujali svého díla.
A tady jsme znovu u toho zásadního problému: hrobaři, ti mohou nanejvýš odnést mrtvolu (přežilého systému) do hrobu. Ale hrobaři samotní nikdy nevytvoří nový život, nový svět.
Právě v tom ležel kardinální omyl Karla Marxe - totiž v tom, že obrazně řečeno "hrobař kapitalismu bude zároveň kvalifikovaným porodníkem nového světa". Ale vybudovat nový svět, vytvořit nový život, to je opravdu mnohonásobně a řádově větší problém, nežli jenom odstranit něčí mrtvolu.
A ještě jeden zásadní myšlenkový deficit je možno nalézt v tom Marxově modelu "proletářské revoluce": totiž v jeho tézi, že proletariát dokáže osvobodit c e l o u společnost.
Marx sice zcela správně viděl, že kapitalismem (faktorem odcizení) je nakonec lidsky spoutáván a omezován k a ž d ý člen kapitalistické společnosti (tedy i samotný kapitalista) - ale ten akt osvobození měla provést jenom jedna určitá část společnosti, totiž proletariát.
To znamená: osvobodit se neměl samotný č l o v ě k, svým vlastním činem a počinem; tento člověk měl v podstatě jenom trpně čekat na to, až ho osvobodí proletář.
A i když v tehdejší době ovšem většina společnosti byli právě ti proletáři, to samo neřeší ten vlastní problém. A tím spíše v současné době, kdy těch klasických proletářů je už jenom (mizivá) menšina.
Tu "nemožnost lidsky přijatelné existence" je ovšem možno pojímat i jinak: ne pouze úzce materiálně (čirá materiální bída) - nýbrž všeobecně humánně. S tím, že kapitalismus omezuje všestrannou lidskou existenci vůbec. V tomto smyslu by pak těmi potenciálními "hrobaři kapitalismu" mohli být v podstatě všichni.
Ovšem, stále jenom potenciálními; aby se jimi stali i aktuálně, fakticky, k tomu by bylo nutno jim předložit reálnou perspektivu nějaké nové společenské formy, která by tuto jejich touhu po "lidsky přijatelné existenci" přesvědčivě nabízela. Jenže, i tady opět platí: nestačí jenom někoho (či něco) pohřbít; zároveň je nutno něco nového doopravdy vytvořit.
Karel Marx si patrně myslel, že "hrobaři" musí strádat především materiálně. Asi se domníval, že duchovní strádání lidi k revoluční změně systému nepovede. Duchovní strádání je totiž odstranitelné jinými cestami než změnou systému (který je v prvé řadě materiální povahy). Stačí si uvědomit, že duchovně strádáme a můžeme to změnit. Naproti tomu, kdo si to neuvědomí, nepomůže mu v tom ani změna systému.
Tak nějak to asi bude...
Stejně si myslím, že teď už je celkem zbytečné probírat, jak to myslel Marx s tím osvobozením lidstva. V současné době je všechno jinak.
Samotný pojem svoboda je dnes úplně nejasný.
Ale tato potíž s pojmy je nevyhnutelným výrazem objektivní situace současné levice, kdy se zbortily všechny dosavadní klasické projekty a s nimi související pojmy.
Pojem "proletář" je dnes prostě už příliš úzký, nežli aby jím bylo možno oslovit třeba i jenom minimálně nadpoloviční většinu populace. A přitom - uvědomme si - jde právě o to, jak nalézt cestu k člověku současnosti. Tedy k většinovému, k "obyčejnému" člověku - k tomu, který ve svém běžném životě ani nechodí na barikády, ani nestávkuje proti svému zaměstnavateli, jakožto svému "vykořisťovateli".
Správně jste konstatovala, že podle Marxova přesvědčení samotné "duchovní strádání lidi k revoluční změně systému nepovede". Právě proto on se spoléhal na to čistě materiální strádání, které v jeho době ovšem bylo velice hmatatelné.
Na straně druhé ale nelze souhlasit s Vaším názorem, že "stačí si uvědomit, že duchovně strádáme a můžeme to změnit". Tohle by v každém případě nikdy neprohlásil Marx; neboť pro něj i to "duchovní strádání" bylo výsledkem (kapitalistického) systému, a překonání kapitalismu bylo pro něj nevyhnutelnou podmínkou i k té duchovní, respektive humánní obrodě, ozdravení samotného člověka.
Přitom, je krajně důležité si uvědomit, že právě tato "humánní obroda" byla konečným cílem Marxovy komunistické revoluce. Marxovým cílem dozajista nebyla společnost utápějící se v bezduchém konzumu - jenom s tím rozdílem, že tento přebujelý konzum by měl být "spravedlivě" rozdělen na všechny členy společnosti.
Dokonce ani zrušení onoho proslulého "vykořisťování" nebylo Marxovým hlavním cílem (jakkoli se to může zdát paradoxní): jak Marx sám konstatuje, v bezprostřední rovině ten poměr námezdní pracovník - kapitalista fakticky vůbec není nespravedlivý: je to z čistě ekonomického hlediska naprosto rovná směna, dělník prodává svou pracovní sílu, a za tu také dostane v p l n é míře zaplaceno.
Marxovi se tedy konec konců jednalo o z h u m a n i z o v á n í životních poměrů v celé společnosti, o její vysvobození z panství oněch tržně-zvěcnělých vztahů, které celé společnosti (a tedy i všem lidem v ní) znemožňují žít přirozeným způsobem života. Přičemž, pro Marxe je tento "přirozený" způsob života identický právě s h u m á n n í m způsobem života. To, že kapitalismus umožňuje třídě vlastníků přivlastňovat si nadhodnotu vytvořenou třídou dělníků, je i u Marxe jenom j e d n í m z antihumánních momentů kapitalistické společenské formace.
Takže, připomeňme si: i samotnému Marxovi se nakonec jednalo právě o toho "samotného člověka", naprosto ne jenom o dělníka. Dělník (dělnická třída) měl opravdu jenom splnit tu historickou úlohu svržení kapitalismu; ale nakonec se jednalo o osvobození, tedy o humanizování člověka a lidské společnosti vůbec.
Ovšem, tady se nám zase vrací ten trvalý problém, na který v našich diskusích neustále znovu narážíme: totiž ten Marxův předpoklad, že ta budoucí, humánní společnost je tady už o b j e k t i v n ě dána, že čeká jenom na svou příležitost - a že tedy stačí svrhnout ta pouta kapitalismu, a tato nová, humánní společnost se vytvoří přirozeným způsobem sama sebou.
Právě s tímto Marxovým předpokladem je nevyhnutelné se definitivně rozloučit. Takto jednoduchým způsobem novou, humánní společnost prostě vytvořit nelze. Právě k tomu směřovaly moje poznámky: opravdu humánní (tj. z lidského hlediska kvalitnější) svět nelze vytvořit bez samotného člověka. Jenom s "hrobaři kapitalismu" nevytvoříme nic opravdu nového.
Jestliže chceme opravdu změnit svět, musíme dokázat změnit i člověka. Jeho životní hodnoty, jeho životní priority. To všechno opravdu nespadne jen tak samo s nebe. Ale jestliže chceme změnit, ovlivnit člověka - musíme k němu napřed vůbec najít cestu. Tím, že tohoto člověka budeme stále ze setrvačnosti nazývat "proletářem", dnes už asi opravdu příliš daleko nedojdeme.
Já osobně bych řekla, že člověk potřebuje spíš lásku, přátelství a porozumění druhých, než duchovnost.
Zůstal bych proto raději u Marxe, a u původní představy komunismu: tady byla cílem (a představou) skutečně zcela zásadní, a zcela komplexní přeměna v š e c h vztahů ve společnosti - tedy naprosto ne jenom těch majetkových a sociálních, nýbrž právě i těch mezilidských. Můžeme tomu říkat "láska, přátelství a porozumění druhým" - to všechno dozajista bude správně, ale takováto konkrétní, specifická vymezení nikdy nemohou plně postihnout celou tu šíři změny společenských a mezilidských vztahů, která měla s příchodem komunismu nastat.
Ten důvod, proč já ale stále zdůrazňuji nutnost pohledět na člověka podstatně jiným způsobem, je stále ten jeden, že totiž takovouto zásadní změnu mezilidských vztahů není možno očekávat jenom od změny vlastnictví. A vůbec od žádné pouze systémově-strukturální změny. To všechno mohou být pouze - byť i nezbytné - předpoklady takovéhoto humánního přerodu člověka a společnosti, ale samy takovýmto přerodem nejsou. K tomu je zapotřebí dosáhnout samotného člověka, v jeho vlastním nitru. A zůstává zásadní otázkou, jak právě toho dosáhnout.
Samozřejmě, jenom nějakým apelováním na "duchovno" dnešního člověka (většinově) nedosáhneme. Ale nějakými apely na "lásku a vstřícnost" asi také ne. Většina lidí sice odsouhlasí, že něčeho takového by bylo zapotřebí - ale ve svém reálném životě se budou chovat zase stejně tak jako doposud.
Tento výzkum se týkal vztahu Němců ke kapitalismu, komunismu, ale i k systému (reálné) demokracie. Výsledky byly rozděleny na tři skupiny: Německo celkově (dále: N), západní část Německa (Z), a východní část, čili území dřívější NDR (V).
Takže: s výrokem "socialismus/komunismus je dobrá myšlenka, která byla doposud pouze špatně provedena" souhlasí: N 42%, Z 37%, V 59%.
Když si uvědomíme, že celý projekt komunismu byl po rozpadu socialistického tábora všeobecně pokládán za fakticky mrtvý, jsou to až neuvěřitelně vysoká čísla.
Bezpochyby, ten nadprůměrně vysoký souhlas s oním tvrzením z oblasti bývalé NDR je do nemalé míry ovlivněn stále přetrvávající místní "ostalgií"; ale že i v samotném západním Německu ideu komunismu (socialismu) za principiálně správnou považuje celá třetina (!!) tamější populace, je opravdu naprosto nečekané.
Vysvětlení tohoto fenoménu je ovšem velice snadně možno odhalit v jiné otázce z ankety: každý třetí Němec je přesvědčen, že kapitalismus vede nevyhnutelně k chudobě a k hladu.
A dokonce: téměř jedna čtvrtina východních Němců, ale i téměř dvacet procent západních Němců jsou dokonce zastánci r e v o l u c e jako cesty k zlepšení životních podmínek, protože pouhé reformy k tomu nestačí! - A to všechno prosím v Německu, které platí jako pravzor dokonale fungujícího a efektivního kapitalismu v celé Evropě! Ten revoluční potenciál je tedy evidentně daleko vyšší, než jak by se dalo očekávat.
A ještě jedna nikoli nezajímavá otázka z onoho výzkumu: s tvrzením "naše demokracie není žádná pravá demokracie, protože nakonec rozhodují nikoli voliči, nýbrž ekonomické kruhy (Wirtschaft) souhlasí 61 procent všech Němců! (Rozdíly mezi západní a východní částí jsou v této otázce zcela minimální.)
Takže, sečteno a podtrženo: obyčejní lidé jsou vůči systému kapitalismu (jakož i jeho politickému systému) daleko kritičtější, než by se mohlo zdát. Velké části společnosti by si přály změnu, a to dokonce změnu zcela radikální; jde jenom o to, moci jim nabídnout nějakou opravdu reálnou perspektivu nějaké funkční alternativy.
----------------------------------
Ještě malý dodatek, k té demokracii: shodou okolností teprve někdy před týdnem byly v německých sdělovacích prostředcích zveřejněny výsledky jiné ankety, podle kterých 80 až 90 procent Němců (určité rozdíly mezi Východem a Západem) je spokojeno s demokracií, jakožto s nejlepším možným politickým systémem.
Tady je vidět, jak velice klamné mohou být výsledky takovýchto výzkumů veřejného mínění; a výsledky je možno řádově o celé desítky procent předem manipulovat prostě tím, jakým způsobem se položí - sugestivní - otázka.
Když se otázka položí zcela nespecificky ("Jste v zásadě spokojeni s parlamentní demokracií?"), pak u většiny lidí okamžitě vyvstane představa diktatur jako jediné reálné alternativy - a naprostá většina se pak ovšem přihlásí k demokracii.
Ale když se pak otázka přeformuluje do zcela konkrétní zkušenosti lidí s fungováním r e á l n é demokracie ("Rozhodují skutečně voliči, anebo ekonomické kruhy?") - pak je najednou obraz veřejného mínění nejen jiný, ale dokonce zcela opačný!
Když se budu starat o to, abych měla na chleba (nebo něco podobného) - je to záležitost čistě materiální.
Když se o ten svůj chleba s někým rozdělím a přitom třeba i trochu riskuji, že budu mít hlad, už je v tom podle mého mínění něco duchovního. Přestože v obou případech jde o obyčejný chleba.
Ještě mám poznámku k vaší větě: „K tomu je zapotřebí dosáhnout samotného člověka, v jeho vlastním nitru...“
Aniž bychom museli být schizofrenní, přece jenom bude něco na tom, že naše osobnost se skládá z jakýchsi vrstev nebo složek, které spolu nejsou úplně v souladu. Souvisí s tím nějak ta vámi napsaná věta? Mám totiž tušení, že existuje takový pojem jako „vnitřní člověk“...
Ale co se konkrétně toho názoru (německé) populace na komunismus respektive socialismus týče, pak rozhodující je podle všeho ta okolnost, kterou už jsem také zmínil: otázka přítomnosti r e á l n é alternativy ke kapitalismu.
Dalo by se soudit, že možná dokonce nadpoloviční většina obyvatelstva by byla ochotná přiklonit se k nějaké nové podobě socialismu, kdyby mohla s dostatečnou pravděpodobností vycházet z toho, že zde budou splněny dvě základní podmínky:
1. bude v zásadě zachován dosavadní životní standard;
2. budou zachovány dosavadní osobní a politické svobody.
Ale tato vnitřní rozpolcenost lidské bytosti, to je opravdu právě něco takového, na co jsem svými vývody cílil.
Věc se má takhle: kdybychom se opravdu spolehli jenom na toho aktuálně daného člověka, jak je přítomen v současné době a v současném světě, pak bychom se asi museli předem vzdát všech nadějí. Tento člověk je většinově natolik pevně svázán s povrchně-konzumním způsobem existence, že od něj opravdu není - v této rovině - možno očekávat, že by se tohoto relativně pohodlného způsobu života dobrovolně vzdal.
Ale - takováto situace tu byla nakonec v historii vždycky; a všechna obrodná hnutí a všechny velké duchovní osobnosti minulosti vycházela/vycházely v podstatě z jednoho společného předpokladu: že se pod slupkou toho povrchního, jenom na svůj každodenní prospěch a svou každodenní zábavu upnutého člověka skrývá nějaké podstatně jiné, lepší, pravé lidské jádro, které je možno oslovit. A když se podaří oslovit, aktivovat toto pravé lidské jádro, že je možno doslova "pohnout světem".
Když se velcí antičtí myslitelé snažili prosadit ideu osobně plně rozvinutého, vnitřně zralého a odpovědného občana, bylo jim samozřejmě jasné, že takovýto "ideální občan" není k nalezení na ulici - nýbrž že je nutno ono "pravé jádro" v něm teprve přivést k rozkvětu, důslednou a všestrannou výchovou.
Když Ježíš Kristus započal své veřejné působení, samozřejmě i on napřed narazil doslova na hradbu nepochopení, kdy prakticky veškeré jeho okolí bylo plně spokojeno s dosavadním způsobem své existence, kdy pro zadostiučinění mravnímu kánonu postačilo dodržovat jasně dané, kodifikované religiózní předpisy. A přes to všechno - Ježíš se pustil do svého díla, a nakonec se mu podařilo přivést ke zrodu hnutí, které v celé Evropě, a nakonec i v dalších částech světa zcela převrátila pojetí mravnosti, od onoho pasivního k aktivnímu, vycházejícímu z vlastního nitra.
Z marxistického hlediska se pak v podstatě ten samý fenomén pak jeví tak, že v určité fázi vývoje společnosti se navzájem prolínají dvě různé vývojové formace, ta starší a ta novější, přicházející. Je tedy určité přechodové stadium, kdy stará společnost ještě existuje, a ještě tedy i svými životními automatismy dominuje i v hlavách a myslích lidí - ale nová společnost už se jaksi "plíživě" usazuje v podvědomí lidí. Ještě není dominantní - ale už je přítomna, a je možno se na ni obrátit, je možno pokusit se ji vyvolat.
Takže, z hlediska jednotlivého člověka, ten je v takové přechodové fázi opravdu vnitřně rozpolcen - navenek ještě žije v automatismech společnosti staré, ale někde v jeho nitru se už hlásí ke slovu elementy života nového.