Levice a čtvrtý systém

Eva Hájková

Pozice dnešních levicových stran je, že v případě volebního vítězství obvykle přitakávají trhům. Dějinná zkušenost pokusu o zrušení kapitalismu stále působí. Může ale existovat systém, který by byl demokratický a zároveň nekapitalistický?

Alain Badiou na své loňské přednášce v Praze hovořil o čtyřech politických táborech, jimž odpovídají určité formy vlády nebo určité politické systémy. Tři z nich jsou známé, přesněji řečeno, tyto formy vlády se vyskytovaly nebo se vyskytují. Vše lze znázornit pomocí dvou vzájemně na sebe kolmých os, známých z politologie, z nichž jedna od sebe dělí pravici a levici (případně též kapitalismus a socialismus) a druhá odděluje liberály od konzervativců (případně demokratické formy společnosti od autoritativních).

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jedno ze čtyř polí grafu znázorňuje kapitalistickou liberální demokracii, druhé reprezentuje kapitalistické autoritativní režimy, třetí pole představuje socialistické autoritativní režimy (zaniklý východní blok) a čtvrté, prázdné pole náleží systému, který v praxi dosud neexistoval, zato je vytouženým cílem veškeré svobodomyslné či anarchistické levice — můžeme ho třeba nazvat svobodný nebo demokratický socialismus. Já mu budu raději říkat čtvrtý systém.

Politický tábor podporující tento čtvrtý, zatím neexistující systém je dosud slabý a rozpor mezi ním a stoupenci liberálního kapitalismu je dnes méně viditelný, než rozpor mezi liberálním a autoritativním táborem, který se vládnoucí třídě v západních zemích zatím daří prezentovat jako hlavní politický rozpor současnosti, přičemž kapitalistickou liberální demokracii označují za svět modernity a svobody (jediný možný).

Snahy o postkapitalistický systém mají svou historii, i když představy o něm i o tom, jakými cestami k němu dojít, se měnily. Světová levice měla před několika desítkami let vítězství téměř na dosah ruky, jak praví Immanuel Wallerstein ve své knize Úpadek americké moci. Cílem levice — komunistické i nekomunistické - bylo dostat se k moci a poté změnit svět.

Filosof Alain Badiou na své loňské přednášce v Praze hovořil o čtyřech politických táborech, jimž odpovídají určité formy vlády nebo určité politické systémy. Foto repro Badiou

Vlastně se jí vcelku podařilo dostat se k vládě, a to jak ve východním bloku, tak na západě, ba i v rozvojových zemích (pokud k levici počítáme národně osvobozenecká hnutí), avšak změnit svět se jí nepodařilo. Možná právě proto zkusili lidé v příštím období věnovat svůj hlas (nebo své sympatie) „těm druhým“, čili pravici. Vzhledem k těmto okolnostem byli postupně rehabilitováni i konzervativci, kteří byli už dlouho v defenzivě.

To, že se levice dostala k moci, způsobilo zároveň její porážku. Je to možná poněkud zjednodušující, ale levice, která se ocitla na vrcholu moci, propadla optimistickému dojmu, že lepší zítřek je neodvratitelný a svět k němu zcela zákonitě spěje. Prostě přehnané víře v samovolný pokrok, ne zcela nepodobné víře, že Bůh řídí vývoj světa jistým směrem a tudíž všecko zařídí. Jenomže tak to není. Co si lidé nezařídí sami, Bůh ani evoluce nezařídí.

Co bylo dál, všichni víme. Korouhvička světového systému se otočila směrem k horším časům. Nedávno mě napadla taková kacířská myšlenka. Zničil či oslabil levicové strany opravdu neoliberalismus? Zničil i dělnické a odborové hnutí? Nebo je to jinak? Totiž že neoliberalismus se ujal právě proto, že levicové strany a odborová hnutí se ocitly v jakési krizi.

Nechci do toho vnášet moralizující stanovisko, takže nechci přímo použít slovo „morální krize“. Mohlo se jednat spíš o krizi aktivity; muselo dojít k nějakému úpadku soudržnosti a vzájemných vztahů. Možná se zasekli na materiálních požadavcích, zatímco společný smysl z nich vyvanul, což vedlo k prohlubování individualismu. Kdo to ví?

Pozice dnešních levicových stran je taková, že v případě volebního vítězství obvykle víceméně přitakávají trhům. Pokud by chtěly jednat proti jejich zájmu, nakročí si tím k vystoupení ze světového systému, čehož se každá normální levicová strana bojí jako čert kříže. Dějinná zkušenost pokusu o zrušení kapitalismu a zavedení jiného systému stále ještě působí.

Na druhé straně existovala také levice, která nechtěla kapitalismus zničit, chtěla ho pouze upravit, aby byl přijatelný pro co nejširší vrstvy. Tohle ovšem bylo možné jen díky příznivé ekonomické situaci v určité době (Wallerstein hovoří o Kondratěvových vlnách). Obě levice nakonec došly na konec své cesty, kdy už to dál nešlo. Zdá se, že systém se nedá změnit shora jenom prostřednictvím státních zásahů, navíc bez spolupráce se všemi vrstvami společnosti.

Beznátlakový demokratický socialismus?

O čtvrtém systému zatím bohužel nikdo nedovede přesně říci, na jakém principu by měl fungovat. Jak by měla vypadat ta nová, nekapitalistická modernita? Existují pouze neurčité představy — zhruba takové, že by lidé neměli být k ničemu donucováni ani v ničem omezováni. Represe by se neměla vyskytovat v žádné formě — ani v autoritativně-administrativní ani v té volnotržní. Nátlakové formy spolupráce by byly nahrazeny principem volného sdružování.

Měl by zaniknout rozpor mezi managementem a výkonem práce, měly by vznikat nové formy kolektivního života (ne jenom ty dosud známé komunity, fungující na národním či náboženském principu). Abych nějak uzavřela Badiouovy představy o budoucím systému, dodám ještě, že si představuje nejen vymizení konzumismu, ale také peněz a dokonce snad i státu. Ovšem nedomnívá se, že tohle všechno nám přinese revoluce. Ta totiž podle jeho mínění sama o sobě nikdy nic nevyřeší.

Připadalo mně, že Badiou v možnost vzniku takového systému příliš nevěří.

Chtějí vůbec lidé beznátlakový systém? Možná zatím stále touží spíš po konzumu; možná touží po spravedlnosti, zejména té hmotné. Měla by tedy v novém systému vládnout především spravedlnost (něco za něco)? Většina lidí asi považuje za spravedlivé, pokud jsou pracující odměňování podle vykonané práce, i když nejvyšším vrstvám lidé kupodivu velkoryse promíjejí, že jejich bohatství nepochází z práce. „Papalášům“ minulého režimu však nebylo odpuštěno nic, neboť je lidé — na rozdíl od současné „elity“ — považovali za sobě rovné.

Minulý režim sliboval „každému podle jeho práce“, ale nebyl sto ten slib splnit. Stanovit spravedlivé odměňování za vykonanou práci administrativní cestou je totiž obtížně realizovatelné. Nastolit spravedlnost cestou volného trhu jde ovšem ještě hůře. Jakým způsobem by tedy spravedlnost měla být zajištěna, když navíc je třeba přihlédnout i k lidským potřebám, nejen k vykonané práci? Lidé jsou sice k potřebným a zároveň neschopným většinou vstřícní, ale jen pod podmínkou, že to budou dostatečně velcí chudáci.

Veškerá civilizace této planety se vyvinula díky práci a bohužel zejména díky represivním formám práce; práce, kterou lidé vykonávali z donucení (zpočátku přímého, později nepřímého). Represivní formy stále ještě vedou, což neznamená, že tomu tak musí být navěky, tedy že ten čtvrtý systém nebude možný. Možný by asi byl, ale lidé by patrně museli své představy o spravedlnosti poněkud změnit. Ba, museli by toho na sobě změnit daleko víc. Museli by se dostat na vyšší lidskou úroveň, odpovídající Marxově představě o druhé, pokročilé fázi komunismu.

Dost lidí na levici se domnívá, že odstranit represivní práci půjde rychle, tak nějak samo od sebe, například po vítězné revoluci nebo po zavedení nepodmíněného základního příjmu.

Alain Badiou si představuje nejen vymizení konzumismu, ale také peněz a dokonce snad i státu. Foto Mika Meskanen, Flikr

Dnešní levice by na to „samo od sebe“ neměla spoléhat, ale měla by už v předstihu přemýšlet o tom, co vlastně bude lidi k práci pobízet, ne-li ekonomický či jiný tlak. Důležité místo ve čtvrtém systému bude jistě nevyhnutelně náležet ekonomické samosprávě či samosprávnému vlastnictví.

Stojí za to zamyslet se nad tím, s jakými problémy se nové formy výrobních a vlastnických vztahů možná setkají. Lidé se budou muset učit vztahu ke společné práci, ke společnému majetku a společné odpovědnosti. Půjde jim to? Je samospráva opravdu jen otázkou „nastavení systému“ nebo je k tomu třeba i nějaké sebereflexe a osobní námahy?

Za druhé je důležité, aby lidé v samosprávné ekonomice uměli vytrvat v práci, i když nebudou vidět okamžité výsledky nebo i tehdy, když nastanou problémy a komplikace.

Za třetí: Pořád toužíme po volnosti, rovnosti a bratrství. Jak to bratrství praktikovat? Jak se naučit například tomu, aby cizí člověk pro nás nebyl cizí člověk, tedy někdo, kdo nás absolutně nezajímá, protože si chceme jen udělat svou práci a jít? Jak nastolit mezi lidmi důvěru, bez níž spolupráce a spoluvlastnictví prakticky nejsou možné?

A za čtvrté: Jak odnaučit lidi konzumnímu způsobu života? Jak je odnaučit obdivovat „celebrity“ s jejich životem „na vysoké noze“? Tím samozřejmě nechci lidem nutit nějakou askezi, to určitě ne, spíš pomoci jim osvobodit se od nesmyslného konání, naučit je přemýšlet o smyslu.

Toto jsou podle mého názoru pro levici velmi důležité úkoly. Ne pouze dostat se nahoru k moci a zase dopadnout jako kdysi. Nehledě k tomu, že levice, která se dnes dostane k moci, možná nakonec zase skončí u podpory tržního kapitalismu a růstu, protože nic jiného se shora bez odporu zatím aplikovat nedá. Co by tedy měla dělat levice, která nebude sázet jen na volby, případně na masový odpor proti něčemu? Jak naznačily výše uvedené body, měla by pracovat na vytváření nového společenského vědomí a prosazovat ho ve společnosti. Jít v tom příkladem.

Levice prý nemá být postmateriální. Není pochyb o tom, že se musíme starat o materiální věci — jak kvůli sobě, tak kvůli jiným lidem — ale přitom jim (těm materiálním věcem) sami nesmíme podléhat. Nechci tady předestírat nějaký „morální kodex budovatele komunismu“, ale myslím si, že bez jistých pozitivních lidských vlastností jako je nezištnost, vytrvalost, obětavost, pochopení pro druhé a ochota pomáhat jim nebude prostě možné ten čtvrtý systém vytvořit.

Co jiného to je, než postmateriální hodnoty? Tohle je třeba pochopit. Jak jinak totiž lze svět změnit? Jak jinak, než vlastním životem se dá vyvrátit například typické pravicové tvrzení, že člověk je nositelem sobeckého genu, a proto lepší svět nikdy nebude možný?

Věřím, že beznátlakový systém určitě bude možný, pokud nebudeme podléhat vnějšímu nátlaku, který nás vede špatným směrem, ale budeme si vytvářet jakýsi vnitřní tlak každý sám na sebe a směrem k cíli, který považujeme za správný.

    Diskuse
    JP
    February 20, 2015 v 14.13
    Jaké donucení?
    Ano, ta otázka "nátlaku" je opravdu kardinální otázkou člověka vůbec, a tedy i lidské společnosti.

    Je člověk vůbec schopen se civilizovaně (tj. na vyšší nežli barbarské úrovni) chovat bez nějaké formy donucení, čili nátlaku?

    A co je to vlastně "nátlak"? Jenom holé vnější donucení? Anebo může být takovýmto "nátlakem" i tlak svědomí, morálky, společenských norem?

    Svět bez jakéhokoli omezení, bez jakéhokoli usměrňování lidského individua do společensky a morálně žádoucích forem jednání, to je jen utopický sen anarchistů. Ty či ony formy "donucení" budou i do budoucna nezbytné; ale je nutno si vyjasnit, jaké z těchto forem jsou legitimní, a které z nich potlačují svobodu a osobnost člověka.
    February 20, 2015 v 16.15
    Já myslím, že represivní je především vnější tlak okolí – donucování k něčemu. Když tlačíme sami na sebe, protože víme, že něco je potřeba dělat a je to dobré, není to represe. Tím jen mobilizujeme svou vůli nebo své síly, protože to chceme dělat, jen se nám třeba momentálně nechce nebo jsme unaveni.
    Ten vnější tlak může být pozitivní (okolí nás tlačí k něčemu dobrému, co bychom sami neudělali), ale může být i negativní (okolí nás tlačí k něčemu špatnému, co by nás samotné ani nenapadlo, kdybychom to neviděli u jiných). Někdy může být represivní i činnost, do které bychom to nikdy neřekli. Například Marcuse tvrdí, že „ potřeba „relaxovat“ prostřednictvím zábavy poskytované kulturním průmyslem je represivní a represe této potřeby je krokem ke svobodě“. Člověk má někdy potřebu něco dělat, protože to dělají všichni a nakonec se mu to i líbí, protože chce být jako všichni, aby byl „in“. Ale tohle by dělat neměl. Měl by o sobě víc přemýšlet - tedy o tom, co by opravdu chtěl dělat. Lidé by měli víc poslouchat svůj vnitřní hlas. Pak s nimi nebude okolí tak mávat. Ale nejsem si jistá, jestli to každý svede.
    February 20, 2015 v 23.6
    New Communist Politics?
    Čtvrtý systém se na obrázku skrývá pod názvem New Communist Politics? Obávám se, že pod tímto názvem se koalice na jeho podporu bude jen těžko formovat. Čistě teoreticky by jistě šlo vrátit se ke Kautského Původu křesťanství a tam popsané etice křesťanského komunismu. Ale nejspíše pro inspiraci.

    Jinak nevidím nic kacířského na myšlence, že za vzestup neoliberalismu může skutečnost, že odbory a levicové strany se nedokázaly přizpůsobit měnící se ekonomické situaci a postupně přestávaly plnit svůj původní účel. Ale to by asi bylo na diskuzi o tom, zda dříve byla slepice nebo vejce. A řešení demokratickou cestou nebude rychlé a neobejde se bez politické reprezentace k takovým změnám ochotné a schopné. Slovy klasika ne "o sobě", ale "pro sebe".
    February 21, 2015 v 9.30
    Inu, pane Vorle, pokud jde o tu myšlenku, že za všechno nemohou zlí (neoliberální) kapitalisté, ale že věc je trochu složitější, chápu že se vám nijak kacířská nezdá. Ale někteří levičáci by ji tak vnímat mohli.

    Ano, máte pravdu, že slovo komunismus je u nás vzhledem k minulému vývoji zdiskreditované. Přesně tohle namítli Badiouovi v diskusi po jeho přednášce. Už jsem to tady zmiňovala pod jiným článkem, tedy jen zopakuji, že Badiou na to tehdy odpověděl: "U nás je naopak zdiskreditované slovo demokracie".
    Myslím si ostatně, že není důležité, jak se nový systém (který je ještě ve hvězdách) bude nazývat. Ale je zajímavé, že se lidé v prvé řadě vždycky starají o název. Opravdu to pro mě není důležité, proto jsem ho raději obezřetně nazvala čtvrtým systémem.
    V této souvislosti vás upozorním na článek M. Hausera, před časem zde publikovaný http://denikreferendum.cz/clanek/11266-na-obranu-slova-komunismus , který se problematikou názvu (hnutí, strany, systému) zabývá. Cituji z něj: "Přejmenování je především ústupová strategie. Není v tom politická prozíravost, spíše snaha udržet se ve světě, který ovládá pravice. Jak je to s názvy, které si levice dává? Buď členové příslušné organizace vědí, že název je ústupek mocným. Je tu pak ještě tajný název, který znají ti, kteří jsou zasvěceni do jejího vnitřního života. Ve skutečnosti jsme komunisté, kteří si říkají radikální demokraté."

    Čili jinými slovy: "Jsme komunisté, tak to cítíme (aspoň někteří). Jenom to o sobě nesmíme nahlas říkat, abychom neprovokovali ostatní."
    JK
    February 21, 2015 v 9.31
    K čemu že vlastně nutit?
    Možná by nebylo špatné se i zamyslet, kolik že té "práce" (ke které je třeba nutit?) vlastně doopravdy jako společnost potřebujeme a jaké práce. Když se tak dívám na kapitalistickou "efektivnost", tak mám ten pocit, že velké procento prací je opravdu "bullshit jobs", naprosto zbytečné samoúčelné nesmysly. Vlastně zaplácáváme planetu toxickým odpadem, protože to vytváří zisk. V indiánských společnostech bylo třeba průměrně 4 hodiny denně práce, aby fungovaly. Co třeba otevřít debatu, jaká lidská činnost je opravdu smysluplná a hodnotná?
    February 21, 2015 v 9.56
    Naprosto s tebou souhlasím, Jiří, že velká část práce se dělá zbytečně, ale otázkou je, jestli je v současné době tak jednoduché se "bullshit jobs" úplně zbavit.
    Na to, jaké práce jako společnost potřebujeme, bychom se jistě mohli domluvit, pokud bychom ovšem fungovali jako společnost, která spolupracuje, a pro niž je důležitý nějaký smysl.
    Jenomže takovou společností bohužel nejsme - v tom je ten problém.
    Myslím si, že většině lidí zatím vůbec nevadí, že dělají nesmyslnou práci. Hlavně, když za ni dostanou zaplaceno. Nevadí jim příliš ani ten ekonomický tlak, dokud jsou schopni se mu přizpůsobit. Taková je podle mého názoru realita.
    February 21, 2015 v 10.35
    Aby lidé žádali spravedlnost, musí si nejprve uvědomit, že jejich postavení je nespravedlivé (aspoň tak nějak to píše Žižek ve své poslední knize). A mimochodem ještě píše: aby se lidé mohli osvobodit, musí být svobodní.
    A k té smysluplnosti bych dodala něco podobného: aby lidé začali hledat smysl, musí si nejdříve plně uvědomit nesmyslnost svého života.
    JP
    February 21, 2015 v 13.34
    Život mezi přinucením a nezávislostí
    Ve svém prvním vstupu jsem byl omezen časově, takže až teď trochu více do hloubky dané problematiky.

    Kardinální otázka zůstává, co je pro nás donucení legitimní, a co už ne.

    Samozřejmě, je možno se "zašprajcovat" na postoji, že jakékoli donucení je špatné, negativní, že omezuje naši svobodu. Tak trochu podivuhodnou ironií dějin se v tomto postoji setkali zastánci liberalismu (čili klasicky: pravice) a jmenovitě v šedesátých létech antiautoritářští radikální levičáci. Věci ve své krajní podobě došly tak daleko, že například v Německu tito radikální levičáci vyzývali děti, aby neposlouchaly své rodiče, neboť i rodičovské příkazy a zákazy prý znamenají omezení, útlak jejich autonomní svobody.

    Vůbec, heslo "svobody", to je vysloveně fetiš, modla současné doby, s člověkem je možno dělat leccos, je možno s ním jakkoli (podprahově) manipulovat - jenom se mu přitom nesmí brát iluze jeho osobní svobody, jinak je okamžitě oheň na střeše.

    Vraťme se ale k té záležitosti s výchovou, to je zrovna velmi příhodný konkrétní případ.

    Je to tedy opravdu něco principiálně špatného, negativního, když rodiče v rámci své výchovy "nutí" své děti to či ono dělat respektive se toho zdržet? - Jakýkoli alespoň v základní míře racionálně myslící člověk takovouto představu zavrhne; bez určité míry donucení výchova prostě přestává být výchovou, ztrácí plně svou schopnost uvádět a přivádět mladou dětskou duši do dospělého života.

    Snad by se mohlo namítnout: no dobře, to se týká dětí - ale dospělý člověk už přece nesmí být k ničemu nucen, aby se tím nenarušila jeho svoboda!

    Jenže: odkdy je člověk vlastně opravdu "dospělý"? Kdy je lidský duch už natolik vyzrálý, natolik dokonalý, že už nemá zapotřebí vůbec žádné korekce ze strany svého okolí? Tím že v patnácti dostane občanský průkaz? Že v osmnácti může jít volit?

    Moudří mužové minulosti věděli, že tato cesta za zdokonalením vlastní osobnosti je nekonečná, je to cesta na celý život. A nedá se nic dělat - základní impulzy, poznatky o tom, že máme zapotřebí něco u sebe měnit, pramení právě z toho, že někde na něco - či někoho - narazíme. Že uděláme zkušenost, že ten či onen způsob našeho chování u našeho okolí není honorován, nýbrž naráží na jeho nesouhlas, či přímo odpor. Zkrátka, něco nesmíme; a jsme svým okolím nuceni naše jednání, naše postoje korigovat.

    Takže znovu, jaké donucení je legitimní a jaké nikoli? Paní Hájková rozlišuje podle toho, jestli to donucení přichází zvnějšku, anebo z našeho nitra. To je bezpochyby názor, s kterým je možno v zásadě souhlasit. Jenže, ani to nám neřeší samotný problém: jak bylo právě řečeno, ty nejzákladnější impulzy k naší vnitřní proměně přicházejí zvenčí.

    Takže, asi bude zapotřebí najít nějaké jiné kritérium pro to, jaké donucení je legitimní, a jaké nikoli.

    Vraťme se znovu k té výchově dítěte: vyšli jsme z toho, že výchovná moc rodičů vůči dítěti je zásadně legitimní. Ovšem - to naprosto neplatí absolutně. Je to jeden ze základních výdobytků moderního demokratického smýšlení, že ani rodič nesmí se svým dítětem dělat, co mu napadne. Postoj, že rodič je absolutním pánem svých dětí - něco takového je opravdu už jenom přežitek minulých časů.

    Rodičovská práva počínají a končí tam, kde se jedná právě o to, onoho dospívajícího lidského tvora přivádět k d o b r é m u lidskému žití. Dítěti je možno - a nutno - ukázat jeho hranice, když se nechová řádně; ale vždycky je tak nutno činit s respektem k jeho vlastní osobnosti. K jeho vlastní duši.

    A tak analogicky můžeme soudit i o úloze donucení v životě dospělém: bez určité míry donucení to ani tady nepůjde. Například ta představa, že by všichni lidé nezištně pracovali pro blaho společnosti, aniž by k pracovnímu výkonu byli nuceni ekonomickou nutností - tato komunistická představa patří opravdu do říše utopií, nikoli do světa lidské reality.

    A tady se dostáváme právě k jádru problému: určitý ekonomický tlak je zapotřebí, aby lidé opravdu řádně pracovali; ale jaká míra (a jaký charakter) tohoto donucení je ještě legitimní, a kdy už nastává stav, kdy člověk je holou nouzí (anebo převládajícím konzumním prostředím) nucen k tomu, pracovat, respektive dřít se nad jakoukoli únosnou, rozumnou míru?

    A tak se tak nějak zdá, že zase jednou je nutno dát za pravdu Aristotelovi: že nakonec vždycky přijde na to, dokázat najít právě ten jedině správný, vyvážený střed všech věcí. Aby toho nebylo "ani příliš málo, ani příliš mnoho".
    Ještě poznámka k tomu komunismu: mám pocit, že Michael Hauser od té doby, kdy vyslovil tu myšlenku kterou tu citovala paní Hájková, názorově i filozoficky prodělal už nemalou metamorfózu; a nejsem si vůbec jistý, jestli by tuto svou tehdejší větu dneska tak zcela bez výhrady zopakoval. Ale jeho "Cesty z postmodernismu" nemám ještě dočtené, takže to nemohu tvrdit s jistotou.
    JP
    February 21, 2015 v 13.51
    Poznáním nesmyslu ke smyslu?
    K názoru paní Hájkové, že "aby lidé začali hledat smysl, musí si nejdříve plně uvědomit nesmyslnost svého života": na tom skutečně velmi mnoho je; ovšem otázka je, jak lidé vůbec mohou dojít k tomu, aby tu nesmyslnost svého (stávajícího) žití opravdu začali vnímat a chápat?

    Vyjděme z předpokladu (na tom se tady asi většinově shodneme), že současné lidstvo žije přinejmenším z velké části nesmyslným způsobem života: přebujelý konzum, ničení životního prostředí, bezduché vyžívání se v povrchních zábavách. Jenže: právě proto že většina lidí je v tomto bezduchém, nepravém způsobu života uchycena, nedokáží z něj najít cestu ven. Je to uzavřený kruh. Je to nepravý způsob života; ale oni jsou s ním srostlí, jsou s ním smířeni, a dokonce se jim to tak líbí. Kde tedy vzít nějaký ten archimédovský "pevný bod", o který by bylo možno se opřít, s jeho pomocí pohnout tímto světem, prorazit ten začarovaný kruh nepravého žití?

    Základní problém je: člověk vždycky směřuje k povrchnosti (ta je pro něj daleko pohodlnější); a současný svět mu nabízí nekonečné možnosti, jak tuto povrchnost vyžívat, a ještě mu sugeruje, že právě tohle je ten nejlepší, "nejsvobodnější" způsob lidské existence.

    Jak tedy z toho ven? V podstatě jsou jen dvě cesty:

    1. Renesance pravého lidského žití, pravého ducha. Jakkoli člověk jako individuum směřuje k povrchnosti, přesto je hluboko v něm zakódováno povědomí o tom, co je pravé, co je pravdivé. Jde o to, toto povědomí vyvolat, oslovit, aktivovat.

    2. Jestliže tento - materiální - svět vede a svádí k povrchnosti, pak je nutno tento svět změnit, postavit ho na jinou existenční základnu. Takovou, která je založena na pravosti tvoření, nikoli na povrchnosti laciného konzumu.
    + Další komentáře